Staročeská literatura má dvě perly, které svou krásou převyšují všechny ostatní literární památky nejméně o třídu. Jsou to ony dva notorické rukopisy: královédvorský (RK) a zelenohorský (RZ). První nalezen r. 1817 knihovníkem Národního musea v Praze, Václavem Hankou, ve věži kostela ve Dvoře Králové nad Labem; druhý nalezen r. 1818 důchodním J. Kovářem v "hausarchívu" hraběte Jeronýma Coloredo na zámku Zelená hora.
Klíčícímu tehdy českému národnímu obrození nemohly přijít oba rukopisy (RKZ) více vhod. Národ se teprve probouzel z temna doby pobělohorské, jeho jazyk, literatura i historie téměř zapomenuty, jeho sebevědomí podlomeno. (Vždyť i velký Dobrovský považoval tehdy češtinu za jazyk mrtvý!) A tu RKZ dodaly potřebnou energii, ze které národ čerpal sílu na své kulturní vzkřísení, a čerpá ji dodnes.
Ovšem zájmům vědeckého výzkumu obou oněch literárních památek byla doba daleko méně příznivá: nekritičtí romantikové fabrikovali tou dobou napodobeniny starých památek a vydávali je za autentické, takže zanedlouho každý nový nález byl brán s velikou reservou. A i když RKZ v prvních desetiletích své publicity slavily triumfy, neušly podezření a v polovině devatenáctého století dochází k prvnímu útoku na jejich pravost. A Hanka je označen za jejich původce.
České vlastenecké kruhy tušily, a pozdější výzkum prokázal, (Roubík, 1930; Špét, 1967; Kočí, 1969) že útok zahájila rakouská policie, aby podlomila morální základnu českého národního obrození, které považovala za podvratné a říši rakousko-uherské nebezpečné. (Události ranného století dvacátého dosvědčily, že tyto obavy nebyly jalové.)
Byl-li si Hanka vědom žalostné úrovně své poesie, musilu mu obvinění z autorství RKZ nesmírně lichotit. Ale na nátlak svých přátel Hanka podal žalobu pro urážku na cti a při vyhrál. (Kopecký, 1969)
Koncem let osmdesátých minulého století se však rozpoutal nový, urputný boj mezi táborem "odpůrců" pravosti RKZ a jejich "obránci". Zkoumal jsem ony polemiky, když jsem se v roce 1970 začal otázkou autorství RKZ zabývat a snažil jsem se rozlišit mezi nahromaděnými fakty a interpretací oněch faktů. Nebyla to práce snadná, a rozhodně ne příjemná: zbraně, kterých se v tzv. rukopisném boji používalo, byly namnoze mrzké. A celý boj často působí dojmem Batrachomyomachie, jindy honby na čarodějnice, většinou boje o politické posice, ale zřídka vědecké polemiky.
Přeskočme tedy toto trapné období a podívejme se na výsledky:
Odpůrci nahromadili sdostatek materiálu, aby kritického badatele přesvědčili, že je velmi málo podobno pravdě, že by RKZ mohly pocházet ze století desátého až čtrnáctého, kam se hlásí svým jazyke a písmem.
Podobně obránci nahromadili sdostatek materiálu, aby nás přesvědčili, že je velmi málo podobno pravdě, že by RKZ mohly pocházet z počátku století devatenáctého.
Potud se proti logice obou táborů nedá ničeho namítat, a nezaujatý pozorovatel by jistě očekával, že oba tábory budou hledat řešení problému někde mezi oběma limity. Zvláště proto, že je to právě v tomto intervalu, kdy jazyk český dosahuje vrcholu svého vývoje a česká literatura se honosí jmény jako Blahoslav, Veleslavín, Všehrd nebo Komenský.
Ale v dějinách literatury české tou dobou dochází k čemusi podivnému: obránci svá data považují za "důkaz" středověkého původu RKZ, a kdo tomu nevěří, je zaprodanec Němců. Stejně tak odpůrci svá data považují za "důkaz" toho, že autorem není nikdo jiný než Václav Hanka, a kdo tomu nevěří, je diletant, a profesionál ho bude ignorovat. (Jedinou výjimku zde snad tvoří Krejčí, 1974, jenž však, bohužel, zemřel než svou domněnku propracoval.)
Jak se dostal český učenec do této pasti? Proč se z ní nedá dostat ven? A jak to že nepostrádá onu část "důkazu" která by vyloučila těch pět století mezi oběma limity?
Domnívám se, že je to tím, že český učenec cítí potřebu a povinnost neustále hájit cosi posvátného: jednou hájí zájmy národa v menažerii apokalyptických oblud vtělených do jeho sousedů; jindy hájí pravdu před přehnaným hájením zájmů národa v menažerii ne tak docela apokalyptických oblud...
Námitky proti domněnkám
Jsem si plně vědom toho, že můj model představuje nanejvýš jedno možné řešení otázky autorství RKZ, a že nahromaděné argumenty nevylučují jiná možná řešení. Také jsem si vědom toho, že můj model má některé slabiny. Především je tu názor Hrubého (1917-a, 1917-b), že RKZ prozrazují Hankův rukopis. Uvěříme-li jeho argumentu, je jakákoli další debata marná. Jelikož však paleograf Fiala (1969) pochybuje o správnosti názoru Hrubého, a jelikož dodnes tábor odpůrců podezřívá také Lindu, Jungmanna, Horčičku atd., dovoluji si taktéž o správnosti soudu Hrubého pochybovat.
Rovněž tak Rieger (1972), na základě kryptogramu RK, usuzuje na Smila Flašku z Pardubic jakožto "vydavatele" kodexu. - O kryptografii ničeho nevím, ale opět si dovoluji o tomto tvrzení pochybovat vzhledem k ostatním argumentům.
Bylo mnoho sporů o berlínskou modř v iniciálce N v RK: Ing. Urban (ústní sdělení) tvrdí, že existuje jednak popis RK, jednak jeho facsimile z doby krátce po nálezu, (obé se zdá být ignorováno generacemi rukopisných válečníků,) kde není o modré barvě zmínka; je-li tomu tak, pak i berlínská modř, i pozlátko musely být dodatečně naneseny, a pro otázku autorství jsou bez významu.
Je tu ovšem několik bodů, na které nemám odpovědi: Znamená slovo tábor v RK chánovu kavalerii? Je "hrubá skála" v RK vlastní jméno nebo jenom některý ze skalnatých pahorků severních Čech? Je to náhoda, že neúplný verš 45 v RZ, "u uisegrade" je tak blízko neúplnému verši 49: "due ueglasne deue", kde Ivanov rozluštil slovo Psalmus staršího textu? Nepsal Linda parodii Volmír? Jestliže ano, proč?
Dále jsou tu otázky otevřené: Kolem roku 1610 anonymní dějepisec sepsal historii rodu Šternberků. (Palacký, 1825; dosud se mi ji nepodařilo získat), bylo by zajímavé zjistitm zda jsou tam nějaké podobnosti s RKZ. Rovněž jsem se zatím marně snažil zjistit, zda existuje nějaké spojení mezi rodem Šternberků a rodem Děpolticů, postranní větví Přemyslovců, kteří odvozovali svůj původ od Neklana: tím by se vysvětlilo, proč Neklan, jinde líčený jako nerozhodný zbabělec, je v RK udatným válečníkem, a má domněnka B by byla nesmírně posílena. Dále víme, že Václav Jiří ze Šternberka (+ cca 1681) sám pracoval na svém rodokmenu, existuje tento rodokmen? Jsou v něm náznaky podobnosti s RK?
Potud dnešní stav mého pátrání po autorovi RKZ. Čtenář snad zjistil, že se vyhýbám slovům podvrh, podvod, padělek, fabrikace a falsum. Silná slova bývají známkou slabých argumentů. Kromě toho jsou to slova ošklivá, která obviňují z nekalého úmyslu osobu, která se již nemůže hájit.
Napodobenina nemusí, a často není podvrhem. Orf nepadělal středověkou hudbu pro svá Carmina burana, Tylovo divadlo v Praze nemá falešné řecké průčelí a většina Čechů by se cítila uražena, kdybychom se o gotickém stylu chrámu svatého Víta, dokončeného kolem roku 1900, vyjádřili tak, jako se o RKZ vyjadřovali ti, kdo objevili, že jejich jazyk a písmo jsou uměle starší než je doba jejich vzniku. - Ostatně kdyby praxe napodobení starších vzorů byla činem trestným, nenašli bychom kaligrafa, leda v kriminále.
SIND DIE KÖNIGINHOFER UND GRÜNBERGER HANDSCHRIFTEN SÜDSLAWISCHEN URSPRUNGS?
ZUSAMMENFASSUNG
Die Überprüfung der Argumente der früheren Forscher führt den Verfasser zu der Meinung, dass die beiden erwähnten Handschriften, sowie die Handschrift des Gedichtes "Pisen Vysehradska" (Vysehrader Gedicht) und "Milostna pisen krale Vaclava" (Liebeslied des Königs Wenzels) oder wenigstens das Gedicht "Jelen" (Hirsch) an der Rückseite dieses Pergamentes Werke desselben Dichters und desselben Schreibers sind; dass es unvollendete Versuche sind, vielleicht Blätter "zum Anschauen" dem Kunden; dass der Dichter und Schreiber durch Ursprung Südslawen waren, die nach Mähren und Böhmen im 15. Jhdt. kamen; dass die Gedichte vielleicht um etwa 1500 geschrieben wurden; dass es eine Feier zu Gunsten des Stammes Sternberg war; dass sie dort gemeinsam mit anderen Kulturschätzen aufbewahrt wurden, vielleicht um sie vor der Plünderung, oder vor Bücherfeinden des Typs vom Jesuiten Konias zu schützen; dass sie vergessen wurden; dass sie F. Horcicka gefunden hat, als er am Grünberg die Gallerie renoviert hat; dass er sie gestohlen hat um sie vor dem Inhaber zu schützen, der sie vernichtet hätte; und dass Horcicka und seine Freunde "Funde" inszeniert haben, damit Horcickas Existenz nicht bedroht sein könnte.
In der Einleitung schildert der Verfasser die Schicksale beider Handschriften seit ihrer Entdeckungen bis zum Ende des 19. Jhdts. Kurz beschreibt er die Streiten, die die tschechische Gesellschaft, und nicht nur die wissenschaftliche, gespaltet haben und betont, dass die Zuspitzung der Streiten zum Verlassen der Prinzipien der wissenschaftlichen Polemik führte. Er lehnt es ab, dass man nur die Frage der Echtheit oder Fälschung erörtert und schlägt vor, in die Lösung des ganzen Problems die Fragen des Geistes und der Form der Gedichte einzubeziehen, die Frage der Zeit und des Ortes der Handlung der Gedichte, die Fragen des Verfassers (des Dichters sowie des Schreibers) und die Fragen der Entdeckung der Gedichte.
Die Ergebnisse seiner Forschung umfasst der Autor in 20 Thesen, die er dann in folgenden Kapitel mit Argumenten ergänzt, verfasst und veröffentlicht von Forschern aus verschiedensten wissenschaftlichen Fächern, wie der Philologie, Geschichte, Paläographie, aber auch der Naturwissenschaften und der Technik.
Im letzten Kapitel unter der Aufschrift "Einwendungen gegen Vermutungen" fasst der Autor das zusammen, was er für schwache Seiten und Mangel seiner Forschung und deren Ergebnisse hält.
The revision of arguments of previous researchers leads me to the opinion that both mentioned manuscripts, as well as the manuscript of "Píseň vyšehradská" (The Vyšehrad Song) and "Milostná píseň krále Václava" (The Love-Song of King Wenceslas), or even the poem "Jelen" (Deer, Buck) on the revers of this parchment, are works of one and the same poet and writer; that they are unfinished attempts, perhaps pages "on approval" for the client; that the poet and the writer were South Slavs by birth, that had come to Moravia and to Bohemia in the 15th century; that the poems were written in a time round 1500; that it is a celebration of the Sternberg family, that there with another cultural treasures, perhaps against plunderings, perhaps against destroyers of books of the type of Jesuit Koniáš; that they had been forgotten; that they were discovered by F. Hořčička in the time of the reconstruction of the gallery at Zelená Hora; that he stealed them in order to save them against the owner who would destroyed them; and that Hořčička and his friends imitated "the discovery" in order not to endanger Hořčička's existence.
In the Introduction, the author describes the history of both manuscripts since their discovery to the end of the 19 century. In outline, he describes the polemics (controversies) that have divided the Czech society, not only on research level and emphasises that the directing the contraversies had resulted into the abandoning principles of research polemics. He condemns that only questions of genuinity or forgery have to be solved and proposes to include into the solving the problem questions of spirit and form of the poems too, questions of the time and place of the action of the poems, questions of the authorship (the poet and the writer) as well as questions of the discovery.
The author sums up results of his research into 20 theses, that he completes in the following chapters collected and published by researches from the most different disciplines, as philology, history, palaeography, but also natural history and technics.
In the last chapter, under the title "Protest against suppositions (suspicions)", the author concluses all he supposes as defects and negatives of his research and its results.
In the conclusion, the author expresses his wish that his article should incite a new research of both documents without all prejudices and tendencies. He emphasises that he consistently rejects terms like forgery, falsum, plagiarism, because to his mind and opinion an imitation needs not be a forgery and it is it often not.
The article is completed by a bibliography of the most important literature on this problem, first of all of those literature, the author had used in his research and had cited. (Translated by Jaroslav Vrchotka)
Deutsch 
Russian 
Française 
