19.2 Charakteristiky a charaktery

Povšimněme si nejdříve technických (výrazových) prostředků, jichž naši pěvci při povahopisech užívali. Každý ví, že charakteristika může být přímá, jestliže autor uvádí tělesné a duševní vlastnosti svých osob, anebo nepřímá, získá-li čtenář nebo posluchač příslušné informace z jejich činů nebo slovních projevů. Vyspělejší básník i spisovatel pracuje ovšem spíše podle druhé metody, která je důležitá i pro celistvost díla, kdežto první zdržuje děj a může i působit neuměleckým dojmem. Spolupůsobí-li epitheta , stává se někdy (u Homéra ), že se k situaci ani nehodí. Slovesa mají, jak jsme již častěji viděli, v epice vždy značnou dynamickou účinnost. Bečka (str. 163) říká, že povahopis vyjádřený přímou řečí je vel;mi nesnadný a že tohoto prostředku zdárně užívá jen skutečný mistr slova. Přesvědčíme se, že si naší pěvci plne zaslouží tohoto ocenění; přísná logika děje spadá v jedno s ušlechtilým smýšlením mluvčího. Proslovy v R jsou jednoduché, přímočaré, řekli bychom i ,,programové''.

Charakterisační postupy jsou v R několikeré:

1.

povahopisu slouží už jméno hrdinovo,

2.

epitheta ,

3.

uvedení tělesných a duševních vlastností

4.

udáním průvodních okolností, vyjadřovaných někdy symboly (např. bílý oděv Libušin); tento způsob je však dosti vzácný a bývá spjat s dějem a

5.

obsah písně sám.

Body 1 až 3 již byly v této studii a částečně i v našem Rozboru  osvětleny. O tom, že se charaktery jednajících osob projevují někdy v jejich slovních projevech ještě zřetelněji než ve skutečném ději, pojednával pěkně Martini (passim). Je tomu tak i v R, kde je možno rozšířiti toto zjištění také na lyriku. Nacházíme tedy opět důkaz vysoké umělecké hodnoty písní a tedy i ,,pravosti''. Z několika slov vyplývá prchlivost i hrabivost Chrudošova , moudrost a sebeovládání Libušino, prostý a přirozený právnický cit Lutoborův, Radovanův  a Ratiborův , věrnost Výhoňova , rytířská zbožnost Vratislavova, ráznost Vněslavova , kolísání Věstoňovo , vůdčí schopnosti Oldřichovy, diplomacie, bojová chytrost i praktické náboženství Čestmírovo, trocha pasivity u Vojmíra , organisační schopnosti a státnický rozhled kněze zálabského, chlubivost Sděslavova , řečnická ,,peithó'', přemluva i strategický um Zábojův vedle nedočkavé prudkosti Slavojovy , počáteční váhání a potom rázný čin jinocha ve Sbyh. a konečně i dívčí monology nebo dialogy  v Jah., Kyt., Žez., Op. a Skř., plné pravého, vroucího citu. Zejména Čest. se vyznačuje velkou dokonalostí, s níž je tento způsob charakteristiky uplatňován (Oščádal, O jazyku, str. 98). Ku podivu není zaznamenán slovní projev Benešův a Jaroslavův; mluví za ně ruka, jak říká Brutus v Shakespearově  Caesaru.

V novější době zkoumají badatelé tzv. klíčová slova (key words, Schlüsselworte), tj. výrazy, které naznačují v textu ethickou  stránku činů a citů (Lerchner, str. 103 nn). Domnívám se však, že statistikami těchto ,,kladných'' a ,,záporných'' pojmů nezjistíme víc než prostou a trochu pozornou četbou. Nebo se máme domnívat, že mravní zákon zeslábl dnes tak, že jej musíme dobývat se slovníkem a výpočetní technikou (ač podklad takových pomůcek je neměnný)? Kromě toho soudím, že věty, odstavce, jejich vzájemné vazby, kapitoly a strofy vzbuzují větší dojem než mechanicky pořízená snůška výrazů. Nicméně by měla uvedená metoda snad význam tam, kde se názory učenců na hlavní myšlenku díla ještě podstatně liší (např. při analyse starořeckých tragedií). Líčení bojů a zápasů v R má ovšem leckterý souběžný, ač sotvakdy zcela totožný rys; Lerchnerův systém by snad měl plné odůvodnění, kdybychom se tázali na motivy, odůvodnění válečných činů a výjevů, jejichž nositeli jsou hlavní hrdinové. Mám na mysli některé rozdíly pozadí a pohnutek, i když ovšem ,,vlastenecká'' tendence zůstává táž. V Ol., jenž je zlomkovitý a kromě toho v zachované části spíše lyrický než epický, nedovídáme se mnoho o zákulisí polsko-českého sporu; v Ben. je nosnou ideou prosté pustošení a plenění, prováděné vpadnuvšími Sasy; v Jar. jde o tatarskou invasi proti celým říším, ale píseň má i silný náboženský podtext. V Čest. je zdůrazněna rozpínavost a zrada Kruvojova  i Vlastislavova; státotvorný proces tu nelze ani vyvodit. V Lud. jde o výcvik ve zbrani a prozíravou přípravu na válku. Nejhlubší je po této stránce Záb., ježto nepřátelské násilí tu nepostihovalo těla nebo majetek, ale samotnou duši národa. Ve Sbyh. a Jel. je zájem obrácen k osudům jednotlivců. Konflikt v LS je sice nekrvavý, ale téměř stejně závažný jako v Záb.

V našich následujících úvahách by bylo možná vždy třeba dodat obvyklé ,,jako v orální epice a lyrice vůbec'', ale tuto floskuli nebudeme pořád opakovat.

Často se již psalo o tom, zda jsou hlavní hrdinové tohoto literárního žánru stereotypy nebo zda jsou kresleny individuálně a do jaké míry. Je nutno uznat, že tu převládá jakýsi schematismus: na jedné straně osoby obdařené kladnými ctnostmi, hlavně ovšem válečnými. Proti nim jsou ,,zlí, sveřepí, ukrutní'' a dokonce i ,,vilní'' nepřátelé (Propp, Dejstvitelnost, str. 100). Lichačov (Člověk... str. 5 nn) dovozuje výraznější povahové odlišování až od dob Ivana  Hrozného; dotud prý není možno mluvit o portrétech, ale spíše o ikonách. V tomto směru se R do značné míry shodují též s Dal a s Alx i jinými skladbami aspoň trochu příbuznými. Ale rozdíly je přece nutno konstatovat i v R, jak jsme je už napověděli: vyzrálý stratég Záboj proti prudkému Slavojovi, Čestmírova téměř odysseovská obmyslnost proti prostšímu, pasivnějšímu Vojmírovi , málomluvný Lubor proti chlubivému Sděslavovi  (nemáme-li druhého z obou zařadit pod typy ,,záporné''). Propp, str. 200 uvádí zkušeného Ilju Muromce , vyrovnaného, na svou dobu vzdělaného Dobryňu  Nikitiče, lehkomyslného (a v různých bylinách i různě hodnoceného) Aljošu Popoviče  atd. Také Homérovi  hrdinové jsou dosti nápadně od sebe rozlišováni co do povahy nebo temperamentu. Při analyse R je nutno ovšem mít stále na mysli jejich krátkost a zlomkovitost, jež hlubší povahopisy ani nepřipouští. Z týchž příčin -- vedle jiných činitelů -- musí být charakter epických hrdinů nebo též osob vystupujících v písních lyrických vždy konstantní; nepodléhá psychologickému vývoji; přípustné ovšem je, aby se vlastnosti projevovaly postupně, souběžně s dějem. To dokazuje zejména Čestmír (v ruských bylinách též Ilja Muromec, Kravcov, str. 46). Důslednost a vnitřní logičnost charakteristik a charakterů žádal už Aristoteles;  mají být vždy šlechetné, ale i přiměřené (žena nesmí být líčena mužsky). A. myslil ovšem přitom hlavně na tragedii.

Nezjistili jsme přímo ani rozpornost tzv. bezděčnou, že by oslava hrdiny nebo kritika nepřítele zahrnovala pěvcovou nedůsledností i záporné, resp. kladné vlastnosti. Snad jen Kruvoj by zde nutil trochu k přemýšlení.

Epický děj bývá soustředěn na jednoho hrdinu, i když ve skladbě vystupuje více osob. Toto omezení platí o Ben., Záb., Luboru i Čestmíru. O LS a Ol. se bohužel nemůžeme v tomto směru vyslovit s určitostí, neboť písně jsou neúplné. Trochu rozpaků budí Jar. Kromě jiných důvodů bývá myšlenka, že jde o spojení dvou původně zvlášť komponovaných písní, vyslovována i proto, že vedle delšího popisu událostí na Hostýně je závěrečný výstup Jaroslavův podán velmi stručně. Jméno hlavního hrdiny, dle něhož je zpěv běžně jmenován, přichází až na konci, jenž je ovšem pro celkový obsah i myšlenku skladby rozhodující.

Nepřátelé jsou charakterisováni vždy kratčeji (viz i naši kapitolu o epithetách). Ale jednu kladnou vlastnost musejí vždy mít: statečnost v boji (Hrabák, Poetika, str. 77). Na ději zúčastnění ,,ludie, chasa, chlapi, vojni'' jsou ovšem ,,kófa prosópa'' (němé obličeje), jak zdůraznil mj. Lichačov (Člověk... str. 29). Ale zdá se, ža v naší herojské epice vystupovali přece jen aktivněji než v literatuře ruského feudalismu. Zda je tu důvodem větší demokratičnost české povahy nebo starobylost poměrů, kdy šlechtická práva nebyla ještě tak rozsáhlá nebo legalisována, ponecháváme k rozhodnutí historikům.

Ona aristotelovská  ,,přiměřenost a věrnost dle skutečnosti'' neznamená, že by některé epické osoby nesměly být idealisovány. Už jsme uvedli na jiném místě, jak orální poesie  okrášlila skutečnou podobu Cida , kralevice Marka , Ivana  Hrozného aj. Ustáleným typem je i slavný, ale nebojovný panovník (Priamos, Lavinius , Vladimír  kyjevský a samozřejmě náš Neklan ). Historie nebo lidová tradice nezaznamenává herojské rysy ani u Jaromíra; přesto nazývá pěvec RK Neklana slavným a Jaromíra  srovnává se sluncem. Nedočítáme se ničeho o tom, že by nebojovný Neklan vyslal za sebe Čestmíra pro svou slabost, ani že ho tím vlastně nepřímo odsoudil na smrt. K tomu Nebeský, ČČM 27, 2853, sv. 1, str. 361 a Květ, str. 64, sem patří též povšechné postřehy Žirmunského, O hrdinském... str. 12.

Proti vlastnostem, jež byly, jsou a budou vždy kladně hodnoceny bez jakýchkoli výhrad a pochybností, uvedeme nekteré, kdy by bylo lze pronášet námitky ať oprávněné nebo subjektivně pojaté. Máme zde na mysli:

1.

Válečné a vůbec bojové lsti a úklady. Ty jsou v epice dovoleny a častěji doloženy. Nejfrapantnějším příkladem je trojský kůň nebo přestrojení Odysseovo  v Od. Pro ruské byliny snesli doklady Chadwickové (II, str. 97). Ostatně platí nebo donedávna platila u některých východních národů třeba i krádež koní nebo velbloudů, byla-li provedena obratně a úspěšně, za rytířský čin (třeba známá arabská skladba o Abu Zeydovi,  uzmuvším krásnou klisnu -- Bowra, Heroic, str. 492 nn). V Ol. bojovníci ,,oružie krzny zahalichu'', jinoch ve Sbyh. se dostává do hradu, vydávaje se za bludného lovce, Čestmír obchází horu devětkrát, aby se nepříteli, jenž ho vidí, zdálo, že ho ohrožuje mnohokrát silnější protivník; lest možná naivní, ale patrně originální, aspoň pokud jde o epiku evropskou.

2.

Chlubivost, tupení nepřítele nebo předchozího řečníka je snad úkazem v tomto žánru ještě běžnějším. V R jsou doklady: Chrudoš , srovnávající Libuši s plazivou zmijí, Vlaslav , který je ,,nadutý'' a Pražany vyzývá ,,hadlivě'', Sděslav , jenž se honosí udatnými činy svého otce a praděda a mluví také směle a bezostyšně o vlastní chrabrosti. V Jar. nazývá Vratislav Věstoně  ohavou a skvrnou křesťanstva; druhý výraz je snad největším ponížením, s jakým bylo možno někoho v náboženské oblasti postihnout (Rozbor , kap. 13). Vyvrcholením je ovšem slovní půtka Zábojova s Luďkem, v níž první ovšem projevuje ušlechtilejší smýšlení a duševní převahu. Odrodilec jmenuje svého odpůrce hadím zmetkem a zhovadilcem, v odpovědi slyší označení otrokem, horším nad německé pochopy královy, a kletbu ,,běs v tě''; Karel Veliký  ((?) nebo jiný z Karlovců) je u Záboje ,,loupežnikem'' (ukrutník). Zábojovy odpovědi jsou spíše spíláním -- řekněme -- literárním, ale u Homéra  a v sch., jakož i v orientálních literaturách je častou nadávkou ,,pes''. V proklínání konstatuje Maretič (Naša ... str. 313 nn) eufemismy ; za ,,Boga'' bývá ,,brod'' nebo ,,bor'', ale ovšem i ,,Bog te, Bog ga, Bog ubio, da te Bog ubije, ispale ti oči''. Jevištěm těchto potyček byly, jak již řečeno, místa bitev, soubojů, ale někdy též sněmiště s případnými hostinami. Doklady z literatury anglosaské, keltské, starořecké a tatarské u Chadwicků III, str. 71 a I, str. 316. Slované, jak se zdá, byli struční, ale tatarští pěvci věnovali takovým projevům třeba i několik veršů (Chadwickové na uv. místě). Přednáší-li se celá genealogie (náběh k tomu je v Lud. v citovaném proslovu Sděslavově ), může to být i prostředek spíše komposiční, jímž chce pěvec seznámit posluchače s jednající osobou, takže celá řeč je spíše fiktivní. Tak si počínali také píšící literáti, např. angličtí dějepisci.

3.

Hodování a pitky patří též, smíme-li tak říci, k epickému aparátu. Přímé zmínky o pokrmech, nápojích a mnohdy též o mytí a koupeli málokdy chybějí. V Lud. čteme o ,,jedeních divých'' a o ,,pití medných''. Tím se ,,rozestupuje síla v údech a bodrost (duševní čilost, pohotovost) v myslích'', pokud se ovšem konsumpce alkoholů nepřežene. Martini (str. 53) připouští v tomto směru bezuzdné výstřednosti, a to hlavně u Sasů, kteří tím byli pověstní také jinde (zprávy kronikářů). Doklady pro jiné literatury u Chadwicků I, str. 651 a II, str. 408, z toho ze sch. pět příkladů. Analogií k medovině a k medu, jimž byly přisuzovány magické účinky, je staroindická šťáva ,,soma'' (Chadwickové II, 625). Kladnou stránkou takových scén je zdůraznění pohostinnosti, která je u Slovanů dodnes příslovečná; nicméně se tento povahový rys jeví též jinde, např. u Řeků homérské doby. Příchozímu se dostává nejdříve materiální péče a teprve potom je dotazován na důvod návštěvy. Jinoch ve Sbyh., vydávající se za potulného lovce, je bez průtahů vpuštěn do hradu, ač tam přináší smrt.

4.

,,Mužskost'' a ,,ženskost'' jednajících osob. Také tyto postuláty jsou pro ústní poesii takřka condicio sine qua non, a to v epice i v lyrice. Hrdinu musí charakterisovat, jak jsme již řekli, statečnost a moudrost. Někdy jsou tyto vlastnosti božského původu, ale pravidlem to není snad už také proto, že by se morální profil člověka tím stal méně výrazným. Pozůstatek takového ,,determinismu'' lze snad vidět v Ol. a v Záb., kde se mluví o darech rozumu, válečného umění, ale i pěveckého věhlasu od bohů, ale nutný tento výklad není. Ani srovnávání hrdiny se lvem, orlem, turem atd. nemusí být dokladem stop po totemismu, ale může pocházet z odpozorování přírody.

Málokdy, ba možná nikdy není popisována krása muže. Jen někdy nalézáme stručné označení epithetem, týkajícím se spíše části těla, výzbroje nebo výstroje. V RK se mluví o pěkném hrdle a krásných rtech jinochových v Jel. skoro jako v Homérovi  o Řecích ,,s krásnými holeněmi'' (myslí se patrně chrániče nohou). Pokud se v Iliadě  nebo Odysseji  charakterisuje celá postava, bývá tu prostý přívlastek ,,kalos'', krásný muž, ale význam není zcela jistý. Tělesnými půvaby se nevyznačoval Odysseus , Beowulf,  Manas  ani Roland . Zato se ovšem častěji hovoří o mocných nebo silných prsech, pažích, pěstech, rukou, hrdlech. Hrdinové mnohdy vynikají též silou hlasu (Achilleus  stejně jako Chrudoš , Kruvoj  nebo Vojmír ). Viz též u Bowry, Heroic, str. 99 nn. Muži sluší jiné hodnoty než krása. Vzpomínáme na slova Baudelaireova  (Kubín , Ars, str. 50), že z lidí jsou velcí jen básník, kněz a voják. Zdá se, že pěvec Jar. byl zosobněním všech tří.

Velkomyslnost nebo ,,vysokomyslnost'', jak jsme řekli, by byla spíše skutečně novoromantická. Pozoruhodná jsou Luďkova slova ,,mečem sě potýkaj se mnú'' (a ne barbarským mlatem, jenž Zábojovi zaletěl jinam). Je tu zřejmý ryze epický motiv, neboť souboje, jak ještě uvidíme, byly odedávna vedeny týmiž zbraněmi na obou stranách. Někdy zápasili protivníci nerozhodně a potom se pobratřili (sch., nebo Roland  s Olivierem ), ale v RK to není, zde je boj vždy jednak obranný, jednak ,,státní'' nutnosti podřízený.

Je třeba se zamysliti též nad charakteristikami a nad údělem žen v R i v orální epice vůbec. Nesmíme tu zjednodušovat. Proti popisům zevnějšku mužova je zde tendence opačná; slabší pohlaví krásné být přímo musí. V R se uvádějí kromě tohoto přivlastku ještě epitheta ,,lepá, lepotvorná''. Týká se to Kublajevny, dcery Vojmírovy, Ludiše, dívky ze Sbyh. a ,,krásná děva'' je i v Jah. Pláč je dívkám a ženám dovolen, v RK je doložen čtyřikrát. V popisech tělesných i duševních vlastností, z nichž tyto jsou ovšem v pozadí, jsou rozdíly, jak si bystře povšiml Květ (str. 119). Vojmírova dcera nebo Libušiny průvodkyně nejsou ani jmenovány a dovídáme se o nich nadmíru málo, kdežto půvabům Ludišiným a Kublajevniným  je věnováno vždy několik veršů, jako by se tu již projevoval ,,moderní kult ženské krásy'' a ,,romantismus '' (ovšemže rytířský, středověký).

Ale všechny v epice líčené ženy nejsou tak pasivní a je nutno rozeznávat ještě další typy. Jsou známy Amazonky a jiné mužatky. Byly též ve staročeské orální epice, jak dosvědčuje pověst o dívčí válce, o níž ani nepochybuji, že byla též obsahem některé ze ztracených skladeb R. Konečně se uplatňuje ještě typ třetí: vůdkyně, prorokyně, ctihodná vládkyně, zkrátka ,,heroina''. O nich např. Chadwickové III, str. 738 nn a II, 623 nn. Aspoň několik jmen: Šakuntala , Vidula  (dobré řečnice), Pythie , Sibylla , u Němců Aurinia, Veleda , ovšem i Brunhilda, Kriemhilda, v Odysseji  Nausikaa . Analogie jsou i v sch a v Orientě (viz i M. Václavka, Rukopisy, str. 15). Bývají to panny nebo bezdětné manželky, někdy též oddané milenky, podstupující všeliká nebezpečí, jindy ženy, které mstí své chotě aj. K této velké skupině patří ovšem Libuše z LS, jejímuž charakteru složil poklonu i Kosmas, jindy v posuzování pohanských Čechů značně kritický. Rozšířeně, ale vcelku shodně s tímto kronikářem zachytil Libuši též Hájek z Libočan , který buď převzal staré zprávy nebo si kněžniny činy a slova geniálně vymyslil: ať tak nebo onak, zaslouží si zde plné satisfakce. Osobní vlastnosti Libušiny jsou symbolicky a plně vyjádřeny zmínkou o ,,bielestvúcí rízě'', její vůdčí a státnické schopnosti vyplývají z jejích slovních projevů, pronášených bystře, v kritické chvíli důstojně a s pravým ženským sebeovládáním (ovšem typickým spíše jen pro ženy tohoto druhu). O prorockém nadání tu není ani slovo. Nedovedu si představit padělatele, který by pominul tento tak často tradovaný aspekt. Viz i hodnocení Zákrejse st.  (dle Voborníka ), Osvěta 26, 1896, č. 8, str. 730.

1.

Hojně bylo uvažováno o tom, zda nebo jak často smí epický hrdina plakat nebo utíkat před nepřítelem. V Iliadě  a v Odysseji  nejsou takové výjevy nikterak mimořádné (Maretič, Naša... str. 325 nn). Soudívá se, že tu jde o přirozené hnutí mysli u primitivního člověka, které dlouho přetrvává. Bývá chloubou německých badatelů, že germánský rek takovým slabostem nepodléhá nikdy. Téměř totéž by se dalo říci též o postavách slovanského eposu . V R se Záboj nebo jinoch ze Sbyh. též rmoutí, Záboj dokonce ,,zastena pláčem holubiným'', ale po tomto omluvitelném smutku (nebylo to hoře z osobních důvodů!) přišel rázný čin. K povšimnutí je také, že se po vítězství nikde neobjevuje afekt opačný. Oldřich, Beneš, Jaroslav, Čestmír, Lubor, vítěz nad Sbyhoněm, Záboj, Slavoj  -- žádný z nich se neraduje nad svými činy a neoslavuje je. Píseň končívá díkůvzdáním bohům, uspokojením všeobecným, národním anebo projevovaným osobami, které se činů přímo nezúčastnily (Neklan ).