Přezkoumání argumentů předchozích vědců mne vede k názoru, že oba zmíněné rukopisy, jakož i rukopis Písně vyšehradské a Milostné písně krále Václava, nebo alespoň báseň Jelen na zadní straně tohoto pergamenu, jsou dílem téhož básníka a téhož písaře; že to jsou nehotové pokusy, snad listy "na ukázku" zákazníkovi; že básník i písař byli původem Jihoslovani, kteří přišli na Moravu a do Čech v patnáctém století, že básně byly sepsány někdy kolem roku 1500; že je to oslava rodu Šternberků; že se dostaly na zámek Zelená hora; že tam byly uschovány spolu s jinými kulturními poklady, snad před drancováním, snad před ničiteli knih typu Koniášova; že byly zapomenuty; že je našel F. Horčička, když na Zelené hoře renovoval galerii; že je odcizil, aby je zachránil před majitelem, který by je byl zničil; a že Horčička a jeho přátelé inscenovali "nálezy", aby nebyla ohrožena Horčičkova existence.
Staročeská literatura má dvě perly, které svou krásou převyšují všechny ostatní literární památky nejméně o třídu. Jsou to ony dva notorické rukopisy: královédvorský (RK) a zelenohorský (RZ). První nalezen r. 1817 knihovníkem Národního musea v Praze, Václavem Hankou, ve věži kostela ve Dvoře Králové nad Labem; druhý nalezen r. 1818 důchodním J. Kovářem v "hausarchívu" hraběte Jeronýma Coloredo na zámku Zelená hora.
Klíčícímu tehdy českému národnímu obrození nemohly přijít oba rukopisy (RKZ) více vhod. Národ se teprve probouzel z temna doby pobělohorské, jeho jazyk, literatura i historie téměř zapomenuty, jeho sebevědomí podlomeno. (Vždyť i velký Dobrovský považoval tehdy češtinu za jazyk mrtvý!) A tu RKZ dodaly potřebnou energii, ze které národ čerpal sílu na své kulturní vzkřísení, a čerpá ji dodnes.
Ovšem zájmům vědeckého výzkumu obou oněch literárních památek byla doba daleko méně příznivá: nekritičtí romantikové fabrikovali tou dobou napodobeniny starých památek a vydávali je za autentické, takže zanedlouho každý nový nález byl brán s velikou reservou. A i když RKZ v prvních desetiletích své publicity slavily triumfy, neušly podezření a v polovině devatenáctého století dochází k prvnímu útoku na jejich pravost. A Hanka je označen za jejich původce.
České vlastenecké kruhy tušily, a pozdější výzkum prokázal, (Roubík, 1930; Špét, 1967; Kočí, 1969) že útok zahájila rakouská policie, aby podlomila morální základnu českého národního obrození, které považovala za podvratné a říši rakousko-uherské nebezpečné. (Události ranného století dvacátého dosvědčily, že tyto obavy nebyly jalové.)
Byl-li si Hanka vědom žalostné úrovně své poesie, musilu mu obvinění z autorství RKZ nesmírně lichotit. Ale na nátlak svých přátel Hanka podal žalobu pro urážku na cti a při vyhrál. (Kopecký, 1969)
Koncem let osmdesátých minulého století se však rozpoutal nový, urputný boj mezi táborem "odpůrců" pravosti RKZ a jejich "obránci". Zkoumal jsem ony polemiky, když jsem se v roce 1970 začal otázkou autorství RKZ zabývat a snažil jsem se rozlišit mezi nahromaděnými fakty a interpretací oněch faktů. Nebyla to práce snadná, a rozhodně ne příjemná: zbraně, kterých se v tzv. rukopisném boji používalo, byly namnoze mrzké. A celý boj často působí dojmem Batrachomyomachie, jindy honby na čarodějnice, většinou boje o politické posice, ale zřídka vědecké polemiky.
Přeskočme tedy toto trapné období a podívejme se na výsledky:
Odpůrci nahromadili sdostatek materiálu, aby kritického badatele přesvědčili, že je velmi málo podobno pravdě, že by RKZ mohly pocházet ze století desátého až čtrnáctého, kam se hlásí svým jazyke a písmem.
Podobně obránci nahromadili sdostatek materiálu, aby nás přesvědčili, že je velmi málo podobno pravdě, že by RKZ mohly pocházet z počátku století devatenáctého.
Potud se proti logice obou táborů nedá ničeho namítat, a nezaujatý pozorovatel by jistě očekával, že oba tábory budou hledat řešení problému někde mezi oběma limity. Zvláště proto, že je to právě v tomto intervalu, kdy jazyk český dosahuje vrcholu svého vývoje a česká literatura se honosí jmény jako Blahoslav, Veleslavín, Všehrd nebo Komenský.
Ale v dějinách literatury české tou dobou dochází k čemusi podivnému: obránci svá data považují za "důkaz" středověkého původu RKZ, a kdo tomu nevěří, je zaprodanec Němců. Stejně tak odpůrci svá data považují za "důkaz" toho, že autorem není nikdo jiný než Václav Hanka, a kdo tomu nevěří, je diletant, a profesionál ho bude ignorovat. (Jedinou výjimku zde snad tvoří Krejčí, 1974, jenž však, bohužel, zemřel než svou domněnku propracoval.)
Jak se dostal český učenec do této pasti? Proč se z ní nedá dostat ven? A jak to že nepostrádá onu část "důkazu" která by vyloučila těch pět století mezi oběma limity?
Domnívám se, že je to tím, že český učenec cítí potřebu a povinnost neustále hájit cosi posvátného: jednou hájí zájmy národa v menažerii apokalyptických oblud vtělených do jeho sousedů; jindy hájí pravdu před přehnaným hájením zájmů národa v menažerii ne tak docela apokalyptických oblud...
Rozhodně nechci zlehčovat utrpení a oběti, které národu českému byly dány do vínku, a kterých jsem sám byl ušetřen; chci jen říci, že tímto způsobem vědeckou otázku nerozřešíme; a že snad právě proto, že nejsem uvnitř politického dění, které neblaze ovlivňuje tuto otázku, jsem se mohl na problém autorství RKZ podívat věcněji. Považuji vůbec otázku: "Jsou RKZ pravé nebo podvržené?" za otázku špatnou. Místo ní jsem si položil otázky, které považuji za legitimní:
V následujících kapitolách uvádím argumenty, nahromaděné a uveřejněné badateli z nejrůznějších vědních oborů, které mně k těmto domněnkám vedly. Písmena v hranatých závorkách odpovídají písmenům označujícím domněnky.
V poslední kapitole shrnuji to, co považuji za slabiny a nedostatky svého modelu.
Jsem si plně vědom toho, že můj model představuje nanejvýš jedno možné řešení otázky autorství RKZ, a že nahromaděné argumenty nevylučují jiná možná řešení. Také jsem si vědom toho, že můj model má některé slabiny. Především je tu názor Hrubého (1917-a, 1917-b), že RKZ prozrazují Hankův rukopis. Uvěříme-li jeho argumentu, je jakákoli další debata marná. Jelikož však paleograf Fiala (1969) pochybuje o správnosti názoru Hrubého, a jelikož dodnes tábor odpůrců podezřívá také Lindu, Jungmanna, Horčičku atd., dovoluji si taktéž o správnosti soudu Hrubého pochybovat.
Rovněž tak Rieger (1972), na základě kryptogramu RK, usuzuje na Smila Flašku z Pardubic jakožto "vydavatele" kodexu. - O kryptografii ničeho nevím, ale opět si dovoluji o tomto tvrzení pochybovat vzhledem k ostatním argumentům.
Bylo mnoho sporů o berlínskou modř v iniciálce N v RK: Ing. Urban (ústní sdělení) tvrdí, že existuje jednak popis RK, jednak jeho facsimile z doby krátce po nálezu, (obé se zdá být ignorováno generacemi rukopisných válečníků,) kde není o modré barvě zmínka; je-li tomu tak, pak i berlínská modř, i pozlátko musely být dodatečně naneseny, a pro otázku autorství jsou bez významu.
Je tu ovšem několik bodů, na které nemám odpovědi: Znamená slovo tábor v RK chánovu kavalerii? Je "hrubá skála" v RK vlastní jméno nebo jenom některý ze skalnatých pahorků severních Čech? Je to náhoda, že neúplný verš 45 v RZ, "u uisegrade" je tak blízko neúplnému verši 49: "due ueglasne deue", kde Ivanov rozluštil slovo Psalmus staršího textu? Nepsal Linda parodii Volmír? Jestliže ano, proč?
Dále jsou tu otázky otevřené: Kolem roku 1610 anonymní dějepisec sepsal historii rodu Šternberků. (Palacký, 1825; dosud se mi ji nepodařilo získat), bylo by zajímavé zjistitm zda jsou tam nějaké podobnosti s RKZ. Rovněž jsem se zatím marně snažil zjistit, zda existuje nějaké spojení mezi rodem Šternberků a rodem Děpolticů, postranní větví Přemyslovců, kteří odvozovali svůj původ od Neklana: tím by se vysvětlilo, proč Neklan, jinde líčený jako nerozhodný zbabělec, je v RK udatným válečníkem, a má domněnka B by byla nesmírně posílena. Dále víme, že Václav Jiří ze Šternberka (+ cca 1681) sám pracoval na svém rodokmenu, existuje tento rodokmen? Jsou v něm náznaky podobnosti s RK?
Konečně je zde otázka týkající se jazykové podobnosti mezi RKZ a oním Evangeliem Janovým (EJ) a glosy v knize Mater Verborum (MV); obé objeveno Hankou, tato r. 1827, ono 1828; obé odmítáno táborem odpůrců jakožto "krycí falsa" na obranu pravosti RKZ. - Jelikož se nálezy datují z doby dlouho před první známkou podezření nepravosti RKZ, zdá se mi hypothesa o Hankových "krycích falsech" přitažena za vlasy. (Totéž o t.zv. Paměti přibyslavské, nalezené r. 1889 Řezníčkem a Maškem (Mašek, 1890). Nevím, kolik je známo o osudech EJ; MV má majetnický záznam a majetnické razítko, která ji identifikují jakožto část daru březnické knihovny, patřící hraběti Kolovratovi, Národnímu museu. (Vrchotka, 1981). Mému modelu by pochopitelně lépe vyhovovalo, kdyby MV i EJ pocházely ze Zelené hory, a byly později do daru z Březnice propašovány. Druhá pro můj model výhodná cesta by byla jakákoli evidence kulturního styku mezi personálem Šternberků a Kolovratů Jelikož však nemám nejmenší evidence, která by takovou domněnku podporovala, nechávám otázku otevřenu.
Potud dnešní stav mého pátrání po autorovi RKZ. Čtenář snad zjistil, že se vyhýbám slovům podvrh, podvod, padělek, fabrikace a falsum. Silná slova bývají známkou slabých argumentů. Kromě toho jsou to slova ošklivá, která obviňují z nekalého úmyslu osobu, která se již nemůže hájit.
Napodobenina nemusí, a často není podvrhem. Orf nepadělal středověkou hudbu pro svá Carmina burana, Tylovo divadlo v Praze nemá falešné řecké průčelí a většina Čechů by se cítila uražena, kdybychom se o gotickém stylu chrámu svatého Víta, dokončeného kolem roku 1900, vyjádřili tak, jako se o RKZ vyjadřovali ti, kdo objevili, že jejich jazyk a písmo jsou uměle starší než je doba jejich vzniku. - Ostatně kdyby praxe napodobení starších vzorů byla činem trestným, nenašli bychom kaligrafa, leda v kriminále.
Jestliže má práce přispěje k tomu, aby se široká veřejnost opět dokázala pokochat krásou básní RKZ, a aby se vědci mohli na otázky s RKZ spojené podívat věcně a bez předsudků, bude to pro mne čest, a pro RKZ pocta, kterou si zaslouží.
Ačkoli tato práce vychází pouze pod mým jménem, je výsledkem spolupráce mnoha osob, kterým tímto vyslovuji svůj dík. Bez jejich pomoci bych nebyl toto dílo dokončil. Jsou to zejména: Helen Ahrens, Petr Daneš, Elena Danešová, Marie Danešová, Aleš Frankenberger, Otakar Frankenberger, Eleonora Frankenbergerová, Jiří Krupička, František Mandys, Ante Miličič, Richard Neugebauer, Alfréd Rebensteiger, Helena Rebensteigerová, Jiří Rieger, Zdeněk Rutar, František Schwarzenberg, Ivan Sviták, Josef Šmatlák, Desmond Taylor, J. Valenta. Dále zde vyslovuji svou vděčnost mnoha knihovnám, nejen ve Spojených Státech, ale snad zejména v Československu za zapůjčení často vzácných spisů. A na neposledním místě děkuji University of Puget Sound, Tacoma, Wa. za značnou pomoc finanční.
Die Überprüfung der Argumente der früheren Forscher führt den Verfasser zu der Meinung, dass die beiden erwähnten Handschriften, sowie die Handschrift des Gedichtes "Pisen Vysehradska" (Vysehrader Gedicht) und "Milostna pisen krale Vaclava" (Liebeslied des Königs Wenzels) oder wenigstens das Gedicht "Jelen" (Hirsch) an der Rückseite dieses Pergamentes Werke desselben Dichters und desselben Schreibers sind; dass es unvollendete Versuche sind, vielleicht Blätter "zum Anschauen" dem Kunden; dass der Dichter und Schreiber durch Ursprung Südslawen waren, die nach Mähren und Böhmen im 15. Jhdt. kamen; dass die Gedichte vielleicht um etwa 1500 geschrieben wurden; dass es eine Feier zu Gunsten des Stammes Sternberg war; dass sie dort gemeinsam mit anderen Kulturschätzen aufbewahrt wurden, vielleicht um sie vor der Plünderung, oder vor Bücherfeinden des Typs vom Jesuiten Konias zu schützen; dass sie vergessen wurden; dass sie F. Horcicka gefunden hat, als er am Grünberg die Gallerie renoviert hat; dass er sie gestohlen hat um sie vor dem Inhaber zu schützen, der sie vernichtet hätte; und dass Horcicka und seine Freunde "Funde" inszeniert haben, damit Horcickas Existenz nicht bedroht sein könnte.
In der Einleitung schildert der Verfasser die Schicksale beider Handschriften seit ihrer Entdeckungen bis zum Ende des 19. Jhdts. Kurz beschreibt er die Streiten, die die tschechische Gesellschaft, und nicht nur die wissenschaftliche, gespaltet haben und betont, dass die Zuspitzung der Streiten zum Verlassen der Prinzipien der wissenschaftlichen Polemik führte. Er lehnt es ab, dass man nur die Frage der Echtheit oder Fälschung erörtert und schlägt vor, in die Lösung des ganzen Problems die Fragen des Geistes und der Form der Gedichte einzubeziehen, die Frage der Zeit und des Ortes der Handlung der Gedichte, die Fragen des Verfassers (des Dichters sowie des Schreibers) und die Fragen der Entdeckung der Gedichte.
Die Ergebnisse seiner Forschung umfasst der Autor in 20 Thesen, die er dann in folgenden Kapitel mit Argumenten ergänzt, verfasst und veröffentlicht von Forschern aus verschiedensten wissenschaftlichen Fächern, wie der Philologie, Geschichte, Paläographie, aber auch der Naturwissenschaften und der Technik.
Im letzten Kapitel unter der Aufschrift "Einwendungen gegen Vermutungen" fasst der Autor das zusammen, was er für schwache Seiten und Mangel seiner Forschung und deren Ergebnisse hält.
Im Abschluss äussert der Verfasser seinen Wunsch, seine Arbeit möchte zu einer neuen Forschung beider Denkmäler beitragen, ohne aller Vorurteile und Tendenzen. Er betont, dass er grundsätzlich den Ausdruck Falsum, Fälschung, Betrug ablehnt, denn seiner Meinung nach muss eine Nachbildung keine Fälschung sein und dass sie es auch sehr oft nicht ist. Der Aufsatz ist durch eine Bibliographie aller wichtigsten Schriften über diese Problematik ergänzt, vor allem derer, die der Verfasser bei seiner Forschung benützt hat und die er zitiert hat. (Übersetzt von Jaroslav Vrchotka)
The revision of arguments of previous researchers leads me to the opinion that both mentioned manuscripts, as well as the manuscript of "Píseň vyšehradská" (The Vyšehrad Song) and "Milostná píseň krále Václava" (The Love-Song of King Wenceslas), or even the poem "Jelen" (Deer, Buck) on the revers of this parchment, are works of one and the same poet and writer; that they are unfinished attempts, perhaps pages "on approval" for the client; that the poet and the writer were South Slavs by birth, that had come to Moravia and to Bohemia in the 15th century; that the poems were written in a time round 1500; that it is a celebration of the Sternberg family, that there with another cultural treasures, perhaps against plunderings, perhaps against destroyers of books of the type of Jesuit Koniáš; that they had been forgotten; that they were discovered by F. Hořčička in the time of the reconstruction of the gallery at Zelená Hora; that he stealed them in order to save them against the owner who would destroyed them; and that Hořčička and his friends imitated "the discovery" in order not to endanger Hořčička's existence.
In the Introduction, the author describes the history of both manuscripts since their discovery to the end of the 19 century. In outline, he describes the polemics (controversies) that have divided the Czech society, not only on research level and emphasises that the directing the contraversies had resulted into the abandoning principles of research polemics. He condemns that only questions of genuinity or forgery have to be solved and proposes to include into the solving the problem questions of spirit and form of the poems too, questions of the time and place of the action of the poems, questions of the authorship (the poet and the writer) as well as questions of the discovery.
The author sums up results of his research into 20 theses, that he completes in the following chapters collected and published by researches from the most different disciplines, as philology, history, palaeography, but also natural history and technics.
In the last chapter, under the title "Protest against suppositions (suspicions)", the author concluses all he supposes as defects and negatives of his research and its results.
In the conclusion, the author expresses his wish that his article should incite a new research of both documents without all prejudices and tendencies. He emphasises that he consistently rejects terms like forgery, falsum, plagiarism, because to his mind and opinion an imitation needs not be a forgery and it is it often not.
The article is completed by a bibliography of the most important literature on this problem, first of all of those literature, the author had used in his research and had cited. (Translated by Jaroslav Vrchotka)
Úvod
Jaké básně nacházíme v RKZ? Jaký je jejich duch, jejich forma a jejich cíl?
Co lze říci o době a místu děje básní, jejich vzniku a vzniku extantních pergamenů?
Čeho se lze dopátrat o básníku či básnících, písařích, jejich národnosti, stáří, motivech, vzdělání?
Co skutečně víme o nálezech? - atd.
Domněnky
Výsledky své práce shrnuji do dvaceti domněnek, které v následujících kapitolách podporuji poznatky.
A. RKZ, jakož i ostatní sporné památky: Píseň vyšehradská (PV) a Milostná píseň krále Václava (MPKV) nepocházejí ani ze století desátého až čtrnáctého, ani ze století devatenáctého, ale až nejspíše z doby kolem roku 1500.
B. RKZ jsou apotheosou předků rodu Šternberků.
C. RKZ nejsou zbytky někdejší knihy: jsou to zkoušky, listy "na nečisto", nebo na ukázku; dílo je nedokončeno.
D. Pravděpodobným oslavencem je Ladislav ze Šternberka (+18.11.1521).
E. Básník napodobil vzory staré, dokonce i antické, asi aby dodal dílu rázu starobylosti.
F. Písař napodobil staré písmo, asi z těchže důvodů; byl však dosti nedbalý.
G. Básník nebyl Čech, ale Jihoslovan, odchovaný srbskou nebo chorvatskou hrdinskou poesií.
H. Písař byl Srb, zvyklý psát cyrilicí.
I. Básník přišel na Moravu a později do Čech jako mladý člověk, možná ještě dítě; možná jako uprchlík před Turky; možná jako student Karlovy university; je možno, že mu Šternberkové poskytli pomoc.
J. Básník se naučil staročeštinu dobře, ale ne dokonale: občas se mu do ní zapletly prvky jihoslovanské mateřštiny.
K. Písařova znalost starých písem byla v celku dobrá, ale ne dokonalá.
L. RKZ, PV a MPKV se dostaly na Zelenou horu, která byla ve vlastnictví Šternberků.
M. Později byly tyto rukopisy, společně s jinými, jako například Sborník Zikmunda písaře z Domažlic, na Zelené hoře uschovány, snad před drancováním za třicetileté války, možná též před paliči typu Koniášova, kteří systematicky ničili české knihy; a zapomenuty.
N. Pravděpodobnými ochránci takových kulturních památek by mohli být Lidmila Benigna z Říčan (+1672), přivdaná do rodu Šternberků, a Václav Jiří ze Šternberka (+1681), oba proslulí svou vzdělaností.
O. Sbírka pergamenů přešla do vlastnictví hrabat Coloredo, když zelenohorská větev rodu Šternberků v osmnáctém století vymřela.
P. Pergameny na Zelené hoře našel buďto F. Horčička, když v létech 1808 až 1816 restauroval tamější galerii, nebo je našel důchodní J. Kovář a Horčičku s nálezem obeznámil.
Q. Horčička a Kovář pergameny na Zelené hoře odcizili, aby je zachránili před majitelem, jenž by je dal zničit jakožto nebezpečnou posilu nenáviděného českého obrození.
R. Aby zahladil stopu a nezničil svou vlastní kariéru, Horčička předal pergameny svým přátelům, kteří potom (někdy možná dosti neochotně) inscenovali nálezy.
S. Důchodní Kovář chtěl podobným způsobem zachránit RZ a asi také jiné památky, ale byl méně opatrný a doplatil na to svou existencí. Ostatní památky Jeronym Coloredo skutečně zničil.
T. V době mezi odcizením rukopisů a jejich inscenovanými nálezy se Horčička a jeho přátelé s texty obeznámili.
Argumenty filologické
hlasonosná oběť = hostia vociferationis
letadlo = volatile
tvrdost nebes = firmamentum
varyto = barbiton (Horatius, Carm. I, 1, 34)
veleslavný = megakles
velebyster = megatharses, megalodoxos
lepotvorný = kallimorfos
u Vlaslava súci = analog.: hoi amfi Kyron (Xenefon, Anabasis)
zlatostvúci = chrysenios
strěbropěný = argyrodines, argyrrhytes
zlatopeský = chrysobolos
zlatonosný = chrysoforos
pravdodatný = dikeforos
pravdozvěsten = alethomantis
věkožizný - aeizoos
Luděk = Ljudevít
Slavoj = Vojislav
Taktéž verš "Aj, bratře, bozi ny viecestviem dařichu" je analogický verši "jer ce ih bog všemogúci predati u ruke naše". - Mimochodem, latinský text Dukljaninovy básně je v Národním museu v Praze: zacházím příliš daleko, domnívám-li se, že se dostal na území dnešního Československa jako majetek mého hypothetického básníka? (Pozn.: V tomto bodu se rozcházím s Dolanským, 1968, který právě v Zábojovi jihoslovanské prvky postrádá.) (G, I, J)
Ticho, vše tichúnko v tichej Praze. (27)
Shóry dolóv! Chytro pokrychu sě... (28)
pak veršem 27 končí lyrické líčení časně ranní nálady nad spící Prahou, načež veršem 28 začíná drama bitvy. (Kašpar, 1969; Daneš, 1982; Daneš a Miličič, 1982) (C, F)
otvori mu bránu přes Vltavu
čtu
otvori mu bránu před Vltavú.
Předně, jak známo, brány nevedou přes řeky, ale otvírají a zavírají opevnění. Brána zde uvedená je tedy ona Jižní brána, obrácená k Vltavě; o její existenci se vedly urputné boje, až ji r. 1930 vykopal ing. Fiala, a dodatečně doložil Ivanov (1969) z Schedelovy kroniky vydané v roce 1493. Tím se stává popis boje věrohodnější: "vskoči kněz na most, sedm vladyk za ním" může být poměrně snadno, jde-li o padací most této "předvltavské" brány. Ale nedovedu si představit, že by se kníže Oldřich a jeho sedm vladyk ukrývali před bitvou ve Vltavě, že by dokázali z vody vyskočit na most, a že by takto nasáklí vodou mohli vážně ohrozit polskou posádku, ať už na hradě (Palacký, 1848, p. 69), nebo ve městě na pravém břehu řeky (Goll, 1886-a, 1886-b; Kašpar, 1969; Daneš, 1982; Daneš a Miličič, 1982) (C, F)
Argumenty historické
Shlučechu se kmetští ludé (33)
však za oružie jmě cep (35)
připomínají husitské válečnictví. (Daneš, 1982; Daneš a Miličič, 1982) (A, E)
Argumenty paleografické
Argumenty přírodovědecké a technické
(Pozn.: Mareš (1931) a Kopecký (1969) shrnují veškeré starší argumenty přírodovědecké. Koncem let šedesátých tohoto století byly RKZ znovu chemicky a mikroskopicky zkoumány Kriminalistickým ústavem v Praze. Bohužel, protokoly zkoušek dosud nebyly uveřejněny, a beletristické podání Ivanova (1969, 1970) jakož i ústní podání plukovníka Srnce, vedoucího skupiny pověřené výzkumem, jsou v tomto ohledu kusá. Přidržuji se tedy publikací, ale označuji hvězdičkou (*) kde, pokud je mi známo, se nová data neshodují se starými.)
Argumenty týkající se nálezu RKZ, PV a MPKV
Námitky proti domněnkám
Závěrem
Poděkování
Bibliografie
Autenrieth, G. a R. Keep, 1877, A Homeric dictionary for use in schools and colleges: Harper and Brothers, New York.
Bělohoubek, A., 1887, O chemické a mikroskopické zkoušce RK: Osvěta, r. 17, č. 4, str. 374.
Berry, G., 1958, The classic Greek dictionary: Follet Publ. Co., New York
Brandl, V., 1878, Libušin soud. Rozprava o námitkách, které prof. A. V. Šembera proti pravosti básně té učinil: Brno, nákl. vl., 32 str.
Brandl, V., 1879, Obrana Libušina soudu: K. Winiker, Brno, 175 str.
Daneš, Z. F. a A. Miličič, 1982, Jesu li Kraljodvorsko-zelenogorski rukopisi južnoslovenskog podrijetla?: Marulič 2/82, str. 137.
Dobrovský, J., 1792, Geschichte der Böhmischen Sprache und Literatur: český překlad Benjamina Jedličky: Československý spisovatel, Praha, 1951, 188 str.
Dolanský, J., 1968, Neznámý jihoslovanský pramen Rukopisů královédvorského a zelenohorského: Academia, Praha, 216 str.
Emler, J., 1881, Zpráva o lučebním prozkoumání rasur musejních zlomků Alexandreidy a Rukopisu Královédvorského: Časopis Musea Království Českého, r. 55, str. 137.
Fiala, Z., 1969, O Rukopisech po stránce paleografické: Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, vyd.: Sborník Národního musea v Praze, Řada C, Literární historie, r. 13-14, str. 49.
Flajšhans, V., 1930, Rukopisy královédvorský a zelenohorský po stránce paleografické: Národní listy, r. 54, č. 93, str. 17; ibid., r. 54, č. 120, str. 17.
Gebauer, J., 1879, Slovo o rasurách v Rukopise královédvorském: Sborník vědecký Musea království Českého, r. 2, str. 113.
Gebauer, J., 1886, Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského: Athenaeum, r. 3, č. 5, str. 152.
Gebauer, J., 1889-a, Proužky Rukopisu královédvorského, důkaz jeho nepravosti. Důkaz pro každého a p. Maškovy námitky proti němu: Athenaeum, r. 7, č. 2, str. 33.
Gebauer, J., 1889-b, Dodatek k "důkazu proužkovému" o RKém: Athenaeum, r. 7, č. 3, str. 95.
Goll, J., 1871, O českém verši desetislabičném: Časopis Musea Království Českého, r. 45, č. 3, str. 246.
Goll, J., 1886-a, Historický rozbor básní rukopisu Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava: Athenaeum, r. 3, str. 422.
Goll, J., 1886-b, Dodatek k historickému rozboru Jaroslava: Athenaeum, r. 4, str. 40.
Hrubý, V., 1917-a, Psal Hanka Rukopis Královédvorský? Jubilejní vzpomínka paleografa: Český časopis historický, r. 23, str. 1; ibid., r. 23, str. 280.
Hrubý, V., 1917-b, Hanka - padělatel: ibid., r. 23, str. 399.
Ivanov, M., 1969, Tajemství RKZ: Mladá fronta, Praha.
Ivanov, M., 1970, Záhada Rukopisu královédvorského: Novinář, Praha.
Kašpar, J., 1969, Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Paleografický přepis. Dnešní stav poznání. M. Otruba, vyd.: Sborník Národního musea v Praze, Řada C, Literární historie, r. 13-14, str. 275.
Kočí, J., 1969, Spory o Rukopisy v české společnosti. Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, vyd.: Sborník Národního musea v Praze, Řada C, Literární historie, r. 13-14, str. 25.
Komárek, M., 1969, Jazykovědná problematika RKZ. Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, vyd.: Sborník Národního musea v Praze, Řada C, Literární historie, r. 13-14, str. 197.
Kopecký, V., 1969, Plno záhad kolem Hanky: Práce, Praha.
Kopitar, B., 1839, De veterum codicum bohemicorum inseparatis invectionibus non sine causa suspectis: Hesychii glossographi discipulus, B. Kopitar, ed., Vindobonae, str. 58.
Krejčí, K., 1974, Některé nedořešené otázky kolem RKZ: Slavia - časopis pro slovanskou filologii (vyd. ČSAV) r. 43, str. 378.
Laiske, M., 1969, Bibliografie. Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, vyd.: Sborník Národního musea v Praze, Řada C, Literární historie, r. 13-14, str. 232.
Marchant, J. a Charles J., 1952 Cassell's Latin - English, English - Latin dictionary: Cassell & Co., Ltd., London.
Mareš, F., 1931, Pravda o rukopisech Zelenohorském a Královédvorském, jak se jeví z dokumentárních fotografií a z poznámek k nim připojených, vydaných s podporou tří vědeckých tříd České akademie r 1930: Nákl. vlastním, Praha.
Mašek, I. B., 1876, Popis korektur a rasur v Rukopise královédvorském: Listy filologické a pedagogické, r. 3, str. 147.
Mašek, I. B., 1890, Paměť Přibyslavská 15. věku a Rukopis Královédvorský: Osvěta, r. 20, č. 3, str. 250.
Mezník, J., 1969, Rukopisy z hlediska historie. Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, vyd.: Sborník Národního musea v Praze, Řada C, Literární historie, r. 13-14, str. 147.
Otruba, M. a Řepková, M., 1969, Literárněvědná kritika RKZ. Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, vyd.: Sborník Národního musea v Praze, Řada C, Literární historie, r. 13-14, str. 85.
Otto, J., 1888, Ottův slovník naučný, illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí: J. Otto, vyd., Praha.
Palacký, F., 1825, Die Sternberge: Taschenbuch für die vaterländische Geschichte, r. 6, Wien.
Palacký, F., 1848, Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě. Otisk dle původního vydání: B. Kočí, 1921.
Pekař, J., 1890, Příspěvek k historické topografii a ke sporu o Rukopis královédvorský: Athenaeum, r. 8, č. 2, str. 33.
Pekař, J., 1896, Hrubá Skála v RKém: Listy filologické, r. 23, č. 3, str. 259.
Pekař, J., 1900, K sporu o zádruhu staroslovanskou. (S historií sporu o RKZ.) Český spisovatel historický, r. 6, str. 243.
Procházka, V., 1969, Rukopisy a právní historie. Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. M. Otruba, vyd.: Sborník Národního musea v Praze, Řada C, Literární historie, r. 13-14, str. 179.
Rieger, J., 1972, Kryptogramy ve staročeských rukopisech: Odborné práce: č. 2, Z práce profesorského sboru střední průmyslové školy stavební v Mělníku.
Roubík, F., 1930, Účast policie v útoku na Rukopisy roku 1858: Od pravěku k dnešku, r. 2, str. 435.
Rutar, Z., 1966, Počíná sě kapitule pětmezcítmá třiceti knih o vícestvie Vladislava nad Srby: Zpravodaj, Chicago, USA, r. 11, č. 4, str. 3.
Špét, J., 1967, K politickému pozadí počátků boje o Rukopisy v r. 1886: Sborník Národního muzea v Praze, Řada C, Literární historie, r. 12, č. 2, str. 85.
Tomek, W. W., 1859, Svědectví o nalezení Libušina soudu: Časopis Musea království Českého, r. 33, č. 1, str. 28.
Tomek, V. V.; J. Emler; J. Gebauer; M. Hattala; V. Šafařík; A. J. Vrťátko a A. Bělohoubek, 1887, Zpráva o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních: Časopis Musea království Českého, r. 61, str. 297.
Truhlář, J., 1886, Ještě jedno slovo o korekturách RK: Athenaeum, r. 3, č. 7, str. 249.
Vojtěch, V., 1930, Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dokumentární fotografie. Přepisem a poznámkami provází V. Flajšhans: Česká grafická unie, Praha.
Vrchotka, J., 1981, Z pokladnice Knihovny Národního muzea: Národní muzeum, Praha.
SIND DIE KÖNIGINHOFER UND GRÜNBERGER HANDSCHRIFTEN SÜDSLAWISCHEN URSPRUNGS?
ZUSAMMENFASSUNGARE THE "KRÁLOVÉDVORSKÝ" AND THE "ZELENOHORSKÝ" MANUSCRIPTS OF SOUTH SLAVONIC ORIGIN?
SUMMARY