Zprávy České společnosti rukopisné

Augerova scanovací mikroskopie –
exaktní metoda datování stáří inkoustů
Karel Nesměrák

Při řešení otázky stáří RKZ byla již mnohokrát vyslovena otázka, zda neexistuje exaktní metoda pro určení stáří inkoustu, která by jednoznačně určila dobu zápisu textu na pergamen.

O první takovou metodu se pokusil již Augustin Bělohoubek, který vypracoval tzv. Bělohoubkovu zkoušku¹, založenou na rozdílné rozpustnosti oxidačních produktů tanátů železa tvořících inkoust v kyselině chlorovodíkové.

V dobách průzkumu RKZ prováděných Ivanovovým týmem, byla navrhována metoda C¹⁴, ale – podle Ivanova² – se ukázala jako technicky neschůdná, protože je třeba vyšetřit jen hmotu samotného inkoustu, ale ne pergamenu – ten mohl případný falzátor použít středověký –, které ovšem nelze od sebe oddělit.

Změří-li se tloušťka hmoty inkoustu průřezem přes dřík písmene, získáme tzv. koncentrační profil inkoustu, na jehož okrajích je možno stanovit tloušťku difuzní vrstvy (obr. 2). Tato tloušťka roste úměrně s časem, a to nezávisle na způsobu uložení příslušného dokumentu (obr. 3).

Obr. 2 Koncentrační profil inkoustu	Obr. 3 Růst tloušťky difuzní vrstvy pro sedm rukopisů psaných na papíru: 1–1972, 2–1904, 3–1857, 4–1747, 5–1587, 6–1357 a 7–1272.

K měření tloušťky difusní vrstvy použil McNeil Augerovu scanovací mikroskopii – metodu, která, jednoduše řečeno, umí vytvořit mapu koncentračního rozložení zvoleného chemického prvku v dané oblasti. Jako vhodný prvek vybral železo, které je v inkoustu přítomno v poměrně velkém množství. Při vlastní studii použil 37 rukopisů z let 1272–1972 psaných na papíru, pergamenu a velu (zvláště jemný druh pergamenu). Na každém rukopisu bylo měření provedeno na pěti různých místech vždy třikrát. Jako měrná plocha byla použita integrovaná plocha v průřezu difusní vrstvy. Byl sestrojen graf závislosti této plochy na stáří rukopisu (obr. 4).

Obr. 4 Křivka závislosti velikosti plochy difuzní vrstvy na stáří dokumentu

Metoda byla otestována na čtyřech rukopisech, jejichž rok zápisu byl pomocí této metody stanoven na 1450, 1630, 1680 a 1730. S výjimkou prvního se data lišila maximálně o ± 22 let od skutečného roku vzniku dokumentu, který byl 1275, 1637, 1692 a 1751. Rok vzniku prvního dokumentu byl stanoven jen paleograficky a není tedy jistý. Za deset měsíců bylo měření zopakováno bez detekovatelné změny velikosti plochy difusní vrstvy.

Metoda datování inkoustů pomocí scanovací Augerovy mikroskopie se ukazuje jako velmi vhodná, a v budoucnu by mohla přispět k vyřešení sporu o stáří RKZ.

Poznámky:

Metrum Písně vyšehradské
Dana Mentzlová

Vladimír Karbusický, autor hudebně sociologických a hudebně antropologických prací, se ve svém díle Báje, mýty, dějiny¹ zabývá nejstaršími českými pověstmi, především pověstí o lucké válce a pověstí přemyslovskou. Dovozuje, že i v Čechách musela existovat hrdinská epika a její pěvci, stejně jako u jiných národů.

Hledá také veršovou formu staré české epiky. Upozorňuje, že u zpěvných epických veršů a písní nelze vycházet z počtu slabik, ale z počtu taktů. Rytmus řeči se přizpůsobuje hudebnímu metru. Za prazáklad indoevropského verše považuje Karbusický čtyřtaktí, podle srovnávací metriky známého německého teoretika verše Hermanna Usenera².

Jde-li o epický přednes, je třeba předpokládat delší metrum, tzv. Langzeilen, vzniklé zdvojením rytmických motivů. První čtyřtaktí má vzestupnou melodii (Anvers), druhé čtyřtaktí je sestupné (Abvers). Mezi nimi je výrazná césura. Takové metrum pozorujeme především u verše nibelunžského (Píseň o Nibelunzích, Píseň o Hildebrandovi). Počet slabik v Anversu bývá proměnlivý, Abvers bývá pravidelnější o pěti slabikách, se třemi přízvuky, má funkci pětislabičné klauzule s posledním taktem prázdným, případně obsahujícím předtaktí dalšího verše.

V Merseburských zaříkadlech z 9. století pozorujeme ve vzestupné části verše hromadění slabik a různé nepravidelnosti. Po cézuře následuje pravidelná pětislabičná klauzule; např.

Také u ruských bylin, zejména u bylin epických, je první část verše slabičně nepravidelná a druhá obsahuje pravidelnou pětislabičnou klauzuli. Nejrozšířenější bylinný verš má půdorys 8 + 5 slabik. Tento rozměr nalezl Karbusický u 85 % veršů ze 470 melodických formulí ze sbírek A. D. Grigorjeva³ a A. M. Astachovové⁴.

Rozměr 8 + 5 slabik najdeme také v mladší písni o Hildebrandovi a ve slovanských lidových písních⁵:

Přistupme ke hledání staročeského epického verše. Podle srovnávacích výzkumů je zřejmé, že stará dvorská epika postupně přecházela mezi potulné hudebníky, spielmanny, až ke kramářské písni. U písní potulných zpěváků tedy můžeme předpokládat zachování původního epického metra. Skutečně v typicky epickém oslovení publika u takových písní nacházíme dvoučlenné metrum, vzestupnou část a sestupnou část v podobě pětislabičné klauzule:

Karbusický rozebírá zejména epickou skladbu o Štemberkovi⁷:

Každá strofa má tři dlouhé verše s césurou, po níž následuje pětislabičná klauzule se třemi akcenty. Vzestupné části mají 6 nebo 7 slabik (jen v 16-ti % veršů jsou kratší nebo delší). Obsahem písně je milostná avantýra, láska Štemberka k měšťanské dcerce a zákeřná pomsta měšťanů.

Třířádkové strofy považuje Karbusický za české specifikum, jehož počátky spadají do 9. až 11. století.

Karbusický také rozebral všechna metra nápěvů, které byly v 15. a 16. století notovány⁸. Zjistil, že třířádkové strofy s tímto epickým metrem se vyskytují nápadně často u epických písní, méně často u lyricko-epických, ale i u lyrických. Zvláště zdůrazňuje epickou piseň Muránský zámek, protože nemá německá předtaktí jako jiné písně z této sbírky a je pravděpodobně českého původu.

Muránský zámek na vysokej skále bílý svítí se zdi, bašty, palácové / v Uherskej zemi, / jest postavený, / mezi horami, / pěkně spravení

Z našich sporných památek vyhovuje zde uvedenému metru především Píseň Vyšehradská. I u ní pozorujeme verše ze dvou částí, nepravidelnosti a pětislabičné klauzule. Tak výzkumy Karbusického přispívají k osvětlení dosud neznámého metra Písně Vyšehradské (objevené roku 1816). Nyní bychom ji zapsali takto:

Zpočátku vidíme poměrně pravidelné 3 x 3 strofy, později se struktura rozpadá, verše "večerem..." a "vsěliký…" jsou jakoby obráceny.

Toto metrum nacházíme také v Kytici z RK. (Viz též paralela ke Kytici v uvedeném verši z polské písně.) Verše Kyt. se téměř pravidelně rozpadají na 5 + 5 slabik. Epika Rukopisů by měla být starší než Kytice a Píseň Vyšehradská. Uvedené metrum se v ní nevyskytuje. Snad přednes rukopisné epiky využíval méně tónů, naopak kompozice vzestupných a sestupných částí veršů potřebuje více tónů, čímž se blíží novějším a současným písním.

Je nutné zmínit, že Karbusický při svých výzkumech vycházel z odvážných úvah okolo rodokmenu přemyslovských knížat. Jelikož však přináší také množství dokladů z nesporných středověkých písní, je pro naše účely stanovení metra Písně Vyšehradské možno vyjít pouze z nesporného materiálu.

Zjištěné metrum odporuje pojetí Písně Vyšehradské jako krycího falza k Rukopisům, naopak svědčí o její pravosti.

Poznámky:

1. Karbusický, V.: Báje, mýty a dějiny. Mladá fronta, Praha 1995.
2. Usener, H.: Altgriechischer Versbau. Ein Versuch vergleichender Metrik. Bonn 1887.
3. Grigorjev, A. D.: Byliny a historické písně archangelské. Praha 1939.
4. Astachova, A. M., Bazanov V. G., Putilov B. N.: Byliny Pečory i Zimněgo berega, novyje zapisy. Moskva/Leningrad 1961.
5. Příklady ze sbírky Zima, L.: Nacrt naše metrike narodne obzirom na stihove drugich naroda a osobito Slovenâ. Rad jugoslavenske akademiji znanosti i umetnosti, kn 49. Zagreb 1879, s. 22.
6. Edice v Lehár, J.: Česká středověká lyrika. Vyšehrad, Praha 1990, s. 230–231.
7. Edice v Lehár, J.: Česká středověká lyrika. Vyšehrad, Praha 1990, s. 240–242
8. Hostinský, O.: 36 nápěvů světských písní českého lidu z XVI. století. Praha 1892.

... a ještě brána přes Vltavu
Radomil Šolc

Listujeme-li v populárně vědecké literatuře – neřku-li přímo v tzv. literatuře faktu – nemůžeme nenarazit na jméno profesora Karla Krejčího, který byl čtyřicet a čtyři roky ve službách FFUK, navíc zastávaje nezanedbatelnou hodnost předsedy Klubu za starou Prahu. Jeho vliv na myšlení a názory tedy ovlivňovaly bezmála po půl století úroveň vzdělanosti českých studentů, intelektuálů i prostých zájemců o historii. Že se v ní mohl pomýlit? Nu, mýliti se je lidské i u vysokoškolského učitele, jak někdy vídáme a ještě uvidíme níže.

Karel Krejčí, co vážený vědec, byl rozhodnut plody svého zkoumání prosazovat nejenom mezi příslušnými odborníky, literárními historiky, ale i mezi prostý pracující lid. V tomto směru beze sporu je na prvním místě jeho populární dílo Praha legend a skutečností¹. A nebyl by ledajakým učitelem Vysokého učení Karlova, kdyby jeho ostřížímu zraku měly ujít – počínaje bájnými zkazkami – osudy přemostění naší Stříbropěnné, o kterém nám vypráví i Hájkova kronika; tvrdí, že k vybudování prvního mostu došlo za knížete Mnaty r. 725. Stavebním materiálem mu měly být obrovité hnáty jakéhos obra. A Prof. Krejčí pak pokračuje (s. 144):

"I když zprávy Hájkovy – nemluvě o dalších fantaziích –, zvláště pak jeho přesná data přijímáme dnes s oprávněnou skepsí, pokládá se za víc než pravděpodobné, že v Praze existoval nějaký umělý přechod přes Vltavu již před historicky doloženým a ve fragmentech i dochovaným kamenným mostem Juditiným, který byl postaven v letech 1169 až 1171.

Je přirozeno, že přes tuto důležitou tepnu, spojující Staré Město s Pražským hradem, šly dějiny. Rukopis královédvorský, který zbožná víra obrozeneckých vlastenců kladla do 12. století, mluví o pražském mostě ve spojitosti s dobytím Prahy knížetem Oldřichem:

I jde pastucha po šerém jitře,
hlásá bránu otevříti vzhůru;
slyší stráž volání pastuchovo,
otevře mu bránu přes Vltavu.
Vzejde pastýř na most, hlasně troubí,
vzkočí kníže na most s vládykami,
korouhve tu s zbory na most vrazí,
ves most otřásá se pod jich davem...
(Do nové češtiny převedl Kamil Bednář.)

Dnes již nepokládáme tuto scénu za historickou reminiscenci autora, časově velmi blízkého, nýbrž za romantickou fantazii. Skutečně autentický popis současníka máme dochován ve zprávě o bojích přívrženců Jindřicha Korutanského na mostě Juditině². Odkudsi z Malé Strany se na ně díval neznámý autor Dalimilovy kroniky a tento údaj hrál a stále ještě hraje důležitou roli při zjišťování jeho historické totožnosti."

Tolik pan profesor. Dalimilův popis, který Krejčí jaksi nevnímá, k roku 1004 zní počertech velmi podobně. Nebere jej na vědomí, jak Oldřichovi spolubojovníci s místním

pastuchou se tak smluvili,
dobrý dar jemu slíbili,
kdyby jim chtěl Prahu zraditi.
Slíbil jim to učiniti...
Z rána pastucha, chtě stádo vyhnati,
jal se na vrátného volati.
Kázav sobě most spustiti.
Čechové na Prahu vyběhli,
Poláci ode všeho s hradu sběhli... ³

Že by opět, tentokráte Dalimilova, romantická fantazie? Ale citujme do třetice, tentokráte z díla, které ve sporu rukopisném obvykle není uváděno, z Alexandreidy:

Hi to by se státi mohlo,
ač by to co juž pomohlo,
že Němci, již sú zde hoscie,
chtie doždaci, by na móscě
Prazě, jehož Bóh snad nechá,
nebylo viděti Čecha:
hi mohlo by sě birž státi,
by jich bylo nevídati. (AlxB. 237–245)

Obsah je ironicky protiněmecký, což není důkazem padělku, podobně jako u Dalimilových vlasteneckých výpadů. Autor Alexandreidy popisuje tu život na Juditině mostě asi ještě v době předkorutanské, před r. 1307. Ani zde to není Krejčího "most na Vltavu". Všichni tři středověcí historici-básníci si libují ve svých mnohých líčeních v protiněmeckých poznámkách. Ale ani u Dalimila a ani v Alexandreidě to nikomu z dnešních historických literátů pranikterak nevadí; jen u RKZ jsou bezpečným důkazem padělku⁴. Kdo chce psa bít, vždycky hůl si najde.

Opět se můžeme dočíst, že Praha není Staré Město Pražské, ale Hrad. Všichni současníci o něm mluví souhlasně, třeba jen, proč by je "chtěl pastucha zraditi" a tak dále. Tím odpadají nejkrkolomnější vymyšleniny o místu děje. Pražský hrad byl sám o sobě nejrozsáhlejším mezi evropskými, a zůstává jím se svými rozměry 540 na 140 m. Ve své době představoval jedno velké hospodářství, v jehož zdech stála nejen svatováclavská rotunda či bazilika sv. Víta, ale byl chován také dobytek, denně vyháněný popást se pod palisádami na pralesních mýtinách hospodářskou – jižní – brankou, zvanou Vltavská. Vedla totiž na Vltavu. Západní a východní brány představovaly reprezentační vstupy.

Řeka byla od jižní brány vzdálena jen něco málo přes 300 metrů; vedla přes dnešní Malostranské náměstí, jak je podrobně popisováno v minulých Zprávách⁵. Nemusíme být přitom zrovna vysokoškolskými kapacitami, abychom znali jihočeskou národní píseň o Putimské bráně; ta obdobně není v Putimi, ale v písecké hradbě, otevřená na stejnojmennou vzdálenou vesnici. Vltavská brána není tedy u Vltavy, ale vede na ni.

Leč podle Prof. Krejčího tomu mělo být jinak – alespoň, pokud si už dost zmatený čtenář může z jeho řádků vůbec něco představit, a na vlastní pěst se pokusí jim navzdory něco z nich vyždímat podle studentského hesla: co tím chtěl básník říci?

Zopakujme si tedy co jsme se dozvěděli z páně profesorových řádků: Přes Vltavu měl už od pradávna vést jakýs most, neb "v Praze existoval nějaký umělý přechod ... již před historicky doloženým ... mostem Juditiným". U něj, podle pana profesora, tedy ne most přes příkop před jižní hradbou – neb to je "romantická fantazie" – ale až z vltavského břehu, snad od nižší mostecké věže. Ale to by byl krásný důkaz padělku⁶, u onoho "umělého přechodu". Zde přece mohla mít polská hradní stráž budku – něco jako předchůdce akcízu – aby na "pastuchovo zavolání ... mohla most spustiti". Poté, přes "přechod více než pravděpodobný", ještě "před kamenným Juditiným, přešly dějiny" a hradní dobytek, jak k popásání na lučinách u budoucího Klementina, tak k uspokojení "zbožné víry obrozeneckých vlastenců".

A právě to byl okamžik, na který měli čekat netrpěliví Češi, aby přeběhli přes takto připravený jakýs přechod bezmála tři čtvrtě kilometru dlouhý. (Profesor Krejčí tu má na mysli dnešní říční koryto, a nikoliv ono v boleslavské době.) Pak svižně pralesem do strmého svahu, až k hradní palisádě. Ale kde měla mít vstup, aby jím Češi mohli vniknout do Hradu, a zde potřít okupanty? A nebo Hrad měl hradby až někde na Kampě (která tehdy ovšem neexistovala)? A proč sem nejdříve běželi ze Strahova? Kdo ví? Ale profesor Krejčí určitě. Neb jen on ví, že

1. přes řeku byla dřevěná lávka v délce několika set metrů, kterou vrátný spustil, ale
2. nemohl ji spustit, neb nebyla; o mostu se ví až v souvislosti s Jindřichem Korutanským, i když "nějaký umělý přechod existoval",
3. na kamenný most se autor Dalimila díval ve 14. století, ale
4. v 11. století nikdo přes něj nemohl přejít, protože most byl-nebyl,
5. přesto Dalimil píše o mostu přes Vltavu a
6. Rukopis královédvorský taktéž, takže
7. Dalimil si musel vše vymyslet, či opsat z nevěrohodných pramenů, jako například RK, ale protože ten byl "romantickou fantazií", tak jsme zase u bodu d), a proto
8. falzifikátor Rukopisů Dalimilovi nalétl, a proto
9. Rukopis královédvorský je padělek.

Jak je snadný život autora literatury faktu, pokud čtenář nezačne používat svojí šedé kůry mozkové. Ale nějak se oni autoři živit musí.

Poznámky:

1. Krejčí, K.: Praha legend a skutečností. 2. uprav. vydání. Panorama, Praha 1981.
2. Ale přes Vltavu byly také přeneseny ze Staré Boleslavi ostatky právě zavražděného knížete Václava. V červnu LP 1086 přes most kvačí davy Staroměšťanů na korunovaci prvního našeho krále Vratislava. LP 1118, píše Kosmas, vystoupila hladina deset loket nad most, což při délce loktu asi 60 cm se zdá tvrzení poněkud odvážné.
3. V textu uveden Flajšhansův převod (Jan Laichter, Praha 1920, s. 70).
4. Šolc, R.: Geniální podvod. Zprávy České společnosti rukopisné, řada 5, č. 15, s. 1.
5. –rš–: Kamenné svědectví románské architektury. Zprávy České společnosti rukopisné, řada 5, č. 17, s. 8–9.
6. Nižší Malostranská mostecká věž je z 2. poloviny 12. století, vyšší z r. 1464 z doby Jiřího Poděbradského; brána mezi nimi je asi o 30 let starší.

Výročí Karla Komárka

V listopadu si připomeneme, že uplynulo 30 let od smrti Dr. Karla Komárka (15.10.1907 Poděbrady – 30.11.1971 Praha), českého analytického chemika a vedoucího chemické laboratoře Národního muzea v Praze.

Tento badatel a odborník světového jména se sice neřadil k obráncům Rukopisů, ale "tím méně k jejich odpůrcům", jak píše v jednom ze svých posledních dopisů. Neutralita mu ale nezajistila klid k vědecké práci, po němž tak toužil. Podivuhodné zkoumání Rukopisů Ivanovovým týmem si vyžádalo, aby pro jejich záchranu byla učiněna nápravná opatření, jimiž byl Dr. Komárek pověřen. Bylo mu ovšem odměnou nařčení, že poškození, které zjistil, má na svědomí právě on.

V nekrologu, který otiskl chicagský Zpravodaj (1, 1972, s. 3), připomíná Karel Táborský, že Komárkova vysokoškolská učebnice mikrochemie (2 díly, 1948) byla přeložena do angličtiny a ruštiny. V závěru pak shrnuje, že "faktické fiasko tohoto nového, tentokrát velmi diletantského tažení proti Rukopisům je třeba přičíst k výčtu zásluh Dr. Komárka. " –un–

Recenze

Milan Nakonečný: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu.
(1. vydání, Chvojkovo nakladatelství, Praha 2001, ISBN 80-86183-24-6, 332 s.)

Česká historiografie má mnoho velkých dluhů. Existují desítky významných témat, které čekají na své zpracování a mnohá další témata čekají na zpracování skutečně vědecky objektivní, tzn. oproštěné od stranických filtrů a osobní zaujatosti.

Je ovšem také velmi důležité upozornit i na další častý nešvar české historiografie, kterým je neschopnost detailně a pečlivě rozlišovat jednotlivé vývojové fáze a všímat si rozdílů mezi jednotlivci – to je doufejme pochopitelný požadavek, pokud mluvíme o politických uskupeních. Tyto nedostatky však nenajdeme v práci profesora psychologie Dr. Milana Nakonečného. Naopak – pro jeho práci je právě detailní rozlišování na všech úrovních (časové, místní, jednotlivci) tím nejzákladnějším prvkem, se kterým pracuje, těžko mu asi v tomto něco podstatného vytknout – téma je autorovi opravdu důvěrně známé.

Jeho text umožňuje do hloubky pochopit rozdíly mezi prvorepublikovou Vlajkou, Vlajkou-maffií za druhé republiky a konečně zrádcovskou Vlajkou protektorátní. Velmi zajímavé jsou osobnostní profily a rozbory motivace jednotlivých významných Vlajkařů, které jsou rozsety po celém textu a shrnuty pak i na konci knihy v medailoncích – autor uplatňuje svou obrovskou vědeckou erudici. Jak již bylo zmíněno, profesor Nakonečný je profesí psycholog, nikoli školený historik. Tento fakt má svoje klady a zápory. Pozitivní je, že autor nechá často a vcelku ve velkém rozsahu promlouvat prameny – dokumenty Vlajky a netlačí tolik do popředí své názory, jako chyba se může jevit to, že leckdy zbytečně opakuje fakta již několikrát zmíněná a text jinak velmi svěží ztrácí na tempu a může unavovat. Skoro neodpustitelnou chybou je ale to, že Nakonečný zcela zjevně i na místech velmi důležitých před čtenářem tají prameny, se kterými pracoval a v mnohých ostatních případech je poznámkový aparát zpracován tak nedbale, že případnému zájemci by dalo dost velkou práci, kdyby si chtěl data v textu zmíněná sám prověřit a prozkoumat. Tyto chyby nelze přejít ani tím, že Nakonečný tvrdí, že to nepsal jako odbornou historickou literaturu, nýbrž jako literaturu faktu. Nebral si zjevně příliš k srdci četné připomínky lektora Mgr. Petra Kurssy. Co textu snad ublížilo nejvíce, jsou desítky a desítky chyb, kterými je zaplaven – ať se jedná o interpunkci, nesprávně umístěné uvozovky či špatně číslované poznámky. To ale asi těžko přičítat autorovi, zlobit se asi musíme na nakladatele.

Co nás jak Českou společnost rukopisnou zamrzí, je minimální prostor, který byl věnován problematice Rukopisů – zůstává prakticky jen u konstatování, že Vrzalík či Mareš se tomuto tématu intenzívně věnovali. Je to na škodu, vždyť Nakonečný je i autorem monografie o Marešovi, a tak má jistě o problematice dostatečný přehled, aby ji mohl adekvátně rozvinout. Možná, že motivem pro to, aby se tomuto tématu vyhnul, byly i obavy, aby s kontroverzními Rukopisy nemohly být snadno pohřbeny i výsledky jeho práce o Vlajce...

Přesto, že se zmiňuji o mnoha nedostatcích, knihu lze jedině doporučit. Chyby v ní jsou převážně technické povahy, jako celek je vynikající. Doufejme, že k připravované monografii o českém fašizmu Nakonečný získá prestižnější nakladatelství a vyhne se tak zmíněným nedostatkům. Snad je v České republice nějaké větší a zkušené nakladatelství pro odbornou literaturu, které nebude jeho práci cenzurovat. David Prokop

Poklady Státního ústředního archivu v Praze

V právě otevřeném moderním areálu Státního ústředního archivu v Praze probíhala ve dnech 25. září – 31. října 2001 unikátní výstava s názvem Poklady Státního ústředního archivu v Praze. Jak napovídá její podtitul Český a československý stát v dokumentech 1158–1990, návštěvníci měli jedinečnou možnost spatřit nejzávažnější dokumenty uplynutých tisíce let české státnosti. Vystaveny byly nikoli faksimile, ale skutečné originály, přičemž příležitost spatřit např. Zlatou bulu sicilskou budeme mít nejdříve za dalších 20 let. K výstavě vyšel výborný katalog s bohatou faktografickou i obrazovou dokumentací.–kn–

Členské zprávy

Srpnové setkání s kalifornskými členy ČSR

Na samém počátku srpna (3.8.2001) jsme měli příležitost setkat se s manžely Teyrovskými z Kalifornie během jejich návštěvy staré vlasti.

Od doby prvních kontaktů, které se uskutečnily nejprve po telefonu a pak skrze pár dopisů, jsme se konečně setkali u jednoho stolu. V příjemném prostředí salonku restaurace U Pešků, kde se na jaře odbývala valná hromada, jsme se nyní sešli v poněkud redukovaném počtu, ale přesto dost hojném na to, že dovolené byly v plném proudu.

Vyslechli jsme zajímavou přednášku Ing. Teyrovského o pronikání barviva do vláken bavlny a úvahy na možné využití tohoto procesu pro datování stáří RKZ. S neméně zajímavým příspěvkem pak vystoupil Mgr. Nesměrák. Seznámil nás s principem Augerovy metody datování rukopisů, zveřejněné prvně v osmdesátých letech. To dalo směr další rozpravě na téma, jak nejlépe oslovit kompetentní místa k nastolení rukopisného problému.

Vedle vážných rukopisných otázek nechyběl u stolu ovšem ani český humor, který zjevně nalezl v Kalifornii dobré vegetační podmínky. Zaujati poučnou a vtipnou rozpravou a znamenitou večeří, kterou pan a paní Teyrovští objednali, nám zcela uniklo, že v ten čas venku řádila ničivá vichřice. Pro nás ale ten večer znamenal milé vybočení a posílení víry v úspěch rukopisného snažení. –un–

Fotografie ze setkání s kalifornskými členy ČSR. Zleva: D. Prokop, R. J. Hřebíček, E. Teyrovský, G. Teyrovská, K. Nesměrák, R. Šolc, M. Šolcová a M. Ogoun.

Redakční zprávy

Zprávy ČSR na internetu

V rámci rozšiřování obsahu internetových stránek ČSR byla rovněž převedena do elektronické podoby všechna čísla V. řady Zpráv (tj. od obnovení jejich vydávání v roce 1995). Na adrese http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/zpravy/ jsou k dispozici kompletní čísla 14–18, u čísel 0–13 byl proveden výběr jen nejdůležitějších článků. Na téže adrese je možno najít i přepisy některých důležitých článků z předchozích čtyř řad Zpráv. –kn–

Oprava ke Zprávám č. 17

Velmi se omlouvám jak čtenářům, tak autorce českého překladu Mgr. Zuzaně Sklenářové za nesprávné vysazení 6. verše básně Pomněnka na hrob Václava Hanky, uveřejněné na titulní straně předchozího čísla Zpráv. Verš má správně znít: zasvětil jsi také Srbům síly své. –kn–