 Hlavní strana » Jazykovědné práce Julia Enderse » Estetický rozbor RKZ »
předchozí kapitola
rejstřík
následující kapitola
23. RZ a RK, vznik, styl a básnická hodnota stč.
orální poesie -- shrnutí
Od doby, kdy dala Akademie jako ,,Sborník -- dnešní stav poznání RKZ''
konglomerát statí se zřejmou snahou o komplexní pohled na problém uvedených
textů, uplynulo již téměř dvacet let, aniž jsme četli z per odpůrců pravosti RZ
a RK jaká doplnění nebo kritické připomínky. Proto jsme připojili k našemu
,,Jazykovědnému rozboru'' (rok 1981) ještě tuto studii, která přináší hlavně
po
stránce literárně vědní nejdůležitější postřehy druhé strany.
Sborník nás neuspokojil. Zklamalo již to, že nevyšel plánovaný třetí díl, jenž
měl obsahovat poznatky z oboru experimentálních věd a jenž by musil proto
chtěnechtě akceptovat spíše stanovislo obrany. Dále není Sborník vědeckým dílem
v pravém smyslu slova. Máme před sebou jen kompilaci, kontaminaci nebo
konfrontaci různých názorů, ale chybí to nejdůležitější -- samostatný přínos a
osobité řešení, tedy v tomto případě literární atribuce ,,padělků''. Souhrny
mínění, která vyslovovali odpůrci i obránci po dobu sto padesáti let, nejsou
podány s náležitou objektivností .
Literatura zastánců pravosti je excerpována
kuse, leckdy se vůbec nezná, její poznatky se zatemňují, zamlžují, ba občas
nacházíme spíše takové citáty, které mají demonstrovat ne odborné, ale politické
(vulgárně myšleno) postoje F. Mareše a jeho spolupracovníků.
Ke vzornému přepisu
Kašparovu není připojena,
jak bylo povinností vydavatelů, transkripce Rukopisů
novodobým pravopisem, ba není tu ani překlad do soudobé češtiny. Zcela je
pominuta skutečnost, že téměř současně s R byla objevena i jiná ,,falsa'',
totiž PV a MPKV ,
která se po všech sledovatelných stránkách od našich textů
propastně liší, ač byla i jsou stále připisována témuž mystifikátorovi. Ve
Sborníku jsme též objevili hodně chyb
hermeneutických , nesprávných výkladů
i nepřesných přepisů, nemluvě o případných místech
textologicky obtížných, která
dodnes vzdorují výkladu nebo připouštějí interpretaci různou.
Ale jdeme-li k jádru věci, obnaží se před námi nejdůležitější nedostatek:
zastaralý přístup k problému. Hlavním argumentem všech autorů Sborníku bez
výjimky je odlišnost R od ostatního uznávaného staročeského písemnictví. Odpůrci
si neuvědomili, že tu jde o žánr zcela rozdílný, který nikoli může, ale musí být jiný než ,,pravé'' texty, a to po stránce jazyka, stylu ,
paleografie
i historické věrnosti. Máme totiž před sebou nepatrné zbytky ústní -- orální -
- středověké poesie ,
jejíž znaky se u Rukopisů objevují s takovou důsledností,
zákonitostmi a jejich vzájemnými vazbami, že bychom mohli téměř ke každé větě
našich úvah přidat floskuli ,,tak, jak je tomu v našem literárním druhu ve
všech dobách a u všech národů''.
Tato epika i lyrika se šíří od generace ke generaci ústním podáním. Není tu
snaha o původnost, ale spíše o napodobení a zdokonalení starších vzorů. Proto
nesmíme nikdy v úvahách o R užívat termínu ,,básník'' nebo ,,autor'', vždy jen
,,pěvec'', jak nás k tomu ostatně nabádá i sám text, ať už ve vlastních
skladbách nebo v tzv. incipitech .
O epice je mluveno jako o něčem ,,pěném'',
tedy recitovaném s doprovodem strunného nástroje, kdežto lyrika byla
,,zpívána''. Herojské zpěvy ,
které vycházely z úst pěvců zaměstnávaných na
panovnických i vůbec feudálních dvorech, měly ovšem dobu počátku, rozkvětu
i zániku. Konec nastal v době posledních Přemyslovců
nebo již za Lucemburků; a do těchto časů také spadá opis RK a možná i RZ.
Gotisace a pozdější náboženské
války přinesly zcela jiné problémy a dostavil se i jiný literární vkus, úsilí
o původnost tvorby, o uplatnění vlastní tvůrčí osobnosti. Naproti tomu se velmi
málo měnil duch staročeské lyriky, jak jej poznáváme z RK.
Ale skladební, žánrové i jazykové rozdílnosti se jeví také v jednotlivých
epických písních samotného RZ a RK. Lze tu rozeznat vrstvu starší (RZ, Záb.,
Čest., Jel.) proti mladší, nacházíme tu zlomek delšího
eposu (LS), ale také
ukončená a komposičně vzorně zpracovaná
epyllia (epika RK). Vedle romancí (Sbyh.)
pěstovali naši pěvci zřejmě i archaickou baladu (Jel.).
Před vlastním estetickým rozborem R
jsme řešili některé exegetické nebo
hermeneutické problémy,
pokud měl výklad obtížnějších míst vliv na ocenění
písně. Zde jen stručně: píseň ol líčí útok Čechů na Pražský Hrad, nikoli na
Staré Město, a Proužky před úplně dochovanou částí zpěvu
lze se značnou pravděpodobností restituovat jako idealisované svědectví
německého historika Thietmara o temných dobách
vlády Boleslava Ryšavého a počátcích panování
Jaromírova ;
dobývání hradiště Kruvojova
upomíná na starořímský způsob užívání
různých přístěnků a ,,želv''; scéna je ovšem drsná, líčení téměř titanské.
V lyrické Kyt. není přípustné žádné doplňování nebo přehazování veršů, Róže je
skladba zcela ucelená a logicky stavěná.
Jazyk RZ a RK jsme podrobně analysovali
v ,,Rozboru'' . Je to jakási ,,koiné
dialektos'' v literárním, nikoli gramatickém smyslu. Protože jse o písně
z různých dob i krajů, nese řeč RZ a hlavně RK též sledy nářečí a není to stará
čeština (ostatně nadmíru porušená) uznávaných stč. textů. Pěvci si během staletí
vypěstovali vlastní jazyk, v němž jsou je přípustné, ale někdy nutné některé
neologismy; v našich textech je jich však nadmíru málo. Tytéž poměry zjišťujeme
v Homérovi ,
v balkánských zpěvech, v německé
Písni o Hildebrandovi atd.
Občas čteme námitky, že jazyk RZ a RK nemá dost plastičnosti a názornosti. Ale
tyto výtky jsou liché, neboť pravdou je pravý opak. Tito pěvci dovedli užívat
slov o velkém pojmovém obsahu a menším rozsahu, nehledě k bohatosti slovníku,
třebaže se v něm některé výrazy nebo skupiny slov, jak uvidíme, zákonitě
opakují. Za příklad této konkrétnosti a přesnosti vidění mohou sloužit rozmanitá
slova pro útěk a útok. Nikdy nenalézáme třeba ,,přiblížiti se'', ale vždy
,,přibočiti, vraziti na..., udeřiti na...'' nebo naopak ,,utiekati, prnúti,
palovati, trčeti...''. Některé jemné sémantické rozdíly nejsou pro nás ani
postižitelné. Do tohoto aspektu R náleží též daleko větší schopnost znázorňovat
a rozlišovat slovesné časy a vidy.
Je mnoho slov, která se vyskytují v RZ, ale na v RK a vice versa, případně mají
jiný význam. Totéž se jeví také při analyse jednotlivých písní RK.
Jindy slýcháme výtku, že R jsou prosyceny novodobým
romantismem a
sentimentalismem ,
že i v jejich epice je příliš mnoho lyriky. Také tento názor
je nesprávný. Je pravda, že pěvci měli vynikající smysl pro přírodu, že se
zahlíželi s úctou a láskou do minulosti, že děj
herojských zpěvů je napínavý a
pestrý; ale R nejsou bez realismu
(líčení scenerie v lyrice, kde se potkáváme
i s venkovem, jeho pracemi v domácnostech a na polích) a naturalismu, s nímž jsou
třeba líčeny popravy a smrt zrádců a věrolomníků (Vlaslav ,
Kruvoj, pobití
osazenstva na Sbyhoňově hradu). Také erotické scény dovedou být odvážně upřímné.
Nelze tedy mluvit o vyhraněném literárním směru; spíše o jakémsi
universalismu ,
o pohledu na celý tehdy známý svět, o nazírání snad primitivním, ale
všestranném. Také občasný smutek, ano pláč hlavních hrdinů má přesné obdoby
v jiných orálních epikách, třebaže básnická objektivita vždy převažuje. Viz dále
též odstavec o etice RZ a RK.
Typicky slovanský je poměr pěvců R k přírodě;
známé vcítění v ni, tedy
,,Einfühlung '' nebo ,,Beseelung'' potkáváme na každém kroku. Jeví se tu
pozůstatky starobylého pojímání okolí: lesy, řeky a jiné objekty jako by byly
živými bytostmi. Nicméně se ukazuje i střízlivost české povahy; vztah k přírodě
bývá přátelský, ale jindy i nepřátelský nebo promíšený trpkostí (kontrast
zelenajících se lesů a opuštěné dívky aj.). Varujeme také před
alegorisujícími výklady, jež byly někdy
pronášeny a podle nichž je Trutův vítězný zápas se saní symbolem
jara překonávajícího zimu apod.
Také námitky proti domnělým historickým anachronismům
a nesprávnostem je třeba
uvést v soulad s postuláty ústní poesie. Stará historická škola
(positivismus )
usilovala o to, aby herojské písně
byly v plném souhlase s fakty zjištěnými
dějepisci, případně s jejich spíše spekulativními teoriemi. Tato hlediska jsou
dnes opouštěna, ač ovšem
přetrvávají nebo vegetují tam, kde jde o útoky na R. Zákonitost našeho žánru je
taková: idea díla je v souladu s duchem, s tendencí, za niž pěvec bojuje; hmotné
náležitosti jsou líčeny věrně, ale odchylky jsou povoleny tam, kde je třeba se
podřídit uvedené ideji. Rozpory v čase, v osobách, v místopise atd. jsou
v jiných herojských zpěvech daleko větší než v R;
v Homérovi jsou pomíšeny celé
dějinné epochy.
Hlavní znaky epiky R vysvitnou z dalších odstavců; o lyrice řekněme hned, Že je
výhradně milostná. Tyto ,,ženské'' písně, jak se jim někdy říká hlavně
v srbochorvatských odborných pojednáních, mohou mít aristokratický původ; jejich
charakteristickými znaky jsou ryzí, jednoduchý, přímočaře podaný cit, ale také
již vytříbený a přiléhavý slovní výraz. Mezi epikou a lyrikou leží, jak již
řečeno, romance o Sbyhoňovi a balada Jel.
Obě rozsahem nevelké skladby plně
odpovídají požadavkům tohoto literárního druhu: první vyznívá optimisticky,
druhá tragicky. Zejména Sbyhoně charakterisují hojné přímé řeči se
stichomythiemi , ba antilabami
a rychle spěchající děj, odvíjející se jakoby na
divadle. Ráz romancí a balad, jak známo,
je sice výpravný, ale účelem není
pobavit nebo poučit, ale podmanit si cit čtenářů nebo posluchačů. Pěvcům R se
tento úmysl zdařil.
Co nejstručněji o dvou přídavcích , které jsme k hlavnímu obsahu naší práce
připojili:
- 1.
- s paleografickým pojednáním
Fialovým ve Sborníku nelze souhlasit.
Z tabulky, kterou jsme pořídili ke tvarům písmen v RZ, v RK, v PV a v MKPV,
jasně vyplývají rozdíly písma; čím jsou menší a nenápadnější, tím jsou
průkaznější. RZ je psán typy různých abeced -- počínání u imaginárního
padělatele jistě absurdní. RK byl opsán rychle a zběžně, jak dosvědčují
početné ligatury liter;
jiný účel než praktický neměly. Výzdoba je provedena
převážně zeleně a červeně, tedy v barvách nejživějších a ve
folkloru nejoblíbenějších.
- 2.
- Hudba v RZ a v RK. O té nevíme téměř nic stejně jako o jiných
náležitostech nevyhnutelně k žánru patřících (přednes, výstroj pěvců). Budoucí
muzikologové
se budou muset zaměřit na nejstarší lidové písně a na jejich
případné styčné body s R.
Básnické ozdoby R jsou početné, ale vkusně rozmisťované tak, aby
dějový tok netrpěl. Jak již starší obránci (hlavně F. Mareš)
zjistili, opírají se hlavně o vjemy visuální, řidčeji auditivní,
téměř vždy přímé; mizivě málo je tropů myšlených, pramenících
z představ; je to jeden ze zásadních rozdílů orální a umělé
poesie .
Epitheta v R jsou volena
bohatě a pestře, a jak je samozřejmé,
spíše z přírody než z lidské činnosti. Odpovídají epice a lyrice
jiných Slovanů a někdy se shodují úplně. Ve starší vrstvě kodexu
se vyskytují početná komposita , tvořená správně, ústrojně;
s postupem doby vzniku našich písní jich ubývá a v lyrice je
vůbec nenacházíme. Celkem lze tyto básnické ozdoby dělit na
epitheta konstantní
(viz dále odstavec o ,,formulích'') a
prostě zdobná; jiná kriteria: relační (akční), která jsou pro
smysl věty nepostradatelná, a inherentní (stagnační), která jen
doplňují text. Údajů ,,ryze informativních'' (třeba místních)
je velmi málo. ,,Kladní'' hrdinové jsou ovšem častěji
charakterisováni než ,,záporní''.
Velmi hojné jsou v našich písních paralelismy (logické, ale
někdy spolu i formální) a příměry . První vznikají tehdy, jsou-li
za sebou věty nebo skupiny vět, které vyjadřují podobnost dvou
objektů (nejčastěji člověk -- přírocní jev), kdežto druhé jsou
vyjadřovány příslovci ,,jako, tako, vňuž'', jindy
instrumentálem srovnávacím. Vše je tu podáno reálně, provedeno
důsledně bez nutnosti něčeho se domýšlet, jako je tomu třeba
v novodobé umělé lyrice. Chybějí paralelismy s negací (,,nebyl
to sokol, byl to mládenc''), které jsou nepochybně mladšího
původu. Srovnání jsou brána z přírody, často z meteorologických
úkazů; jeví se záliba ve světelných efektech jako často ve
středověké literatuře. Tyto básnické ozdoby lze dělit na optické
(koníček bílý jako snížek) a dynamické (Jaroslav se žene jako
poraněný lev), tedy podle toho, je-li
tertium
comparationis
založeno na zrakových vjemech nebo na pohybu, činnosti. Druhá
skupina je častěji zastoupena.
Při posuzování metafor v R
narážíme na potíže v tom, že některé
mohou (ale nemusí ještě být) lexikální, tedy již v době vzniku
písní vžité, jiné jsou ovšem výsledkem skladatelovy invence.
Přímé vjemy jsou opět daleko častější než představy, jež však
mohou být leckdy básnicky cennější. Třeba ,,povodeň Tatarů'',
při níž se vybaví též vedlejší účinky katastrofy, je účinnější
obrat než ,,Tataři se valili jako povodeň'', kde nám
vytane na mysli jen vnější obraz. Naše dělení metafor: 1) záměna
dvou pojmů (stříbropěnná Vltava ),
2) personifikace , 3) katachráse
-- zneužití metafory až k nepoetičnosti. To je však
doloženo jen dvakrát a vždy v textech mladších ,,vzmužte
chrabrost v srdcích '' nebo ,,Olomouc vévodí krajině''.
Zvláštní skupinu zde tvoří nadávky a čestné nebo i hanlivé
přezdívky jednajících osob.
U metonymie se potkáváme
s týmiž problémy jako u tropu svrchu
uvedeného. Ba jsou ještě větší, neboť se rozšiřují na další
sporné otázky, souvisící s tzv. předuniverbisačním stadiem
jazyka. My řekneme třeba ,,všechno v něm vřelo'', ale pěvec
praví ,,z širokých prsou se mu zloba rozšířila po
údech''. Je to starobylé vyjadřováni známé též hlavně
z klasických jazyků latiny a řečtiny. tělesné i duševní pocity
jsou rozkládány na (domnělá) střediska svého vzniku, takže
nevíme, zda tu máme nebo nemáme vidět metonymie, případně
synekdochy . Při metonymiích nepochybně básnických je v R
zdůrazňován nejnápadnější rys objektu, případně ta stránka,
k níž pěvec cítí zvláštní sympatie. Tu se dostáváme
k ,,nejpopulárnější'' námitce proti pravosti R, totiž ke slovu
,,tábor'' , jehož význam, totiž ,,jízdní oddíly''
můžeme vedle
gramatických důvodů opříti též o styl R: vojenské ležení se
nemohlo ani ,,pozdvihnout se'' a vůbec už ne ,,rozestoupit se
ve tři proudy''.
Ani otázka symbolu v R není jednoznačně řešitelná. Nevíme totiž,
zda tu jde v jednotlivých případech o samostatné pěvcovo tvoření
nebo o převzetí od předchůdců. Někdy nelze vést přesnou hranici
mezi všemi těmito dosud probranými tropy. Jisté třeba je, že dub
je častým obrazem síly, ,,tráva zdupaná cizím kopytem'' značí
krajinu napadenou nepřítelem, uvadlá růže nešťastnou lásku atd.
Hojně je tato básnická ozdoba vložena do Ben., ale je ku podivu
nečetná v Jar. -- Zvláštní připomínku tu zaslouží symbolika
čísel, z nichž je ovšem nejčastější trojka nebo devítka.
Ostatní tropy : hyperbola
je vzácná, je též daleko umírněnější
než třeba v ruských bylinách. Někdy ji už pěvec jako takovou ani
necítil (naše ,,seběhli se všichni Pražané'' má v R své
analogie). Hypallage pochopitelně nedoložena,
alegorie vzácná, neboť i jména bohů se v R
takřka nevyskytují. Eufemismu
je užito -- jako i dnes -- při
úmrtí nebo při milostném styku.
Početné jsou v R básnické figury ,
jež jsou vždy vlastní folkloru ,
ale o nichž se v době nálezu našich textů ještě velmi
málo vědělo. Lidovým prostředkem je paronomasie (figura
etymologica ) jako ,,síla silná, krutá krutost''.
Na klimax --
stupňování pojmů podle jejich hodnoty -- je několik dokladů,
např. v Kyt. (prsten - jehlice z vlasů - panenský vínek).
Na hyperbaton
je jediný doklad v LS (lutá rozvlajáše búria). Jako
uměleckého prostředku je častěji užito
asyndeta, výrazně a pěkně opět v LS (výstup
Chrudošův). Stále se potkáváme s epizeuxí ,
anaforou, epiforou
(s tou nejméně), se symploké a
s epanastrofou .
Jejich účel je jednak technický (aby nevznikaly
myšlenkové přesahy z verše do verše --
enjambement ), jednak
umělecký (ke zdůraznění). Z tabulky, kterou jsme pořídili,
vyplývá, že každá píseň jeví v užívání těchto ozdob značnou
svébytnost, takže nikdy nelze s jistotou přidělit témuž pěvci
-- ba možná i téže škole -- více skladeb než jednu.
Ke skladební technice R je třeba říci tolik:
písně se
vyznačují různou dějovou nasyceností. Nejméně spěchá děj v LS,
neboť tu jde o fragment delšího eposu -- zřejmě o počátcích
Přemyslova rodu. Pěvci RK neměli ke svým skladbám ,,tolik
času''. Přesto nalézáme i zde retardující části, popisy a
vysvětlivky. Provedli jsme statistiku těchto ,,statických'' a
,,dynamických'' motivů v jednotlivých epických písních. Jeví se
mezi nimi značné rozdíly v tomto směru, takže nelze mluvit
o nějaké rutině jediného ,,autora''. Děj bývá obsažen
i v přímých řečech, jejichž realisace se jaksi předpokládá (hlavně
v Záb. a v Čest.). Dramaticky je stavěn Sbyhoň.
Úvody k písním se rovněž vyznačují rozdílnou technikou.
Zpravidla se počíná s apostrofou (invokací)
přírody a jejích jevů, ale jindy posluchačů. V Jar. se potkáváme
s ,,exposicí'', se stručnou informací, o čem bude dále řeč.
Dalším typickým znakem této poesie jsou
gnómy , tedy povšechné
připomínky k textu, které jsou dvojího druhu: jednak přiléhají
k dané situaci a mají charakter spíše praktický, jaksi
oportunistický (známá slova Chrudošova o zmiji,
která se vplíží
do ptačího hnízda, o ženě, která vládne mužům), jednak jde
o pravdy ethické , náboženského zaměření. Zde je vrcholem hlavně
Vratislavova řeč k Věstoňovi a k jeho straníkům na
Hostýně (Jar.).
Proti umělým skladbám je orální pěvec důsledně
,,pořádkumilovný ''.
To znamená, že popisy, ať krátké nebo
delší, se odvíjeí vždy jedním směrem a v časové posloupnosti. Za
frapantní příklad může sloužit líčení probouzející se
Prahy
v Ol., kde je pohled z Malé Strany přes Pražský Hrad, přes
Vltavu , ostatní město a přes okolní vrchy až k východu slunce.
Jiným charakteristickým rysem ústních
herojských písní (a
vlastně i lyriky) je
jednota místa, času a děje.
Nikdy se fabule
nerozkládá na dějová pásma, jak je tomu zvykem v románech za
našich časů nebo i v eposech , jež starou poesii napodobují
(Zeyer) . Pokud se musí pěvec přenést ve svém vyprávění jinam,
ať do vzdálené krajiny nebo doby, pomáhá si buď vyprávěním, jež
vkládá do úst jednající osobě (Záboj) nebo ptačím poselstvím
(LS).
Téměř monopolně užívají naši pěvci jednoduchých preterit,
aoristů a imperfekt. Mezi to jsou však vkládána presenta buď
,,historická'' nebo spíše popisná, ,,registrativní''. Nikdy se
to však neděje náhodně, úmysl je tu pokaždé umělecký, nejčastěji
ke zvýšení dojmu a účinnosti přednášeného textu.
Důležité je v těchto souvislostech užívání spojek nebo
upozorňovacích slovců ,,a'', ,,i'', ,,aj'', přůpadně ,,aj,
ta''. Někdy jsou, ale převážnou většinou nejsou tato slova
vzájemně zastupitelná. ,,A'' se vztahuje k tomu, co bylo řečeno
dříve, ,,i'' k tomu, co teprve má přijít, ,,aj'' naznačuje
něco nového, nečekaného, případně překvapení po dějové pause.
Obdobný je poměr mezi zájmeny ,,sien'' a ,,ten'', z nichž
druhé ukazovalo původně na předměty vzdálenější; pozůstatky
tohoto archaického stavu se v R ještě uplatňují. Výraznější a
živější ,,sien'' se vztahuje na objekty blízké buď ději nebo
pěvcovým sympatiím.
Místní a časové údaje bývají ve sledovaném žánru někdy značně
neurčité, ale jindy zase svým způsobem nadmíru přesné.
Letopočty, přesnější měření času a ze světových stran ,,sever''
a ,,jih'' ovšem zcela chybějí. MJ je v RK nadmíru málo, od
starších zpěvů k mladším jich přibývá; naproti tomu si v nich
téměř liboval pěvec LS. I to ukazuje na rozdílnost literárního
druhu a potvrzuje náš názor o zlomkovitosti RZ.
Předmětem zkoumání -- a v případě R také námitek -- byla vždy
otázka básnické objektivity a občasné
vybočení z tohoto
nestranného přístupu skladatelů k událostem, jež popisují.
Nesporně je tento subjektivismus, pokud se s ním setkáme,
citovým i uměleckým obohacením skladby. Že naši pěvci straní
Čechům proti útočným cizincům, je samozřejmé. Na jednom místě
potvrzuje pěvec vlastními slovy, že se účastnil bitvy s Tatary
u Olomouce (Jar.). Jindy vkládá své smýšlení přímo do jednání
hlavních hrdinů, do apostrof meteorologických a
přírodních jevů, do přímých řečí postižených obyvatel země apod.
Milostná lyrika R se duchem od pozdějších lidových písní pramálo
liší. Snad je však v RK více sevřenosti a jednoduchosti, třebaže
nechybí ,,děj'' nebo spíše tzv.
asociativní motivy . O jejich
vzájemných vazbách se hodně psalo; přes malý počet písní tohoto
druhu v RK lze snad říci, že začínají vždy jakousi kulisou,
k níž se potom bezprostředně přimyká hlavní myšlenka.
Nejdůležitějším charakteristickým znakem
orální poesie a jejich
skladební techniky jsou však formule a
formulové výrazy.
Podle odhadu znalců stačí asi čtyřicet veršů anonymní
písně, aby bylo možno stanovit podle techto kriterií, zda jde
o výtvor ústní, lidový nebo umělý. Pojem těchto prostředků
nebývá jednoznačně vymezen; my jsme se k věci postavili tak, že
,,formule'' značí opakování nejméně dvou slov při témž ději
nebo objektu (třeba i prosté ,,i by'' = stalo se to a to),
kdežto ,,formulový výraz'' je sousloví, jež se váže na jiné
obdobné případy logicky, zvukově i metricky; třeba v LS, kde se
líčí, jak Libuše vypravila posly ,,po Radovan ... po
Strezibor ... po Samorod'', kdy po OJ následuje vždy krátká
informace o tom, odkud pozvaní lechové a vladykové pocházejí;
některé z těchto ustálených obratů jsou kratší (hlavně spojení
při konstantních epithetech ),
ale jindy nalézáme celé verše nebo
i skupiny veršů. Opakuje-li se v herojské epice týž děj nebo
je-li přesně splněn nějaký příkaz, spoléhá se pěvec na svou
paměť a reprodukuje to i ono místo doslovně nebo téměř doslovně.
To nalézáme i v R: Záboj a Slavoj při překračování řek, Vojmír
obětující na příkaz
Čestmírův bohům, příprava zápasníků
k soubojům (v Lud.) aj.
Protože metrická forma R je proti jiným eposům
(Homérovi , Písni
o Hlidebrandovi, ano i srbochorvatským zpěvům) volnější, je
i vazba formulí a formulových výrazů na rytmus , na jednotlivé
takty méně evidentní. Ale je tu pravidlo
sudoslabičnosti , jak
jsme tento jev nazvali. Pěvec volí taková spojení, ano i takové
tvary týchž výrazů, aby se mu hodily do šesti-, osmi-, deseti- a
dvanáctislabičných veršů. Máme tedy třeba ,,hrad tvrd'' nebo
,,tvrda hrada'', případně ,,ku hradu ku tvrdu'' nebo i ,,ach
a u hrad tvrdý'' (zde je však čtení nejisté). Odtud ony dublety a
varianty, jež odpůrci R prohlašovali za ,,chyby'' nebo za
,,Hankovu ledabylost''
a které obránci hájili poukazem, že R
mají ,,také tvary správné''.
Usilovali jsme o pokud možno úplný výčet všech formulí a
formulových výrazů v našich
textech.
Vděčné, mnohdy velmi obtížné, ale též velmi průkazné bádání se
čtenářům otvírá v řešení otázek
versologických . Nejvíce
námitek tu podali proti pravosti
Král a Jakobson .
Ač se jejich
tvrzení dodnes mezi odpůrci akceptují a udržují, jde tu
o přůhledné omyly.
Tak vytýkal Král na jedné straně Rukopisům závislost na
přízvučné teorii Dobrovského ,
na druhé straně chyby proti ní;
obojí mu bylo projevem jak falsifikátu, tak i nízké umělecké
hodnoty ,,básní''. V Záb. viděl
dva nebo tři hexametry , ale ty
jsou jednak samy o sobě chatrné, jednak utvořené chybným
členěním veršů nebo spíše kól. K. také nepřipouštěl možnost, že
by aspoň některé ze zkoumaných písní mohly být recitovány se
slovním přízvukem penultimovým
(na předposlední slabice). Zvlášť
křiklavý je však Králův omyl v rozboru Kyt., kterou formoval do
tzv. adónského verše, ač to vyvrací již hudební stránka písně,
která je tu náhodou jasná i bez notového záznamu;
kromě toho vznikaly tu hrubé myšlenkové
přesahy (enjambementy ), které jsou
v poesii našeho typu nadmíru vzácné, ba téměř nepřípustbé.
Jakobson
založil své námitky jednak na rozdílech, které se v R
jeví proti uznávané staročeské poesii, jednak na své teorii, že
dominantou našeho staročeského básnictví byl
mezislovný předěl .
Poukazoval na nepočetnost stč. ,,deseterců''
(které pokládal
za národní verš toliko balkánský (a hlavně na to, že v českých
básních této skladby by měla být ,,potlačena'' (tedy umístěna
doprostřed slova) spíše čtvrtá these dekasylabu
než pátá; tedy ,,správný'' závěr verše ,,ot Otavy krivy'', ale
,,nesprávný'' ,,družná vlaštovica''. První způsob prý
převažuje u českých básníků 19. století, druhý však
u Hanky a
v R a je ,,srbský''. Ale dovodili jsme na četných příkladech,
ža i srbští pěvci leckdy zakončovali své skladby převážně
,,česky'' a čeští básníci ,,srbsky''. Důvodem, proč by měl
desetislabičný verš Vrchlického aj. končit xx/xx,
je jednak rým , jednak snaha o vyrovnání případných rytmických
volností v předešlých taktech. Metru Lud. vytýkal J., že má
proti ,,pravé'' stč. poesii příliš mnoho diairesí uprostřed
verše; pokud by se však prý bralo v úvahu převládající
,,frázování ''
(co verš, to věta), bylo by těchto řezů naopak
příliš málo. Jenže Lud. není ani umělá skladba, ani lidová
píseň, takže problém, který zde byl nahozen, musí být řešen
jinak -- jde o recitaci, ležící mezi oběma literárními žánry.
R podávají obraz vývoje, jímž se bral český verš v nejstarších
dobách, jako na dlani. Od volných (?) kól rytmisovaných tonicky,
kdy nezáleží na počtu slabik, ale přízvuků (Záb., Čest., Jel.)
k dekasylabům, oktonárům
a odtud k písňovým formám, kde se již
uplatňují strofické systémy. Při analyse metra je vždy nutno
vyjít z poučky, že orální poesie
takřka nezná myšlenkové přesahy
(enjambement).
Jel. a značnou část Záb. a Čest. je nutno dělit
na kóla se shodným nebo aspoň přibližným počtem slavných
přízvuků. Tyto útvary jsou však ve všech třech písních rozličné
konstrukce i délky, ač jsou ovšem vhodně sdružovány. V Záb. a
v Čest. jeiž nalézáme ,,deseterce'',
jejichž technika však není
ještě tak dokonalá jako v Jar. a v Ol. Buď už pěvec ponenáhlu
přecházel na tento způsob, anebo tu byly citlivě spojeny dvě
písně v jednu.
Pravidelnější formy v R by bylo možno pokládat za sylabické;
soudíme však, že tu hrál svoji roli také slovný přízvuk, o němž
ovšem můžeme pronášet jen více nebo méně pravděpodobné dohady.
Při těchto úvahách jsme se řídili těmito kriterii:
- 1)
- Počáteční slabika v deseti-, osmi-
i dvanáctislabičném verši byla přizvukována. Je tedy většinou
nutno měřit i třeba ,,i zastena'' xxxx, ovšem
s melodickým vrcholem na třetí slabice; je to čtyřslabičný
celek, který si oblíbil hlavně pěvec RZ.
- 2)
- Konce veršů jsou v R i ve slovanské poesii tohoto typu
převážně akatalektické, tedy při sestupném
rytmu nepřizvukované, pokud neměla výrazná jednoslabičná slova
v závěru verše účel umělecký (o tom dále).
- 3)
- Při trojslabičných slovech nebo nedílných celcích se
zvlášť nápadně projevuje ,,transakcentance'', tj. slovný
přízvuk ustupuje přízvuku metrickému. Podle počtu těchto přesunů
lze soudit, zda slovný přůízvuk té nebo oné skladby byl už
novočeský nebo ,,penultimový'', tedy jako v polštině
i v některých nářečích na předposlední slabice.
Na základě těchto pozorování, opřených o výpočty, lze vyslovit
hypothesu (a ještě velmi opatrnou), že Záb., Čest., RZ,
Róže a
Sbyh. byly složeny za převládajícího přízvuku penultimového,
ostatek RK včetně starobylého Jel. však přízvukem kladeným na
první slabiku.
Vedle těchto spíše spekulativních úvah lze však stanovit jedno
pevné pravidlo, které platí pro RZ, Ol., Jar. a Sbyh., tedy pro
písně o stálém počtu slabik ve verši: ,,malá'' slova, zejména
reflexivum ,,mě'', ale také některé jiné neplnovýznamové výrazy
(zájmena ,,j6, jen'', pokud nabývalo povahy enklitika) jsou
vždy buď nepřízvučná, anebo, mají-li mít přízvuk, musí být
následována jiným jednoslabičným slovem. Výjimky z této
zákonitosti jsou velmi skrovné. Pro ostatní písně, složené
veršem (zdánlivě) volným nebo uspořádané již do strofických
systémů však pravidlo platí jen velmi omezeně.
,,Deseterce''
nebo lépe řečeno dekasylabické verše v R lze
klasifikovat do tří systémů, a to: A) s diairesí po čtvrté
slabice (jako téměř zásadně v sch.
orální poesii ), B) po slabice
šesté a konečně lyrický C), který sem již vlastně nepatří, neboť
by neměl diairesi ,
ale caesuru , přerývku uvnitř stopy, tj.
schema 5+5. Je v Kyt., která se ovšem musí dělit do taktů
2+3/2+3 (nebo 3+2 a možná ještě jinak), ale vzácně jej
nalézáme i v Jar., který však má i některé verše, jež nelze
zařadit do žádného z těchto schemat. Forma se zde již proti
rigorosnějším starším skladbám uvolňovala.
Jakobson uznal, že
,,autor'' RZ nemohl být zároveň tvůrcem Ol. a Jar.; my jsme
však odkryli též nápadné rozdíly v desetercích RK, které jsou
v Ol. značně přesnější než v Jar.
Složitější, ale celkem přesný strofický systém má Ben., pro nějž
nalezli již staří obránci totéž schema v jedné z legend o sv.
Dorotě .
Sbyh. je dělen na verše 12+12 nebo 6+6+6+6. Ostatní
lyrika má slabičné obrazce 8+7, 7+6 nebo 8+7.
Všude se vyskytují iracionální verše, tedy takové, které mají
o slabiku více nebo méně. I to bylo předmětem námitek, ač
v ,,pravé'' stč. básnické literatuře jsou takových případů
stovky. Nesměrnosti se při recitaci a jistě i při zpěvu
vyrovnávaly tempem.
Pro R (zejména pro Jar.) by bylo lze uplatňovat i poznatky tzv.
poesie gestivní :
některé výrazy ve verši mají větší logickou
závažnost než druhé a jsou umisťovány buď na začátek nebo na
konec vět. Doplňující výrazy skýtají recitátoru i posluchači
jakýsi oddech.
O hudbě , jíž byla
recitace R provázena, nevíme ovšem nic. Kromě
přímých zmínek v textu, v němž se mluví o troubách, bubnech,
kotlech a varytu ,
by byly jediným východiskem některé červené a
zelené značky v RZ.
Podobají se svastikám a jsou až na jednu
výjimku umístěny vždy na závěr
verše nebo věty. Jde snad o pokyny pro recitátora. Vedle toho
jsou však v textu značky, které se dosud nepodařilo uspokojivě
vysvětlit. Snad to jsou tzv. ,,neumy'' známé ze stsl. textů,
tedu záznamy not . Z nich je nejčastější
a nejlépe ověřené ,,F''.
Vděčnější a k nepochybným výsledkům vedoucí je zkoumání hudební
stránky samotného textu. Prostým propočtem zjistíme, že počet
samohlásek a jejich poměr k souhláskám je v R vyšší než
v ,,pravé'' stč. literatuře; již to přispívá k výraznosti
recitace. A to ještě neuvažujeme o bohatší fonetické stránce,
neboť tu bývaly jery (nebo nějaké jejich relikty), původně jistě
i nosovky, svarabhaktické vokály aj. Je nutno též počítat s tzv.
symbolikou hlásek: temné, široké vokály
,,a, o, u, y'' a tvrdý
jer vyjadřovaly ve starším jazyce a do jisté míry podnes něco
hrozivého, nepříjemného nebo nebezpečného; opakem byly výrazy
s ,,i, e, ě'' a měkkým jerem. To jsou však spíše problémy
lingvistické, ač na příkladu R dobře sledovatelné a řešitelné.
Ale pěvci dbali také vědomé eufonie .
Hiáty nebo přůzvy,
tedy styky samohlásek na konci prvního a na začátku druhého
slova, jsou vzácné, a to se ještě potkávají častěji vokály různé
kvality; nahromadění tří samohlásek je doloženo jen několikrát.
Skladatelé také odmítali nepěkně znějící shluky souhlásek.
Dosvědčuje to již převážně fonetický pravopis; je psáno
,,mnostvie'' místo ,,množstvie'' apod.
Určitou harmonii ve střídání samohlásek ve verších připustili
dokonce též odpůrci (K. Krejčí, který konstatoval střídání
,,o-a'' v LS ve verši ,,Po Radovan ot Kamena Mosta'').
Některé takové doklady jsou ovšem nejisté a mohou být náhodné. Naproti
tomu zjišťujeme bezpečně počátky rýmů ,
tedy ,,rýmoidy ''. Jsou
trojího druhu, jednak náslovné, tedy na počátku slov
(zaměsi zraky zlobú zapolena, Jel.), jednak
vnitroslovné (slovo govoriti, LS), jednak již i koncové
(asonance), jež se vyskytují nejhojněji
v lyrice. Dokonce se vyskytuje i smíšený typ jako ,,dravá
ostrá drápy'' nebo ,,dvě věglasně děvě... vyučeně věščbám
Vít(ě)zovým''. Zdá se, že takováto seskupení pocházejí opět od
starých, po předchozích pěveckých generacích pěvců převzatých
formulí.
Ještě důležitější a pro umělecké ocenění R průkaznější je pravá
básnická zvukomalba nebo malba rytmem .
První z obou techto ozdob
symbolisuje hluk dechových a bicích nástrojů (Lud., Ol., Jar.),
jindy je skvěle vystiženo šumění lesa pod poryvem větru
(zevzněchu mútno žalostiví lěsi, Jel.) nebo údery koňských
kopyt, jak jízda pronásleduje poraženého nepřítele (Záb.).
V tomto posledním případě je vystižení zvuku spojeno i s rytmem
(nocú pod lunú za nimi lúto, dnem pod sluncem za nimi lúto).
Nepravidelný dekasylabos ,,až do nedozíráma daleka'' snad měl
vyjádřit ohromnou prostoru, na níž bylo rozloženo tatarské
vojsko před Hostýnem .
Jestliže jednající osoby něco vidí
bezprostředně před sebou, něco stále rostoucího, důležitého nebo
již dříve významně uvedeného, případně jestliže něčím hrozí,
končívají verše katalekticky ,
hlavně v Jel. (dubec dub... šíř
i šíř...) i v Ben. (i pobitie jim!, totiž Sasům).
V některých úvahách jsme se v naší práci přiklonili k theorii,
že umělecké dílo musí míti také náplň ethickou ,
podávanou ovšem
bez násilností nebo mechanického poučování. Tuto ušlechtilou
tendenci má vyjadřovat aspoň jeden z hrdinů -- anebo musí být
patrná ze smýšlení samotného autora. Mravní ideál se ovšem během
světových dějin měnil, a tak není totožný ani v R; jinak působí
drsný Záboj a jinak pěvec Jar., ,,kněz, vojín a básník
zároveň'', případně jeho postavy Jaroslav a Vratislav.
Jak známo, jsou v literatuře podávány jednak přímé, jednak
nepřímé charakteristiky jednajících osob. Tento druhý způsob je
důležitější a také umělecky účinnější. Herojská epika nikdy
nepopisuje tělesný zjev svých hrdinů -- mužů; u že zpravidla
vytýká jen některý rys a teprve v pozdější době svého vývoje
přikročuje k detailnímu líčení. tak i v našich textech: o Libuši
se dovídáme jen, že měla na sobě ,,běloskvoucí řízu'',
o Vojmírově dceři, že byla ,,lepou děvou''; více se již říká
o kráse Ludišině nebo Kublajevnině. Při mužích, jak již řečeno,
jsou pěvci ještě zdrženlivější; ostatně bylo právem napsáno, že
tu nejde o individuální podoby, ale spíše o jakési ,,ikony''
(Lichačov). Nicméně se v R jeví některé rozdíly mezi Zábojem
Slavojem , Čestmírem
a Vojmírem a jistě též mezi Jaromírem a
Oldřichem. Jeden požadavek musí být ovšem vždy splněn:
statečnost a moudrost -- fortitudo at sapientia -- hlavního
velitele.
V ethickém rozboru RZ a RK
jsme si všímali čtyř aspektů: poměru
k nepříteli, poměru ke společnosti, vztahů rodinných a poměru
k Bohu nebo božstvům. S tímto posledním vztahem jsme začali,
neboť je pro orální poesii ,
pro její ideje snad nejdůležitější a
také nejtypičtější.
Pěvci R stejně jako Homér
nebo skladatelé starogermánské epiky
jsou ,,indeterministé '',
to znamená, že ponechávají svým
hrdinům plnou svobodnou vůli přesto, že jejich víra
v nadpřirozeno je neochvějná; není tu nikdy sebemenší náznak
skepse nebo nějakého titanismu. ,,Bozi sami chtějú stepati
Vlaslav(a)'' , ale čin musí vykonat
Čestmír a Vojmír vlastníma
rukama; Hostýn ubránili
lidé bez přímého zásahu P. Marie
,,fulminatrix''.
V R není ovšem ani náznak starořímské náboženské zásady ,,do,
ut des''. ,,Oběť'' znamená ovšem původně ,,příslib'', o tom
nebo o žertvách se mluví v Záb. i v Čest., ale pokud nejsou
prosby vyslyšeny, nevyvozují z toho pěvci ani jejich hrdinové
žádné důlsedky; vždyť i smrt může být ,,Bohem zaměřena''
(Jar.). V tomto směru nebylo zřejmě velkého rozdílu mezi
pohanstvím a dosti snadno u nás zvítězivším křesťanstvím. Dobré
tělesné i duševní vlastnosti včetně pěveckého umění pochází
ovšem od Boha neb od bohů (Ol., Záb.).
Slované byli v obraně svých území a práv proti cizincům stejně
nelítostní jako oni ve svých nájezdech. Pokusy odpůrců, řidčeji
také obránců o jakési humanisování Záb. nemohou mít úspěch, není
tu ani ,,velkomyslné odhození štítu'', ani soucit s nepřítelem
již zdecimovaným. Ovšemže se i ,,cizím vrahům'' musí přiznat
chrabrost a dovednost v zacházení se zbraněmi (Kruvoj, Vlaslav).
Naproti tomu jsou v naprostém opovržení zrádci a věrolomníci,
hanlivými slovy stíháno i poraženectví (Věstoň v Jar.).
Setkáváme-li se u mužů spíše s typy než s individuálně
kreslenými jedinci, lze totéž říci o ženách. Orální epika zná
několik druhů žen a totéž platí v plné míře také o R: buď jde
o vládkyně, jejichž postavení bývá spojeno i s kouzelnictvím a
věštěním (Libuše), nebo o postavy spíše jen representativní, ba
dalo by se říci dekorativní, ctihodné, ale do děje téměř
nezasahující (knieni v Lud. a její dcera nebo i Vojmírovna).
Minnesang a všechny
náležitosti k němu patřící jsou výplodem dob
pozdějších a nelze tu ani mluvit o ,,ústní'' epice. Nějakou
lásku mezi Libuší a Luborem nelze ani uměle vykonstruovat.
Dodnes slýcháme nebo čteme tvrzení, že ,,padělatel'' čerpal
z osvícenské literatury a že se snažil podat ideál svobody a
volnosti na straně jedné a demokratického a snášenlivého vládce
na straně druhé. Ale pro ,,svobodu'' a ,,volnost'' není v R
ani pojmenování; tyto pojmy jsou chápány takřka živočišně;
holubí a lidský milenecký párek ,,chodí, kam se mu zachce'',
jak se praví doslovně ve Sbyh. Něco jiného je věrnost vlasti a
lpění na starých zvyklostech a tradicích. Nepřítel ovšem vraždí,
dopouští se loupeží, žhářství a násilnictví; ale geniální pěvec
Záb. správně rozpoznal, že nejnebezpečnější je útok na samotnou
duši národa. Je to v písni vyjádřeno slovy prostými, ba
naivními, ale tím působivěji, i když se naše nazírání Zábojovým
slovům někdy brání (mnohoženství!).
Státní zřízení (lze-li o něm mluvit) v RZ i v RK není demokratické, ale ve shodě s poměry líčenými v jiných skladbách
téhož typu patriarchální. Obraz je vždy týž: v čele je
,,kněz'' (ve starém smyslu slova) nebo nějaký náčelník,
případně shromáždění -- řekněme -- oligarchů; pokud se hovoří
o
,,lidu'', který přihlíží zasedání, jsou to téměř ,,kófa
propósa'', němé obličeje jako v klasickém řeckém divadle; mohou
jen projevovat souhlas nebo nesouhlas ss rozhodnutím svých
představených. Tak je tomu v RZ stejně jako v Homérovi a
v dalších orálních epikách. Sociální cit, který se objevuje
v Čest. (kořist poslána zpět lidu, jak se zde říká), není tím
ovšem vyloučen. V námi sledovaném literárním druhu se ovšem
nepotkáváme ani v náznaku s nejakým třídním napětím;
v nejstarších dobách raného středověku byly zájmy ,,poddaných''
shodné se zájmy feudálů. Ale tento zdánlivě ideální poměr se již
v R mění. Záboj nebo Čestmír
jsou ,,primi inter pares'' vedle
ostatních ,,vojínů'' nebo ,,družiny'', ale v Ol., v Jar. a
v Ben. je ,,lid'' již svoláván pod korouhve; objevují se tu
termíny jako ,,chasa'' nebo ,,chlapi''.
Také hlavou rodiny je vždy muž, otec; jde-li o celý rod, potom
zná RZ termín ,,ot''. Toto svrchované postavení silnějšího
pohlaví přetrvává i v lyrice RK (Op.). Napřed je jmenován otec,
poté matka; bratr jako by měl přednost před sestrou, ba snad
i před manželem nebo milým, i když se tomu naše nazírání příčí.
Snad tu jde o pozůstatky dávného přesvědčení, že druh, kterého
už nelze nahradit, je cennější než někdo, koho je možno si
zvolit za životního partnera kdykoliv. Záboj nebo jeho zámožní
současníci mohli mít více ,,lubic'' (tedy milenek nebo
i manželek), ale větší význam se přikládá ,,oteckým slovům'',
která by nějaký mužský příbuzný promlouval k sirotkům.
V milostných písních RK je ovšem dominantou láska muže a ženy,
třebaže bývala jako vždy brzděna starostlivými matkami (Jah.).
Tato lyrika se nevyhýbá líčení sexuálních vztahů, podává je však
vkusně se vžitými eufemismy
a v ničem se zbytečně nepřehrabává.
Jednou z nejčatějších, ale zcela scestnou námitkou proti
pravosti R byly a jsou tzv. paralely .
Odpůrci se snažili a
dodnes snaží dokázat, že to neb ono slovo, skupina slov nebo
celý děj převzal Hanka
nebo jiný falsátor z toho neb onoho
slovesného díla, pokud bylo známo před rokem 1817. Takových
domnělých zdrojů jsem sám napočítal přes sedmdesát, a to jistě
není zdaleka všecko. Obránci se pokoušeli tyto výtky oslabit
jednak spekulací o tom, že to neb ono nemohl falsátor vědět, že
je shod příliš mnoho -- anebo že mohou pramenit ze společného
ducha této poesie. Jen tento poslední pohled na věc může vést ke
kladným výsledkům; je však třeba zkoumat ducha skladeb,
případně zákonitosti, podle nichž ten neb onen motiv přechází od
národa k národu, z nejstarších dob do časů novějších. Jde-li
o ,,paralely'' domácí, je ovšem třeba věnovat pozornost
i gramatické stránce jazyka.
Je samozřejmé, že líčí-li dva autoři boje a souboje s dávnými
primitivními střelnými, bodnými a sečnými zbranemi, budou se
jednotlivé výrazy shodovat a celkový charakter scén opakovat.
Nicméně stačilo odpůrcům to neb ono, aby další ,,paralela''
byla na světě. Přesto šel Dolanský ve svých protirukopisných
studiích ještě dále: stačila mu i shoda pouze zvuková při
rozdílném významu a celé etymologii výrazu, aby prohlásil
závislost R na Kačičovi
nebo Ossianovi . Neznám z vědecké
literatury precedens k takovému počinu; za příklad aspoň
,,plakati'' proti ,,vyplákati'' (LS, kde sloveso znamená
,,vyplachovati'').
Kromě těchto nedostatků trpí zde literatura odpůrců ještě
dalšími nedomyšlenostmi. Tak třeba tím,
že koincidence nebo
paralely jsou brány ponejvíce z Jar. a z Lud. To je samozřejmé,
protože právě tyto písně se ,,pravé'' Alexandeidě nebo
Baworovského rukopisu ještě nejvíce blíží,
kdežto Záb., Čest. a
Jel. nejsou téměř v těchto souvislostech citovány. Rozumí se, že
jde-li o shody příliš nápadné, byly příslušné obraty převzaty
z orální epiky do skladeb umělých a nikoli naopak. O tomto
postupu, o tomto přejímání se lze poučit kdekoli -- bohužel
s výjimkou české odborné literatury.
My jsme si podrobněji všímali skutečných shod, které se většinou
zdají pocházet z praslovanského nebo praindoevropského dědictví.
Jde tu o identitu slov a sousloví, o přebírání dílčích themat,
hlavních myšlenek (to hlavně v lyrice) a konečně o přejímání
metra nebo rytmu . Proti jiným badatelům jsme věnovali velkou
pozornost polským materiálům, sebraným v minulém století
Kolbergem; je to velmi užitečná pokladnice s množstvím obdobných
míst, jak je ostatně při zeměpisné blízkosti národů samozřejmé.
Odpůrci ovšem, jak víme, se spokojili s porůznu vytrhanými
excerpcemi z Čulkova (rus.) nebo s násilnými konstrukcemi podle
srbochorvatských předloh.
Ze slovních shod jsme ovšem vybrali nejčastější
epitheta
constantia včetně ,,širého pole, tuhých luků, syré země,
jasného slunce, rodného bratra'' atd. Jsou však i jiná spojení,
tako třeba ,,trouby a kotly'' nebo ,,psáti lístek'', případně
mnohokrát napadená deminutiva typu ,,pohlád(e)ček'', s nimiž se
leckdy plně shoduje Kolbergem reprodukovaná píseň; dlouhou řadu
těchto skutečných shod zde nelze znovu uvádět. Pod dílčí
thematické shody řadíme: apostrofy
nejrůznějších objektů, ptačí poselství, ztrátu prstenu,
nepříjemný sen, který je náznakem neblahé události, jež člověka
postihne, gnómy , pořádek při líčení soubojů (nejdříve boj
s vrhanými zbraněmi, potom sečnými, posléze někdy zápas a
případný návrat k původnímu způsobu střetnutí), slabé chvilky
hrdinů (osamělost na břehu mořském, který je v RK nahrazen lesem
nebo skalou), vyhrůžky nepříteli v duelu a chlubení chrabrými
činy vlastními nebo zásluhami předků,
spor dvou bratří, z nichž jeden bývá mladší a méně výbojný, ale
mravně výše než druhý, vysílání poslů, zabití draka
(Trut ), dva
přátele, kteří jsou nerozluční a sobě podobní, ale z nichž jeden
více vystupuje do poředí než druhý, scény na sněmech a
přihostinách, slabé nebo náladové panovníky, jejichž nedostatky
pěvec zastírá a zanechává jednat někoho z jejich družin, řeky,
které pomáhají při obramě vlasti, duše mrtvých, jichž se nebojí
leda sovy a které se podobají netopýrům
(Záb. vedle Odysseje ) a
mnoho jiného. Přihlížíme zde spíše k jednotlivostem, jež jsme
v hlavní části práce podrobněji neprobírali.
Ještě důležitější a užitečnější je sledovat, kterak přecházely
k dalším generacím lidových (folklorních )
umělců náměty z lyriky
RK. Povšechně lze říci tolik: původní pravzor podaný s klasickou
čistotou a jednoduchostí, byl později rozšiřován, obohacován
nebo také rozmělňován dalšími detaily, anebo se z lyrické písně
stávala balada.
Tak máme: thema unesené dívky a její včasné záchrany (Sbyh. --
písně o kozácích a Tatarech aj.; někdy se uloupená vrací až po
letech s dětmi, nachází své příbuzné apod.,, dále nebudeme již
takové přídavky uvádět); proměna mrtvého v bylinu, případně
prorůstání jeho pozůstaků a prozrazení zločinu (Jel.); zástava
lásky s případným stupňováním
-- klimaxem , jak jsme o tom již
mluvili (Kyt.); motiv siroby, jejímž nositelem byly původně
dospělé osoby, potom děti trpící pod macechami (Op.); dívka
čekající po celou noc marně na svého milého
(Róže ); děvče
milující se v lese nebo svedené + následky (Jah.); vězeňské
písně, v nichž je jinoch zavřen v pevnosti a jeho milá mu posílá
pozdrav, případně se snaží jej vysvobodit (Skř. a pravďepodobně
Zl.); protiklad útulného domova a nehostinné ciziny (Záb., kde
byl ovšem motiv uplatněn v epice, ale jeho stopy nacházíme
v četných písních lyrických); jen k Žez. se dosud, pokud vím,
přímou shodu nalézt nepodařilo. Byly ovšem shledány -- námi a
staršími obránci -- také další dílčí shody: lásku v lese
předchází také v polských písních úraz na noze jako v Jah. a
dívčí kolísání mezi láskou a matčiným varováním vytkl v českých
lidových písních již Erben.
Naše typy deseterců, lze-li o nich vůbec mluvit (A, B, C)
nalézáme ovšem v každém slovanském
folkloru , třebaže ne vždy
stejně často. Srbský dekasylabos pronikl i do lyriky, v polském
folkloru je typ ,,B'' velmi vzácný. V našich písních jsou
všechny tři typy zastoupeny poměrně hojně; důležitější je tu
ovšem dělení do taktů a podle not , neboť se lze
setkat nejen s útvary 4+6, 6+4 a 2+3/2+3, ale i třeba s rozdělením
slabik 7+3 aj. Členění lyrických písní RK do strof s verši
o slabikách 8+7, 8+6, 7+6 aj. je ovšem zcela běžné a
rozdíl proti našim textům je vlastně jen v tom, že RK postřádá
rýmů v našem smyslu slova.
Závěr: Rukopisy jsou umělecké dílo, neboť mají ušlechtilou
tendenci, třebaže někdy drsně vyjádřenou, mají poutavý děj,
vnitřní logiku, pevnou komposici, důslednou kresbu charakterů,
vyváženost básnických prostředků a určitou veršovou stavbu,
třebaže volnou. Vnější náležitosti, jakými je hudba, způsob
přednesu a pěvecká výstroj, zůstanou bohužel asi navždy utajeny.
Ve své hlavní studii jsme úmyslně pomíjeli jeden z nejsilnějších
argumentů, jehož užívají obránci: že totiž nevíme o básníku
z počátku minulého století, který by byl schopen Rukopisy
složit, převést do staré češtiny a napsat na pergameny
k nerozeznání od památek ,,pravých''.
Kromě toho jsme se jen okrajově zmiňovali o jiných dvou
,,falsech'', tj. o Písni pod Vyšehradem
a Milostné písni
krále Václava. Stejně zajímavé, ba ve mnohém ještě důležitější
jsou další domnělé Hankovy
mystifikace: Ev. sv. Jana (zlomek), B
glosy Paterovy z Mater verborum ,
Libušino proroctví, dva
odstavce z Glosovaného žaltáře a interpolace k legendě o sv.
Prokopu. Tyto spisky však měly v zásadě jiné cíle než umělecké.
Milostná píseň krále Václava
(MPKV) je minnesang z doby krále
Václava I .
Text je znám též z německé verse. Zda toto nebo české
znění si zaslouží přiřčení priority, je stále sporné. Podle
našeho mínění je český text psán prózou a měl za podklad
ztracený latinský originál, který byl zkomponován s ohlasem na
biblickou Šalamounovu píseň. Hlavní myšlenkou českého textu je,
jak jsme odůvodnili v samostatné, ale jen přátelům R známé
monografii, duševní boj milencův a konflikt mezi vášnivou láskou
a rytířskou zdrženlivostí. Takové psychologické úvahy a pitvání
vlastního nitra je samozřejmě na hony vzdáleno přímočarosti RZ a
RK.
Píseň pod Vyšehradem (PV) je
mozaikový výtvor s trochou
sebeironisování a s trochou téměř pantheistického splývání
neukojené lásky s okolní truchlící přírodou. Tato památka
existovala ve třech exemplářích, z nichž se však zachovaly jen
dva; kromě toho máme i její německý překlad. Již to pádně svědčí
proti podezření z nepůvodnosti. Jazyk MPKV je středočeský, jazyk
PV je smíšeninou českého východního a polského nářečí. Pravopis
a veškerá vnější úprava všech těchto textů se od sebe liší až
propastně.
Také k PV jsem objevil ,,paralely ''.
Duchem velmi příbuzné jsou
některá čísla z Kolbergových i ruských písňových výborů. Zvlášť
v jedné
polské drobnosti je ukryt značný díl lyrického ,,aparátu'' PV:
slavíček, láska, pozdní večer, celá příroda. Počáteční apotheosa
Vyšehradu může ovšem být reminiscencí na nějakou ztracenou
epickou orální skladbu.
RZ, RK, MPKV
a PV spatřily světlo světa v letech 1816 až 1818.
Tento nepatrný časový rozdíl je ovšem opět svědectvím jejich
starobylého původu. Chybou některých obránců bylo, že se
domnívali, že opuštěním PV a MPKV a důkazy o jejich rozdílnosti
od R uhájí ,,palladium české země''; ale tímto počínáním jedny
texty poškodili a druhým neposloužili. Naše hlavní práce jsou
-- vedle některých kapitol F. Marešových -- prvním komplexním
pokusem o řešení všech těchto otázek, arci jen v dosahu vlastní
specialisace, vědomosti a možností.
|