Zprávy České společnosti rukopisné

Geniální podvod¹
Ing. arch. Radomil Šolc

Jak je časově vzdálena Kronika tak zvaného Dalimila, zkráceně zvaná Dalimil, od sepsání Rukopisů? Od Královédvorského ne příliš – Dalimil končí Janem Lucemburským, RK pamatuje asi Karla IV. Časově nejstarší, Zelenohorský, se již tak snadno vročit nedá – kdy byl složen, kdy byl napsán. Ale jejich vzájemným srovnáváním můžeme dospět k zajímavým výsledkům.

Dalimilovu osobu ponechme hlavám literárních historiků, současně s nalezením pěti dalších kronik, na které se odvolává. Vždyť "není nic vzácnějšího za našich dob, nad české knihy ..." truchlí Balbín, "ničí-li se rukopisy, vymizejí-li dva nebo tři exempláře spisu, který se v rukopisu jen chová, lze z toho soudit, že spis vůbec zmizel ..."². Kde zmizely ony kroniky, kde zmizely zbytky RKZ?

Svého času byla na půdě Filozofické fakulty UK srovnávána slovotvorba složenin mezi díly³, o kterých dnes mluvíme. Dalimil jich měl na 150 řádcích jednu (např. malo-mocný), RZ 12,4 a RK 30,3–78,3 (např. hrůzo-nosný).

Podívejme se nyní na něco podobného; kolik společných myšlenek přepočítaných na množství veršů je v oněch středověkých pracích. Především jsou míněny narážky na české špatné vlastnosti a pak, a to především, vlastenecké, řekněme přímo protiněmecké výpady, míněné jako obrana před germanizací. V letech minulých byly často užívány jako oblíbené citáty.

Odpůrci starobylosti RKZ ji zesměšňují více méně duchaplně tisícem a jedním důkazem padělanosti, byť vesměs lichým⁴. Ovšem obezřetně; dodnes se například vyhýbají jedině rozhodujícím, skutečně objektivním fyzicko-chemickým zjištěním, jež jsou obcházeny frázemi⁵.

Jedním z předních důkazů "geniálního"⁶ falza, kterému může rozumět i absolvent základní školy, byl ten, že rodící se obrození potřebovalo pro svoji podporu pořádnou injekci. Jí se měl stát pořádný "důkaz pro blbce"⁷, jak jej v soukromí mezi sebou odpůrci nazývali; pro veřejnost cudněji "důkaz pro každého". Jedním z nich se stala teorie o nadšení notorického falzifikátora – koho jiného než Václava Hanky. Tento nehodný žák Josefa Dobrovského měl v nacionalistické extázi pochopit, že jenom on je tím vyvoleným, který na základě svojí geniální padělatelské schopnosti může podepřít dosud vratkou stavbu národního nadšení. Tak byly shromažďovány pro "nechápavé idioty"⁸ přehršle důkazů padělanosti.

Jako ukázku této nejtradovanější božské komedie vybíráme tvrzení "jednoho z největších českých myslitelů 20. století"⁹, Jana Patočky: "... utíkalo se před úkolem konfrontace s hlubinami duchovna tvrzením, že jsme je vlastnili v dávné minulosti. Tím jsme si ovšem vytvářeli falešné sebevědomí. Problémem tohoto uhýbání nejsou jen falešné Rukopisy... ale také jejich ochotné přijímání... To vytvářelo obrovskou lež... falešné monumentality, suspense kritického ducha..."¹⁰ Na tato vznešená slova může být třeba názor, že "Patočka si přizpůsobuje dějiny ke své filozofii (ostatně jako každý, rš), vždyť je filozof a ne historik"¹¹. Ale pokračujme k jádru článku.

Autor úvahy o slovotvorných složeninách se vyjádřil, že jeho rozbor byl "trochu hračičkováním pro pobavení se".³ Pobavme se obdobně i my, a vraťme se k Dalimilově předmluvě a jejím následným 106 kapitolám. Nejdříve, jak byly, na rozdíl od největšího českého myslitele, hodnoceny o půl století dříve: "jeho (Dalimilova) kniha měla vést k lásce ke kraji a národu vlastnímu... Ani mu nešlo o dějinnou pravdu, jako spíše o to, aby ze svých čtenářů vychoval dobré Čechy, horlivé vlastence... a nedbal ani přesného zaručení dějinného... Čtenář musí mít na paměti, že Dalimil je sice ‚Kronika‘, ale nikoliv vědecký dějepis"¹². A nebo o další tři čtvrtě století dříve: "Dlužno se s nedůvěrou dívati na snahy, které chtějí uváděti v soulad epické zpěvy (tj. RKZ, rš) se skutečnou historií... Nám musí dostačiti vědomí, že obsah básně je vzat z celé řady událostí, jenž se vskutku staly."¹³

Tyto případné historické nejasnosti, kterými se dokazuje napsání Rukopisů v 19. století, ovšem neplatí u Dalimila, píšícího v letech 1308–1314 o mnohde nedoloženém "svázání všech českých skutků v jedno"¹⁴. Pracoval tedy na své Kronice po sedm let. Přepočteno na Rukopisy (s menším počtem veršů, ale s ohledem na padělatelské starosti, byť geniální), Hanka by musel s prací začít už někdy před svým dvacátým druhým rokem. Dalimil v Kronice hlavně nešetřil (tehdy) našeho úhlavního soka – Němce, a nešetřiv ho, věnoval mu v jejím vlasteneckém mudrosloví, jak vidíme v následující tabulce, neméně jak 48 kapitol. Srovnejme je s obdobnými myšlenkami autorů RKZ:

Je samozřejmé, že je mnohdy těžko rozhodnout o některém z veršů, má-li náplň vlasteneckou, kritickou nebo jenom vypravěčskou, ale přesto lze srovnat: "Bude-li nad vámi cizozemec vlásti, nebude moci dlouho náš národ trvati"¹⁵, či "Hanba nám v cizině právo hledati; máme právo po zákonu svatém"¹⁶.

Úvaha končí. Možná, že byla také jenom hříčkou, ale hříčkou nutící k přemýšlení: proč u jednoho verše jedné kroniky nevadí, že není vědeckým dějepisem, zatímco druhý je naopak geniálním podvrhem? Proč případná – zatím třeba nevyjasněná nesrovnalost – jedné kroniky je "výchovou dobrých Čechů", a druhá "falešnou monumentalitou, suspensí kritického slova"? Na koho myslel Dalimil, když prohlásil "Plete se v to neuměje"¹⁷?

Nejzajímavější skutečnost nakonec. Dalimil i RKZ mají téměř týž počet veršů vlasteneckého ražení. Není to nakonec další "důkaz" geniálního podvrhu?

František Palacký z pohledu dnešní oficiální vědy
Ing. Jiří Urban

Zcela nedávno se v knihkupectví Academia objevil titul František Palacký 1798/1998 Dějiny a dnešek. Je to sborník 45 příspěvků z jubilejní konference k 200. výročí Palackého narození.

U rukopisníků vyvolává počet přispěvatelů reminiscenci na jiný kolektivní projev představitelů oficiální vědy, sepsaný roku 1911. Na rozdíl od onoho, který výslovně deklaruje stanoviska odborníků k Rukopisům a jejich obraně, se tento od problematiky Rukopisů až nápadně distancuje.

Většina z celkových 556 stran textu spadá do těchto pěti oddílů:
1. Estetické rozběhy a filosofické zázemí
2. Historik a jeho dílo
3. Politická aktivita a státoprávní koncepce
4. Palacký Evropa a Slované
5. 1798 – 1898 – 1998

Velice stručné zmínky o Rukopisech nalézáme jen v několika málo článcích. Eduard Maur se letmo dotýká Rukopisů ve svém příspěvku nazvaném Palackého koncepce českých agrárních dějin a její osudy. Autor se zjevně snaží oslabit dřívější negativní hodnocení Palackého: "Ne zcela právem bývá hlavní zdroj Palackého představy slovanské demokracie redukován na Rukopisy, případně na Rukopisy a Herdera. Představa staroslovanské demokracie totiž existovala v historiografii dávno před Palackým a také dávno před Herderovým vystoupením. Opírala se v prvé řadě o práce některých antických autorů, zejména Prokopia z Caesareje, které byly běžně známy evropským historikům od éry humanismu." Na téže straně (145) Maur pokračuje: "Autor dal dost neurčitým představám starších autorů o staroslovanské demokracii konkrétní podobu. Jistě se při tom do velké míry opíral o Rukopisy, ty však nebyly jeho pramenem jediným. Vycházeje z představy jednoty původního slovanského zřízení, snažil se Palacký využít k osvětlení českých agrárních poměrů starší doby analogií s historickým i současným stavem doloženým u jižních Slovanů, stejně jako skutečných nebo zdánlivých reliktů starších českých poměrů v pozdějším vývoji."

Jaroslav Bouček připomíná názor historika Jana Slavíka, že "Palacký nepřišel ke své koncepci původní slovanské demokracie proto, že uvěřil podvrženým pramenům (RKZ), ale proto, že byl (podobně jako falsifikátor RKZ) v zajetí dobové romantické představy minulosti. Byl ovlivněn názorem, který pod vlivem revoluce hlásala francouzská liberální historiografie, že odstraněním feudalismu byl obnoven stav, jaký byl, než šlechta ujařmila lid." V tomto případě se ovšem jedná o tlumočení názoru Slavíkova z roku 1940.

Petr Čornej se v článku Ke genezi Palackého pojetí husitství nemohl udržet projevu skepse a dal do uvozovek "objev" rukopisu Královédvorského, když líčil, jak jím byl Palacký fascinován. Nikterak ovšem nezpochybňuje charakter ani schopnosti Palackého. Sympaticky zakončuje: "Pro mnohé české vědce, tak snadno měnící postoje a ochotně podléhající módnímu vlnobití, může František Palacký i s odstupem dlouhých desetiletí sloužit jako vzor a výzva."

Originální hypotézu přináší Antonín Kostlán v článku nadepsaném Vliv mýtu o nezkaženosti přírodních národů na dílo F. Palackého. Na str. 56 čteme: "V době, kdy se ještě teoreticky i prakticky věnoval básnictví, přeložil do češtiny Macphersonem padělané Básně Ossianovy a zabýval se rovněž poprvé – doufejme, že pouze jako čtenář – i českými rukopisnými padělky." Ze všech 45 autorů sborníku zde Kostlán jako jediný tak otevřeně manifestuje svůj poměr k Rukopisům a nezdráhá se vyslovit pomluvu, byť i s opatrnou rezervou, o možné účasti Palackého na jejich vzniku.

Zmínek o Rukopisech je v celém sborníku nepatrně vzhledem k jeho rozsahu. Žádnou jsem také nenalezl v článku Ivana Hlaváčka František Palacký, pomocné vědy historické, edice a ediční techniky, třebaže dnes nanejvýš aktuálním tématem by mohlo být srovnání interpretačního umění badatelského týmu Palacký – Šafařík – Corda versus Ivanov a spol., jakož i umění edičního a propagačního.

Přestože mizivé zastoupení rukopisné problematiky ve sborníku našince svým způsobem zaráží, je tu i jisté uspokojení nad zdrženlivostí k spornému tématu a nad názorovým posunem oficiální vědy ve prospěch vědeckého i mravního profilu otce národa a patrona rukopisné obrany.

Bernard Bolzano – "inspirátor" falzátorů?
Mgr. Karel Nesměrák

V roce 1978 publikoval Jaromír Loužil dva články s názvem Bernard Bolzano a Rukopisy; první s podtitulkem Václav Alois Svoboda¹⁸, druhý s podtitulkem Josef Linda¹⁹.

V obou článcích se zamýšlí nad vlivem filosofie Bernarda Bolzana na ty, "jejichž jména jsou nejčastěji uváděna v souvislosti se vznikem RKZ", tedy na Hanku, Svobodu a Lindu. Shodou okolností byli všichni tři posluchači Bolzanových přednášek, které byly povinné pro všechny studenty pražské university. Loužil samozřejmě předpokládá účast všech tří zmíněných na výrobě RKZ, nebo v případě Svobody, že o této skutečnosti minimálně věděl. Jde mu "o nahlédnutí rozumových důvodů, jimiž – pokud sami sobě skládali ze své činnosti účty – svou mystifikační činnost ospravedlňovali".

Bolzano ve svých přednáškách učil, že "poznání skutečnosti je podřízeno vyšším mravním cílům. To znamená, že hodnota pravdy je podmíněná, relativní. Rozhodující je vždy, aby názor, který sdílíme nebo šíříme – ať už je pravdivý, nebo nepravdivý –, sloužil obecnému prospěchu". Tato teze, podle Bolzana však použitelná jen ve prospěch lidského rodu jako celku, se podle Loužila mohla stát jakousi "výmluvou" pro falzátory, kteří tak před sebou ospravedlňovali použití lži ve prospěch národa. U Svobody může být takovým příkladem jeho známý výrok z článku, jímž vystoupil na obranu RZ proti Dobrovskému²⁰: "My bychom se považovali za šťastné, kdybychom mezi sebou měli druhého Chattertona, a prosili bychom ho – aniž bychom kladli zvláštní váhu na historickou pravost jeho prací –, aby vytvořil co nejvíc děl stejně zdařilých jako nešťastný Brit." Linda podobný výrok vládá do úst hrdinovi svého dramatu Jaroslav ze Šternberka v boji proti Tatarům²¹: "Nehanbi se vlasti, že tvůj rek i padouchů spády prolézá. Co nebe, peklo poskytuje, všechno pomáhej – naše síla nedostačuje".

Ovšem zatímco Svobodovi vystačilo toto zdůvodnění jejich "zbožné lži" po celý život, aniž by pocítil nějaké výčitky svědomí, u Lindy nastala jiná situace: "Zdá se, že Linda si nebyl tak docela jist mravní nezávadností svého jednání. Proti nařčení J. Dobrovského ... se neozval... Linda vyvodil ze své světonázorové krize nezbytné důsledky: nepromluvil sice ve věci falz, avšak přerušil spolupráci a styky s V. Hankou a V. A. Svobodou a svou další lidovýchovnou práci podřídil plně svému lepšímu poznání."

Podle Loužila lze tak na chování obou domnělých falzátorů – Svobody a Lindy – nalézt zajímavý vliv Bolzanovy filosofie. U Václava Hanky to ovšem není možné, protože "Bolzanův svět mu zůstal nepochybně cizí".

Korektury a rasury v RK
Mgr. Dana Mentzlová

Obsah Rukopisů mnozí z nás dobře znají. Méně už je známé, jak jsou texty Rukopisů skutečně v originálech zapsány. Nyní si uživatelé Internetu mohou přečíst článek Ignáce B. Maška Popis korrektur a rasur v Rukopise Kralodvorském²² o skutečném zápisu textu na pergamenu Rukopisu a pokusech o jeho výklad.

Mašek vychází z vlastního zkoumání originálu a z předchozích statí o opravách v RK, a to: 1. z úvodu k fotografickému vydání RK od A. J. Vrťátka²³, 2. ze stati V. Nebeského ve Slovníku naučném²⁴, 3. z článku Gebauerova Slovo o rasurách v RK²⁵.

Opravy dělí Mašek přehledně na korektury – pokud bylo něco připisováno, a na rasury – pokud bylo dané místo pouze škrabáno (radováno).

Korektury dělí na

1. Korektury za čerstva, vykonané ještě před dopsáním slova. Je to 11 oprav, např. v písni Jaroslav, verš 230 ve slově "neprsíatelí" je písmeno "s" vyrobeno ze začatého písmene "a".

2. Korektury pozdější. V šesti případech bylo opomenuté písmeno napsáno nad příslušným místem, ve dvou případech bylo opomenuté "í" naznačeno čárkou nad písmeny, ve dvou případech bylo zapomenuté písmeno dodatečně vtěsnáno na správné místo. V sedmi případech bylo špatné písmeno předěláno na správné, ve dvou případech nastala oprava skalením (přepsáním chybného písmene tlustší čarou písmene nového). Písmena, napsaná omylem navíc, jsou na dvou místech označena tak, že je pod každým tečka. Na třech místech je opraven slovosled jakýmisi husími nožkami.

3. Korektury nejisté a sporné. Mašek uvádí osm míst, kde není úplně jisté, byla-li na nich provedena korektura. Na dalších místech poukazuje na některé zvláštní čárky apod. a na neobvykle napsaná písmena.

Všechny dosud zmíněné korektury byly provedeny inkoustem běžného písma RK.

Rasury jsou v článku rozděleny na

1. Takové případy, kde stačilo vymazat nesprávné písmeno (na osmnácti místech).

2. Takové, kde byly nemístné znaky vyradovány, ale byla učiněna i pozitivní oprava, a to buď zlatě rezavým inkoustem originálu (ve dvou případech) anebo černým inkoustem (v sedmi případech). Nebeský tyto opravy černým inkoustem charakterizoval takto: "Na několika místech p. Hanka černým inkoustem vybledlé litery opravil". V Jirečkových Echtheit²⁶ se dodává, že "Das Errathen der richtigen Leseart lag am Tage, so dasz darüber, selbst wenn die Schrift vollkommen verblichen wäre, nicht der mindeste Zweifel entstehen könnte."²⁷ Mašek, odvolávaje se též na výrok Vrťátkův, tvrdí, že ve všech případech bylo na dotyčném místě také radováno. Ve všech případech dále zjišťuje nebo se domnívá, že původně zde byla napsána jiná písmena. Je to například onen "krahuíec zlobní", předělaný ze slov "krahuíce zlobneho".

3. Místa, kde byly chybné znaky rasurou odstraněny, ale místo nich nebyly napsány jiné, čili oprava byla provedena neúplně (14 případů).

4. Na konec Mašek uvádí rasury pochybné – místa, kde nelze jistě říci, zda na nich bylo škrabáno.

Pozoruhodné je, že na proužcích RK nebyly nalezeny žádné korektury ani rasury.

Mašek na konec uvádí seznam chyb, které v RK zůstaly:
1. šest případů vynechaného písmene,
2. čtyři případy vynechané slabiky,
3. čtyři případy přidaného písmene či slabiky,
4. šest případů nesprávných písmen, například v písni Záboj, verš 174: "zauoí" místo "zaboí";
a některé další chyby.

Že Hanka opravoval některá místa v RK, podle některých dokazuje jeho záměr, aby RK podporoval některé jeho teorie o staročeštině. Na druhé straně vidíme, že Hanka opravoval jiným inkoustem, než písař vlastního textu RK, z čehož lze usoudit, že Hanka písařem RK nebyl.

Biblické paralely v básni Jaroslav RK – II.
Mgr. Karel Nesměrák

Ve Zprávách ČSR č. 11 (30. června 1999) bylo věnováno několik slov biblickým paralelám v básni Jaroslav RK. Kromě již uvedených míst v Žalmech a v Apokalypse lze nalézt ještě jednu, dosud v literatuře nezmíněnou, biblickou paralelu ke známých veršům:

Kublaj káže vsěm svým čarodějém,
hadačém, hvězdářem, kúzelníkóm,
aby zvěstovali uhodnúce,
kteraký by konec boj jměl vzieti.
Sebrachu se naliť čaroději,
hadači, hvězdáři, kúzelníci... (Jar, 57–52)

K těmto veršům byla již dávno nalezena paralela se staročeským Milionem, které bylo věnováno ze strany odpůrců i obránců mnoho pozornosti²⁸. V Bibli lze však nalézt celou řadu míst se zmínkami o čarodějích, hadačích (věštcích), hvězdářích (v bibli též planétníci či Kaldejští) a kouzelnících. Jedná se například o tato místa:

Z uvedeného výčtu je patrno, že v Bibli je opakovaně užíváno seskupení těchto čarodějných a astrologických "živností". Většinou se jedná buď o formu zákazu jejich činnosti, která je nepřijatelná tam, kde je uctíván Bůh, nebo u Daniela o ukázání na jejich neschopnost rozluštit Boží poselství.

Možná, že autor Jaroslava chtěl použitím tohoto biblického uskupení ukázat, že Kublajevovi čaroději, hadači, hvězdáři a kouzelnící byli mágové pohanští, stejně neschopní jako mágové Nebúkadnesarovi a Belšasarovi. Neboť Kublajevovi mágové prorokovali tatarské vítězství, ale skutečnost byla, jak známo z Jaroslava, přesně opačná.

Nové knihy o RKZ
Ing. Jaroslav Gagan

Počátkem listopadu se v pražských knihkupectvích objevily dvě nové knihy o Rukopisech, obě vydalo vydavatelství Blok v Třebíči.

První knihu napsal před rokem zesnulý spisovatel literatury faktu Dr. Miroslav Ivanov: Tajemství Rukopisů královédvorského a zelenohorského. V tiráži je označena jako první upravené, definitivní vydání (520 stran, cena 350 Kč). Kniha vznikla spojením dříve vydaných Tajemství RKZ a Záhada RK a je rozdělena do třech kapitol: Konfrontace (363 str.), Zkoušky (119 str.) a Výsledky (4 strany). Z původní knihy Tajemství RKZ chybí závěrečné poděkování (tehdy Dr. M. Ivanov vyslovil dík také obráncům rkp. Adámkovi, Barašíkovi, Drsovi, Endersovi, Střemchovi, Vrzalíkovi a dalším). Je také pozměněna obrazová příloha; tady se Dr. Ivanovovi přihodil nepříjemný omyl. Pod fotografií č. 3 je popiska "Hankův dům ve Dvoře Králové i socha hrdiny básně Záboj (odhalen v roce 1857 u příležitosti 40. výročí nálezu) dokládají, že si vděčné město vážilo svých tradic." Na fotografii sice je Hankův dům, ale socha v popředí rozhodně není Wágnerův Záboj. Je to Památník Odboje, odhalený roku 1922 před gymnásiem. Pomník Záboje s kašnou stával na Zábojově náměstí v centru Dvora Králové, nyní je to nám. T. G. Masaryka. Protože Záboj překážel pracujícím při prvomájových průvodech, byl v padesátých letech rozebrán a přemístěn na starý vojenský hřbitov z roku 1866. Tam je pomník postupně likvidován královédvorskými výrostky. Podobně dopadla další Wágnerova socha – Václava Hanky. Původně byla vedle gymnasia naproti Hankovu domu, nyní je v lesoparku v Schulzových sadech postříkaná od sprejerů. Pokud si knihu koupíte, doporučuji dobře prohlédnout, protože jsem v několika výtiscích zjistil chybějící stránky.

Druhá kniha ze stejného vydavatelství Blok se jmenuje Rukopisy královédvorský a zelenohorský (88 stran, cena 130 Kč), přebásnila Ester Marie Nováková. Vydání v tomto přebásnění první. V knize jsou použity ilustrace Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Karla Svobody a J. M. Trenkwalda. Na zadní straně obálky je tento text "Nový překlad Rukopisů je srozumitelný, bez zbytečných archaismů. Zaujmout může i čtenáře, který se příliš nezajímá o spory nad touto literární památkou, kdysi pokládanou za výjimečné dílo středověku, stačí, má-li v oblibě hrdinské zpěvy, mýty a romantické příběhy." Autorka tohoto přebásnění E. M. Nováková je populární spisovatelkou sci-fi literatury, přes své mládí (nar. 1978) již vydala tři knihy: Prameny Omodrenu, Země za mořem, Počátek všech neblahostí. O důvodech, proč se rozhodla přebásnit Rukopisy napsala v překladatelské poznámce: "... pokusila jsem se jenom sobě i jiným básně nově přiblížit. Vycházela jsem proto z ‚tradiční podoby‘ Rukopisů, zejména z ‚malého‘ kritického vydání RKZ F. X. Prusíka z roku 1886... V RZ se nepřidržuji ‚tradičního‘ členění textu – podle současného vědeckého poznání připojuji devět veršů kdysi považovaných za zlomek samostatné básně Sněm k básni Libušin soud jako její součást. Snažila jsem se o převod moderní, dobře čitelný současnému čtenáři, a proto jsem se vyhýbala zbytečným archaismům, snažila se vyjasnit věcné nesrozumitelnosti apod. Samozřejmě při zachování původní atmosféry díla."

Vydavatelství Blok se podařilo načasováním vydání knih před vánočními svátky připomenout čtenářům Rukopisy a za to jim patří dík. V centru Prahy jsou již obě knihy téměř vyprodány.

Recenze

Dvojí metr

Dne 11. října 2000 měla Doc. Zoe Hauptová ze Slovanského ústavu AV ČR v rámci Kruhu přátel českého jazyka přednášku o textech vznikajících v Sázavském klášteře. Jedna její část se nakonec týkala i Rukopisu zelenohorského.

Zde stručný výtah: "Roku 1837 nalezl František Palacký rukopis (údajně) z 9. století. Byl věnován památce sv. Dimitrije a nakonec v 18. století skončil v Rajhradě (benediktinský klášter jižně od Brna, založen 1048, v 18. století barokně přestavěn – knihovna a obrazárna). Písmo rukopisu je cyrilice psaná zeleným inkoustem jako RZ. Proto filolog František Ryšánek rukopis prohlásil za Hankův padělek²⁹. Ale když se zjistilo, že inkoust zezelenal staletými chemickými postupy, a že je dokonale vsáknut do pregamenu, byla jeho starobylost prokázána." Tolik paní docentka.

František Ryšánek (1877–1969), profesor bohemistiky UK, žák Gebauerův. Člen korespondent (1952), akadademik ČSAV (1955). Zabýval se starou češtinou a staročeskou literaturou.  -rš-

Výstava Praga Mystica

V podzemí Staroměstské radnice skončila v říjnu výstava Praga mystica – Historie, mýty a symboly – Praha jako archetyp magického města. Ve čtrnácti sklepních místnostech, zastaveních, návštěvník sledoval vývoj pražské kotliny od prvohor až po rudolfinskou dobu. Exponátů nebylo mnoho – neboť pořadatelům šlo spíše o vytvoření "magického" ovzduší. Jedna z rozhlehlých prostor byla věnována legendám. Divák usazený na středověkých stolicích mohl na obrazovce sledovat v oparech se topící příslušné Alšovy malby, Myslbekovy sochy, Mařákův Vyšehrad, navazující na rukopisné děje – vše bez slovního doprovodu. Jediným hmatatelným vystavovaným prvkem byly dva listy Kosmovy Kroniky (pravděpodobně faksimile).

Celá výstava laděná mysticky. Sklepní stěny, schody i studny původní, románské, ostatní kašírované; zvědavcům nepřinesla nic nového, ale unesla je do uplynulých věků. -rš-

Jubilejní výstava AVU 1800–2000

Ve dnech 18. srpna – 28. října 2000 se Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně pochlubila mistrovskými díly profesorů pražské Akademie výtvarných umění v rámci výročí 1800–2000. V polovině 19. století to byli učitelé výtvarníků, kteří tvořili svoje vrcholná díla ilustrující RKZ (např. Aleš, Mánes, Trenkwald, Svoboda, Tulka, Myslbek). Sami páni profesoři, ač žáky cílevědomě vedli k uvedeným pracím, bohužel tu žádná díla z oblasti Rukopisů vystavena neměli. Jmenujme z nich namátkou Josefa Berglera, Christiana Rubena, Jana Sweertse, Emanuela Roma, Františka Tkadlíka či Josefa M. Trenkwalda. -rš-

Pozvánky

Prohlídky pražských památek

Přehled prohlídek pražských památek pořádaných spolkem Historia Pragensis s výkladem průvodkyně Aleny Krčálové.

-dm-

Členské zprávy

Uctění památky Václava Hanky na Vyšehradě

První schůzka ČSR v roce 2001, ve čtvrtek 11.1.2001, bude spojena s uctěním památky Václava Hanky na Vyšehradském hřbitově. Sraz účastníků v 16 hodin před chrámem sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Schůzka se bude konat v dosud neurčené blízké restauraci, tedy ne na Stavební fakultě.

Členská evidence a zákon 101/2000 Sb.

V letošním roce vstoupil v platnost zákon 101/2000 Sb. O ochraně osobních údajů. Podle tohoto zákona musí být ochraňovány osobní údaje o fyzických osobách, aby se zabránilo možnému zneužití těchto údajů. Tento zákon se dotýká i členské evidence občanských sdružení, tedy i ČSR. Je třeba provést registraci ČSR u Úřadu pro ochranu osobních údajů, abychom mohli i nadále vést evidenci našich členů. Tento krok zajistí Výbor ČSR. Všechny osobní údaje, které členové poskytli ČSR na členské přihlášce byly a nadále budou přístupny pouze předsedovi a pokladníkovi ČSR, neboť jsou nezbytné pro korespondenční styk se členy a pro výběr členských poplatků. Podle citovaného zákona, pokud některý ze členů ČSR nesouhlasí s tím, aby jeho osobní údaje byly známy předsedovi a pokladníkovi ČSR, musí mu být členská přihláška s jeho osobními údaji vrácena. To by se však prakticky rovnalo vystoupení  z ČSR. -kn-

Prosba pokladníka plátcům členských příspěvků na účet ČSR

Všechny členy ČSR, kteří své členské příspěvky zasílají pomocí poštovní poukázky přímo na bankovní účet ČSR prosím, aby laskavě na složence vepsali do Zprávy pro příjemce své jméno. Jinak se na výpisu z účtu objeví pouze částka a čísla převodu, a plátce lze obtížněji identifikovat (je nutno telefonovat na oddělení převodů České pošty). Předem Vám děkuji. -kn-

Všem členům a příznivcům ČSR přejeme pěkné prožití vánočních svátků a mnoho štěstí v roce 2001.

Poznámky

1. Zde použit geniální podtitulek tzv. literatury faktu z edice Lidé a zločin. Přesto příslušné "průkazné Protokoly" nebyly dosud ani po čtvrt století v celku uveřejněny, natož vyhodnoceny, a jsou i s expertizami pochovány v hlubinách Národního muzea. Jenom po oněch dvacet pět let vycházely z nich tu i onde dílčí pamflety (Ivanov M.: Utajené protokoly aneb geniální podvod. 1. vydání, Vydavatelství a nakladatelství Ministerstva vnitra ČR Centurion, Praha 1994, 223 s.)

2. Balbín Bohuslav: Bohemia Docta, 1777. Časopis Musea království Českého 61, 1887.

3. Šolc R.: Slovotvorba složenin v kontextu národního obrození. Zprávy České společnosti rukopisné 12 (15. prosince 1999), s. 2–3.

4. "Budou-li chemické zkoušky s to, aby bezpečně prokázaly starobylost RKského a RZského, podřídí se tomu pochybnosti filologické," holedbal se Prof. Jan Gebauer roku 1886.

5. "Ani chemické ani mikroskopické zkoušky RK... nemohly zviklat vědecky založených a přesně uvedených námitek odpůrců." Novák J. V., Novák A.: Přehledné dějiny literatury české. Probberger, Olomouc 1936–1939.

6. Slůvko, s kterým se dnes snaží někteří literární historici vysvětlit komplikace při svých důkazech padělku.

7. Seykora Oldřich V.: Na obranu Rukopisu královédvorského. Cyrilo-Metodějská tiskárna. Praha 1893.

8. Vrzalík J.: Poučení o nepadělaných Rukopisech královédvorském a zelenohorském. 2. vydání, nákladem vlastním, Praha 1934.

9. Československý biografický slovník. Academia, Praha 1992.

10. Patočka J.: Co jsou Češi? Orbis, Praha 1992.

11. Polišenský J.: Procházka po Praze. Přednáška 1997.

12. Flajšhans V.: Dodatek k Dalimilově kronice. Jan Laichter, Praha 1920.

13. Pavel Josef Šafařík, 1845.

14. Dalimilova kronika, Předmluva, v. 12.

15. Dalimilova kronika, O Libušinu proročství, v. 19–20.

16. Rukopis zelenohorský, Libušin soud, v. 109–110.

17. Dalimilova kronika, Předmluva, v. 58.

18. Loužil J.: Bernard Bolzano a Rukopisy. Václav Alois Svoboda. Česká literatura 26, 1978, s. 54–75.

19. Loužil J.: Bernard Bolzano a Rukopisy. Josef Linda. Česká literatura 26, 1978, s. 220–234.

20. Svoboda V. A.: Libuša als Gesetzgeberin. Archiv für Geographie, Historie, Staats- und Kriegskunst 15, 1824.

21. Linda J.: Jaroslav ze Šternberka v boji proti Tatarům. 2. vydání, Praha 1930, s. 43

22. Mašek, I. B.: Popis korrektur a rasur v Rukopise Kralodvorském. Listy filologické a paedagogické 3, 1876, s. 157–163. Přepis přítupný na URL: http://prfdec.natur.cuni.cz/~nesmerak/korras.html.

23. Vrťátko A. J.: Rukopis kralodvorský. Vydání fotografické. Nákladem vlastním, Praha 1862.

24. Nb. [= Nebeský V.]: Kralodvorský rukopis. Slovník naučný. Red. F. L. Rieger. Díl IV. Kober, Praha 1865, s. 941–951.

25. Gebauer J.: Slovo o rasurách v Rukopise kralodvorském. Sborník vědecký Musea království Českého 2, 1870, s. 113–128.

26. Jireček H., Jireček J.: Die Echtheit der Königinhofer handschrift kritisch nachgewiesen. Tempský, Praha 1862.

27. Uhodnutí správného čtení bylo nabíledni, takže o by něm, i kdyby písmo úplně vybledlo, nemohla vzniknout nejmenší pochybnost. (překl. dm)

28. Podrobně např. Letošník J.: Dějepisný rozbor Rukopisu kralodvorského. Nákladem vlastním, Brno 1910, s. 28–37.

29. Ryšánek F.: Kyrillské a jiné přípisky v rajhradském Martyrologiu Adově – padělky Hankovy. Listy filologické 77, 1953, s. 249 – 279.