16.5 Metonymie a synekdocha

Vymezení tohoto tropu  je opět vcelku jednotné a jednoduché. Místo předmětu, tak jak skutečně existuje, zvolí si mluvčí (básník, pěvec atd.) některý jeho aspekt, jenž ovšem v celkové souvislosti znamená předmět sám.

V našich úvahách zaujímá jen okrajové postavení metonymie lexikální, tedy taková, že se tohoto tropu užívalo již v době vzniku slovesného díla běžně, aniž si kdo uvědomoval tento sémantický přesun. O věci jsme pojednali v Rozboru  v kap. 12.10 i na jiných místech. Např. ,,slovo'' jistě znamenalo původně část řeči, totiž takovou, které každý rozumí. Např. ve Sbyh. se praví ,,Kto to?'' s hrada slova. Ale v Záb., 22,23 jsou cizinci připraveni k pochodu ,,Luděkova dle slova'', tedy ,,na povel''.

Vztahy mezi ,,denotátem '', tj. věcí označovanou, a jejími ,,konotáty '' (conn...), tedy výrazy vyjadřujícími logickou souvislost s ní, byly již mnohokrát tříděny. Někdy se odtud vyčleňuje synekdocha  (tedy záměna části za celek nebo naopak, případně druh za rod nebo opačně). Užívá se i latinské terminologie ,,pars pro toto, totum pro parte, species pro genere, genus pro specie'', ale jindy je probírána jako odrůda metonymie. Použijeme tohoto druhého způsobu, abychom jednak výklad příliš netříštili, jednak -- a to je důležitější -- abychom lépe osvětlili sílu básnického vjemu u našich pěvců. Z téhož důvodu budeme postupovat při rozdělení a popisu metonymií poněkud jinak než obecně známé učebnice poetiky; nutí nás k tomu i to, že přímý paralelní text k R v češtině neznáme. Budeme tedy probírat

1.

metonymie lexikální, ale z nich jen nejnázornější, neboť tu není místa pro rozsáhlé etymologické výklady;

2.

metonymie jako prostředek ke zvýšení názornosti. Tělesné pocity a psychologické (ale jednoduché) pochody jsou vyslovovány tak, že ,,denotátem '' se stává jejich domnělý nebo skutečný původce, případně nositel. Konkrétněji řečeno: zdůrazňuje se nejdůležitější část těla nebo převládající hnutí mysli, tedy nejčastěji srdce, ale i nohy (kroky), pata, lýtko, útroba, útroby, rámě, plece, rty, šíje, zraky, oko, ucho, hrdlo, mysl, duše, síla, krutost, prudkost aj. Ukazuje se tu archaický způsob myšlení, známý hlavně z Homéra , dále i snaha o co největší působení na posluchače a konečně znalost situace (hlavně boje) z vlastní zkušenosti nebo z autopsie. Tyto metonymie jsou ovšem častější v textech starších, zejména v Záb. a Čest.

3.

Metonymie ,,moderní'', přenesení pojmu na jeho část nebo na jiný pojem širšího významu, případně na různé okolnosti s ním souvisící. Vzácnější typ, ale jeho tendence, básnický účel je obdobný jako sub 2).

4.

Metonymie sdružené s jinými tropy  (s metaforou , symbolem hyperbolou). 

5.

Metonymie vyjádřené opisnými obraty (Bečka, str. 95). B. se tu zmiňuje o tzv. antonomasii: epika někdy označuje hrdinu podle jeho rodového původu, třeba ,,Peleovec = Achilleus''.  Ale jak jsme viděli, prvorozenecké právo se v R neuplatňuje, ba odmítá se. Osoby jsou charakterisovány podle bydliště nebo podle celého rodu a vlastní jméno nesmí být pominuto. Staglav  a Chrudoš  = bratry Klenovica , Ratibor  ot gór Krekonoší atd.

Skupiny 4 a 5 svědčí ovšem o vyspělé básnické technice a bohaté invenci našich pěvců.

Máme tedy pod 1) např. v Libušině dvorě LS (nádvoří = palác, hrad, celé sídlo), trsť črnú = otep rákosu nebo spíše orobince Jar., síla (tělesná) má v R význam též množství lidí, dalo by se mluvit o brachylogii, Ben. aj.; tak i prosté ,,množstvie'', rozumí se velký počet vojínů Čest.; národ = zástupci národa LS, původní význam slova ,,to co se nově narodí'' je zúžen; dřevo, drvo, tj. dub = strom vůbec; viera = věrnost Čest.; oběť, původně příslib, potom, i v R obětní akt, případně i zabité dobytče (Jar., Čest., Záb.).

Sub 2) uvádíme: srdce úporno králu, Záb.; braň jmá soptati krutost, Záb.; (zde je příklad trochu odchylný, concretum pro concreto -- člověk = nástroj); hotovi nohu v krok i ruku v braň, Záb.; pójdu jim v čelo, Záb.; radost zajiskři z radostnú zrakú, Záb.; prudkost vyrazi Luděkem, Záb.; radost vzevzně z úst, Záb.; strach z hrdl jich vyráže skřěky (akus), Záb.; koni neste našu krutost, Záb.; srdice udatno, přěudatno, Sbyh., Záb.; přižech děvče k srdcu, Jah.; duše vyletě hrdlem, z hrdla krásnýma rtoma, Jel.; v každéj děvě po žalniem srdečce, Jel.; srdce mútiti, Op.; trasechu sě údi, LS; u vsě údy (o chrabrosti tam vniklé), Ol.; hněv v útrobách, Ben.; chrabrost bujných srdec, Ol.; hněvi uchvátichu krutosťú obě straně, Ben.; hněvi rozohnichu zraky, Ben.; stasta na ... patú ... lýtkú, Ben.; žel rváše srdce, Jar.; kto rozplaka hlasy?, Čest.; zloba sě mu rozevře po údech, Čest.; pohovte zemdleným údóm, Čest.; voje nesú v sobě bitvu, Čest.; muž k mužu sě týkáchu širokýma plecema, Čest.; kroci chvátajú, Čest.; hlas vojsk vzhlásá vícestvie, Čest.; vola z mocna hrdla, Čest.; třas osěde voje, Čest. (lze i jinak vykládat); vnoči na ně chrabrú rukú, Čest.; radostnu oku, uchu (se zalíbila kořist, vítězství), Čest.; líce bielé, Lud. (myslí se jistě celý obličej); rozstúpi sě síla v údech, bodrost v myslech, Lud.; vazem s koně spade, Lud.; pieseň jde z srdce, Záb.; srdce (akus. plur.) jímáše, Záb.; pěješ srdce k srdcu, Záb.; paže bieše dorostla, Záb.; i jejú umy (tj. chlapci dorostli tělesně i duševně), Záb.; potlačiti našu dušu (chtějí Tataři), Jar. Jak vidno, je tu více zastoupen Záb., Čest. a Ben. Snad lze vyslovit domněnku, že tyto skladby vznikly v jedné a téže básnické nebo pěvecké škole (ale ovšem není autorem týž jednotlivec!).

Při prvním pohledu by bylo možno řadit značnou část těchto případů mezi synekdochy , neboť prozaičteji by se užilo místo výrazů pro části těla nebo pro různá hnutí mysli prostých substantiv (člověk, vojsko, různá OJ) s ev. zvratnými slovesy. Místo ,,prudkost vyrazi Luděkem a četných vrahóv'' by se řeklo ,,Luděk s četnými nepřáteli prudce vyrazil'', místo ,,v každéj děvě bě po žalniem srdečce'' by střízlivější autor napsal třeba, že ,,každá dívka se rozžalostnila''. Ale mám pochybnosti, zda tu jde vůbec o synekdochy . Tito pěvci rozkládali své pocity ba i pohyby svých hrdinů a přenášeli je tam, kde tušili jejich středisko nebo ohnisko. Nevěděli nic o ,,vyšší nervové činnosti'', o složitých fysiologických pochodech atd, ale soudili, zdědivše toto přesvědčení ještě po primitivním přírodním člověku, že se unavily jen údy, že žízní strádá jen hrdlo, že nenávist naplňuje hlavně srdce atd. Jinak řečeno: univerbisační  proces v jazyce ještě nenastal. Ještě byl běžný obrat ,,potlačiti dušu'' proti ,,potlačiti nás''.

3): Glava čeledina, SN. (patří-li sem, viz ,,dokud žije tvoje hlava ...'', může se brát i za metaforu , viz výše; rozenia dle svégo, LS = dle stáří; totéž v Lud.; střiebro, zlato pobrachu, Ben. = stříbrné a zlaté peníze nebo předměty; věnčena kameniem (drahým), Jar.; bystrá kopie = bystří bojovníci, Jar. aj.; prorado! = proradce, zrádce!, Jar.; den sě rozhořieva (ovzduší), Jar.; povyš ny, Hospodine, nad vrahy, Jar. = dej nám je zdolat, lze také brát za metaforu; blsky bijú v stany Tatar = do celého ležení, Jar.; hrabiví meči = nepřátelé, Čest.; vz rané blaho = asi do úspěšného raného dokončení boje a pomsty, Čest.; bohóm -- spásám (abstractum pro concreto?), řičí les řvaniem, Záb.; bíti sě v čelo před bohy = klaněti se jim, Záb.; rozhrušichu vsě bohy = sochy bohů, Záb.; zbraň bystrú, Záboj jako výše bystrá kopie; kehdy bieše pět sluncí, Záb. = pátý den; sraziti voje pod jednu ránu, Záb. = pod rozhodný útok; ručím hlasem Záboj o rychlém svolání, vydání povelů; koni řechci les! = nechť v lese řehtají koně, Záb.; vsě ubieha v zad, Záb. = zanechávali vše za sebou, o rychlé jízdě, zdánlivý pohyb místo skutečného; přide rané slunce vrcholy dřev (paprsky), Sbyh.; pade junoše zlobú vraha, Jel. (místo ,,zahynul pod zbraní'' apod.); písala bych lístek, Skř. = dala bych zprávu, poslala pozdrav; stól zlat, zlato siedlo (tj. jistě ,,pozlacené''), LS; ščít střiebrn, Jar. (totéž); střiebrná uzda, Jah. (totéž); vyslyš hlasy, Hospodine = modlitbu (genus pro specie); Jar.

4): Vlásti po železu krutu, LS (metonymie + metafora ); po vsěj Praze, po vsěj zemi, Ol. (rozlétla sě radost -- meton. + hyperbola ); travička vstává, Ben. (meton. + symbol); cuziem kopytem stúpaná (tráva), Ben., meton + symbol; skřěk poplaši ves zvěř leský, Ben. (pod ,,zvěří'' se myslí v R vždy spíše ssavci, ale jistě i hmyz byl poplašen, nehledě k ptákům, o nichž se mluví dále); vsě nebeská letadla až po třetí vrch, Ben.; vsě kamenie z loma vrhú, Ben. (meton. + hyperbola); národ Tatar, Jar. = vojsko, opět meton., s hyperbolou; vzdámy-li sě mečém vrahóv ..., meton. + symbol; v porobu samochtiec dáti šíju, Jar. (totéž); pustiáše meč i oheň, Čest. (totéž), rozpálímy krutost, Čest. (meton. sub 2) + metaf.); podáše věrnú ruku, Čest. (meton. + symbol); hlasem i rukú uvádieše biedu na lud, Čest. (meton. + symbol); řváše chrabrost v ludi, Čest. (meton. + metaf. nebo personifikace ); po púti z Vesny po Moranu, Záb. (meton. + symbol, ba i metaf.); Lumír pohýbal Vyšehrad , Záb. (meton. + hyperbola); ranami vsě po sobě stesasta, Záb. (meton. + hyperbola); slunce přejide poledne, Záb. (meton. + personifikace); čemu ty našu krev piješi, Záb. (meton. + symbol); prsy sě rozskočista, Záb. (meton. + hyperbola); přijde radost v srdce, Sbyh. (meton. + personifikace); dala bych vienek s hlavy, Kyt. (meton. + symbol).

5): Různé opisy: uzřieš krváceti Kruvoj  pod sekyrú mestnú, Čest., a zřě krváceti vrah svój Kruvoj = viděl, jak byl odsouzen a popraven; oběť pověje v slúpech dýmu, Čest. = bude úspěšně vykonána; oběť plápoláše, Čest., totéž; bíti sě v čelo přěd bohy, Záb.: řadíme pod 3), ale můžeme počítat i sem, totiž pobožnost vyjádřená gestem; syny, jejú hlasy přěcházesta v mužská, Záb. = dospívali; s prsú na prsy kladechu ruce, Záb. = zapřísahali se; věhlasno dáváchu slova k slovóm = konali věcnou, rozumnou poradu: Záb.; otčík zajide k otcém, Záb. = zemřel; podámy si ruce, Záb. = spojíme se (nebo je to již symbol?); mlat dušu vyrazi i zanese pět siehóv u vojsku, Záb. (to je buď starobylý, ale tím účinnější primitivismus nebo snad opis, vyjadřující hrůzu, jakou pocítili nepřátelé); slunečko nám zajde, Jah. = bude již noc; celá Žez. je složena z opisů: zrání žita, jablek, mrznutí klasů a provdaná dívka místo ročních období a manželského spojení; otvedechu zmilitka u kamenný hrádek, Skř. = uvěznili ho, zároveň eufemismus. 

Toto rozčlenění metonymií není ovšem jediné možné a také zde naprosto není vhodné vést určité hranice mezi jednotlivými typy. Nicméně podáváme návod k jiným kriteriím: 1) záměna celku za část -- stól zlat; části za celek -- juž nám travička vstává místo zmínky o všech udupaných rostlinách a plodinách; věc místo jejího nositele (zbraň bystrú na král), celé sídlo místo jeho obyvatel (radostná Praha); cíl, ohlas vjemů místo jejich zdroje (oběť pověje v slúpech dýmu); čin místo jeho původce: prorado! nebo ,,vsě potře jeho zloba ... atd.''

Metonymie, pokládaná mnohdy za čistě epický ,,tropos'' často ani neuvědomovaný, je v R velmi hojná, ale řídí se pevnými zákonitostmi, zejména názorností, citovostí a pregnantností. Tuto poslední kladnou vlastnost ocenil Gebauer  (LF I, 1874) hlavně na příkladech z Čest.: voji ... pomstu i pahubu nesú ... a smrt Kruvojovu ,,pod sekyrú mestnú''. Zde je v obou obratech vyjádřena dvojí skutečnost: že zlo bude vyhlazeno po spravedlivě vyřčeném rozsudku.

Dále vysvítá z citovaných příkladů sub 1) až 5), že pěvcova obraznost je vždy upřena na nejvýraznější, nejnápadnější rys předmětu (osoby, děje, vlastnosti, hnutí mysli, válečného nebo přírodního jevu atd.). V R je námi zde probraná básnická ozdoba často sdružena s hyperbolou, o níž pojednáme na zvláštním místě. Vše je podřízeno snaze o co největší optický, akustický nebo myšlenkový dojem. Správně říká Timofejev (str. 294), že metonymie je tehdy vhodná, vysvitne-li z ní autorův kladný poměr k záměně. Uvádí příklad z Puškina: ,,prapory světa připlují k nám hodovat'' (míní se lodi různých národností). Oněmi prapory vyjádřil básník pestrost mezinárodních vztahů.

Tyto poznatky nám umožňují znovu osvětlit význam slova ,,tábor''  v Jar. (Rozbor , kap. 13). V textu jde zejména o 10,32 a 11,13, kde se mluví o tom, jak se tábor ,,pozdvihl'' a ,,rozestoupil na tři proudy''. Jediná paralela z RK, která by odpovídala tomuto ,,totum pro parte'', ale jen zdánlivě, je v závěru Ol., kde je užito slova ,,Praha'' místo obyvatel Prahy. Ale to, co je dnes masou domů a lidí, bylo kdysi takřka symbolem pro Čecha jako národ i jako zemi. Pěvec měl k tomuto posvátnému středu silný citový vztah jakoby k živé bytosti. A ještě něco: nemluví se nic o pohybu Prahy; proto se mohlo k rozestoupení a pozdvižení tábora týkat jen ranního probouzení a houfování mužů a koní. Pro ,,tábor''  v českém (dnešním) významu je v RK výraz ,,stan'' (ubytování tatarského náčelníka) nebo ,,stany Tatar'' 12,31. A zde je opět vidět pěvcův smysl pro plastické vidění, neboť ,,blsky bijú raz raz v stany Tatar'' znamená hlavně zásahy do nejvyšších, nebi nejbližších bodů; beru to však za metonymii, neboť bouře postihla všechny nájezdníky, nebo chceme-li jejich ,,vojenské ležení''. Inkriminované místo z Pubičky  svědčí o tom, že kronikář znal píseň, ale přesně jí nerozuměl.

Z památek s R sdružovaných připomínáme metonymie z MPKV  ,,onať (milá) je moje radost, mój žel'', valně se od úzu R lišící, neboť náš pěvec by byl řekl přímo ,,radost (žel) osěde, naplni, jě moje srdce'' apod.

V Lib. pror. čteme o věštbě, která vznikla ,,předpověděniem duše''. I tady by byla pro pěvce R duše chápána jako aktivně jednající substance, takže bychom se byli dočetli např. že ,,duše (dušě, duša) přědpovědě'' nebo něco podobného. Ostatně chtěl skladatel Lib. pror. asi jen dosáhnout rýmu  na ,,Lubuše''.