Bylo kdysi řečeno, že v RZK je na tisíc chyb proti správné staré češtině a že by bylo možno tento počet ještě znásobit. Pomíjíme nyní problémy hláskoslovné, tvaroslovné a syntaktické, které byly již řešeny v dřívějších kapitolách, a soustřeďujeme se na jednotlivé sporné výrazy, jimž byla vytýkána ,,nemožnost''. Ale v kapitole o tvoření slov i jinde jsme již dovodili, že ,,nemožných'' slov v našich textech vůbec není, a vypořádali jsme se i s otázku tzv. ,,hapaxů''.

Nejnovější kusý rozbor RZK (Komárkova stať ve Sborníku) některé dílčí námitky odmítl, osvětlil, doložil nebo pominul jako méně důležité. Napočítal jsem něco přes sto takových případů. My však vyjdeme i zde z thesí Flajšhansových, neboť sdílíme názor Seykorův, že v podstatě nemáme co dělat s námitkami vážnými a méně vážnými, že je třeba vysvětlit všechna sporná místa. Níže zpracované odstavce členíme zhruba podle abecedy, ač by bylo možná vhodnější přihlédnout k jiným kriteriím, a to: k slovům, jejichž možnost byla pro R vůbec popírána (plzný, tábor , holedbati sě , varyto ); k slovům sice přípustným, ale vyskytujícím se v podezřelém významu: druhdy, cválati , tvrdost nebes , četný ; k případům, kdy byla souvislost neprávně chápána a mylně vykládána, neboť i tím se počet námitek zvětšoval: na vzchod na pol, vet, ke vsiem dřevóm, glazy - hlasy; k výrazům, kdy byl vytýkán chybný gramatický tvar, pokud nebyl problém již vyřešen v předchozích kapitolách (divý - diví, vrchole ); konečně k slovům, k nimž námitky sice nebyly přímo vzneseny, ale která je nutno ozřejmit v širších souvislostech mluvnických, historických nebo stylistických (pravda - zákon v RZ; domnělá paralela Jar.8, 22 k ,,Milionu'' Marca Pola). Ale pro rychlejší orientaci užijeme raději pořadu alfabetického.

Batio : Záb. 20, 32 (Flajšhans ve svém Slovníčku přepisuje ,,báťa'' - tak dodnes jihočesky, ale správná výslovnost je krátká). Námitka: ,,nevhodné, známo z Dalimila, o (starším) bratru''. Etymologie slova je několikerá: podle jedněch patří slovo k ,,bratru'' přes hláskové potíže; někteří badatelé (Vasmer) soudí, že jednoznačný výklad je nemožný; podle M. Kövesi ho (u Sadnikové - Aitzetmüllera, Vergl. slaw. Wörterbuch IV, str. 170 jde o mazlivé slovo z dětské řeči; Matzenauer, uv. spis str. 19 je připíná ke kořenu ,,bat'' - živit, chránit; u Šanského 1, 2 s.v. nacházíme výklad, jenž jde až ke stind. pita - otec nebo ,,bato'' - muž, náčelník. A to se nám zdá nejpravděpodobnější vzhledem k tomu, že ,,Bateinové'' byli slovanští náčelníci kmenoví, např. ,,batones Dalmatici'' u Velleia Patercula II, 9-10. V češtině je významů mnoho a nemusí vůbec jít o rodinný vztah. U Jilemnice a Březnice žije slovo dodnes ve významu ,,člověk prostoduchý'', podle Vasmera je to ,,otec, strýc, mužský příbuzný''. Širší významová škála se jeví též z MJ ,,Batín'' (Profous). V bulharštině byl i smysl ,,stařešina kláštera, hospodář'' (H. Jireček, Prove, Praha - Brno 1904 s.v. ,,bašta''; ,,bača'' by mohl být vedlejší tvar k témuž základu. U Dalimila 28, 42 jde o mladšího druha, zde Raclava Zlického, který asi nebyl s Václavem vůbec příbuzný; tak i Dal. 30, 14 ,,brachu'' vokativ . U některých Slovanů je to i ženské přízvisko, asi jako stč. ,,dievka'' je i ,,chlapec''. Doklady k různým významům u Gebauera III, l, str. 234; později se vyvinul i význam pejorativní ,,bázlivec, strašpytel'' přechýlením k lidové etymologii z ,,báti se''. Z tohoto dost nahodilého výčtu poznáváme jasnou vývojovou linii: slovo, jež značilo kdysi čestný, ba nejčestnější titul, klesalo níž a níže obdobně jako ,,kmet''; k této ,,degradaci'' viz Praslow. slownik I, 1974, str. 196 nn. V Záb. žije slovo v nejstarším významu ,,kmenový náčelník''. Svědčí pro to dva důvody: předně kontext, z něhož vysvítá, že nejde o sentimentální líčení osamělosti dvou sirotků (snad Záboj e a Slavoj e), ale o politicku stránku věci. Po smrti jejich otce se octla země bez pána, a proto se na čas ztratila i ,,byvšie blahost'' ; ,,ty mluvi oteckými slovy'' znamená ,,jako mluvil otec'', pevný, energický vládce svého lidu. Obrana vlasti převažuje v celém odstavci nad vztahy rodinnými, do jejichž sféry lze zařadit jen zdrobnělého ,,otčíka''. Jinoši vzali odboj proti vetřelci do vlastních ruku. Druhý důvod je mluvnický: jako je ve Sbyh. (značně mladším než Záb.) 25, 18 vokativ ,,junoše'', mělo by být i v Záb. ,,batě''. Tak i starorusky ,,bate'' k nom. Bato, baton. Domnívám se, že starší verze Záb. měla psáno ,,batho'' nebo něco podobného a že tvaru nerozuměl ani písař. Tím vším se potvrzuje důkaz neobyčejné starobylosti ,,Záboj e'', jenž bývá kladen do dob Karla Vel., říše Velkomoravské, ba i do časů dáckých (Rieger , strojopis).

Běs v tě ! Záb. 23, 14 - ,,kletba nedoložená'' podle Flajšhanse; s trochou oslabení přebírá i Komárek, uznávaje ovšem, že dokladů na kletby ve staré češtině mnoho není (co by také dělaly v náboženských spisech?). Aposiopese tohoto druhu je k kleteb běžná, viz třeba latinské ,,malum'', ,,quos ego'', české ,,aby vás...'' aj. Trochu podobný obrat ,,přiď v mě'', Modl. 13 a ,,vháněti sě v běsy'', tj. ,,zoufati'' v Baw. E 2807. Víra v posedlo st byla u Slovanů běžná, jak dosvědčuje např. Moszynski, uv. spis II, 1, str. 1947 ,,wpedzanie'' nebo ,,Wsadzanie biesa v czlowieka''. V jedné lašské písni čteme ,,strela'' (tj. Perunova) vašej duši! Je i stsl. ,,z7loběs6n7, běs6 n7 '' - posedlý běsem, nehledě k tomu, že tento základ je i komponentem mnohých OJ, že to až překvapuje: N.M. Tupikov, uv. spis, str. 135 uvádí např. ,,Běsko, Běsok, Běsomyka, Běs7 (!), Běšenyj''. Nemůžeme se zbavit podezření, že kdyby byla kletba někde přímo doložena, usoudilo by se , že ji měl ,,padělatel'' odtud.

Meči běsnichu, Čest. 15, 11: podle Flajšhanse ,,nedoložené a nemožné''. Derivátů k ,,běs'' je ovšem nadmíru mnoho (Hanka, mimochodem řečeno, čítal a psával ,,běš''. Uvádíme takové, které jsou blízké citovanému slovesu: csl. běsiti, běsněti, běsovati, běs6novati, běs6n7; české ,,běsno, běsiti''; u Kotta, Dodatky k Bart. str. 4 ,,běsnota, běsný, běsovský, běsový''; u Týna, Časoslovo na str. 17 ,,běsnota, běsněti''; u Kotta V ,,zbestvit se'';stč. ,,zběstvo'', u Slovinců potok Besenik (F. Bezlaj, uv. spis I, str. 57); sch. běsnilo, tj. zuřivost, polské MJ Biesna - Höllenberg, též Biesnik, Biesno aj.; přímo běsniti u A. Vaillant a, Zlatarič, str. 178; lašské zbestvený; Sadniková - Aitzetmüller Iv, 246 cituje slovenské ,,besnieť, besnota, rozbesnený'' a přímo ,,besniť'', sem i MJ Besno; Kott, doplňky ke IV. dílu má přímé doklady, ale není zřejmé, zda nepocházejí z let po nálezu RK. Jinak jsou tu meče personifikovány, viz možnost analogie podle ,,bystrý ch kopí'' a ,,meče hořechu''. Základ ,,běsn-'' byl velmi plodný.

Blahodějné jutro , Čest. 16, 11 podle Flajšhanse ,,nedoloženo a nemožné''. Nejen části těla, také zbraně i meteorologické jevy bývají v RZK oživeny. Také hrdinové jiných eposů pojmenovávali své meče (Rolandův Durandal, Excalibur krále Artuše aj.). Tolik ke stylistické stránce některých zde analysovaných obratů tohoto typu. Etymologie slova ,,blahý'' vychází z konkrétního: lotyš. bolgana - bělavý, stind. Bhárgas - světlost, tedy i praslov. volg7 - jasný, později též ,,dobrý'' (Slawski). V kompositech ve stsl. a csl. je ,,blago-'' snad nejčastější náslovnou součástí. Překládá se tak řecké ,,eu'' - dobře. Takové složeniny jsou prastaré, srv. chetitské ,,aššu - ašu''; ,,hund aššu - bůh mraku'', ale i bůh blahého dne, slunce. V sch. ,,blago veče'' je ,,mírný večer'', bulh. blag den - šťastný, blažený den (Sadniková - Aitzetmüller V, str. 632. Proti samotné ,,blahosti'' námitky nebyly, je i stč. OJ ,,Blahosta''. U Georgie Hamartola (Istrinovo vydání, Leningrad 1930, sv. 3) je slovem ,,blagost6''překládáno řecké ,,chréston''. ,,Blahodějné jutro'' je asi ,,čisté, příjemné, nepříliš horké, ale ovšem již světlé, sluneční jitro''. Jako ,,blahoděj-'' je ovšem i ,,zloděj , čaroděj, koloděj, dobroděj, boroděj'' atd. Odvozeno je stsl. ,,blagodějati'' atd. Ale přípustný by byl jistě i výklad, že ,,blahodějné jutro'' v Čest. znamená předzvěst ,,sladké'' vykonané pomsty nad Kruvojem.

Bol, bolný (trn) Jah. 27, 6: dle Flajšhanse je význam ,,působící bolest'' nestaročeský. Ale ,,bol - bolest'' v téže písni ponechal F. bez připomínek. Také Komárek, zdá se, považuje spojení ,,bolný trn'' za nezávadné. V jiných stč. textech je ,,bolný '' ve významu ,,nemocný'', ale nikdy nelze říci, zda sufix ,,no'' neměl i význam aktivní. Slovo samo je archaické, žádané ,,bolavý, bolestný'' aj. má již sufixy složené nebo analogické. Můžeme říci ,,ten trn mě bolí'' i ,,rána mě pálí'', ať jde nebo nejde o předmět zůstávající v těle. K problému jednoduchých a složených sufixů v těchto případech viz R.M. Cejtlina, Leksika stsl. jaz., Moskva 1977, str. 170: žestost6 , sladost6. krěpost6 je původnější než ,,žestok ost6, sladkost6, krotkost6'' s vloženým ,,k''. Proto, jak jsme viděli výše, je i ,,blahosť'', ne ,,blaženost''. Ruština má ,,bol6kij'', čeština však vystačila se sufixem ,,ný'' pro význam aktivní i pasivní. To dokazují další odvozeniny jako ,,bolnice - bolest, Hrad, Des.,'' ,,bolnička'' - druh horečky, Kott III; aktivnost sufixu ,,ný'' je v RK častá, je tu ,,trapná žízeň'' a ,,vonná kytice''. Ve významu ,,bolest působící'' je toto adj. v polštině a slovenštině (Sadniková - Aitzetmüller VI, 290); srv. i Kubín, Lidomluva, str. 165; příklady v dosud vyšlém velkém Stč. slovníku na ,,nebolný '' mohou značit ,,necítící bolest'' i ,,nepůsobící ji''.

Břietné meče, Ol. 5, 5 jsou podle Flajšhansovy obehrané gramofonové desky ,,nedoložené a nemožné''. Pisatel žádá ,,břidký'' a poznamenává, že toto slovo je omylem spojováno se slovem ,,břita'' (podtrhli jsme my). Mírněji Komárek: ,,lze číst 'břitný', ale i toto slovo je stč. nedoloženo''. K odchylce hláskoslovné je však lépe akceptovat kořen ,,bhrei'' vedle ,,bhrí'', viz i staroruské ,,brěju'' a z ruskofinského pomezí ,,briedie'' a ,,breida'' - holič. Je to týž problém jako ,,střieže - střiže'', jež jsme již rozebrali. Ale hlavní důkaz správnosti výrazu podal Flajšhans sám a lze citovat i Kopečného ES, dle něhož je žádané ,,břidký'' v češtině ,,škaredý, mrzký''. Nemohlo být tedy v RK, kde jde o ,,meče ostré jako břitva''. Pro zajímavost (sufix) upozorňujeme i na slovenské ,,šmikný'', Kott VII.

Bujarost Ol 5, 12: jarobujný a bujná hlava, Ol. 5, 13. Zde byly viděny různé ,,cizomluvy'', bujarost je podle Flajšhanse ,,nemožná''. Komárek námitky částečně přebírá. Výmluvné je, že v nové češtině je význam slova ,,bujný'' spíše pejorativní. Původně však byl smysl ,,bujně rostoucí'', a tomu se RK blíží tím, že slovo tu značí ,,čilý, čiperný, bystrý ''. ,,Jarobujný'' je přímo doloženo v Tkadl. ,,Bujarost '' je kryta slovy ,,bujař, a bujar'' (česky, polsky, jihomoravsky), tj. ,,bujný člověk, nezbedný hoch'' aj., ale i ,,býk''. Kusý Stč. slovník Gebauerův uvádí mnoho derivátů: bujě, buj, Bujanov, bujař, bujenie, bujenstvie, bujný, bujník aj. Vznik slova ,,bujarý'' je jasný - z ,,buje - jarý'', šev složeniny brzy zanikl. Je to tedy kompositum kopulativní typu ,,dvandwa'' a povstalo jen přehozením obou komponentů z doloženého ,,jarobujný''.

Bystrá kopie Jar. 10, 25 a zbraň bystrú Záb. 22, 1: Flajšhans: nedoloženo. F. neříká, co toto spojení znamená, a tentokrát se nedivíme, neboť námitka sama je sice nicotná, ale cest k výkladu pravého významu je několik a skoro stejně dobrých. Hlavně vadí sporná etymologie. Podle Šanského je tu kořen slovesa ,,bušiti'', tedy ,,pádná kopí''; jindy se tu hledá původní základ k ,,buditi'', tedy ,,čilá braň, čilá kopí'', nástroje jsou personifikovány a je na ně přenesena vlastnost těch, kdo s nimi zacházejí. Tento druhý výklad doložil sám Flajšhans, ČČM 1870, 1896, str. 279. Jiný výklad u Bernekera: ,,pronikavý'', slovinsky ,,bistr'', durchdringend, tak prý původně. Ještě jinak Sadniková - Aitzetmüller: k ,,bheu'' - růsti, tedy něco, co se nadýmá (ale je i druhé ,,bheu'' - k býti, budu). Autoři tohoto slovníku uznávají též význam ,,se hřmotem dopadající''. V srbštině značí ,,bystrý '' také ,,jasný, průzračný'' (Bystřice, Bystrý - jména hor, atd.), takže by mohlo jít dokonce o kopí ,,leštěná'' (E. Rzetelska - Feleszko a J. Duma, Nazwy rzeczne Pomorza miedzy Dolna Wisla a Dolna Odra, Prace Onomastyczne 25 (1977), str. 25. Karlowicz I, str. 155 uvádí velmi mnoho významů, dokonce i velký, sporý, hodný. Někteří tu vidí tropus zvaný ,,enallage'' asi jako u spojení ,,hrabivé meče'', tak j. Oščádal, Jak oslavíme..., str. 49. Podle Perssona II, str. 947 je původní význam kořene ,,bheu'' divý, prudký, bouřlivý; teprve později prý přenesena tato epitheta na řeky (,,bystřina'' je též v Jar.). Konečně vidí V. Šmilauer, Příručka slov. toponomasti ky, Pha 1970, str. 45 a 59 původní smysl ,,ostrý, trhající''. Je tedy možno si vybrat z celkového komplexu. Nepravděpodobněji se zdá -- podle kontextu -- že ,,bystrá kopie'' jsou ,,čilá kopie'' a že tu jde o symbolické vyjádření odhodlanosti jejich nositelů. Tak i ,,zbraň bystrú na krále'' v Záb., neboť hned vedle je ,,srdce úporno králu''.

Domnělý protiklad ,,blesk - blsk'' a nešťastná ,,bodrost '' byly již probrány. Zde dodáváme ještě ,,bohy ohnivé - veliký blesk jich'', Pas. Tisk. C 21b a polské MJ ,,Obodrowo'' u S. Rosponda, Slownik nazw geograficznych Polski zachodniej i pólnocnej, Vroclav - Varšava 1951, str. 218.

Cuzí se vyskytuje v RK osmkrát a námitka Flajšhansova (k Ben. 6, 26) vychází z ,,koincidence''. Slovo je prý převzato z němčiny (pozůstatkem je i dnešní ,,deutsch''), etymologie je prý ,,správná'' a Hanka prý ji znal. Je však nutno uvažovat hlouběji. Výraz se týká v RK vždy jen Němců, kdežto Poláci, Lučané i Luďkovi spojenci tak nazýváni nejsou. Tataři již teprve ne, neboť to jsou ,,pohané'', ne-li ještě něco horšího. Hanka se prý vyhýbal slovu ,,Němec, německý'', neboť by to způsobilo zásah tehdejší censury. Jenže o Němcích se v RZK mluví také, a to nepříliš lichotivě nebo přátelsky. -- Uvedená etymologie prý již byla ve 13. a 14. století zapomenuta. Ale německý původ slova je pochybný; Machek je odvozuje z ie. tauta -- cizí lidé a ze spojení s ,,leudh'' -- lid (koncové -ď). Kopečný se sice přiklání ke starému převzetí z germánských jazyků ,,teut - Teuton'' - ale neúmyslně podporuje poznatek o důslednosti jazyka R v tom, že se slovo původně vztahovalo jen na Němce! Ovšem i ve stsl. již šlo leckdy o cizince vůbec. Známý žalm ,,Při řekách babylonských'' obsahuje slova ,,jako pojem7 pěsn6 gospod6nja na zemlji tužději?'' Slovo je převzato i do českých žaltářů, např. Vitb. 136, 4. Splývání Němců a cizozemců je vidět třeba v Dal. 94, 13 ,,od Němcóv i od cizozemcóv''. Ve staroruské literatuře (Nestor ) je znám i výraz ,,něm7'' pro cizince místo pozdějšího ,,Němec''. Zda spojenci Luďkovi (cuzí) byli Němci, není zcela jisté, L. mluví se Záboj em bez tlumočníka. Výraz ,,Němec'' je jen v mladší vrstvě RK, glosa v MV je asi skutečně novodobá.

Prokný cvála Ol. 5, 33. Flajšhans: nedoložené a nemožné, převzato z polštiny do nové češtiny, původní význam byl prý jen přechodný: cválati koně. Machek dokládá dnešní ,,cválati'' od 15. století a skutečně jsou přímé doklady např. u Rokycany, Neznámá sbírka kázání Rokycanových, Sborník filologický 11 č. 1 (doložil F. Šimek ), dále u Veleslavína v Silva quadrilinguis; je prý to stará přejímka. Skutečně je i polské ,,przycwalowac'' = přijechat, také czwal = běh aj. Ale není vůbec jisté, že jde o sloveso původně polské, protože Machek uvádí i ,,cválati se'', lašské, utvořené k ,,valiti'' intensifikačním náslovím. Pro domácí původ svědčí ještě dva důvody. Předně nejde v Ol. vůbec o jízdu na koni, jak důvtipně ukázal Oščádal (O jazyku.... str. 68). A dále postřeh Bernekerův; v autorově ES je etymologie nejasná, nejspíš ke ,,čváchati, cákati'', tj. namáhavě se brodit; právě význam ,,Galopp'' má B. za původní, kdežto domněle správné stč. ,,cválati koně'' vzniklo mylnou lidovou etymologií ke ,,ščváti''. Proti ,,trysku'' je ,,cval'' pomalejší chod koně, který neskáče, ale střídá nohy. Není tedy nutno (podle Machka) lišit dvojí ,,cválati'' a smysl verše v Ol. se blíží našemu ,,valí se'', tj. ostatní lid za Oldřichem a sedmi vladyky.

Čaroděj, v Jar. 3x, výraz archaický místo novějšího ,,čarodějník'', podle Flajšhanse nedoložený. Komárek námitku ponechává. Probráno už v kapitole o tvoření slov . Přímý doklad mám z Kubínovy Lidomluvy, str. 79, sotva převzatý z RK a MV. Etymologie je jasná: čáry dieti. Sloveso, jak jsme viděli, je v RK téměř ,,monopolní'' s mnoha prefixy. Tady další vzájemná jazyková vazba. Sufix ,,ca'' (pro případného ,,čarodějce'') je podle Cejtlina, uv. spis str. 126, znakem staré pejorativnosti, proto i pro R nevhodný. V polštině je rovněž přímo ,,czarodziej'', vedle toho zná Sreznevskij 12 slov na -děj; tamtéž i MJ Bartodzieje a Brogodziej, dále ve stsl. ljutoděj6, v češtině ,,zloděj , darmoděj'' (Kott I), koloděj, boroděj (temné, snad ,,sběrač kůry''), stsl. a csl. preljuboděj6, Dobroděj (OJ u Beneše, uv. spis, str. 299), čarodějství - ne čarodějnictví - u Stanislava ze soudních protokolů (III, str. 305), samozřejmě i ,,dobrodieti'', znamenající jak dobrořečit, tak i dobře činiti. Čarodějník a čarodějec by byla kromě toho i slova nebásnická, pro rytmus špatně únosná.

Četný v RK pětkrát místo žádaného ,,početný''. Podle Flajšhanse je to stč. ,,účetní'' nebo ,,matematický''. Ještě dále jde Machek, který toto slovo prohlásil za Hankův výtvor, udělaný od ,,čety'' nebo od ,,čtu'', počtu. Skutečně je ,,čet'' ve staré češtině doložen. ,,Četa'' v R není, je prý ze srbochorvatštiny, ale je i v ruštině aj. Komárek námitku registruje bez poznámek. Jestliže existovalo ve staré češtině ,,četný'' - matematický, nemohl je utvořit Hanka. Vedle ,,početný'' bylo i ,,četný'', které je vlastně správnější, neboť prefix ,,po-'' zeslabuje sílu slova. Původní význam slovesa ,,čísti'' je ,,počítati'' nebo ještě spíše ,,párovati'', jak uvádí již Miklošič ve svém ES. Ve stsl. stálo proti sobě ,,čet7 - pár'', kdežto ,,nečet7'' je číslo liché. Tvoření je ovšem správné: bósti - bodný, klásti - kladný, pasti - nápadný, tedy čísti - četný. Ve Fris. zl. je i ,,počisti'', takže obě varianty jdou ruku v ruce; Kott uvádí (VII) ze Slovácka ,,trojčetný'' - dreizählig. - Sémantický vývoj je ještě jasnější. ,,Zählen'' je priorní před ,,rechnen'', a tím se také vysvětluje, proč slovo nabylo významu ,,matematický''. Snad se v nejstarší době počítalo po dvou (V. Vaněček, Prvních tisíc let, Pha 1949, str. 92). S7četati = sdružovati se, tím vznikaly ,,čety'', první vojen ské útvary. Také Slawski, ES, vychází z výrazu č6t6no s kořenem ,,čítati'', numerare, colligere. Primitivismus starého počítání ukazuje i obrat z RZ ,,číslem preglédati''. Cyganenko, Etim, slov. rus. jaz., Kyjev 1970, str. 541 srovnává ,,číslo'' a ,,veslo'', tedy v prvním případě ,,věc, s kterou se sčítají předměty''. Původně tedy bylo ,,četné'' to, čeho je hodně načítáno, případně to můžeme brát modálně: co se musí pracně počítat. Teprve po zvýšení vzdělanosti se dá mluvit o abstraktním pojetí těchto výrazů.

Dav je v RK 4x, též v EJ ,,dav mnog'': podle Machka postverbální ve významu ,,dávení'', teprve ve střední době jako ,,shluk lidí''. V EJ je též ,,dávenie'', tj. ,,útisk''. Ale v RK neznamená ,,dav'' snad ,,zástup '' (tohoto slova užívají pěvci zvlášť), ale tlačení, někdy také tíži. Je tu jemný odstín: most se otřásal pod tíží Oldřichových vojínů; davem trčiú ku bráně přiekopy znamená ,,strkají se na sebe namačkáni'', neboť demoralisovaný nepřítel nemůže v příkopě ,,běžet''; Tataři... hnali křesťany lútým davem, tj. vztekle je pronásledovali v hustých řadách. K těmto dokladům je poučné místo ze Štítného (Kott, Dodatky II) ,,těžko dáviti sě proti osudu''. Tíže je i ,,podavljenie'', Druhá slov. svatováclavská legenda (E. Bláhová a V. Konzal, Stsl. legendy českého původu, Praha 1975). Běžný stč. obrat o ,,podávení panny'' neznamená ,,uškrtit'', ale ,,vi comprimere''. Jiné ie. jazyky tu mají přesné obdoby. Tak angl. ,,crowd'' a ,,throng'' je též původně ,,tísnit'' (crudau, drängen). Viz Buck, uv. slovník, str. 929. Sem patří i bretoňské engrock, enk - úzký, tak i ,,naloga'' - naléhání a vlastně je i ,,zástup '' ke ,,stúpati'', tj. ,,šlapati''.

Dávati slova k slovóm, Záb. 21, 26. Podle Flajšhanse ,,výraz nestaročeský''. Právě naopak: jak jsme odvodili archaičnost původních primitivních početních úkonů, tak je nutno se dívat i na toto spojení, nahrazující dnešní ,,raditi se'' nebo ,,dávat návrhy, pronášet diskusní příspěvky'' atd. Všechny tyto moderní výrazy jsou abstraktní, deetymologisované a pro staročeštinu ovšem zcela nemožné. Viz i polysémnost ,,slova'' v R! Podobné je v Ev. Ol. 298: (lživí proroci) dávati budú zázraky a znamenie k svedení. Obrat ze Záb. žije dodnes v moravském ,,dobrého slova nepodá''. Kott, Dodatky, str. 104 ,,včel si podáváme slova'', tj. připíjíme si s původním významem ,,shodnouti se v úradě''. Také v chodštině ,,dávati slova'' = mluvit přívětivě neo nepřívětivě; slova křivého nedat (Hruška, Dialektický slovník chodský, Praha 1907).

Děva, děvče: Flajšhans tvrdí, že ,,děva'' se vyskytovalo jen dialekticky a velmi zřídka, ,,děvče'' je prý novotvar od 16. století. Dle Komárka je ,,děva'' slovo doložené, ale ,,méně obvyklé'', k ,,děvčeti'' neměl poznámek. Doplňujeme některými zpřesněními: základem slova je kořen ,,dhé'' - sáti, kojiti, tedy snad ,,žena toužící po mateřství''. Slovo bylo původně adjektivum (Kurz, uv. Stsl. mluvnice, str. 62). Žádané ,,dievka'' znamenalo staročesky i ,,chlapec'' asi jako pozdní řecké ,,ho parthenos'' vedle normálního feminina; takové jevy je nutno vykládat jen z pozvolného úpadku jazyka nebo některých jeho forem. Rozšířený kořen ,,děv-'' přibíral různé sufixy, z nichž nejstarší bylo pochopitelně ,,-a''. Je i ,,děviti sě, děvojna, děvojstvo'', OJ Devičar (Stanislav III, str. 139, z archiválií). Samozřejmě je i ,,děv7stvo'' přímo od ,,děva'', ne od ,,děvica'' (Cejtlin, uv. spis str. 148) a děvoctnost - virginitas, Klaret, rovněž; ,,děvicě'' je ovšem v RK rovněž doložena, ne však sufix -ka, který je v R dosti vzácný, neboť se původně připínal spíše jen k palatalisovaným hrdelnicím, jak jsme již dovodili. Slovo je arci všeslovanské a vhodné pro epickou i pathetickou dikci; srv. stsl. ,,Bogorodica prisnoděva'' (prisno = stále). Běžné stč. rkpy ovšem vymycovaly archaismy , jak dokazuje např. Hrad. Zdrávas v. 28, kde je v jednom textu ještě starší ,,děvstvo'', ale v jiném již ,,děvečstvo''. Přímých dokladů je v Gebauerově Stč. slovníku pět. Obránci uvedli např. Klem. zlomky (ČČM 67, 1893, str. 338), dále Leg. Kat. 875, kde se rýmuje ,,javo - panno'', původně tu bylo zřejmě ,,děvo''. K ,,panno'' by se byl hodil rým ,,javno'', ale toto slovo je asi jen v našem EJ. Dále je v téže legendě ,,děva'' ve v. 2251 a 2741. Z Husovy Orthografie a z moravských nářečí citoval další příklady Flajšhans (uvedená obrana v ČČM, str. 212), k tomu též Mareš , Pravda, str. 166. Pro kladské nářečí, jež nás vždy zajímá zejména ve vztahu k Čest., přinesl další doklady Kubín, Lidomluva, str. 172 s.v. ,,diva''. Pramenen je tu také onomastika: Z. Kalandra, České pohanství, Praha 1947, str. 369 nn. upozornil na mnoho ,,Děvínů''. Příznačný je tu citát z Kosmy, že ,,Devina'' je ,,a virginali vocabulo''. Pojmenování podle bohyně Děvy (v MV ,,děvana'') je též možné. Na území ČSSR je asi sedm Děvínů (u Mimoně, Chebu, na Moravě), mimo ČSSR třeba Devina u Terstu. Kosmova připomínka, že jde o ,,název pro dívku'' dokazuje, že slovo bylo v době tohoto kronikáře běžné. Kott v Dodatcích II upozorňuje ještě na MJ ,,Diva'' u Císařova. Doklad na ,,děvu'' je snad ještě v Hymn. UKA 7a) Stč, slovník velký, seš. 11, str. 455 s.v. ,,omladilý''. - V RZK není slovo ,,panna'' neboť to znamenalo ,,panskou dceru'', kdežto ,,holka'' byla pravděpodobně ,,puella immatura''. Pro zajímavost: na Chodsku je jen ,,zachovalá divče'' neboť ,,panna'' tu znamená loutku.

Děvče je asi výraz mladší, a proto je nalézáme až v lyrice RK. V Gebauerově slovníku je nejstarší doklad z roku 1517; slovo se pro stylisovaný jazyk oficiálních stč. památek zřejmě nehodilo. Ale je starobylé, jak dokazuje kontinuita s vývojem nosovek. Už ve stsl. byly formy jako ,,v7nuče, ovče, otroče'', z původního ,,6c6et-''. Sem patří i slovenské ,,děvčenec'', tvořené jako ,,lvíčenec'' ke ,,lvíčeti'' atd. W. Taszycki, Rozprawy i studia polonistyczne II, Vroslav - Krakov -Varšava 1961, str. 245 nn. ukazuje na polském slově ,,dziewczak'' vývoj z nosovky ,,en'', změněné v ,,a'', dále pak rozšířené o ,,k'' tak jako ,,cielak (tele), iagniak, kociak, dzeciak''; obdobné deriváty ,,Janowieta, prosiatko'' (OJ z r. 1436). Za zmínku stojí ještě slovenské místní jméno ,,Deucha'', které Stanislav (Slovenský juh II, str. 150 a 203) odvozuje od ,,děv6ce''.

Div tur, divý v Lud. 18, 24 a 20 2 (jedenie divá), též Záb. 24, 4 a 24, 15 divá řeka. Flajšhans káře jmenný tvar i tvrdé zakončení a žádá ,,diví''. Soudí dále, že ,,jedenie divá'' jsou podle německého ,,Wild'', jídla z divoké zvěře. Komárek tyto námitky převzal. I ve stsl. je ,,divij6'', ale slovo nelze oddělovat od ,,div7 '' - divý muž, ďábel; je i ve Slově o pluku Igorově, ač tam je výklad sporný. Etymologicky slovo souvisí s latinským ,,divus'' z ,,deivos'', tedy nepochybný o-kmen. Takové kolísání není nic neobvyklého: srv. ,,slovní - slovný, společný - společní, přespolný - přespolní'' v Brn nauč. ,,Div'' bylo i v srbštině ve významu ,,obr'', srv. i lužické ,,žiwy'' aj. I ve staré češtině musilo být ,,div7'' - divoký (ostatně ani běžný dnešní o-kmen ,,div'' - něco divného - nemůžeme oddělovat); ve slově ,,divoženka'' je normální komposiční vokál -o-, který bychom při uznání Flajšhansova názoru musili považovat za analogický, přejatý. Podle Zubatého, AfSl Ph 16, 1894, str. 385 (i jiné články) tu došlo ke kontaminaci obou základů ,,divij6 + div7''. V RK můžeme akceptovat i jmenné sklonění: diva řeka, diva jedenie. V polštině existuje ,,dziwy'' jen pro označování zvěřiny, takže nemusí jít o výpůjčku z němčiny, ale stěží můžeme přijmout výklad J. Kořínkův (vydání RZK z roku 1864, Jindř. Hradec), že by ,,divá jedenie'' znamenala ,,podivuhodná jídla''; brání tomu i ,,divá řeka'' v Záb. To je zbytečné; i Hosák - Šrámek, uv. spis I s.v. Divoky akceptují ,,div7'' jako samozřejmé staré adjektivum, z něhož nemohlo vzniknout nic jiného než ,,div7j6''- divý. Přímý doklad znám zatím jeden, a to z onomastiky: Dům u muže divého, Beneš, uv.spis, str. 176.

Drahý ve významu ,,milý'' káral Gebauer (ke Sbyh., kde je toto slovo čtyřikrát, ve Skř. a v Jar. po jednom dokladu). Je tu však i význam ,,cenný'' (helmicě, prstének) jako novočeské. Komárek výtku odmítl poukazem na příklady jako ,,drahá přietelnicě'' aj., je i v Modl. 43 V ,,přědrahá věc ..... své slitovánie.'' U Husa je sloveso ,,dražiti'' ve významu ,,vážiti si čeho''; podle Šanského souvisí s ,,držeti'' - co držíme, to je nám milé, Machek řadí k řeckému ,,stergó''. Etymologie je sporná, ale výraz ,,drahoušek'' ukazuje na stáří slova i významu. Ze stč. lyriky známe ,,přěnajdražšie, má zlatičko''. Přímé doklady jsou v Malém stč. slovníku.

Dráp ve Sbyh. 25, 16 vytýká Flajšhans jako nedoložené. U takových slov bychom musili potom předpokládat, že je Hanka převedl do češtiny odjinud nebo že je vytvořil sám. Význam proti nové češtině je jiný, je to ,,celý pařát'', jak právem upozornil Komárek, viz duálový tvar. Obdobně u Karlowicze I, 367 ,,drapie'' - kočičí ,,pazury''. Souvisí ovšem s nadmíru plodným základem ,,der/dor'', řecké drepó, viz i ,,drapák, drápnout, drápit'' (u Machka). Z 18. století u Kotta I ,,drápy čapaté míti''.

Drážlivý Ben. 6, 32 a Jar. 13, 23 ,,nedoloženo''. Význam je ,,podrážděný'' (o lvu), ne snad ,,dráždící''; v tomto významu je ve staré češtině doloženo (Komárek). Je uvedeno též v Malém stč. slovníku. Ale původní význam ,,drásavý''; i toto sloveso sem patří (dle Kopečného ES), tak řecké ,,trachys''. Starobylost RK tu vidíme z toho, že není vloženo -d- obdobně jako u ,,pažie'' (podpaždí) a ,,přižieti'' (ždímati). Tém ěř všechny významy, jež k tomuto základu snesl Zubatý (1, 2 30) jsou ,,aktivní''. V Jar. znamená ,,lev drážlivý'' asi ,,hrůzu vzbuzující''. J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, str. 92 vyvozuje naopak ,,drážiti'' (u Kelče) z ,,drážditi'', ale sotva právem. Kott V uvádí ,,zdráždlivý'' u Rosy; ještě jinak Bartoš, jenž vidí ve slovese ,,dražiti'' nějaké ,,drahování'', tj. ,,stopování''. Zajímavé je, že Ev. Ol. má ,,rozdražiti'', ale Štítný ,,rozdrážditi''. Konečně sem organicky patří také slovácké ,,draždit oč'' - dychtit po něčem (Kott, Dodatky k Bartošovi, Praha 1910, str. 18).

Proti slovu ,,druža'' nebo ,,družě'' (Záb. 21, 4 a Sbyh. 25, 11) ve významu ,,družka'' jsem nenalezl námitek v nové protirukopisné literatuře; nicméně chybí slovo v Machkově stč. materiálech s.v. ,,druh'' a Malý stč. slovník zná jen ,,družě'' jako neutrum. Přesto věnujeme tomuto výrazu několik řádek, neboť jednak jeví větší starobylost a správnost proti běžnějšímu ,,družka'', jednak se váže na naše úvahy o protikladu ,,druhý - vterý '' v našich textech. Kott I uvádí ,,družec, družice, družička'' a ,,drúž''. Samozřejmě byla i ,,druža'' (Stal. slovník, Venc. Rom., Vajs 41, 9 s.v.). Slovo je doloženo i jako OJ, E. Eichler - H. Walther, Ortsamenbuch der Oberlausitz I, Berlín 1978, str. 60. Na okrese Česká Lípa je i ,,les Druzcovský'', snad k subst. ,,družec'', něm. Drausendorf. ,,Družec'' ovšem přímo k ,,druža''.

Drzostný v Jar. 9, 30 je podle Flajšhanse nedoloženo, Komárek výtku přebírá. Důležitější je význam, který není pejorativní jako ,,drzý'' v nové češtině, ale ,,smělý'', jako řecké ,,thrasys'', a to je opět ke slovesu ,,thrauó'', lámu, drtím,tluku. Obdobně i ve stsl. ,,dr7zost6''. V Bes. je i jednou ,,dr7zost6n7'' (13. století) a je zajímavé, že tento text má ještě i jiné obdoby k RK, hlavně k Jar. U Kotta VI je ,,drzostník''.

Ke vsěm dřevóm bráchu sě lesem, Záb. 21, 28. Toto místo se stalo příčinou zbytečné polemiky nebo spíše výpadu Flajšhansova proti Mareš ovi (Marnost, str. 210 nn) proto, že M. neodmítl Kuffner ův výklad, že jde o dřevěná stavení (ruské derevna - ves). Ale také v Čest. 14, 14 je ,,pode vsě drva vloži oběti''. Vůbec nelze ovšem souhlasit s vykonstruovanou paralalelou z Chateaubriand a, že slova RK upomínají na verš ,,chaque ch'éne enfants un Gaulois'' - ,,za každým stromem se rodí Gall''.

,,Dřevo'' zde znamená téměř totéž jako ,,dub'', řecké ,,drýs'', jež s ,,dřevem'' etymologicky souvisí stejně jako s keltským ,,derv'' - dub a s Druidy. Dub se vykládá buď v souvislosti s ,,demó'' - stavěti (dřevo by mělo být vhodné k tomuto účelu) nebo jako ,,dhumbh'' - strom s temným dřevem. Jiné druhy stromů nejsou v RZK vůbec uváděny. Jde tu o posvátné stromy, pod nimiž se věštilo, obětovalo a konaly porady. Snad se tu uplatnila i středověká ,,censura'', mluvilo-li se v archeotypu o ,,Perunových stromech'' nebo něčem podobném; někdy se slovo ,,Perun'' odvozuje od ,,quercus'', t.j. ,,dub''. Takové posvátné stromy znal ještě v tomto století z autopsie Moszynski (uv. spis II, 1, str. 251 nn.), k věci též Ivanov a Toporov, Issledovanija... str. 10 nn. Tíž autoři připomínají též motiv ,,všech bohů'' (str. 122) dle prastarých obyčejů již chetitských. Slavily se tu rituály, hostiny a jeví se přímá souvislost se Záb. 21, 11 ,,rozhrušichu vsě bohy''.

Bystřiny dščevy: Flajšhans říká k Jar. 13, 11 ,,nedoložené a chybné místo dščové''. O správnosti kmenového znaku jsme již mluvili v kapitole o skloňování. Přímý doklad je v ,,Malém stč. slovníku'' a lze jej najít např. v Bibl. Ol. Mat. 8, 25; tamtéž (v Jerem.) i ,,dščový'', dále u Kotta VII, 2. dodatek. Jinak i ve stsl.: d7ždev7, tj. ,,ombrimaios''. Viz též náš odstavec k ,,bystrým kopím''.

Dúbraviny uně (možno číst i ,,uné'' nebo ,,unie''), LS 32. Místo je velmi nesnadné, neboť ani přesné čtení, ani význam nejsou jednoznačné. Flajšhans označil rčení za nestaročeské, nedoložené a nemožné, aniž místu dobře rozuměl. Komárek námitku opakuje tónem trochu mírnějším. Předně je nutno odmítnout čtení ,,juné'' , tj. mladé hlavně proto, že RZ nemá výraznou prejotaci jako RK, jak jsme viděli např. u rozdílného čtení i významu slova ,,u'' v RZ proti ,,juž'' v RK. Vecně by se tu dalo ,,uný'' opřít o nové archeologické nálezy: šlo by o nové světlé lesy, vzniklé na půdě starších porostů, zejména buků a jedlí. O této expansi dubů a jiných světlomilných rostlin pojednávají např. E. Rybníčková a K. Rybníček , Archeologia historica I, Brno 1974, str. 149.

,,Padělatel'' pylovou analysu asi neznal. Nemůže jít o lesy nově vysazené, neboť tehdy se musila rozšiřovat orná a pastevní půda právě na úkor stromových porostů. - Obránci se uchýlili ke čtení ,,juné'' pravděpodobně ze strachu před ,,nedoložeností'' adjektiva ,,un7'' nebo ,,uné'' ve staré češtině, ale to je osvědčeno v onomastice nadmíru hojně: Uněj, Unka, Uněk, Uněn, Uněta,, Uneš, Uniša, Unislav, Unějovice, Únětice, Unešov, Uněšovice, Uničov (není-li z ,,Hundshof''), Unčín, Uněnice, Unohošť, Uněradice, Uněklasy, Uník, Uněš, Hunčice aj. (J. Jireček, ČČM 52, 1878, str. 148). Adjektivum souvisí s nutností vyznačit různé odstíny slova ,,dobrý'', které mohlo znamenat ,,statečný'', ale i ,,urozený'' a ,,prospěšný''. Takové vrstvení proti dnešní jednoduchosti pozorujeme ve všech ie. jazycích, zejména v řečtině, která má ke stupňování adj. ,,agathos'' několik různých základů. Naše přídavné jméno značilo zřejmě ,,prospěšný, užitečný''. Co jsou ,,dúbraviny'', je opět sporné. Etymologie hledí k základu ,,dhumbh'', temný, nebo, jak již uvedeno, k ,,demó'' - stavěti. Skutečně se užívalo ke stavbě obydlí dlouhých kmenů ze stromů hlavně jehličnatých všude tam, kde rostly (V. Mencl, Lidová architektura v Československu, Akademia, Praha 1980, passim).Proto pokládám za nejpravděpodobnější výklad ,,kde jsou užitečné dřeviny'' pro tehdejší stavební účely (jako bychom dnes řekli ,,stavebniny''). Slovo ,,dúbrava'' je ovšem velmi staré a má množství odvozenin. Stanislav I, 178 dokládá osadu ,,Dobrova'' už pro 9-10 stol (sev. Maďarsko). V lotyštině a litevštině máme ,,dobrova, dumbrava, dubraja, dabrova'', ve slovanských jazycích ,,dúbrava, Dubrovany, Dubrovník, viz A. M. Seliščev, Vybrané práce, Moskva 1968, str. 76, 81. Sufixu ,,ina'' odpovídá ,,Doubravín'', Kott VI, doklad z roku 1299. ,,Dúbravina'' by mohlo být i slovo ,,zveličelé'' jako v ruštině, kde ,,javorina'' je tolik jako naše ,,javořisko'', velký javor. Sufix -ina'' je ovšem velmi hojný právě u označní stromoví: Lipina, Bukovina, ruské ,,drevesina'', naše ,,Olšina, smrčina, dubina'', ruské ,,borina'', viz též I.N. Tolstoj, Slaw. geogr. terminologija, Moskva 1969, str. 22 nn. Naše ,,Bukovina'' (dokonce s analogickým sufixem) je doložena od 12. století (V. Šmilauer, Onomastické studie 2, Praha 1968, str. 199; srv. i polské Sošnina, ale zde ve významu ,,mladá sosna'', A. Orzechowska , Prace onomastyczne 22, 1975, str. 54.

Jsou tu i jiné výkladové možnosti. Tak nemusí být ,,ina'' vůbec sufix se samostatným významem, může nahrazovat i jakýsi člen (srv. naše ,,tráva - travina''), pak by byl význam stejný jako ,,dúbrava''. Viz k tomu J.S. Azarocha, sborník ,,Issledovanija po istor. morfologii rus. jaz., Moskva 1978, str. 49 nn.; zde je ostatně i přímý doklad na ,,dúbravinu'' (z Dal'a), str. 60 s významem ne zcela jasným. Podle I.N. Tolstého, výše uvedené pojednání, byly nejstarší topografické názvy vybírány hlavně podle užitečnosti; proto vznikaly protiklady ,,hora-planina'', bláto - luh'', patrně i ,,Krkonoší'', hory nesoucí zakrslé dřevo, vhodné k pálení. Přímý doklad na ,,dúbravinu'' je dále u Muky 1, str. 212 ve smyslu ,,dubový les'', ale jistě i ,,dubové dřevo''. Jiný příklad cituje S. Rospond, Slownik nazw geograficznych Polski zachodniej i pólnocnej, Vroclav - Varšava 1951, str. 51: ,,Dabrowina'' = Eichberg - Kromnitz. To by svědčilo -- přes odchylné mínění Machkovo -- přece jen pro přímé spojení slov ,,dobr7'' a ,,dub'', ač ovšem německé pojmenování může být novější a vzniklé z neplného porozumění slovanskému názvu. Konečně lze najít naše ,,nemožné'' slovo též u Karlowicze l, str. 315, a to hned dvakrát. Všechny přímé doklady jsou tedy z oblasti nepříliš vzdálené od místní provenience našich textů. Pro úplnost ještě poznamenáváme, že ,,dúbraviny'' - analogicky podle obdobných slov téhož charakteru na jiných slovanských územích - mohly znamenat i ,,pastviny'', tj. místa stromoví zbavená.

Dýmem nám velenie jeho, Záb. 22, 18: Komárek námitku Flajšhansovu (,,výraz nestaročeský'') odmítl. Všechnu obraznost nelze upřít ani ,,pravé staročeské'' literatuře, nehledě k paralelním biblickým obratům: ,,nepřietele jakožto dým plyne'', Žalt. Klem. (cituje sám Komárek), ale ještě bližší je místo z Otc. 178 b ,,jakož jest dým zmisal, ať by oni zmisali''. Sreznevskij s.v. ,,súšilo'' cituje ze starého ruského žaltáře (13. století) ,,jak dým zanikli moji dnové''). Námitka se ostatně týká spíše stylu než jazyka RK.

Dlúhopustý les. Záb. 20, 19: osvětleno v kapitole o tvoření slov . Připojujeme ještě doklady: OJ Velikočernoj u Tupikova, str. 138. V Jiráskově kronice ,,U nás'' jsem našel výraz ,,dobrohloupý'' - snad se v jeho kraji tvořila taková složená adjektiva častěji než jinde.

Hadlivý, Čest. 14, 11 ,,hadlivě ny pozýva Vlaslav ''. Podle Flajšhanse ,,nedoloženo'', podle Komárka lze tolerovat, je to prý plodný sufix. Etymologicky patří ovšem k ,,hadu'', zvířeti v RZK v negativním smyslu často citovanému. Derivátů dnes zaniklých nebo jen nářečních je mnoho: haditi je doloženo v Malém stč. slovníku a z textů např. v Leg.Kat. 3.220, kde jak se zdá, ani Erben místu ještě nerozumněl a četl ,,radě'' místo ,,hadě''. Jinak je známo OJ Hadieř (Svoboda , str. 202), hadčí, hadina (špatná tráva). Viz Kott Dodatky I (odkaz na heslo ,,hadlivý''), dále sv.VI. a Dodatky k Bartošovi, str. 26; je též ,,ohaditi''. Podle Kotta žijí tyto výrazy hlavně ve Slezsku, tedy v oblasti, kam klademe vznik Čest. (s možnostmi zásahů z Polska); proto je také ,,Gadliwy'' přímo doloženo u Karlowicze II, str. 155. Podle Flajšhanse (obránce), ČČM, uv. pojednání, str. 279 je smysl věty ,,odporně, ohavně, vulgárně, provokativ ně nás vyzývá Vlaslav ''.

Helmice, Jar. 9, 15 a 13, 21. Zde se žádá ,,helm'' nebo ,,helmík'' (ač tento druhý tvar je analogicky tvořen a zřejmě pozdní). ,,Správné'' helm je v RK rovněž,celkem 5x, z toho jednou i v Jar. Slovo bylo tedy heterogenní. Komárek (Sborník, str. 260) převádí námitku do jiné roviny: ,,helm'' je prý slovo cizí, převzaté, ale obrozenci je prý považovali za slovanské, a proto ho užili také v RK. O poměru výrazu k ,,přilbě'' jsme již mluvili. Kromě toho nejsou ani dnešní etymologové přesvědčeni o germánském původu slova a počítají s praslovanským ,,šelm7'', litev. ,,šalmas''; proti tomu by byla ,,helma'' jako fem. skutečně německého původu a tím i blízká novodobému úzu. Pravdou asi je, že výpůjčka byla vzájemná a slovo co do rodu kolísalo asi tak jako Mil. 62 ,,dek'' - ,,deka'' nebo ,,fermýž'', masc. proti fem. ,,fermež''. Jako OJ je ,,Helma'' přímo doložena u Beneše, uv. spis, str. 237. Další příklad v Baw., slovníček Loriš ův s.v.

Mnoho námitek proti R vzniklo v souvislosti se slovem ,,hlas'', ,,hlásati'', ,,hlahol'', glas (RZ, správně ,,glaz''); hlahol, RK několikrát; děvy sbierastě glazy v osudie, LS81; hlasy přěcházesta v mužská, Záb. 21, 17; hlasonosnú oběť, Jar. 12, 25; bohóm hlásat milých slov, Záb. 24, 31; hlása bránu otvořiti vzhóru, Ol. 5, 29; hlásat chodíváše (otčík bohóm), Záb. 21, 9 absolutně, Komárek prohlásil ,,sbírání hlasů'' do osudí v LS za něco absurdního. Už jsme poukázali na ,,dějovost'' subst. ,,hlas'' v RK; zde ještě doplňujeme další skrytou zákonitost, že ,,hlas'' je souvislý rozumový projev, kdežto ,,hlahol'', slovo onomatopoické, znamená jen zvuk splývajících hlasů, ač obě slova mají týž původ - základ gol-. Proto vzniklo i ,,věhlas ný'', ,,věhlas '' (mimochodem: ne ,,věděhlas'').

,,Hlahol'' prý znamenalo ve staré češtině ,,slovo'', ale to je význam novější - proti původnímu stavu jistě o několik staletí. Už Šercl (uv. spis, str. 168) vytýká onomatopoičnost výrazu s původním smyslem ,,křik'', k řeckému ,,gelán'' a k německému ,,gellen'', ostatně i ke slovanskému ,,galiti se''. Tak i A.S. Lvov , 8. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebě - Lublani, Moskva 1978, str. 271, ač i ve stsl. již počíná význam ,,slovo''. Ale jako ,,hlas'' interpretuje ,,hlahol'' také Malý stč. slovník, str. 66. Jsou i další souvislosti: intensivní reduplikace, která dala přímý popud ke vzniku slova; řecké ,,klazó'', ruské ,,kolokol'', zvon; ve Védách je hudební nástroj ,,gargarah'', takže stavba slova bezděčně připomíná i ,,varyto '' v RK, viz dále. Černych (uv. spis, str. 47) sem řadí i ,,gogol6, čírka'', latinské ,,gallus'', kohout, gagl - skandinávská husa, naše nářeční ,,gagotať'', podle Zubatého I, 1, str. 81 i ,,huhlati, huhňati'' atd. Sémantický vývoj šel tak daleko, že ve stsl. je doloženo i ,,glagol7'' - událost. První významovou odchylkou byl možná sborový zpěv, tóny, hudební nebo hlasový projev větší skupiny lidí nebo nástrojů. A tak je tomu i v RK, kde by se dalo, i když méně pravděpodobně, interpretovat ,,hlahol trub i kotlóv'' jako ,,řeč''. Proto je i v Gebauerově slovníku mluveno o ,,hlaholu'' latinském, řeckém, egyptském, babylonském, slovenském, domácím a ,,vší země''. Jde tu také o jasné, pronikavé zvuky proti ,,hovoru'' (viz dále). Některé přímé doklady: ,,Jasná řeč'', Baw., Loriš ův slovník; ve významu ,,zpěv'' často u Blahoslava, např. Musica 58 aj; hlaholní pověsti, Gebauerův slovník (hlaholil jest Saul), hlaholivé údolí, Kott I z Pasova a z Rosy, týž slovník, Dodatky I, doplňky, str. 544.

Machek (ES) podal na základě ještě dalších etymologických prací výklad, že ,,hlas'' je postverbální k ,,hlásati''. Příznačné je, že ,,hlásati'' je v RK pětkrát nebo šestkrát (Proužky!), a to leckdy ve významu širším než nejobyčejnější spojení ,,hlásati slovo Boží''. Viz též Machkův příspěvek v Čs. přednáškách pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Pha 1958, str. 176. Novější je ,,hlásiti'', a to v R nemáme! Machek se podivuje, že frekvence těchto výrazů odporuje logickým předpokladům, ale RK odstraňuje i tuto nesnáz. ,,Hlása bránu otvořiti'' není tedy germanismus, ale je to jeden z obratů, jež znal již Miklošič (IV, str. 852), kdy si sloveso neplného významu žádá pomocného infinitivu; místo ,,hlása'' by mohlo být i ,,káza''. Takové infinitivy jsou i po ,,ráčiti, roditi, nutiti, veleti, mluviti, modliti sě, nadieti sě, dovoliti, býti postaven''. Jde tedy o hlasitý projev, který však má ,,motivaci''. Tedy ,,hlasitě volat'', neboť tento význam nalezl i Kott (VII, dod. II) v moravských nářečích. Viz i polské ,,glaszač'' u Karlowicze II, str. 84 - naplňovat hlasem, zpívat; na Valašsku žije dodnes adv. ,,hlasno'', jež je v RK v Ol. 5, 32 a bylo ovšem také předmětem námitek.

Tím se dostáváme k dalším námitkám: místo ,,hlasonosnú oběť tobě vzdámy'' je žádáno ,,hlasonošúcí'', ač je doloženo ,,hlasonosie'', vociferatio. Komponent -nosný je ovšem všeslovanský; jindy je to zase ,,hlasný'', třeba ve stsl. ,,gromoglas6n7 - brontofónos'', vlastně ,,s hromovým hlasem''. Staré je ,,smrtonosný, pestifer''. Ve značně kusém ,,Retrográdním morfematickém slovníku češtiny'' od E. Slavíčkové, Praha 1975 je 21 hesel s komponentem ,,nosný'', z nichž aspoň ,,horenosný'' (honosný) je velmi staré; v RZ je i ,,zlatonosný'' a pochybuji, že je to vše vynalezeno Hankou.

V Záb. se na uvedeném místě mluví o jinoších, jejichž hlasy ,,přěcházesta v mužská''. Většinou se badatelé domnívají, že tu jde o měnění hlasu mladých lidí v době dospívání, ale byla by možná i jiná interpretace: jinoši nabývali mužné rozvahy, hovořili rozumně jako muži. Pro běžný výklad by zase svědčilo, že ve stsl. je častěji užíváno sufixu -sk- pro vyjadřování pohlaví mužského a ženského, resp. věku dětského. Překládá se tak zhusta řecké ,,arrén, arsén'' - muž, samec.

Důležitější je místo v RZ o ,,hlasech'' vkládaných do osudí v RZ. Ale jak z kontextu, tak i z našich dřívějších výkladů plyne, že řeč mohla být jen o hmotných předmětech. My sice dnes říkáme ,,vložit hlas do volební urny'', ale tato metonymie by byla pro RZ i RK neúnosná. Prstem pravdy se dotýkal již H. Jireček, Prove, Praha - Brno 1904, s.v. glas. Slovo vůbec nesouvisí s ,,hlásáním'', je to ,,glaz'', původní ,,glesum'', jantar nebo vůbec lesklý kamének, patrně různé barvy, jehož se užívalo k vyjádření vůle hlasujících od nejstarších dob. U Klareta je ,,hlazec'' a v nové češtině (dle Machka) i ,,oblázek'', ač jiní etymologové, např. Kopečný, přiřazují toto slovo k ,,oblý''. ,,Glazy '' jsou ve všech slov. jazycích, metaforický význam, běžný v ruštině, je dnes ,,oko''. Doklady na ,,glaz7'' u V. Šmilauera, Příručka slov. toponomasti ky, Pha 1970, str. 65. Jiné příklady: trojuhlastý, slovensky = trojhranný; ze staroruských spisů uvádí V. Zvegincev, Semasiologia, Varšava 1962, str. 336 místo, kde se mluví o ,,glazkách'', skleněných, malých i velkých provrtaných. K věci též Černych, uv. spis, str. 37. Byly též u nás ,,Hlazovice'', Barbar z Hlazovic, uvádí J.M. Hulákovský, ČČM 34, 1860, str. 427.

Také v polské onomastice je hodně dokladů na ,,glazy '': Rospond, Slownik..... str. 75 cituje ,,Glažna, Glaznoty, Glazow (i Glasow, viz dále), Glažejevo''. Polský základní význam ,,glaz'' = ,,kamyk''. Jde hlavně o kaménky kulaté a bývá psáno i ,,glasz'' ve staré polštině. V ruštině je význam také ,,kuličky, perličky, úlomky, ba i kostky na hraní''. G.A. Bogatova, Slavjanskoe jazykoznanie, 8. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě 1978, str. 54 - zde se přímo citují v této souvislosti ,,šariky dlja žereb6evky'', tedy ,,zrnka na hlasování, losování''. Vyskytuje se i forma ,,glazency'' jako ,,hlazec'' u Klareta. Také Persson II, str. 791 nn. uvádí význam : Probierstein a domnívá se, že primárním byl při tvoření významu tvar ,,ghelgika'' (v této souvislosti i české ,,hlezno'', ani i ,,žláza'', arménsky ,,gelj-k'' a řecké ,,gelgis'' - jádro česneku, ,,ghelg'ha'', prapříbuzné dále i g'hele - zlatožlutý, zelený a hleděti, i když se zdá, že je toho tuze mnoho v jedné etymologické rodině; Jistě je však staré i nové německé ,,Glas'', sklo, ale také jantar. Kozierowski (II, 1, str.20) cituje OJ Negloz i Neglos, Glos i Glosz a přímo uvádí ,,Neglos'' = sors, hlas. Podle Rzetelské - Felezska a Dumy, uv. spis na str. 38 je ,,glaz'' stříbro míchané se zlatem. V přepisech se vyskytují transkripce se ,,s'' i ,,z'', a tím se dostáváme k možné námitce proti našemu čtení ,,glazy ''; v RZ se totiž nikde nepřepisuje ,,s'' místo ,,z''. Ale dvojtvar ,,glas - glaz'' je při sykavce jistě přípustný, jak jsme ostatně viděli výše v některých dokladech; srv. i polské ,,glaskať'' - hladit, zde ovšem po spodobě před neznělým ,,k''. Záměna by byla ještě přípustnější, kdybychom uznali s V.V. Martynovem, uv. spis, str. 63 nn., že slovo je neslovanského původu. Nejpravděpodobnější však je, že tu ani písař našeho RZ již starému slovu nerozuměl a vykládal je skutečně jako ,,hlas''. Způsob hlasování barevnými kaménky nebo střepinami, nejčastěji černými a bílými, je prastarý, a to snad z toho důvodu, že tu nebylo ani třeba umět počítat; většina se dala zjistit prostým kladením ,,glazů'' proti sobě.

Hle, Jar. 12, 28 nebylo přímo prohlášeno za ,,nemožné'', neboť je i ve staré češtině mimo R a jejich okruh. Přesto se zdá, že je to útvar mladší proti třeba ,,se'' (na citovaném místě v Jar. je ,,aj, hle''), které je v pozdějších textech nahrazováno spojením ,,aj, zři''. Podle Stanislava IV, str. 207 je ,,hle'' i v příslovci ,,náhle'' a ve spojk ách typu ,,akonáhle''. Do českých zájmen a příslovcí ,,tenhle, tuhle'' aj. toto ,,hle'' ještě v době, kdy R žily plným životem, neproniklo. Novější je ovšem ,,hele'', které kárá Blahoslav (Kott, Dodatky k 1. dílu). Útvary tohoto typu jsou i v jiných slovanských jazycích a jsou ovšem slovesného původu: ruské ,,mol'' (k ,,mluviti''), a ,,de'' (k ,,díti''), ,,biš6'' snad místo ,,baješ'', sch. ,,glede'' a ,,gle''; pruské ,,lai'' z ,,laid'', lotyšské ,,re'' ke kořenu ,,re-k'', říkati atd. Další analogie přehledně u E. Frnkela, Baltoslavica, Göttingen 1921, str. 64. České ,,hle'' se váže i na ,,preglédati'' z RZ, kde bývá žádáo ,,pregladati'' (pův. nosovka).

Hlubokého lesa, hlubinami lesóv, Záb. 20, 26 a 22, 13 prý ,,nedoloženo'', ale Komárek výtku odmítl poukazem na ,,hlubokú púšč'' aj. Metafora, o jejímž stáří nic nevíme; patrně se nabízelo srovnání tmavé lesní zeleně a nedohledného vodního dna. Ale to byl - podle Mareš e - tropus spíše ,,myšlený'', kdežto pěvci R užívali obrazů přímo viděných. Etymologie slova je jasná a uvádí se shodně: hluboký - vyhloubený, řec. ,,glyfó'', praie. ,,glumbh'' aj. Patří sem i ,,žlab, žleb, úžlabina''. Záboj ova i Slavoj ova vojska jdou lesními úvaly (k tomu ,,ponížený úval hlubokého lesa''), aby nepřítel nic netušil, a také by bylo těžké spěchat ,,lysími skoky'' po hřebenech. Opak ,,hlubokého lesa'' jsou ,,vršiny lesné'' v Čest. 16, 23 a ,,nad vršinu lesa'', tamtéž, 15, 10. ,,Hluboký les'' i ,,hlubiny lesů'' jsou tedy asi kotliny, původní význam je dosud zachován.

Hoj v Ol. 5, 11 prý ,,nedoloženo''. Je to prý přejato z Kirše Danilova, Karadžiče a vůbec jihoslovanské epiky, kterou Hanka znal a překládal. Podle Vaška je to rusismus, podle Komárka však pro stč. ,,nikoli nepravděpodobné''. Pro lužičtinu přímo doložit Muka I, str. 348 i jinde. Etymologie je dvojí: 1) citoslovce jako ,,húj, héj'', volání na dobytek nebo na husy; snad se tak dalo volat i na lidi a 2) spojení s ,,hojný''. Tento druhý výklad je lepší, neboť bychom měli v RK ,,joj'' nebo ,,oj'', kdyby šlo o původní citoslovce. Staročesky se říkalo i ,,všeho hoj'' nebo ,,a hoj milujúcím tebe'', Ž. Vitb. 91, 6. Další doklady: sloveso ,,hojkati'', z ,,hój'' pozdější ,,húj'', Kott I, Dodatky, str. 546; ,,oj'' ve Tkadl. S 41b, S 39a; Hus, Post. 20 D a jinde. Nejdůležitější však, protože postavení i smysl přesně odpovídá místu z RK, je doklad z Dal. Cerr. 67b: ,,Hoj, kak sě tehdy Čechové hrdinsky měli'' (podle vydání Havránkova a Daňhelkova).

Holedbáše sě (nebo holedba sě), Čest. 14, 7 je ,,hapax'', není, pokud vím, nikde ve starších slovanských jazycích doloženo. Proto je etymologický výklad sporný, nejednotný i temný. Od Jungmann a až po Machka (prvnímu z obou lze jeho výklad pochopitelně prominout) se vyskytuje spojení s ruským ,,gordybačiť'', tedy ,,hrdě a pyšně hovořit''. Podle ES Kopečného je slovo nejasné, Komárek (Sborník, str. 244) nepodává v tomto směru informace. Lze se jistě ptát, zda existuje právo pokládat ,,temný'' výraz za rusismus a za znak padělanosti. Slovo žije dodnes a zdá se, že nejvíce na severní Moravě a ve Slezsku (Čest.!), ač by se nám ovšem namítlo, že je známé teprve od doby Hankovy. Spojení s ,,hrdý'', rus. ,,gordyj'' je zhola nemožné. Dnes již dávno známe hláskový vývoj skupin ,,tort, tolt'', které daly v češtině ,,tra, tla'', a to i v našich textech bez jediné odchylky. Výjimky jsou na našem území nadmíru vzácné, snad jen ,,Karviná'' (korv7, kráva) a možná ,,Ostroh, ostrožný'' ke ,,storg'' (je i v MV, ale je možný též jiný výklad). V RZK je však vždy jen ,,braň, brav, brázditi, dráha, drahý, hrad, chrabrý, chrapavě, -krát, krátký, kravice, mrak, nrav, prach, pramen, prapor, straně, stráže, trápiti, vrána, vrah, vrata, vražba , zrak'', v MV ,,skraněc'' a ,,hranostaj''; dále ,,blaho, blánka, hlahol, hlas, hlásati, hlava, chladný, chlap, kláda, klas, mlat, plachý, vyplákati, plamen, plápol, vlásti, zlato'', v PV ,,slavieček'', v MPKV ,,sladinký'' atd. Samozřejmě je tu i ,,hrdý'' a ,,hrdivý''. O něco bližší by bylo považovat slovo za produkt interječního charakteru, ač zvukové shody by tu byly. Za základ by se musilo vzít ,,gol-'', hlas. Expresivních výrazů, z nichž se dají některé přiřadit i k základu ,,chol-'' (chlácholiti) je mnoho; hanácké chalbať, severomoravské ,,galdeť, golda i galda'' (hlučný hovor), různé útvary typu ,,halasiti'' a ,,hulákati'', slovinské ,,golčati'', naše interjekce ,,hola'', srbské ,,ohola'' - pýcha, golufia = klam; holotovať, halaškovať, haliti = hlasitě se smáti, opavské ,,halbošizi'' (klábosit), gel'o - slovensky ,,levák''; glajdati, glajda - kdo špatně chodí, ruské ,,Golko'' ke ,,golk'' - hluk. Polské ,,haldy baldy'' - pudivítr, naše ,,halabala'' a mnoho podobných forem. Ale ani tento výklad nikam nevede, neboť slovo má tvar příliš určitý a kromě toho jsme ukázali na nepřístojnost zkomolených expresivních útvarů v našich textech. Je ještě další možnost: vyjít od adj. ,,holemý'', stč. ,,obrovský'', praslov. ,,gola'' - moc. Tak vykládá slovo ,,goljaď'' J. Otrebski, Slowianie, Poznaň 1947 (práci znám jen z Machkova referátu v LF 73, 1949, str. 130). Tedy ,,mocně mluviti'', srv. i baltské ,,gale'', takže by mohlo jíž o ,,veřejný Vlaslav ův projev'', moderně řečeno. Vasmer vidí v útvarech jako ,,goljaď'' druhotné přechýlení k ,,holý''. Někteří učenci totiž považovali infix ,,e, en'' za neslovanský a slova jako ,,goledzin'', ano i ,,vítěz '' za převzatá. Toto mínění je však mylné a sekundární vliv na jeho rozšíření měl i protirukopisný boj.

V ,,holedbati sě '' je nutno vidět základ ,,gol7'', tj. ,,holý''. Ke kořenu byl připojen archaický komponent ,,ed'' a k němu opět základ slovesa ,,bajati'', tedy mluviti (s odstínem trochu pejorativním). Byla tu tedy původně nosovka, jež se vyvíjela zcela pravidelně. Tak máme např. ,,govedo'' - hovado, snad i ,,havěť'', podobně ,,ploščaď, čeljaď'' - čeleď, uvedené již ,,goljaď'', dále ,,čerňaď, bolěď'' (bolest), pův. ,,elbed6 '' - labuť k ,,bílý'', gnilěď, kyslěď, mokrěď a mokraď, ruchlěď, naše MJ Beladice a Třebetice (k ,,Trebeta''), naše OJ Holeda i Holada, Holata, MJ Holedeč (u Žatce). Viz k tomu např. E. Eichlera a H. Walthera, Ortsnamenbuch der Oberlausitz I, Berlín 1975, str. 106, kde se vzpomíná i na lužické ,,Holeta, Holata, polské ,,Golota'', a další; sem i ,,Debreď'' tj. místo v údolí, pravděpodobně slovenské ,,Galanta''; jehněda z ,,agned-''. Viz i Šmilauer - Svoboda k heslu ,,Holedeč'' (Profous se etymologickému výkladu vyhnul). Na nosovku ukazuje i německé ,,Golenze'' (E. Eichler a H. Walther, Die Ortsnamen im Gau Daleminze, Berlín 1966, str. 89). Uvedený infix se vyskytuje i jinde: zajiec, měsiec, polské mitrega, nedolega, ostrega, srv. u Otkupščikova, uv. spis, str. 149 a 161; vedle ,,vítěz e'', o němž bude ještě řeč, je i polské ,,raciedz'' ve významu ,,bojovník''. Je-li náš výklad správný, pak by bylo třeba číst ,,holeďbáše sě'' ve shodě s územ pravopisu RK. Složenin s ,,holo-'' je ovšem velmi mnoho, takže je nemá smysl ve větším počtu uvádět. Jen u Machka je jich osm, většinou starobylých, k nimž ještě přiřazujeme ,,gololedž'' - hololadica''. Otrebski uvádí na str. 132 uv. spisu spoustu derivátů k základu ,,gol-'', např. ,,golek, golec, Golej, Goleš, Goliš, Goliša, goluj, Goluch, Goleta, Goled''; české ,,holec, holka, holek, holice'' něco jako apelativa, něco i jako OJ; ruské ,,Goljadko'', v polštině rovněž, v ruštině i ,,Golje'' a ,,Gol'tepa (Moszyňski II, 2, str. 827 a M. Seliščev. Vybrané práce, str. 60 nn.). Další příklady Ž.Ž. Varbot, Etimologija 1976, str. 38 s upozorněním na různost ve významech i na velkou oblibu tohoto komponentu. Tak ruské nářeční ,,gološček'' - bezbradý, ale jinde to znamená ,,holomráz''. V komponentu ,,ba'' je možno vidět sufix, který se buď udržuje v této podobě nebo se asimiluje . Tak máme ,,svatba'', ale i ,,hořetva, Hořátev'', ,,kletbu'' i ,,kletvu'', honitbu i honitvu, modlitbu i modlitvu'', viz i ,,tvý-; pastva, břitva'' atd. Ale spíše soudím, že druhá část sporného slova patří k ,,bajati''. Obdobně nacházíme v lužických materiálech ,,golesi - goletij6'', Muka I. 292 který tu vidí spojení s pojmem ,,dítě'', dětinské chlubení; mohlo by sem patřit polské ,,gledzic'', tj. ,,mluvit dlouho naprázdno'' (Karlowicz II, 81). Stále připomínáme polské souvislosti: zde je i Karlowiczovo (I, 36) ,,baj, baja'', tj. ,,mluvka''. Patřila by sem ruská OJ jako ,,Golochvast7'' a ,,Golopycha'', Tupikov, uv. slovník, str. 167. Dále staroruské ,,goloslovnyj'' a hlavně ,,gola slova'', tj. slova bez důkazů. Je to termín technický, jak doložil J.S. Kozyrev , Voprosy istoričeskoj leksikologii i leksikografii vostočnoslavjanskich jazykov, Moskva 1974, str. 208. Mohla by tu být i narážka na význam ,,holý - neozbrojený'', neboť Vlaslav se chlubí dříve, než došlo k boji, srv. stč. ,,krejž holého''. Obdobně jako ,,holedbati sě '' by se dalo pojímat i řecké ,,kakologein, baskainein'' nebo latinské ,,fascino'' - okouzluji k ,,facio'', viz J.B. Hofmann, Etymologisches Wörterbuch des Griechischen, Mnichov 1971.

Hovor, Lud. 19, 32 (k tomu je nutno přiřadit Ol, 5, 9 ,,hovořili tichými slovesy'' a častější ,,govoriti'' v RZ - vždy o projevu na sněmu). Flajšhans: ,,nemožné''. Komárek: ,,nelze vylučovat''. ,,Hovořiti'' je ovšem ve stč. doloženo, i když není příliš časté, je to slovo s větší frekvencí východní, ač ovšem OJ ,,Hovora, Hovorka'' jsou všude. Odpůrci tedy pokládají ,,hovor'' za postverbální k původnímu ,,hovořiti'', ale to je omyl dosti hrubý. Slovo je původu onomatopoického (asi k řeckému ,,goos, goaó'', litev. gauju, stind. júguve, vždy původně subst.) a co je ještě důležitější, znamená vždy řeč buď přitlumenou nebo změť hlasů, ,,thorybos'' řec., jak už věděl Šercl (uv. spis, str. 202) a samozřejmě Slawski (s.v. gwar, gaworzyč). O postnominálním původu slovesa, jež je zřejmě ,,sekundární'', se dočteme snad ve všech odborných jazykovědných příručkách kromě českých, ač ,,hovořiti'' za mladší označují též E. Bláhová, V. Konzel a I. Rogov . Stsl. legendy....., str. 92. Přímý doklad pro ,,hovor'' uvádí Machek z jihočeských nářečí s významem ,,hlasitá mluva, hluk''. ,,Hovora'' jako OJ je doložen u Dalimila C 85 a dále; hovořiti např. u Štítného, Šach. 1, 2 a 3, 1. Slovo ,,hovor'' žije i v nářečí polenském (Kott, Dodatky II) a k věci dále Shevelov, str. 92. Některé další deriváty: MJ Hovořovice, v Gebauerově slovníku ,,Hovora, Hovořec, hovořenie, hovořič, hovořiti, Hovorka, hovorný'', moravské ,,pohovárať'' a mnohé jiné.

Hrabivý ve významu ,,loupežný, kořistnický'' v Čest. 14, 10 jako epitheton u ,,mečů'', tak jako ,,bystrá kopie'' nebo ,,zbraň bystrú'' apod. Odpůrci zde namítají, že se slovo ve výše uvedeném významu ve staré češtině nevyskytuje a že znamenalo to, co nyní, totiž spíše ,,lakotný, chamtivý'' apod. Ale původní smysl je shodný s územ RK, jak dosvědčují etymologické slovníky i polské grabič, litevské ,,gróbti'', tj. uchvacovati. Sloveso je ve všech slov. jazycích, ve stsl. grabiti polon7 = loupežiti, naše OJ Hrabišě odpovídá polskému tvaru i významu ,,loupežník''. ,,Hrabivý'' má doklady sem hledící též u Kotta I, stč. i z Moravského Slovácka. Objevuje se tu opět odsouzeníhodná povrchnost protirukopisných výpadů. Jestliže se ve stč. slovníku nenalezlo ,,hrabivý = loupežný'', bylo hned o námitku více, protože se neuvážil ani původní význam, ani hláskové změny u tohoto slovesa. Do téže rodiny totiž patří i ,,rabiát, rabovati'' (Machek). Náslovné ,,h'' se tu neprojevuje stejně jako v ,,rachotu'' RK proti Flajšhansem žádanému ,,hrochotu''. Kopečný sice vykládá ve svém ES původ výše uvedených výrazů jinak, ale RK mu za pravdu nedává a vedle toho je průkazný též ukrajinský dvojtvar ,,grabúnok'' i ,,rabúnok''.

Hrdivý (o slovech), Lud. 20, 1 ,,nedoložené, nemožné'', naopak Komárek je uznává se zařazením k ,,hrditi se''. Tak si slovinské ,,grditi'', ruské ,,gorditsja'' atd. Adjektivu odpovídá lužické ,,gjarziwy'', Muka I, str. 256 a polské ,,gardliwy''. ,,Hrdivá slova'' mohou být ,,hrdá'', ale spíše je tu jemný významový odstín: samolibá, potupná slova. K povšimnutí ,,hrdá braň'' v Jel., kde je význam jakoby ethicky ,,kladný'', v Lud. záporný, asi jako bychom řekli ,,chlubivá slova''. Machek uvádí praindoevropské ,,ghrstos'', latinské ,,fastus'', tj. ,,nechuť''. Kott uvádí v VI. díle přímo ,,hrdivý'', ale z jeho textu nelze zjistit stáří dokladů.

Hromné bubny v Ol. 6, 1 ,,nedoloženo''. Flajšhans cituje z Puchmajera ,,hromný Žižka''. U Komárka námitka není. Proč tu není žádané ,,hromový'', vysvětlili jsme v kapitole o tvoření slov . Etymologicky patří slovo ke ,,hřmíti'' a ,,ohromný'', tedy ,,hřmící bubny'', tvar i význam správný. Čtenář jistě snadno ohodnotí rozdíl mezi ,,hromným bubnem'' a ,,hromným Žižkou''. Gebauerovy deriváty: hromnéř, hromnice, hromničí, hromový, hromník, hromobitie, hromot, hromotřesk, hromovati. Podle Slawského ES je ,,hromný'' v polštině běžné, v češtině prý vzácnější, ale existuje. Stsl. grom6n7, takže lze ,,hromný'' považovat za všeslovanské proti českému novotvaru (u-kmen ovému) ,,hromový''.

Pod hrubú (Hrubú) skalú, Ben. 6, 31. Flajšhans přepisuje s ,,H'' a imputuje pěvci historický anachronismus, jejž zde zaznamenáváme jen zběžně (zámek Hrubá Skála prý existoval až od 17. století). Kromě toho říká, že ,,hrubý'', tj. ,,velký'' je jen dialektické a teprve od 16.věku. U Komárka námitka k tomuto místu není. - Původní význam slova je asi ,,hrubozrnný'', později též ,,velký'' nebo ,,neotesaný''. Co značí ,,hrubá skála'' v Ben., nemůžeme říci s jistotou. Snad se myslilo ,,Hruboskalsko'', masiv skal s pojmenováním, jehož se užívá dodnes, snad se místu říkalo ,,Hrubá Skála'' ještě dříve, než byl postaven známý zámek. Tak je tomu s ,,Troskami'', které jsou v písni rovněž uváděny a jejichž stáří konstatuje i běžný denní tisk (Čs. sport, 9.9.1977). Kdyby bylo míněno feudální sídlo, byl by se autor o ,,Skále'' jistě rozhovořil podrobněji. To se dá odvodit z úzu pěvců: o ,,skále'' se mluví v RK na 17 místech, ale místo je buď blíže specifikováno (třeba ,,skála bohóm zmilená'', Čest. 16, 18) nebo jde o zachycení přírodní scenerie, jako snad i zde. Dokladů pro ,,hrubý = velký'' je ve staré češtině hojnost, jak uvádí i Malý stč. slovník. Je i MJ ,,Hrubá'' (Stanislav, Slov. juh, str. 222), kde se ,,skala'' doplňuje automaticky. Viz dále ,,padělci hruví'' Leg. Kat. 2098, hrubý hřiech, Hus Dcerka 2 a také Alx. V 2228: ,,toho sě najviece ubá, že sě po něm vojna hrubá biéše vzbudila'' (vojnu ,,jemnou'' ještě nikdo nevedl), je to tedy ,,velká válká''. ,,Krmě hrubá'' (Hus, Svatokupectví 5 D) znamená telecí a hovězí maso proti husímu; ,,velmě hrubý důvod'' Hus. Post. 15 E aj.

Z řvúcej huby, Čest. 18, 3: dle Flajšhanse ve staré češtině nedoloženo, Komárek ponechává bez poznámky. Praie. ,,ghéu'' aj. lat. ,,hiare'', praslovanské ,,goba'' ukazuje, že i ,,houba'' je téhož etymologického původu, tj. něco velkého, nadmutého. Možná, že je nutno přepisovat ,,z húby''. Slovo však asi není míněno jako augmentativum , neboť značí nejen v ruštině, ale i v některých moravských nářečích nebo podřečích ,,ústa, tvář''. Dokladů je opět mnoho, viz Mareš , Marnost, str. 236; slovo opět přímo i v Malém stč. slovníku; u Klareta je význam ,,muscida'', ale je to část těla; dle excerpt Maškových (dosud neuveřejněných): Tristram 213, v. 4629, často v Rokycanově Postille; Letop. Troj. 32 ,,aby jich huby oblil'', dále ČČM 1855, str. 365, v ročníku 1864 na str. 320, ibid. 1863, str. 409. Dále v Otc. 183b (o ďáblu); u Beneše je 16 typů OJ od tohoto základu, nejstarší asi ,,Hubal'' z r. 1379; další přímý doklad ve Výboru str. 959 ,,Postavy a mravy lidské''; MJ Hubov, Hubenov, stč. pohubek (políček). Slovo je zastoupeno i ve staré ruštině jako OJ (Seliščev, uv. spis, str. 109) a je ve formě ,,hubicě'' znovu u Klareta. Konečně je cituje běžně sám Komárek ve své HM, str. 83 (jihočeské ,,houba'' = tlama).

Chlumský pramen, Jar. 12, 32. Podle Flajšhanse ,,nedoloženo'' s poukazem na nějaký obrozenecký pramen. Komárek slovo považuje za možné, neboť jde o velmi produktivní tvoření stejně jako ve slově ,,polský'', tj. ,,polní''. Jako OJ je ,,Chlumský'' obecně známo. Lze odkázat i na srbské ,,chl6m6ska zemlja'' (Zachlúmo)k, Porfyrogennetův spis De administratione 29. K apelativu ,,chlum'' snad ani nelze utvořit jiné adjektivum. Styčné body jsou opět hlavně v polštině: polské MJ ,,Chelmsko''. Podle Rosponda (Mowia....... str. 31) je chlum vyvýšené místo hlavně nad močálem nebo aspoň nad rovinou, ale obydlené; též Dlugosz u Rosponda, str. 219). Toto označní Hostýna jako ,,Chlum'' se tedy váže na skutečné geografické poměry.

Chmúráše sě tuča Jar. 12, 30 je podle Flajšhanse ,,nedoložené a nemožné''. Místo je srovnáváno s Igorem, ač tam toto sloveso není. ,,Chmura'' je ovšem běžné a sloveso k ní má dosti dokladů z území blízkých RK: Stanislav I, 62; dále u Kotta VI s přímým dokladem ze slezských nářečí; Polské ,,chmurač'' rozšířeno hlavně na Krakovsku (J. Stieber, Sviat jazykowy Slowian, Varšava 1974, str. 339; žilo ještě v 17. století) - ,,Moralia'' W. Potockého). Dále východoslovenské ,,hmurac'' (vedle ,,chmara'' - oblak) u S. Czambela, Slovenská reč a jej miesto v rodině slovanských jazykov I, 1, Martin 1906, str. 521; polské ,,pochmurač sie'', Karlowicz IV, str. 152 s dalšími deriváty; lužické ,,chmuras'' jen ve složeninách (Muka I, str. 487). Příznačné je, že je slovesa užito o ,,zachmuřeném'' nebi, ne snad o lidském obličeji.

Opač chody, Čest. 17, 17 podle Flajšhanse ,,nedoložené a nemožné''. Komárek věděl více: ,,chod'' často v žaltářích (uvádí se paralela k RK). Nadhazuje možnost čtení ,,opač chodi'' (,,choď nazpět''), ale neprávem, neboť je i ,,zaměřímy chody'' a vedle toho časté ,,vzchod, záchod '' atd. Je i ,,opáčiti čelo'', Pulk. B 150, tj. ,,dirigere aciem'', Velký stč. slovník seš. 11, str. 488 s.v. ,,opáčiti''. Bylo též ,,opačitý'' - odvrácený obličejem zpět a ,,opačkem, opačkú'', euntes retrorsum. Užíváno tedy takovýchto obratů hlavně ve vojen ství jako v Čest. ,,Chod'' jako ,,jití, chození'' je v tomto významu i v Malém stč. slovníku. Je i ,,náchod'', interitus v Klaretovi, nemluvě o materiálech lužických (Muka 1, str. 487) a polských (Karlowicz I, 200), kde se vytýká jak význam ,,krok'', tak i ,,chození''. Doporučení Komárkovo je nepravděpodobné i proto, že naše texty znají spíše ,,paky'' (Ben. 6, 22) a ,,obako'' v MPKV. Po stránce tvoření slov jsme již ,,chod'' odůvodnili, viz též naše úvahy o dějových substantivech. Plurálu je užito proto, že jde o devět obchůzek kolem hory (tedy magický čtverec z magického čísla 3x3). Viz i MJ ,,Náchod'' a s glosou MV ,,náchodem''. Chod znamená ovšem v RK ,,chození'', kdežto z žaltářích je smysl spíše ,,stopy, sled, nohy'' apod. Ke srovnání nejsou jen výrazy dosud živé (vid, trh, hod, hon), ale i zaniklé (třeba ,,vod'' - vedení v Ev. Ol. 232, takže ani ,,vodovod'' z MV - ,,aquaeductus'' není nic novodobého). Kott, Dodatky II upozorňuje na lidové ,,chod zaječí'' nebo ,,srnčí'', tj. ,,cesta, chodníček'', ale neudává stáří dokladů. Za zmínku stojí i ,,Stochod'', název ukrajinské řeky (O.N. Trubačev, Nazvanija rek pravobrežnoj Ukrajiny, Moskva 1968, str. 183). - Sloveso ,,opáčiti'' je ovšem staré. Čteme např. v Leg. Mar. 67 (Cejnar) ,,dáváš (Bože) kamž co ráčě, svú vólú nic neopáčě'' (nežádaje nic nazpět), nikoli ,,nic nevytýkaje'', jak myslí Cejnar. Jak v této legendě, tak v RK je ještě plný původní význam ,,zpět''. Přeneseně již v Alx. V, 437 ,,vytýkati, připočítávati co'' metaforicky za původní ,,o-pak-ovati'', tj. ,,vrátiti se tam, odkud se vyšlo''. V Záb. je užito zcela jiného obratu, totiž ,,vratno krajinú''. Etymologicky souvisí ,,opako, paky'' atd. se stind. ,,apaúč'', retro. K dokonavému ,,rozpačiti'' cituje Trávníček (Vid, str. 10) devět dokladů, ale k našemu místu je obtížné určit dokonavost nebo nedokonavost. Jinak si všimněme ještě lužického ,,pacys'' nebo ,,pačič'', tj. ,,otočit kormidlo'', termín technický; paczyna = veslo, jak cituje E. Eichler, Etym. Wörterbuch der slaw. Elemente im Ostmitteldeutschen, Bautzen 1965, str. 94. Vedle místa z Pulkavy upozorňujeme na Tkadl. S 24b ,,opak lezeš'' a na Herbář Černého 101a z r. 1517 ,,hlava jest nazad spáčena''; vůz se spáčil; pramen zapáčiti = jinam zavésti.

Chrabrost, chrabrý, v RZK a v MV celkem 10 dokladů. Flajšhans: nedoloženo. Komárek námitku odmítá s poukazem na stč. ,,chabrý'', které je již nověji disimilováno (vymítnutí ,,r'') a se zmínkou o dokladech z onomastiky. Tam je ,,chrabrý'' i ,,chrabrost'' skutečně doloženo mnohokrát a též v Gebauerově slovníku čteme ,,chraber, chrabera, chrabřec, chrabřiti, chabrý, chrabrý''. V polštině je náležité ,,chrobry'', ale též ,,-a-'', a proto se domnívá Berneker (s.v. ,,chorbr7'') a také T. Milewski (u M. Suliszowé, Staropolska fonetyka w swietle materialu onomastycznego do XIV. wieku, Vroclav 1976, str. 185), že bylo přejato z češtiny! U samotného Flajšhanse (Nejstarší památky) jsou i ,,Chrabrci'' a týž vydavatel cituje i ,,Hraber'' na str. 53 z Podlažického Nekrologu. Ve ztracené části Ol. asi vystupoval i Boleslav Chrabrý. Slovo je patrně všeslovanské. Vedlé známého mnicha Chrabra viz třeba i Proglas sv. Ev., vydal R. Nahtigal , Lublaň 1943 (u Stanislava III, str. 450, v.100). - Ostatně neobstojí ani tvrzení, že staré slovo bylo nově uvedeno do češtiny Hankou, neboť u Týna, uv. spis, str. 17 je ,,chrabřeti'' bez udání pramene, tedy snad z Jungmann a, H. Jireček, uv. spis, str. 246 cituje ,,Chrabrce'' z archiválií a Kott cituje ,,chrabrost Slovanů'' (sv. VI) z Krameria, z roku 1792.

Chvalný a nechvalný (Jar. 12, 9 a LS 109) dle Flajšhanse ,,nedoloženo'' nebo ,,v tomto smyslu nedoloženo''. Komárek námitku neuznal. Stč. význam je obdobný dnešnímu: co je k slávě, k chvále nebo chloubě. ,,Nechvalný'' je doloženo ve Velkém stč. slovníku a ,,Chvalný'' jako OJ existuje dodnes; chvalné tělo v Leg. Kat. 3033 a tamtéž v. 3319; v Gebauerově slovníku je 11 příkladů; Chvalen jako MJ u Kotta I a jsou zde i další citáty jako třeba z Troj. kroniky. Patří sem jasně i osada ,,Chvalnov'', ale Hosák i Šrámek (I) je odvozují, snad ze setrvačnosti odporu proti R, od nějakého Chvalimíra nebo Bohuchvala. Výraz je praslovanský. U Nestor a a ve stsl. se tak překládá ,,laudabilis'' apod., ve staré češtině je snad častější ,,chvalebný'', ale nehodilo by se do básnického rytmu a kromě toho je sufix zřejmě pozdější, složený. Ve stsl. máme ,,pochval6n7'', Cloz. 706 aj., ,,chvalno imě'' v Psalt. Sin. 112, 3; obdobně v Žalt. Klem. 23, 7 a 6x v Poděbr. Žalt; viz i slovníček k Ryšánkovu vydání Žil. kn. a ,,chvalnost'' v Štítného, Řeči sváteční, Výbor I, str. 777; ,,chvalnost'' - commendatio u Klareta.

Chvrastie v Čest. 17, 21, tak i v PV. Podle Flajšhanse i Komárka je tato podoba slova jen u Kosmy (Vyšegrad - Hurasten). Etymologických výkladů je více, ale ,,v'' je náležité; podle Holuba - Kopečného sem patří i ,,chvojí''. Své tu sehrála i blízkost polštiny; polské ,,Chwarszcany'', české ,,Chrášťany'', Hosák - Šrámek I; také Kott V uvádí ,,chvrastí'' z nářečí.

Chyžice, Ben, 6, 23; podle Flajšhanse rusismus, česky prý jen ,,chýše''. Slova se ,,z'' nejsou ovšem jen v ruštině. Podle T. Witkowského, Die Ostsnamen des Kreises Greifswald, Výmar 1978, str. 69 je sice praslovanská forma ,,chyz6'' i ,,chys6'', ale převahu mají doklady se ,,z'', jak plyne ze Supr. 90, 17, kde se překládá řecké ,,kella'' jako ,,chyz7, chyzina''; tak i v sch. ,,chyža, hižina'', polský tvar jen ,,Chyže'' v četných MJ a samozřejmě i slovensky; nejinak v dialektech sev. Moravy a Slezska. K porovnání také lužické ,,chyža'', takže i pro západní slovanštinu je nutno brát tuto formu za původní a správnější. Viz též u Karlowicze I, 217. Svůj význam má i to, že na citovaném místě v Ben. nalézáme rým ,,chyžice - sbožice''. Ve Flajšhansových ,,Poznámkách'' je delší passus o ,,koincidencích chyb'', ale je tu i zpráva Hankova, že se ,,chyže'' nebo ,,chyža'' říkalo u Olomouce ještě v době nález RK. Podle Komárka je ,,chyžice'' moravismus. O tvarech ruských, ukrajinských a slovinských není ani třeba se zmiňovat. Výjimku tedy tvoří, jak se zdá, jen uznávaná čeština 14. století; odchylka patrně vznikla asimilací k častému ,,chýška'', tj. ,,záchod '', např. v Dal. Viděli jsme již také, že se jazyk RK vyhýbá sufixu -ka ve prospěch přípony -ice. Zda je ,,chyz7'' slovo přejaté nebo domácí, má po nás význam až na druhém místě; za praslovanské je má např. J.Klemensiewicz, Historia jezyka polskiego, Varšava 1961, I., str. 24. ,,Chyša'' není uvedena ani u Vasmera (IV, s.v. chizok, chižina) jako původní tvar. Doklady na naši formu byly nalezeny i na české půdě. Beneš, uv. spis, str. 170 cituje ,,Chyžnák'' podle ,,Chyžného''. Z nářečí českých i moravských doložil Seykora, na obranu 136 a Mareš , Marnost, str. 237 (ze Sušil a).

Iskati LS 109 (toto čtení je lepší než ,,jískati'' z důvodů již známých. V RK by bylo přepsáno ,,iiskati'' - získati, získávati, hledati. Komárek tu má námitku proti nesměrnosti verše, ale nehledě ke spoustě anomalií i v ostatních stč. skladbách lze akceptovat také u pěvců vyrovnávání chybějící nebo přebývající slabiky tempem recitace. Nemůžeme vyloučit ani polohlásku ,,j6skati''. Sloveso je - proti Flajšhansovu tvrzení - bezpečně doloženo už ve slovese ,,získati'' a ,,vískati'', tj. původně ,,vybírati vši''. Staročesky dokládá Machek s.v. vískati. Další doklad je v Cejnarově vydání legend, slovníček, s.v. jiskati. Sousloví samotné - iskati pravdu - má obdobu ve staroruských listinách pskovských: obyskati pravdu - prošetřit skutkovou podstatu. K tomu L.V. Čerepin, Voprosy istoričeskoj leksikologii i leksikografii vostočnoslavjanskich jazykov, Moskva 1974, str. 215. Zde však značí obrat spíše ,,hledat právo - svod právních norem''. Protože Libušini lechové již ,,pravdu'' měli (domácí), jde tu spíše o skupinu předpisů, ne o ,,právo'' vůbec, a proto je správně užito akusativu , jak jsme již na jiném místě odůvodnili (kamének nenadjidech). V Malém stč. slovníku je ,,jískati'' ovšem také zaneseno.

Mužie iskreních zrakóv, Záb. 20, 28. Psáno je ,,IISKRENICH'', a z toho vznikl problém, zda máme číst tak, jak výše uvádíme, nebo ,,jiskrných'' s hláskovou odchylkou. Tak interpretovali Gebauer a Komárek, kdežto Flajšhans se vrací k výkladu ,,blízký, upřímný'' a vidí ve výrazu opět rusismus. Je tu pěkný příklad, jak písař špatně rozuměl předloze. Také on znal slova ,,jiskra, jiskrný'', a proto transkiboval ,,ii''. Ale likvidy jsou v RK přepisovány vždy ,,r'' a nikdy s průvodnými vokály jako v RZ nebo v EJ, případně v MPKV, LP a ŽG. Byla by tu jediná výjimka nebo chyba. Kromě toho nedává ,,jiskrný zrak'' přesný obraz pěvcovy myšlenky, která se zračí v dalších slovech ,,bratrských srdec''. Jiskřící oko nemusí patřit příteli a spojenci. Slovo ,,iskrenij'', i když jinde nedoloženo, jistě bylo i ve staré češtině a vyhynulo možná právě konkurencí podobně znějícího ,,jiskrný''. Ze slovenštiny doložil ,,iskrení'' Kott I, Dodatky.

Z komplexu slov se základem ,,jar'' jsme již dotkli epithet ,,bujarý'' a ,,jarobujný''. Obdobných výrazů je však v RZK velmi mnoho: Jarmír, jarný, jaro, jarohlavý, Jaroslav, jarota, jarý, Jarožir. Tento konglomerát je třeba probrat současně, neboť základ ,,jar-'' je svým důsledným uplatňováním (ve správném původním významu) velmi důležitý pro posouzení původnosti. Smysl adjektiva ,,jarý'', jak jsme již viděli, byl původně ,,prudký, vzteklý, prchlivý, rozdrážděný'' a neměl nic společného s ,,jarem'' jako roční dobou. K etymologiím, jež jsme již citovali, lze přiřadit i názor Tiesuse Vardase (uv. spis, str. 18), který uvádí, že původní kořen ,,yó'' značil ,,ujíti, kvapiti''. - Námitky byly vzneseny skoro proti všem výše seřazeným výrazům, ač dokladový materiál je dosti průkazný. Komárek (Sborník, str. 265) mluví - celkem právem - o oblibě základu ,,jar'' u našich pěvců a řadí sem i ,,nezjařte sě'', tj. ,,nerozhněvejte se (bozi)'' z Čest. Odpovědět necháme za sebe E. Eichlera, Studien zur Frühgeschichte slawischer Mundarten zwischen Saale und Nisse, Berlin 1965, str. 38 nn a hlavně V.V. Ivanova a V.N. Toporova, Issledovanija...., str. 180 nn. Tito učenci poukázali na to, že základ ,,jar-o'' byl snad nejplodnější při tvoření slov námi zkoumaného typu a výskytu. Ivanov a Toporov sem řadí, ovšem ve volnější souvislosti, též základ ,,jur-'', Juří, Jiří.

Jarý tur, jarý junoše je ,,rozdrážděný tur'' a ,,hněvivý jinoch''. Slovo není ,,nově zavedeno od dob Hankových'' (Machek), neboť existují staré doklady, ať přímé nebo z odvozenin. Už jsme poznali ,,bujaře'' i ,,jarobujný''. V stč. slovnících je ,,jarý'' - praecens (snad ,,recens''?) ve významu ,,čerstvý'', tedy na přechodu k dnešnímu ,,jarní, letošní''. Jako OJ je ,,Jarý'' doloženo v Brn. nauč. 96. Moravské ,,nejarý'' znamená ,,mdlý'' nebo ,,nesvůj'', (Bartoš II, slovník, a Kott VII, Dodatek 2.

Jarný je rovněž doloženo; je nutno počítat i přehlasované formy typu ,,jerný''. Potíže jsou ovšem jak v grafice, tak i v případných derivacích od častějšího ,,jarní''. Přesto máme ,,jarniti sě, jerný'' u Štítného (Kott III) a podle Slawského je v polštině od 15. století i ,,jarý, jarný, jarký''. Staroslov. ,,jar6n7'' - odvážný, prudký aj, u Bratislavy je osada ,,Jarná'', Kozierowski II, 1, str. 30 cituje OJ ,,Jarnas'' a přímo ,,jarny'', ale ve významu ,,letní''. J. Grégr, Na obranu RKZ 1886 slovo přímo dokládá na str. 39 ve významu ,,animosus'' v rkpu dvorní knihovny Vídeňské XXIII (Miklošič, Lexicon linguae Slavonicae veteris dialecti, Vídeň 1850). Machek dokládá ,,járnik'' z jihočeského nářečí ve významu ,,nebojácný chlapec nebo muž''. ,,Jarné teplo'' je u Štítného, Výbor I, str. 658. Na Písecku je vrch Jarník, podle Praska (Vlastivěda slezská II,1888, str. 357) je ,,Jarnič'' zaniklá obec na Bruntálsku. Tvaru ,,jarno'' odpovídá i moravské ,,zimno''. Pro úplnost dodáváme, že na příslušném místě bývalo čteno ,,urno'' (Čest. 15, 29) prúd Pražan přěs zdi teče), ale neprávem, jak dokázaly pozdější fotokopie; důkaz je však i v úzu jazyka, bylo by nepochybně ,,jurno'', ač slovo samo by bylo možné. V polštině je slovo dosti časté a podle Kotta VII žilo i na Slovácku. Flajšhans má však ve svém vydání z r. 1930 opět ,,urno'' z důvodů, jež jsou nasnadě.

Jarota je hojně doložena v OJ, význam je ovšem ,,hněv, vášeň'' apod. Na archaičnost sufixu již bylo upozorněno. Slovo je u Eichlera, Studien, str. 39, existovalo i v polštině (jerota), a to ve velkopolštině, jež je bližší RK než malopolština. Stanislav, Slov. juh str. 232 má ,,Irotu, Irtu'' jako OJ; tak i Šmilauer - Svoboda , Dodatky k Profousovi, str. 591 vedle dalších derivátů k ,,jarý''. Nejstarší doklad je snad z polštiny 1136, OJ ,,Jarota'', Bulla protekcyjna.

Vedle slova ,,jarobujný'', jež je v Tkadl., je podle Kotta I ve Štítném i ,,jarohlavý''. Simplex ,,jariti se'' i komposita k němu jsou kryta doklady ze stsl., tak i v csl. (u Georgije Hamartola, citované vydání, str. 347).

Jaro jako roční doba je ovšem daleko mladší než všeslovanská ,,vesna'', proti níž jsou samozřejmě námitky; uznávala se kontinuita jen formě ,,vesno''. Vzniká tu tragikomická situace: podle Holuba - Kopečného je ,,jaro'' jako roční doba v užívání až od 16. století, ,,vesna'' neexistovala vůbec, takže je možno se ptát, jak té době staří Čechové vlastně říkali. Poučení nám dávají RZK: zde je ,,jaro'', ale až v mladší skladbě, jinak ovšem ,,vesna''. ,,Jaro'' bylo dobou, kdy se rodí nejvíc mláďat a kdy se vůbec celá příroda nejrychleji rozvíjí, kdy vše je ,,jaré''. Kdysi měli Slované v zásadě jen dobu letní a zimní, kdežto různé mezistupně (dokonce žádané, jako ,,podjeseň'' pro RK) vznikly až později: podzim, předjeseň, předjaří - stejně jako ,,dopoledne'' a ,,odpoledne''. Souvislost s prehistorií dokazuje etymologie ,,vesny'' (lat. ver, venus, řecké ear, stisl. vár, stind. vasantá) i ,,jeseně'' (got. asans, arménsky ašun, něm. Ernte, chetitsky zena aj.). Uvedené pozdější útvary mohly vzniknout i převzetím odjinud, ale RZK takřka nic nepřebírají. K věci např. V. Zvegincev, uv. spis, str. 292 nn., dále A. Mareckaja, Dialektnaja leksika 1969, Leningrad, str. 87. Podle Vasmera souvisí ,,jeseň'' a ,,jasný'' (s.v. ,,eseň'') a je tedy správnější než ,,podjeseň'', výraz vzniklý v době, kdy se slovo již částečně deetymologisovalo. Byly tedy nejstarší názvy (L.V. Vjatkina, Obščesl. lingvističeskij atlas, Materialy i issledovanija, Moskva 1972, str. 265 nn) ,,lěto'', tj. ,,god7'', dále ,,oseň, zima'' a ,,vesna''. Vedle ,,podjeseně'' existovala i ,,objesieň'' (pol.) a dokonce znamenala ,,podjeseň'' i ,,jaro''. Častěji ovšem značí ,,podjeseň'' pozdní léto proti ,,podzimu'', tj. údobí, jež předcházelo bezprostředně před zimou. Úsloví ze Záb. ,,z vesny po Moranu'' má obdobu ve staroruské Včele, jak ukázala též Vjatkina, Issledovanija po slovoobrazovaniu i leksikologii drevnerusskogo jazyka, Nauka, Moskva 1969, str. 201. ,,Jeseň'' v Jar. 10, 12 je pozdní podzim, kdy světla ubývá nejrychleji; proto se zde mluví o rychlém rozmnožení tmy. Podjeseň, začátek září, by tu nebyla vhodná.

Přímé doklady sporných výrazů ovšem ukazují spíše na východ, ale lze čerpat poučení i z ,,pravých'' stč. spisů. ,,Vesno'' je přímo doloženo v Žalt. Vitb., vydal sám Gebauer, který odkazuje přímo na ,,vesnu'' v Žalt. Kapit. 73, 17. Naproti tomu Žalt. Klem., z něhož prý padělatel nejvíce čerpal, tu má ,,vedro'', a tak vidíme, že se už ve 14. - 15. století původním výrazům špatně rozumnělo, jak o tom svědčí i matení pojmů kolem ,,jeseně'', viz výše. Tomu se nevyhnul ani překladatel Žalt. Pod., který má na citovaném místě ,,jeseň'' místo ,,jara''. Arciže nemůžeme ani doporučované ,,vesno'' pokládat za původní. Je to nepochybně analogický tvar podle ,,jaro'' a ,,léto'' a jeho vzniku asi napomáhal i častý bezpředložkový lokál ,,létě, zimě''. Tak se často říkalo i ,,)v) vesně'' a fem. bylo převzato jako neutrum, v jiných slovanských jazycích neznámé. Viz k tomu i Oberpfalcera, Rod, str. 297. Existuje i rčení ,,přišli jsme zavedňa'', tj. ,,ve dne'', jako by existovalo i neutrum ,,vedňo''. Jako ,,jaro'' jsou mladší i slovinské výrazy spomlad, vilaz, vigred, pomlad.

Podle Kopečného je ,,jeseň'' méně častá než ,,podjeseň''. Ve formě ,,jasiň'' ji doložil Kellner I, str. 39, vesna je tamtéž na str. 39 a 45. Do ,,rodiny'' patří ovšem i ,,prvosenka'', slovo vzniklé haplologií místo ,,prvovesenka''. (Kott VII). V západní části ČSFR je běžnější ,,petrklíč'', snad od doby intensivnější christianisace. Možná, že tu byla ,,Vesna'' potírána i jako pohanská bohyně; slovo je též v MV.

,,Pěniem srdce jímáše'' Záb. 21, 17. Flajšhans: ,,z německého Herz rühren, nedoložené a nemožné''. Komárek neuvádí. Flajšhansův přístup k věci je nevědecký, tendenční a nadto znehodnocený několika omyly. Předně špatně překládal, neboť ,,srdce'' (spolubojovníků Záboj ových) je zřetelně plurál. Stále stejný obraz: textu se špatně rozumí (nebo se předstírá, že se mu nerozumí), z toho vznikne špatný výklad, hledání ,,koincidencí chyb'' nebo stížnosti, že text je chybný nebo záludně nesrozumitelný. Vzpomínám maně na V. Hrubého, ,,Rukopis Královédvorský, padělek Hankův'', Praha 1919, str. 45. Autor si rozdělil Záb. 23, 29 ,,I vyrazi Záboj hořúciema očima v Luděk. Mieři dub protiv dubu, zřieti ze všeho lesa'' s interpunkcí zhola nemožnou a potom se divil, že text nemá smysl. V. Vašek si zase spojil ve verši ,,oči jako nebe jasné'' slova ,,jasné'' a ,,oči'' a žasl nad chybou v duálu, ač je samozřejmé, že k sobě patří ,,jasné nebe''. (Filologický důkaz, str. 35). Ale obránci se mnohdy tak ulekli takovýchto nedokrevných výpadů proti R, že sami uhýbali a uchylovali se k nepravděpodobno stem (viz naše hesla ,,vet'', ,,upiéchu sě'', ,,na vzchod na pol'' aj.).

Mluvnicky nelze nic namítat proti tvaru ,,jímáše'', správně utvořenému patrně k vidovému rozlišení proti převážně dokonavému základnímu ,,jieti''. Těžké změny v kořeni naznačují stáří této dvojice. Význam pak je jiný než ,,dojímati'', jak si asi myslil Flajšhans. Sloveso původně znamenalo ,,bráti, chápati se, loviti (Vasmer II s.v. emlju). Tedy: získával, upoutával srdce svých druhů k dalšímu společnému postupu proti nepříteli. O tomto diferencování fysických i psychických jevů před nástupem tzv. univerbisačního procesu (jímati srdce - získávati srdce - získávati spojence) jsme již mluvili jinde. Přesně přetlumočit místo asi nemůžeme, neboť ,,jímati'' mohlo znamenat leccos. V Žalt. Pod. je ,,vzjímáchu krmě'' - pojedli. Značí tedy naše místo ,,ovládal srdce'' nebo dokonce snad ,,zapaloval''? (Kott III ,,od hubky se již jímalo'', ale to je asi novější metafora, spojená s eufemismem). Námi sledovaný obrat je již v Brn. nauč. 85. Gebauer cituje ze Štítného ,,jak žádosti jímají naši vůli''. V Žil. knize znamená toto sloveso ,,plniti'', viz subst. ,,jímka''. E. Pauliny, Slovesnost a kulturní jazyk Velké Moravy, Bratislava 1964 cituje z Euch. Sin. význam ,,napadati, podmaňovati si'' (o zaříkávání proti zimnici). U Sreznevského v archivních materiálech (a také v listinách na březové kůře) je prostý význam ,,bráti''. Viz ještě Ol. Ev. 224b ,,Řeč má nejímá sě vás'' (capere); jistě byl i význam ,,bráti do zajetí'', Čtenie kn. Ben. Luk. 5, 10 ,,lidi jímající''. Ostatně i ,,dojímati'' může mít odchylný význam: slepý šilhavého dojímá (Kott I s.v. dojíti 2), tj. ,,posmívá se''. - Dodnes říkáme ostatně ,,to mě chytilo, sebralo, vzalo'' aj. Ostatně lze stáří slovesa ,,jímati'' doložit i z postupu při tvoření slov. Patří sem ,,v7nimati'', už ve stsl., tj. ,,bráti dovnitř, chápat, uvažovat'' a patrně i české ,,všímati si'', tj. ,,do uší jímati'' (Machek). Moravské ,,všímavé oči'' jsou ,,oči uhrančivé''. Snad tedy dokonce Záboj mámil, okouzloval srdce svých druhů - bereme-li v úvahu magický účinek zpěvu a hudby na varyto . Do rodiny slovesa dále patří ruské ,,prijatnyj - příjemný'' a stsl. ,,v7 zetj6n7 - vzácný''.

Junóv desiet, Jar. 8, 1. Podle Flajšhanse ,,nedoložené a nemožné''. Komárek se i zde vyjadřuje opatrněji: ve stč. nedoloženo. Ale polemisuje (Sborník, str. ice 259) proti dokladu z Leg. o sv. Jiří, jehož se prý obránci stále neprávem dovolávají: je tu ,,gunu'', což se nemá číst jako ,,junu'', ale brát za omyl místo ,,gmenu'' - jménu. Latinský text tu má skutečně ,,nomini suo'', ale parafráze latinského textu je velmi volná. Je možné, že se písař dopustil skutečného omylu, který však pramenil z toho, že znal slovo ,,jun''; spontánní záměna písmen ,,GME'' za ,,GU'' je dost nečekaná a psychologicky by se nedala snadno vysvětlit. Tímto ,,junem'' by byl ovšem míněn sv. Jiří. Máme-li apelativa ,,junek, junec'' (též jako OJ) a MJ ,,Jince'', nemohl neexistovat ,,jun7'' jako základ tohoto tvoření, jak jsme již odůvodnili při rozboru slov jako ,,prapor, stól, prask'' atd. Ale jsou i přímé doklady z onomastiky'' Jun, Joun, Jůn, též apelativum ,,ocún'', jež probereme pod heslem ,,ot''.

Také nelze omezovat pěvce nebo básníka v jeho právech, tím spíše, že nemohl užít např. slova ,,mládenec'', značícího ve staré češtině spíše dítě, kojence (odvozuje se od základ ,,mol'' - měkký). K celkovému úzu ve slovenštině viz R.M. Cejtlina, 8. mezinárodní sjezd slavistů, Moskva 1978, str. 440 nn. Pokud bychom žádali ,,junoše'', nelze než konstatovat jeho doloženost i v RK. ,,Mladý'' je jen v mladší vrstvě rukopisu.

V polštině je ,,Inowroclaw'' z původnějšího Junowlodzislaw, Inowlodz (uvádí Slawski). Rozumí se, že ,,jun7'' mohlo fungovat jako subst. i jako adj., jak zdůrazňoval Flajšhans jako obránce (ČČM 70, 1896, str. 255 a 380) s poukazem na slova ,,lub'' (miláček) a ,,druh''.

Kalených střel, Jar. 13, 9. Flajšhans cituje ruské paralely a považuje obrat za nečeský, Komárek vcelku námitku přijímá (Sborník, str. 244). Lingvisticky tu opět nemůžeme nic vytknout, přesný význam zase nezjistitelný. Mohou se myslit ,,střely kalené v ohni, aby se šípy staly tvrdými'', ale je možné, že šlo o napouštění jedem (Machek). Překládat by se dalo i jako ,,zpevněné střely''. České sloveso ,,kaliti'' je ovšem v jiných obratech běžné: tak známe ,,kalenice'', kalené střechy, kryté hlinou a drnem, slovenské ,,kalenice''; kalený sedlák - zazobaný, bohatý (z Želivska); ,,piesek sě kalí ot sluneční spály'' (Alx., tj. ,,tvrdne''); u Kotta IV ,,kalený hrot'' bohužel bez udání stáří dokladu. Výraz byl znám i v hrnčířské technice. Protože byly naše země přece jen blíže středověkého civilisačního procesu než Rusko, nejde o slovo převzaté, ale domácí. K věci by se měla vyjádřit spíše historie a archeologie.

Kázati, tj. ukazovati na někoho, v Lud. 3x. Podle Flajšhanse ,,nedoložené a nemožné'', neboť ,,kázati'' není to, co ,,ukazovati''. Námitku uznává i Komárek za místnou. Je však nemístná ze tří důvodů. Předně je možno interpretovat i jako ,,volá'' (Ev. Rajhr. Jan 4, 16 ,,kaž sem muži svému s sebú''). Dále je dost dokladů na ,,kázati sě'' a ,,skázati sě'' jako ,,ukázati se''. A to není v nějakém odlehlém textu, ale přímo v Alx. V 421 ,,až sě voj přěd městem skáza''. Tamtéž, H 33 a V 1908 ,,sama sě vždy šlechta káže''. V polštině bylo kázati = ukázati ještě v 16. století (Slawski II s.v. kazač). Flajšhans kdysi jako obránce vyvozoval inkriminovaný význam (uv. obrana, str. 382) ze spojení jako ,,dáti na koho, určiti někoho k něčemu'', ale je to zbytečné (uváděl z Ž. Vitb. ,,bydliti kazuje jalovému v domu''). Neboť ,,kázati'' je právě původně ,,ukazovati'' před metonymisací výrazu: řecké deiknynai, stind. kašate - jeví se. Ve stsl. je tento starý význam běžný.

Kněžna v LS passim (o Libuši). Komárek, str. 272, říká, že ,,výklad, že význam je ,,dcera knížecí'' je východisko z nouze''. Námitka se táhne od časů Dobrovského. Jenže Libuše není kněžnou; státní zřízení tehdejších Čech, lze-li tak říci na podkladě LS, bylo ryze oligarchické. L. také nevykonává soudní moc, ale přenechává ji kmetům, lechům a vladykám. Kromě toho je ,,kněžna'' skutečně ,,dcera knížecí'', kdežto manželka vládce - kněze je ,,knieni'', dítě knížecí bylo ,,kniežě''. Všechny tyto termíny (kromě posledního) jsou věrně zachovány i rozlišovány v RK, Lud. K této terminologii postačí si pročíst J. Jirečka, ČČM 52, 1878, str. 124. V ,,pravé staročeské'' literatuře jsou ovšem již zmatky. Kněžna jako ,,dcera knížecí'' je snad správně chápána ve Tkadl. S 3a (vydání H. Hrubého a F. Šimka, Praha 1923) a v Baw. (Floribella a Tandariáš). Změny přicházejí v Pass., kde je ,,kněžna'' běžně panovníkova manželka, u Klareta, kde je ,,kněžna'' (choť Karlova) skutečně ,,imperatrix''.

Kot (kácení, padání) v Ben. 7, 11. Podle Flajšhanse ,,nedoloženo''. Ve skutečnosti je slovo jako heslo v Malém stč. slovníku, a to se všemi pády, kdežto v Dal. časté ,,kotem'' je asi třeba chápat jako příslovce již ustrnulé. V Gebauerově slovníku je i ,,na kot'' - naráz. Další doklady najdeme Leg. Kat. 3003 a 2799. Někdy je i přenesený význam ,,náhle''. K věci též Flajšhans jako obránce, často citované pojednání, str. 279. Pěkně vidíme, jak se slovo stávalo archaismem , např. v Otc. 28a 194, kde je ,,vyvali'' nebo ,,vyvalil'' v mladší rkpech, ale ve starším textu je ještě ,,vykotiti''. ,,Kotný'' - volubilis - je např. ve slovníku Catholikon magnun Latino-Teutonico-Bohemicum. Zajímavý je též doklad Kottův VI, Dodatky, str. 43, kde je kot - vyduté místo. Tím se dostáváme k dalšímu heslu; k odůvodnění historie tohoto sporného výrazu je ještě nutno si uvědomit, že stč. ,,kot'' znamenalo i ,,kocour'' a také ,,kost'', jsou to však zřejmě homonyma různého původu. V jejich konkurenci také ,,kot'' z RK zaniklo.

Kotly, správněji ,,kotli'' jsou v Lud. na 8 místech, vždy jako hudební nástroj. Flajšhans říká s odkazem na Zd. Nejedlého, že je to hudební nástroj, zavedený až od 17. století; patrně myslí ,,bubínky''. Komárek tuto námitku vlastně jen zaznamenává. ,,Buben'' je ovšem slovo prastaré a snad je to nejstarší hudební nástroj vůbec, neboť primitivním lidem stačil k vydávání těchto bicích zvuků i dutý peň. Vzhledem k této úvaze, k dokladu Kottovu i k etymologii se domnívám, že vůbec nejde o slovo převzaté z němčiny (Kessel) ani z latiny (catillus), ale že původ je praindoevropský. Ostatně najdeme u Machka i s.v. ,,kotlati'': kot7l7, kot7la dutina, řecké katylos a kotylé, prapříbuzné může být i ,,costa'', lat. žebro a naše ,,kost'', dále, i když hláskově vzdálené, i řecké ,,koilos'' a lat. cavus, řecké ,,kyeó'' - býti těhotný atd. Zdá se, že základ ,,ko'' i k'o, protože před -o palatisace nenastala, vyjadřoval od nepaměti něco kulatého, kruhového, co se kotálí, kolébá atd. - ,,Padělatel'' znal i velké ,,bubny'' (Ol. ,,uderichu rány bubny hromné'') i menší ,,kotly''. Námitky byly vznášeny i proti oněm (Büdinger), ale již staří obránci si s námitkou poradili. Buben - pův. ,,bob6n7'', zvukomalebné ,,bombeó'' - zvučeti, stejně jako ,,tympán'' aj. uvádí také L. Niederle na str. 325 svých Starožitností. ,,Kotel'' mohl být i původní název pro tamburinu. Jinak soudí Brückner, který cituje ,,kociel'' jako OJ skutečně ze 17. století, ale také je v jeho ES, byť bez udání stáří dokladu, ,,u kotly bebny uderzyli'' (hejtmani). Podle B. byly ,,bubny'' veliké a užívalo se jich jak ozvučných polokoulí, puklic. Slawski II cituje doklady pro ,,kotel'' jako hudební nástroj už ze století 15. (ze slovníků aj.), pol. ,,kotlowac'' - dělat hluk aj. slova užíváno hlavně v plurálu a výraz není neznám ani v ruštině a ukrajinštině (Dal', Kirinčenko). Moszynski (II, 2, str. 769) uvádí v překladu ze srbské poesie ,,wraz...glosně uderzyla kotly''. Je možné, že se k vaření užívalo spíše - v době a na území RK - kahanů (gagan7 k tavení smůly) než kotlů. - Několik dokladů na tyto hudební nástroje: Alx. H 32, Žalt. Vitb. 80 (buben), Hrad. Des. 183 ,,bubenníci'', Bohemarius v. 880; hrabata z Bubna a Litic; Buben z Hrádku, 14. století; vyobrazení v Bibl. Ol. pod žalmem 80; další příklady u J. Letošníka, uvedený spis, str. 90 nn. Kotel nebo buben v ,,ohňovém poli'' ve Štilfrídu. Viz už J.E. Wocel , ČČM 37, 1863, str. 107 a v H. Jirečkově Slovanském právu II, str. 48 (Otto Freisinkský, 1158 aj.). Kott VI. cituje z Komenského ,,kotelníky a bubeníky''. Z toho všeho je vidět rozdílnost obou pojmů, způsob jejich užívání, jejich stáří a také ovšem správné sklonění ,,kotlu'', který je dnes heteroklitní.

Krahuj (2x v Záb., 1x ve Sbyh.) je podle Flajšhanse ,,nedoložen'', stará čeština prý znala jen ,,krahujce''. Námitka převzata i do Sborníku, podle Šembery je to prý rusismus. Výraz je ovšem všeslovanský, ale terminologie kolísá. V csl. se tak překládá i ,,accipiter'', jestřáb, jindy slovo znamená též luňáka, sokola nebo ostříže. Původně slovo, jež je patrně onomatopoického původu (podle dravčího krákání) znamenalo každého většího dravého ptáka, kdežto ,,krahujec'' je deminutivum (je v RK doložen rovněž, ale pro epiku byl výraz ,,krahuj'' jistě vhodnější). Podle Slawského je ,,krahuj'' i ve staré češtině ,,vzácně doložen'', dialekticky též ,,krahul''. Bylo by tedy třeba ještě další filologické práce. Přímý doklad znám jeden: ze zaniklé osady ,,Krahují'', Hosák - Šrámek I (jako ,,Liščí, Vlčí, Sokolí'').

Krátké věty ve Sbyh. vzbudily, jak se zdá, odpor jediného Flajšhanse, jenž je označuje za neobvyklé ve staré češtině. Věty jsou ovšem zpravidla tak dlouhé, jak mluvčí potřebuje. Dva nepřátelé, mluvící spolu přes zavřená vrata, jistě dlouho nedebatují. Ostatně můžeme citovat Brn. nauč. 64: ,,To jsú vína dobrá, ale mé jest ještě vinnatější. Kdež máš ta vína? U Veliké. Pojeď se mnú a ohledaj. Jeď tam, poněvadž slibuje za dobré, o ort nic nenie, přičiň ten ort. Však jest tak. Poviez (psáno ,,povez'') to víno za 10,5 zlatého. Nepovezu. Tak bez ortu povez'' atd. V Otc. 69b klepe mnich na dveře a čteme dialog: ,,Kto jsi? Já sem Jan. Jan jest andělem a viece s lidmi nepřebývá. Ját jsem.'' atd.

Krev piješi, Záb. 23, 14. Namítáno, že staročesky je to nestylové, moderní. Dávnou víru ve vampyrismus snad nemusíme starými doklady ověřovat. V Supr. 1 se mluví o ,,krev pijící zmiji'', t.j. o satanovi (řec. haimopotés).

Krupobitie (2x Záb., 1x Jar.) je podle Flajšhanse překlad z německého ,,Hagelschlag'' a je žádáno ,,hrad''. Komárek námitku zeslabuje poukazem na stč. ,,hradobitie''. Slovo ,,hrad'' je stejnozvučné s ,,hradem'' rytířským, a proto se mu pěvci RK vyhnuli, pokud vůbec existovalo na jejich území. Druhý komponent je ve staré češtině velmi plodný: vedle ,,hradobitie'' je i ,,čepobití, hromobití, podsebití a vlnobití'' (Hus, Šalom. 6). V Malém stč. slovníku je ,,búřě krúpná''. Ve Slezsku, tedy území blízkém vzniku RK, cituje E. Eichler, Etym. Wörterbuch der slawischen Elemente im Ostmitteldeutschen, Bautzen 1965, str. 40 ,,isgrúpe, Graupe, kroupa'' ve významu ,,zmrzlý déšť''.

Kyprá zemica , Kyt. 26, 15. Flajšhans tvrdí (dle Zubatého), že stč. ,,kyprý'' znamenalo jen ,,rychlý'' a Komárek, asi rovněž podle Zubatého, jehož článek neznám, popírá souvislost slov ,,kyprý'' a ,,kypěti'', obé se prý sblížilo až později lidovou etymologií. Tak i Machek - ale proti mínění většiny etymologů. Tak zejména Persson ( uv. spis, str. 726) vychází z ind. kupyati = dostává se do pohybu, pak i ,,do hněvu''. Sem patří: cupio, cupido, sabinské ,,cuprum'' (t.j. ,,bonum'', dobro). Toto latinské ,,cupio'' znamená původně ,,být vzkypělý''. Rodina je etymologicky velmi rozvětvená s mnoha základy: je tu ,,kyp'' (kypěti, kyp-núti, z toho ,,kynúti'' jako je příbuzné i ,,topiti'' s ,,tonúti'' nebo ,,trpěti'' s ,,trnúti''). Kvap je původně ,,nakynulé, prachové peří'' s výrazem si Machek nevěděl rady; je v laštině, v polštině a také v naší MV!) a ovšem ,,kvapiti''. Není třeba oddělovat litevské ,,kuplus'' = košatý, bujný od ,,kypěti'' a patří sem i ,,kyprej'', rostlina zvlášť rychle rostoucí a nápadně kvetoucí (Epilobium). Brückner sem řadí i ,,koptiti'' (kopt - saze). Litevské kupeti, kupú = bouřlivě se pěnit, vříti, přelévat přes okraj, v lotyštině totéž znamená ,,kouřit se, dýmit'', starorpruské ,,kupoins'' - mlžný opar, viz Vasmer II, s.v. kipeť. Důležitý je též slovenský ,,okyp'', t.j. ,,hrozen květů''. Stsl. ,,kypěti'' je i ,,tryskati, hemžiti se'' a patří k němu asi též ,,kyselý'' a ,,kvasiti'', prapříbuzné. Litevské ,,kvápas'' - pára. latinské ,,vapor'', stind. kupjati - vaří se, sem i základ německého ,,Hauch''. Země musí být kyprá, dýchat, propuštět páru, a proto překládá i Vondrák Vergl I, str. 557 ,,kyprý = locker, porös, foraminosus - r - průlinčitý. Také podle S $\l$ awského II s.v. kipryzycz čteme, že původní význam je ,,narůstání objemu'' a všechny uvedené deriváty jsou sem řazeny, viz i heslo ,,kvap'', S $\l$ awski III, které znamenalo i mníka, t.j. rybu s tučným ,,nakynutým'' masem; od ,,kvap'' může být i ,,kvapiti'' ve smyslu ,,vznášeti se''. Zvláštní je, že v lužičtině je ,,kyprý'' též ,,slabý, lámaný, křehký, nejistý'' (Muka I, str. 598) snad tedy ,,nadrchalý'' jako sémantické východisko. V ,,pravé stč. literatuře'' se ovšem objevuje ,,kyprý'' ve významu ,,rychlý'', ale z výběru výše uvedených sémantických odstínů se dá i to dobře odvodit. Je-li těsto pórovité, děje se i jeho další vývoj ,,rychle''. Ještě dále šla bulharština, kde ,,kipr'' znamená ,,hezký''. Snad je to pozůstatek orientálních názorů na ženskou krásu, při níž se ,,kyprost'' velmi cenila. Není tedy ,,kyprý'' jen ve slovenštině a češtině, jak se tvrdívá. Mylné je též mínění, jako by se sufix -ro nepřipínal ke slovesům; stačí upozornit nejen na naše ,,bodrý'', ale i na etymologii ,,výr'' k ,,výti'' a ,,vír'' k víti, t.j. točiti. - Lze upozornit ještě na další zákonitosti. Základ ,,reu-'' znamenal na území RK pravděpodobně ještě ,,rýt'', rušit, chceme-li ,,kypřit'' zemi: proto ,,Rychnov nad Kněžnou'' a ,,rychlý'' tu možná znamenalo ,,rytý, prorytý, nakypěný''; v našich zpěvech nalézáme zásadně jen ,,ručí''. Dále : RK ani RZ neznají slovesa ,,kvapiti'' a ,,kvačiti'' vždy jen ,,spěti, spěchati''. Z oné dvojice aspoň ,,kvačiti'' je původně přechodné (někoho přichytiti, přidržeti hákem, Machek), ba snad i kvapiti'', jak se zdá nasvědčovat dodnes žijící ,,překvapiti'' někoho. Základ ,,kvap'' a ,,kyp'' byl aspoň částečně sémanticky odlišný.

Ostatně je ve staročeských slovnících častěji doložen význam ,,kyprý'', t.j. ,,recens'', čerstvý. Tak u Klareta, ve Velešínovi (u Gebauera, Stč. slov.) kde je uváděno i ,,ebullio, ebullitio - latinské ,,kypěti'', vedle toho ,,kyprosť'', t.j. ,,snažnost, ráznost'' - metaforický přesun jistě běžný. ,,Kypký'' je asi jen kmenoslovná varianta. U Rosy je ke slovu ,,kyprý'' celá stupnice významů: naběhlý, jadrný, nabubřelý, rychlý, sypký. Jihočeské ,,nekyprý'' je ,,líný'', co se nehne; u Štítného ,,kyprý k dobrému'' - náchylný, ne přímo ,,rychlý''. Týž autor, Uč. 105 a ,,kypr a črstv'', čilý. Význam ,,recens'' ovšem i v Malém stč. slovníku. Velký stč. slovník seš. 10, str. 402 má ,,v kypré zemi'' z Lék. Jádro D 368 (aby dřevo bylo okopáno). Je tu tedy terminologie jako v RK ,,kyprá země - dřevo, ne strom; text je tedy snad také aspoň na tomto místě ,,východní''. ,,Zemica '' ovšem není ,,panstvíčko'' a překlad ,,rychlé panstvíčko'' je směšný a ve staré češtině vůbec nemožný, ještě snad ,,rychle získané'' apod. ,,Zemica '' je i tu míněna jako hmotný předmět jako v RK téměř vždy. Výrazy pro ,,panství'' se vyjadřují slovy jako ,,vlast, krajina''. Sufix je spíše augmentativní než deminutivní. Uzavíráme: jde o ,,kyprou zemi'', tedy zemi čerstvou, pařící se, nově navršenou, úrodnou a plodnou prsť, půdu. V překladu je možno se rozhodnout, nechceme-li originál v témž znění ponechat, pro kterýkoli z těchto výrazů.

Ladná Sázava, LS 39, Flajšhans: o řece nedoloženo. Dále se tu říká, že srbské ,,ladný'' znamená ,,chladný''. To je prohlášení dost udivující. Postrádáme zde kontinuitu s dalším textem básně i ,,Poznámek'', protože o něco dříve se mluví o ,,chladné Radbuze'' (LS 13). Ale podobné projevy nalézáme též u Komárka - jen s dalším omylem: prý to může být i ,,chladný'', ač písař transkribuje ,,ch'' jako ,,h''. Pravda je jen jedna, totiž že v písni se uvádí Radbuza chladná'' a ,,Sázava ladná''. Protože byly námitky též proti ,,Mži stříbronosné, Otavě zlatonosné'' a vlastně i ,,Otavě křivé'' (nezvyklost epitheta a omyl v iniciále C) a protože se tápe i ve výkladu ,,Bílé Lubice'', je nejlépe pojednat uceleněji o všech těchto přívlastcích.

,,Ladný'' je praslovanské, je už stsl. ,,lad6n7''. Věříme-li staročeským slovníkům (Klaret), byl by jeden z nejstarších významů ,,nitidus'', tedy ,,zářící'', ale etymologie by pak byla velmi nesnadná. Jestliže slovo pochází z ,,lahodný'', mohlo by se myslit na čistou vodu Sázavy, vhodnou tehdy i k pití. Obránci vždy poukazovali na řeku ,,Ladnou'' v Polsku. Jiný doklad pro toto epitheton řeky zatím nemám. V Gebauerově stč. slovníku se mluví o ,,ladné dívce, květu, životu a obleku''. Stanislav, Slov. Juh str. 279, upozorňuje na ,,ladný'' jako komponent mnoha MJ. Moszynski zná hydronym ,,Lubovižka'' (ráda viděná), a to ukazuje na vřelý vztah Slovanů k vodám, ať již v oblasti života náboženského nebo hospodářského.

Touto ,,Lubovižkou'' se dostáváme k problému ,,Lubice bílé'', kdy je nesnadno rozhodnout, zda jde o řeku Bílinu (která se podle Flajšhanse nazývala v horním toku Bělice) nebo o hrad Lubici na soutoku Cidliny s Labem. ,,Bílá'' je tu asi ještě v nejstarším významu ,,světlý, skvoucí''. Přikláníme se spíše k názoru H. Jirečkovu (Vlastní jména v RZ, Praha 1897, str. 12), že jde o hrad. Předně je MJ ,,Lubica'' doloženo v Čechách i na Slovensku a kromě toho se můžeme částečně opřít o pěvcovu ,,pořádkumilovnost'', jeden ze znaků orální epiky. Hrad Lubica je blíže Hradci Králové než řeka Bílina; jména kmenových náčelníků pokračují zhruba v kruhu, z něhož vybočuje jen panství Chrudoše a Staglav a: východiskem je hrad Lubica, pokračováním Hradec Králové, Krkonoše, Kamenný Most (na Ohři Most nebo Kamenný Most u Roudnice?), Brdy, Sázava, posléze Mže, Otava, Radbuza. Složení epithet ,,striebronosný, zlatonosný, zlatopieský a striebropěný'' jsme po stránce jazykovědné osvětlili jinde. Sémanticky je ,,striebronosný'' a ,,zlatonosný'' asi totéž. Ani zlato, ani stříbro voda přímo nenosí, ale pěvec asi myslil - spíše než na rýžování těchto kovů, které je ovšem pro Otavu dostatečně doloženo - na jejich dopravu, a to zřejmě do tehdejších středisek Plzně a Prahy. Odvoz stříbra po Dunaji, tedy ,,národního slovanského kovu'' byl ovšem odpradávna také znám. K dokladům výše uvedených epithet, jež byly již sneseny, citujeme ještě O. N. Trubačeva, Nazvanija rek pravobrežnoj Ukrajiny, Moskva 1968, str. 154, 175, 176, 195: ,,Zlatyj, Zolotonoša, Zlatuša, Serebrjanik''. Epitheton ,,stříbropěný'' má i Kott III, sice bez přesnější citace, ale od Brna, tedy daleko mimo oblast RZ a RK; je tu odkaz na časopis ,,Krok''. Už ve starověku byly takové přídomky běžné (Homér aj.); též Sibros argyreos potamos v Lykii (Panyasis, Stef. Byz.). ,,Nezvyklé'' označení ,,kriva Otava'' je ve skutečnosti velmi hojné. Starobylost tohoto pojmenování ukazuje např. V. Georgiev, B7lgarska etimologija i onomastika, Sofia 1960, str. 41. Řeka ,,V7ča'', pův. Oča, ank-ja, stind. ancati, řecké agkylos (křivý) tvořila četné meandry. Taková je též Otava, kterou lze nazvat ,,křivou'' podle velkých i malých ohybů, jichž je zvlášť mnoho na jejím dolním toku. Význam ,,kriv7 - nespravedlivý'' by také mohl padat v úvahu ve spojitosti se sobeckým charakterem Chrudošovým. J. Rozwadowski, Studia...str. 53 upozorňuje na starokymerský název ,,Cam-dubr'', značící rovněž křivou řeku. Ostatně i jméno řeky Visly patří k základu ,,vei'', t.j. ,,víti, vinouti (se)''. Trubačev cituje v uvedeném díle (passim) jména jako ,,Kriva Ruda, Krivjanka, Krivarěka, Krivel, Krzywiec, Krival, Krivel''; M. Rudnicki, Praslowianszyna I, Poznaň 1959, str. 203 cituje též ,,Krzywo-wloga, Krtynowloga''. Ivanov a Toporov, uv. spis, str. 202 porovnávají řeku s hadem: obojí je bez nohou a křiví se. Odtud tyto staré představy, proniknuvší i do našeho folkloru. Je i polský ,,Krivodol'', u Hosáka I na Moravě hydronyma (str. 5) ,,Křivec'', u Kotta VI ,,Křivoše'', řečiště u Krásna na MOravě. Také v Baw. v. 2849 ,,voda ...ukřivuje'' (o potrubí).

Radbuza chladná může být epitheton ornans, ale vnucuje se otázka: bylo-li podnebí před více než tisíci lety v našich zemích mírnější než dnes (pěstování vinné révy aj.), jaké byly klimatické poměry na Radbuze? Byla její voda opravdu chladnější než jiných řek - pokud lze to zjistit dnešními archeologickými metodami - není další pádný důkaz starobylosti RZ?

Autor nebo pěvec RZ byl zřejmě znalcem a milovníkem řek a vody vůbec, jak ještě uvidíme při rozboru ,,Brd vltorečných'', při obratu ,,mútiti vodu'' aj. V RK nevystupuje tato záliba příliš do popředí s výjimkou dvou řek v Záb., jež jsou obě ,,divoké''. Snad se myslí Dunaj a Dyje; že se neuvádějí jejich jména, svědčí o velkém stáří básně, neboť je známo, že při hydronymech jsou nejstarší pojmenování synonymní s našimi apelativy ,,voda'' nebo ,,řeka''.

Lánie psóv, Část. 17, 10: podle Flajšhanse ruské ,,lajanie'', nedoloženo. Komárek se vyjadřuje ještě určitěji: význam ,,štěkat'' se vyvinul smíšením s ,,lájí'' - smečkou, ale jen v ruštině. To vše je pohled velmi jednostranný a mylný. Etymologie našeho ,,láti'' - ,,nadávat, hubovat'' je neoddělitelná od výrazu ,,štěkati'', lat. ,,latro'', stind. ,,razati''m řecké ,,laió'', fthengomai u Hesychia. ,,Láje'' jako ,,smečka psů'' je doloženo ve staré češtině několikrát, např. v Alx. V 1620 (v RZK není). Přímý doklad je pro náš výraz a význam v MJ ,,Lysolaje'' (správněji ,,Lisolaje''), t.j. místo, kde lišky štěkají (viz i naše heslo ,,lisí''). Láti - štěkati je také v polštině a v lužičtině (Muka I, str. 768), takže nelze mluvit o rusismu. Podle Zubatého I 1, str. 57 sem patří i ,,laciný''. Ani Sreznevskij nečiní rozdílu, jako by bylo dvojí ,,láti'' a uvádí ještě ,,lanoti'' s odlišným videm a ,,lajanie'', t.j. ,,nástrahy''. U Štítného, Mus. 48 čteme ,,řeč peská při kostkách, lánie'', Kott VI cituje přísloví ,,Bůh neslyší, když pes na hvězdy laje'' a z Praskových materiálů jsem vyčetl volno psu i na Boha láti. ,,Šcekati'' etymologicky svázané se ,,ščkáti'' nebo ,,ščukati, škatati'' atd. je asi mladší, význam je značně posunut (novější metafora lidového původu, trochu obhroublá); starší je možná ,,věkati'' s týmž významem.

Lech v RZ, Sn. 7 a LS passim: podle Flajšhanse ,,neznámá hodnost''. Komárek odkazuje na studii Procházkovu (Sborník, hl. str. 182 nn.) a tím námitku vlastně odmítl, neboť P. uznává sémantický vývoj pojmu ,,lech'' od ethnického příslušenství (polský vliv) k označení šlechtické vrstvy nebo skupiny. Etymologicky je slovo obtížné. Bývá pokládáno za neslovanské (Miklošič, ES, s.v.), keltské (Kott VI) i domácí (první snad Šafařík, jenž sem zařadil i slovo ,,šlechta''). Obdobně soudili též Holub - Kopečný i Z. Kalandra. Podle Palackého byl ,,lech'' původně ,,majitel polí ležících v rovině''! později ,,kmenový náčelník'' (u Kotta II, doplňky). Protože bylo v Polsku více rovin i polí než v jiných hornatých a lesnatých slovanských zemích, vzniklo a rozšířilo se slovo ,,ljach'' především zde (,,Poljanin'' značilo kdysi totéž). U nás je - podle mínění mnohých etymologů - pozůstatkem tohoto vývoje slovo ,,lícha'', stč. ,,lécha''. Kdysi tu byla nosovka: praslov ,,ledo'', německé ,,Land'', irsky ,,lann''. Dobře sem zapadá i postřeh J. Otrebského (Slowjanie, Poznaň 1947, str. 152), že Poláci nejsou v nejstarších pramenech nikdy nazýváni ,,Ljaši'' apod., ale že se vyskytují názva ,,Lechia, Lechitae''. Byli tu tedy nejprve ,,obyvatelé rovin'' a ,,rovinaté země'', později však tento význam upadl v zapomenutí. Odlišné mínění proslovil S. Rospond, Mowia...str. 256, podle něhož znělo slovo původně ,,Letslaw'' (nebo podobně) jako ,,Čestmír''). Z toho pak prý vzniklo jednak označení hodnostim jednak ,,Lach'' - Polák vlivem uvedeného již ,,ledo'' . země. Tak by měl být i ,,Čech'' od ,,Česlava''. Ale tento výklad nepřesvědčuje. Jinak hodnost ,,lech'' vedle ,,kněze'' uznává též A. Černý v Athenaeu (!!) 4, 1886, str. 54 a Malý stč. slovník s překladem ,,kmenový náčelník, předák''.

Doklady na ,,lecha'': hlavně ovšem Dalimil, jenž i praotce Čecha označil tímto titulem (Dal. 2, 4) a zpráva Annálů Fuldských, dle nichž padl ,,vůdce Čechů Lecho'' jindy se však čte ,,Bech'' (gen. ,,Lachonis'', tedy opět kmen nasalisovaný) v boji s Franky roku 805. O tom všem nejlépe Brandl, uvedená Obrana, str. 31 nn. Dále je hojně dokladů z MV. Kott VI uvádí ,,Kazilechy, Lechotice, Lechovice, Lechovy''; Lešov je u V. Nekudy, Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu, Brno 1961, str. 83 a 100; německé ,,Lechau'', polsky ,,Lechow''. V Čechách je osada Lechov i Nelechov, u Svobody - Šmilauera, Doplňky k Profousovi, str. 561. Autoři publikace překládají ,,Lech'' jako ,,Oberhaupt'', kdežto ,,Nelech'' byl ,,nešlechtic''. V polštině: Lechowo, Lechów (2x), snad i ,,Lechlin'' a ,,Leszno'' vedle mnoha dalších dokladů, viz Rospond, Slownik nazw geograficznych Polski Zachoniej i pólnocnej, Vroclav - Varšava 1951, str. 157 aj. Jsou i jiné formy: Lechovy, Lechnowo, Lechotice, Lešek, Lašek, Laškov, Nelešovice, Lešetice; Lechnica, MJ na Spišsku. Některé z těchto názvů se dají ovšem i jinak vykládat.

Lepotvorný, Čest. 16, 2; vedle toho v RK 5x ,,lepý'', vždy o ženských osobách. Flajšhans: ,,lepotvorný'' nedoloženo. V našich slovnících se ovšem přiznává starobylosti základu ,,lěp7'' (všeslov.), ale více se zdůrazňuje jeho využití při tvoření komparativu ,,lepší''. Důležitější je připomínka Šanského (Očerki po russkomu slovoobrazovaniju, Moskva 1968, str. 197), která se přimyká ke slovesu ,,lepiti''; šlo by tedy původně o ženskou ,,strojnú krásu'', o níž je řeč i v Jar. 8, 7; ženy si ,,lepily'' na obličej různé zkrášlovací prostředky. Proto se ,,lepý'' týká vždy osob a patrně nebylo možno nikdy říci ,,lepá Sázava''. Tím by se ,,padělatel'' dostal do nesnází, ale patrně teprve dnes. Jinak je ve stč. literatuře dost dokladů na ,,lepý, nelepý, lepost, lepota'' atd.

Rohóv lesných nebo lesních, Jar. 13, 5. Obojí čtení je možné, jak dosvědčují ,,vršiny lesné'' v Čest. 16, 24. V RK je i ,,leský'' v Ben. 7, 8, tedy patrně tři různé kmenoslovné varianty ve třech skladbách RK! Flajšhans tu říká, že je míněn ,,hudební nástroj, německy Waldhorn, zavedený teprve v 17. století, ukázal Z. Nejedlý''. Komárek výtku přebírá a doplňuje, že je tu kalk z němčiny a že námitka ,,stále platí''. Hned uvidíme, jak. K. uznává ovšem ,,roh'' za starý dechový nástroj a podotýká, že se námitka týká jen spojení s ,,lesní''. Tvrzení odpůrců lze ovšem oslabit i povšechným výkladem, jenž ostatně není prost lingvistické složky. Roh, stejně jako buben (peň stromu ,,kotel'', viz výše) sloužil jako nástroj lidem od nepaměti. Ve staré ruštině slul ,,ragis'' - roh lovecký, u Hesychia je ,,karnon'', t.j. ,,salpigx'', první slovo souvisí ovšem s ,,cornu'', t.j. ,,roh''. Ve staré francouzštině je dobytčí roh ,,corn'', ale jde-li o hudební nástroj, ,,cor'', t.j. vyrobený z jednoho kusu. Dobrý je výklad Letošníkův ( uv. spis, str. 57), kde se připomíná německý ,,Olifant'', t.j. ,,ze slonové kosti vyrobený roh'', ač šlo leckdy o běžnější materiál. Roh sloužil nejen k vylévání posvátného oleje na hlavy králů, ale také při strážní službě. Už V. B. Nebeský, ČČM 33 (1859), str. 208 citoval ,,bubny a trúby zubrové'' v Alx. Obdobně užito rohů při obléhání Milána 1158, další doklady a příklady u Sreznevského s.v. ,,rog7'' - vojen ský nástroj k povelům atd. Tento nástroj se zaměňoval i za troubu; ,,nepřátelé náše prověju rohem'', Ž. Vitb., za toto spojení je v polských žaltářích ,,trouba'', jak ukázal V. Kyas, Česká předloha stpol. žaltáře, Praha 1962, str. 36 (lat. ,,ventilabimus'').

Letadla nebeská, Ben. 7, 9. Námitka byla již několikrát vyvracena. Doplnili bychom, že také ve st. ind. jsou výrazy ,,patamgas, patagas'' k ,,petomai'' ve významu ,,vše, co létá, včetně hmyzu''. Není to tedy převzato z latinského ,,volatile'', ale je to vyjadřování praindoevropské.

Líce (plur.) a na lícech, Lud. 18, 14 a 18, 15. Flajšhans žádá duál ,,na lícú'', Komárek opakuje; námitka patří spíše do sklonění nebo do našeho výkladu o syntaktickém užívání duálu (plurál je tu stejně jako máme v RK ,,vrata, ňadra, plece, záda'' atd.). Bývá též tvrzeno, že staročesky má být ,,líce'' jen neutrum, kdežto zde, že přechází již ,,novočesky'' částečně ke vzoru ,,kost'' a je tedy fem. Skutečnost je taková, že v prvním případě jde o plurál neutra, ve druhém pravděpodobně o novotvar, ovšem často ve staré češtině doložený u slov tohoto typu s přechodem k i- nebo o-kmenům (Gebauer III, 1, str. 159). Nelze vyloučit, že ve staré češtině byla už i ,,ta líc(e)'', neboť slovo je dokonce známo i jako masc. (líc - rub, viz J. Zubatý II, str. 111 nn.). Zubatý připouští možnost, že tu bylo původně adj. ,,lic6, lica, lice''. Femininum by pak odpovídalo jiným subst. jako ,,šíř, výš, dál'', vše v RK, kde jsou, jak jsme viděli, i-kmeny velmi oblíbeny. I ve staré ruštině bylo ,,lic6'' a ,,lic7'', dokonce i adverbiálně. F. Oberpfalcer, Rod, str. 269 a 292 cituje množství heterogen a heteroklit z různých dob i nářečí, jak jsme již také uváděli; z jeho výčtu jsou některá v RK (bratř , přiekopa, lýtka, place, líce, záda, prs, helm(a), kadeř, kyčel). Vedle toho ,,prostor, otvor, produch, projezd, proluk, zákop, záhyb, vjezd, zárub, proštěp, náv, ord (pec), sienec, rokel, skal, stupeň, pójd (půda), říms, zúr (pole zorná), bedro, holen, žebro, játro, dásno, ledvie, chřiepí, příhbí, ústa. záda, paděro, prso, peruť, klepeto, ploutev, mázdra, kachel, koudel, troubel, bol, chumel, mysel, svízel'' a vedle toho ještě další názvy pro nástroje, nářadí a rostliny. Oberpfalcer, pokud je mi známo, stál snad jediný ze současných bohemistů mlčky stranou, když byly vedeny nejprudší útoky na R i na Mareš e a jeho spolubojovníky a dokonce se odvážil - i když v jiných souvislostech - citovat Seykorovu práci o ,,živočišném akusativu ''.

LINHEM PODA na Proužku II, ř. 36. První ,,slovo'' nebo spíše část slova se stala základem dlouhé diskuse, jejímž výsledkem, lépe řečeno jedním z výsledků se stalo Flajšhansovo prohlášení, že výklady obránců zatím neuspokojují. Rozumí se, že těchto šest písmen bylo podnětem k další námitce. Komárek, jak se zdá, se Proužky mnoho nezabýval. Bez kontextu je ovšem těžké dojít ke konečnému řešení. Spolehněme se na přepis Kašpar ův; někteří badatelé četli také ,,juhem'', jak navrhl zejména F. Zákrejs , Osvěta 26, 1896, str. 196 nn a 360 nn. Věcně i mluvnicky by to bylo možno brát jako ,,jižní stranu'', ale i na ,,jihnutí, tání, jižní vítr'' by bylo lze myslit (až na to, že události líčené v zachované části Ol. se kladou do podzimního období). Doklady na ,,juh'' jsou ovšem postačující, viz i ruské ,,jug7'' nebo ,,ug7'' atd. Slov se skupinou -nh- ovšem v češtině není mnoho, ale nesmíme tvrdit, že by vůbec nebyla. Několik případů, jež jsem shledal, by však mohlo sloužit leda jako popud k dalším domněnkám: elenha, něm. střelnice, Baw. str. 186, v. 1614; nářeční ,,Kliňha, klenha'' (nemotora), krňha (na Žlebsku), t.j. člověk malý, kulhavý nebo líný. Ale tyto poslední výrazy vyhlížejí jako novodobá expresiva stejně jako ,,čvaňha'' nebo ,,kaňha''. Plodnější je pokus akceptovat tu osobní jméno nějakého německého spojence Oldřichova. Hlavní boje s vetřelci byly popsány v chybějící části Ol. a je možné, že tu byli uvedeni němečtí účastníci těchto událostí. Už od 14. století je doloženo jméno Linhart (leonardus), viz Šmilauer - Svoboda , uv. spis s.v. Hlineč; dále dnešní jména Linek, Linart, Línka i Linha; další výčet u J. B. Maška, ČČM 63, 1889, str. 218: Cheling, Croilinc, Waldeling. Proti tomu se však ozvali odpůrci s tvrzením, že německé ,,g'' by se musilo měnit v ,,k''. Sami to však opět vyvrátili na několika místech, arci bez zmínky o R, např. v ,,Naší řeči'' 11, Praha 1927, str. 205, kde se uvažuje (aniž se došlo k jakému positivnímu výsledku) o původu jména ,,Žižka''. Theorie o vzniku jména ze ,,Zigmunda, Sigismunda'' se tu právem opouští a přitom se dokazuje, že i ,,Zigmund'' měl ještě na počátku 15. století zkráceninu ,,Ziga'' a ne ,,Zika''. Zachované ,,g'' je i ve slovech ,,gramatika, groš, galga, Gerušě, Gervázi, flegma'' atd. Můžeme tyto závěry ještě zesílit: ve slově ,,Zigmund'' se stýká souhláska znělá s neznělou, takže asimilace g-k je snazší než ve skupině ,,ng'' v předpokládaném původním tvaru ,,lingem'', kde jsou oba konsonanty znělé, tudíž trvanlivější než v případě předešlém. Kromě toho sahá ,,Oldřich'' svým prapůvodem do počátků 11. století, kdy změna g-h ještě nebyla provedena ani na českém území, nemluvě o oblastech východních, kde ,,g'' žije namnoze dodnes.

Lisí skoky, lisíma zrakoma v Záb. 22, 5 a 22, 23 a 22, 15: Flajšhans: ,,lisí'' staročesky nedoloženo. Komárek námitku odmítl; ,,lisa'' je ovšem primární proti pozdějšímu ,,liška'', která se však v RK též vyskytuje. Ostatně je ,,lisí'' doloženo, jak plyne z Malého stč. slovníku a z Velkého slov., 10, str. 273. Chelčického Síť 124 b; je i ,,lisě'' u Klareta, t.j. ,,lišče'', podle Maška (excerpta) též v Žalt. Poděbr. 50, v. 11 a 141, 28 (překlad latinského ,,vulpium''). Žaltář Vitb. má ,,liszcie''. Kopečný, ES uvádí také ,,lišku'' jako slovo druhotné, jež vzniklo snad nejdříve ve středočeštině (jako hlásiti - ohláška). Dále viz doklady v MJ ,,Lisolaje, Všelisy, Lisov, Lisice, Lísě''. Adjektivum je tvořeno stejně jako ,,rybí, býčí, želví, psí''. Trochu mysticky je zabarvena poznámka G. Kreka, Einleitung in die slavische Literargeschichte, Štýrský Hradec 1887, str. 646. Autor říká, že ,,liška'' je hlavní osobou folklorního zvířecího světa a že jí odpovídá ,,Jagobaba''. Zvíře prý symbolisuje večerní soumrak. Nevylučuji však ještě možnost, že původní Záb. zde měl ,,rysími skoky'' a hlavně ,,rysíma zrakoma'', ač forma ,,lys7 - rys'' není nikde ve slovanských jazycích doložena; příbuzenství s ostatními ie . jazyky však je velmi výmluvné, zde všude je ,,l-'' včetně baltických. Rys je zvíře příslovečně bystrého zraku a je i známo, že ve chvílích nutnosti dokáže dělat neuvěřitelné skoky. Ale doporučit konjukturu ,,lysíma zrakoma'' se neodvažujeme.

Lubicě v Záb. 20, 31. Podle Komárka nedoloženo. Podle Flajšhanse ,,nedoložené a nemožné''. Je to prý utvořeno podle ,,libičky'' v Tkadl, jejž prý Hanka znal. ,,Libička'' by ovšem zněla v Záb. skoro směšně a bez staršího ,,lubica'' nemohla ani vzniknout. Lubica jako ML a v RZ jako hydronyma, resp. jméno hradu je doložena, nemluvě o jiných onomastických záznamech. Je to ústrojný druhotvar k základnímu OJ ,,Ljuba''. Takový vývoje je i jinde, třeba ,,kápě - kapicě - kapička''. Ke kořeni ,,ljub'' je v Gebauerově Slovníku množství derivátů s 57 doklady, mezi nimiž je důležitý ještě ,,lubček'' a též ,,Luboček'', levisticum, u Machka, Čes. a slov. jména rostlin, Praha 1954, str. 63.

Luk (jako zbraň) v Jar. 13, 31 a 11, 9. Odpůrci tu žádali ,,lučiště'', neboť ,,luk'' ve významu dnešním i ,,Hankově'' není prý ve staré češtině doložen. Věcně by námitka neměla vůbec žádný smysl (jde ostatně o luky tatarské). Pravdou je, že i v polských žaltářích nacházíme ,,leczyszce''. Sémantické postupy jsou tu jasné: ,,lok7'' znamenalo kdysi vše, co je ohebné, tedy každý ,,oblouk'' (též u sedla aj.) a snad tu působilo i homonymon ,,luk'', stč ,,česnek'' (je i v MV). Příznačné je, že se v Jar. mluví o ,,tuhých lucích'', které se ,,napínají'' a k nimž patří ,,túlec'', takže je posluchači hned jasné, oč jde. Luk jako zbraň je doložen: Brn. žalt. 58,8 ,,jako ten, který napíná luk'', dále u Veleslavína, Silva quadrilinguis. K tomu ovšem sloveso ,,lučiti''. Že dříve vznikl luk než samostříl, není třeba odůvodňovat. Ve stsl. je ,,luk'' jako zbraň běžný. Sporné snad mohou být přesné významy v adj. ,,ostroluký'', Kott VII; jako OJ je ,,Luk'' u Beneše, uv. spis, str. 257, je i v Hájkovi z Libočan.

Luna (1x v Jar., 2x v Záb.) Podle Flajšhanse ,,dialektické a řídké'', ač sám uvedl doklady ze stč. spisů, viz dále. Mezi řádky dává F. čtenáři na srozuměnou, že slovo převzal ,,padělatel'' z csl. nebo z ruštiny. Gebauer a Komárek neměli námitek, ale podstata věci je nadále pro nás důležitá. Předpokládaný původní tvar je ,,leuksná'' nebo ,,louksná'', t.j. ,,svítící'', lat. ,,luna, luce'' atd. Původ praindoevropský, převzetí z latiny nepadá v úvahu; samozřejmě sem patří i ,,lúč'' (též ve významu ,,paprsek''). Slovo asi vzniklo ještě v době, kdy kromě slunce, měsíce a ohně nebyly jiné světelné zdroje. Od slova je tvořeno polské ,,luczywo'' a staroruské ,,lun6'' podle Černycha, uv. spis, str. 54 a Otkupščikova str. 234 sem patří i ,,luňák'', pták se světlým peřím. Protikladu ,,luna - měsíc'' věnoval pozornost též Š. Ondruš , Čs. přednášky pro 6. mezinárodní sjezd slavistů v Praze, Praha 1968, str. 112. Podle něho je ,,luna'' slovo původní, kdežto ,,měsíc'' později převzat, neboť má neslovesný sufix. O. zde uvádí základ ,,men' - m'nekts'', t.j. ,,měřič noci'' (ne ,,času'', neboť to je pojem velmi abstraktní). Viz i latinské ,,metior, mensus''. Není vyloučeno, že ,,měsíc'' kdysi značilo jen časovou jednotku. Pozůstatkem tohoto stavu by mohlo být to, že v ruštině je ,,luna'' totéž co ,,plnoluní'', kdežto ,,měsíc'' byl i částí ,,luny'' (Vjatkina, uv. čl., str. 267). Je pochopitelné, že světlo je proti měření času pojem prioritní. Měsíc byl převzat i do kalendáře, luna nikdy. Kromě toho: srovnání Kublajevny s ,,měsícem'' by mohlo znít směšně, neboť výraz ,,tvář jako měsíček'' patří do jiných žánrů než do vážné epické tvorby. - Doklady pro ,,lunu'' jsou ve staré češtině početné. Cituje je Flajšhans v často uváděné Obraně, str. 279; Stanislav I, 62; Baw. 216 ,,panna podobná k luně, když světlost největší mívá''. Tím účinnější je porovnání s ,,temnými lesy'' (mrkavy šumy ) v Jar. Dále u Klareta; Roud. umuč. 2. 309 kde se mluví v této spojitosti o ,,čsné světlosti'', dále Bohem. 5. Ve stsl. se tak běžně překládá řecké ,,selené, seléniakos''.

Mohúcí v Jar. 13, 20 se pokládá za ,,rusismus'' i přes latinské ,,potens'' v Žalt. Klem. a žádá se ,,mohutný''. Nehledě k běžnému ,,Všemohúcí'', t.j. ,,omnipotens'' lze slovo brát i jako jednu z reminiscencí z náboženských textů - úkaz v Jar., jak jsme viděli, dosti častý. Je i lužické ,,mogucy'', Muka I, str. 924, výraz tedy není omezen jen na východní slovanské jazyky. V RK je ,,mohúcí'' ještě v původním významu ,,silný, mohutný'', kdežto ekvivalenty v ,,pravé'' staročeštině se spíše váží na citované ,,potens'' z latinských předloh. V Gebauerově slovníku jsou i pro ,,mohúcí'' dva doklady a je tu i ,,mohúcnost'', ba dokonce hrubý metaplasmus ,,mohujúcí''. Dovedeme si představit, jak by reagovali odpůrci, kdyby se toto skutečné monstrum objevilo v našich textech. V Žalt. Klem. je ,,mohúcie stolicě'' (Luk. 1, 52); překlad lat. ,,potens'' tamtéž, 102, 20; ,,proti mohúciemu Bohu'' v Leg. Kat. 2935, ,,mohústvie'' v Modl. 61. Zajímavé je i přechýlené ,,mnohúcno'', t.j. ,,velmi mnoho'' u Kotta VI; běžné ,,Všemohoucí'' ale i ,,nemohoucí'' činí námitku zbatečnou. - Latinské ,,magnus'' patří do téže etymologické rodiny. Vývoj jde vždy od konkrétního k abstraktnímu, a proto je staročeské ,,nemoc, nemoci'' ještě v původním významu ,,býti slabý, mdlý'' ve smyslu biologickém, přenesený význam vznikl později. Proto je i v RK ,,mocný'' (paže aj.) vždy ve smyslu ,,silný'' (5x) nikdy jako ,,vládnoucí, vlivný''. Užito o hrdle, zbrani, ruce, paži a kládách.

Morana (Záb. 21, 5) a Morena, Čest. 18, 1. Tento druhý doklad je snad lépe číst jako ,,Mořena'', viz i též naši úvahu o jménech osobních v RZK. I zde se udržuje dodnes námitka. Podle Flajšhanse prý slovo vzniklo v 18. a 19. století podle křesťanské Mařeny. Komárek pokládá - ovšem neprávem - glosu v MV ,,Morana'' za padělanou a pozastavuje se nad sufixem, ač ovšem ,,-na, -ena, -ana'' jsou prastaré sufixy dostatečně doložené. Striktně vzato je ,,Morana'' stejně tvořena jako ,,hrana, obrana, dvorana, smetana, blána'' a ,,mořena'' jako ,,kačena, halena, MIlena, květena''. Viz i polské jméno řeky ,,Orana'' (k ,,orati'' - brázdící?). Důležitý je i frontální rozdíl slova v Záb. a Čest. a k povšimnutí je i ,,Děvana'' z MV. Formu Morana známe i z lužičtiny (Muka I, 929), ale neví se, jak staré zde to slovo je. Tamtéž i ,,Mórawa'' - můra a ,,móra'', ba i české ,,mora, morús'' (též v MV). O pohanském původu obřadu, při němž byla vynášena Smrt (Morana), t.j. Zima před nastoupením Jara (spíše Vesny) jistě nikdo nepochybuje. Ethnografický materiál je známý a bohatý: ,,mouchy lezou jako mory'', záp. Čechy; to nejsou můry, ale nějaká obdoba latinských ,,Lemurů'' a vůbec takových bytostí; ,,proti Mořeně není kořene'', vých. Čechy, Podkrkonoší, tedy oblast Čest.; Kott, Dodatky I ,,mory ho cecú''; Stanislav II, 81: ,,Moreno, Moreno, za kohos umrela? Ne za ny, ne za ny, než za ty křesťany'' (,,za'' je tu ve zvláštním smyslu ,,kvůli''). ,,Tělo z Moravy do kostela doneseno'' u Kotta I, dodatky ukazuje, jak se slovu přestávalo rozumět (význam není ,,márnice''). Stáří slova dokazuje i ,,Marenočka'' (Kalandra, uv. spis, str. 309). Kott VI ,,nesú na palici Hehanu Morenu''. Viz dále J. Jireček, Zbytky českých písní národních ze 14. do 18. věku, ČČM 53, 1879, str. 44 nn. U Poláků bývá častěji základ ,,Marz (ana)''. Jde tu zdánlivě překvapivě o bohyni úrody, viz lat. Ceres a řeckou Démétér. Ukládání zrna do země a jeho klíčení na jaře je obdobné představě ze Záb. ,,z Vesny po Moranu''. Stejná alegorie i ve známé starořecké báji o Persefoně, střídající svůj pobyt v podsvětí se stykem s horním světem.

Mrkavy šumy Jar. 8, 6. K ,,šumě'' viz dále včetně naší úvahy o pojmenováních lesa v našich textech. ,,Mrkav'' podle Flajšhanse ,,nedoloženo, nemožné'', Komárek se opírá spíše o Gebauera a spokojuje se konstatováním nedoloženosti. Viz dále naši stať o slově ,,súmrky ''. Jazyk RK je opět důslednější než pozdější texty, neboť liší ,,mrak'' od slovesa ,,smrknúti sě'', které je ve stč. běžně doloženo. Náš výraz ,,soumrak'' a ,,mračný'' je již analogický a vlastně nesprávný. Také ,,mrkati'' je původně ,,obscurari'', kdežto dnešní ,,mrkati očima'' je již metonymicky značně posunuto.

Mrtev (Čest. 18, 4 = mrtvý, mrtvola). Bývá žádán tvar uvedený zde v závorce. Ale staročeské ,,mrtv'' doložil i Kopečný ve svém ES, je to přímá obdoba latinského ,,mortuus''. Viz i doklady z Véd (Zubatý I, 1, str. 56): ganitwah - jenž se má narodit, karvath - faciendus, getnah = dobytný. Snad teprve spálením se tělo stalo dokonale mrtvým a zbaveným duše. Všimněme si též Kottových dokladů z Žamberecka (VI) ,,mrtev, mrtvec'', jež ovšem odpovídají formám ruským.

Mútiti vodu, mútný (LS 1, Sbyh. a Jel. 4x). Flajšhans i Komárek konstatují nedoloženost slova ,,mútný''; proti ,,mútíš vodu'' se citují paralely z jiných literatur. Takové poukazování je bezcenné. Hlubší analysou se objevuje jednak všeslovanskost základu ,,mot-'', jednak, a to je ještě důležitější, opětovné prolínání jevů přírodních a fysiologických v RZK a rozkládání pojmů na části, jak jsme to již poznali. Sémantický postup - a samozřejmě i formální vývoj - slov ,,mútiti, mútný - smutný, rmoutiti'' aj. je v češtině běžný a není omezen na naše texty.

O metaforách, pokud šlo o jednotlivé výrazy, jsme již hovořili v povšechném úvodě k těmto úvahám. Je třeba si povšimnout i případů, kdy se obraz vytváří teprve spojením se slovesem, kdy vznikají t.zv. personifikace, jež jsou vlastně odrůdami metafory; zevrubnější rozbor ovšem by patřil spíše do esthetiky a stylistiky k RZK. V níže podaném výčtu jsou zaznamenány hlavně případy, kdy spojení ,,sloveso + jméno'' je užito jak ve smyslu původním, tak i metaforickém. Podružná kriteria mohou být tato:

Vraťme se k heslu ,,mútiti, mútný''. Obdobné je latinské ,,moveo'' a německé ,,Betrübnis'', přeneseno na jevy duševní. Ale dokladů je i pro slovanštinu všude hojně. V Supr. 352, 15-16 se tak překládá řecké ,,tarattein'', kaliti život (ne ,,kaliti'' jako ocel, to je opět novější, viz výše), ale jako čistou vodu. Stsl. Jan 5,7 ,,jegda v7vzmutit7 se voda'' (o rybníku, do něhož vstupoval anděl); ,,voda sě zamútila'', slovensky běžně; Mutňa, říčka u Seliščeva, uv. spis, str. 78 a další hydronyma: Matawa, Matnica, Metna, Metno, polsky macič, Motlawa, Smetomska Struga; v Igoru je význam ,,bouřný'' v této souvislosti; polské odmet - vodní vír; slovenské přísloví ,,mútná voda tečie po ludských žlabiech''; Olomúc jako Olovary, buď podle ,,kalení'' piva nebo spíše k významu staršímu: ol7 - bahno, tedy místo se zakalenou vodou; podle Rozwadovského je ,,Matvas'' starý název pro Dunaj; prakořen je tu vždy ,,menth'' - kalný. Stanislav, Slovenský juh, cituje MJ i OJ ,,Mut, Mutišov, Mutěnice'', potok Manta; bulharské ,,M7tivirL (V. Georgiev, uv. spis, str. 54); už V. Dušan, ČČM 22, 2, 1848, str. 311 ,,ale sa mi voda zamútila od tech baranoch'', jinak ,,mutná voda je, když mnoho prší'', viz i kontext RZ! Mut6, omut6'' je i ,,kal, jíl''. V. Greg. 122a7 je ,,smut - seditio''. Pro ,,mútiti vodu'' je přímý doklad v Ev. Víd. 9; mútiti oblaky, Alx. Šaf. 42 (o hromu); ,,piesek mútě sě vňuž moře samo'', Alx. Víd. 73. Pěkný výklad o prolínání přírodních i psychických jevů sem náležejících u Machtka, ES s.v. ,,smutný''. Je i řeka nebo říčka ,,Smutná'', protékající obcí Sepekov na Písecku. K ,,mútiti'' se vytvořily později odvozeniny k větší zřetelnosti výrazu: ,,kormoutiti se (snad ,,kolo mútiti'') a ,,balamutiti''; víno ti rozum pomoutí'', Kott VI. Není tu tedy žádný ,,romantický'' sentiment a o výpůjčkách z Čulkova nebo Karadžiče nelze mluvit.

Mužie, mužstvo - stanovisko bylo zaujato již výše. Bývalo též vytýkáno, že oslovení ,,mužie, muži'' je nestaročeské a příliš liberální. Ale titulární hierarchie je pozdější, v oligarchii je ,,vládce'' (v našem případě ,,kněz'') jen ,,primus inter pares''. Tykání trvá dodnes na Balkáně. K věci viz S. Rosponda, Gramatyka historiczna...str. 315 nn.

Mužie pašu, žeň i ruby strojá, Sn. 2. Toto místo je hlavolam, jejž snad nikdy bezpečně nerozřešíme. Potíže pramení hlavně z toho, že rukopisné ,,PASU'' je možno vedle našeho výkladu číst i jako ,,pasú'' (to múže znamenat ,,pasou'', ale i ,,chrání''), dále že ,,SENI'' připouští také starší interpretaci ,,ženy'' (protiklad k ,,mužům''), přičemž pak ,,ruby'' by znamenalo ,,roucha části oděvů. Nepřihlížíme již k návrhu ,,pažiú'' od ,,pažiti'', cvičiti se ve zbrani, protože úzus RZ by žádal ,,pažiá'' (v RK by byl tento výklad přijatelnější). Naše texty také neznají ,,pachati'' - orati, proto se domníváme, že ,,strojiti'' tu znamenalo jaksi vyšší činnost, ,,organisovat'' něco, tak i ve stsl. ,,stroitel6'' je ,,představený''; v RK Jar. se mluví o ženské ,,strojné kráse'', tedy o nějakém nalíčení tváře, ozdobách šatu apod. Odpůrci celé místo buď přešli mlčením (Komárek, Flajšhans) nebo vytýkali, že je tu nesprávně vystižen raně středověký úděl žen. Viz k tomu M. Ivanova, Tajemství RKZ, Praha 1969, str. 273 nn. Otázku historické věrnosti textu zde nemůžeme řešit, ač pokládáme za povinnost upozornit, že novější sovětská věda se vyslovuje spíše pro volné zpracování a přizpůsobování starých Bylin a pověstí podle doby, v níž byla těmto textům dávána konečná (případně i písemná) forma.

Domníváme se, že čtení ,,pašú'' a ,,pasú'' je méně pravděpodobné i proto, že je tu vypuštěn předmět, a to při stáří RZ i plastičnosti těchto písní vypadá cize. Proto se přimlouváme za čtení ,,pašu'', pastvu, ale i ,,potravu'' (polské ,,pasza'' - žir, viz W. Tazsycki, Onomastyka, Vratislav 1958, str. 57), ač ovšem i ,,pachati = dělati'' je možné (Černych, uv. spis, str. 59). Týž autor zdůrazňuje též, že ve staroruských listinách bývá odlišován ,,muž'' svobodný, družinník, od ,,člověka'' poddaného (čeleď, o níž se v RZ mluví rovněž). Viz třeba též Ipatěvský rkp. 390 ,,muži otni''. Dodnes přežívá rčení najmouti si člověka'', t.j. někoho na práci. Náš výklad ,,pastva, žeň, rubání'' (dřeva) by měl tu výhodu, že by zahrnoval všechny hlavní hospodářské práce raného středověku: získávání pastvin pro dobytek, polí pro obilí a dřeva pro stavební a řemeslné práce. Archiválie leckdy uvádějí tyto druhy činnosti pohromadě.

Milion Marca Pola a paralela s Jar. 8, 22. I zde se vynořil velmi sporný problém, záležející hlavně v tom, že uvedený stč. spis souhlasí s verši RK téměř doslovně. Odpůrci tvrdili a snad tvrdí dodnes, že Hanka znal ,,Milion'' a že příslušné řádky s malými obměnami opsal. Komárek je opatrnější a spokojuje se zjištěním (podle Gebauera), že Jar. je mladší než Mil. Na váhu padá prý též to, že v Mil. se praví ,,rozdělili tresť na dli'' (lat. ,,in partes duas scindentes''), kdežto v Jar. se říká, že rákos na délku položili. Co lze říci z lingvistického stanoviska? Nejdříve ,,položím na délku'', ale také na hlubší souvislosti oba úryvky:

Jar:	Mil. (Podle Komárkovy transkribce)
Kublaj káže vsiem svým čarodějém,	Král přikáže čarodeníkóm a hvězdářóm svým,
hadačém, hvězdářem, kúzelníkóm,	aby pověděli uhodnúce,
aby zvěst ovali uhodnúce,	kerakej by konec jejich boj měl vzieti.
kteraký by konec boj jměl vzieti.	Tehdy ti odpověděli, a na dvé rozdělili trest na dli,
.................................	i položí před sebú na zemi. A jednéj
Na dvě straně kolo rozstúpichu	straně převzděli Chinchiš a druhé Uncham...
i na dlí tresť črnú položichu
i ju na dvě pólě rozcěpichu.
Prvej póle ,,Kublaj'' imě vzděchu,
vterej póle...

Mimochodem: přepis Komárkův není přesný, neboť kodex má ,,tie odpověděli'' a ,,položie'', první tvar méně správný, ale druhý lepší než v přepisu. Po jazykové stránce je RK jako vždy daleko archaičtější i přesnější. Jsou tu náležité dativy k jo- kmenům na -ém proti analogickému ,,hvězdářóm'', lapidární a hutné ,,káže'' proti ,,přikáže'' s mrtvým a zbytečným prefixem; ,,zvěst ovali'' ve shodě s územ RK (ke ,,zvěst , zvěsť'') kdežto ,,pověděli'' je ve striktním smyslu vlastně hybridní (naroubování afixů k ustrnulému perfektu, i když je to útvar starý, viz LP ,,předpověděniem'' (; ,,kteraký'' proti ,,kerakej'', ,,jměl'' proti ,,měl'', vzděchu - převzděli (v Mil. opět má ,,a'' v ryze slučovacím významu a kolísají tu i formy dativu sing. fem. ,,jednéj - druhé''; t.zv. ,,jotace'' není v Mil. přesnější než v Jar., ba je zanedbána ještě více (čarodeníkom, před). Rozpor, že v Jar. je třtina položena, ne rozštěpena na délku, nemusí být směrodatný. Dal by se vysvětlit tak, že rákos leží ,,v celé délce'' nebo i podél průměru kola mezi čaroději (asi jako dnešní rčení ,,jak široký tak dlouhý''). Ale máme lepší výklad podle výborné analysy J. Letošníkovy ( uv. spis, str. 28 nn.). Autor se nepokouší doložit výraz ,,dlí = tlo'' (slovo samo není jen v polštině, ale i v lašských a jiných moravských nářečích - větší potíže jsou však s odůvodněním ,,DLI'' - tlo), ale vychází nepochybně správně z možnosti ,,tresť - otýpka rákosu''. Třtin je tedy mnoho a nejde jen o jedno stéblo. Tato ,,černá třtina'' je asi orobinec (Typha), který má tmavohnědé šišky a hojně roste v krajinách, o něž tu jde. Věcně se líčení magického obřadu shoduje s popisem obdobného čarodějství, běžného např. u starých Skythů a popsaného Herodotem. Lingvisticky můžeme Letošníkovy důvody shrnout a ještě doplnit. L. si právem všiml - snad jako první z vykladačů - že po rozštípnutí jednoho stébla by musilo být v Jar. užíváno dále duálu a nemohlo by tedy o pár veršů níže stát ,,přinesúce ty třti tozcěpené''. Duálu je v Jar. šetřeno přísně, po ,,dva, oba'' je vždy, ale i jinde: případy jako ,,silně paži'' a ,,srazista sě oba oščepoma'' dokazují, že by musilo být ,,tě třti rozcěpeně(j)''. Také případná námitka, že plurál měl spíše ,,trstie'' (jako ,,trnie'') se vyvrací dokladovým materiálem, viz např. Alx. Jindř. 307 ,,hustě stáchu na zdi kopie jakžto tresť neb třtina v snopě''. Stejně máme dodnes ,,drť, mrť, prsť'', ano i novodobou tresť, kterou asi nelze oddělovat od stč. výrazu pro ,,rákos''. Značí tedy ,,trsť'' jak jedno stéblo, tak i kolektivní plurál. Dokonce není ani vyloučen výklad ,,třty rozcěpené'' jako masc., doklad uvádí Gebauer III, 1, str. 392.

Čtení ,,rozcěpichu'' ještě odůvodníme s.v.; Letošník cituje z Gebauera příklady na Význam ,,rozhrnouti'', nebyla-li ostatně otýpka rozťata ostřím. III, 1, str. 353 ,,pták...vietr na dvé štípie''. Výmluvné je i místo ze Supr. (270, 5) ,,povelěše prinesti tr6stie i rascěpiv6še na d6voje...'', ovšem v jiných souvislostech, jde tu o nějaké mučení stoupence Kristova. Nicméně můžeme toto místo počítat k těm, na nichž se jeví znalost náboženských, asi přímo stsl. textů.

Právem upozornil L., že ani z Mil. není jasné, zda se míní jeden rákos nebo celý svazek. Říká se tu ,,nad těmi třtěmi rozščepenými''. Tato nedůslednost v RK není. Jsou i další rozdíly: v Mil. jsou jen zaklínači a hvězdáři, Kosmas mluví o vyhnání tří druhů kouzelníků, (za Břetislava II), Hájek z Libočan jich zná jedenáctero.

Posléze je Letošníkovým výkladem odstraněna i potíž s imperfektem ,,svícez íše'', jež bychom při jednom stéblu museli považovat za vážnější odchylku. Ale dál-li se boj mezi více stébly, probíhal na větším prostoru i za většího počtu ,,účastníků'', takže imperfektum je náležité a jeho dnešní přesný ekvivalent by byl ,,Kublajovy třtiny pozporážely své protivníky''.

Ze všech těchto důvodů se jeví text Jar. starší než dochované znění Mil. Ale i kdyby byl pravdou opak, znamenalo by to jen, že epik, jsa věren známé pravdě, že pokud lidový pěvec přebírá psanou předlohu (to se ovšem stává zřídka), činí tak doslovně, čerpal ze staršího rkpu Milionu, nám již neznámého. Zanedbatelné nejsou ani důvody psychologické: geniální padělatel by nemusil, ba z pochopitelných příčin by se obával doslovně opisovat z textu, jehož umělecká úroveň je hluboko pod oběma Rukopisy.

Nadivno Jar. 7, 23. Zde Flajšhans mlčí, ale Komárek tu vidí vypůjčku z Žalt. Klem. a kromě toho se mu nelíbí forma; běžnější je prý ,,naddivno''. Situace však vypadá jinak. Dle Stč. slovníku je ,,nadivný'' nejen v Žalt. Klem. (1x), ale i ve výkladu Hebr. L (z počátku 15. století). Slovo vůbec není konstruováno podle latinského ,,admirabilis'', jak dokazuje valašské ,,přenadivný'', Kott VII, dále lašské ,,ponadiv'', t.j. ,,pro podiv'' (V. Prasek , uv. sborník 1, 1888, str. 3). Jako OJ doložil opět Kott, Dodatky k Bartošovi, str. 58. Konjektura H. Hrubého a F. Šimka k M 189 a S 36a v Tkadl., totiž čtení ,,nám divno'' místo správného rukopisného ,,nadivno'' tedy není na místě. Ostatně je ,,nad'' jen ,,wurzelerweitert'' z ,,na''. K věci patří jistě rčení jako ,,stavěti na odiv'' nebo ,,to je div na div''. Stč. slovník cituje hojně případů k ,,nadiviti sě'' a ,,nadivovati sě'' a neuvádí k těmto heslům ani jeden případ s ,,nad-''.

Ňadra Jar. 8, 9, viz naše kapitoly o hláskosloví. Flajšhans říká, že staročesky bývalo ,,nadra'', Komárek mlčí. Dovodil jsem již, že nejsprávnější etymologie tu vychází ze subst. ,,jádro''. Tvar z RK ovšem i ve stsl., význam ,,sinus'' u Gebauera I, 378 aj. Tedy původně ,,v7n - jadro''. Měkká forma v RK (shodná ovšem s dnešní) dokazuje, že běžně žilo povědomí o původní složenině; kdyby tomu tak nebylo, bylo by v RK asi ,,-j-'' vymítnuto jako nepohodlné. Ve staré češtině se vyskytuje i ,,nědro'', patrně přehláskou k výše uvedené formě, ba je doložen i další vývoj ,,nidra''. Staročeské ,,n-'' může spadat i na vrub nejasné grafiky.

Nález, Ls 67 ve významu ,,soudní výrok''. Podle Komárka je to kalk z latinského ,,adinventio'', pro 10. století nepravděpodobný. O středověkém výskytu výrazu se však nepochybuje. Podle našich již známých úvah je tu starší tvar, patrně u-kmen ový, místo běžnějšího ,,nalezenie''. Ale i ,,nález'' je mnohokrát doložen a existoval také ve staré polštině a ruštině (13. století). Viz k tomu Brandlovu Obranu, str. 119. Podle H. Jirečka, Prove, s.v., značilo toto slovo jakýsi ,,precedens'', případ, jenž se řeší poprvé a jehož výsledek se právní normou teprve stane. Tomu nasvědčuje též etymologický původ slova: něco, k čemu je nutno se teprve dopracovat, došplhat, dojít, vylézt - ,,lézti'' a ,,jíti'' si bylo kdysi sémanticky bližší než dnes, pravděpodobně i pro větší neschůdnost terénů. K otázce převzetí: přesnější by bylo spojit ,,nález - inventio'', nikoli ,,ad-'', jež je jistě mladší; ,,inventio'' odpovídá ,,nálezu'' téměř doslovně, kdežto ,,adinventio'' vypadá spíše jako ,,krásné'' slovo ,,přivynalezování'' v Žalt. Kapit. 105, 39. Osobně o převzetí pochybuji, ale mějme na paměti, že ze stsl. je snad i ,,svědomí'' a ,,milosrdí'' (to je i v Jar.).

Nastojte (Jar. 7, 22 - 23 a 11, 22). Flajšhans: Staročesky žalostné volání o pomoc, zde jako citoslovce podivu, nedoloženo. Komárek odmítá tuto výtku a vidí možnost významu ,,přistupte''. Předně: ,,nastojte'' je jako citoslovce dochováno i ve starých textech, např. v Pas. Muz. A 270 aj. (viz Stč. slovník str. 291), ale i jinde: Hus, Post. 32 H. Svatokupectví 3C (hle, podívejte se), Dcerka 8, Třetí pramének aj. Kromě toho je v Jar. význam trochu jiný: nastojte i ves svój um sbierajte, t.j. ,,buďte nápomocni, účastni, poslouchejte'' (aby se mi dobře přednášelo), za odměnu to bude ,,nadivno sluchu''. V druhém případě je kontext, ,,nastojte, slavný Vněslav sražem...'' s pravděpodobným smyslem ,,pomozte, přispěchejte na záchranu''. Lze ovšem přeložit i ,,běda'' nebo ,,pohleďte''. Výklady etymologů (Machek, Holub - Kopečný) k tomuto slovesu jsou mylné. Původní smysl byl ,,stůjte nad tím'', t.j ,,dávejte na to pozor, slyšte, vizte''. Občasná forma ,,nestojte'' se vyvinula jak druhotná spolu se smyslem ,,pomáhejte'', tedy ,,nestůjte''. Pro námi uváděný prapůvodní význam svědčí též vazba ,,nastojte mého hoře'' u Gebauera IV, 363 i bulharské subst. ,,nastojavit'' - ten, kdo dává pozor; srv. i Modl. 53 ,,ah, nastojte na mé hříchy''.

Lev nastřelen žene Jar. 13, 24 (t.j. postřelen, zasažen šípem). Flajšhans: nedoloženo. Komárek cituje Gebauera: ,,výraz moderní''. Ve staročeském slovníku skutečně není. Ale čekali bychom spíše výtku, že jde o překlad německého ,,anschiessen''. V Čechách se říká běžně ,,postřelen'', ale z myslivecké mluvy na Moravě znám ,,zástřel'' i ,,nástřel'', nevěda však, jak staré jsou tyto výrazy. ,,Zástřel'' je v Brn. nauč. 105. Protože lukem střílel ve středověku téměř každý, je pravděpodobné, že sloveso bylo spojováno s četnějšími předponami než dnes, nehledě k tomu, že se nám, jeví prefix ,,na'' vhodnější než ,,po''. Bývalo i ,,podstrelil'' - ,,striga podstrelila''. V chodském nářečí znamená ,,nastřelený'' a ,,nastřelný'' totéž co ,,opuchlý'' (Hruškův Dialektický slovník, Praha 1907). B. A. Rybakov , Russkie letopiscy i autor Slova o polku Igoreve, Moskva 1972, cituje na str. 338 ,,nastrělen byv (Dem6jan7 Kudejevič) ot Polovcev'', t.j. ,,poraněn''.

Do nedozíráma daleko v Jar. 10, 33 podle Komárka i jeho předchůdců ve staré češtině nedoloženo. ,,Zírati, ozírati, nedozírati'' - to vše opět ukazuje na rozsáhlé vidové možnosti a plastičnost vnímání u těchto pěvců; i zvukomalbu rytmem je možno v tomto výrazu vidět. Také stsl. ,,nazirati'' (např. Ass. Luk. 6, 7) se týká dlouhého, pátravého pohledu. ,,Daleko do nedozíráma paskovské rybníky běží'' u Bezruče, ,,Rybníky za Paskovem''. Viděl jsem toto ,,nedozírámo'' v lašských textech, ale nyní mi chybí přesnější citát. ,,Dozírám'' doložil Kott ze Sasínkových příspěvků. Podobné je i ,,neuvěřímo'' u Kotta II.

Němý les, Sbyh. 25, 8. Flajšhans: nedoloženo, moderní. Ale H. Kronasser, Handbuch, str. 65 dokazuje pravý opak. Třeba ,,mrtvá cesta'' je obrat, vyskytující se i v řeči primitivů (cesta, po níž se již nechodí). K. připomíná, že se taková dikce shoduje s básnickými obraty ,,věž se dívá do údolí, noc sní'' aj. Slovo ,,němý'' je velmi staré a znamenalo kdysi spíše ,,tichý, šelestivý, mumlavý, nesrozumitelně mluvící'', odtud i ,,Němec''. Staří obránci již doložili, např. Mareš , Pravda, str. 142. Je i ,,Mrtvý les'' jako MJ, jež je snad protikladem proti ,,šumě'' lesu šumícímu, viz dále. Husova dikce není příliš květnatá, ale přece čteme (Das. 52B) o ,,mlčící nebo němé Gomoře'' a ,,Sodoma, pasenie mlčície'' (pastio silens). Jde tu spíše o ,,němé'', t.j. ,,tajné'' hříchy, ale obraz je přenesen i na konkrétní pojem města. Důležitější jsou tu ovšem poznámky Moszynského (uv. spis II, 2, str. 717) ,,lésy dremúčije'', běžné ve slovanské lidové poesii; tamtéž na str. 860 o potocích, řekách aj.: Němen, Nemenka, Ponemet aj.

Nevzmožno v Jar. 11, 32-33 se obecně vydává za rusismus. Protože je to však zcela normální tvar od běžného ,,vzmoci se'' , bylo by možno již proto námitku odmítnout. ,,Nemožný'' by snad bylo pro tohoto pěvce ekvivalent za ,,slabý'' nebo dokonce ,,nezámožný''. Vzmoci sě - býti silný, dynatos (N. M. Šanskij I, 3, s.v. vozmožnyj). Toto ,,vz'' znamenalo, že se není možno ,,vzmoci, vzchopit'' a výborně se hodí do kontextu, lépe než žádané ,,nemožno'', jež se asi vztahovalo spíše na příčiny objektivní, které byly mimo dosah jednající osoby.

Nižní, vyšný Čest. 17, 21 a 15, 5 ,,nedoložené, nemožné rusismy''. Tak viděl věc Flajšhans, kdežto Komárek připustil početnost dokladů z onomastiky, početnějších na východě ČSFR. To však nestačí. Bližší zkoumání věci obohacuje naši řadu důkazů pravosti o další položku. RK totiž liší velmi přesně pojem ,,vysoký, nízký'' (tak i ,,hluboký, široký'') ve významu ,,co lze měřit, co je velkého nebo malého vzrůstu'' a ,,nižní, vyšný'' (a také širý ) co je možno leda zrakem částečně obsáhnout a co je charakterisováno nikoli rozměrem, ale polohou. Jde tu o ,,vyšen'' hrad Kruvojův, který je položen ,,nad vršinou lesa'', a o ,,nižnie chvrastie'', jež je ,,v úvale''. Psát ,,nízké chrastí'' by nemělo smyslu. Tvary se sufixem -ok, jenž je snad skryt ve slově ,,oko'' jsou ovšem v RK také a jsou četnější. Není dále pravda, že by ,,nižní'' a ,,vyšný'' bylo doloženo jen v MJ. Přímý doklad na ,,nižný'' je v Ol. 143b i ve Stč. slovníku. ,,Vyšný'' zde sice není, ale zato ,,obvyšný'', Stč. slovník 9, str. 225 s devíti příklady + ,,obvýšně''. Snad tu byla snaha o větší zřetelnost po zániku kvalitativních rozdílů mezi ,,y, i'', aby se slovo nezaměňovalo za deriváty k ,,višni''. Doklady se naleznou - podle Stč. slovníku - i v Půhonech v Žil. knize, arci z MJ. Archaismus z Ev. Ol. je střídán v jiných spisech téhož žánru synonymy jako ,,dolejší'' a ,,najnižší''. U Kotta VI čteme ,,nižní cesta'' (výraz ze Vsetínska, ve IV. dílu ,,vyšná cesta, vyšný konec'', dokonce i ,,vyšná slova'' Vyšní neb Vyšný jako osada je u V. Šmilauera, Osídlení Čech ve světle místních jmen, Praha 1960, str. 189, 195 aj. Snad sem patří i různé ,,Višňovky'', viz výše. Nosák-Šrámek I, str. 524 tu vidí staré komparativy ,,Vyšná'' a ,,Nižní'' Lhota. Starobylost těchto výrazů, nijak neomezených jen na východní Slovany, jeví snad i řeka Nisa a OJ Vyšohlíd; ze stč. slovníků známe i výrazy ,,pták vyšohnědek'' (svrchu hnědý, lat. altio). Bývalo i ,,hlubý'' (Tkadl M3 ,,Hlubost'') a samozřejmě ,,šíře, výše, výšina'' proti ,,šířce'', ,,výšce, vysočině'' atd. Oposice výrazů ,,nižní - nízký'' se jeví též ve stsl., třeba ,,chrámová opona se roztrhla'' ,,s7 vyš6něago kraja do niž6něago'', Mat. 27, 51. Zajímavé je, že se v těchto spojitostech neužívá slov jako ,,prevysok7'', ale vždy komparativů k ,,vyš-'' (řecké ,,hyperanó''). K tomu R. M. Cejtlin, Studia palaeloslovenica 1971, str. 64. Kořen ,,ni-'' byl kdysi velmi plodný (niva, niklý) a nelze vyloučit, že je třeba v RK číst ,,nizní''.

Oběcati oběť Záb. 21, 7 je podle Flajšhanse ,,křesťanské, pozdní''. Také proti ,,oběcati'' místo formy přehláskované měl námitky, ač by se dalo vyložit i jako kultovní archaismus (srv. známé slovo ,,svácenina'' ve stč.). Komárek námitku odmítl i proto, že ,,oběť'' je tu prý ve smyslu křesťanském. To vše je neúplné a nedomyšlené. Eytmologicky je ,,oběť'' původne z ,,ob - věť'' (viz i naše heslo ,,svěť ''), tedy nikoli hmotný předmět darovaný bohu, ale ,,příslib'' oběti, jenž je možný jak v pohanské, tak i v křesťanské bohoslužbě. Sloveso ,,oběcati'' (mimochodem. vizme polské OJ Obiecan, Obieciian, Kozierowski II, 1, str. 76) je ovšem starobylé; základ známý dodnes z knižního ,,vece'' je v RZK ještě v plné síle, ač je známo i pozdější postnominální ,,obětovati'' v Čeat. ,,obětova kravicu bujnú''. V Záb. je třeba překládat ,,slibovati oběť'', neboť Záboj se na věci dívá tak trochu podle zásady ,,do, ut des''. ,,Oběť'' je doloženo v několika slovnících jako ,,holokauston'' (t.j. ,,úplně spálené tělo'' jalovice aj., tedy ve významu naprosto pohanském). Totéž čteme u Štítného - 6 dokladů jsem vyčetl z Maškových poznámek (dosud neuveřejněných) výraz se vyskytuje i v Troj. kronice a jinde. Další doklady u Mareš e, Marnost, str. 237 a ve Stč. slovníku, jenž se tu v dokladech i v jejich výkladu shoduje s námi. Pokud bychom čekali spíše ,,trěba'' nebo ,,žr6tva'' je nutno upozornit na stsl., kde jsou zase tato ,,pohanská'' slova běžnými ekvivalenty i za oběti křesťanské. ,,Padělatel'' zde tedy nearchaisoval , i když v MV uvedené výrazy jsou. V Klem. žalt. 106, 22 a 115, 17 je přímo ,,obětovati oběť'', tedy zmodernisovaný terminus technicus a figura synonymica jako v Záb. a polské ,,ofiary obiecané'' sem patří rovněž. Oběť se přislíbila, ale až po vítěz ství se skutečně dávala (jako v Záb.). Vondrák (Frisinské památky, jejich vznik a význam v slovanském písemnictví, Praha 1896) se domnívá, že slovo ,,oběť'' - votum, tedy s koncovkou tvrdou, v češtině bylo skloňováno podle ,,kost''. Podle Bartoše II znamená ,,oběcěti'' též ,,vynaložiti''. - Pro úplnost ještě zaznamenáváme etymologický výklad Slawského k záhadnému výrazu ,,kobieta - žena''. S. je spojuje s ,,obětí'', tedy kob6věta. Staročeské ,,koba'' je havran, krkavec, ale i věštné znamení z letu ptáků (augurium). Koběta by pak byla původně ,,kněžka'' a tím by byl, je-li toho ještě třeba, překřesťanský původ slova ,,oběť'' bezpečně prokázán.

Obzíra Záb. 20, 16: podle Flajšhanse nedoloženo, Komárkovi se spíše nelíbí aorist od sloves tohoto typu. Fl. cituje nějakou paralelu z A. Marka. Přepis Komárkův ,,obziera'' je nesprávný; aorist je jediné možný, protože jde o děj, který sice trval, ale v mysli pěvcově je chápán jako ukončený. Na sloveso ,,obzřieti'' je dokladů mnoho. Stč. slovník má též ,,obezřovati'', ale to je pravé iterativum, i když vypadá podivně, kdežto ,,obzíra'' je myšleno ,,durativně'', nebo snad ,,distributivně''. Simplex ,,zírati'', jenž je v Čest., značí ,,zářiti''. Spojitost obou pojmů dokazuje subst. ,,zrak'', t.j. smysl, který činí věci jasnými. Dokázali jsme již souvztažnost obrazů a přírodních jevů, a proto bylo lze očekávat, že tato slovesa najdeme v nejstarších textech velmi hojně a s rozmanitějšími afixy než dnes. A tak tomu skutečně bylo: stsl. a csl. vzírati, nazírati, prozírati (naše ,,prozíravý''), ozirati (Stsl. slovník toto sloveso neprávem ztotožňuje s ,,ob7zirati'', první z obou značí ,,ohlížet se zpět''), prizirati; je i slovenské ,,poobzírati sa''. Ruské ,,obzira'' má druhotný význam ,,opatrnost'', U Sreznevského ,,obziratel'' - dozorce. Přímo doloženo -- ve významu jako v Záb. -- je ,,obzarati'' v sch. (Vaillant, Zlatarič, str. 178); další příklady jsou v Supr., na našem území pak ve východní laštině ,,obezdřič se, uobezdřič se, obžyrač se'' změnám je Východoslovenské ,,obzirač'' u Czambela, Slovenská reč, str. 560. Vzhledem k hláskovým změnám je nutno akceptovat značné stáří těchto útvarů. Sloveso ,,preglédati'' ukazuje značnější sémantický rozdíl proti ,,obzírání''. Toto je myšleno jen jako vnímání zrakové, ono je spojeno s rozumovou úvahou.

Odoleli Jar. 9, 10. Flajšhans žádá ,,odolati'' pro starou i novou češtinu, ale Komárek soudí, že forma je ,,variabilní'', námitku tedy opouští. Skutečně je polsky i česky někdy -a- (polské MJ ,,Odolanóv''). Také v ruštině je obojí forma. Z několika etymologií se nejlépe zamlouvá spojení s příslovcem ,,dole'', tedy ,,kloniti, někoho srazizi dolů''. Sch. tvary mají -e-. tak i RK a MJ i OJ z jeho oblasti: Odolenov, Odolená Voda, Odolenovice, Vodelenovy (ty však na Písecku), OJ Vodolenský, Vododlenov na Sušicku, stč. jméno Odolen ze století 11-12 jako ,,Chumlen, Mučen'' (Beneš, uv. spis, str. 293) z původního ,,Odolěn7''; na Moravě je ,,odolen'' kozlík lékařský, Valeriana, preventivní prostředek proti moru (Machek, ES). Dnešní význam je spíše ,,ubránit se'', ale v RK a také v EJ (zde ,,svítěz ich světu'' zřejmě místo původního tvaru k ,,odoleti'') ještě žil význam silnější: porazit někoho.

Opěšalý Lud. 20, 5. podle Flajšhanse chybné, neboť to prý znamenalo ,,unavený'' a nesouviselo s ,,pěší''. Komárek však slovo doložil ve smyslu ,,pěší'' z Kron. Troj. a námitku tedy odmítl.

Flajšhans tu vyslovil domněnku - převzatou též Machkem - že ,,opěšalý'' patří ke slovesu ,,pěšati'', t.j. ,,slábnout'', ale i ,,ztrácet barvu, chřadnout''. Je i v jiných slov. jazycích a etymologie je prý obtížné, příbuzné je snad litevské ,,pézti''. Ale věci se dají lépe vysvětlit z adj. ,,pěš6'' a slovesa ,,opěšěti'', státi se pěším, vedle ,,opěšiti'' - učinit pěším. Tak uvažoval už Miklošič ve svém ES: kdo je přinucen jít pěšky, unaví se. Ve staré ruštině je ,,pripěšati'' - o ptáku, jemuž byla přistřižena křídla. V. Dušan již v ČČM 22)2). 1848, str. 313 vykládá toto adj. jako ,,opuštěný od koně'' a tak i Stč. slovník 11 s.v., kde je adjektivum i sloveso. Přímé doklady jsou v Kron. Troj. i v Alx. Obě varianty slovesa s ,,ě'' a ,,i'' též u Týna, uv. spis, str. 53 (podle Jungmann a?).

Ot, oteň (otný) jen v RZ (Sn. I LS). V RK je jen: ,,otec, otčík, otecký''. O věci se mnoho psalo. Flajšhans říká, že ,,ot'' je dialektický pozdní novotvar a ,,oteň zlat stól'' převzat z Igora. Komárek k tomu, že ,,nářeční a jiné doklady jsou velmi nejisté'', ale že v dávné minulosti tento tvar nepochybně existoval. V RZ však prý byl utvořen elementární etymologickou úvahou. - Pokus vyložit ,,ot'' jako předložku (vsiak ot svéj čeledi, t.j. ,,každý od své čeledi'') méně vyhovuje. ,,Ot'' je subst. a ,,své čeledi'' bereme jako dativ.

Etymologicky je ,,ot'' spřízněn s obdobnými výrazy v jiných ie.jazycích, ale i v neindoevropských (turecké ,,atatürk''). Slovo asi vzešlo původně z dětské řeči jako ,,tata, mama, děd7'', lat. ,,anus''. snad i ,,vnuk'' (7n + sufix, Šanskij). Tak máme starohornoněm. ,,atto'', gotské a střec. ,,atta'', keltské attios, irsky aite, stind. atta ve významu ,,matka'', jak věděl již Šercl ( uv. spis, str. 235) a další. Jak se k tomuto základu tvořily další deriváty, dokazuje např. i keltské ,,attullos'' a samozřejmě i naše ,,otný''. Jména utvořená sufixy se v pozdější době sama stala základem, když plodnost přípon odumírala (Brugmann, Grundriss II, str. 339). Vedle slova ,,otný'' a odvozenin dodnes živých známe i ruské dialektické ,,otik'' - samec a ,,otěk'' = otec, csl. ,,ot6č6'' - otcovský. Obdobný vývoj třeba v csl. ,,pal7'' = palec, ruské ,,bezpalyj'', kon7 - konec, skop7 - skopec, vrab (i stč.) - vrabec, sum7 - sumec, ano i staroruské ,,rod7'' - rodič. Je pravděpodobné, že ,,otec'' byl vždy hlavou rodiny, kdežto ,,ot7'' náčelníkem rodu. Jako je ,,oteň, otný'', tak i ve staré ruštině ,,brat6n6, sestr6nij, děd6nij, žen6nij, meter6nij, muž6nij, prabab6nij, praděd6nij, sestr6nij, synov6nij, stryjn6'' a další (P. Zverovskaja, Issledovanija po ist. morfologii rus. jazyka, Moskva 1978, str. 78 nn - sborník R. I. Avanesovův). ,,Otný'' jako dostačující důkaz pro existenci ,,ota'' uvádí též Meillet , Études II, str. 343. Na derivát ,,otný'' aj. je v Žil. knize asi 8 dokladů, z nichž však někdy vysvítá, že písař již slovu špatně rozuměl; 144a je ,,od nieho'', což nedává smysl. Dále je ,,otin7'' u Stanislava I, str. 59, t.j. ,,otecký''. U Machka, ES s.v. je pěkně o věci pojednáno spolu s doklady na nářeční ,,ot'' (Moravské Slovácko, Ostravsko); ,,praotný'' je u Kotta, Dodatky k Bartošovi, str. 72.

V onomastice je mnoho komposit s tímto základem, ale byla dosud vykládána buď jako deriváty ke jménu ,,Otto, Ota'' nebo k předložce ,,ot''. Hosák-Šrámek II, str. 207 však právem odmítli teorii o ,,hybridním'' tvoření jmen jako ,,Otaslav'', jejichž první část by byla německá, druhá domácí. Některá MJ jako ,,Otěvěky, Otěhřiby'' snad lze skutečně vyložit jako komposita ke slovesu ,,ot-jieti'', odnímati, ale je nápadné, že ve staré polštině je prvotní přepis ,,Ocwieka'' už z 1. pol. 12. století (Kozierowski I, Badania nazw topograficznych, Poznaň 1916, str. 533 nn). Také bychom se divili, že bychom nacházeli ve starých jménech tolik ,,Otů''. Též E. Eichler a H. Walther, Die Ortsnamen im Gau Daleminze, Berlín 1966, str. 235 citují stpolské ,,Ocwieka, Othveca, Ocmiech'', nikoli ,,Otě-''. Domnívám se, že je tu skutečně nutno hledat subst. ,,ot'' a že nepravidelnosti v kompositech vznikly nepravidelným jerovým vývojem na některých polských územích (,,domk, kupc, work - domek, kupec, worek'', tedy také ,,otc'', ne-li dokonce ,,ot''. Viz Z. Klemensiewicze, Historia jezyka polskiego, Varšava 1974, str. 54). V naší onomastice máme ,,Otaslav, Otaslavice, Otín, Otice, Otov, Otínoves, Otnice, Otvojice, Otvovice, říčka Otoslávka'', polské MJ Otemochov (M. Suliszowa, Staropolska fonetyka w swietle materialu onomastycznego do XIV. wieku, Vroclav 1976, str. 101); viz též H. Jirečka, Slovanské právo...Praha 1863, str. 71 nn.- Přes námitky, jež mi byly adresovány dopisem, řadíme sem i nadále jméno rostliny ,,ocún''. Tato květina se stává na jaře ,,otcem'', majíc plody, kdežto na podzim je ,,junem, jinochem'', kdy kvete. V ruských nářečích je též ,,otsyn''. Zde zase čteme v ES, že je tu původní význam předložky ,,ot'', totiž ,,znovu''. To však je ve slovanštině nedoloženo, až snad na Lep. Jid. ,,otživi'', není-li to zde přímo nemožné, protože prvotní význam ,,ot'' je jistě místní; abstraktivisované ,,znovu'', jež je v jazycích baltických, se zdá relativně pozdní. Kopulativní tvoření komposit typu ,,dvandva'' je velmi archaické a vyskytuje se v ie. jazycích včetně slovanských poměrně často, ba zaznamenává se i v jazycích jiných: stind. ,,Gaya-simha'' (slon i lev), aztécké ,,Quanh- coatl'' orel a had, něm. nářeční ,,konig-blum'', královská květina, jíž je právě ocún. Vondrák I, str. 674 uvádí jiné složeniny ze dvou nominativu s nulovým vokálem ve švu složeniny: polmišpoltič (sch. netopýr, půl myši a půl ptáka), ,,rimpapa'' - římský papež, konečně i ,,azbuka'' jar7ptice - pták ohnivák, brat7sestra a sestrabrat7, sourozenci; sem i csl. car6ot6c6 - basileopátór, vlastně i ,,nocleh'', ač zde je syntaktický poměr obou částí komposita jiný; zřejmě sem patří MJ ,,Rajhrad''. Podle V. Ivanova, Obščeindoevropskaja, praslavjanskaja i anatolijskaja jazykovyje sistemy, Moskva 1965, str. 278 jsou tato komposita nejstarší, protože to vlastně jsou zkrácené věty; kromě toho je možné, že tu ,,ot'' bylo i ve funkci neurčitého adjektiva. Zdá se, že tento způsob tvoření byl nejčastější u jmen vlastních, slov, vyjadřujících příbuzenské vztahy, a u přírodopisných názvů. Vedle ,,ota'' skýtá ,,ocún'' doklad i pro ,,juna'' z RK.

Otpravi sě (t.j. ,,vypravila se'') Jar. 7, 33. Flajšhans tu mlčí, ale Komárek připomíná starou, i když Gebauerem, jejím autorem, dávno opuštěnou námitku. Na doklad se citovalo moravské ,,otpravit, odpravit dělníka z práce''. Dnešní ,,někoho odpravit - popravit'' je eufemismus a tudíž sémantická přeměna starého původního výrazu i významu. Dušan, uv. čl., str. 313 připomíná i slovenské ,,odpráva'', t.j. ,,je obleva, sníh mizí''. Pro starou ruštinu je sloveso doloženo z r. 1389 (V. I. Borkovskij, Syntaxis drevnerusskich gramot, Moskva 1958, str. 137). ,,Odpraviti se někam'' je však i východočeské, znám je od Jiráska.

Voji ozvučeni hlukem Čest. 17, 1 podle Flajšhanse ,,nedoloženo''. Gebauer a po něm Komárek tvrdí, že je to umělý jazykový výtvor. Jenže je i ve staré ruštině: Sreznevskij, slovesa je užito o tržišti, ozvučeném slovy (řecké ,,periboeisthai''), tedy asi ,,s křikem všude okolo''. Samotné ,,zvučeti'' tu neznamená ,,hřmíti'' ani ,,pěti'', jak soudil Komárek; je to ,,hřmotit'',(vydávat nečlánkované zvuky) proti ,,znieti'' a ,,pěti'' v RK. Do etymologické rodiny náleží také nářečové ,,věkati - štěkati''. Výbor I, str. 598, Řád korunování krále českého, má ,,zvučiti chválu''. Ze staré češtiny je známo též ,,ohlučiti'' - ,,ohlučen jsa pomocí bojovníkóv'', Bibl. Ol. Jos. 8, 10. Zde to sice znamená ,,obklopen'', ale stč. ,,hluk'' (je i v RK) znamenalo původně hřmící směsici hlasů, později i vojen ský oddíl. V RK je obojí: zástup čtyřie hlukóv četný'' Čest. 17, 23, ale i ,,v radostném hlucě'', Záb. 24, 25. ,,Ohlučeni zvukem'' by bylo jistě též možné. O modernisaci není řeči.

Pahuba, Čest. 14, 21 a Jar. 12, 11 je podle Flajšhanse ,,nedoložené a nemožné'', Komárek má slovo - již podle Šembery - za rusimus. Částečně jsme již probrali v kapitole o tvoření slov , stejně jako ,,pochládeček'', k němuž se již nebudeme vracet. ,,Pahuba'' je třikrát v Greg. zl., a to 47b19, 75a8, 140a19, vždy ve významu ,,clades''. Takhle vypadá filologická práce odpůrců! Prefix má poněkud pejorativní nádech, pěvci myslí na ,,ohavnou, mrzkou záhubu'', slovo s tímto druhým prefixem je mírnější, ,,smrt, zhouba''. Obrat ,,pomstu i pahubu'' je zřejmě epická formule s vnitřními rýmy (aliteracemi). Ve stsl. a dalších slov. jazycích běžně doloženo.

Palováše, Jar. 13, 33, podle Flajšhanse ,,nedoloženo a staročesky nemožné'' (snad by tedy ,,upalovati'' bylo možné?). Jsou tu citovány nějaké paralely (Hanka), z r. 1814. Komárek namítku přebírá. Podle Machka patří k ,,pelášiti'', ale jsou i výklady jiné; ruští etymologové řadí k ,,popel'', tedy ,,mizeti jako prach'' a příslušné místo z Jar. toto mínění potvrzuje potud, že je zde užito i slova ,,téci''; kdyby obé znamenalo totéž, pěvec by se zbytečně opakoval. Útěk Tatarů tedy přešel v bezhlavý ,,úprk'', zcela ,,se rozprašili''. Rozumí se, že by bylo možné vycházet také i z kořene ,,pel, per'' (viz naše ,,prnúti'') a spojit do téže rodiny také řecké ,,palló'', t.j. přetřásáním čistit obilí, čímž bychom se dostali k první etymologii; pak je i možnost výkladu ,,utíkat velkými skoky''. ,,Pela'' je lašsky ,,větroplach'', takže i ,,pláchnouti, plachý'' by bylo prapříbuzné, ba snad i ,,pilný'', neboť existuje i ,,peliti'' běžeti. ,,Pálati'' má též komposita: zapálati - čistit máváním obilí od plev, Kott. Machek uvádí heslo ,,(u)palovati'', takže simplex je doloženo a je správnější v duchu RK, protože prefix ,,u-'' by byl ,,mrtvý'', a těm, jak jsme viděli, se pěvci vyhýbali. Samostatné ,,palovati'' je známo i z chodského nářečí.

Páni, Lud. 18, 18 a jinde. Podle Flajšhanse by mělo být spíše ,,hpáni'' a význam by byl ne ,,šlechta'', ale spíše ,,zemští náčelníci''. Fl. je vyznavačem etymologie z pův. ,,župan - suppanus''. Ale 1) kde by se vzalo v RZ náslovné ,,h-''? A za druhé je etymologie slova ,,pán'' velmi sporná, znám několik výkladů dalších. Flajšhansův je třeba odmítnout m.j. proto, že známe i ze stsl. slovo ,,župan7'', z pramenú velmi starých (je tu ještě jer) jak správně upozornila R. M. Cejtlinová, Leksika stsl. jazyka, Moskva 1977, str. 112. Někdy se tu hledá základ ,,potis'' - mocný, lat. a řecké ,,potnia'' - ,,vznešená'', tedy praslov. ,,patn6ji'' (tak i Stanislav I, 60 i Machek, ES); jiní tu vidí kořen ,,pá-'', chrániti, jenž je v ,,pásti'' i ve staré ind., v litevštině ,,ponas'', lotyšské ,,ponis''. Ještě jinak M. Rudnicki, Praslowiasczyzna Lechia Polska I, Poznaň 1959, str. 115 odvozuje od náslovného ,,g7, gup-'' chrániti; potom by bylo dosaženo shody se stč. doklady jako ,,se panici'', Dal., řádně podle pravidla jerového. Konečně O. N. Trubačev, Etimologija, Moskva 1965, str. 71 uvažuje o možnosti odvození z ,,gauh'' - hovado, takže by ,,pán'' byl původně ,,ochránce dobytka''. A to ještě nepřihlížíme ke spojení s titulem ,,bán'' (H. Jireček, Prove, s.v. ,,bán''). Nověji se vyslovili proti etymologii ,,župan - pán'' též E. Eichler a H. Walther, Die Ortamen im Gau Daleminze, str. 237 spolu s poukazem na MJ ,,Paniz'' z 12. století. Sémantické a fonetické vazby na naše texty jsou tyto: předně, prothese ,,h-'' v RK neexistuje a 2) význam slova je starší než ,,místodržící'', viz ostatně i ,,Pánbůh''; již u Dalimila je ,,pánkati'' - říkati ,,pane'', je tu ,,páň člověk'' čili ,,panský sluha'', titul ,,páni'' je i v starších polských a ukrajinských textech, viz. Rozov, Ukrainski gramoti I. Kyjev 1928, str. 74.

Parob Záb. 22, 17. Flajšhans i tento výraz klasifikoval jako ,,nemožný'', ač všude se najde ,,roba'' i ,,parobka'' s mnoha deriváty českými i polskými (Kozierowski, uv. spis, str. 10 ,,Parobcze bloto''), takže ,,parob'' nemohl neexistovat; polemika proti Flajšhansovým Poznámkám je vlastně vyvracení ne vědeckého díla, ale propagačního pamfletu. Komárek ovšem též vystoupil proti významu ,,otrok'' a soudí, že ,,parob(ek)'' znamenalo vlastně ,,chlapec''. O přesném vymezení pojmu tu ani nejde. ,,Padělatel'' se vyhnul formě ,,rab'', ač ji z ruštiny i ze stsl. uvedl do češtiny Hankův učitel Dobrovský . Význam je ,,sluha, otrok'' již ve stsl., ale výraz ze Záb. se dá interpretovat i jako ,,ničemný pomocník'' králův, a proto je zde opět ominosní prefix ,,pa-'', jak jsme viděli u ,,pahuby''; viz k tomu Cyganěnka, s.v. ,,rab'' a I. Carevu, Dialektnaja leksika, 1969, str. 189. ,,Rab'' je původně ,,osiřelý, slabý, na pána nebo cizího člověka odkázaný, nesamostatný, závislý''. Srovnání se sémantickým vývojem slova ,,pacholek'' není na místě, neboť to znamenalo původně ,,chovance'' pečlivě opatrovaného; sem i ,,chlast'' (MV - svobodný mládenec, ruské ,,cholosťak'') a ,,chlostný'', lužické ,,pachol'' naše ,,pachole'' a ovšem i ,,chlácholiti''. V polských textech značí ,,parobek'' otroka, sluhu nebo mýtníka (v theologických textech). Omyl odpůrců pramení též z toho, že se neprávem odděluje (např. u Machka) ,,robě'' a ,,rob'', jako by první patřilo k ,,orbus'', osiřelý a druhé k ,,Arbeit'' trud, práce. Obé je nutno spojit a vycházet z praslov. ,,7rb'', z toho pak jak ,,rab7'' tak i ,,rob7''. Už samotné ,,rob'' patrně i ,,roba, robiti'' mělo význam poněkud hanlivý, tím spíše že pěvci patřili k aristokratické společnosti. Zajímavý je význam u Kotta, Dodatky k Barošovi: parobek - hoch šelma. Samotné ,,rob'' je ovšem často doloženo: Robov u Čes. Třebové, Robe (cituje R. Traumann, Die Elb-und Ostseeslavischen, Berlín 1948, str. 58). Sotva tu šlo o ,,chlapecký'' základ. Pejorativní význam ,,parobka'' je doložen velmi často, viz už H. Jireček, Prove, s.v. ,,rob'' a ,,policzek''; u Kotta VII znamená slovo na Frýdecku ,,ničema'', ač je i ,,parobej'' - neženatý muž (jako stč. ,,holomek, pachniek''). Něco sparobčiti - špatně udělat, u Kotta, Dodatky k Bartošovi, str. 106; ,,parod'' a přímo ,,parob'' zaznamenal Rudnicki, výše uvedený spis ii, str. 14; vedle toho je tu ,,pagor'' a ,,pachol''; patrně i ruské ,,pareň'' = z jinoch, ze zdrobnělého parobek nebo parubek. Prolínají se tedy významy ,,hoch'' i otrok od nejstarších časů. Luděk ovšem nebyl ,,otrokem'', ale patrně podnáčelníkem, odrodilým Slovanem v německém vojsku.

Pavlač, Lud. 19, 1. Zde bývá pronášena námitka v tom směru, že je tu ,,pavlač'' v novočeském významu. Ale slovo je prastaré. Etymologie vychází ze slovesa ,,vléci'', subst. ,,vlak, vlek'', jde o podsunuté trámy. V tomto případě je míněn ,,přídavek domu'', tedy vedlejší stavba (viz též V. Mencl, uv. spis, passim) a Komenský u Machka, ES; ,,Pavlač'' znamenalo (ne ovšem v RK) i ,,střecha''. E. Eichler, Etym. Wörterbuch der slaw. Element im Ostmitteldeutschen, Bautzen 1965, str. 94 dokládá přímo ,,Pobelatsche'' jako ,,Schaugerůst'' ano i ,,jeviště'', tedy významy obdobné poměrům v ,,Ludiši''. Výmluvné!

Pěnec Záb. 21, 14: Flajšhans pokládá za omyl místo ,,pěvec'', Komárek označuje výraz rkpu za nedoložený. Text není dosti zřetelný, ale podle vzorného přepisu Kašpar ova i podle zásady o ,,lectio difficilior'' se přikláníme k archaičtějšímu výrazu ,,pěnec''. Není-li pro něj přímý doklad, lze se jistě odvolat na analogicky tvořenou ,,pěnici'' a ,,pěnkavu'' (Vasmer, s.v. ,,penka''), dále na OJ ,,Pěnčík'', MJ ,,Pěnčín'' a ,,Pěnkov'', zaniklá osada na Moravě (V. Nekuda, uv. spis, str. 80), ,,Pěnčice, Pěnčičky'' (Hosák - Šrámek II, str. 233 nn. Vycházet přitom z etymologie k ,,Benedictus'' nebo dokonce ,,pěkný'' je nemožné, první eventualitě vadí důsledné náslovné ,,P-'', druhé pak chronologie vývoje nosovek. Tvoření slov a ,,pěnec'' je ústrojné, sufix může být aktivní i pasivní. Viz Havránkova ,,Genera verbi'' II, str. 84. Takto je tvořen i ,,čekanec, volenec (t.j. volitel), běženec, utečenec, spanec, nemodlenec, znanec (znalec), rostenec''. Viz dále naše úvahy ke ,,ptencům''. V ostatních slov. jazycích včetně stsl. je ,,pěnec'' doložen. Zdá se, že toto tvoření činitelských jmen je starší než formanty s ,,v-'', které patřily spíše k iterativům: loudavec, váhavec, kolísavec, podnikavec, nedočkavec - to vše má pečeť novosti, kdežto velmi staré jsou výrazy ,,žnec, zvonec, konec, honec, zločinec, prosinec''.

Plzný, plzňa (plzeň) a MJ Plzeň. Poslední se sice v našich textech nevyskytuje, ale celý problém se bez ,,Plzně'' neobejde. Výrazy s ,,p-'' jsou v RZ, v RK a v MV, kde čteme ,,PILZNI'' - frugalis. Zde byla uplatňována jedna ze zdánlivě nadmíru průkazných námitek, takřka ,,důkaz pro každého''. Falsátor se prý zhlédl v ruském slově ,,pol'za'', t.j. ,,užitek, prospěch'' (původně však ,,polehčení'') a ,,poleznyj'', ale zapomněl nebo nevěděl, že jde o kompositum, při němž by obvyklý vývoj ,,polz - plz'' nemohl nastat. Komárek tuto thesi částečně přejímá, ale přece opatrněji: říká, že takový hláskový postup není možný.

Úvodem připomeňme, že ,,pol'za'' a české ,,lze'' souvisí s ,,lehký'' a že se tento základ v našich textech vůbec nevyskytuje. Kromě toho je možné, že bychom měli za ruské ,,pol'za'' spíše ,,polha'', asi jako je ,,ulha'' - ulehčený u Šmilovského. Obě strany tu zůstaly v rukopisném sporu skutečnému poznání dost dlužny. Flajšhans - jako obránce RK - se snažil zachránit výklad z ,,pol'za'' tím, že se našly též doklady ve stsl., kdy byl výraz chápán jako slovo nesložené, jako ustrnulina. Je to např. v Ass. 12, 19, ale tu je zřejmě písařský omyl nebo ediční nedopatření. Kromě toho se mohlo ,,o'' zaměnit za ,,7'', jak se dálo i ve staroruských textech; takové případy právě ke slovu ,,pól'za''! uvádí Sreznevskij s.v., např. z Josefa Flavia ,,O válce židovské'' I, 23, 5; I, 28, 2 a I, 29, 1. Tomuto stanovisku se blížil též Vardas ( uv. spis, str. 9). který soudí, že je sice nutno dělit slovo na ,,po-lzati'', ale že předpona brzy splynula se slovesem, neboť původní forma byla nezřetelná. S tím nesouhlasíme už proto, že vedle ,,Plazů'' máme i ,,Slazy''. Ale V. dobře postihl sémantický problém i význam slova jako ,,šťastný smyk, skluz'', jak ještě uvidíme. Jiní obránci se uchylovali k etymologiím z ,,plod - ploditi'' a ,,pléhniť sa'' (valašské), t.j. ,,plemeniti se''. Význam by byl vhodný, ale potíž je v tom, že zánikový stupeň základu ,,pelg-'' a ,,pled-'' nemáme zatím nikde doložen. Také neakceptujeme Hattalovo východisko z gotického ,,filusna'' - množství. Historicky dobře doložený a značně rozšířený kořen ,,pel-'' ,,plný'' se zdá příliš vzdálen. Šercl (str. 160 nn.) vychází důvtipně ze základu ,,lu'' (řecké ,,luó - myji, oplachuji''), k němuž pak předsunuto jednak ,,plu-. plouti, pluh'', jednak ,,klu - klyzóů'', české a slovanské ,,kluditi - kliditi, sklízeti''. Upozorňuje též na souvztažnost orby (lat. aro) s ,,brázděním'' moře, řecké ,,eretmos'', ale latinské ,,aratrum'' - pluh. Také tato sémantická úvaha dobře zapadá do našeho kontextu. Domníváme se však, že nejlépe je vycházet ze základu ,,pel'', který je v latinském ,,pello'' - ženu. Tento kořen byl později ,,rozšířen'' o ,,g'', palatalisované v ,,z'', takže sporný výraz v RZK a v MV patří skutečně do rodiny ,,plz, plaz, plaziti se'', ale i ,,pluh, plužiti, poplužie'' atd. Zda sem patří též ,,oplzlý'', není jisto; Persson I, str. 57 a 237 vidí základ ,,bhleg-, bhlug-, bhleug-'', řecké ,,flydaó'', lotyšské ,,plazis'' - močál, albánské ,,pelk, pelgu'' řecké ,,palassó'', obscénní výrazy tu jsou; zda i litevské ,,peldu'' - plovu, plusti, něm. Flug, Fluss sem náleží, nebudeme rozhodovat. ,,Plznúti'' ve významu ,,klouzati'' je ovšem ve staré češtině běžné. Bylo zde i ,,plzký'' (t.j. ,,kluzký'' ve smyslu původním i mravním), ,,poplz'' - sklouznutí; deriváty od MJ ,,Plzeň'' jako ,,plzeňský'' (analogicky i ,,Míšeň - míšeňský'') dokazují, že hlásková skupina ,,zn'' byla odedávna vžitá.

Je ovšem nutno odůvodnit sémantický přesun od ,,klouzání'' k ,,užitečnosti'', nebo k ,,úrodě''. V RZK je nejpozdější stupeň tohoto sémantického postupu, totiž ,,plzně dle'' - kvůli užitečnosti, pro vlastní prospěch a ,,najplznější'' - nejužitečnější, kdežto glosa v MV se ještě cítí v plném vztahu k polím, k úrodě, proto je tu ,,plzný'' za latinské ,,frugalis''. Metafory, kde se původní význam ,,pohyb'' nebo i jiná elementární činnost mění na pojem mnohosti, časté frekvence, užitečnosti, jsou velmi časté ve slovanských i jiných jazycích. A nemenší frekvenci mají též významové přesuny tam, kde šlo původně o primitivní zemědělství, později však o složitější otázky společenské a mravní. Latinské ,,deliro'' znamenalo ,,vybočuji z brázdy'', potom ,,jsem šílený''; lat. ,,laetus'' - původně ,,žírný'', později a běžně jen ,,veselý''; stč. ,,úřutný'' bylo kdysi ,,řítící se'', potom i ,,nesmírný''; latinské ,,felix'' je původně ,,úrodný'', potom ,,šťastný''; naše ,,běžný'' značí ,,častý, obvyklý'', t.j. to, co stále přibíhá nebo ,,nabíhá''; Podobně se vyvíjely významy: valný - rozsáhlý (je i v RK), ,,síly připlývá'' Baw. str. 140, v. 3070; Leg. Kat. ,,přěplovný''; sem i již otřelé ,,oplývati něčím''; ,,potřebn7'' k ,,třěbiti'', vytínati les; polské ,,obfity'' z ,,oplwity''. plw- oplývati; naše ,,jemný'' je původně kdo něco jímá, chápe; značí též ,,dobrý, pracovitý'', ano i ,,příjemný, přístupný''; staroruské ,,priplovit6 dnij'' - dosáhnout vyššího věku; slovenské ,,vplivný'', naše ,,vlivný'', německé ,,Einfluss'', lat. ,,abundantia''; viz i naši úvahu o ,,nálezu'' v RZ; dnešní ,,drahný'' k ,,dráha'' i ,,draha'', široké místo, kam se vyháněl dobytek; ,,sporý'' asi k ,,perti'', přieti, upevňovat, dle jiných ke ,,spěti''; naše rčení ,,to mu jede - nejede'' (chutná - nechutná) nebo i ,,to nejde'', není možné; co lze ,,naklást'', je ,,kladné'', positivní; od ,,máchati'' je derivát ,,šmahem'' (něco se tak přijímá nebo odmítá); ,,spousta'' - jestliže se něčeho hodně ,,spustilo'', viz i dále výmluvné ,,jedním plzem''; srbské ,,uticaj'' - vliv, vlastně ,,co teče''; ,,klidný'' - původně ,,pročištěný'', viz ,,sklizeň'', a výše uvedenou etymologii Šerclovu. kterou vlastně přijímá i Slawski; pak by bylo ,,plz-'' a ,,klz-'' z jedné etymologické rodiny podobně jako ,,peň'' a ,,keň'', i když jsou to dvojice dosti zvláštní; ,,plivný'' - o zrnu, které hodně sype, Kott, Dodatky k Bartošovi, str. 17. Takových příkladů by se daly uvést stovky.

Vraťme se k adj. ,,plzný''. Věcí, které v raném středověku musely dobře ,,klouzat'', aby z nich měli lidé prospěch, bylo ovšem mnoho. Snad by bylo možné myslit na ,,Plzeň'' i v souvislosti s jejími čtyřmi řekami, jež byly kdysi jistě mohutnější než dnes a sloužily k dopravě (dřeva, ba možná i stříbra, jak jsme již viděli). Ale nejlépe bude vyjít přímo ze slova ,,plz'', praslov. ,,polz'', rusky ,,poloz'', sanice. Tu se naskýtají opět dvě možnosti: mohlo by jít o domky na posuvných podstavcích (ještě před užíváním kol), jak o nich mluví Moszynski, uv. spis, str. 515; byly též ,,wlóki plozowate'' různých typů. Plzeň by tedy byla také kdysi takovou osadou na terénu, jenž dovoloval klouzání z místa na místo. Ale daleko nejpřijatelnější je výklad z českého ,,plz, plaz'', původně hlavice pluhu, totéž co ruské ,,poloz'' a polské ,,ploz'' - rádlo. ,,Plzný'' je téměř totéž co ,,orný''. Patří sem ovšem i ,,pluh, plahočiti se'' aj., odvozování českého ,,pluhu'' z německého ,,Pflug'' je již opuštěno. ,,Plh'' je ovšem i dřevařský termín (J. Holub a St. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, Praha 1967). Ale ,,plz, plaz'' je část pluhu, která šla po zemi a byla dříve dřevěná (okovaná), později železná (Karlowicz IV, 143). Je i polské ,,pluzny'', t.j. to, co patří k pluhu, klouzající deska; plužka = záhon. Do půdy tvrdší, lesnaté se hodilo spíše prvotní rádlo bez ,,plazu''. Podle T. Witkovského, Die Ortsnamen des Kreises Greifswald, Výmar 1978, str. 12 nn. je pokročilejší forma orby známa asi od 7. století. To chronologicky výborně vyhovuje frekvenci slova ,,plzný'' již ve starobylém RZ. K věci se souhlasně vyslovil - přirozeně, že bez ohledu na naše texty - J. Peisker (!) Athenaeum 5, 1888, str. 281.

Dosavadní výklady původu MJ ,,Plzeň'' nevyhovují. Jen letmo se zmiňujeme o Hájkovi z Libočan, který tu viděl místo, kde je hodně plžů,a o domnělých vztazích k něm. ,,Pilz'' - hřib. Z důvodů již známých se nedá operovat ani se slovem ,,pol'za'' - užitek. Jen tendenční, násilný a nepřijatelný je pokus Profousův: vycházel ze stč. nedoloženého a snad i nemožného ,,Plzen'' - člověk plazivý. Ostatně je ,,Plzeň'' v nejstarších dokladech femininum. O tom všem V. Kůst, LF 74, 1950, str. 105 nn., který pronikl nejdále, opíraje se částečně též o V. Ertla, LF 42, 1928, str. 301. K. soudí, že tu jde o kluzkou půdu. Ale primárnímu překladu tohoto ,,plzný'' - klouzavý vadí jednak elementární úvaha, že by na takovém terénu sotva vzniklo pradávné a brzy hodně rozsáhlé sídliště, jednak historicky a archeologicky ověřený fakt, že nejstarší částí Plzně je Plzenec s hradem. I v Polsku je ,,Pilzno'', sdružené s dalšími pěti osadami (A. Orzechowska , Práce onomastyczne 22, 1975, str. 45). Souhlasíme však s Kůstem v tom, že naší Plzni odpovídá ruská ,,Opolzeň''. Ještě důležitější je jugosl. ,,Opuzen''. O této lokalitě se lze dočíst i v nejběžnější turistické literatuře (třeba ,,Cestujeme do Juhoslávie'', Bratislava 1978, str. 84), že je to nadmíru úrodné polnohospodářské středisko, kde se některé plodiny sklízejí dvakrát do roka. Ale pozor: něco jiného je ,,oplaz'', český nářeční výraz pro místa, kde se pluh smeká, kde je půda méně příhodná k orbě. Kott IV má i ,,úplaz'', Kott II ,,oplazek''. Důležité je stsl. ,,oplazosr6d7'' - člověk tvrdého srdce, řecké ,,stereokardios''. Ani zkušení slavisté si nevěděli rady s tímto mistrovským překladem řeckého originálu. Srv. dále též ,,Oplos, E. Eichler, Studien zur Frügeschichte slawischer Mundarten zw. Saale und Neisse'', Berlín 1965, str. 74.

Povšimněme si příjemných i nepříjemných dokladů k našemu základu, kdy sémanticky splývá pojem ,,klouzání'' a ,,hromadění, úrody, užitečnosti''. V Supr. 306, 9 je ,,pl7z7k7'' překladem za řecké ,,euolisthos'', co se dobře válí, vleče. Ruské ,,prop7lz6n6'' - zkřivený a známá již ,,opolzen6'' je podle Varbotové, Drevnerusskie imennoe slovoobraznie, Moskva 1969, str. 78 původu postnominálního i postverbálního zároveň. Ruská ,,zemja polaznaja'' - orná půda. J. Grégr, Na obranu RK a RZ, Praha 1886, str. 131 uvádí slovenské ,,plzeň - úroda''. Sám prý slýchal na trzích výrazy ,,plzné'' nebo ,,plsné'' sádlo ve významu ,,tučné''. Polské ,,pelze'' znamená ,,hurtem, bez míry'' (Karlowicz IV, str. 70). Polské ,,plužič'' znamená ,,orat pluhem'', ale i ,,prospívat'' a dokonce také ,,plazyc'' není sémanticky rozdílné; svědčí to o tom, že varianta s -a- i nulový stupeň patří k sobě tvarově i významově co nejtěsněji (Karlowicz, IV, str. 118). ,,Plže'' jsou na Hodonínsku vinné sklepy. Nevím, jak bývaly konstruovány, ale spíše tu jde o užitek, prospěch těchto zařízení než o nutnost, aby sudy nebo jiné nádoby do nich dobře klouzaly. Podle K. Habovštiakové, Šestá slovenská onomastická konference, Bratislava 1976, str. 211 patří též ,,Úplzeň'' (MJ - o sesuté půdě) do této skupiny slov. Ale úplzeň je i slovenské apelativum, je to pojmenování pole, jak ukázal R. Kuchar na str. 244 téhož sborníku. Tím je ovšem Profousův výklad ,,Plzně'' poražen na hlavu. Známé a naprosto běžné jsou i výrazy ,,poplužie'' (aratura, u Klareta) a ,,plužina'' jako pojem archeologický. ,,L'' bylo ovšem velární. ,,Plzný'' je ve staré ruštině přímo doloženo, ovšem jako ,,klouzající''; pozoruhodné jsou rozdíly, které tu tvoří sufixy k témuž základu: plzký, plzný, oplzlý. V Supr. 410, 4 (podle Cejtlina) je řecké ,,euperitreptos'' překládáno slovem ,,pl6z7k7 naš6 um7''. Zde pozor, smysl není ,,vrátký'', ale naopak ,,dobře ovladatelný, dobře se obracející, schopný. Podle Zákrejs e ml. (Pozůstalost) je ,,plz'' oteklé místo na vemeni, tedy ,,bohaté'' na šťávu nebo hnis; takové případy by mohly být spojovacím článkem mezi ,,plzný'' a ,,oplzlý''. Slovinské ,,Zapuže'' citují (z Bezlaje) E. Eichler a H. Walther, Ortsnamen der Oberlausitz I, Berlín 1975, str. 238; do rodiny je možno asi umístit též ,,plsť'' ve významu ,,hustý porost, kryjící bažinu''. U Machka ,,ležeti plazem'' - ležeti ladem, o velké ploše již zora né, ale ještě neoseté. Zajímavý je omyl, který uvádí Brückner s.v. ,,ploz'' ,,ižto sie plodzi po ziemi'', kde mělo stát správně ,,plazí''. Opět zajímavá změna pojmů pro ,,plodivost, užitek'' a ,,plazení''. ,,Oplzla'' je pozemek na Holešovicku (Kott II), sem snad i osada ,,Plzel''. Slezské ,,plzym'' - hromadně. ,,Plza'' je podle Kotta (dodatky) druh pískovce, který se snadno rozsype, ale také dobře zpracovává. Holub a Kopečný, ES, citují, staročeské ,,olejem cěsta v ušě zplzie'', t.j. ,,uhladí se, usnadní''. Podle slova ,,plz'' asi vzniklo sémantickou analogií též příslovce ,,zpachna'' - najednou k ,,pachati'' - orati (Kott V). ,,Plzem kúpiť'' = koupit vše, jak to leží a běží, Prasek , uv. spis, str. 239. ,,Splz'' je oteklé osrdí u dobytka, Kott II, výraz je z Rychnovska. Chodské ,,plznice'' jsou zvlášť měkké hrušky, které se ,,rozpliznou'', správněji ,,rozplznou'', jak se říká dodnes ve Slezsku, tedy v oblasti blízké vzniku našich textů. ,,Rozplznúti se'' je tedy ,,rozběhnout se'', ale i ,,rozředit se'' proti ,,plznúti'' - být soustředěn na jedno místo. Flajšhans ve své Obraně poukazoval i na stč. ,,plznovec'' - sklep. V Prešp. slovníku je ,,zplazení'' - cassatio''. Patří sem asi i ,,šplíza'', drobná ssuť a ,,splažeňka'' - shrabané obilí, ,,splž'' - vinný sklep, vše v Kottovi, Kott IV cituje staročeské ,,milkovánie nemóž býti vymučeno, než vyplznúti móže od milujícího slzami'' (t.j. vzniknouti). Slovenské ,,napluznit'' - mnoho napovídat. U Brücknera je přísloví, že tam, kde se množí, vznikají přečiny ,,pluza'', tam není shovívavost na místě. Nejprůkaznější je však v této sérii citát z A. Kellnera, Východolašské nářečí II, Brno 1949, str. 249: ,,to (pivo) mi pluží, puuží'' (t.j. ,,jde k duhu, prospívá''. Velární ,,l'' tu někdy mizí stejně jako ve slovech ,,huk, Hučín, žuč, žultyj, žutyj'' proti spisovnému ,,hluk, Hlučín...'' atd.

Máme tedy ,,uplz-plaz-plez'' jako ,,mlz-mlaz-mlez'', je i lašské ,,molazgnúť'' = upadnout do něčeho měkkého nebo i ,,mluzgnúť''. Snad se tedy s kořenem ,,plz'' později smísilo i citované ,,pléhnúť sa'', ba snad i ,,polaz, polazník'' (jako ,,loviti - polovati''). Slovo ,,polazník'' (starší slovanský výraz pro ,,koledníka'' se vykládá etymologicky jako ,,člověk, který popolézá pod tíhou dárků'', i když to příliš neuspokojuje. Spíše myslíme, že tu došlo ke kontaminaci starého ,,plzný'' - prospěšný s ,,po - laziti, lézti''. Proto existuje i ,,polazeň'', zbytky po Štědrém večeru; polaz - vánoční koláč, Kott VII, Doplňky II; na polaz - na přilepšenou, polazovat - chodit koledou. Jindy je náš rozbíraný základ východiskem pro význam ethicky záporný, případně jinak pejorativní. ,,Čistotu vodnú kalem vzplaziti'', Baw. str. 59, v. 270; slovensky ,,plúhavý, pl'uhavec''; snad i ,,vyplznutý, vzplzlý'' (olysalý); sem snad i vulgární ,,mít klouzačku'', t.j. ,,pleš''; plzněti, oplzněti - opelichati (Jungmann a Týn, uv. spis, str. 17, který cituje též ,,plzeti'', stávat se vláčným). Opavské ,,spluzač'' - dělat neplechu, ,,splužak'' = darebák; k ,,vyplzlý'' snad i ,,ošoplsať'', odřít z chlupů.

Na vzchod na pol Čest. 17, 27. Zde se potkáváme s novou námitkou, že prý smysl není dost jasný. Podle Flajšhanse jde o ,,výraz staročeštině cizí''. F. i Komárek a snad i všichni dosavadní badatelé četli tu ,,na vzchod na pól'', tedy jako by Vojmír obkličoval nepřítele ,,s polovinou sil'' nebo ,,z poloviny při východu'' (z údolí), a to ovšem dobrý smysl nedává. Nic se tu ani v dalším textu neříká, co by nasvědčovalo nějakému dělení sil. Proto doporučujeme nové čtení ,,na pol'', t.j. na rovinu, na pláň, s použitím praslovanského ,,pol7'', které je ovšem praindoevropské, jak svědčí m.j. latinské ,,polus'' i ,,palam'' atd. Lučané se dostali do uzavřeného údolí a snažili se vydrápat se z něho na rovinu a bojovat za lepších podmínek nebo prchnout; proto se také dále říká, že ,,upěchu (S2) vzhóru na stráň otsud'', jak na to ještě přijdeme. Ke slovo ,,pol7'' patří mnoho derivátů v češtině i v ostatních slovanských jazycích. ,,Pol'' znamená dodnes v ruštině rovnou plochu, podlahu; sem i ruská MJ ,,Čistopol Zlatopol''; v Čechách - v oblasti RK - je ,,Polička, Polické vrchy, Peliny'' (u Chocně); sem patří i ,,polana'' - místo beze stromů a ,,planina''. Také v jiných ie. jazycích se zdá prapůvodním významem ,,něco rovného''. Tak cituje Persson I, str. 227 nn. , řecké ,,epipolé'' plocha, latinské ,,Platium'', lotyšské ,,spals'', staronorské ,,spjald'', stind. ,,phalarem''. Naše ,,pol-je'' bylo utvořeno stejně jako ,,gor-je'' nebo ,,mor-je''. Slovo ,,pol7'' ovšem nabylo i smyslu ,,břeh'', proto ,,oba poly'' v Malém stč. slovníku znamená ,,zevně i uvnitř''. Chceme-li překládat místo z Čest. jako ,,volné prostranství'', odkazujeme na ruské ,,na torgovom polu'', viz. M. V. Šulga v ,,Issledovanija po istor. morfologii rus. jaz.'', Moskva 1978, str. 36. Tamtéž ,,na polu Ierdana'' (na břehu Jordánu). Polské ,,polwica'' - náhorní plocha, stsl. ,,polost6'' - pustý vnitřek něčeho a ,,ob7 on7 pol7 '' = peran, antiperan, na druhé straně něčeho, nejčastěji řeky (Mat. 4, 15; 19, 1; Jan 1, 28; 6, 22; 6, 25; Luk. 8, 26; Jan 3, 26; Mat. 14, 22. Také naše ,,police'' je původně plochá, rovná lávka mezi pecí a stěnou. Ukrajinsky je ovšem ,,pil''. Viz i G. Y. Shevelov, uv. spis, str. 208 aj. Ruské ,,polaja voda'' - rozlitá voda.

Póla (fem. místo žádaného ,,pól'', masc.) Jar. 8, 28 a 29, 3, celkem tři doklady. Podle Flajšhanse ,,nedoložené a nemožné'', je to prý překlad novočeského ,,půle'', staročesky mělo být ,,polovicě''; u Komárka tato námitka není. Varianta k masc. je všeslovanská (podle Holuba - Kopečného i podle Machka). Opavské ,,pola'' je běžné. Patří sem i obraty jako ,,v půli cestě'', viz též A. Gregora, Slovník nářečí slavkovsko-bučovického, Brno 1959, str. 137. Obdobně v sch. Důležitý je tu článek Zubatého I, 1, str. 180. Podle něho je fem. kryto výrazy jako ,,půlka'' a snad i ,,polica'' (ač výše slovo řadíme jinam), t.j. ,,prkno, které se půlí''. V Jar. se hovoří o rozpůlené otýpce rákosu, takže by se dalo mluvit též o ,,rozpolcení''. Jinde je v RK náležité ,,pól'' jako masc. ,,tři sta pól sta vojnóv, pól noci, napól k večeru, póldne, poledne''. Zdá se, že kde nastalo ,,půlení'' mechanickou cestou, stávalo spíše fem., u časových a jiných jednotek častěji masc.

Postúpati v Jar. 9, 8: podle Flajšhanse je staročeské ,,postúpati'' ve významu ,,ustupovat'', takže výraz je prý nenáležitý, znamenaje ,,jíti kupředu'' jako v nové češtině. Komárek právem tuto námitku vyvrátil s odůvodněním, že tu šlo o jakýkoli ,,postup'' z místa kterýmkoli směrem, tedy i doleva nebo doprava. K. však pokládá neprávem toto sloveso za dokonavé; to by bylo v úzu RZK ,,postúpiti'', novější nedokonavé je ,,postupovati''. Obě strany jsou do sebe tak zaklesnuty, že jedna brání druhé v postupu kupředu, dozadu a vůbec jakkoli. Ostatně je již ve staré češtině doloženo i ,,postúpati'' ve smyslu ,,novočeském'', jak dovodil sám Flajšhans, ČČM 70, 1896, str. 270 a Seykora, Na obranu RK, 1893, str. 38. Znám i další doklady: Ben. Mat. 4, 21 ,,postúpiv ottud'' (šed dále), Luk. 1, 7 ,,oba postúpista ve dnech svých'' (zestárli). Dobře je vidět vývoj významu v Baw. (str. 41, v. 33), kde říká panna Afrika Bruncvíkovi ,,pomni se, nepostúpaj''. t.j. ,,nehýbej se''. Zubatý I, 1, str. 181 liší dvoje ,,postúpiti'': jedno z ,,po-s-stúpiti'', t.j. ,,sestoupit odněkud'', a to by byl význam žádaný Flajšhansem, kdežto druhé ,,po-stúpiti'' mohlo znamenat i ,,jíti vpřed'' jako ,,poskočiti, posieti, posednouti'', polské ,,postapič''. I přes ,,fonetický'' pravopis RK nelze akceptovat případný přepis ,,posstúpiti'', protože zdvojen í předložek se v našich textech vyskytuje vyjímečně. Význam ,,ustupovati'' zanikl. K výkladu Zubatého je užitečné si všimnout i Čest. 16, 22 ,,neže slunce postúpí vterý m krokem...''

Hierarchie právních pojmů v RZ. Zde shrnujeme odpověď na některé námitky, které byly vznášeny proti slovu ,,pravda'', proti ,,deskám pravodatným''; patří sem i mylné čtení Hankovo ,,na popražiu ustaviti pravdu'' místo ,,na popravu''. Bývalo vytýkáno, že názory RZ jsou v této oblasti myšlení nestaročeské, moderní. Řešit tyto otázky může věda jen ve spolupráci s historií a znalostí slovanských starožitností, ale některé postřehy smí podat i lingvista.

Nejvýše ze všech právních pojmů v RZ stojí ovšem ,,zákon'', který je nazýván ,,svatým'', pocházejícím od ,,věkožízných bohů'' apod. To znamená, že autor nebo pěvec LS byl stoupencem ,,idealistické'' theorie o vzniku práva, jež je podle toho božského původu. Skutečně je obdoba tohoto přesvědčení dána u všech ie. národů, ať jde o Numu Pompilia a nymfu Egerii v právu římském, o řecký ,,nomos'', o předpisech daných starým Germánům samým Odinem atd., nemluvě ani o hebrejském ,,Desateru''. To, co říkali starověcí i novodobí sofisté, že některé jednotliviny jsou dány ,,fysei'', tedy ,,od přírody'' a druhé ,,nomói'', t.j. lidským nálezem, je v nesouladu s národní epikou i s dochovanými texty. ,,Nomos ho pantón basileus'' praví Pindaros (u Platona, Gorg. 484b). Podle Bucka (uv. slovník, str. 1422) je ve slově ,,zákon'' ukryt význam ,,původní rozhodnutí, výchozí bod, prvopočátek všeho'', tak jak je i ve filozofii ,,kon'' něco, co se dá téměř považovat za ,,věc o sobě'', ,,Ding an sich'' v právní i mravní sféře. Také ve staré ruštině je ,,kon7'', viz i východočeské ,,dokona'', t.j. ,,dokonce'' a myslím, že i stč. ,,kněz'' z RZK je spjato nerozlučně s tímto ,,konem, úkonem, zákonem'' a že není třeba se uchylovat k výkladu o převzetí z germ. ,,kuning'' - König, král. S ,,konem'' ovšem souvisí i ,,čieti'', počieti, takže slova Zubatého, že ,,každý začátek je změna toho, co bylo před tím'' (NŘ 11, str. 156) jsou přinejmenším hrubou nedomyšleností. Zákon je neměnný, ale podle něho vzniká ,,pravda'', podléhající již proměnám a vůbec lidskému působení. Význam ,,pravdy'' je několikerý, ale nejstarší je ten jejž nalézáme v RZ, totiž opak ,,křivdy'' (i tento termín je v LS: meč krivdy kárajúcí). ,,Křivda'' je proti dnešku ve významu dosti posunutém a značila ,,nesprávné jednání'', tedy ,,zločin''. Tento protiklad ,,pravda'' - ,,křivda'' je zachován dodnes v některých rčeních (Kott III ,,Pravda umřel Křivda zostal, Vavra po něm fajku dostal'') ze Slezska nebo ,,Zemřelí sú už na pravdě, živí ešče na krivdě'', Kott I, sv. v. Pravda, Dodatky; Nestop 80 ,,ni prava ni kriva neubivajte'' aj. Viz též H. Jireček, Slov. právo..., Praha 1863, díl I., str. 145 i jinde. Význam slova ,,pravda'' je několikerý: správné jednání, spravedlnost, svod právních norem, ale i jednotlivý právní případ. Je to i jistota a také cíl, účel soudu. Na popravu ustaviti pravdu - vydat správný rozsudek. Tyto myšlenky LS, vtělené do tří veršů, cituje M. A. Bricyn, Iz istorii vostočnoslavjanskoj leksiki, Kyjev 1965, str. 83 nn. Vděčně potvrzujeme vzácný jev: autor čerpá z Rukopisů a nezmiňuje se ani slovem, že by pocházely z nového věku! Subjektivnost ,,pravdy'' je ovšem zřejmá z jiného citátu Bricynova (str. 85) ,,I vsi bolere chtjašče svoju pravdu postaviti, ne chotechu stvoriti pravdy Bož6ja'' z roku 1776. Ruské ,,dati pravdu'' (srv. ,,desky pravodatné'') znamená 1) uspokojit někoho soudem, dáti satisfakci, 2) přinést důkazy, 3) přednést přísahu (Bricyn, str. 88nn.) V našich spojitostech se nejlépe hodí význam 3). Je zajímavé, že samo slovo ,,právo'' se ve staré ruštině nevyskytuje, je asi mladší (Bricyn, str. 95). Není ani v našich textech. K těmto věcem i V. V. Ivanov a V. N. Toporov, Slavjanskoe jazykoznanie, Moskva 1978, str. 221 nn. I zde se dočítáme o božích zákonech, o mystickém původu t.zv. ,,předpráva'', o formulích tradicí vžitých. Máme tu četné obdoby (staroruské, staropolské) našeho rčení ,,pravdu ustaviti'' a právem se poukazuje, že tu odedávna vévodila ,,figura etymologica''. Jako ,,pravdu ustaviti na popravu'' bylo i strus. ,,sud suditi'', lat. iudicium iudicare, angl. dóm déman, sthněm. een oordeel oordeelen, chetitské haunessar haunai a řecké ,,themis'' ve sdružení s deriváty. Aby byla odstraněna uvedená případná subjektivnost ,,pravdy'', bylo třeba užíti ,,ustavu'' (ustav7), t.j. přesná formulace. K tomu L. V. Čerepin, uv. spis, viz naši úvahu ke rčení ,,iskati pravdu''.

Desky pravdodatné nejsou vůbec psaný zákoník a tedy anachronismus, jak se odedávna vytýkalo; tento význam by odpovídal ruskému slovu ,,gramota'', jež ovšem také nemůžeme spojovat s uvedenou dobou ,,předpráva''. Ve skutečnosti tu jde o vyjádření staré slovanské formule přísahy ,,tomu pravdu dať'', t.j. ,,ten musí přisahat'' (Čerepin, str. 215). Na těchto deskách byly asi magické značky, snad runy. Desky byly dřevěné; samo slovo ,,deska'' se nyní jeví jako domácí (Ondruš ). Na ně se ,,písalo'', t.j. malovalo rydlem, jak je dokázáno moderní archeologií (J. Hraba, Malý labyrint archeologie, Praha 1976, str. 267 nn.). Rozumí se, že i ,,kniha'' je slovo domácí, ke ,,keň'' - kmen, na jehož kůru se mohlo psát, šlo-li o buky nebo břízy. K etymologii viz Slawského III s.v. ksiega vedle starších úvah Jirečkových, Gebauerových, Brandlových, Sobolevského a Schraderových; sem i Buck, uv. spis, str. 1293. O slově ,,pravodatný'' viz v kapitole o tvoření slov ; doplňujeme poukazem na ,,rododatný'', Sreznevskij III. ,,Poprava'' je ovšem ,,reperatio'' nebo ,,náprava'' jako dnes na Slovensku i jinde. Míní se správné a přesné rozhodnutí.

Vedle ,,nálezu'', jenž je spíše lidskou ,,invencí'', jsou v RZ i ,,věšby Vítěz ovy'' v záhadném kontextu; o tom později. Je tu míněna vůle bohů, sdílená soudcům ,,věhlas nými děvami'' (rozumnými pannami), t.j. kněžkami, které umějí řeč Svantovítovu (?) vyložit.

Podání k soudu se děje ,,nárokem'' (naríkaje mútno, LS), tedy ,,žalobu''. Rozsudek, je-li přísný až krutý, je jako ,,z železa'', proto ,,vlásti po železu krutu'' jako u Georgije Hamartola, uv. vydání a slovník, str. 235 - železoosudnik7 - sidérokatadikos. Toto celé uspořádání právních pojmů, jemuž se i novější právníci při starých Češích velmi podivovali, a právem (Veleslavín) je tak zasvěceně a přesně provedeno, že by podle mého mínění samo stačilo k důkazu pravosti RZ. Citujeme na závěr odpověď knížete Soběslava německému císaři Lotharovi po bitvě u Chlumce (Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974, str. 13 - Kronika mnicha Sázavského): ,,Nezamýšleli jsme...skloniti své šíje pod jařmo nového zákona, které ani otcové naši nemohli snést...'' a na str. 12 ,,pokoušíš se nás spoutat jhem nového zákona...chceme raději za právo čestně padnout než podati se nespravedlivým nálezům''.

Přižech (přitiskl jsem se P v Jah. 27, 5) podle Flajšhanse ,,nevhodné''. Komárek je tu přísnější a žádá, aby tu bylo sloveso s -d-, a celou větu má za rusismus. Ale že je tu původní aorist, je právě známkou starobylosti, kdežto skupina -žď - je novějšího původu. Gebauer, jak se zdá, neznal dokladů pro infinitiv ,,žieti'', part. min. ,,žem, žemše, aor. žech'', ale autoři ,,Historického vývoje češtiny'' říkají na str. 196, že ,,místo -ž- je častější -žď -''. Falsátor se tedy ve tvorbě správného aoristu nemýlil. Také Dostál, HM str. 130 uznává, že v češtině byly archaické tvary, jak vidno z nářečí. ,,Falsátor'' však uhodl i původní význam: řecké gemó - jsem plný, ,,gento'' - uchopil. O tom, že to, co se nám může dnes zdát hrubé nebo nevkusné, nebylo tak bráno ve staré češtině, již byla řeč. V Krist. 47b čteme ,,Maria Magdalena'', všecka sě sžímajíc, počě...plakati. Tedy ani zde, kde se mluví o světici, netanulo pisateli na mysli nějaké ždímání. Snad padá na váhu i to, že třeba prádlo se v některých hlavně moravských nářečích dodnes ,,neždímá'', ale ,,kroutí''.

Prnúti v Ben. 7, 19; rozprnúti (sě) Čest. 17, 26, Jar. 9, 14 a 31 a 1x v EJ.

Zde uvažovali odpůrci R zvlášť nešťastně. žádají tu ,,prchnúti'' atd. a považují tvar RK a EJ za umělou konstrukci ke slovesu ,,prchati''. Staročeské doklady ,,připrnúti'' (přihnati se) ,,vyprnúti sě'' (někomu s očí) aj. prý patří k ,,přieti'' a dokonce bývá pěvcům imputováno, že tu mělo být ,,rozprášiti''. Pravda je ovšem jiná. Ve sporu je radno dát se zastoupit Š. Ondruš em (Přednášky pro Mezinárodní sjezd slavistů v Praze 1968, str. 111 a 113 nn). Základem je tu ,,per-'', značící původně jak ,,práti'', tak i ,,letěti'' (t. j. ,,bíti křídly''); sem i ,,pariti'' (Kurylowicz, L apophonie ... str. 297). Oporou je i hetitské ,,perh''. Význam mohl být transitivní nebo intransitivní - právě jako v našich textech. Tvary s ,,nu-'' jsou jen rozšiřující vidový komponent. Do této etymologické rodiny ovšem patří také ,,pero, peřej'', řecká předl. ,,peri''. Výše citované ,,pariti'' je i v češtině ,,upařiti sě'' - vniknout kam. K základu byly přidružovány prehistorické konsonanty, z nichž potom máme (žádané) prchati, pršeti, prášiti, tedy ,,intensiva''. ,,Rozprášiti'' apod. nemůže být v RK už proto, že tato metafora je ve striktním smyslu slova absurdní a pro naše raně středověké pěvce nepřijatelná. Paralela z Hájka z Libočan, kterou cituje Flajšhans a která zní ,,rozprchnau = rozpráší'' je patrně výsledkem kronikářova neporozumění staršímu prameni, v němž asi bylo ,,rozprnú'' nebo něco podobného. K ,,per-'' se dále přitvořilo i staročeské ,,perť'' - cesta, ,,perď'' - lesní stezka (po čem se šlape), OJ Perk, sloveso ,,vperčiti'' - vraziti někam, prskati atd. RK pěkně liší původní a rozšířený kořen; proto zde čteme ,,jiskry vzprchú'', neboť zde je původní význam ,,pršeti'' - jako déšť, nikoli ,,utíkati''. Také ruské ,,porchať'' - létat; v Kottovi III ,,sněhu připrchlo'' aj. - Je ovšem i staročeské ,,přieti'', ale to je podle jistě správného výkladu Kopečného (ES) odštěpené; vedle toho je i stč. ,,přu'' z -j-. Ale nesmíme odtud odvozovat starobylé ,,prnúti''. Komárkovy doklady na ,,prnúti'' vzniklé z ,,přieti'' jsou voleny tak, aby z nich prosvítal konstruovaný základní význam ,,vymknouti se'' nebo ,,přimknouti se'': vlk sě připrne k stádu, čert sě jim vyprne z očí, oprnúti sě nepřátelóm, zlému myšlení. Staročeský slovník (velký) uvádí též ,,oprník, oprnost, oprnúti sě, oprnutie, oprný'' - vesměs ,,opříti se čemu''. Ale nelze odtud odvozovat Alx 1410 (Vážný, Slovníček k Alx) ,,rytieřstvo sě k nepřátelóm poprnu'', t. j. ,,přiletělo, přihnalo se''. Kott v Dodatcích cituje i ,,oprný = rychlý'' (viz ,,umdlý ''); sem jistě také ,,otprtnúť'' - odhodit; zajímavé je východočeské ,,dopařit se zloděj e (dohonit, dopadnout jej). Kott má též ,,uprnúti'' = uprchnouti'', ale chybí tu přesnější citace. K protikladu ,,transitivnost - intransitivnost'' lze poukázat např. na polenské ,,rozhroutiti'' vedle ,,rozhroutiti se''.

Jsou i další analogie. Tak kořen ,,der-'' tvořil k základu ,,per-'' téměř zrcadlové tvary: Gebauerův slovník cituje ,,drnúti'' (prnúti), je i ,,drchati'' (prchati), ,,udeřiti'' (pariti, pařiti), drť - prť. Patřilo by sem i ,,hrnúti'' ač tu etymologové akceptují základ ,,g7r(t)noti''; ale stsl. zná jen ,,gr7noti'', litevské ,,žerti'', latinské ,,gero''; sem patrně i ,,hrsť'' jako ,,prsť'' (země lehce navršená, odlétající); snad bylo i ,,v6r-noti'' k ,,otevříti'', neboť je stind. ,,apa-vrnoti'' - otvírá, k porovnání české ,,vrtnouti se'', dále ,,trnúti'' k původnímu kořeni ,,ter-'', rozšířenému pak v ,,trpnúti, trpěti, terp-, torp-'' atd.

Prorado! Jar. 12, 7. Flajšhans: ,,metaforicky'' (ale snad chtěl říci ,,metonymicky''). Námitka se váže na ,,skvrno !'', o tom dále. Gebauer i Komárek od námitky ustoupili, neboť to prý není substantivisované ,,prorada'', t. j. ,,zrádce'', ale abstractum pro concreto. Oba výklady by však byly konečně možné. Ve Štilfrídu čteme povzbuzení rytíře ,,pomni sě, viero naše''. Kdo chce brát slovo jako ,,ty zrazující'', může se opřít o W. Doroszewského Podstawy gramatyki polskiej I, Varšava 1952, str. 284. Snad byl ,,proradcě'' přesnější než ,,zrádcě'', neboť bývalo a ještě je ,,zraditi koho od čeho''. Skutečný padělatel by asi užil slova ,,zrádce''.

Protče, Jar. 13, 30 (t. j. ,,proťal''). Flajšhans cituje nějaké paralely. Jindy se namítalo, že toto sloveso znamenalo ,,probodl'', nikoli ,,proťal'' (mečem tělo nepřítelovo). Navrhovala se též úprava textu ,,ot ramene šúrem k kyčlu protče'', totiž ,,Kublajevica'', předmět byl z předchozího kontextu doplňován (Vrzalík u Komárka). ,,Kyčel'' bývalo i masc. a úprava se opírá též o úzus písaře RK (kaple, t. j. ,,k kaple'', Jar. 12, 21). Ale ani bez této výborné konjektury nejsou potíže. Předně je ,,tknúti'' jen varianta za ,,tesati'' (kořen tedy ,,tek'''), viz J. B. Hoffmann , Etym. slovník st. řečtiny, str. 377. A dále si byly významy ,,proseknout'' a ,,probodnout'' ve starším jazyce významově bližší. Tak dovodil i Dostál (Vid, str. 320), podle něhož je stsl. ,,protesati'' též ,,provrtati'', tedy opačně než v RK, kde by zase ,,protknout'' znamenalo ,,proseknout''. Zřejmě byl původní význam ,,dostat ostří něčeho skrze něco na druhou stranu'', ať sekem nebo bodnutím. Tomu nasvědčuje i Spor duše s tělem ,,Když mě utká nemoc s mdlobú, tehdy sě protyči s tebú'', t. j. ,,pospojuji''). Obdoba je též ve Slawském II s. v. ,,kopie'': ,,pop ... chleb ... kopiem rzeže''. K Flajšhansově paralele z Milton a ,,rozštípen jest tudíž na poly'' (Jungmann ův překlad) posloužíme vhodněji ze stsl. (Ass. Mat. 24, 51:) (Bůh) ,,protešet7 i pol7mi'' - rozetne jej napůl.

Ptencém LS 95 je podle Flajšhanse nedoloženo, podle Komárka existovalo ve stsl., např. v Ev. Ostrom. Tento text byl v době Hankově znám, a proto je zřejmě na něj poukázáno; ale výraz je všeslovanský (Šanskij). Ruské ,,p7ten6c6'' je též běžné, např. Nestor 40. Také Vasmer uvádí ,,pten'' jako společné všem Slovanům včetně češtiny. Známe je i z onomastiky (,,Pten'' a ,,Ptení''). Etymologicky je ovšem spojeno s řeckým ,,petannymi'' - létám, též ,,petomai'' a ,,pténos''; obdoby také ve Védách. Pro etymologii MJ ,,Ptenín'' uvažují Šmilauer i Svoboda (uv. spis, str. 541) právě slovo ,,ptenec''. RK má i ,,ptactvo''. Pozoruhodné je též, že v Georg. Hamartolu je naším výrazem překládáno řecké ,,neossos'', kdežto dospělý pták je ,,p7ta''. - Po stránce tvoření slov jsme se věci již dotkli. Jde o starou oposici ,,kuře - kuřenci'', později ,,kuřata''. V našich textech je ,,děvče'' v RK a ,,grebě, osle'' (EJ), ale ,,ptenci'', takže i tato jemnost byla falsátoru známa. F. Oberpfalcer, Rod, str. 220 uvádí, že ve stsl. bylo v sing. jen několik jmen tohoto typu: ,,agne, grebe kljuse, kozle, osle, otroče'', ale později že se rozmohla. Ale bylo by chybou, kdyby byl ,,ptenec'' v LS v sing., tato jména jsou novější. Oberpfalcer jmenuje zejména ,,vtáčenec, kozlenec, kuřenec, húsenec, jehněnec, vlčenec, káčenec, holúbenec, morčenec, mačenec, jařenec (mladá ovce), ksenec, holoplúštěnec, štěnec, telec (už stč.), lvíčenec, lisenec'' (viz ,,lisí'' v RK), ale též ,,lise, lisátko; lastovičenec, orlíčenec, myšenec, haděněc'', vlastně i ,,mládenec, robenec a děvčenec''.

Pýta sě, Skř. 28, 25. Flajšhans ku podivu mlčí, podle Komárka je tato forma známa jen z komposit, např. ,,vzpýtati sě''; ve východních nářečích jsou tyto tvary běžné, ale podle Machka existovaly též v jiných nářečích (doložili Kubín a Hošek). Patří sem ovšem i ,,zpytovati''. U všech Slovanů - kromě češtiny - je ,,-y-'', které bylo také u nás původní; složeniny zpravidla uchovávají starší stav proti slovesům jednoduchým.

Rachet, rachot, Jar. 13, 9 a 9, 6. Dvojtvar by mohl sloužit jako argument těm, kdo rozkládají ,,Jaroslava'' na dvě různé části. Flajšhans namítá, že ve staré češtině bylo ,,hrochot'', tedy že forma z Jar. je nedoložena. Komárek připouští variabilnost u slov onomatopoetických. Spíše je tu však třeba opakovat, že jazyk našich textů nezná (proti nářečí středočeskému a západočeskému) prothetické ,,h''. Viz třeba stč. ,,hroch'' - věž jako šachová figura proti náležitému ,,roch'' z původního ,,rukh'', angl. ,,rook'' atd. Tak máme i dvojice ,,Radešín - Hradešín, Boleradice - Bolehradice'', (snad i přechýlením lidovou etymologií k ,,hradu''). Vyskytují se i jiné dublety: rohože - hrohože, MJ Hrochov, Hrohož, lomoz - hlomoz, roh - hroh (beraní, viz u Gebauera HM I, str. 465). Slovníky ostatně uvádějí pestré varianty: rochotat, rochtat, rechat, chrochtat, račet, ruchat, rachtat, řachat, hrochat, štrachat, šramotit; tak i v jiných slov. jazycích, viz i ruské ,,rokot7'' aj. Praslov. ,,rar7 '' - zvuk, jméno dravce ,,raroh'' aj.

Rodný bratr, rodná sestra LS 8 a 24, obé je též v MV. Flajšhans: nedoloženo. Také Komárek žádá ,,vlastný bratr''. Ale neprávem, najmě proto, že ,,vlásti'' znamená v našich textech ,,vládnouti'' (mečem nebo někomu), není tu ještě provedena deetymologisace. Kromě toho má ,,rodný'' své odůvodnění, neboť se mluví o ,,rodu'', nikoli ,,družině'', jejíž členové si také říkali ,,bratři'', jak plyne již ze Záb. Podle V. Pisaniho Etimologija (překlad pořízený v Moskvě 1956), str. 150 šlo někdy též o rozlišení proti ,,bratru'', t. j. ,,mnichu''; to by mohlo padat v úvahu pro doklady z MV. V ruštině stává za ,,rodného bratra'' též ,,s7rod6nik7'', viz např. N. G. Michailovskaja, Issledovanija po slovoobrazovaniu i leksikologii rus. jaz., Moskva 1969, str. 215. Kott III upozorňuje, že staré ,,rodžn7 '' bylo původně ,,co patří k rodu'', později nabylo významu ,,rodící''; vedle toho byl i ,,přirozený bratr''. To ovšem souvisí i s našimi pozorováními o nárůstu počtu afixů v pozdější době. - Původně se zahrnovaly pod ,,bratry'' i ,,bratranci''. Svědčí pro to termíny jako ,,bratr dvojurodnyj, trojurodnyj, stryječnyj,'' ukrajinsky ,,brat u pervyh, u druhych''. Viz V. Šaur, Etymologie slovanských příbuzenských vztahů, Praha 1975, str. 35.

Prokný stúpi rozenia dle svégo LS 46; podobně v Lud. 18, 23 ,,sedú ... rozenie dle svého''. Tato místa napadali všichni odpůrci. Nelíbilo se jim užití předložky ,,dle - podle, secundum'' (o tom výše) a poukazovali též na téměř doslovnou shodu, vidouce v tom důkaz, že autorem obou rkpů je jedna i táž osoba. Ve skutečnosti je to epická formule, prokazující orální původ našich skladeb. Kromě toho musíme polemisovat - ač je to trapné - že stč. ,,rozenie'' neznamenalo jen ,,porod''. To ovšem pěvci na mysli neměli. Význam tu nadmíru kolísá; známe i stč. doklady, kde ,,přirozenie'' značí příbuzného (Smetánka , uv. přednášky,. str. 93), ,,porozenie'' = rod, Ev. Zimn. Mat. 23, 26. Podle Klareta je ,,rozenie'' - generatio, stsl. ,,v7 rožděnii'' - inter cognatos, en tois syggeneusi (Luk. 2, 44), u Husa, Výklad viery 27a je ,,urozený'', t. j. ,,zrozený Bůh''; v Alx. 1256 ,,dvě stě jinochóv ... svú šlechtú přirozenějších'' (králi), t. j. ,,svým původem'' atd. Správný význam pro LS dostaneme, dočteme-li text do konce. Lechové v RZ nebo ,,páni'' v Lud. přicházejí, resp. zasedají podle svého věku tak, že nejstarší zabírají první místa. Tento zvyk dosvědčil pro staré Čechy Jireček, Prove, s. v. ,,rozenie''. ,,Dle'' tu v sobě chová ještě prapůvodní význam ,,délkou věku od narození''. Věcné obdoby najdeme ve staré Spartě, ve Starém Zákoně atd. a pozůstatek tohoto obyčeje přetrvává dodnes při stolování. Nejstarším lechem v LS je Lutobor, ,,předseda'' senátu, který také první mluví; po něm přichází Ratibor a Radovan, nejmladší jsou zřejmě oba hříšníci - Chrudoš a Staglav . Tato ,,pořádkumilovnost'' starého epika se zračí i v tom, jak pro pozvané přicházejí posli. O ,,urozenosti'' není řeči, tak jak je ,,národ'' původně vše, co se narodilo. V analyse sémantických náležitostí RZK je vždy nutno přihlížet především k významům nejstarším.

Rosnú trávu, Jar. 11, 25. Flajšhans: nedoloženo, utvořil prý Jungmann . Komárek: není nemožné. Jistěže ne, už vzhledem ke slovům jako ,,rosnička, rosnatka, rosiný, Otc. B 102b, které je jistě méně běžné; MJ Rosnice, Rosice'', polské ,,rosniowa góra'', u Sušil a P 538 ,,nóša rosnej trávy'', ale i staré doklady: v Bibl. Ol. rosná krúpěj, doklad z Chelčického u Mareš e, Marnost, str. 238; u Sraznevského ,,ros6nyj'', Kott, Dodatky, str. 95 (o trávě, žaté za rosy - snad se shoduje s příkladem, jejž uvedl Mareš ); ,,rosně'' v Ev. Ol. Dan. III, 50 = ventus roris. Kott čte ,,rosné'', ale je možno interpretovat i jako ,,rosně''. Adjektivum je přímo doloženo i v Malém stč. slovníku, str. 418. V Chelč. Post. 232 jsou prý ,,krupičky rosné na trávě''.

Rozcěpichu, rozcěpené, Jar. 3x. Podle pravopisu lze číst ,,-cě, če, šče'' - vše je možné. Flajšhans čte jako my a vychází mu ,,forma staročesky nedoložená'', kdežto Komárek se blíží našemu stanovisku. Přimlouval bych se právě za to ,,nemožné'' čtení, viz i naše úvahy k paralele s Milionem. Patří sem ovšem ,,cep - cěp'', dřevo původně rozštípnuté (Machek), dále i ,,cepovat, cepenět'', všechno jako deriváty k ,,cěpiti''. Význam je v našem pojetí oslabený: rozdělit, rozhrnout - jako v citovaném dokladu ze Supr. Pěvec Jar., ,,poeta doctus'', možná stsl. prameny znal.

K této rodině sloves bylo hodně psáno. F. Šimek, LF 75, 1951, str. 267: stč. ,,rozkop'', dial. ,,roškop'', rozcápnoti, úštěpky = ouchcapky. Tvary s ,,če-'', opět ve významu oslabeném, nacházíme hlavně ve vých. nářečích: Ev. Ol. 106b ,,rossczepte srdcza vassye'' (všimněme si nepřehlasované formy ,,srdca'') dovolují též číst ,,-ce-'' a s významem opět ,,rozdělte''. Stanislav I, 324 uvádí slov. ,,razciep''; ale i ,,rosčapič se'' u Kellnera I, str. 83. Některé další doklady u Letošníka na uvedeném místě. Zdá se, že základ ,,cěp'' vyjadřoval odedávna spíše ,,rozdělení'' než ,,rozštípnutí''. Porovnejme i ruské ,,rascěpka, rascěpljať aj. - rozvázat, rozpoutat, uvolnit; Šanskij spojuje s lotyš. ,,kaipt - razvivaťsja''. Potom by i ,,cěp'' sloužil k tlučení (stč. cěpati), t. j. oddělování zrna od plev.

Rozkacen Jar. 13, 22 a Pr. 3, 16. Flajšhansovi je sloveso ,,rozkatiti'' nedoložené a nemožné. Komárek námitku odmítl poukazem na Machkovo ,,katiti se'' aj. Slovo ,,kat'' je dosti temné a vykládá se různě. Poměrně nejpravděpodobnější se zdá vztah ke ,,kácěti'', tedy ,,kdo kácí, poráží, sráží hlavy'', ač původně znamenalo snad člověka neurvalého, násilnického, nejen ,,popravčího''. Vedle citátu z Machka je hojně dokladů též u Kotta, např. v Dodatcích k Bartošovi ,,rozkatěný'' z Valašska; ,,zakatiti se'' - stát se nemilosrdným, rozkácená zvěř'' se cituje z Krameria, viz dále Týn, str. 138; ,,rozkacený'' jako ,,rozčertěný''. Machek zapsal i ,,rozkabacený'', jako by i slovo ,,kat'' bylo tabuováno; je i ,,rozkatovati'', dále ,,katný'' (o zlosti, Leg. Kat. 3050; skatiti se na koho, Kott III ze Sušil a, ,,zkáceti'' i ,,zkátěti'', Kott V, konečně i polské MJ Katovice (Taszycki, uv. spis, str. 307) není přímo od ,,kat'', ale jeví se spíše původu postverbálního. Také ,,kata'' v souvislosti s ,,káceti'' u Slawského.

Rozkosem Záb. 21, 20: jde o dva jinochy, kteří se cvičí v lese tajně ve zbrani a poté se vracejí do své dědiny. Čtení ,,rozkošem'', které kdysi převládalo, není vhodné, neboť porobená země nežila v rozkoších; nicméně se Komárek k tomuto přepisu vrátil. Výklad místa je nadmíru obtížný, sporný a jistoty - vzhledem k tomu, že slovo je ,,hapax legomenon'' a že ani kontext není zcela jasný - snad ani není možno se dobrat. Základem výrazu je nepochybně ,,kos7'', ale co to znamená zde? Už v stč. deriváty: koslati - vrávorati, křiviti se při chůzi; kosem, úkosem, pokosmo (hleděti aj., t. j. ,,se strany''), okosito, z okosiny, okosimo; kocman - nezora ný pruh pole (vyvýšený). Je doložen i přímo ,,rozkos'', t. j. postranní cesta, hranice dvou luk (Kott III); stsl. ,,prikosnoti se'' dotknouti se, velmi běžné; ponákosmo, kabát na skos - rovný, kosovati - šikmo přejíždět, brázdit pole, nákos - místo, kde se začalo kosit; Kott VII cituje z MV glosu ,,rozkos'' - úbočí, ale v Paterovi jsem ji nenašel. U Štítného (např. Šach. 3, 1) je častěji ,,nakosu, po kosě, kosú''. Potíž je zde v tom, že leckdy nevíme, zda je základem adj. ,,kosý'' nebo již subst. ,,kosa''. Polské ,,zakosy'' - zákruty, Karlowicz VI, str. 289; východoslovenské ,,zakos'' - řada skoseného obilí nebo trávy; polské MJ ,,Wykosy'', něm. ,,Ficksradung''; zajímavé je i ,,przekosič'' - přečarovat, Karlowicz IV, 377. Slovo tedy mohlo nabýt i významu přeneseného. Etymologicky ovšem souvisí ,,kos-'' se základem ,,čes-'' od něhož se nověji odvozuje i OJ ,,Čech'', jako ,,člověk sekající, bojovný''. Protože do téže rodiny patří i ,,kochati'' s mnohými deriváty, nemůžeme ani vyloučit čtení ,,rozkošem'', ale to bychom museli brát za instrumentál masc. K věci viz např. Š. Ondruš e, Šestá slovanská onomastická konferencia, Bratislava 1976, str. 113 nn., kde se uvažuje o slovanském původu jména ,,Košice'' a vychází se ze základu ještě staršího: praslov. ,,kew, kow'', litevské kau-ti. německé ,,Kauen'', po jiném rozšíření ,,klúčiti les'', čekan, sloveso ,,čuhac'' (drhnout), kuchati atd. V naší onomastice je častěji zastoupeno MJ ,,Rozkoš'', které asi neznamenalo ,,rozkošný'' (lidová etymologie, nicméně do našich onomastik přebíraná), ale spíše ,,místo vysekaného porostu'' jako příbuzné MJ ,,Rzseč''. Při zakládání rybníka a pochopitelně i obývané lokality bylo třeba vysekat nebo ,,rozkosit'' trávu a další porosty.

Za tohoto stavu věcí je ovšem dost obtížné podat nepochybný výklad tohoto obtížného místa ze Záb. Většinou se překládá ,,křivolace, každý jinudy'', ale pro tyto pojmy užívali pěvci jiných ,,formulí''; siemo - tamo, v pravo - v levo, jáz tudy, tudy ty, tamo - onamo, snad i ,,šúrem ''. ,,Rozkosem'' se v našich textech jinde nevyskytuje - nepřihlížíme-li k výše uvedené Kottově citaci z MV - a kromě toho nevím, zda by tu nebylo při běžném výkladu obránců spíše ,,rozkosiem'' nebo ,,rozkosoma'', šlo-li o dvě osoby. Proto se nabízejí další možnosti; podle stsl. ,,dokos6n7'', t. j. ,,čeho se lze dotknout'' by se dalo interpretovat ,,hmatem, poslepu'' (aby je nikdo neviděl); nebo ,,průsmykem, mýtinou'' - ruské ,,ros6kos7'' - prosekání, i když ovšem les ,,kosit'' nelze. Tedy snad ,,prořezávkou'', jak by řekli dnešní lesní dělníci? Ale s přihlédnutím k výrazům domácím typu ,,kosodřevina'' - kleč, nízké jehličiny, lašské ,,rozkosatý - rozcuchaný, kosmy - chlupy, kosmatý, rostlina kosmáč, kosmáček, kosmačka - srstka'' aj. (viz Machek, s. v. ,,parkos'') uvažujeme výklad ,,houštím, chvojím, větvovím''. ,,Parkos'' je porost, při němž větve vyrůstají hned od kořene; sem ostatně patří i ,,koš'' - kos6j6, výrobek, pleteny ze zakřivených prutů. Lašské rozkosati - rozcuchati, moravské ,,kosen'' - větev, lašsky ,,košať'' - mávat rukama, ruské ,,kosariť les'' - prosekávat, sch. kosor, bulharsky koser - kosíř. Jinoši tedy ,,vycházeli v les'' veřejně, snad jakoby na lov nebo na dříví, ale vraceli se po svém ,,pokrytí'', které na náš výklad dobře navazuje, plížením při zemi lesním porostem, aby je nikdo neviděl, že přicházejí s prázdnem a že byli v lese za tajným účelem.

Rozhrušichu bohy Záb. 21, 10. Podle Flajšhanse i to je nedoložené a nemožné. Někteří obránci se zbytečně zalekli a četli ,,rozkrušichu'' (tak i Flajšhans sám ve svém Slovníčku), ale neprávem. Komárek námitku zeslabil poukazem na polské nářeční ,,gruch'' (je i v severomoravských dialektech), ale dodal, že to může být pozdější novotvar s vloženým -g-, zřejmě asi tak jako se měnilo ,,rozrušiti'' někdy, a to již v dobách velmi starých, na ,,rozdr-''. Ale v našem případě není toto ,,g'', později ,,h'' ani vkladné, ani předsunuté, ale původní: Už Šercl (str. 112 nn.) ukázal na litevské ,,gruzu'' - drtiti, slovo prapůvodem asi zvukomalebné; vedle toho i lotyšské ,,grust''. Příbuzné je patrně i ,,krusti'' - krušiti, ač je možné, že toto znamenalo spíše ,,tlačiti'', kdežto ono ,,drtiti na kusy opakovanými hrubými údery'' (Karlowicz II, str. 133 a 135). Do etymologické rodiny jistě patří prapříbuzenským poměrem i ,,hrouda, hrubý'', možná i ,,hruška'', plod, který se snadno rozmáčkne, podle Šercla dokonce i ,,hřmíti, hromada''. Příchozí ,,křesťané'' patrně roztloukli na kusy slovanské ,,modly'', jež byly dřevěné. Jednoduché ,,hrušiti'' uvádí Týn na str. 12 (z Jungmann a), rovněž Kott III a VI; ,,hrochnutie'' je i v Gebauerově Slovníku; příbuzné je dále i ,,hroutiti'', Kottovo (IV) ,,vyhrúšaný'' - rozmočený, rozměklý vodou - o botách apod. V polštině jsou obdobné výrazy, např. ,,grudy'' a ,,krusze'' soli, jak cituje H. Jireček, Prove, s. v. ,,trzy sta''. Mezi přímé doklady je možno počítat i moravská MJ ,,Říše'' a ,,Hříšice'', viz Hosák-Šrámek II, s. v. Etymologové dále citují: řecké ,,chrauó'' s kořenem ,,ghreu'', lat. ,,rudus'', kymerské ,,gro'' - písek, sthnem. gruszi, angl. ,,great, gross'' (vlastně ,,hrubozrnný''), stsl. grušč6n7 - mochthéros, čakavské ,,gruh'' - drobné kamení, slovinské nářeční grahot, grahut, grahúta, grohot - hrubý písek, ukrajinské ,,grehit, grehota'' - úlomky skal; grúša - hrubý písek (Pleteršnik). Konečně i časté české OJ Rauš, Rauša - z rouše rudu protlouci - velké kusy rudy roztlouci. Viz J. Beneš, uv. spis, str. 20. Některá z posledních OJ mohou být ovšem i německého původu: Rausch - opilost.

Rozrešite pravdu LS 64, imperativ. Flajšhans říká ,,nedoloženo'' a poukazuje dále na Alx. 2210 ,,voda sě rozřeší'', t. j. ,,rozplyne'', tedy ve významu jiném. Komárek tlumočí toto místo z Alx. ,,voda roztaje'' a námitku celkově odmítá; upozorňuje i na ,,rozhřešiti''. Ale ,,rozhřešiti'' sem nepatří a vývoj ve významu je zcela jiný, viz Holub-Kopečný, ES; původný význam kořene ,,reks-'' je ,,vázati''. Význam slovesa v RZ je tedy starší; pěvci by nemohli říci, že se voda ,,rozváže'', ale rozvázat, rozmotat složitý právní případ - to je metafora přirozená. Zajímavé je, že podle dokladu je compositum častější než simplex. Předpony bývaly ,,roz'' a ,,ot'', první z nich je i v RZ.

Rozvlajáše (búria) Vltavu LS 3, znamená ,,rozvlnile'', ale spíše ,,rozvlňovala''. Námitka říká, že toto sloveso bylo jen ve stsl. (i tam vzácně) a jen zvratné. Podle R. M. Cejtlina, Leksika stsl. jazyka, Moskva 1977, str. 46 nn. je to skutečně výraz dosti řídký, nahrazovaný již ve stsl. v jiných rkpech běžnějšími slovesy: hroužiti se, zmítati se, topiti se, býti ohrožován. Zvratné formy je užito proto, že jde o pasivum (basanizomenos), mluví se o zmítaných korábech. Jindy se tak překládá řecké ,,klydónizesthai'', lat. ,,fluctuari'' (Sreznevskij). Bylo-li ,,vlajati sě'' zvratné, nemohlo nebýt také aktivní. Máme i stsl. ,,nevlajemyj'' a ,,nevl7lajem7 '' - nehnutý. Pro sch. doložil jako přechodné už V. Brandl, uv. spis, str. 53. Je i masc. ,,vlaj'', Kott VII, původní ,,v6lati'' akceptuje Vasmer s. v. ,,vlajati''. Etymologicky patří sloveso k nadmíru obsáhlému konglomerátu základu ,,vel-'', kam řadíme ovšem ,,vlna'', ale i ,,valiti'', podle některých i ,,velí, veliký, veleti'', ba i ,,oblý''. Novější by bylo ,,rozvlniti'', jak jsme již odůvodnili na vhodnějším místě. Leskien, Handbuch der altbulg. Sprache6, Heidelberg 1922, slovník s. v. říká samozřejmě ,,roz7v6lajati - ins Wogen bringen''. Protože jména malých řek na našem území, jak je obecně známo, bývají původu domácího (ostatně lze tak vyvodit i pojmenování Vltavy, Dunaje, Labe, Váhu aj.), není příčiny, proč bychom k ,,vláti'' nezařadili přirozeně i ,,Vláru'' a ,,Vlář''.

Rozvaděma bratry LS 43 (,,správné'' ,,rozvaděna'' tamtéž, v. 68). Námitka: význam nemožný, sloveso značilo ve staré češtině ,,usmiřovati'', tedy ,,zbaviti vády''. Tak všichni odpůrci; obránci se opět zlekli a snažili se, ovšem dost násilně a křečovitě, imputovat tento význam i originálu. Tak řeší věc např. F. Mareš . Zprávy čs. společnosti rukupisné 1937, č. 9-10, str. 7 nn. Protože je na citovaném místě tvar s ,,dě-'', lze předpokládat, že ,,vaditi se'' bylo sloveso postnominální, primární verbum není doloženo a pokud vím, ani rekonstruováno. Machek ve svém ES uznává trojí ,,vaditi'', asi neprávem. Vystačíme s jedním, pro něž M. vytyčil původní význam ,,hádati se, nadávati někomu'', ba i ,,bodati'' (viz ,,ovád''). Mně se však lépe líbí jako výchozí bod stsl. ,,vad7'', t. j. ,,spřežení''. Potom by šlo o bratry ,,rozkmotřené'', kteří se dostali do ,,vády'', ač by měli ,,táhnout za jeden provaz'' jako jedno ,,spřežení''; deriváty k základu ,,vad-'' jsou ovšem opět hodně složité. U Ž. J. Varbota, Drevnerusskie imennoe slovoobrazovanie, Moskva 1969, str. 39 nacházíme ruské ,,povada'', prý z obvyklého ,,vésti, voditi''; pak by bylo ,,rozvaděma'' vlastně ,,rozvedeni od sebe''. Lépe však vyjít od citovaného ,,vad7''; proto ,,ot-vaditi'' je ,,odvázati''; ,,vaditi'' - původně ,,být spojen v různém vztahu'', takže ,,rozvadit'' by bylo ,,rozpojit'', opět v poměru přátelském nebo i nepřátelském. Pozoruhodná analogie je i v ruském ,,tegatisja'' - tahat se o něco; tjaža - spor (váda); ,,až brat6ja rozstežjutsja pered knjazem'' cituje Bricyn v uvedeném článku, str. 121; jiná metaforma je ,,splestisja'' = zaplésti se do sporu.

Soudím, že ,,pravý staročeský'' význam ,,usmiřovati'' je přece jen pozdější, neboť předpokládá leksikalisovanou ,,vádu''. Toto subst. by však bylo v RZK, jak jsme již ukázali, výrazně dějové a znamenalo by ,,svár, hádání, jež probíhá právě teď''. Leksikalisované ,,sváda'' je v LS ovšem také. Pro náš výklad svědčí i to, že ,,roz'', původně ,,orz'' - znamenalo původně šíření, nikoli ukončování děje. Pro ,,rozvaditi'' ve významu jako v LS je ovšem dosti dokladů; předně bychom museli akceptovat, že se dnešní smysl vyvinul v nové češtině teprve vlivem RZ, a dále jsou příklady z onomastiky. Naše ,,Rozvadovice, Rozvadov'' (Hosák-Šrámek II, str. 389 aj.) je jistě ,,svářící se'', nikoli ,,usmiřovaná'' obec, protože negativní (v mravním smyslu) význam byl jistě výraznější a vhodnější pro pojmenování lokalit. Polské ,,Rozwadów'' (Rospond, Slownik nazw geograficznych Polski Zachodniej i pólnocniej, Vroclav-Varšava 1951, str. 275) je překládán do němčiny ,,Neidhardt''. Polské ,,Wád'' znamená ovšem ,,soulad'', Karlowicz VI, 94. Zákrejs ml. (Pozůstalost) uvádí z Dačického MJ ,,Na Rozvadcích''. E. Eichler a H. Walther, Die Ortsnamen im Gau Daleminze, Berlín 1966, str. 224 citují mnoho MJ i OJ k tomuto základu: ,,Vad, Vadislav, Vadin, Vadkov, Vadkovice, Wadóv, Wadovice''. Je tu i ,,Rozvad, Rozvadóv'' proti ,,Nisvaď'' a ,,Nisvaz'', takže vidíme jasný protiklad mezi MJ s Roz- (o lidech vadících se navzájem) a ,,Ni-s-vad'', nesvářících se. Ze staré češtiny se pak uvádějí i doklady z apelativ: ,,v rozvadcích raněn byl'', Půh. V, 102 (t.j. ,,v hádce''). ,,Rozvaděnství'' - nepřátelství, discordia v Hom. Opat. (u Kotta III). Případné sloveso ,,rozvaděti'', jímž by padly námitky morfologické, bylo jistě též možné.

(Tatoři) sě rozznojichu, Jar. 9, 18 je podle Flajšhanse nedoložené a nemožné. Komárek celkem uznává možnost existence slovesa ,,rozznojiti''. Je i ,,na vznojeném nebi mráček'', Jar. 12, 28 a ,,vznojiti'' je doloženo v Alx. 1833. Snad jsou i jiné prefixy. Smysl výše citovaného místa v Jar. je jasný: Tataři se rozpálili (hněvem) a vyhlásili na křesťany velkou daň. Konjektury, k nimž se obránci uchylovali (rozrojichu sě, rozvojichu) jsou opět zbytečné, protože k vyhlášení daně nebylo třeba nějakého ,,rojení'', ač ovšem návaznost na hněv je pochopitelná. Tak i ,,Tateré sě velé zapolechu'' Jar. 9, 12. Stč. ,,znoj'', jenž je obsažen i v místním jméně ,,Znojmo'', značil ovšem nikoli ,,pot'', ale ,,vedro, dusné horko, parno''. To se shoduje s povětrnostními podmínkami na jižní Moravě i s územ pěvce Jar.

Ruménci na lícech Lud. 18, 15. Podle Holuba - Kopečného, ES, je obnoveno z polštiny, také Machek (ES) hovoří o novodobém převzetí, ač Flajšhans a Komárek nevidí důvody k přímé námitce. Zanedbaná ,,jotace'' je tu nepochybně nářečová jako ,,meď - měď'' a ,,petkrát'' přímo v RK. Adj. ,,ruměnný'', staročesky prý ,,rumný'', jež později změněno nějakou analogií, je však uznáváno. Základ slova je ovšem praslov. a praindoevropský. Pro nás je postačující vyjít ze základu ,,reudh-men'' - ruměn7. Tento hláskový pochód se blíží, jak uvidíme, vzniku OJ ,,Lumír''. Sufix -ec je ovšem velmi plodný, v RK zejména. Výraz je v Lud. volen velmi dobře, protože se tu kříží představa červené barvy se zbarvením pleti nebo svalu (Machek). Přímo ,,rudý'' není v našich textech nikde doloženo. K věci viz též Moszynského, uv. spis II, str. 77. Týž autor (I, 379) cituje výrazy ,,rumannica, rumanka, české ruměnidlo''. Rumana - rostlina Echium vulgare, česky ,,ruměnek'', Machek, Jména rostlin, str. 296. Slovo samo není pochopitelně jen polské, jak dokazuje i ruské ,,Rumjanec, Rumjanoj'' jako OJ i jako apelativum. Kott III uvádí doklady na ,,ruměnec'' i ,,rumenec'' z různých českých nebo moravských nářečí. Jako jméno květiny je ,,ruměnec'' též u Klareta. Obrat z Lud. je starobylý, jak vidíme ze Supr. 133, 8 ,,ruměno lice jemu jest6''.

Okénce rozložito LS 20 podle Flajšhanse nedoloženo. Zdá se, že tento sufix býval hojný právě u sloves typu ,,běhnúti, trhnúti, lehnúti, táhnúti''. Je oblíben ve valašském nářečí; rozběžito, roztržito, roztažito. Mimochodem: ,,okénce'' znamená i okenní výklenek: kněz v okénci stojieše, Dal. V 77, 17, obdobně Pís. Šternb. 23 a Trist. B 187b.

Sborný (sněm sboren), LS 84. Flajšhans ve svém vydání z roku 1930 píše ,,sněm sborem'', ač je v originálu jasné -n. Z ruštiny je adj. ,,sborný '' velmi dobře známo, takže už proto není třeba se uchylovat s Flajšhansem k srbskému ,,sboriti''. Kromě toho je slovo doloženo i ve staré češtině, jak vidíme z Malého stč. slovníku, v němž je citováno ,,sborně'' i ,,nesborně''. Vidíme tu opět důslednost kmenostupu ,,e/o'', tedy ,,sbierati - sbor'' jako ,,téci - tok, sténati - ston'' atd. Adjektivum je připojeno k apelativu ,,sněm'', takže jde o shromáždění konané uvnitř (proti ,,besědě'', jež bývala pořádána venku). Zdá se, že ,,sborný '' byl starý terminus technicus, jímž se překládalo i řecké ,,synodikos, synagógé'' aj.

Sbrocěti (nebo zbrocěti), Záb. 23, 9 a 23, 10. Vid je možná nedokonavý, neboť souboj byl dlouhý. Flajšhans: tvar nedoložený a nemožný, Komárek námitku přebírá, ale mírněji. Sloveso je kryto místními názvy Brocná, Brocany a je tvořeno jako postnominální k ,,broc'', stsl. ,,brošt6''. Existovalo i přímé ,,brošcen7 - červěně zbarven''. Je proto chybné žádat ,,zbrácěti'' apod. Též polské ,,Broczewo, Broszcewo''.

Siedlo , Lud. 19,14. Zde žádá Flajšhans ,,sedlo ''. Námitka patří spíše do našich odstavců o hláskosloví a pravopisu, protože písař transkriboval ,,sieděch'' i ,,seděch'', ,,sedání'' i ,,siedání''. Proto asi Komárek již k námitce nepřihlédl. Problém má ovšem i stránku sémantickou. Akceptují se tu dva slovesné základy: sěd- i sed-, z prvního by bylo ,,siedlo - sídlo'', německé ,,sadula'', z druhého pak ,,sedlo ''. Tato teorie se opírá hlavně o ,,7'' v původním ,,sed7lo'', ale stejně je podivné, že bychom měli jednou sufix -lo a podruhé -dlo k témuž základu. Domnívám se proto, že je lépe vyjít z kořene ,,k'oi/kei''v obou případech; z toho je pak ve slovanštině ,,sie-'', jer by byl analogický a krácení u ,,sedla'' by vzniklo častějším užíváním (frekvencí) tohoto slova proti jistotě vzácnějšímu a abstraktnějšímu ,,sídlu'' -- též podle výkladu Manczakových. Polské onomastické prameny nečiní v grafice rozdíl mezi psaním ,,se, sie'', (M. Suliszova, Staropolska fonetyka w swietle materiálu onomastycznego, do 14. wieka, Wroc $\l$ aw 1976, str. 93nn).

Setniny , Jar. 9,27. Flajšhans: nedoloženo a nemožné. Vtírá se otázka: jaké jméno pro stočlenný vojen ský oddíl by bylo ,,možné''? Komárek připomíná, že stč. zná jen ,,setníka''. Obdobné výrazy jsou všude: chorvatsky ,,satnik'', stsl. s6t6nik7, rusky ,,sotňa'', u Sreznevského ,,s6t6nica''. Jsou ovšem ,,desietnici'' (též MV ,,decuriones''), ,,padesátníci, tisícníci'' a obdobně byly jistě jmenovány též oddíly. O tom např. Zprávy Čes. rukop. spol. 1941, č.11, str.114. Odedávna bylo čítáno na desítky a jejich násobky, viz i H. Jireček, Prove, s.v. ,,acervus''. Týž autor dovozuje ve ,,Slov. právu'' I,197, že na desítky byli počítáni otroci, zajatci a peníze; lidé bývali vázáni po desítkách, počítáni po stovkách, každý desátý posílán do otroctví atd. Viz též naše heslo ,,tři sta pól sta ''. Také S. B. Barnštejn, Očerki sravnitelnoj grammatiki po slov. jaz., Moskva 1961, str. 92 uvádí, že číslovka ,,sto'' je základním počtem pro starou slovanskou vojen skou terminologii.

Sieti sě v Jar. 8,5 a 8,7 = svítiti se. Flajšhans i Komárek: nedoloženo, z ruštiny. Kořen je ovšem vb češtině hojný. Je např. ve slově ,,sieň'', t.j. původně velká a světlá místnost. Obdobně je tvořeno i ,,dřeň'' k ,,dřieti'', ,,peň'' k ,,pieti'' atd, ,,žeň'' k ,,žieti''. Věcně se váže ,,veliká sieň'' ve Sbyh. na ,,okénce rozložito'' v LS. K ,,siný'' přitvořeno ,,ssinati'' a další deriváty. Je proto nutné vidět v ,,sieti'' primární sloveso ke všem těmto derivátům. Příbuzné je i ,,stěn6'' - stín, got. sheinan, něm. scheinen (M. Rudnicki, Pras $\l$ owianszczna Lechia-Polska I, Poznaň 1959, str.115); všechny tyto útvary jsou praslovanské; dle Šanského sem patří i ,,sojka'' podle světlého peří. Stín a světlo se vždy provázely, proto splynula i terminologie. K iterativnímu ,,sievati'', jež bez ,,sieti'' nemohlo vzniknout, cituje Kott III doklad ,,sievajiec sě jako jiskry od slunečného vedra'' (Smrť Jer. ms. 1410). Podle Kar $\l$ ovicze V, 117 jsou známy polské nářeční doklady na ,,siač'' a ,,sijač'' (není to tedy ,,rusismus''), sloves bylo užito o vodě; snad tedy byly tyto výrazy běžnější při líčení přírodních jevů (jako v RK). Podle Rosponda (S., ,,Mowia nazwy'', Varšava 1976, str 69) je sloveso komponentem OJ ,,Semil, Seljub, Sierad''.

Skvrno ! Jar. 12,8 je podle Flajšhanse kalkem německého ,,Schandfleck!'' Komárek to odmítl -- ovšem opatrně -- jako ,,nedokazatelné tvrzení''. Stylisticky a vlastně i mluvnicky se výraz váže na ,,prorado!'' a ,,bohóm, svým spásám''. Tendence k vytváření takovýchto spojení snad trvá dodnes v nadávkách ,,ty mrcho'' nebo ,,ty chlape mizerná'' s hojným používáním fem. za masc. Původ tohoto hněvivého přídomku je nutno hledat ve stsl., stč. a dokonce i v litevštině, ne v moderní němčině. Byla to velké urážka, jako bychom dnes řekli ,,ty zvrhlíku''. Doklady jsou u Mareš e, Marnost, str. 238, ale dají se rozhojnit. Moravskoslovácké ,,kváriť'' - kazit; u Nestor a 68 oslovuje zbožný mnich ďábly ,,skver6ni''; tamtéž (80) je řeč o tělesném poskvrnění; v kapitole 81 je užito příbuzných výrazů o mouchách a komárech (jako ,,neřest, žoužel''; je tedy ruské ,,skvernyj'', řecké ,,skór'' - škaredý; stsl. brak7 skvr7nyj = miaigamaiá; prěskvr6n7- pammiaros, Žití Niftonovo 253 aj.; skvr6nitel6 z7l7 , tamtéž, 124,10; V Georg. Ham. skvr7notvoren7 = aischropoios, člověk, činící hanebné věci; řecké ,,ponéros'' se tak rovněž překládalo, v uvedeném Georf. Ham. je ,,skv7n6n7'' asi na 30 místech jako ekvivalent různých řeckých obdobných výrazů, např. velmi ostrého ,,bdelygma'', tj. ,,mr7z 7k 7'', např. 286,20. Řecký výraz lze přeložit přímo ,,skvrno '' (bdeó - bzdíti aj.), takže zde by se dalo usuzovat na skutečnou předlohu Jar.; litevské ,,tu skverne'' - ty spratku, Persson I, str. 532; konečně i jeden doklad staročeský: Žižkův voj. řád, Výbor II, str. 278 ,,zloskvrník''.

Směriti z LS je podle Flajšhanse chybné a nemožné, prý tu má být ,,smířiti''. Komárek se vyjadřuje ,,uměřeněji'', výraz je prý ,,nevhodný''. Stále týž jev: vykladač nerozumí textu a na podkladě svého nevědění konstruuje námitky -- někdy se nemůžeme vyhnout troše polemické ostrosti. Slovný základ je z nejstarších, viz třeba V.V.Ivanovu, Voprosy slav. jaz. 2, 1957, str. 6, kde se uvádí vedle ,,měsiece'' i chetitské ,,meh'' - čas, míra, měra, litev. ,,matnoti'' s původní laryngálou ,,ah-''. Proti tomu se základ ,,mír'' zdá novější - aspoň v žádaném ,,smířiti'', protože původní význam slova je ,,svět'' (tak i naše EJ - ves mir). Také Vasmer vychází z původního ,,směriti '', a ,,mír'' se vloudilo do takovýchto významů mylnou etymologií. U Georgia Hamartola, jehož jazyk se někdy považuje za blízký nejstarší češtině, je asi dvacetkrát ,,s7měriti'', ale ani jednou ,,s7miriti''. Vedle toho se nepochopil význam. Nejde tu o sentimentální ,,smiřování'', ale o ,,porovnání'' rozvaděných bratří soudním nálezem, ba o jejich ,,pokoření'' nebo ,,přivedení k poslušnosti''; tento význam stsl. ,,s7měriti'' je běžný, a proto jsme na jiném místě přeložili sloveso do latiny jako ,,coercere''. Řecký ekvivalent bývá ,,tapeinún''. Dokladů na ,,směriti '' je hodně, viz opět Mareš e, Marnost, str. 237; moravské MJ ,,Nesměřice''; záměna ,,mir - měr'' je běžná v onomastice, viz třeba R. Trautman, Die Elb-und Ostseeslavischen Ortsnamen I, Berlín 1948, str. 41 - asi jako ,,Tišigněv'' i ,,Těšigněv'', str. 54 (i když je ovšem nutno brát v úvahu nespolehlivost písařských záznamů). V Ev. Ol. Mat. 5,24, kde se překládá ,,smiř se, skliď se'', ale i ,,pokoř se''; dále v Dal. Doplněk 5,26, rkp. L; Hus, Post. 37A staví proti sobě ,,směrně'' a ,,nesměrně'' - o lidském a božím milosrdenství. ,,Poměriti'' = smířit, ale též jako starší ,,uspořádat'' je i v Žil, kn. aj.

Nesměchu sě bíti v čelo přěd bohy Záb. 21,7. Komárek říká, že to zde znamená ,,nesměli'' (o ujařmených Slovanech, ovládaných Němci), ale staročeské ,,nesměti'' je ,,neodvaživati se''. To je správné, pozůstatek staršího stavu je naše ,,smělý''. Jenže v textu je lépe vidět imperfektum a skutečné ,,neodvažovali se''. Jinak viz naše úvahy o t.zv. ,,pomocných'' slovesech, jež měla v RZK i v EJ ještě význam plný. Přesto jsem našel místo, kde lze interpretovat nejen ,,neodvažovali se'', ale i skutečné ,,nesměli'', totiž v Životě Methodějově 5, kde oba věrozvěst i přijímají svůj misionářský úkol a kde se praví ,,nes7měste se otrešti ni Boga ni cesarja'' s nejpřesnějším překladem asi ,,nedovolili si''. Doklady Dostálovy (Studie, str. 171) jsou spíše k ,,odvažovati se -- tolmán'', ale též k ,,haireisthai'' -- vybírati, voliti si. Dostál překládá vše,,směti'' a prohřešuje se tak proti staré češtině i řečtině. V Záb. ovšem nemohlo být užito sloves ,,odvažovati se'' nebo dokonce ,,troufati si''. Potíž je v tom, že ke slovesu neexistuje nepochybná etymologie; patří snad k řeckým ,,maomai'', t.j. k něčemu směřovati, o něco usilovati, potom by i základ ,,směr-'' sem patřil. Oslabenost původního významu se jeví v tom, že sloveso bylo častěji záporné -- tak i v RK.

Výhoň Dub snahú chváta Oldř. 5,3 (čtení ,,s snahů'' je nesprávné, je tu stč. ablativus comitativus). Význam je jasný: ne snad ,,pilně'', ale ,,s bojovým nadšením, silou''. Podle Flajšhanse je slovo nedoloženo, ale Komárek tu nic nevytýká. Slovo všeslovanské, nejbližší je polské ,,snaga'', ale jsou i doklady staročeské: ČČM 1839, str. 156, listina z 15. století, dále v Mil. Výbor II, str. 555 ,,s velikú snahú je počítal'' (četl knihy); dále Seykora, Na obranu, str. 135, konečně ve ,,Stsl. legendách českého původu'' (E. Bláhová a V. Konzal, Praha 1975, str. 20). Pisatel úvodu A. I. Rogov pokládá slovo za bohemismus! Východočeské ,,snažnej'' -- silný, statečný. ,,Snahu '' i ,,snahotu'' má i Kott III ze Sušil a. Vycházeje z Miklošiče a Berneckera dovodil Buck (uv. spis str. 656) i Mladenov (Gesch. 1929, str.204) prapůvodnost základu ,,sna-''; ,,snažiti se'' je postnominální a o hodně mladší.

Sniéše mi sě ve sně, Róže 28,7 a obdobně Ol.5,22 (množstvie Polan) rozvaleno ve sně.Opravy Seykorovy na ,,veš sně'' nebo i Flajšhansovo obvinění pěvců z vulgárnosti odmítáme. Nelze nic namítat proti slovu ,,sen'' ve významu ,,spánek''. Přípustné by bylo -- a také v RK je -- ,,spanie'', kdežto ,,spánek'' je novější, má absorbovaný sufix. Seykorovo konjektura by byla obdobou řeckého ,,nyktór'', stind. svapnayá, litev. sapnije, ale průkazný je tu Kar $\l$ owicz V, str. 354 ,,Tu sie mu we snie snije''. Více nás však zajímají léčky, do nichž by byl skutečný falsátor asi upadl, kdyby byl užil spojení ,,snila jsem'' nebo ,,měla jsem sen''. Oba tyto obraty jsou novodobé. RK se tu blíží ruskému ,,Mne nespitsja'', obdobně i v chetitštině (V.V. Ivanov, Obščeindoevropejskaja... str. 134), v angličtině ,,me dreamed a strange dream''. Sen -- původně = spánek, viz Machek ES s.v. Neosobní vazby dokazují mystické pojetí spánku, stavu blízké smrti.

Soptati krutost, Záb. 22,7 je podle Flajšhanse nedoloženo a moderní; Komárek správně doplňuje, že námitka se netýká slovesa samotného, ale celého sousloví. K věci viz naše úvahy o ,,univerbisaci'' atd. Doklady skutečně dokazují větší stáří slovesa ,,soptati '' proti dnešnímu ,,soptiti''. Primární bylo ,,sopsti'', tak i ve stsl; v našem textu užito vidu ,,distributivního''. Pravděpodobné je, že ,,soptiti'' bylo kdysi dokonavé. Doklady pomíjíme pro jejich početnost. Nejčastěji se ,,soptí'' oheň, síra, plamen, řeřavé uhlí, ač ruské ,,sopo'' kdysi znamenalo i ,,hraji na píšťalu''.

Z toho je vidno, že sloveso bylo vhodné k různým metaforám, z nichž jedna je i v RK; ,,soptati krutost'' je asi ,,soptiti krutým hněvem''. Proto je i v Čest. 14,28 ,,rozpálíme krutost vsiu'', tedy ,,epická formule''.

Bohóm spásám Čest. 16,19 a 21,29, dále i Záb. 24,30; vedle toho ,,spásati'' v Jar. 10,2 (prý rusismus. Vytýká se ,,nedoloženost'', ač slovo ,,spása'', arci jako leksikalisované abstraktum, je v češtině dodnes. Viz i naše řádky ke slovům ,,skvrno , prorado''. Význam je ovšem předkřesťanský, totiž ,,ochrana'' (arv. ,,pásti'' - původně ,,chrániti stáda''). ,,Spásati'' je přirozené nedokonavé ,,opositum'' ke ,,spasiti'' a je všude doloženo, hlavně ve stsl. a staré ruštině; je však i v ruštině současné. ,,Spásti'' bylo asi obojvidové. Místo ,,spásati'', nedok., by snad mohl pěvec užít leda těžkopádného interativa ,,spasovati''. K heterogenesi ,,spas - spása'' jsme již zaujali stanovisko. Větší expresivnost feminina se jeví i v novočeských spojeních jako ,,vtělená poctivost, zosobněná nevinnost, neřest''. Způsob je starobylý, srv. třeba tacitovské ,,virtus ipsa'' (míněn Thrasea Paetus), v Homérovi je Nestor ,,mega kýdos Achaión'', dokonce neutrum, ale u Vaňorného překlad ,,Veliká Danaů pýcha''. Ve stsl. značí ,,s7pas7'' jak ,,salvatio'', tak i ,,salvator''.

Sprosi kněžnu LS 26: Flajšhans i Komárek tvrdí, že by tu mělo být ,,vzprosi''. Můžeme číst s- i z-, jak jsme již ukázali na příkladě ,,glasů - glazů''. Akusativ (býval žádán gen.) je v písni proto, že jde o ,,přímý zásah'', o určitou osobu a bezprostřední styk ve shodě jak s epickou technikou, tak i s těmito raně feudálními poměry. ,,Zprositi'' je doloženo (Malý stč. slovník) a ,,sprositi '' by se dalo -- vzhledem ke staročeské grafice -- rovněž kdekoli číst. Tak máme např. v Baw., strč. 143, v. 3208 ,,snažně ratajíka zprosi'', úzus pravoipisu dovoluje i ,,sprosi''. W. Demecká, S $\l$ owotworstwo w gwarach po $\l$ udniowej Wielkopolski, Poznaň 1977, str. 105 uvádí polské ,,sprašač, ponaspraša'' (16. stol.). To by byl nedokonavý vid k obojvidovému ,,prositi -precor''. Dokonavosti se dosahovalo prefixem ,,s-'' s původním významem ,,prositi usilovně'' (srv. kořen ,,mer-'' - smrt), kdežto žádané ,,vz-'' je předpona formální, mrtvá. Také Brandl, uv. spis, str. 76 tu vidí smysl ,,uprositi'', kdežto třeba ,,poprositi'' by vyjadřovalo děj ,,postupný''. Trávníček (Vid, str. 149) cituje m.j. tato slovesa s náslovným ,,s-'', která již ve dnešní češtině nemáme: ,,shodnutí (odhadnout), shověti, schytati, skřivditi, smentiti, sprodávati, stvrditi, svanúti (zmizeti), svěřiti (uvěřiti)'' a na str. 155 vypočítává asi 60 sloves střídajících ,,s-'' a ,,z-''. Nejbližší je naší dvojici asi ,,skázati - vzkázati, spověděti - vzpověděti, sžádati - vzžádati''. Ostatně je tu i ,,sprositi '' doloženo -- s dávnou ,,tmésí'', ,,z toho prosímy tebe'', Hymn. Opav. 101b. K věcnému výkladu lze dodat, že tu máme zřejmě opět právnický termín technický: vznést dotaz, zda je kdo vinen, t.j. ,,podat žalobu''. Viz Sreznevského Dodatky.

Sténánie Čest. 14,19 a Jar. 13,17 bývá považováno za rusismus, ač je to naprosto korektní slovesná forma vedle subst. ,,ston7'', viz naši úvahu o kmenostupu. Trávníček, Mluvnice, str. 413 dokládá ,,sténati'' ze slovenštiny a ,,stonati'' má právem za novotvar; při nemoci, kdy se ,,stůně'', se zároveň i sténá, naříká. Varianta s ,,e'' má převahu ve stsl., slovin, sch., litev., lotyš. -- a ovšem staré řečtině, v ruštině je obojí, v ukraj. a na východě Srbska převládá ,,o'', v češtině, jak vidno, je též obojí varianta zastoupena. Odkud je Týnův doklad na -e- (uv. spis, str. 20), nevíme. Doklady pro ,,sten-'' u Flajšhanse, ČČM 70, 1896, str. 242: steňkati, dále z Baw. 119 ,,nechať tma mój sten zachová''. Rozhodující je hydronym ,,Stenava'', archivní materiál z r.1213, protože jde o přítok Nisy kladské, tedy z území RK. A. Sedláček, Snůška, str. 109. - Je možné, že ,,sténati'' bylo durativní, ,,stonati'' spíše interativní, obě varianty se ovšem včetně vidových náležitostí později vyrovnaly.

Stól oteň LS 48 a 55 je ,,nedoložené a nemožné'', autora této ,,vědecké'' argumentace jistě není třeba uvádět. Komárek: spojení známé z Igora. Má pravdu, ale totéž je i v Nestor ovi 47. Pravda je tato: máme zde všeslovanskou epickou ,,formuli'', charakterisovanou a upevněnou i vnitroslovným rýmem ,,zla ta stola''. Bývá žádáno ,,stolec'', jako by byla při válečných nebo vůbec epických pojmech staré češtiny deminutiva ve zvláštní oblibě. Přímé doklady pro ,,stól = trůn'': Leg. o dvanácti apoštolích v. 69, v Leg. Kat. třikrát, např. ,,na králevém stole sedě''; Umuč. sv. Kat. a sv. Margarety (ČČM 61, 1887, str. 212) ,,na královém stole sedě'', dále ve Vitb. Žalt. 2x, viz i M. Hattala, ČČM 34, 1860, str. 62; konečně i Malý stč. slovník str. 480.

Strebropěný, strebronosný, LS 2 a 40, viz úvaha o kompositech v RZK a také heslo ,,ladná Sázava'' v této kapitole ve spojení s epithety řek vůbec. Přímý doklad pro ,,stříbropěnný'' je též u Kotta III, str. 125 a zde i citát z časopisu ,,Krok''. Nejnověji, jak vím spíše ze soukromé korespondence, je slovo považováno za výtvor Jungmann ův. Podobné je i lužické ,,slobraběly'', Kuka II, str. 452.

Voda svatocúdná , LS 54 je prý ,,nedoložené a nemožné, protože ,,cúda'' se vyskytuje jen v textech latinských''. Výtku opakuje i Komárek. Zdá se, že tu činí potíže etymologický výklad slova. Přesto je problém celkem jednoduchý k řešení. Ať je původ slova ,,cúda'' jakýkoli, je jisté, že jej nemůžeme přímo spojit se ,,soudem'', neboť LS přímo dokazuje odlišnost grafickou: ,,děvě súdně, k rozsúzeniu, súditi''. Svatocúdný je ,,posvátně očišťující''. Později ovšem splynula obě slova co do významu a leckdy asi též co do formy. Ale podle praslovanské a praindoevropské víry nepřijme voda v sebe nic nečistého; dodnes trvá ,,atavistický'' odpor proti jakémukoli znečišťování hlavně proudící vody. S tím souvisí ,,ordálie'', tedy obřad, při němž byla zjišťována vina nebo nevina ponořením člověka do čisté vody a očekáváním výsledku. S věcí souvisí též věštění z vodní hladiny, voda jako symbol zapomnění (řecká podsvětní řeka Léthé), ano i křest, konaný rovněž s pomocí vody. O tom V. N. Toporov, Slavjanskie...sistemy, str. 150. Sémantický vývoj dobře ukazuje polské (z) cudowač, které nabylo významu ,,vyhubovat'' (asi jako naše vulgární ,,pucovat, vyčistit žaludek'' aj.) ,,Pokropeni budú vodú očistnů'', Bibl. Card. Nu 8,7 (Velký Stč. slovník 9, str. 263; ,,mysli čistota vel svatost'', Slovník Ostř. S 109, Stč. slovník tamtéž, str. 264) překlad latinského ,,purgatio, lustratio'' aj. ,,Ocúditi'' = očistiti, v témž slovníku a v témže sešitě, str. 256; o ordáliích na str. 260 s.v. ,,očista''. ,,Cúděnica'' bývalo místo vyčištěné od porostu, materiály 6. slovanské onomastické konferencie, Bratislava 1976, str. 219. Polské ,,cudzič'' je jak ,,čistit'', tak i ,,tahat za vlasy'', Kar $\l$ owicz I, str. 260. O ,,vodném ortelu'' se zmiňuje Stč. slovník 11, str. 592. Doklady z našich nářečí: moravské ,,cúdit'' = čistit rybník, arci spíše ve formě ,,códit''; stč. Cudný i cidný = čistý; podle některých sem patří hydronym Cidlina; códiť studňu (na Brněnsku, A.Gregor, uv. slovník, str, 36. Výraz byl tedy vztahován spíše na vodu než na obilí; znecúděný = znečištěný, z okolí N. Města na Moravě (Kott I, Dodatky); neměkčící varianta ukazuje na postnominální původ. Sloveso též u Týna, str. 11.

Etymologicky je tu asi nejlépe vyjít z litevského ,,skiesti'' - oddělovat, řecké ,,schizó'' čistiti, cediti a cíditi. Původní ,,kend'' a k tomu varianta ,,k'ond''. Pravidlo, že stupeň ,,e'' sloužil ke tvoření slov es a stupeň ,,o'' dával vzník substantivům, se tu potvrzuje. ,,K'' je vždy palatální a změnilo se v sykavku i před ,,-o''.

Súmrky Záb. 21,8 (sem i ,,mrkavy šumy'' Jar. 8,6). Flajšhans říká, že staročesky i novočesky je známo jen ,,soumrak''. Komárek námitku ještě zesiluje poukazem na ruské ,,sumerki''. -- Již jsme odůvodnili rozdílnost pojmů ,,mrk-'' a ,,mrak-''. Dnešní ,,soumrak'' je tvořen analogicky a vlastně nesprávně, neboť tma přichází večer i bez mraků a ty se zas naopak objevují na nebi i ve dne. ,,Mrak, mráček, mračno'' -- vše je v RK doloženo na patřičných místech. Dnes říkáme i přeneseně ,,mračiti se'', ale to je novější proti stč. ,,mrknúti'' v témž významu (I. Němec, Genese, str. 91). Dále: ruština má stupeň základní, čeština zánikový. Základ ,,mrk-'' býval velmi plodný a dokladů je mnoho. Blahoslav, Gr., str. 327 uvádí slovo ,,úmrk'' a považuje je za nepěkné. Kott, Dodatky k Bertošovi: ,,smrk - soumrak'' (mor.slov.), str. 103; ,,na smrku'' v podvečer; ,,zmrků'' ze Střední Bečvy, Kott 160. Je i slovenské ,,mrk'' - soumrak; zamrklé světlo u Kotta V. ,,Zmrk'' též u Gregora; ,,zmrhánek'', Kott III z Bartoše, značí též ,,soumrak'', ač souvisí s ,,mrholiti''. Slovenský ,,mrký'' = černý, Kott VI. Stsl. ,,sl6ncu mr7 k6šu'' -- když se slunce zatmělo; mr7čenie = temnota. Starobylý je tu i plurál; dnes bychom řekli spíše ,,za soumraku''. Množné číslo značí, že substantiva (hlavně abstraktní), jež nebylo možno dobře časově nebo prostorově ohraničit, bývala v plurále. Tak i v našem EJ ,,ať temy vás nepostigů'', ovšem s latinskými ,,tenebrae''.

Křestěná ni světi neiměchu, Jar. 9,2. Podle Flajšhanse tu vznikl omyl podle Dalimilova verše ,,dievky svět (poradu) jmějiechu''. Týž učenec tápe ve svém Slovníčku k RK, zda je slovo masc. nebo fem. Námitku vcelku převzal i Komárek. Neznám bohužel plný rozsah slova ,,svět'' v stč.(ve významu ,,rada'' jako ruské ,,sovět'' -- zde se pochopitelně o rusismu nemluví, ale přepisuje se vždy jako o-kmen, i když z grafiky nic jistého nepoznáme). Ruština má i ,,závět7''-- úmluva, ale čeština zachovala dodnes ,,závěť'' jako nepochybné fem. podle ,,kost'', a tak bylo vždy: viz i ,,oběť, otvěť'', vše od téhož základu. Slovo je ovšem praslovanské, jak dokazuje třeba stsl. ,,svět6 nik7'' - rádce, ,,blagosvět6n7'' a další. Za přímé doklady lze uvést Leg. Kat. 1101 ,,po světi poče netúžiti''. Smysl je sice ,,po světu, světském životě'', ale jazykový úzus legendy je u o-kmenů jiný. Písař se asi dopustil záměny, neboť mu tanula na mysli ,,svěť - rada''. Na Litomyšlsku ,,vysvětiti syna'' - dovést jej k samostatnosti. E. Eichler a H. Walther, Die Ortsnamen im Gau Daleminze I, str. 308 dokládají ,,Svět, Světi'' z Profouse 4,247; je i jméno řeky ,,Světí'', snad i ,,Schweta''. Jde tu prý o stará poradní místa. U Klareta s.v. ,,zviet'' čteme významy ,,mudrona, pravna, zviet - prvnod - isis''. (prvnod je snad úvod, prooimion). Sch. ,,svěť držati'' dokládá A. Gallis, Études sur la Comparaison slave, Oslo 1946, str. 100. Viz též heslo ,,oběcati oběť''. Je nepochybně nutné číst v stč. textech ,,svěť '' všude tam, kde to dovoluje gramatika i grafika.

Morena jej (Vlaslav a) sípáše v noc črnú, Čest. 18,1 k porovnání též ,,búria sesypavši tuču'' LS 4 Zde je řada problémů a verš z Čest. připouští čtyři různé výklady. Bývalo čteno i prosté ,,sypáše'' nebo ,,zsýpáše'', t.j. ,,uspávala''. V LS žádáno ,,ssuvši'', Komárek námitku zmírňuje, prý tato forma ,,nebyla nutná''. K. místo z Čest. neřeší. Obrat z RZ je jasný; etymologický základ ,,seup - syp'' je starobylý, vid je ,,nedokonavý'', neboť každý meteorologický jev trvá delší dobu a nadto je zde složen z více částí. Hanka interpretoval místo z Čest. jako ,,sypala''. To by bylo možné jen při akceptování nadmíru starého významu slovesa jako ,,strkati, posunovati''. Tak i litevské ,,supti'' - houpavě házet, zmítat, německé ,,schwappen, schweifen'' (Holub - Kopečný, ES). Je ovšem i csl. ,,sujo'' - vrhati, viz naše heslo ,,Sutoslav '' v pojednání o EJ v RZK. Podobné by bylo v Leg. Kat. 2044 ,,člověk smrti strčen''. Ale tento výklad naráží na potíž, že žádaný význam není, pokud vím, ve slov. jazycích nikde doložen. Kromě toho lze tentokrát souhlasit s Flajšhansem, že =0pt

by tu mohl vzniknout smysl ,,vulgární''. Proto bude mít asi více stoupenců druhá možnost: ke kořeni ,,sup - s7p'', z něhož vznikala slovesa podmětová i předmětová (přechodná). Stč. ,,uspiti'' - uspati, ,,zasypati - obdormire'', např. Žalt. Klem. 82 nebo tamtéž 43,23. Zvlášť časté v ruštině: spališče - mohyla, kde ,,spí'' nebožtík; usypati - unúrati; us7pa(te)l6nica - pohřebiště; usypljati - usmirat6, ale i preodolevat6- přemáhat. U Srsznevského ,,usypljajo m6ždivojo napast6'' -- nebezpečí lakoty; nesypa6ny, neusypajuščij, neusypajemij - nespící, jehož nelze uspat, stále bdělý. Viz V. N. Vinogradov, Issledovanija po slovoobrazovaniu i leksikologii drevneruskogo jazyka, Moskva 1969, str. 79. Jiná možnost se naskýtá ze Stč. slovníku (malého), str. 548: usýpati znamená též ,,oblékat'', ale slovo se zdá temné a možná nepatří k obvyklému ,,sypati''; usýpá brně - obléká brnění. Také ,,sypenie - původ'' je k výkladu nesnadné. Tyto dvě interpretace jsou zase napadnutelné tím, že nenáviděný Vlaslav umírá velmi těžce a není uspáván, ale spíše dušen, škrcen a není oblékán do černé noci. Proto se přimlouváme za čtení ,,sípáše'' - dusiti, též v sch. a v polštině. Není to nový, ale již starší výklad, který =0pt

nacházíme např. ve vydání RK², pořízeném F. HG. Prusík em, Praha 1899. Opět se tu jeví vztahy Čest. k blízké polštině, Polské ,,siepač'' je doloženo v příbuzném smyslu v archiváliích P. Zwolinského, Liczebniki zespo $\l$ ove w jezyku polskim, Vroclav 1954, str. 26, žije dodnes a užívá se ho též o předsmrtných křečích; valašské uzípaný - schvácený. Je též ruské a ukrajinské ,,sipať'' - trhat, škubat, vrhat, házet (Vasmer III, 1971, str. 626). Snad sem patří -- uznáme-li takový kmenostup -- i ,,soptati - soptiti'' a ,,sápati'', řecké (dorské) ,,saps'' - saň, zmije (též v RZ). ,,Sípati '' by vzniklo ze zdlouženého základu.

Syrá země Jel. 27, 23 a Čest. 18,3. Je to tedy ,,formule'' nebo řecky ,,topos'', ustrnulý epický obrat, patrně společný všem slovanským jazykům starší doby. Ne ovšem pro odpůrce, kteří tu vidí ,,rusismus''. O praslovanském původu slova nelze pochybovat; vyložili jsme též, proč tu nemůžeme čekat ,,syrový'' (srv. ,,hromný - hromový, otecký - otcovský'' atd). Význam je ,,chladný a zároveň vlhký'', v současné češtině asi nemáme přesný ekvivalent. Námitka se ovšem patrně týká spíše celého ,,sousloví''. Přesto věnujeme pozornost i vedlejším okolnostem, neboť dokazují větší frekvenci slova v dávných dobách. Litevské ,,surus'', srv. náš ,,syr7'' (m.j. Buck, uv. spis, str. 387). Machek cituje z Holicka rčení ,,nasírá to'', t.j. ,,vlhne''; mladšího původu je adj. ,,sychravý'', v našich textech ještě není. ,,Syrý'' jako opak k ,,vařený'' např. u Nestor a 68. Kott dokládá od Jeníkova i ,,surý'' - hrubý, surový; je též u Rosy. Byly tedy dvě dublety s ,,u'' a ,,y''. V témže Kottově svazku (VII) čteme i syrolomnost - lámavost surového železa, z hutnického názvosloví. Jsou doložena MJ Syrov, Syrovice, Syrový potok, posyřeti - státi se syrovým, u Týna. ,,Syrý'' ve významu ,,nevyzrálý'' je v Malém stč. slovníku, str. 494. Muka (II, 599) uvádí adj. ,,syrý'' pro seno, dřevo a len. Důvtipně upozornil Hattala =0pt

(Brus jaz. českého, Praha 1877, str. 23 nn.), že obrat ,,černá země'' je hojnější na jihu, kdežto ,,syrá země '' na severu slovanských území. Úrodné krajiny měly a mají ,,černozem'', ale obrat ,,syrá země '', t.j. ,,neúrodná'' je nejen v RK a v ruštině (zde hlavně z kraje oloneckého), ale i v sch., v epické poesii. V.V. Ivanov, Sistemy... uvádí chetitské ,,šehur'' - syrý, mokrý v obdobných spojeních. Spolu s Toporovem (Semiotičeskie... tu mluví o prastarém protikladu sucha a mokra, přičemž může být syroba chápána jako něco kladného i něco záporného. Syrý dub, syrá země může být symbolem síly a zdraví (tedy snad v kontrastu proti mrtvému tělu naobou místech RK), ale i naopak. Podle Jakobson a (U Bernštejna, Očerk, str. 93) jde původně o rčení staroiránské.

Konečně se tu odkrývá i jiná možnost: číst ,,sirá země'' nebo dokonce ,,širá''. Podle V. Šmilauera, Příručka slov. toponomasti ky, Praha 1970, str. 161 je ,,sirá'' i základem četných MJ, neboť význam je nejen ,,osamělý'', ale i ,,drsný, chudý''. V Jel. by nebyl nepřípustný ani význam ,,opuštěný'' (totiž po smrti jinochově).

K šedý m horám Záb. 24, 19. Flajšhans se dohaduje, že tu mělo být ,,šerým''. Obě adj. jsou v RK doložena, dokonce i ve tvaru ,,šedošeru jutra''. Viz i naši úvahu o barevném vnímání v RK. Dokladů na deriváty k ,,šedý '' je všude hojnost, a proto se omezujeme jen na hlavní: Otc. 206a ,,šediný'', v rkpu E ,,šedivý'', obé jistě mladší než ,,šed7, šedý ''. Kolísání v Otc. by mohlo ukazovat na nižší frekvenci tohoto slova ve staré češtině. Jako OJ je ,,šedý '' v Brn. nauč. 168. Přímo jako název hory je ,,Šedina'' u Doks. Šedý je také u Klareta s dalšími deriváty. Dle Karlowicze V, 279 je ,,šedý a šerý'' totéž, první nabylo významu barvy, druhé ne.

Širý: v RK pět dokladů, v RZ ,,šira neba''. Flajšhans tu vidí chybu a říká, že buď mělo být ,,široký'' nebo ,,čirý''. To by ovšem znamenalo, že všechny lidové písně s ,,širý mi poli'' atd. by buď pocházely od Hankova RK nebo byly ,,chybné''. Etymologicky nelze ovšem oddělovat ,,širý '' od ,,široký'', ač to překvapivě činí Machek; viz i naše úvahy k heslu ,,nižní''. Skutečně odvozují naši etymologové ,,širý '' od pův. ,,skeirs'', něm. schier, stč. ščirý a později ,,čirý'', ač ovšem co je čiré, nemusí být širé a vice versa. Tyto potíže si Holub - Kopečný, ES, aspoň uvědomili a např. Buck tuto etymologii odmítl. ,,Širý'' je přibližně totéž co ,,nesměrný'', co se nedá očima změřit, proti běžnějšímu a prozaickému ,,široký''. Ve stč. literatuře je ovšem ,,ščirý'' (i ,,čiré pole'' a ,,ščiré pole'') častěji dosvědčeno, ale základ je různý: ,,široký, širý '' patří asi k řeckému ,,eurys''. Ruské ,,čir7'' je původně ,,tvrdý'' a slova se užívalo též o umrzlém sněhu, t.zv. firnu. K věci pěkně Mareš , Pravda, str. 171. Cituje se zde přímo ,,širé'' proti ,,číři'' z Leg. Kat., v. 2769 jako rozdílné pojmy. Derivátů k ,,šir7'' je však mnoho. Kott cituje ,,širúch'' - široký klobouk, ale znamená to i druh koláče; jihočeské ,,obšíř'' - široké pole; do širého, rovněž u Kotta; ,,širej - vůl s širokými rohy''; ovšem i slova ,,šíře, šířiti, obšírný, šírava''; šírost zempná (t.j. zemská) v Leg Pil. v 2 a 15 vydání Cejnarova; polská MJ ,,Szerzawa'' - Breites Fliess; Polské ,,Szyrzyn, Szyrza'' aj.; v ,,šerém poli'' v Bartošových Moravských písních 108; hlásková změna ukazuje na původní ,,širém''; konečně přímo ,,širé moře'' v Malém stč. slovníku, str. 501 s.v. ,,šíře''. Ostatně by se žádané ,,ščerý'' změnilo na ,,čirý'' nebo ,,štirý''. Poláci liší ,,szerokie pole'' od výrazů jako ,,szcera woda'' - holá, pustá vodní pláň. Ze všech těchto příkladů plyne sémantický rozdíl: ščirý - čirý je ,,čistý, otevřený, průhledný, přehledný'', ale ,,širý '' - široký, nezměrný, ale třeba i neprůhledný.

Šumy (=lesy) Jar. 8,6 se pokládá za výpůjčku ze sch., ač Komárek námitku oslabuje poukazem na oronym ,,Šumava''. Etymologové snad všichni spojují se slovem ,,šuměti''. Je-li tento výklad správný, je to další příspěvek k odůvodnění citu a vnímavosti starých Slovanů, jimž by les nebyl býval jen překážkou v polním hospodářství nebo zásobárnou dříví. I odtud lze čerpat nepřímé argumenty pro R. Buck (str. 48) upozorňuje na ,,Gerüauch'' - les u Sasů usedlých v Transylvanii. Pozoruhodné je dále přesné sémantické rozlišování různých lesních porostů v RZK: vedle uvedených,,důbravin'' je tu i výraz ,,háj'', platící vždy pro les ,,hájený'' nebo oddělený. N.I. Tolstoj, Slav. geografičeskaja terminologia, Moskva 1969, str. 48 uvádí v těchto souvislostech i sloveso ,,gaikať'' (křičet - snad podle ,,krahujů''? nebo ,,zaříkávat'' - podle Machka). Dále jsou v RK ,,borka'' -- buď les jehličnatý, paseka, drobné stromky, pod nimiž rostou jahody, nebo přímo ,,keříky lesních jahod'', S $\l$ awski 5, str. 107; konečně ,,luh'' v PV -- lesíky převážně listnaté kolem řek, v tomto případě Vltavy. Výraz ,,šuma'' ovšem není jen u jižních Slovanů. Nověji dovodil V.V. Martynov, Slawische Wortstudien, Bautzen 1972, str. 61 nn. (sborník) ,,šumu'' pro Bílou Rus; spojíme-li jižní Slovany s Bílou Rusí přímou čarou, protneme zhruba naše území, takže se dá ,,šuma'' uznat za slovo všeslovanské. Pro starou polštinu doložil též N.I. Tolstoj, uv. spis,str. 68 aj. ve významu také ,,zbytky slámy, smetí'',vše co ,,šumí'',tedy i sedlinu při tavení - ,,šum'',běžný i v češtině dnešní.Kromě ,,Šumavy'',na niž se =0pt

dle Komárka mohou obránci odvolávat,jsou ovšem i další MJ: Šumice (Brn.nauč.160); MJ ,,Soma'' mezi českým a sch. územím; je i ,,šumar'' - lesník, což Kopeckého a Holuba (ES) nutí předpokládat i pračeské ,,šuma'',viz heslo ,,šuměti''. Pro Slovensko snesl doklady,i když někdy sporné, Stanislav, Slov.juh,str.508 nn. a jinde:Sumar,Somlye (Dějiny I,str.198), Sumony, Som; dále viz i Šmilauera,Příručka, str.179a.Podle Kar $\l$ owicze V,326 se vyskytují v polských nářečích slova ,,szumek,sumek,szumigaj,szumilas,szumnia, szumnik'',z toho některé i v argotu;je tu citován i ,,černý les'', t.j.,,mrkavy šumy '' z RK,kde je patrně míněn les viděný z dálky,nad nímž svítí bílý měsíc tak,jako se odráží krása Kublajevnina od snědé pleti jejích průvodcú : velmi pěkné,umělecké ,,tertium comparationis!'' Jsou i přímější české doklady: Kott III cituje jako OJ z Brandla/ač ovšem význam mohl být jiný/. Ale tamtéž je uveden i ,,šum'' - les z argotu.Vedle toho i ,,šumovat'', t.j. asi ,,hledat něco v lese''.,,Šumu'' a ,,Šumína'' je možno najít také u Šmilauera - Svobody, Dodatky k Profousovi, str.626. Podle Vasmera IV existuje i stč. ,,šuma'' - les,ale není tu přesnější citace (s.v.,,šumsk''). Slovo je dokládáno i pro bulh. a slovinštinu. Tolstoj říká ve výše uvedeném spise, že slovo je doloženo ,,ve většině českých dialektů'' (str.64) a na str.67 se odvolává na české slovníky, které mají u tohoto slova poznámku ,,zastaralé a nářeční''. Sloveso ,,šuměti, šiměti'' je ovšem v stč. inč. běžné ,,šimavé búře'', Troy.S100 b, tedy snad ,,šumící'' atd.

Šurem (t.j.šikmo), Jar.13,30.Podle Flajšhance nedoloženo.Podle Komárka je známo až od 17. století.Ale v moravských nářečích i v chodštině je slovo běžné,a protože je bez sufixú,lze je označit i za archaické.Podle Machka pochází ze s7-uviriti, viz s.v. ,,uvirý'' a ,,šejdrem''. Kontinuitu s praslovanštinou zjistil V.Šaur,Etymologie slovanských příbuzenských vztahů, Praha 1975, str.64: sem snad ,,sur6'' - manželčin bratr,švagr (kdo je v příbuzenském poměru jaksi šikmém, nerovném). Do etymologické rodiny patří i ,,šuj6'' - levý a patrně i ,,sever'' ze základu šeu-jos; Machek s.v. sever uvádí že tato světová strana bývala levou,neboť při náboženských úkonech hleděli k vycházejícímu slunci. Proto je také Kublajevic rozťat od levého ramene (Jaroslav drží meč pochopitelně v pravé ruce) k pravé kyčli. Nářeční doklady: A.Gregor, uv.spis, str. 160 (,,šórem''), ve východolašských dialektech běžně; opavské ,,na šuro'' - úkosem, chodské ,,šourem''.Na Valašsku se tak říká trámkům, nakloněným proti větru a zimě; pro slovenštinu doklady u Stanislava, Juh, str.510. Kromě toho MJ Šur a Šurany. Zdá se, že slovo nelze spojovat se slovesem ,,šourati se'' (ledaže by znamenalo původně ,,chodit nakloněn na jednu stranu''), odvozovaných spíše z německého ,,schurren''. Cizí výraz je i ,,šikmý'', v našich textech není.

Tábor . Slovo je užito v Jar.4x o tatarském vojsku.Tato námitka byla kdysi pokládána (ještě i Flajšhansen) za zcela průkaznou a je známa i v širších intelektuálních kruzích. Tvrdilo se totiž, že slovo ,,tábor '' se datuje teprve od husitských dob. Původní název biblické hory se metonymicky stal termínem pro vojen ské ležení Žižkovo i dalších husitských vůdců, zejména též Jana Jiskry z Brandýsa, jehož zásluhou pak proniklo i na Slovensko, do Uher, do Polska atd. Ale Gebauer ještě považoval ,,tábor '' za slovo turecké a nevyužil ho k útoku na RK. K turko-tatarskému původu výrazu se dnes hlásí převážná většina etymologů. Váhavě se k nim připojuje i Machek, který v prvním vydání svého ES stejně jako Holub a Kopečný uznává ještě jen tábor husitský, ale ve druhém vydání svého hlavního díla podává i druhý výklad. Mírněji se k věci vyjádřil Komárek. Zaznamenává výklad obránců z mongolského ,,tapqur'' nebo ,,tabqur'', t.j. ,,Oddíl vojska'', a cituje i staroruské ,,tovar''. Přihlíží však také k často citovaným slovům z Pubičky ,,pozvedlo se celé tatarské ležení''. Kdybychom uznali toto hledisko, zjednodušil by se problém takto: značí ,,tábor '' v RK ,,vojen ské ležení'' nebo ,,jízdní oddíl(y)'' Tatarů? Podle Komárka je mnoho důvodů pro smysl ,,vojen ské ležení'', ale kromě uvedené paralely není ve Sborníku žádný uveden. Obránci ovšem měli také několik argumentů. Protože byly již častěji podány, spokojíme se stručnou rekapitulací: i když líčí RK ve své epické části téměř stále bitvy a válečná tažení, nemluví nikdy o ,,tábor u'', jen v Jar., a také zde jen v souvislosti s Tatary, nikdy s křesťany. Bylo také právem poukazováno na to,že Žižkovo tažení do Uher skončilo neúspěchem a že je tudíž nepravděpodobné už z toho důvodu, že by se slovo ,,tábor '' -- arci v různých modifikacích -- odtud rozšířilo až k Pyrenejím a na Sibiř, nehledě k tomu, že těžiště husitských bojů bylo přece jen spíše na západě a severu Čech než kdekoli jinde. Ale nejpádnější důkaz významu ,,tábor a'' se podává přímo z textu RK. Ocitujeme zde čtyři verše, na nichž nejvíce záleží:

	10,32:	podviže sě vešken tábor vrahóv (asi spíše ,,tabor'')
	10,33:	tábor sien bě strašný kolkol chluma
	11,13:	v třie prúdy sě rozstúpí veš tábor
	11,27:	i v táboře Tatar klidno biéše.

Jen v posledním verši je význam ,,vojen ské ležení'' teoreticky přípustný. Ale již označení ,,strašné ležení'' odporuje jazykovému úzu RK; ale vůbec se nemohl ,,celý tábor '' (s kořistí, se stany, s otroky, ženštinami atd.) pozdvihnout, neboť pěvec líčí ranní probuzení jezdců a koní, ne zemětřesení. Ještě absurdnější by byla představa, že by se ,,ležení'' rozestoupilo na tři proudy. Dnes by se dalo říci, že se ,,prkno rozestoupilo, rozeschlo'', ale ,,stúpiti'' v RZK, ať simplex nebo kompositum, značí vždy pohyb, chůzi, stoupání pomocí lidských nohou. Je tu další možnost osvětlit konkrétnost a visuálnost líčení u našich pěvců. Bereme-li tábor - ležení jako synekdochu typu ,,totum pro parte'' (nepříliš zdařilá, ale již dávno vžitá formulace), dospějeme k témuž výsledku. Synekdocha je v RZK velmi vzácná, ač ne nemožná. Hovoří se sice o ,,vsiej radostnej Prazě'' v Ol. 6,13, ale zde je obrat odůvodněn i citovým vztahem k městu, jaký při tatarských nájezdnících nepadá v úvahu. Nám dnes nepřipadá nijak zvláštním třeba odstavec z J.Š. Baar ova ,,Skřivánka'' (Tři povídky, Odeon, Praha 1969, str.262), kde hrdina příběhu říká: ,,Haž bude nejhůř, vozve se Růs, vytáhne šavli, poručí ,,Tícho''. Rakousko hned coufne, zastrčí šavličku ha bude pokoj. Růs nenechá Srbom hublížit''. Zde se užívá synekdoch ,,totum pro parte'' i ,,pars pro toto'' způsobem, který by byl v RZK zcela nemožný. Posluchači by v třináctém století chápali text tak, že tu zakročí jen jeden ,,Růs''.

Musí tedy ,,tábor '' v Jar. znamenat ,,jízdní vojsko'', ač by bylo pro pěvce přípustné i říci ,,síla Tatar sě rozstúpí'' apod., jestliže je pěvcovo vnímání upřeno k výraznému jádru věci. Sem lze řadit i synekdochu ,,naši kroci chvatajú vícez it nad Vlaslav em'', Čest. 16,7 -- ale to ani nemusí být ,,tropus'', spíše přesný postřeh pohybu: kroci, t.j. nohy chvátají, ale ostatek těla se nehýbe.

Za turecké považoval slovo ,,tábor '' už Miklošič (u Gebauera I, 423), nověji Bruckner (tabernak, tabernagy - turecky ,,pluk'', ale i ,,generál''.

Nejvíce materiálu ovšem sebral Zamfirescu, Zprávy Společnost 3, 1936, str. 2 a jinde, původní asyrské ,,taphuru'' -- shromáždění dalo arabské ,,tabur'' -- vojen ský útvar. Šercl se pokusil najít onomatopoický (indoevropsko-semitský) základ slova (uv. spis, str. 144 nn.) ze základu ,,tap, tab'' - tepati, bíti (od kopit koní nebo od úderů kopinniků). Vedle uvedených tvarů je i ,,tabbulu'', t.j. zásup, poddaný lid. Vasmer cituje ze 17. století tabar - turecký tábor ( z turkmenštiny), tatarský tabur, čagat tapkur - opevnění; tabgur - pás ohrada. Sem patří i ,,tabun'' stádo, tlupa, dále tabory i tovary (Dal6 4 709). Vasmer s.v.tovar 2 (III.díl z r. 1973) cituje také Ipatěvský a Laurentijský rukopis (k Sreznevskému III, 971). Do téže rodiny patří i náš ,,tovar'', slovo staré, i ,,tovaryš'' (novější). Podle Zamfiresca, Zprávy České Rukopisné společnosti 1938, čís. 19-20, str.3 se v jižní části mongolských území (Turci, Pečenězi) měnilo ,,b'' na ,,v'' od 9. století. Proto je nutno zařadit do této etymologické rodiny i ruské MJ ,,Tver''. Další mongolská vlna z 13. století však mluvila nářečím východním, a tím je vysvětleno, proč máme starší ,,tovar'' a mladší ,,tabor'', Byla by tu jakási ,,sonorisace'' asi jako v etymologickém postupu ,,Avar - obr'', ač tato etymologie je přinejmenším nadmíru nejistá. Tureckých slov v češtině je více a jsou mezi nimi právě vojen ské výrazy. Machek uvádí na str. 864 a jinde na sto výrazů, jež přešly buď přímo, nebo oklikami. Mezi nimi by byla i ,,šavle'' a ,,hurá'' (od slovesa ,,urmah'', t.j. ,,bij'').

Dalším dokladem správnosti v užití ,,tábor a'' v RK je i další užití ,,tábor a'' a ,,tovaru'' ve slovanských jazycích. Jako OJ je zaznamenává Tupikov (uv. spis, str. 442). Podle Kotta IV je slovo ,,tovar'' již ve stsl. a z dokladů, jež K. cituje, patří většina na Moravu; sem snad i MJ Toveř. K. Třeska, Zprávy společnosti 1935, č.2, str. 2 upozorňuje, že se v maďarštině ve 14. století změnilo ,,u'' na ,,o'', proto i ,,tabor'' místo původního ,,-u-''. V témže časopise, 1936, č. 3, str. 5 je několik dokladů ,,tábor a'' před rokem 1420. V.V. Akulenko, Potebňuv sborník (Charkov 1962, str. 137) rovněž neuznává husitský ,,tábor '' za původní a vidí vývoj slova ,,přes maďarštinu'' tak jako my. R.M. Cejtlin, Učenyje zapiski instituta Slavjanovedenija, Moskva 1954, roč. 9, str. 208 ,,Izbiša (Novogorodci) =0pt

Tatar7 množstvo, tovar7 ich pograbiša...'' Rozumí se, že od významu ,,vojen ský oddíl'' k ,,vojen skému ležení'' není dlouhá cesta. Někdy je možno interpretovat tak i onak: U Stanislava Dějiny IV, 27 z 16. století ,,jeden tabor leží ve vsi u Dunaje... a druhý v dolině'' (1541). Ale jednoznačný je citát zaznamenaný u Bodhisatvy, uv. spis, str. 9 (Jsou Rukopisy pravé, Opava) ,,Tatarský tábor sevřel vojsko uherské se dvou boků a rozdrtil''. Zprávy Společnosti otiskují dále v r. 1939, str. 15 z Kollára ,,tábor leží... tábor stává... tábor pójde smele''. Je známa i píseň o dívce, která ,,celý tábor objela, tri sta Turkóv zaťala''. Zajímavé jsou polské doklady: u Kozierowského, uv. spis, II, str.314 je název louky ,,thaborka'' (zajímavé je násloví proti novějším přepisům jen s T-). Nejstarší záznam je z roku 1456. Kar $\l$ owicz V, 375 cituje ,,przelecia $\l$ wilcosek (vlček) z taborem, postrasy $\l$ owiecki'', tedy ,,s tábor em'', zřejmě pohybujícím se oddílem. Znám i místa z novější maďarské beletrie, třeba z M. Jókaiových ,,Politických mód'' (překlad Mayerhoferův, Praha 1926, str. 184) kde se vypráví o politických uprchlících, míjejících na cestě s vozem kozácké jízdní oddíly, tedy opět žádné ,,ležení''. Uznává se již také u nás, že označení ,,tábor '' nemusí vždy znamenat dávnou přítomnost husitů. Viz třeba ,,Anchaeologia historica 5, 1980, str. 40 nn. Toto MJ je lokalisováno do Dolních Rakous, jde o hrádek u Garsu na Kampě. Hrádek stál již ve 14. století. Také u Mušna byl ,,Taborgraben'' a nevylučuje se větší stáří tohoto objektu. Bylo to již pravěké sídlo a pobyt husitů zde není doložen archeologicky ani písemně.

Dlúhým tahem Němci tahú - Ben. 6,19. Flajšhanes: ,,nedoložené a nemožné'' a paralelou má být ,,vtrhli velmi daleko (dlúhým tahem ?) na pravici i na levici''. Komárek věnuje místo jen malomocné mlčení, neboť nic jiného ani nešlo. My: váže se na ,,figuru etymologicu'' a na staré dějové u-kmen y, viz příslušné odstavce. Doklady: u Klareta ,,tieh'' (dokonce s ,,nesprávným'' vývojem nosovky) - tah, vydání Flajšhansovo; slunce během běží, Hus, Páteř 91,B, vydání - Flajšhansovo. Podle Zákrejs e ml. (Pozůstalost, katalogisováno v Památníku nár. písemnictví 101/80) je Zhořelská stezka, po níž se Sasové ubírali, velmi úzká. Tím je ,,dlúhý tah'' i věcně odůvodněn.

Tasi Luděk, Záb. 23,7. Flajšhans tomuto místu vůbec nerozuměl. Tvrdí ,,nedoloženo'' a doplňuje ,,tasi meč'', jako by to byla samozřejmá konjektura. Podle Čs. rozhlasu (pořad ze dne 18.3.1978, 21,40 hod.) pochází tato oprava již od Hanky. Komárek námitku odmítl poukazem na Machkův etymologický výklad slovesa ,,tasi ti'' (M. uznává trojí). Flajšhans zřejmě překládal nebo interpretoval ,,Záboj tasi l meč'', t.j. ,,vytrhl meč z pochvy''. Ale je nutno chápat místo jako ,,Z. sekl, ťal''. To věděl např. již J. Kořínek ve svém vydání RK z roku 1869. Oba soupeři již totiž mají meče v rukou, neboť Záboj již ,,máše mečem'' 23,6. Kopečný a Holub vycházejí jen z jednoho ,,tasi ti'', zřejmě správněji, neboť význam slova k základu ,,tek-'' (tesati, týkati, tkáti) je velmi rozmanitý stejně jako i formy jsou pestré. Dokladů je v stč. mnoho ,,přětasi ti, vtasi ti, protasi ti (Štilfríd), odtasi ti (Troj., Výbor II, str. 61), potasi ti'', ruské ,,taskať'', snad i ,,taška'', t.j. původně něco vyseknutého. Jsou ovšem i významy přenesené, dokonce i ten, jehož si přál Flajšhans: Hus, Svatokupectví 10 L ,,vytasí se z nich mnohý'' (totiž ,,s důvody'', jak se i dnes říká). Několik příkladů je dále v Tkadl. Slovenské ,,tasnúti metlou'' - švihnouti. Patří sem dále OJ Tas a některá MJ typu ,,Tasov, Tasovice'' i ,,Tasi ce'' (v Železných horách) a snad i ,,Dasnice''. Tas - kdo umí sekat nebo tesat. Výklady z OJ Anastasi us nebo Protáz jistě méně vyhovují.

Tluket , Sbyh. 25,26. Podle Flajšhanse nedoloženo, Komárek námitku vcelku odmítá poukazem na plodnost tohoto tvoření slov . Novočeské ,,tlukot'' je zřejmě pozdější proti správné jerové formě RK, k níž patří, jak jsme viděli, též ,,sykat, rachet, jeket a drnket''. Protože ,,tlúk'', je dřevo na tlučení (slovo dávno leksikalisované), je tu organicky přičleněný rozšiřující sufix; nemáme ,,syk7, drnk7'', ale existuje ,,jek''. ,,Tlučenie'' by odporovalo jazykovému úzu RK. Případné čtení ,,tlučet'' (3.os.sing.) k ,,tlúci'' zase nesouhlasí s transkripcí RK ani s časováním; koncovka ,,-t'' by mohla být spíše v našem EJ.

Tlupy krahujcev, Jel. 27,30. Už víme, proč tu nemohla být ,,hejna'', to by bylo ,,ptactvo chráněné, hájené''. Flajšhans ke slovu ,,tlupa'': nedoloženo, z ruštiny. U Komárka námitka není, takže je možné, že se v stč. již našly doklady. Slovo je ovšem starobylé - z původního ,,tl7 pa'', viz stsl., patří sem i polské ,,tlum''; ,,tlup'' je u Kotta IV; je i ,,tlupovati se'' - rudeln a platilo hlavně pro zvěř, takže ,,padělatel'' opět vše správně uhodl. Srv. dále ruské ,,tolypaťsja'' a naše ,,těloupit se'', ,,přitělópi, tělpatý'' (Machek, ES). Toto ,,ě'' asi vzniklo mylnou etymologií a kontaminací s ,,tělem''. Za základ lze brát lotyšské ,,tilpt'' a litevské ,,tilpti'', t.j. někam se vtěsnati.

Třas osěde voje Čest. 17,24; třas vyrazi - tamtéž; třas je hnáše, Záb. 23,29. Podle Flajšhanse je ,,třas '' převzat z řečtiny (prý ,,deimos'') a podle Igora, Proto Fl. přepisuje s ,,T'' a Komárek jej následuje. My však již víme, že tu žádná personifikace nějaké mythické bytosti není. Je to dějové substantivum místo ,,třesení'' a nahrazuje ,,strach'', takže se dá mluvit o tropu ,,hysteron - proteron'' nebo o prolepsi. Přepisovaný ,,Třas '' nemá oporu v textu, v němž, jak již víme, nejsou uváděna žádná pohanská božstva. Slovo samo je starobylé a stsl. ,,tras7'' (v náboženských textech!) je běžný. Ostatně je ,,třas '' i v Žalt. Klem. I,54,6. Na Flajšhansovy ,,Poznámky'' skutečně není ,,spoleh'' (nebo ,,spolehnutí'' -- abychom se dále drželi hesla ,,třas '') ani v odlehlých věcech: překlad k řeckému ,,Deimos'' nesedí, mělo být spíše ,,seismos''. V kladském nářečí je dodnes ,,zemětřas '', jímž není míněn ,,Poseidon'', ale ,,otřesy země''. (Rozhlasová relace pohádky A. Juráskové, 1.1.1977). Totéž slovo je i v Leg. Umuč. sv. Jiří, v. 316; ,,třas je popadl'', Žalt. Klem. 47,7; ,,střěs'' - Charybdis doložil Kott VII s odvoláním na ČČM 1885, str. 564; třepet hněvu tvého popadni je, Žalt. Vitb. 68,25 a 73,1; ,,ďábel jeho duši osěde'', Kott II a zde dále ze staré i nové češtiny čtyři analogické obraty. -- Kdo by dal přednost výkladu s personifikací, nemusí vidět ve shodě s Igorem důkaz nepůvodnosti. Jde o jev všeindoevropský. D.L. Lichačov. Slovo o pluku Igorově, Leningrad 1967, str. 22 jmenuje tyto zosobňované bytosti: bída, sláva, lež, hana, nouze, veselí, stesk, smutek, neštěstí, síla, mužnost, žalost, um a další. Tyto bytosti, lze-li jim tak říci, se k hrdinům sklánějí, kolem nich létají, na ně sedají, rozlétávají se po zemi, dopadají na ni, přikrývají ji atd.

Vz Tatary trčí , Jar. 13,25, Polené davem trčú ku bráně přiekopy, OI. 6,6. Zde je důležité, bereme-li v Ol. ,,přiekopy'' za instrum. plur. nebo za gen. sing., jak jsme již zkoumali. Podle Flajšhanse je ,,trčeti'' (spíše než ,,trčiti'') převzato ze srbštiny, nedoložené a v tomto významu (jakém?) nemožné. U Komárka je formulace námitky poněkud zmírněna. Podle Holuba - Kopečného je slovo ,,nově převzato z ruštiny''. Autoři tohoto slovníku však považují význam ,,běžeti'' za původní, kdežto dnešní ,,trčeti'' by bylo odvozeno od ,,strkati''. Všechno by pak patřilo k řeckému ,,trechó'', t.j. ,,běžím''. -- Myslíme, že je nutno vyjít ze základu ,,ter-'' tříti, k němuž vzniklo mnoho dalších výrazů při ,,Wurzelerweiterung'' (Persson I, hlavně na str. 432, kde je spousta dokladů z ie. jazyků). K přesnější interpretaci je nutno si uvědomit kontext na obou místech RK. Pěvci měli pro sloveso ,,běžeti'' mnoho zdánlivých synonym, ve skutečnosti však výrazů jemně odlišovaných: běžeti, téci, těkati, palovati, hnáti sě, spěti, spěchati, trčeti, stúpiti atd. Jak mohli překvapení Poláci ,,utíkat'' v tlačenici (davem) skrze příkopy (čteme-li tak), plné smetí a nečistoty, když bylo ráno, nepřítel byl rozespalý a snad i beze zbraní? Jaroslav ,,vz Tatary trčí '', t.j. ,,nalehne na ně, proniká jejich řadami''. Zkrátka: ,,trčeti'' značí v obou případech pohyb, v němž se naráží na překážky, v němž se lidé ,,strkají''. Přímé doklady: ,,Pavel vražedlně trčel proti Ivanovi'', Kott IV (bez uvedení data textu); Tristram: dva mužie spolu sě běsta porazila a v hromadu spolu strčila''; táboři před sě trčeli, Malý stč. slovník str. 515 (význam ,,postupovali''). Totéž ve Výboru II, str. 307 (Bitva před Ústím). Staročeské ,,trčati'' uznávají Hosák - Šrámek II, str. 212, dokonce i slovo ,,otrok'' (t.j. ,,o-trok'') se sem někdy zařazuje. Na str. 607 citují tito autoři slovesa ,,tršati, trtati, trsati, MJ Tršice, snad i Trčice. Není tedy sloveso převzato ani ze srbštiny, ani z ruštiny. Jsou ovšem i novější deriváty, expresivní; vždy je obsahem pojmu chůze ztížená (drobná, nejistá), tedy ,,trckání''. Sem snad náleží i ,,trpočiti'' u Štítného (k ,,potčiti'', jak soudí Machek).. Dále ,,Ďábli s ním trkolili do pekla'',Rokyc. Post. 350,351; OJ Trča, Trčka, slovesa ,,trtati, přitrtati'', OJ ,,Drtílek, Trtílek'' - člověk drobné chůze; u Kotta, v Dodatcích k Bartošovi ,,trc, trcat, trcek (t.j. klus), trdlavý krok''; ,,trtati'' i na Chodsku. Ke spojení ,,tříti - trčeti'' viz i Zubatého I,2, str. 355: tora - stopa, zátor, Zátor, Útor, slovinské trčati, srbsky ,,utrti'' - ušlapati, ,,trenika'' - silnice, stsl. tr7k7- běh.

Tři sta pól sta vojnóv, Ol.5,20. Námitky jsou vznášeny proti tomuto vyjádření počtu. Je to asi vynuceno rytmem, neboť ,,tři sta pět desiet'' nebo podobně by se do deseterce špatně upravovalo. Je tu i další vnitřní vazba: počítání na setniny , o němž výše. Výraz upomíná též na srbské ,,podrug'' - člověk vysoký na jednoho a půl muže. Znám několik dokladů na tento trochu primitivní způsob počítání, případně na jiné obdobné odchylky: s půl šestem stem, Vážný, HM str.153 (kolem r. 1400); Spor duše s tělem ,,živ jsem byl let šest k třidcetem (24)''; Zadosčina: i posečeno... poltre6ja sta tysjač i tri tysjači; snad i Novogorodská březová listina z 12. století ,,p7l711 griven6'' - deset a půl hřivny.

Tuča v LS 4 a v Jar. 12,30. Podle Flajšhanse ,,n. a n.'', podle Komárka rusismus. Etymologicky patří slovo k ,,tuk'' a ,,týti'' a je praslovanské, neboť se vyskytuje -- vedle ruštiny -- také v ostatních slovanských jazycích. Žije na východním Slovensku ve významu ,,vichřice'' (S. Czambel, Slovenská reč a jej miesto v rodine slovanských jazykov I, 1, Martin 1906, str. 606). Lužické ,,tuca'' znamená duhu. MJ Tučín u Hosáka - Šrámka II, str. 620 je spíše ,,deštivé místo'' než od OJ ,,Tuka'' apod., autoři se bránili proti uznání tohoto slova pro češtinu. Ale říčku ,,Tuča '' dokládá i Vlad. Zákrejs ml. (Pozůstalost 101/80, PNP). Ve tvaru ,,tóča'' doložil slovo Kott VII z Podluží. Pro slovenštinu jsou příklady z Jungmann a, pro lotyštinu u Miklošiče (tuča - deštivý mrak). V RZ značí ,,tuča '' liják, prudký déšť a je třeba si zde i všimnout epické ,,pořádkumilovnosti'': za sebou následují ve skutečnosti i v textu přírodní jevy ,,bouře - liják - spláchnutí prsti s hor - vypláchnutí říční hlíny - zkalení řeky''. V RK je však význam jiný, totiž ,,mrak'', neboť ten teprve ,,hrozí posúti úrody polí'' a kromě toho pěvec užívá pro prudký déšť slova ,,přieval''. Machek, ES, správně liší pojem ,,tuča '' od ,,déšť'', t.j. původně drobné pršení. Starobylost slova a spojitosti s ,,tukem'' naznačují též ruská komposita ,,tučenos6nyj, tučerod6nyj'' aj. O všeslovanskosti výrazu podal důvtipný důkaz K. Moszynski, uv. spis II, 1, str. 469. ,,Teča'' znamenalo původně i ,,duhu'', která podle lidových představ sála oběma konci vodu ze země. Říká se též, že slunce ,,váží vodu'' a že ten neb onen ,,pije jako duha''. Toto druhé rčení, zdánlivě zcela nesmyslné, se mohlo rozmoci teprve po zániku původního ,,tuča '' a jeho nahrazením novodobým ,,duha'' (též oblouk u sudu). V této fázi doznívá ještě významový odstín ,,tučný, napitý, nalitý''. Nelze ovšem ani vyloučit prapříbuznost obou výrazů, neboť ,,duh - neduh'' se původně vztahovalo na něco masitého, šťavnatého.

Tuhy luky , Jar. 11, 9. Námitky mluví o převzetí z ruštiny, nejspíše jako -- s prominutím ,,z kurvy syni'' v Brn. nauč, 72 aj. K věci pěkný výklad Mareš ův, Marnost, str. 211 nn. Bylo pochybováno též o původnosti slova ,,luk'', viz výše, ale výtka je namířena spíše proti spojení ,,tuhé luky''. K věci je možno poukázat také na nález luku v bahně Moravy u Lužního lesa, o němž se zmiňuje archeologický výzkum; učenci byli překvapeni, že dávní obyvatelé valů dovedli pevnost hájit nejen meči, kopími a sekerami, ale i luky. Nalezený luk je nebo byl vlivem zvlášť příznivých zemních podmínek dosud pružný a ,,tuhý''; z jakého byl dřeva, nezjištěno. Přímo nemohu doložit sousloví ze staré češtiny, ale snad oslabíme námitku tím, že poukážeme na velkou sémantickou rozmanitost adjektiva ,,tuhý'': nejen v ruštině, ale všude: ruské Tugolukov, slovenské OJ a MJ Togazin ,,Togočin7'', Dějiny I, str. 162; tuhý císař, Leg. Kat. 2.632, tuhé nepřátely Hus, List z žaláře ze dne 19. 1. 1915; moravské nářečí ,,netúz'' -- kdo nerad ,,tuho'', těžce pracuje (Kott); tuhý uzel, tuhý pařez, tuhý měšec ( o lakomci), tuhá postel a dokonce i ,,tuhý vítr''.

Na tvrdosti nebes, Čest. 16,21. Podle Komárka tu Flajšhans právem vytýká latinismus, převzatý z biblických překladů, tedy ,,firmamentum'', staročesky též ,,firmament''. Slovo je již v Žalt. Vitb., který je velmi starobylý, takže je možno se ptát, zda tento starý kalk by měl vůbec sloužit jako důkaz nepůvodnosti. Ale věci se mají zcela jinak. Předně je ,,firmamentum'' ve významu ,,obloha'' patrně dosti pozdní, slovo znamenalo původně jakoukoli ,,oporu''. Dále neznamená ,,firmus'' - tvrdý, to by bylo spíše ,,durus''. Zatřetí: v řeckých náboženských textech za to bývá ,,akrothesiá'' nebo ,,hyposterigma'', případně i stereóma'', jindy ,,asfaleia'' - bezpečná cesta po nebi? Supr. 233m22 překládá ,,stereóma'', jako ,,tvr7děl6''. Etymologicky souvisí ,,tvrdost'' a ,,tvořiti'', tedy něco, co drží pevně při sobě. Proto si volili i staří překladatelé tento základ k vystižení pojmů významově příbuzných, ať to byla obloha nebo cokoli jiného, viz i ,,tvrz'' (vše patří k litevskému ,,tverti''). Tak nalézáme u Sreznevského doklady na ,,tvr6d6, tverd6, tv6rd6'' -- hranice, něco pevného proti vodám nebo vzduchu (později přeneseno i na bezpečnost, věrnost apod.); už v Kyj. listech ,,cirk7nač6 tvr7d7'' -- tua sacramenta. V Žalt. Vitb. 72,4 a 71,16 ,,nenie tvrdost v ráně jich'' (bohatých, nespravedlivých) a ,,bude tvrdost v zemi na najvyšších horách'' (syn králův). Černých, uv. spis, str. 55 praví, že ,,tverd6'' je jak ,,vzdušné prostranství'', tak i ,,pevnina''. Slovo je i ve starých sch. rkpech; ve významu ,,pevnost, neporušenost'' v Chers. leg.; v kronice Georgije Hamartola je ,,podtvr7dije'' (Uvedené vydání, sv. III, str. 11) ve významu ,,klenba, strop''. Chorvaté znají i ,,kripost nebesku''. Supr. 317,7 ,,da bodot7zvězdy po tvr6děli nebes6něj''. Ukrajinská ,,tverdosť'' je i ,,potvrzení, důkaz''. V polské Bibli královny Žofie je ,,firmamentum'' přeloženo ,,stworzenie''. To dokazuje je příbuznost ,,tvořiti - tvrdý'' a není to omyl, jak se domníval W. Taszycki, Nejdawniejsze zabytki jezyka polskiego, Vroclav - Gdaňsk 1975, str. 157. Jedno zajímavé místo ze Štítného rozbírá Zubatý I, 1, str. 334 nn. a dovozuje tu, že ,,trpný'' ve spojitosti s nebesy značí ,,stálý'' - solidum coelum. Rukopisné ,,stojí tvrdi'' asi není chyba, ale archaický lokál jako třeba ,,nebuď chvati'' v Tkadl. a konečně i předložka ,,mezi''. Smysl tedy je ,,země stojí pevně, netočí se''. Proti slunci, jež po nebi ,,chodí'', jsou nebesa pevná; proto čteme u Štítného také ,,nebesa vše tělesné obklíčila jako vajce skořipinú'', totiž měkký, pohyblivý vnitřek. -- K ,,tvořiti, trpěti, tvrdý'' patří též ,,trpnúti - trnúti''.

Slyšíme v duchu námitku, že tato snůška porůznu sebraných dokladů nedokazuje předkřesťanský původ citovaného obratu z Čest. Myslíme však, že je to užitečné pro návaznost na pradávné kosmogonické představy a že jsme již ,,dotvrdili'' vysokou frekvenci a produktivnost základu ,,tver/tvor'' bez ohledu na relativně pozdní ,,firmament''. Latinské ,,caelum'' k ,,caedo'' znamená něco vytesaného; etymologie řeckého ,,úranos'' je sporná, ale představu ,,pevnosti'' dokazují homérská epithéta ,,sidéreos, chalkeos, polychalkos''; podle starých primitivních představ by jinak hvězdy na nebi ,,nedržely''. Stěžejní pojednání je tu asi H. Reicheltova práce ,,Der steinerne Himmel'', Ie. Forschungen 32, 1913, seš. 1-2, str. ěš nn. Zde se cituje i fryžské epitheton boha Krona - akmón, vl. ,,kovadlina'', ale související se slov. ,,kámen, staré kamy'' nebo ,,k7 my''. Duha bývala považována za rýhu, kterou tvoří bůh hromu tím, že rozsekává nebeskou horu nebo skálu (V.V.Ivanov, Voprosy slov. jazykoznanija 3, 1958, str. 109. Zde je i další literatura ke ,,kamennému nebi''. V indické mythologii značí ,,ácman'' ,,nebe'' i ,,kámen''. V.V.Ivanov, Sistemy, str. 48 připomíná chetitského Peruna, ,,syna skály'', ozbrojeného mlatem; tento ,,mlat'' doznívá i v naší MV, kde ,,mln'' je ,,blesk, něco, co drtí''. Ve staré perštině odpovídá ,,asan'' všem těmto mythům i etymologiím. Podle Bucka, str. 50 nn. se všechny ie. představy nebes blíží buď vlhkosti (je-li řecké ,,ranos'' příbuzné s ind. ,,varanas - vodní bůh'' nebo pevnému povrchu). K pragermánské mythologii patří představa o ,,sky stone'' nebo ,,stone sky''. Ivanov a Toporov, Přednášky ze 7. mezinár. sjezdu slavistů ve Varšavě, 1973, str. 35; zde i slovanské představy boje Perunova s Velesem, boha slunce proti hvězdám, šera proti svítání. Nejvyšší slovanský bůh vrhá ,,Perunovy střely'' (kamieň perunowy - patrně meteorit nebo o samotě stojící bludný balvan). Na staré představy o křišťálovém nebi a pásech, na nichž stojí planety, ukazoval už náš Erben (ČČM 40, 1866, str. 35 nn.) a byl zde tedy dále než ,,současný stav poznání RZK'' i pisatelé ,,Sborníku''. Lze ostatně sledovat i kontinuitu s pozdějším folklorem; rčení jako ,,nebe jako kov'' mohou být novodobé, ale sotva to platí o ,,slunečním mostě'' Marie Kubátové (Čs. rozhlas Praha 1, 19.3.1978).

U nebudu vám súditi svády, LS 103 lze vykládat i jako interjekci, ale je to patrně stará forma místo ,,uže, už''. Flajšhans: ,,nedoloženo a nemožné'' Komárek opět vědečtěji: ve staré češtině neznámo (pochopitelně v 13. a 14. století). Původní forma ani nemohla jinak vypadat. Naše ,,již'', původní ,,juž(e)'' -- zde kontinuita s RK; tam i ,,juž juž'', viz též citovanou Hattalovu úvahu o příklonkách c RZK. Etymologie není zcela jistá. ,,U'' patří snad k řeckému ,,au'', podle jiných k zájmenu ,,j6'', ačli není totožné s ,,u'' -- bez něčeho; pak by to byla původní záporka. To je zdánlivě protismyslné, ale můžeme ukázat na analogii ,,ne'' - ,,ale'' i ,,než''. Pro tento výklad by svědčilo i to, že ,,již'' se zdá hodně abstraktivisováno. Viz např. K. Brugmann, Grundriss 2 2, str. 324. Dokladů je dosti. ,,U'' bylo ovšem brzy rozšiřováno, odtud ,,abo, uže (stsl.)''. Je i staroruské ,,u'', jímž se překládá třeba řecké ,,alla ún'' - nuže tedy. Je doloženo i ,,ju'' litevské ,,jau'', staropruské iau, obdobně kašubsky a slovinsky. V RZ nesmíme číst ,,ju'', neboť jazyk textu je v tomto směru proti RK jasně odlišný. Pro stsl. doklady u Pastrnka, uv. spis, str. 75, pro polštinu o nářečním ,,ju'' Manczak, uv. spis, str. 164. Sreznevskij říká, že toto u- bývá nejčastěji spojeno se záporem, a také tento požadavek je v RZ splněn. Chybějící ,,že'' upomíná na ,,ké mrtví z hrobu vstanú'' (místo ,,kéž''), Trávníček, Skladba, str. 63. Podrobněji k věci viz ESSJ 2, Kopečný, s.v. ,,ju(že)''.

Uh, by ryk Jar. 13, 17. Flajšhans: nedoloženo. Komárek souhlasí, ale podotýká, že u citoslovcí to není průkazné. Naše zpřesnění: viz úvaha o symbolice hlásek. Dále je důležité, že se toto expresivní monosylabon v novější době zákonitě rozšiřuje. Patří sem útvary jako ,,uhý, uvé, ouvej'', staroruské i novější uch, uvy atd. Viz L.A. Bulachovskij, Istor. kommentarij k rus. lit. jaz., Moskva 1958, str. 341. Zde se upozorňuje, že citoslovce upomíná na vytí bouře (lat. ,,ululatus'' aj). ,,Uch'' u Stanislava II, 740 pro vyjádření hrůzy nebo zlosti. Dále viz u S $\l$ awského s.v. ,,hu''. Přímo doložil ,,ú'' Kott pro Slezsko (IV), tamtéž ,,úvé''. Praindoevropský původ zdůraznil Brugmann, Die Syntax..., str. 14 nn, zvuk pro bolest a žal. Sem i řecké ,,úai''. ,,Uhý'' doložil Kott III z Maškových excerpt a dokonce je i přímé ,,u'' několikrát u Husa: Ú, ale vejdi v odpočivadlo, Páteř 82 H. Příklady se najdou i v bulharštině a stsl. (Supr.), viz Vasmer IV. Etymologicky se nabízí též spojení s litevským ,,áugti'' - růsti, augeo lat., stněm. ,,ouh'', ano i norské ,,og'' - ,,a''. Potom by bylo ,,Uh'' původně příslovce. Někdy se také spojuje toto ,,u(h)'' s předchozím ,,u, uže'' v LS. A ještě je jedna možnost: že ,,uh'' v Jar. je reminiscencí na tatarský válečný pokřik ,,uk''.

Oba unavena , Lud. 19,17. Flajšhans: staročesky nemožné (!). Tehdy prý to znamenalo jen ,,mrtvý''. Komárek připouští, že ,,naviti se'' znamená též ,,trápiti se, mořiti se'', a námitku tak oslabuje. V zásadě není významový rozdíl mezi verbem simplex a compositum, protože ,,u'' je tu jen mrtvý prefix. Etymologicky je ,,náv, naviti sě'' sekundární útvar k ,,nýti'' - trpěti, stonati, schnouti, potom i ,,pozvolna umírati'', nakonec novodobě ,,toužiti''. Po lexikalizaci postverbálního ,,náv'' vznikl krátkodobý a přechodný význam ,,unavený - umrlý''. Že tento význam je druhotný, dokazuje též ,,nouze'', která patří do téže etymologické rodiny. Také ruské ,,onava'' je ,,debilitas''. Významové rozštěpení znal již Miklošič, ES s.v. ,,nav6 ''. Od lat. ,,navis'' - loďka Charonova vycházet ovšem nelze. Nav6 jako bydliště mrtvých je pozdější, neboť přežívají i ,,návi'' - zlí lidé, mořící duchoé (Moszynski II, 1, str. 632 a 675 nn). Obdobný sémantický postup, spojený s expresivní hyperbolou, je též v novočeském lidovém ,,mordovat se s něčím'' nebo ve staroněm. ,,starf'' - práce, námaha -- odtud i ,,sterben''. Přímé doklady: mistři sě navici počěchu, Leg. Kat. 2.123; též v. 2973 tamtéž; Baw. rkp., Slovník, s.v. naviti; unaveni ot duchóv nečistých, Čtenie kn. Ben. Luk. 6,18; tamtéž, Jan 4,6 ,,kněz unaviv sě chodbú'' (chůzí), lat. fatigatus ex itinere. Naviti sě - namáhati se, též u Bartoše, Slovník.

Uondána Lud. 19,8. Námitka původně Zubatého (Naše řeč 4, 1920, str. 168 nn.) se přepisuje z knihy do knihy dodnes. Tak říká i Komárek, Sborník, str. 267, že původní význam je ,,cacare'' - udělat potřebu, že tedy užití tohoto slovesa je naprosto nevhodné. Ale připouští se možnost stáří tohoto slovesa (řecké ,,ekeinizein'' atd.). Etymologicky se dnes častěji hájí výklad Zubatého, že zájmeno ,,on'' je tu základem a že toto sloveso sloužilo jako náhrada za jiné výrazy tam, kde si mluvčí vypomáhá výrazovou pohodlností: sundat - něco sejmout, někomu nandat - natlouci, nějaký předmět odundat - odstavit. Je i stč. ,,pondati'' aj. - posunout. Takové výrazové prostředky byly již i chetitštině (V. Machek, K historickosrovnávacímu studiu slov. jazyků, Olomouc - Praha 1957, str. 177). V pojetí Zubatého znamená verš z Lud., že oba rekové (tohoto výrazu užil purista Zubatý zřejmě v nevážnosti k RZK; něm. Recke, převzaté jako ,,rek'' v našich textech samozřejmě chybí) byli ,,utentočkováni''. Ani rytířský F. Mareš nemohl než ironisovat tento výklad. Ostatně jsou i jiné etymologické výklady těchto sloves; Podle Gebauera bylo původní formou ,,v7n-dati'' (jako v7niti - vendu, vejíti); tak i Brugmann, Grundriss II, 465; přebírá i Shevelov; připomíná se i latinské ,,insum'' - jsem v něčem, gotské ,,inwisan'' - =0pt

býti před něčím, další obdoby v irštině a litevštině. Uondati by pak znamenalo ,,ustrkati, unaviti stálým pohybem, vrážením''. Byla by to ovšem značná deetymologisace, asi jako novodobé ,,dát se do něčeho''. Vzniklo by tu jakési ,,proverbum'', jako bylo a je ,,dělati'' (jámu, hluk, návrh), slovenské ,,spraviť'', chorvátské ,,dam'' (da - ano), které značí v nářečích i ,,zpívati''; francouzské ,,faire'' má 170 významů; tak i latinské subst. ,,res'', angl. thing; slovenské ,,ukonaný'', ba dokonce ,,ukondaný''. Jiná etymologická možnost je vidět zde expresivní skupinu ,,nd'', kdy by bylo ,,dáti'', kontaminované již ve staré češtině mnohdy s ,,dieti'', základem. U Kotta nacházíme výrazy jako ,,žandat (žadonit), lundání (toulání), klancat se, žundrati, žbrunda, nanda, žvanda, bloncati''. Tyto výrazy vypadají nově, ale slovotvorný prostředek sám je starobylý, viz řecké ,,-inda'': faininda - hra na schovávanou, basilinda - hra na krále atd. Možná, že v lidovém projevu byly takové výrazy odedávna. Význam pro náš rozbor by měla tato slova, která mají dobrý smysl i bez vložky ,,n'' (jako i v tomto případě), ale to by vedlo daleko. -- Ale i kdybychom se rozhodli pro výklad Zubatého, není ,,uondána '' v RK sémanticky ohroženo, spíše naopak. Citované Veleslavínovo ,,undati'' může mít i původ zcela jiný (latinské ,,unda'' - voda, vlna). Hláskově nevyhlíží na odvozeninu z ,,ono''. Také nemusí být zájmeno náhradou za lidský výkal. Někdy sice znamená i ,,ten oný'' něco obscénního, ale jindy je tu smysl ,,ďábel'', tedy slovo tabuované. Latinské ,,ille, illud'' se zhusta musí překládat ,,onen slavný'' (muž, výrok). Také nové ,,něco zaonačit'' je ,,něco dobře zařídit''. Kott VII správně liší ,,ondati'' od slovenského ,,onditi, onďati'', kde skutečně bývá obscénní smysl, snad i kalk podle maďarského ,,igélní'' a význam bývá i ,,znásilniti''. Podle Kottova svědectví vzdělanci těchto obratů neužívají.

A zde jsme u činitele, který vyvrací výklad Zubatého úplně. Je to známý lingvistický jev - tlumivost . Kdyby bylo ,,uondati'' (sloveso zřejmě staré, i když žije dodnes hlavně v západních Čechách -- zde již ve formě ,,uvondati''!) původně obscénní, bylo by buď vůbec zaniklo nebo podrželo vulgární význam dodnes. Každé slovo, které vyjadřuje pohlavní nebo fysiologické stavy a vztahy, se brzy, jak jsme již ostatně poznali, nahrazuje synonymem - eufemismem, a ten je opět po čase vystřídán dalšími krátkodobými variantami. tak vznikají řady ,,kurva - nevěstka - holka z ulice'' nebo ,,záchod - toaleta - sociální zařízení''. O tom např. Novotný , uv. spis, str. 225 nn. Ale ,,uondán'' značí pořád jen ,,unaven'' a zůstává výrazem knižním. Také ESSJ II, str. 532 přímo liší v této etymologické rodině výrazy ,,tabuované'' od netabuovaných, a jeden z těchto je právě v Lud. Nic obscénního není ani na staročeských dokladech, které ovšem nejsou příliš početné. V Baw. v. 3868, str. 245 ,,na též miesto je pondali'', ze 17. století u Kotta, Doplňky II ,,mrtvola vonným kořením pondána''; Kott IV ,,uondané údy'' z biblického textu blíže časově neurčeného; ,,uondán od cesty'', Sušil; dokonce i moravské ,,uonděný'' v témž významu.

Upěchu (sě) vzhóru na stráň otsud, Čest. 18,5. Kámen úrazu pro odpůrce i obhájce; žádný z dosud podaných výkladů neuspokojuje. O místu se hodně psalo a diskutovalo, neboť námitka byla a snad dosud je považována za velmi vážnou. Původně se četlo ,,upěchu - odcházeli, utíkali'' a sloveso se řadilo ke ,,spěti''. Odpůrci poukazovali na to, že spěti je jednolité. Hanka se prý prozradil chybným rozkladem jednoduchého slovesa na ,,u- pěti''. Ale věc není tak jednoduchá. ,,Upěti'' v tomto významu je prý u Jungmann a a pochybuji, že je autor pojal do svého Slovníku bez dokladu. Dále: ,,Spěti'' se vykládá jako vzniklé ze základu ,,sphéi''. Ale takovéto náslovné ,,s-'' bývá nepevné zvláště tam, kde následuje neznělá explosiva (jako právě také zde). Příklady: ,,strčiti - trčeti, střapec - třepiti, pojiti - spojiti (nejisté)'',základ sker i ker - řecké skeiró, keiró; smýčiti - stč. mýcěti; slek - leknouti (ryba lekne); třmen - střmen, tříti - stříi, s-teu - tundere, gotsky stan-; smer - mysliti, ind. smarati, ale latinské memor; spen - plésti, něm. spinnen, litev. pinu; sper - lat. spergo, nasalisované ,,spreng'' - litev. a lot. ispreéngti, ale naše ,,přáhnouti, přieci''; U Zubatého I, 1, str. 180 nalezneme ještě phol - sphol, půliti, iránské spara, perské ispar, sipar - štít, ale stind. phalaram. ,,S'' je tu zesilující částicí, ne předložkou, je nepevné a ke zkrácenému základu se mohou potom připojovat prefixy zcela běžně. K etymologické stránce věci je v našem případě velmi přijatelný výklad Perssonův (uv. spis I, hlavně na str. 412 nn). Kořen je ,,pen'' (penomai, penos) namáhati se; sem i ,,pata'', lat. pendo, pendeo, české píď (vzdálenost na roztažení dlaně). Ale vedle toho i ,,spé, spei'' (ke ,,spěti, spěchati'') i nasalisované spen, dále i ,,pěchovati'', jež Machek považuje za nejasné, subst. pěch - tlouk, psát, píchat, lat. pingo atd. Velmi blízko byl k tomuto pojetí též J. Oščádal, O jazyku neboli řeči a slohu básní Rukopisných, Praha 1911, str. 4 nn., který uvádí ie. kořen pis - tlouci, pissó, lat. pinso, pěchovati, opichovati, pích; cituje i sch. ,,pěšit'' - jíti k ,,pěší'', řecké ,,pezos, pezeuó'', takže bychom mohli akceptovat i pro slovanštinu zaniklé ,,pěsti'' - jít pěšky, se zdlouženým základem ,,pois''. Byla by tu i zajímavá shoda s latinou, neboť ,,pendo'' je lat. ,,zavěšuji'' (na váhu aj.), ,,pendeo'' -visím, takže Lučané by jako ,,viseli'' na stráni, po níž se šplhali. Potíž tohoto výkladu, který by tu navazoval na text nadmíru starobylý, je ovšem v tom, že nemáme, pokud vím, přímé doklady pro primární sloveso v tomto útvaru. Nicméně cituje Kott VII ,,pechati, pechnouti'' - strčit, šťouchnout; je i ,,pěchý''; registrujeme i ,,pěšour, pěchour, pěchor'', lidově a snad novodobě. Přesto je ,,pěch'' i ,,pěší chůze'', doložil sám Gebauer, HM IV, str. 410; možná i východočeské ,,pěšuňk'' - svah, jež ovšem vypadá jako hybridní.

Nedostatek přímých dokladů vedl k pokusnému čtení ,,supěchu '', ale jednak to rukopis nedovoluje, jednak je tato metonymie pro RK nepřípustná, neboť věty jako ,,vlak přisupěl'' jsou nepochybně mladší. Proto se ujalo mezi obránci čtení ,,úpěchu'' - vzkřikli, počemž by následovala přímá řeč ,,vzhůru na stráň... skrytě před Čestmírovým zrakem''. První snad hájil tuto interpretaci F. Prusík , Osvěta 16, 1886, sv. I, str. 601. Autor zároveň doplnil verš o spojk u ,,i'', aby dostal deset slabik. Staročeské ,,up'' neznamená jen nářek, ale i výkřik, varování atp. Komárek tento výklad vcelku uznává. Ale je psychologicky těžko pochopitelné, že by prchající slovy -- hlasitým voláním -- naznačovali směr svého útěku, který se kromě toho dál ,,skryto přěd Čmyrovým videm''. Přímá řeč je tu zbytečná a ději škodlivá.

Proto doporučujeme nové čtení: upěchu (sě), tedy aorist k ,,upieti (sě)'', t.j. ,,upínati se'', s užitím běžného slovesa v nové a jistě i staré češtině. Doplnění reflexiva je pravděpodobné proto, že tím také dosáhneme desetislabičného verše, který je tím lépe možný, že takových metrických útvarů je v Čest. poměrně dosti, zejména také v závěru a bezprostředním sousedství verše. Ale snad to ani není nutné, neboť ,,napieti'' a ,,napínati'' mohlo stát také absolutně (napnouti se), hlavně u Štítného, viz. Stč. slovník. Omyly s vynechaným nebo přebývajícím ,,sě'' jsou v RK zaznamenány vícekrát: Jar. 13,27 ,,srazista sta'' místo ,,srazista sě'', Čest. 14,7 HOLEDBASIE SIE (bylo by psáno ,,HOLEDBASE''!), Záb. 21,3 lze číst ,,biéše sdieti '' i ,,bě sě zdieti'', ale první možnost je lepší z téhož důvodu jako u ,,holeďba sě''; dokonce i v LS, 95 bývá vykládáno jak ,,ptencém, k nim sě zmija vnorí'', tak i ,,k nimž'', =0pt

vnoriti - vnoriti sě, způsob starobylý. Smysl tedy je: poražení Lučané (kteří nemohli, jsouce jistě unaveni a zdecimováni ,,utíkat'' a možná ani ,,hlasitě volat'') sě upínali na stráň, lezli, šplhali, kryjíce se křovinami, aby je vítěz ní Čechové neviděli. Výraz byl současníkům srozumitelný, neboť tu ještě přežíval starý smysl slovesa ,,viseti na něčem''. O takových jevech Kronasser, uv. spis, str. 133 nn. Nenastoupila tu ještě nutnost t.zv. ,,bedeutungsdifferenziender Faktor'', činitele, který by zpřesňoval význam. Původně bylo srozumitelné i ,,gehen, fahren, reiten'', teprve později bylo připojováno ,,jet na koni, equo vehi'', tak jako i v Lud. je ,,těm v ohradu sěmo jeti'', rozumí se, že nikoli na voze. V lužičtině je časté (Muka I, 447) ,,hupijas,hupis, hupinar'' (kdo něco roztahuje, natahuje, hlavně svaly), hupinarski - roztahující, roztažitelný. U Machka ,,vypětil se na ruce plyskejř'', podkrkonošské t-ové intensivum k ,,pieti''. V původním textu mohlo dokonce být i ,,vypěchu sě'', neboť stč. grafika by to připustila, ač ovšem praxí písaře RK to nebylo. Ruské ,,vypjatit'' (hruď apod.),sch. ,,upěti se'', novočeské ,,upnouti se'', polské upinač, upiač, ruské ,,upjatit6, upjanivaťsja'' - ustupovat, stáhnout (se) zpět, slovinsky ,,upeti se'' - namáhati se. Bližší jistě řekne příslušný sešit většího stč. slovníku.

Srdce úporno králů, Záb. 22,1 - odporující, vzdorné. Podle Flajšhanse chybné. V ,,Poznámkách'' je také tisková chyba, psáno omylem ,,úpornu''. Komárek: doloženo značně pozdě. To však nesouhlasí s jinými příklady: stč. ,,úpor'' - odpor, oporný - nepoddajný, úporný (Holub - Kopečný,ES) je ,,upřený na'', a také tento původní význam by byl v Záb. možný. Sluha úporný u Kotta IV - odporující. Prefix ,,ot-'' vyjadřuje v RK vždy směr od něčeho, ale ,,u'' (v7n) značí ,,k něčemu''. Patří ovšem ke kořeni ,,per'', k němuž, jak jsme viděli, je ,,práti'' atd. Případné ,,odporný'' by nebylo tak starobylé, ale ani tam přesné a plastické.

Úsilno v Jar. 10,14 a Záb. 21,1 (mluví se o příchodu nepřátel) v Záb. a o vojen ském pronikání v Jar. Pro místo ze Záb. nelze vyloučit význam ,,s velkou silou'', t.j. ,,u velikém počtu'', pro Jar. je lépe akceptovat ,,snažně'', tedy již novočesky. Flajšhans žádá tento význam i pro češtinu starou, která se prý v této věci od dnešního jazyka nelišila. Komárek praví v podstatě totéž, odvolávaje se na Gebauera. Jenže ,,síla'' neznamená v našich textech nikdy ,,práci'', výběr prefixu se váže na předešlý odstavec. Úsilný znamenalo původně ,,s velkou silou'', co se děje s použitím síly. Flajšhans (ČČM 70, 1896, str. 268) uvádí z Dal. ,,Daj nám, Bože srdce, jehož by jedno úsilé nepřemohlo''. V Modl. 48 V a tamtéž ve 45b ,,daj, Bože, kteréžkolivěk... úsilé (násilí) snésti''; Otc. 176a ,,a sú jej tak... zbili, že nižádné muky nemohú tak býti úsilny''; Otc. 101a ,,muž úsilný - násilník''. Usilovati na někoho - naléhati, Kott IV s.v. Dále ,,žena Putifarova byla mládenci úsilna'', Stč. slovník seš. 9, str. 203 (lat. ,,molesta erat - dotírala naň). Jsou tu celkem tři doklady tohoto významu. Souvisí-li ,,síla'' s ,,osidlem'' (Holub - Kopečný), mohlo jít o ,,svazek'' více lidí. J. Filipec, Česká synonyma, Praha 1961, str. 314 upozorňuje na polské ,,vysilek - jakékoli =0pt

vynaložení síly''. Žalt. Vitb. 139; úsilé rtóv jich přikryje je, t.j. ,,nepravost rtů jejich'' (Bibl. Král.). V témž žaltáři 54,4 ,,nespravedlnosti úsilny biéchu mně''. Je též OJ Úsil a obec Huslina, a to sotva pochází od ,,pracovitých lidí''. Také polské ,,usilstwo'' - násilí. Některé z našich dokladů a ještě další u Kotta VII - ukrutný, zde citována i Leg. kat., Žalt. Klem. a Leg. o Božím umučení.

Róže usvěděvši (Róž. 28,4). Je tu psáno ,,-de-'', buď omylem nebo jako tvar nářeční. Flajšhans mluví něco o nemožnosti, Komárek se vyjadřuje zdrženlivěji, uznávaje ,,svadnúti'' a ,,svěditi'', nikoli však ,,usvěděti'', t.j. mrazem uvadnouti. Tento smysl i tvar je jasný, neboť bezprostředně předtím je ,,pomrzavši'', Tvar s -ě- je jediné možný pro durativní děj, neboť ,,svěditi'' je původně přechodné a ,,svadnúti'' jednodobé. Inkriminovaná forma možná zanikla v konkurenci se slovesem ,,věděti'' (po hláskových změnách). Protože v RK je ,,zvěst i'', nikoli ,,zvěděti'' a protože v ,,usvěděvši '' asi byl nějaký pazvuk po denasalisaci, nedocházelo ještě k záměnám. V polštině je ,,sviedzieč'' běžné ke ,,swad'' - dým, viz i ,,smouditi''. Lužické ,,svěžes'' u Muky II, 586. Viz též Holub - Kopečný, ES. Původní význam byl tedy ,,býti spalován'', hynout horkem a dýmem, ale i mráz pálí. Z toho vzniklo novodobé ,,svěděti'' o zanícené kůži atd. Obdobně v jiných slov. jazycích. Je též ,,svědněti'', ,,vjuneček ješče nezvědněný'', Kott V ze Sušila. Pro analogii ještě: svědil závistí (schnul), Kott III ze Štítného; usvěditi sě - být trápen něčím, Výbor I, str. 734 ze Štítného; MJ Vadlý, Vedlice - schnoucí, usvěditi - vysušiti.

Do úsvět a (t.j. úsvitu) Sbyh. 25,32. Flajšhans: chybně místo ,,úsvitu''. Tak neb onak, slovo není u-kmen . Je tu opět (jako u sténati - ston) původní ie. kmenostup k basi ,,svei - svoi''. Původní ,,svět'' - světlo. Stč. ,,až do světa'' - do úsvitu. Přímý doklad je v Gesta Romanorum 188/45 ,,na úsvět ě... k císařovej jej vypravil''. Samozřejmě i polské ,,oswiat, oswiecaz - osvěcovati'', Karlowicz III, 482. Ostatně ,,svět'' jako ,,světlo'' je všude ve starších slov. jazycích běžné, je i v našem EJ. Machek, ES, s.v. ,,svět'' a ,,svítiti'' zřejmě právem soudí, že právě ,,svit, úsvit, zásvit'' atd. jsou nové postverbální útvary ke ,,svítiti''. Snad i toto sloveso je mladší, neboť se v našich textech vyskytuje jen v mladším Ben., spíše se tu dávala přednost tvarům s ,,ě'' a slovesu ,,sieti sě ''. Subst. ,,svit'' není tu vůbec doloženo. Obdobně vypadá situace ve stsl., jako dokazuje archaické ,,sv6noti''. Dodnes je ,,posvět'' na Zábřežsku - světlo, louč a ostatně i ,,osvěta'' (je i v RK); ,,Osvět'' je též u Hájka z Libočan III, str. 28 vydání Flajšhansova, Praha 1929. Sem i ruské ,,dosvět7'' atd.

Urný viz pod ,,jarý, jarný''. Toto staré čtení bylo mylné. Důkazem je také to, že by v RK musilo být ,,jurný'', tak i v polštině.

Spěchu územi (t.j. houžvemi), Čest. 15,25. Pěvec se vyhnul tautologii, neboť ,,úžě'' patří k ,,vázati'', tedy ne ,,svázachu''. Flajšhans žádá prothesi s ,,h-'', Komárek mluví o ,,hláskové variantě''. Ve skutečnosti je to tvar původní, navazující na oboureté ,,w'', jež bylo na území RK zvlášť konservativní. ,,H'' nebylo v jazyce RK prothetické, místo toho ,,j'', jak jsme již viděli. Do etymologické rodiny náleží též ,,úzký, uzda'', v ruštině ,,úza'', priuz7'', stsl. oza - pouto. Viz Vasmer, s.v. ,,guž''. ,,G'' za starou prothesi tu považuje Jakobsoh, Word 8, 1952, str. 388. Slovo je tedy velmi archaické.

Varyto zvučno, Záb. 20,27. Podle Komárka trvá námitka ,,v plné síle''. Odpůrci tvrdí, že si tu padělatel vypůjčil z Horatia ,,barbiton'', Carm. I,1, 34. Tak ovšem i Flajšhans. Podle Komárka dosud selhaly všechny pokusy o výklad tohoto slova.

Usuzovat na Hankovu (?) výpůjčku z Horatia se mi nezdá vědecké z několika důvodů. Byla by snad logičtější, kdybychom znali etymologii slova ,,barbitos''. Ale ta dosud podána nebyla. I nejnovější Etymologický slovník řečtiny od J.B. Hofmanna říká, že původ je nejistý, snad fryžský. Existuje prý i forma ,,barmos''. Ostatně se výraz nevyskytuje prvně u Horatia, prvně, pokud vím, ho užil Bakchylides (5. stol. př. Kr.). Kromě toho všeho by ,,barbitos'' dalo ve slovanštině nejspíše ,,varyt7'' nebo něco podobného, případně ,,varvit7'' atd.

Domníváme se, že by bylo možno všechny ,,dosud neúspěšné výklady'' spojit v jeden základ, a to onomatopoický. Základ ,,ver,var,vor,vr...'' atd. je zřejmě tohoto původu a přitom, jak známo, nelze vždy rigorosně žádat běžné hláskové změny podle nějakých pevných, mnohdy od gramatiků konstruovaných zásad. Soudím, že slovo je domácí a že je tu třetí případ archaického sufixu ,,yto'' (jako máme ,,koryto, kopyto''). Dokladů na základě ,,var-'' je hojně. Tak předně polské ,,warga'' - ret, které stále vzdoruje etymologům; Kozierowski, II.1, 38 cituje ,,warda, ruské'' ,,wargan7'' - hudební nástroj, polské ,,warhasic'' - žvanit, sch. Vrgaš, Vrgaševič; v lužičtině barcas (brčeti), barcad $\l$ o, (náš ,,brumajzl''), barcawka, barcawa - jména hudebních nástrojů strunných i dechových, Muka I, str. 14 nn. a další odvozeniny. Změna b-w v lužičtině běžná. Ostravské ,,warga $\l$ a'' člověk plačtivý, variot - výraz dosti temný, původně snad blázen. České ,,bardún'' - lyra, středolat. ,,barto'', Matzenauer, uv. spis, str. 104, snad i ,,barije'', tamtéž, str. 116. Stč. ,,roty'' - hudební nástroj, mohla by být další ,,metamorfosa'' starého varyta. Ruské dialektické ,,vergaša'' - kdo rychle mluví. Polské ,,waryat'' - pomatenec, tamtéž i ,,warchol'' - vřava, křik. Řecké ,,bromos'', latinské ,,fremo'', sind. ,,varna'' ve významu ,,barva'', ale také ,,zvuk, slovo'' (Šercl, uv. spis, str. 114 a 149) s mnoha obdobnými onomatopoickými výrazy. Šercl sem řadí i stind. vran, bran - zvučeti, možná i vartaka - křepelka, náš ,,vrabec'' s obměnami (angl. warble, něm. wirbeln), francouzské ,,barboter'' - štěbetat, barboteur - kachna, barbajoulet - vlaštovčí mládě. Kromě toho ovšem i ,,vrčeti, vrkati'', litevské verk-ti, virk-eti. Řecké ,,forminx'', stind. =0pt

bhramarati - včela. V Tacitově Germanii 3 čteme o germánském zpěvu: barditus, ale v některých rkpech ,,barbitus'', viz G. Horáka, Rukopis Královédvorský, Praha 1912, str. 21. Stind. ,,svarati'' - zní, svarah - zvuk, snad i ruské ,,svirel'' - píšťala. Naše ,,varhany'' se obvykle vykládají jako odvozenina podle řeckého ,,organon'', ale přiznávají se potíže s náslovným ,,v-''. V Pass. 465,1 ,,na wardu hraje s dětmi'' - snad na harfu? Tyto příklady by se daly ještě mnohonásobně rozhojnit. Hláskoslovně by bylo ,,variti'' k základu ,,ver'' tvořeno zcela normálně, tak jak je ,,mer'' - mařiti. Toho si všiml již Erben , ČČM 31, 1857, str. 393. Doplňujeme ještě poukazem na staroruské ,,vraki'' - nesrozumitelné řeči, ale i ,,vrakun7'' a dokonce ,,vrač6''- lékař., t.j. zaříkávač. Dostáváme se tím k hlubší stránce věci. Slovo i hudba měli u starých národů též významné poslání magické. Potom by i ,,vary'' a běžné ,,varovati'' patřilo do téže etymologické rodiny. Méně jisté je spojení se sch. ,,varytar'' - pastýř a litevským ,,varyti'' - hnáti dobytek; Vůbec je ovšem nutno odmítnout pokus odvodit slovo z ,,barytonu'' - bary tonon. Naproti tomu se nedá vyloučit, že sem patří záhadná staroruská dutá míra ,,varyt7'', neboť jedním z největších vynálezů v hudbě je resonanční skříňka; proto je možná i ,,varyto '' nazýváno zvučným. Tato stránka ,,varyta'' by vedla k etymologickým výkladům jiného charakteru: kořen bá, vá -, která je třeba v našem ,,baviti'', stsl. obav6nik7 - kouzelník, žrec, možná i řecké ,,farmakon'' - lék, dále sthněm. ,,wé, weh'', lat. vae - běda, snad i řecké ,,aethlon, aethlos a dokonce ,,aeidó'' - zpívám, z pův. ,,va-''. Karlowicz I, 367 uvádí slovo ,,warjatka'', t.j. ,,kobieta bledna'', snad tedy kočující hudebnice; tamtéž II, str. 148 cituje význam ,,czarownik'' pro ,,guslarze''. Temné slovo ,,varle'' (je i v naší MV) by se snad dalo spojit s ,,var-'' rovněž -- byla by to narážka na změnu hlasů u kleštěnců.

Že staří Slované měli různé hudební nástroje včetně strunných, je obecně známo a nacházíme o tom pojednání ve všech slovanských ,,reáliích'', nejen u Niederla, ale též u J. Jirečka, ČČM 52, 1878, str. 520 s citátem z kroniky Ibrahima Ibn Jakoba. Nelze konečně ani odpřisáhnout, že ,,varyto '' je nástroj strunný, ač slovo i význam je též u Slovinců; mohlo by být ovšem převzato z RK; zatím jsem věc neověřil. Také tu nejde o nějaké lyrické předvádění hudby, ale o rozohnění soukmenovců proti nepřátelům; možná, že bájný Lumír ,,pohýbal vše vlasti'' spíše jako podněcovatel vzpoury proti uchvatitelům (Avarům) než jako lyrický pěvec. Jiná možnost: ještě W. Scott říká ve svém románu ,,Waverley'', že viděl u svých horalů malé harfy, jež nosívali tito bojovníci přes rameno, aby jim nevadily při pochodu a při jízdě. Snad i Záboj ,,vzal varyto '', aniž je musil snímat a zdvíhat. Přímé doklady pro ,,varyto '' by bylo nutno ještě bližším zkoumáním ověřit. Ale o slovenské isolexe tu mluví Vardas, uv. spis, str. 17 (okolí Šariše).

Viecinu provolati v národ, LS 83. Flajšhans píše ,,věčinu'' a má to za nedoložený a nemožný novotvar. Komárek mluví obdobně a s odvoláním na Palackého a Šafaříka odmítá také výklad z ,,věce'', t.j. sněm. Věcina by byla sněmovní výrok, a to hlavně proto, že se předtím mluví o číselném poměru odevzdaných glazů - hlasů. Oba jmenovaní obrozenci však čtou ,,věcšina, většina''. Slovně by výklad k ,,věce'' (ruské ,,věče'' - sněm) nebyl nepřípustný. Tento výraz pro sněm je v stč. dobře doložen (v Žalt. Vitb. např.) a snad je i v LS, neboť ve v. 100 můžeme tak číst rukopisné ,,VECE''. Potom by bylo ,,verbum dicendi'' z v. 100 vypuštěno. A vzhledem k ,,epickému klidu'' přednášeného LS je snad lépe číst ,,věcě'' - řekla, aorist. Kromě toho by bylo nutno přijmout dva sněmy, z nichž první by byl složen z kmetů, lechů a vladyků, druhý z ostatních zástup ců lidu (sněm sboren). To je však zbytečné, neboť slova ,,národ'', ,,sněm'', ba snad i ,,súd'' jsou tu takřka synonyma. Není tu nějaké odvolací řízení, ale jen schválení výsledku rokování a jeho vyhlášení (rozsúzenie).

Proto doporučujeme čtení ,,viecinu'' s původním nasálem k praslo. ,,vet-je'' ke ,,swento'', t.j. ,,veliký''. Jde o původní komparativ, k němuž patří i pozdější ,,zvíci'' - ve velikosti, které žije podnes. O tom např. V. Georgiev, B7lgarska etimologija i onomastika, Sofia 1960, str. 10 nn. Nepatřila by sem ,,věc'', která vychází z praslov. ,,vekt6'' a také s citovaného ,,věce, věče'' - sněm. Brandl připomíná v uv. obraně LS (str. 126) právem obdobu ze stsl., kdy se takto překládá řecké ,,hyperoché'', lat. ,,eminentia'', t.j. ,,převaha''. Trochu diplomaticky, ale také v zásadě správně tlumočí verš K. Bednář: ,,výsledek'', ne tak číselný jako spíše logický. Také nelze ,,nález provolati'' pouhou ,,většinou'', a proto je i soudní výrok v následujícím textu přesně a hutně shrnut. Sufix -ina se zdá v RZ velmi plodný, jak jsme viděli již v obratu ,,důbraviny unie'', je tu i ,,dědina'' a ,,glava čeledina''. Vývoj nosovek je tu, jak jsme již také ukázali, zachycen přesně. -- Je možné, že ,,věce'' bylo pro pěvce RZ jen shromáždění rodu (Stanislav I, str. 56).

Věhlas no, Čest. 17,13 a 17,14; Záb. 21,26, dále ,,věhlas '' a ,,věhlas y'' v Jar. 13,21 a Ol.5,13; ,,věglasně děvě'' v LS. Podle Flajšhanse ,,smysl odchylný od staré češtiny''. Námitky se týkají jen adverbia, ostatní formy prošly bez závad. Dnešní význam je ovšem ,,slavný, proslulý'' a snad jej měl na mysli i Flajšhans; v RZK však slova znamenají ,,rozumný''. Komárek nemá k místu zvláštních připomínek. Etymologie je jasná: ,,věhlas ný'' byl ten, který ,,věděl hlas'', uměl mluvit, byl rozumný, rozvážný.Plurál se blíží dnešním ,,nápadům'', které ovšem jako silně deetymologisované v RZK naprosto nemohly být. Plurál ,,věhlas y'' je praindoevropský, vyjadřuje intensivnost, a chceme-li, expresivnost. Machek vychází s formy ,,véd - glas''. Ve staré češtině značilo slovo i ,,půvab, krásu'' (venustas'', později ovšem i ,,proslulost'', ale obsah pojmu se v nejstarší češtině vždy přimykal spíše k intelektuální sféře a ke kolektivním rozhodnutím. To je vhodné před bitvou i před soudní poradou, tak i v RZK vždy. Jde-li o jednotlivce, osobní schopnosti a pod., užívají pěvci spíše výrazu ,,um'' (Jar. 7,23,9,3, Záb. 21,21). Opět jemnost, jíž je třeba si vážit.

Věkožizný ch bogóv, LS 60. Flajšhans ,,nedoložené a nemožné''. Komárek jen pojímá slovo mezi komposita, zdánlivě cizí staré češtině; soukromě se prý K. vyjadřoval asi tak, že tato námitka, týkající se složenin, je snad ze všech nejzávažnější. Viz naši kapitolu o tom. Tvoření slova je ústrojné s ,,o'' ve švu. Máme ruské ,,vekovečnyj'', které je podle Šanského I,š původu stsl. a přešlo do ruštiny přes češtinu. Je také u Jana Exarchy bulharského. Druhá část složeniny se může opřít o jméno osobní: Dobrožizna, Svetožizna, Semižizn, též o MJ Žinkovice, pův. Žiznkovice, Litožnice (z Lutožizn) aj. Význam tohoto ,,hapaxu'' není zcela jistý. Obvykle se vykládá jako ,,věčně žijící'', ale s tím nesouhlasíme. Bylo by možné tu najít paralelu s Homérem, která může sloužit odpůrcům i obráncům. Ale ,,věk'' znamenalo původně ,,mužnou sílu''. Machek cituje v ES slovinské ,,za mého věku''. Žizn - blahobyt, bohatství. Interpretujeme tedy ,,bozi, dodávající sílu a bohatství'', tedy předkřesťanská představa pozemského štěstí. Syntakticky jde o zvláštní brachylogické kompositum s potlačeným momentem dějovým. Srv. třeba řecké ,,acheirés'', které znamená jednak ,,bezruký'', jednak i ,,lidskou rukou neudělaný''. Tyto případy nejsou příliš hojné. Za povšimnutí ještě stojí, že v Jar. je ,,věk'' již ve smyslu novějším: ,,věčnost''.

Děvě vyučeně věščbám Vitzovým LS 50. Flajšhans říká to, co k předešlému heslu. Komárek překládá ,,vítěz ný''. Učenci si tedy nevědí rady s výkladem, a tomu se nedivíme, neboť místo si zaslouží ,,crux philologorum''. Kromě hermeneutických potíží je tu asi též chyba písařská, metrum a snad i smysl si žádá ,,Vítěz ovým''. Naše řešení tu může být jen pravděpodobné. Pokud jde o ,,věščby'', je nutno se vzdát tradičních představ o Libuši jako věštkyni a také pojmu ,,vates - věštec'', ale i ,,pěvec'', známého hlavně z latiny (Vergilius - pius vates). To vše by do kontextu nepatřilo, ač LS má vedle jasných právních pojmů v ,,náplni'' též prvky ryze básnické a snad i magické. Význam těchto ,,věščeb'' je asi ,,rozhodnutí'' Vítěz ovo, jeho vůle, řešení případů, na něž se věřící dotazují. Slovo ovšem souvisí s ,,věděti''; všie veščby Buoh pán jest, Bibl. Ol.I, v latině je na tomto místě ,,scientianum'' (i plurál je zajímavý, je tu shoda s LS) dominus. Překlad našeho místa ,,carmina heroica'' je mylný, ale správně tlumočí Palacký a =0pt

Šafařík (Nejstarší památky, str. 41) ,,sententiae iudiciales''. Obtížnější je problém, co znamená rukopisné ,,VITZ''. Etymologických výkladů slova ,,vítěz '' je několik. Odvození od něm. aj. ,,viking'' se právem opouští, ježto sémanticky a hláskově nevyhovuje a sufix ,,ez'' je i v ryze českých slovech ,,robotěz, řetěz''. Nikam nevede ani pokus V. Vaněčkův (Prvních tisíc let, str. 107) z ,,vit7'' - užitek, prospěch, hornolužické ,,vičaz - vazal, nějaký šlechtic, opatřený funkcí nebo prebendou''. Podle Machka jde o nějaký vztah k rozdělování kořisti: ,,vitevez6'' - člověk ke kořisti vázaný a tedy snad družinník vůbec. Ale v RZ jde o určitý pojem. Je to pravé posesivum, stejně jako ,,pluci Čechovi'' nemohou být ,,české zástup y''. Dále je tu ještě teorie, že slovo pochází od ,,vit6'' - provaz, něco ,,vinutého'', symbol, jehož se v dávných dobách užívalo při mobilisaci (provaz lýkový - torquis de subere tortus). J. Svoboda , uv. spis, str. 91 připomíná i ,,vit7- řeč'' (vitij, vetij - rhetor). To by se hodilo k našemu místu velmi dobře, ale není to pravděpodobné vzhledem k funkci tohoto základu ve slovanské mythologii: vit se připíná k velkému počtu jmen pohanských božstev. Ani základ ,,vítati'' jako nejpůvodnější se nedoporučuje, i když značí vedle abstraktního zdraviti, hostiti též ,,bydliti''; kromě toho sloveso je zřejmě sekundární, k nominálnímu základu. Podivné je slovo ,,vitice'' - svíce ve stč. slovnících, ač Kott, Dodatky k VI. sv. zaznamenává jako boha světla ,,Zvič'', též II, str. 388 v témž díle. J. Jireček, ČČM 38/1863 praví na str. 148 ,,witz lumen interpretatur''. Potom by šlo o boha slunce Svantovíta. H. Jireček, Prove s.v. ,,věščby vítěz ovy'' tu nalézá ohlas litevského ,,weit-ial'',t.j. ,,řečniti'', germánského ,,witing'' - vědoucí, zkušený, staroruské vit-je - soudní sbor. Je pravděpodobné, že je nutno ve většině těchto dokladů vyjít ze společného základu: z prapůvodního ,,vei/voi'', t.j. ,,zvětšovati se''; sem zařazujeme zvláště vzácné stsl. slovo ,,v7zvit6'' - úrok. Nepochybně sem patří všechna OJ bohů i lidí, kde je komponentem ,,vit7'', t.j. pán, mocný vládce atd. Pozoruhodné je též, že stč. ,,vítěz , vítěz ka'' není omezeno =0pt

jen na význam dnešní, ani na majetkové nebo mocenské vztahy, ale že znamená i ,,moudrost, učenost''. Odvozujeme tedy od jmen božstev: Porevít, Svantovit, Rujevit, Ranovit, dle Kotta I i ,,Herovit nebo Harevit, Borovit'' (bahenní duch !); ze jmen osobních bychom našli mnoho případů typu ,,Vitoslav, Dobrovít, Hostivít, Sěmovit, Uněvit, Radovit, Milovit''. K výše uvedenému stč. významu aspoň ,,Sibyla vítěz ská'',Leg. Kat. 1803; vítěz - Israhel, Žalt. Klem, passim; řeč vítěžská Alx. Šaf. 36 (mluví poražený král Porus, ale moudře).

Je tu tedy asi míněn Svantovít, který byl ,,efficacior in responsis'' (Helmod I, 52 a II, 12), tedy bůh ,,jurisdikce'', viz též Toporov a Ivanov, Sistemy, str. 185 nn. Plným jménem není v LS nazván, snad proto, že jméno bylo pro křesťanského opisovače ,,tabu''.

Zbývá ještě vysvětlit, proč tu asi vypadla slabika. Synkopované ,,e'' z původních jerů je poměrně časté v polských i českých zápisech OJ, ač ovšem zde by bylo radikální vymítnutí nosovky. Snad tu písař nalezl nějakou značku pro nasál, které již nerozuměl; viděli jsme v textologických úvahách, že tu šlo spíše o zachycení srozumitelných částí rkpu a jeho úpravu pro další opis -- odtud jsou častější mezery v textu. Jiná možnost by byla, že se pisatel podvědomě přizpůsobil obdobné grafice jiných OJ a MJ. Tak nacházíme ,,Radzk, Redzk, Budz, Goscz, Chudz, Bledz, Brudz, Chorz, Skorz, Pradz'' (W. Taszycki, Onomastyka, Vratislava - Krakov 1958, str. 22 aj.). Je i ,,Krostanc, Datk, Manszk, Blizk, webock, ch $\l$ opc'' a další (T. Skulina, Prace onomastyczne 21, II, 1974, Vroclav - Gdaňsk, str. 34. V českých MJ: Lulč, Budč, Mladč, Valč, i když ovšem může někdy jít o analogii podle nepřímých pádů. Snad byl písař sveden zkratkami jako ,,Vislav, Vizlav'', možná i českými MJ Vícov, Vícenov. E. Rzetelska-Feleszko a J. Duma., Nazwy reczne Pomorza miedzy Dolna Wis $\l$ a a Dolna Odra, Prace onomastyczne 25/1977 str.124 uvádějí transkripce jako Swantebeke, Zwantowitz, Swietowica. Výklad jako ,,Svatovice'' není jistý. Autoři se vyhýbají mythologii dokonce u takové říčky jako je ,,Mod $\l$ a'' (prý od ,,madeo''), ač teče kolem ,,Biesowic'' a třebaže tu jsou hydronyma jako ,,Radegast'' i Radogoscz, Dievena (Děvana z naší MV?) a ,,Stryboc, Strboc''. Je tedy možné, že i tu je skryto jméno Svantovítovo, jehož bylo využito i v počínajícím křesťanství jako ,,sv. Víta''. Upozorňujeme i na zajímavé lašské ,,převiti - překonati'', Kott VII. Kozierowski II,1, str. 83 cituje doklady z konce 8. století ,,Witzan, Witzin, Wazan, Věcan'' a novější ,,Wiecan, Wietczan, Ventzan''.

Vet ti zbraně vraha tvého. Pójdi!, Čest. 16, 11. Sto let již trvá námitka, přepsaná i do novějších odborných publikací, pokud se ovšem vůbec ,,sníží'' k citaci z RZK, viz třeba ESSJ 2 Kopečného, str. 549. Je to prý křiklavý rusismus -- mechanické převzetí zdejšího ,,vot'' s úpravou na ,,vet'', mezislovce ve významu ,,hle, na, tady máš'' aj. Tak i Komárek, Sborník, str. 244. Je to skutečně ,,křiklavý'' případ nepochopení textu, jemuž se tu nerozumělo 170 let. Obránci se výtky polekali a buď akceptovali toto ,,vot-vet'' nebo se uchýlili ke zcela nesprávnému výkladu Střemchovu a ke čtení ,,vésti zbraně vraha tvého pójdi''. To však odporuje vzornému přepisu Kašpar ovu ve Sborníku. Prošel jsem všechna místa, kde se vyskytuje skupina ,,st'', a z nich vyplývá odlišnost proti našemu verši, kde je zcela nepochybně ,,tt''. Kromě toho nevím, zda by bylo rčení ,,vésti zbraně '' ve shodě s územ RZK, kde je ,,vésti'' vždy ve významu původním jako simplex i jako složenina; a zvláště, což je nejdůležitější, musilo by tu stát supinum, jež je kladeno v RK naprosto náležitě. Místo ,,vet'' bychom museli čekat buď ,,se'' nebo, kdyby šlo o pozdější text z území RK, zejména Čest., v krajním případě ,,oto''. Jen mimochodem: ani ,,vet'' jako interjekce by nemusilo být rusismus. Nejlépe asi vyložil původ slova E. Frankel, Baltoslavica, Gottingen 1921, str. 63. Podle něho by bylo základem citoslovce ,,e'', v ruštině ,,o'', tak i v polštině. Toto -e- je velmi staré (,,jež, esli, ež'') a značilo ,,hle, viz''. Náslovné ,,v-'' je dle Frankla buď antihiátové, nebo se tam dostalo přechýlením z ,,viz,věz''. Náslovné ,,v-'' by ovšem bylo pro RK nepravděpodobné. ,,Veď'' je ovšem ve staré češtině běžně doloženo, např. Dal. 44,21 ,,takéť veď z něho krev poteče'' aj. Pro Těšínsko dokládá Blahoslav 338; je prý časté i na Moravě; nejspíše ovšem pochází od ,,věděti'', stejně jako máme ,,hle, hleď, hele, hlehle'' atd.

Ale věci se mají zcela jinak. Na uvedeném místě je totiž substantivum vet, pozdější ,,veta'', o němž se dočteme ve všech slovnících normálních i etymologických. Vet u Klareta je ekvivalent lat. Vadium, t.j. ,,odplata, náhrada, odměna, příslib'' nebo nejspíše ,,posila'', jak dále uvidíme. Novější je ,,veta za vetu'', t.j. ,,půjčka za oplátku'' a obraty jako ,,je po něm veta'', je s ním konec (po složitějším sémantickém vývoji). Staročeské ,,vetovati co''. U Kotta II ,,povet'' - náhrada za škodu, ,,povetati'' (u Petrovic). V. Drkol. zbytcích stč. her dramatických (A. Patera, ČČM 63, 1889, str. 128) ,,leč buď baba, leč buď kmet, musí jeho být se mnú vet'' ( s ďáblem smlouva). Kott IV cituje ze Štítného ,,aniž vet každý, kdože latině umie, má rozum hluboký'', ale podle ESSJ 2 je na uvedeném místě správně ,,veď''. Současně nemohu věc ověřovat, zda je čtení nepochybné a zda je souhlasné ve všech rkpech autorových. Zde by bylo ,,vet'' již kleslé na příslovce s významem ,,věru, vskutku''. To ovšem není příliš důležité vzhledem k polskému ,,wet, nawet'', jež je dodnes běžné a znamená původně ,,na konec'', později totéž, co západočeské (nejen chodské, jak myslí ESSJ 2) ,,vet'', vyslovované spíše ,,vét''. Podle běžných výkladů je to zkomolená forma k ,,věděti'', ale to je nepřesvědčivé. Spíše je to stč. ,,vet'' a znamená ani ne tak ,,víš, viď,věz'' (čekali bychom spíše tyto tvary) jako spíše ,,platí''?, jako něm. ,,nicht wahr'', nářeční saské ,,gel(t)''. Do kontextu Čest. slovo znamenitě zapadá. Hrdinové RZK jsou nadmíru upřímní, co na srdci, to na jazyku, ale v Čest. je hlavně zásluhou hlavní osoby vždy také trochu diplomacie. Vojmír chce po svém osvobození nejdříve obětovat bohům, ale Čestmír jej napomíná, že nejdříve je nutno ,,pospěti'' za vrahy a na závěr své řeči uvádí i materiální výhody: Vojmír může převzít jako posilu (ke své obraně, jako záruku, smlouvu) i ,,zbraně vrahovy''. Není jisté, zda se myslí Kruvojovy nebo Vlaslav ovy po předpokládaném vítěz ství.

Zbývá řešení původu subst. ,,vet''. Většinou se dovídáme, že je to přejímka ze středohornoněmeckého ,,Wette'' - sázka. To lze ovšem spojit s latinským ,,vadium'' celkem bez nesnáze. Uznáním stč. ,,vet'' jako staročeského by bylo možno se s tím spokojit; snad i v našem opisu Čest. by se mohlo toto převzetí objevit. Myslím však, že provenience tohoto slova je domácí. Je nutno vyjít ze základu ,,v6t7'', který by se dal pochopitelně ještě zredukovat na základ ,,vé, vá + H'', ale vystačíme s filologickým materiálem, který je po ruce. Na původní ,,ž'' ukazují MJ jako ,,Vtelno'', jež se opírá o subst. ,,vetla'', druh vrby zvlášť narychlo rostoucí a pro řemeslné účely výhodný. Slovo souvisí s řeckým ,,etos'', t.j. původně ,,vetos'', pův. léto (jistě též ,,úroda''), lat. ,,vetus'' - starý, vitulus - roční tele, české ,,vetchý'' po metonymické změně; domnívám se, že slovanské ,,v6t7'' znamenalo nejdříve ,,přírůstek'', potom i ,,prostředek, nástroj'', jak ukazuje praslov. v6t7l7- rukojeť, stroj ;cituje Hosák - Šrámek, uv. spis II, str. 580; zvlášť důležité je ,,vetiti se, zvetiti, vyvetiti'', t.j. ,,vzpamatovat se, uzdravit'' tedy ,,nabýt síly'' ( s tímto slovem si naši etymologové opět nevěděli rady). Dále je tu polské staré ,,wet'', ještě častěji však plurál ,,wety'' - zákusky, stč. ,,pospasy'', tedy jídlo ,,k závěrečnému posílení'' hostí. Také poměrně mnoho stč. derivátů dokazuje archaičnost výrazu. Nacházíme již v Malém stč. slovníku ,,otveta, vetovati, otveta, otvecovati''. Poněkud záhadné je slovo ,,vetnice, vetačka'' u Štítného, t.j. asi ,,věštkyně''. První z obou výrazů nutně předpokládá adj. ,,vetný'', tedy ,,vet6n7'', takže ,,vetnice'' je buď žena, která si dává za své čarování platit (Štítný se často vyslovuje proti této výdělečné magii) nebo ještě spíše ,,která svými kouzly posiluje, pomáhá'' (k nabytí tělesných nebo duševních sil atd.). Je možné, že etymologicky rovněž záhadný komparativ ,,větší'' pochází z tohoto ,,vet'' nasalisací. Posléze upozorňujeme ještě na jeden důvod, proč ,,vet'' nebo ,,vét'' není z ,,věděti'': u Karlowicze VI, str. 86 je k ,,věděti'' v obdobném významu např. ,,wejcie, wejem, wejk, wejta, weju, wejtale, wejle, wejna, wejno, wejseno'', ale nikdy ,,wet''.

Před Čsmírovým videm, Čest. 18,6. Flajšhans: ,,nn''. Komárek zdrženlivěji a podle Gebauera soudí, že ,,vid'' ve významu ,,pohled'' je staročesky nedoloženo. Žádá se tedy snad ,,viděnie'', kostrbaté a pro epickou píseň nevhodné. V jiných slov. jazycích je ,,vid - zrak'' běžné. V Čest. se důsledně liší ,,zrak'' od ,,vidu''. Základ prvního slova se vztahuje spíše na předmět, jenž je viděn, na rozdíl od subjektu, který ,,vidí'', má schopnost ,,vidu''. V nové češtině jsou tyto rozdíly ovšem potlačeny: máme ,,zrak'' i ,,vzezření'', objektivně i subjektivně, můžeme ,,chutnat'' víno a víno též nám ,,chutná'' atd. Chceme-li ve ,,vidu'' viděti ,,pohled'', lze ukázat na stčs. ,,obvid - conspectus'' (Tkadl. 69) a na lašské ,,vidný'' - jasný, snad i na stčs. ,,vidopis, vidopisy'' (historie, historický - snad s návazností na původní význam slova ,,historiá'' - zkoumání, tedy něco ,,očividného''). Obránci uvádějí ,,ostrovid'' - rys, ale ve složenině, která mohla být utvořena uměle, je význam ,,vidu'' poněkud posunut. Nicméně rozhojňujeme tento doklad: obce ,,Nevidy, Vševidov, Nepovidy'' (z nebo-, nedo-, lepo-). Je též OJ Nevid, Kott VI, ukrajinské ,,nočowyd'' - netopýr. U Jihoslovanů a Poláků je ,,vid'' i ve významu ,,svět''. MJ Nebovidy; polské MJ ,,Dovidy'', konečně ,,mrtvovid'' a ,,morovid'' (že zrakem moří) - bazilišek.

Kytice z viol a róží, Kyt. 26,13. Lingvista má co říci i k námitce, že ,,fialky a růže současně nekvetou''. Kromě toho žádá Komárek ,,fiola'', ač ví lépe než kdo jiný, že ,,f'' je v češtině pozdější. V našich textech je jen v RK 1x (úfajúcím). Na latinismus, jejž zde K. uznává za možný (na rozdíl od ,,pohýbati'' a ,,tvrdosti nebes'') není pomyšlení. Věcně značí viola i macešku (např. na Opavsku), jindy violku zahradní, ba i floksy; stejně jako růže náleží k prastarému ie. slovníkovému fondu epickému i lyrickému. Viz řecké ,,iostefanos, rhododaktylos'' atd.

Ot Brd vltorěčný ch, LS 38. (t.j. ,,vodohojných apod.).'' Flajšhans odzpíval obvyklý refrén, podle Komárka je epitheton ,,nesprávně utvořeno podle Vltavy''. To je nedomyšlené. Předně je základ ,,vel/vol'' v iě. jazycích jeden z nejrozšířenějších, jak dokázal zejména Persson I, str. 538 nn. Původně znamenalo ,,vel-'' něco oblého ( i toto adj. sem patří), někteří sem řadí i ,,velí, veliký'', ba i ,,veleti, voliti''. Kořen ovšem doznal nadmíru četných rozšíření, a proto jen stručně: ,,vlna - vláha - vlajati'' atd. Machek, ES, považuje sloveso ,,vltati'' za t-ové intensivum a nadhaje -- přes Šmilauerovy pochybnosti -- možnost, že odtud je odvozena i Vltava. Protože ,,Moldau'' je pozdější (podle I. Lutterera, Původ zeměpisných jmen, Praha 1976, str. 287 nn.) a kromě toho je možno i toto jméno vyložit z ie. a tudíž i slovanského základu (mel/mol - vymílající řeka), není ani důvodu, proč se uchylovat ke germánskému ,,Wilthahva'' apod., divoká řeka. Ostatně není Vltava tak divoká jako jiné toky, spíše se sem věcně hodí ,,vltání, t.j. prýštění'' vody u býv. proudů u Štěchovic. Základ ,,vel'' a jeho frekvenci pro hydronyma doložil zejména J. Rozwadowski, Studia nad nazwami wod s $\l$ owianskich, Krakov 1948, str. 223 nn., dále M. Rudnicki, Slavia Occidentalis 12, 1933, str. 304 nn. a S. Rospond, Mowia nazwy, Varšava 1976, str. 231. Řekli jsme již, že ,,ava'' nelze odvozovat z latinského ,,aqua'', neboť toto ,,q'' dalo ve slovenštině ,,k''/quies - pokoj, quequo - peku, agua - Oka), jak dovodil J. Shevelov, uv. spis, str. 124. ,,Ava'' je nejlépe považovat za původní sufix augmentativní : silně se vlnící, viz Cyganenko, uv. spis s.v. ,,bulava''. Proto máme i ryze slovanská jména řek: Bobrava, Ljutava, Rudawa, Vodava, Ljadova, Konava, Tarnava, Rusava, Golovorusova, Glušava, Luščava, viz též O.N. Trubačev, Nazvanija rek pravoberežnoj Ukrajiny, Moskva 1968, str. 53 nn. a V. Georgiev, Etimologija, str. 35 a 39. K druhé části komposita, t.j. k ,,rěčný'', uvádějí mnoho zajímavých analogií Eichler a Walther, Daleminze, str. 283. Některé další příklady: Kott IV cituje jméno ,,Větrovel'', bůh větrů (doklad z r. 1816); staropolské ,,velm'' - řeka, ruské ,,volma'', Volotov ,,monastyr6'' aj. ; polské Swelina, Rzetelska - Feleszko, uv. spis, str. 121; Voda vltavá, Kott IV; M. Rudnicki, Praslowianszcyna II, Poznaň 1959, str. 11; pro význam ,,vel - voda'': Wilga, We $\l$ ta, Wiel, W $\l$ y, W $\l$ odawa a samozřejmě ,,Wawel'' - vodní hrad.; Volyň, Wlen, Wieleň. Sem i kmen Veltů za zálivem Venedským při dolním toku Visly (Veltae, Úeltai); W $\l$ awie, W $\l$ awa, W $\l$ awka, polské ,,wolgač'' - plynouti, plavati (Karlowicz VI, str. 151.) Na Doksansku je lokalita ,,Bezvel'', bez vody, opakem je typ ,,Vlhošť'' z pův. ,,Velgost6''. Naše MJ ,,Litovel'' sem patří rovněž. Samozřejmě k ,,Vltavě'' i ,,Vltavice'', ves u Plané a u Vimperka, ale to se dá vyložit přímo z ,,Vltavy'' jako MJ ,,Bystrá'' může být podle řeky nebo podle potoka. Nejiné vodopisné poměry jsou v Lužici: Muka II, str. 1163 cituje ,,s7vala'', pozdější ,,žva $\l$ a'' - vlnobití. Z našich hydronym a MJ k nim, i když některá mohou být sporná, se nabízejí k úvaze: Davle, Drhovle, Třebovle, Vidovle, Chodovlice, Žitovlice, Velvěty; polské Drogowle, Turowle, Witowle. Kromě pojednání Machkova k ,,vltati'' cituje Kott, Dodatky k Bartošovi, str. 17 i ,,dovltat - dovlát''; voda dovltala stromy - doválela; potom Střevelná u Jílového (lze-li dělit na ,,stře-vel-ná''), Vlatice u Šmilauera - Svobody, uv. spis, str. 297; konečně i řeka ,,Vlára'' ke ,,vla-jati'', častým sufixem ,,ro-''.

Věcně jsou ,,Brdy vodohojné'' dobře odůvodněny -- v jiné spojitosti -- též v knize J. Krále ,,Kde se rozkládal Vyšehrad'', Nový Byržov 1947, str. 190 nn. Řeka Berounka (Mže) tekla kdysi jiným korytem a působila spolu s Vltavou velké povodně právě pod Brdy na území, jež bylo při soutoku obou řek poněkud užší než dnes. Proto se mluví v LS o tom, že Jarožir pocházel ,,od Brd'', nikoli přímo ,,z Brd'', z pahorků, hřebenů, a proto je asi toto místo chápáno jako často zaplavované. Méně pravděpodobným se zdá, že by byly míněny prameny stékající z hřebenů Brd, neboť ,,řeka'' (pres tri reky, LS) má již dnešní význam většího říčního toku. Také nevíme, proč by měly být Brdy jako kopce bohatší na vodu než jiná pohoří. Pro úplnost: Hanka místu vůbec nerozuměl a četl ,,Brd v léto říčných'', byl k tomu snad sveden častou formulí v ruských letopisech ,,v ljeto se''. Komposita v RZK se takto netvoří a kromě toho jsou Brdy právě v létě jistě nejsušší. Nicméně dodáváme, že v laštině i voda ve studánce mohla být ,,říčná'' (V. Prasek , Vlastivěda slezská I, 1888, str. 98).

Vojmír vnoči na ně chrabrú ruku Čest. 17, 20, sloveso též v Jar. 10,19. Flajšhans poznamenává, že je doloženo také v Žalt. Klem. a v Alx., tedy v textech, jež ,,Hanka znal''. Slovo je prý záhadné. U Komárka nejsou námitky ani vyvozování koincidencí, pisatel se asi spokojil existencí dokladů. Výraz je skutečně dosti podivný, ale vzhledem ke stsl. ,,v7nušiti'' a ,,v7nedriti'' (vniknout do uší, do útrob) a k našemu ,,vůči'', t.j. ,,v oči'' a snad i k zajímavému moravskému rčení ,,nevím tomu oči - nejsem informován'' lze při výkladu stěží vyjít odjinud než z ,,oka''. Staré je i ,,zočiti'' a ,,očitý''. Přímo ,,očiti - uviděti'' je v Tkadl., ruské ,,očeň - velmi'', tedy ,,co padne do oka''. Konečně ,,oč'' - předzvěst , předpověď, vyhlídka, Stč. slovník, seš. 9, str. 256, ale doklad je prý nejistý. Alx. V 1626 ,,ač který pes k němu (k divokému kanci) vnočí'' = přirazí, vrhne se. Odchylně v Žalt. Klem. ,,srdce vnočiti '', tj. ,,fingere'' - uvtořiti. Je tu asi chyba překladatele, jenž chtěl asi vystihnout pojem ,,shlédnouti'', jak naznačuje kontext; žalm pak mluví o porozumění lidským skutkům. Jiné žaltáře (Vitb., Pod.) tu mají ,,složiti''. Je vidět, že sloveso bylo archaismem , kterému se brzy přestalo rozumět. Visuální pěvec ,,vidí'' nepřátelský útok, jenž ,,vnikne do očí'' protivníkových. Nevím, jak jinak verše RK vyložit; je tu velmi výmluvná shoda významu v Alx. a v RK a odlišnost proti Ž. Klem.

Gore ptencém, k nim sě zmija vnorí LS 95. Flajšhans přepisuje ,,nimže'' a ,,vnori'', říká, že ,,sě'' je chybně vynecháno, a upozorňuje na koincidenci s Hankou, který prý v Alx. V 878 mylně přepsal (o hadu), že se ,,nevnořil'', ač prý text říká ,,nevznořil''. Komárek výtku opakuje a soudí - zřejmě neprávem -- že je třeba číst ,,k nimže'' vzhledem k následujícímu ,,imže žena vlade''. Přirovnání nemusí jít tak daleko, aby opakovalo i shodnou gramatickou vazbu, ač ovšem stsl. ,,v7nrěti'' = vniknouti (lstivě nebo násilím) je v této absolutní rekci doloženo (Stsl. slovník, seš. 6). Dále tu má Flajšhans nedoložený a třeba i nemožný aorist gnómický ,,vnori'', neboť tento způsob není ve slovanských jazycích nikde spolehlivě dosvědčen. Proti tomu Mareš ův přepis příslušného místa, ač vydavatel nebyl filolog, je správný. Odpůrci se dopustili i dalších nepřesností. Jestliže se had prodírá k dětem (Alx.), musí lézt vzhůru, tedy do kolébky, lože apod., proto je v Alx ,,vz-'', ale mnozí ptáci mají hnízda na zemi a naopak známe i užovku stromovou (,,zmija'' v LS může znamenat i hada vůbec), takže v LS je přesnější prosté ,,v-''. Etymologicky je rodina základu ,,ner/nor'' opět dosti rozvětvená. Viz Perssona II, str. 816 a 576. Podle tohoto učence, který mnohdy daleko předsihl současné etymologické bádání, je ,,nor'' něco úzkého; patří sem ovšem ,,nervus'', litevské ,,nerti, neriú'', náras - osidlo. Příznačné je, že P. překládá litevské sloveso ,,einschlängeln''. Prapříbuzné je i ,,nit, snovati'', zredukujeme-li základ, jde zpravidla o něco slizkého, odporného, plazivého, úlisného. Proto sem náleží i ,,ponrava'', stsl. v7n6to, řecké ,,pareisdyesthai''; zmija iznuri, Supr. 348,13, zřejmě bylo sloveso právě o hadech často užíváno; stsl. ,,pronyr6stvo'' aj., ruské ,,pronyrlivyj'' a ,,pronorivyj'' = úkladný, zlý. V češtině i v polštině je OJ Vnor, jehož základ se vykládá jako ,,nalóg'' (Kozierowski), tj. původně ,,nalehnutí''? potom i ,,zvyk, návyk, zejména špatný''. Je možné, že vid slovesa v LS je nedokonavý; potom by odpovídal nejlépe překlad ,,vkrádá''. Kdyby se had již vnořil do hnízda, bylo by vše u konce, ale Chrudoš má asi na mysli ,,hadí'', úlisné počínání žen, asi jako Kreón v Sofokleově Antigoně, v. 531, kdy nazývá Ismenu ,,echidna efeimené'' (vplížívší se zmije) a dále ,,která vysává'' atd.

Trochu se divíme, že tu nebyla konstruována paralela, ale Hanka sotva uměl v době nálezu LS řecky. Doklady na ,,vnořiti'' lze čerpat z onomastiky: Vnorovy, Hosák - Šrámek II, str. 727; polský Wnórov, Wnory, nářeční též ,,Znorovy'', dále ,,Nárov, Nýřany, Nýrovec'' (také stsl. v7nyrěti); snad také skythský (nebo slovanský?) kmen ,,Neuroi''- obyvatelé zemnských prohlubní. MJ na jižní Moravě mohou být též odvozena od OJ ,,Vnor'' - snad dotěrný člověk. Záměny přepon ,,v, vz'', jsou dosti časté, třeba v Žalt. Klem. se mate ,,vděditi'' a ,,vzděditi''.

Vojen , vojnóv (voj6n7), Čest. 3x, Záb. 1x, Ol. 2x. Flajšhans vytýká, tentokrát trochu obaleně, převzetí slova z Kosmy (jméno mythického českého vládce) a připisuje v Čest. 5,20 neprávem ,,vojínóv''. Kolísal tedy v transkripci stejně jako Hanka, ač mu má tuto závadu za zlé. Kromě toho je prý ,,vojen '' ve staré češtině nedoložen. Komárek námitku přebírá. Vzhledem k adj. ,,vojen ský'' by se už tím mohlo slovo považovat za dostatečně kryté, ale po ruce jsou přímé doklady z textu, jejž znával každá gymnasista: Alx. V 1375 ,,král svými vojny ležáše''; by nedbal ... vojen , týž text, v. 367, viz. i slovníček Vážného. Jako OJ pro češtinu i polštinu uvádí Beneš, uv. spis, str. 90 (polský pramen je z roku 1204), dále viz u B.Dunaje, Jezyk polski najstarszej doby pismiennej, Krakov 1975, str. 27. Ve stsl. ovšem běžné, třeba Ass. Mat. 8,9 aj.

Vojivný Vlaslav Čest. 17,8, hapax legomenon. Podle Flajšhanse nemožné, podle Komárka i Gebaurera jen ve stč. nedoloženo, tedy možné. Přímý doklad zatím nemám. S trochou psychologie lze pochopit, že by se padělatel k tak smělým útvarům asi neodvažoval. Uvedli jsme již také, že vojen ské termíny jsou v RK bohatší a také méně ustálené než v dobách pozdějších. Zatím lze jen dodat, že adj. vzniklo spojením dvou prastarých sufixů ,,iv7 - ivus'' a ,,n7 - no''. Význam je asi blízký běžnějšímu ,,bojovný''. Utvořeno ústrojně k základu ,,voj6''.

Vratno Záb. 24,22 a Čest. 16,3. Flajšhans i Komárek mluví o nedoloženosti a připomíná se i ruské ,,obratno'' = zpět. Etymologicky nelze oddělovat od ,,vrtěti, vraceti sě, vrata'', takže sem patří i ,,vrátný, vrátník, stsl. vrat6n7''. V našem významu ovšem asi jako v latinském ,,versus'' atd. Ostatně je tu jen jiný sufix vedle ,,vratký'' (asi jako ,,plzký - plzný'' s částečnou významovou analogií). Archaická je zde gerundivní funkce přípony: co je možné (nutné) orat, je ,,orné, plzné'', tak i ,,vratné'' je případ, kde je možno nebo nutno ,,se vertere, reverti''. Stáří základu osvědčují komposita ,,slunovrat, kolovrat'', stsl. ot7 vr6n6 = ot7v6rtn6 = antistrófos. Jsou známa MJ: Vratno u Mšena, les Vráten (vrácený?), Vrátná dolina. Něco z toho snad patří tvarem i významem k ,,vratům'', ale Kott IV cituje ,,vratný'' - kdo se vždy včas vrací. Vzhledem k apelativům ,,souvrať, ůvrať'' aj. se dá uznat i ,,vrat6'' - cesta zpět. Slovo pak přímo odpovídá lužickému ,,wrotno'' a ,,wrocno'', Muka II, 979, kde je citováno i české ,,vratno ''.

Sami vražbu nad sebú spáchámy, Jar. 12,17. Flajšhans: nedoloženo, jméno lesa v okolí rodiště Hankova. Komárek: pravděpodobně vzniklo z ,,vražebný'', tj. ,,vražedný''. Cituje též les Vražbu, a aby bylo vše pěkně pohromadě, poukazuje i na MJ Vražba u Hoříněvsi, jak si všiml i Gebauer. K osvětlení ,,vědeckých method realismu'', které se tu projevují zvlášť výrazně, nelze nepřidat několik dobře míněných slov. Jaké poučení může lingvistika i filologie získat tam, kde se místi etymologického výkladu, hermeneutické práce a vážného pátrání po dokladech imputují pomyslnému padělateli výpůjčky z OJ a MJ kolem jeho rodiště, přemýšlí, zda měl nebo neměl u sebe Milion Marka Pola, spekuluje, zda mu vybýval čas excerpovat tu neb onu čítanku a dokonce se běhá -- v duchu -- za Klicperovou divadelní tabulí (viz na příslušném místě naši úvahu o ,,Sbyhoni''). A potom se ještě vyslovuje podiv nad slovy F.Mareš e, že pracoval dlouhá léta v oboru daleko těžším než tato oblast společenských věd! Obávám se, že i proseminarisrům bude jednou taková badatelská práce pro smích, nemluvě o budoucí žurnalistice.

Vraťme se k důležitějšímu. Máme co dělat s poněkud obšírnějším konglomerátem, vzniknuvším z rozšířeného základu ,,ver'' a z jeho derivátů. Toto ,,ver'' dalo vznik dalším etymologickým rodinám, a to nejméně třem ,,vříti, vrtěti (a vrhati)'' a konečně tomu, jejž známe nejlépe z latinského ,,verbum'' - slovo, tedy ,,říkati''. Pravděpodobně jsou sémantické rozdíly příliš velké, než aby se daly tyto skupiny nějak pospojovat. Kromě toho došlo v některých případech k významovému splynutí. Nás nejvíce zajímá třetí ,,verti'', z něhož máme ,,wurzelerweitertes'' ,,vražiti'', a to je právě základ ,,vražby'', kterou nacházíme na citovaném místě. Běžné spojení s ,,vrahem'' nemusí být náležité, neboť toto slovo se leckdy vykládá jako derivát od ,,vrhati'', tedy ,,vyvržený z kmene, nepřítel''. Ale podle Ivanova a Toporova, Skavjanskoe jazykoznanie, Moskva 1978, str. 239 skutečně patří k ,,vrahu'' i ,,vorožiť'', čarovat, takže ,,vrah'' by byl ,,člověk zavržený, prokletý''. Mimo to se sem ještě zařazovala mnohdy též MJ typu ,,Vráž'', ale jak ukázal Cuřín a také Šanskij, je tu lépe vyjít za slovesa ,,ver(g)ti'' = vříti, klokotati. Byla by to místa, kde proudí voda; je i ,,vrag, ovrag'' - strž (to k ,,vrhati''). Délka jde na vrub novoakutové intonaci z ,,vorog-''. Je možné, že taková hydronyma jako ,,Vražedný potok'' v Jeseníkách sem také patří od doby, kde se již setřel původní význam a kdy ze všech těchto apelativ zbyla jen ,,vražda'' jako slovo průhledné.

Vycházíme tedy ze slovesa ,,vražiti, nevražiti'' (tabuovaného). Dokladů je všude velmi mnoho: vražie v Žalt. Glos. 46a10 = scandalum a je příznačné, že sem písař novějšího Žalt. Vitb. již položil známější sobě ,,vraždu''.

Dále vraž - sord, stsl. ,,vraž6b6nik7'' - úkladník, ďábel, je i csl. vraždeb6nik7. Petrifikát je snad ,,vrgec'' - pekelný pes (u Miletína!). Jiný sufix vedl k utvoření slov a ,,vrak7, vrač'' - lékař, kouzelník. Viz Stanislav, Juh, II, 567, kde nacházíme vedle spojitostí se základem ,,ver-vor-vra'' (viz i naše heslo ,,varyto '') nacházíme i ,,vražiti, vražec, vražkyně a přímo vražba ''. Sch. Vražbina, vrač6bina = čarodějství. Stsl. též ,,vl7š6ba'' - vlchevství a významem velmi příbuzným. Slezské zavražditi se = býti popleten, pomaten. Polské vorožba = kouzelnictví, běloruské varažbit, viz V.V.Martynov, Slav. Wortstudien, Batzen 1975, str. 66. Na Mazovsku je zaznamenáváno ,,wróžba'', zlé znamení, wróžbiarz - čaroděj. Sufix -ba je samozřejmě praslovanský a slovo je ústrojně utvořeno. Dokonce i v Rumunsku je nářeční ,,vrazbe'', tj. ,,nesvár, vnitřní nesoulad''. Na původní, ale spíše již kontaminovaný sémantický postup ukazuje u Dalimila ,,zavražditi sě k někomu'', tj. někoho válečně napadnout a pustošit jeho území. Viz i ,,vražstvo, vražstvie'' v RK, H.Jireček, Prove, s.v. ,,vražba '', ale uvidíme ještě, že přímá souvislost ,,vraha'' a ,,vražby'' tu na počátku nebyla. ,,Vražiti'' - augurari, Bibl. Ol. Lev. 26. Ruské ,,vračebnyj'' není prý přímo od ,,vrač6'', ale od zaniklého ,,vračba'', jak tvrdí N.M.Šanskij, Očerki po russkomu slovoobrazovaniju, Moskva 1968, str. 177. ,,V6rati'' = klamat, lhát.

F.Cuřín, Kapitoly z dějin českých nářečí, Praha 1969, uvádí na str. 105 aj. asi deset ,,Vražeb''. Je tu -- vedle lesa opodál Hankova rodiště - ještě místo ,,Na vražbě'' u Hradce Králové, trať ,,Ve vražbě'' na Sušicku a další názvy pro louky, rybníky a pole. Tím mohou být míněny jak strže a náspy, tak i čarodějná rejdiště. Gebauer I, str. 34 uvádí přímo ,,vražba = magia''. Kott, Dodatky I cituje ze slovenštiny ,,má vražby po sobě'', tj. vředy z uhranutí; vražebné síly; vražec - čarodějná rostlina, vražič = čarovat, slovensky dodnes. Dále Vražebný rybník u Nepomuku. Jiný doklad u M.Rindtové - Zemkové, uv. spis, str. 54. V Nestor u 80: vražabit7 - nepřátelský. ,,Vražovník'' na Slovensku znamená též padoucnici. U Opavy je ,,Vražný potok'', vrožiti = věštiti. Na Slovácku však značí ,,vražbiti'' totéž, co ,,vražditi''. Přímé doklady na ,,vražbu'': Chodský slovník J.F.Hrušky, dle něhož je však ,,vražba '' ve významu ,,vražda''. Konečně ve Zprávách Čs. rukopisné společnosti 1936, č. 3, str. 4 je citováno z překladu V.Petrýna z Royka: ,,kteráž z bludné horlivosti aneb pro mlsnotu ... Bohu lásky s vražbou sloužíc všude plodí psotu''. -- Shrnujeme: staré slovo ,,vražba '' je k ,,vražiti'', ale postupem doby bylo spojeno i s ,,vrahem'' a zřejmě i s deriváty sloves ,,vrhati'' (resp. ,,vříti'') jako ,,vrag, ovrag''. Různé ,,Vráže'' sem asi nepatří, ale MJ typu ,,Vražné'' (dnes část města Oder) nepochybně ano. Také S.Czambel - Slovenská reč a jej miesto v rodine slovanských jazykov, Martin 1906, I, str. 615 dovozuje, že ,,vražda'' a ,,vražba '' se na východním Slovensku zaměňuje. Velmi zajímavý je vývoj názvu ,,Vražné'' (třikrát na sev. Moravě, tedy nedaleko dějiště ,,Jaroslava'') u Hosáka - Šrámka II, str. 744 nn. Zde je vidět jednak kolísání v grafice (náslovné ,,V'' se mate s ,,B'', slovu se brzy přestalo řádně rozumět), jednak odpor k ,,pohanským'' čárům a magii, neboť Dolní Vražné u Nového Jičína bylo již koncem 14. století nazývá ,,Petersdorff'' a týž osud potkal Horní Vražné u Oder (od r.1406 ,,Klein Petersdorf''. Vnucuje se srovnání se jménem rostliny ,,Petrklíč'', dříve jistě ,,prvo(ve)senka'', jak dodnes hlavně na Moravě.

Jaký je tedy smysl sporného verše v Jar.? Seykora, uv. spis, str. 84 se domníval, že ,,vražba '' znamenalo zabíjení jednoho vojína za druhým asi jako máme ,,dlažbu'', vl. ,,dláždění''. To je myšlenka velmi důvtipná; ,,vražda'' by bylo původně nepřátelství vůbec, vražba však spíše jeho přímý projev. Ale v RK je ,,vrah'' vždy jen ,,nepřítel'', ,,vražstvo'' = nepřátelský čin, kdežto ,,vražditi'' je zřejmě novější. Proto se vyslovujeme pro jiný výklad: ,,Vražba '' tu znamená ,,prokletí, klam, ďábelské mámení'', ale i zatracení, úplný zánik těla i duše. Viděli jsme již několikrát blízký pěvcův vztah ke stsl. i jiným náboženským textům. Je tu protiklad smrti ,,Bohem zaměřené'', tedy čestného konce pro vlast a víru, proti dobrovolné, potupné kapitulaci a poddanství Tatarům, které by znamenalo nejen smrt, ale i propadnutí ďáblu.

Křestěné náspy vrhú (zakopané kolkol vrcha), Jar. 10,30. Flajšhans: prý germanismus. Komárek: tak neb onak, nedoloženo. Výklad může být několikerý. Obrat by se dal brát za ,,prolepsis'' asi jako dnes běžné ,,hloubit šachtu, kopat studnu'', neboť nekopeme hotový výrobek, ale zemi, kterou je nutno vyházet, ,,vrhat'' vzhůru. Jestliže se měl utvořit násep ,,vrháním'' země a kamenů, ba i kmenů z ,,dvadsěti dřeves'', bylo třeba napřed upravit terén kopáním, o němž se v Jar. rovněž mluví. Jiná možnost: jestliže je tu germanismus (Erdwälle werfen), mohl by sahat do daleké minulosti, neboť etymologický původ našeho ,,vrci'' a německého ,,werfen'' je týž. I z Vasmera tu lze čerpat plodné závěry: řadí k ,,vrci'' i moravské ,,ráchať'' - uklízet, původně ,,něco těžkého posunovat''. Tento výklad by se dal spojit s možnostmi nastíněnými Cuřínem (výše uv. spis, str. 103). Slovo ,,v6 rg-'' by značilo lidský zásah do přírody nebo do stavu věcí, jenž tu byl dříve; vedle ,,vrchu'' (může sem patřit etymologicky rovněž) je vždy i ,,dol''. Cuřín připomíná i slovo ,,brah'', dokonce i ,,vrah'' = hromada dřeva. Tím bychom měli vysvětlena i zdánlivě nejasná slova ,,vrhlík, vrhlice'' - nakupená, navršená nebo ,,navrhaná'' prsť. Ostatně byly náspy u Hostýna již od keltských dob, takže bylo asi nutno je obnovit a zesílit. Kott IV má zajímavé intensivum nebo iterativum ,,vrskati'', odhazovati (o hlíně, jež odletuje spod noh běžících krav). Nejlepší překlad by tedy asi byl ,,navršili náspy''.

Na vrcholi (lok. fem. k ,,vrchole ''), Čest. 14,30. Podle Flajšhanse staročesky nedoloženo, je tu odkaz na Jungmanna z r. 1811 ,,s sněžné vrchole ''. Komárek však vcelku uznává Flajšhansovy doklady z jihočeských nářečí. Snad tu působila blízkost slov ,,kupole'' a ,,vrchlice'' (krajáč, nádoba). ,,Vrcholi'' doložil F.Prusík , Osvěta 16, 1886, I, str. 572 z Plzeňska a Roudnicka; byla i ,,ta vrchol''. Kott IV říká, že to byl ,,konec nějaké věci, hlavně stromu'' a přinesl další doklady z moravských nářečí (Sušil); je to i jako OJ, dokonce i jako součást mlýnského vybavení. Bylo to tedy opět subst. heterogenní a heteroklitní jako mnoho jiných, jež jsme již vypočítali na obdobných místech.

,,Vršiny lesné, nad vršinu lesa, Čest. 15,10 a 16,23.'' Flajšhans žádá ,,vrchoviny'', Komárek tentokrát výtku přímo odmítl poukazem na rozdíl mezi ,,vrchovinou'' - skupinou vrchů a ,,vršinou'' - hřbetem hory. Tvar v RK se váže na sklonění ,,vrcha'' vůbec, který je v RK o-kmenem; deriváty patří k jiným deklinacím. Je tu rozdílné hledisko Machkovo (s.v. ,,vrše''), které spojuje toto lekséma s kořenem ,,verz - vázati'' a Zubatého (I,1,233) kde je etymologie podle ,,vrchu'' (tvarově ,,vrše = sítě''). Zdá se, že spíše měl pravdu Z., jak ukazuje nejen toto místo z Čest. ale i postnominální ,,vršiti'' (už stč.), valašské ,,svršiny'' - spojení sloupů u soukenických stavů, dále ,,svršek'' (vyvozování ze ,,svrchek'' se nám nezamlouvá) = svrchní část kamen, ale i ,,nárt''; Vrší, MJ u Semil a zejména Vršina, název kopce např. u Vidimi, okres Doksy. Nejdůležitější je tu však Kar $\l$ owicz VI, str. 116, který uvádí význam ,,vrchol stromu''. Nejde tedy v Čest. o ,,lesnaté vrcholy'' nebo o ,,hřeben kopce'', ale patrně o ,,koruny stromů'' a je možné, že obdobný rozdíl byl i mezi adj. ,,lesklý'' a ,,lesní, lesný'' - vše je v RK rovněž. Je tu vidět, jak málo jsme ještě vnikli do jemností jazyla RK.

Vsětichúnko Ol. 5,26 a vsěstrašivo, Jar. 11,6. Flajšhans ještě jako obránce rozkládal na ,,vše tichúnko'', patrně z odporu proti kompositům. Komárek to jako jednotlivé výrazy nevytýká, ale zahrnuje oba výrazy do své kapitoly o složených adjektivech v RZK. Viz naše úvahy k témuž předmětu! Dokladů na složeniny ,,vše-'' je tolik, že je nelze vypočítávat, a proto se omezíme na několik ukázek tohoto velmi plodného ,,kmenoslovného'' prostředku: ,,všídeň (všední), všemohúcí, vševládný, všechdelší, všetečný, vesmír'', vše u Kotta IV a všude jinde; Z OJ a MJ, na něž se obě slova z RK nejlépe váží: Všehrd(y), Všechromy, Všeruby, Všehluchy, Všeliby, Všemily, Všestary, Všedobré, Všepadly, Všeruby, Všechlapy, Všesvaky, Všesoky, Všetaty, Všešíny, Všelisy, Všejany, Všenory, Všekazy atd.

Vterý (RK 9x), Vtorý (RZ) druhdy Lud. 18,11 a 18,17 (ve významu ,,kdysi''). Tuto skupinu zájmen, číslovek a příslovcí je nutno probrat současně; patří sem ještě ,,druhý, druh'' a ,,drug'' z EJ. Námitky byly a jsou vznášeny proti ,,vterý , vtorý '' jako rusismům a proti ,,odchylnému'' významu ,,druhdy'', jež prý značilo ve staré češtině jen ,,občas''. Připouští se však, že ,,vterý , vtorý '' existuje ve slezských nářečích.

Poměry v R i v EJ jsou jiné. Předně se liší RK (vterý ) od RZ (vtorý ) a je psychologicky nepravděpodobné, že by se padělatel vydal v nebezpečí, že by aspoň jeden z obou textů byl ihned napaden. Výskyt číslovek ,,vterý , vtorý '', přežívajících dosud ve Slezsku, je celkem v souladu s proveniencí našich textů, jak již byla i staršími obránci zjištěna; ale zde nejde o zvláštnosti nářeční, ale o stav pračeský a praslovanský, přetrvávající i v období vzniku R a EJ. Komponent ter/tor, jehož se v řečtině užívalo ke komparaci adjektiv a adverbií (ale je i jinde, viz lat. ,,uterque'') vyjadřoval ve slovanštině poměr číselný. Tak původně i ,,který'' znamenalo ,,který z obou''. Pozůstatek ještě v Jar. ,,kteraký by konec boj jměl vzieti''. Druhý je naproti tomu zájmeno, vyjadřující pojem ,,nejá'' nebo ,,někdo jiný''. Naopak se ,,jiný'' v našich textech nevyskytuje, protože značil původně ,,jeden'', a není tu ani komponent ,,ně-'', který býval kdysi záporkou.

Vterý , vtorý je v RZK vždy v oposici proti jiným řadovým číslovkám: den prvý, den vterý ; prvý boj, boj vterý ; prvej póle, vterej póle; kto chtie prví - vteří na sedánie; otvořie sě vrata, otvořie sě vteré; vterý m krokem i krokem třetiem; vskoči řad prvých na vteré; u jednej (dívky) meč, u vtorej desky. Zde by se mohlo -- v LS -- zdát, že jde o vztah zájmenný, ale místo je porušeno; snad se myslí, že dívky přišly jedna za druhou. Jiný je úzus zájm. ,,druhý, drug''; druh druha, druhý k druhému, druha druzie brání, na druhý břeh (nemluví se o břehu prvním!), tvoj druh; sien sě koti pře druhého; Záboj k...k druhu spěcha; v ruce mlatem i v druhej mečem (současně); druzí bratřieci; tako řéchu jedni, tako druzí; celkem je tu 16 příkladů. A jedna výjimka, arci v mladším Jar.: druhým třetí vložichu kopie (na ramena). Zde je názorně vidět vývoj systému. Totéž rozlišování pojmů je i ve stsl. (Vaillant, stsl., str.191 nn.). Dokladem pro české (moravské, slezské) vterý , vtorý -- kromě případů, jež citoval Flajšhans ČČM 70, 1986, str.257 ze slezských listin -- je ovšem ,,úterý'', existující i jako MJ a vzniklé z původního ,,v7teryj d6n6'' - druhý den v týdnu. Osada Úterý v záp. Čechách je ovšem asi pojmenována podle toho, že se tam konaly toho dne trhy. Podle starých dokladů patří ke ,,vterý '' asi též ,,Věteřov'', Hosák - Šrámek II, str.697. Naše ,,vteřina'' je snad novějšího původu podle ,,sekundy''. Podle F.Mareš e, Zprávy Společnosti 1937, str.6, čís.9-10 je doklad též v Rajhradském evangeliáři. Dokládá též M.Weingart, Rukověť..., str.203. Možná, že nepřímým dokladem je i ,,polturák'', starý peníz (,,půl druhého'') a sloveso ,,povteřiti'', Kott II.

V návaznosti na tato zjištění musíme konstatovat, že ,,druhdy'' mohlo v jazyce RZK znamenat jen ,,jindy než nyní'', tedy ,,někdy, kdysi''. ,,Pravý'' stč. význam ,,občas'' ukazuje na druhotnou funkci numerickou. Je také možné, že vznikl častým zdvojen ím ,,druhdy - druhdy''. Ve všech slovnících a historických mluvnicích (kromě českých), ba i v Stč. slovníku Gebauerově je u příbuzného ,,druhde'' vždy jen ,,alibi, alio loco, alias''. ,,Druhdy'' je ,,v druhý čas'' (ne nyní). Polské ,,drugdy'' = někde jinde, viz J.Klemensiewicze, Historia jezyka polskiego, varšava 1974, str. 327. Etymologie je též jasná: původní ,,druga goda'', zkráceno a zkomoleno častějším opakováním (Manczak, uv. spis, str. 158). Srv. i německé ,,heute'' = hin tagu. Slovinské ,,drugdi, drugde'' má týž význam jako v RK a v RZ. K významovému posunu ,,druhdy = občas'' by se dalo přiřadit i lidové ,,to se mi dvakrát nalíbí'' (i zde je funkce částečně numerická, částečně způsobová) a je příznačné, že se tento obrat na území RK a EJ nevyskytuje.

Některé české doklady: druhý, tj. předešlý týden u Kotta, dodatky k Bartošovi, str. 19, ze střední Bečvy ,,aby druhdy sama země vznebiti se mohla'', tj. ,,aby se mohla jednou stát nebem'' (Sušil). Dále opět v Kottovi IV, s.v. vzdáti: ,,kovářům ... kteříž druhdy zisk měli jsú, ale nyní již že zisk přestal, i chtěli by ... kování vzdáti, toho nedopustíme''. Pokud se dnes užívá ,,druhdy'', znamená vždy ,,kdysi'', knižní a žádaný stč. význam by ani nebyl srozumitelný. Dala by se i stanovit isoglosa: ,,to je jiná věc - to je věc druhá''. První ukazuje na ,,pravou'' staročeštinu, druhá na oblast našich textů.

Svému vyprostitel u, Ben. 6,27. Podle Flajšhanse nedoloženo a utvořeno Jungmannem. Podle Komárka jsou doklady v žaltářích a překládá se tak latinské ,,liberator''. Lingvističtí odpůrci R tedy následují příkladu svých kolegů z literární historie, kteří odvozují R jednou z Kačič e, podruhé z Ossian a, potřetí z Jungmanna. ,,Vyprostitel '' nepochází ani ze stč. náboženské, ani z obrozenecké literatury. Ukázali jsme již, že sufix je praslovanský a že odpovídá skutečně latinskému ,,tor''; uvedli jsme též, že v nové češtině se jim tvoří hlavně jména vyjadřující povolání nebo zaměstnání, kdežto ve staré češtině byla jeho funkce širší, znamenalo mnohdy jakoukoli činnost (jako zde) a mohl se přimykat i k dokonavým slovesům. Plodnost sufixu znal dobře již Miklošič (IX, str. 167) kde nacházíme spoustu dokladů na -tel, m.j. též ,,izbavitel''. Také v Kunhutině písni: stvořitel, přietel, těšitel, slavitel, spasitel, davatel, krmitel, zbavitel. Existovalo i simplex ,,prostiti''. V Hrad., Pláč sv. Marie: utěšitel, zbavitel, pomocitel. Hus, Výklad desatera 36 D: stvořitel, zachovatel, zdržitel. J.Beneš, uv. spis, str. 293 rovněž zdůrazňuje charakterisační moment sufixu: těšitel, zbavitel, děsitel. Tento požadavek je i v RK Ben. splněn. Přímé doklady např. Žalt. Vitb. a Pod. 198 a Pasovské zlomky, Žalm 18. Viz ještě F.Mareš ovu ,,Marnost'', str. 238.

Zabude děva bolný trn, Jah. 27,5 znamená ovšem ,,zapomněla''. Podle Flajšhanse je to nesprávné, Komárek námitku neuvádí. Připouští se spíše stč. ,,zabýti sě'', zapomenouti se a ,,zabylý'' (kdo se zapomněl, kdo je šílený, vzteklý). Vyvrátil vlastně Machek poukazem na stč. ,,zabylý, zabýti sě'', tvary nářeční, deriváty, slovenštinu a polštinu. Zde je nářeční ,,zabyč'' běžné. Doklady lze rozhojnit: moravskoslovácké ,,pozabývati = pozapomínat'', Kott VII v témže významu i ,,zabývati'', Kott VII; nezabylý = nezapomenutelný, Kott VI, MJ ,,Zabyl'' = zapomněl, Šmilauer - Svoboda, str. 576. Pozoruhodné je ,,zabylý'' v Hrad 58, Pláč sv. Marie ve významu ,,bláhový, nemoudrý'', ale hned vedle je ,,Slepý'' a ve v.65 se mluví o dobrodiní; vše spolu souvisí, jde o ,,zapomenutí'' na dobro. Pro východní laštinu doložil Kellner II, str. 324. Je také jasné, proč brzy zaniklo stč. ,,zabývati'' - po diferenciaci ,,i'' a ,,y'' se sloveso zaměňovalo za běžnější ,,zabíti'', pro něž se v době, kdy žilo ,,zabýti '', zřejmě hodně užívalo slovesa ,,zbíti'' v témž významu; je i v RK.

Oružie krzny zahalichu Ol. 5,28. Podle Flajšhanse se ,,zahaliti , rozhaliti'' ve staré češtině nevyskytuje, ale v RK je oblíbeno. Je prý to podle německého ,,verhüllen, enthüllen''. Komárek souhlasí, že jde o sloveso nedoložené v ,,pravých'' památkách, ale popírá, že by bylo z němčiny. Etymologie je dost nejistá; jestliže je kompositum starší než simplex, musili bychom vzít sloveso za postnominální od ,,galja, galo'' - otevřené místo, souvisí s ,,holý''; snad i ,,hlava'' sem náleží. V RK je skutečně jen kompositum ,,zahaliti , rozhaliti'', nikoli prosté ,,haliti''. Nicméně se nám nezdá správné odvozovat ,,halenu'' z neslovanského ,,chalátu'', viz též OJ Ústohal, Kott IV. ,,Obhaliti'' u Týna, str. 54 a ,,odhaliti'' u Husa. Desatero 70 A. Prapůvodní bylo asi ,,gal7'' nebo ,,gol7j 6'' - led, čisté, nezarostlé místo, něco hladkého. K tomu pochopitelně i ,,úhladina''; progalit6 - odkrýt, naopak zagaliť - zakrýt. Jednoduché ,,haliti'' asi vzniklo, když se už základu přestalo rozumět. Tedy: ,,rozhaliti'' - učinit holým, zahaliti - zakrýt, co je holé. Viz i Rozwadowského, Studia nad nazwami wod..., str. 79.

Tažechu přěd sluncem záhé ; z jutra záhé rozpálímy krutost, Čest. 14,17 a 14,28. Zde učinil námitku Zubatý, I, 1, str. 287; nespravedlivou a scestnou, kterou uvádíme vlastně jen proto, abychom znovu pranýřovali ,,vědecké'' methody odpůrců R. Zubatý říká doslovně: ,,Má-li RK ... dvakrát 'záhé ' (zahe) a obakrát s významem časně ráno, je to nový doklad, že jeho spisovatel ... neznal podrobněji staré češtiny'' Jenže toto slovo v Čest. neznamená ,,časně ráno'', ale skutečně ,,zavčas'', neboť skutečnost, že se děj vykonal ráno, je osvětlena slovy ,,před sluncem'' a ,,z jutra''. Etymologie slova je temná a sporná. Snad je v něm skryto slovo ,,goj'' - hojný (souvislost s ,,ranním blahem'', rovněž Čest.) anebo ještě lépe vzniklo toto adv. ze ,,za godja'' (záhodný), v příznivou hodinu, bez ohledu na denní čas. Jen dohad: snad spojitost s řeckým ,,tachys'' (dh-) = rychlý. Ostatně už ve staré češtině značilo ,,záhé '' též ,,ráno'', viz Klareta, který takto překládá latinské ,,manite''.

Záchod = západ slunce, Jar. 2x a Jah. 1x Flajšhans: ,,staročesky jen dialekticky'' (jako bychom - kromě RK a PV) měli nějakou ,,dialektickou'' souvislou památku ze staré češtiny. Váže se na představy slunce, které ,,nepadá'', ale ,,chodí'' po obloze, a na častěji doložené a bez námitek prošlé ,,vzchod'' - východ (např, Otc. B 104b). Holub - Kopečný, s.v. ,,západ'' mluví o zaznamenaném výrazu RK jako staročeském. V RK je ,,záchod slunce'' i prosté ,,záchod '', takto v mladším Jar. Slovo se tedy ,,leksikalisovalo'', nabylo konkrétního významu (M.M.Pokrovskij, Vybrané práce z jazykovědy, Moskva 1959, str. 30 n.n.). Výraz není jen ,,dialektický''. Z lidových písní je doložil Seykora, str. 48, ale je též ve ,,Sporu duše z tělem'', Výbor I, str. 378, kde slovo ještě značí ,,konec dráhy''. Kott VII cituje Bibli Mikulovskou, str. 437 z roku 1406 ,,Měsíce proto slove menšie světlo, že se menší na záchod ě'' (minuitur in consummatione; ze zlomků Ostřihomských doložil B.Ryba, LF 75, 1951, str. 120: occidens occidentalis = sluneczny zachod). Konečně i jméno lesa u Tábor a, dnes přejmenované na ,,Náchod''.

Zamiesi sě 3x v Jar. Jel. a Čest. ve smyslu doslovném i přeneseném, tj. ,,zamíchati (se)'' nebo ,,uvésti v nepořádek'' (voje); chám sě hněvem ,,zamiesil'', jak se také psávalo a říkalo. Viz naše úvahy o metafoře a takéo univerbisačním procesu. Místo je pověstné tím, že se tu zvlášť ostře a dlouho bojovalo o ,,koincidenci chyb''. Hanka totiž čítával ,,zaměši'' a překládal ,,zaškaredil se'' podle jednoho místa z Alx. O tom Komárek, Sborník, str. 218, kde se také uznává správné ,,zaměsti'' a také Hankovo neporozumění oběma textům. Přesto se Flajšhans v roce 1930 ještě námitky nevzdával, mluvil o ,,potížích'' a dokonce ve svém vydání RK tak přepsal tři místa: Čest. 15,6, Jel. 27,18 a Jar. 11,11, ač ve svém slovníčku výrazů RK říká výslovně, že toto čtení je chybné. Důstojný protějšek argumentace Zubatého ke slovu ,,záhé ''. K dovršení všeho, a protože ,,tres faciunt collegium'', přiřadil se sem i Gebauer, který tu viděl jednu ze základních ,,koincidencí'', ač sám ještě jako obhájce četl ,,zaměsichu sě voji'' v LF 1, hnutí hmotných a duševních, stejně jako latinské ,,misceo'', litevské ,,mišti'' - zmásti se, sem i ,,másti'' z pv. -e-, jež může být prapříbuzné, dále latinské ,,moveo''. Některé porůznu sebrané analogie: stsl. Ass. Mat. 14,26 ,,s7meše se'' = turbati sunt; různé příklady u Bernekra s.v. měšo, s7metete se Mat. 2,3 (rovněž stsl. Ass.) = řecké ,,etarachthé'', ,,mieška'' v Otc. 213b = pobouření. ,,Zmiešěti sě'' - o rozumu, Malý stč. slovník, str. 663 Zákrejs (Pozůstalost) sem řadí české lidové ,,namíchnouti se'' = rozvztekliti se. Zajímavé je, že i ,,míšiti''je doloženo; kladské ,,zvomíšit těsto'' - zamíchat, je i ,,rozmísat, rozmíchat, rozmíšat''. Z měkkých variant snad převzal Hanka své čtení.

Za podobno LS 97. Toto čtení je lepší než ,,zapodobno ''. Podle Flajšhanse vzniklo omylem z vazby ,,míti za vhodné'' apod., Komárek: ve staré češtině neznámé. Zkrácením vazby ,,míti za vhodné'' spojení v LS naprosto nemohlo vzniknout, protože ,,mieti'' - ,,jmieti'' v přeneseném významu se datuje z pozdější doby než byly RZK složeny, ba snad i než byly opsány. Je tu věta neslovesná, a již to dokazuje archaičnost výrazu. Proto čteme obě slova zvlášť, nikoli ,,zapodobno '' nebo dokonce ,,zápodobno ''. Předložka ,,za'' je tu spojena a akus. a má význam způsobový. Pojednal o tom např. Kopečný, ESSJ 1, str. 288. Uvádí staročeské ,,za obyčěj, za dobré'' (jsme spolu), slovinské ,,za smrt bolan'' (nemocen na smrt), ,,za žal'', maked. ,,za sram si, za oči, zalice'' (na oko); české ,,záhodno, zavěrno, za právo, za rovno, za jisto, za celo'', viz Brandl, uv. spis, str. 140. Přímo ,,zapodobné'' je v Tristramu a v Tkadl. S 39b a 30a (Mareš , Marnost, str. 238). Dále u Kotta V a v Dodatcích I ,,zdá se vám zápodobné'', Gesta Rom. Nov. 33, též Flaška, Nová rada, Výbor I, str. 852. Protože proti ,,za'' stává ,,na'', je doloženo i ,,nápodobný'', pův. ,,náležitý''. ,,Podobný'' ve stč. běžně ve významu ,,vhodný, náležitý, slušný'', dodnes ,,to se mi nepodobá'' - nelíbí. Pikantní je, že tohoto archaismu s oblibou užíval právě Gebauer: je podobné, podobnější = vhodnější, správnější.

Noc zapřieti zraky zapolena Jar. 10,28 (noc zahradila, zatemnila rozpálené zraky). Kámen úrazu. Flajšhans: ,,rusismus podle 'prjatať'''. Dále přepisuje Fl. chybně ,,zapřeti'', je tu jak uvidíme, ,,-ie-'' z původní nosovky. Dále píše, že Hanka znal stsl. i stč. ,,přietiti'' = hroziti. Toto sloveso znamenalo také ,,zakazovati'' a pojilo se s dativem. Souvislost obvykle byla, že Ježíš ,,zahrozil'' nebo ,,zakázal'' aby se o něčem veřejně mluvilo, apod. Komárek pokládá za důležité, že obrozenci znali kompars sloves, jež by tu padala v úvahu, ale místo vykládá mylně jako neologismus ,,noc dala zákaz''. Byl by to úzus naprosto cizí dikci RZK, je to obrat spíše shakespearovský. Také Hankovo ,,zahrozí oči zapálené'' dokazuje, že vydavatel místu nerozuměl, v rekci slovesa tápal a dokonce jako by se ani neuměl správně česky vyjádřit.

Pravdu již částečně znali staří obránci a Komárek se jí také dotýká. Je tu nasalisovaný základ ,,per-'', k němuž ovšem patří i citované ruské ,,prjatať''; dále rozšířené ,,přáhnúti'' atd. Ve stsl. je doloženo jen simplex (Dostál, Studie, Supr. 411,6). Častější je ,,pretati'', slovenské ,,pratať'', taktéž ve valaštině a slováčtině (Machek) s četnými deriváty. Dále polské ,,sprzet'' - nářadí, polské ,,przeter'' (Karlowicz IV, str. 403) je ,,kryt, příčné trámoví''. Lužické ,,pšetš'' a ,,přatr'' u Muky II, str. 237 v podobném významu: komora, chráněná trámy pod střechou, k uskladnění sena nebo slámy. Polské ,,przaczka'' - příčka, snad i OJ ,,Przeczek'', Kozierowski II, 97. První, kdo navrhl tuto možnost, byl snad Čelakovský (u Maška J.B., LF 2, 1875, str. 99 nn.). Denasalisace provedena správně podle ,,oficiálních'' pravidel i podle úzu RK (uprostřed slova změna častěji v ,,ie''). Základ je týž jako ve slově ,,prut'', kde byla nosovka rovněž. Významově je tu spojení s pojmem ,,pružnosti'', schopnosti skákat, vymršťovat se (sem snad patří i podivné valašské ,,pren'', volání na ovce, aby běželi rychleji). ,,Zapřieti ti'' mohlo znamenat i ,,oplésti proutím'', pro něž je stsl. ,,pretie'' spojovacím článkem. Je známo a častěji ověřeno archeologickými výzkumy, že staří Slované oddělovali ve svých příbytcích jednotlivé místnosti proutím, mimo jiné důvody snad i proto, aby se tak stěna ,,postavila napříč zraků,'' (tak překládal Mareš ) a nediskrétnímu nahlížení. V novější době nabylo ,,pratati'' obdobného smyslu jako ,,ondati'', viz tam, tedy ,,uklízet, dávat věci z místa na místo'' atd.

Některé analogie: prasczem opreta ji, Brückner s.v. ,,pret'' (csl.); asi též Kott II ,,přínky'' - vinohradní meze, ,,přítka'' - kolík u plotu, popretovati - upravovat. Pratati zná Týn, str. 26 (podle Jungmanna), polské ,,sprantnuč'' aj. (W.Dembecká, S $\l$ owotworstvo czasowników w gwarach po $\l$ udnicwej Wielkopolski, Poznaň 1977, str. 56); Sreznevskij, ,,s7pretanaja slucha'' = aures contractos, synestalmena óta - zakryté uši; moravské pratať, spratný, spratlivý, spřatný - u Komárka, HM, str. 56. Machkovo ,,přáslo'' = část plotu; ,,pretati'' původně ,,svazovati'', potom ,,pořádati''. Výše uvedené doklady ,,přatr, przeter'' aj. pro ,,špýchar'' apod. vykládá Machek s pomocí ,,vkladného r'', ale mylně. Oravské ,,prenčik'' - proutek, Kott III. Nyní chápeme, proč ,,oprátka'' značí nejen osidlo, ale také oddělený kus lesa. Stsl. ,,opretati'' - ovázati, možná i ,,opřítati se'' - ochomýtat se někde, Kott VII. Sch. ,,zapret'' = oheň uhašený (uprataný?) popelem, ke kořenu ,,pre'', viz A.Leskiena, Grammatik der serbokroatischen Sprache, Heidelberg 1914, str. 18. K původnímu významu ,,pružnost, napětí'' patří ovšem i litevské ,,spresti'', angl. ,,span'', německé ,,springen, sprengen'' atd. Některé doklady mohou být i přímo ke kořeni ,,per'', přieti, třeba slovenské ,,prietka'' - lišta k narovnání, napravení pluhu. Ale určitě byla nosovka v maďarských MJ (původně slovenských) jako ,,Perent, Perint, Perenye'' - Přín, Přinec, Přínkov.

Zástup , Čest. 17,23. Je až neuvěřitelné, že i zde vykonstruoval Flajšhans námitku. Je to prý ,,exercitus'' podle Žalt. Klem. Ale ,,zá - stup'' značilo původně dějově ,,chůze lidí jednoho za druhým'', později po lexikalisaci skupinu osob, kteří takto ,,stúpajú''. Ostatně lze uvedené slovo Čest. interpretovat i jako ,,vojsko''.

Zbraně , Záb. 22,1 a Čest. 16,11. Bývá žádáno ,,braně'', ale ve Flajšhansovi a Komárkovi není tentokrát žádná námitka. Je nutno uznat heteroklitní tvar podle ,,kost'' i podle ,,duše''. Významový rozdíl mezi ,,braň'' a ,,zbraň'' asi nebyl. Složenou formu nepřímo podpírá stsl. a staroruské ,,voz-branit6'' = zaštítit a také u Machka citované ,,Zbraně '' - brlení, aby ryby neutíkaly z vodní nádrže nebo aby ledové kry nepoškozovaly stavidla. Tedy etymologicky i významem blízké ,,zbrani válečné''.

Zeřivý , Jar. 13, 14. Podle Flajšhanse zase ,,chybné a nemožné'', žádá se ,,zuřivý'' nebo ,,zóřivý''. Mohli bychom se ptát, proč užil padělatel tak exotického útvaru. Komárek říká, že ,,staročesky bylo zóřivý'': a dodává, že čtení obránců ,,žeřivý'' je možné, mohly-li být ,,zapolená zraky'' a ,,Tataři sě rozznojichu''. Machkova etymologie podle polského ,,jurzyč'', z - ,,juriti se'' jako by sloveso bylo hned od počátku složené, je mylná. Správně odvozuje Holub - Kopečný z ie. základu ,,q'wer'' a ,,g'hwer'' (zem i ,,zvíře'') ,,být divoký, žádostivý'' - germánské ,,begehren'', řecké ,,chairó'' aj. Domněle padělaná glosa MV má také ,,zeř = mania'', šílenství. Nejdůležitější je, že ,,zeřivý '' nezná ani Machek; v Malém stč. slovníku však je. Zajímavé jsou formy MJ ,,Bezeřovice'' i ,,Bezvěřovice'' (Profous), neboť to se váže na samohláskové ,,w'' v RK; mohlo být i ,,zvěřivý'' = jako divé zvíře. Běžné ,,zuřiti, zóřiti'' je buď přechýleno k ,,ob-ořiti'' (nebo přece ,,o-bořiti'') se na někoho, případně k ,,hořeti, zářiti'' apod. Čtení ,,žeřivý'' je kryto mj. článkem v ,,Naší řeči'' 11, 1927, str. 235 nn. Pokud by se někomu lépe zamlouvalo toto čtení, nalezne doklady jako ,,uhlí žeřevné'', dále ,,záružie'' (rostlina palčivé chuti, Machek, Jména rostlin, str. 50, kde jsou další citace hlavně z nářečí moravských). Stsl. ,,žerav6'' - planoucí, ,,žeřevie ohenné'', Žalt. Klem. I, 17, 13; zeřevie - žhavé uhlí, Bohem. 657, ,,řežlivý'' na Zábřežsku aj. Kontaminace ,,zeřivý - žeřivý'' je ovšem možná, sémanticky nejsou slova daleko od sebe.

Nezjařte sě...sluzě, Čest. 16, 14. Podle Flajšhanse nedoložené a nemožné, Komárek má jen za nedoložené a váže výraz na ,,zazlíti sě, zlútiti sě''. Bližší je ovšem spojení s ,,jarý'', původně ,,hněvivý, vzteklý'', viz s.v. Stsl. ,,jariti sě'' + složeniny ukazuje, že ,,zjařiti sě'' nemohlo nebýt. Místo ,,jara'', jak jsme viděli, je v RK častěji starší a původnější ,,vesna''.

Militek, militka, zmilitek a zmilitka , lyr. Flajšhans uznává jen adj. ,,militký''. Věc patří spíše do naší úvahy o určitých a neurčitých adj. v přívlastku. Komárek pokládá tyto výrazy za ojedinělé, připouští však existenci slova ,,lub = miláček''. Snad se v řeči milenců (při častém spojení s tvary slovesa ,,býti'') déle udržel tvar substantivisovaný. Znám zatím tyto analogie: zmiletička, O pěti studniciech v. 547 (Svatovítský rkp.) a ,,pěknitka'', Ev. Ol. 184a. Feminina se dají ovšem vykládat i jako adj. určitá. Sloveso ,,militkovat sě'' ukazuje též na původního ,,militka''.

Tendence k tomuto tvoření je v češtině značná -- viz ,,mílek, miláček'' aj.

Zora , Jar. 5, 8. Podle Flajšhanse nedoloženo, ve volné souvislosti se zde citují Nibelungy . U Komárka námitka není. Žádané ,,zářě'' je zřejmě pozdější, podle ,,zarja, záře'', kdežto základ ,,zor-'' je o-stupeň k ,,zer'', zřieti. Viz ostatně deriváty ,,zorný, zornice'' aj. K tomu též ,,Etimologia'', Moskva 1965, str. 134. ,,Zořě'' je doloženo běžně, tak i ,,zořiti''. Nelze ani vyloučit, že je třeba i v Jar. číst ,,zořa'', neboť zde je někdy ,,r'' = ,,ř''. Ale není to nutné. ,,Zora '' ve vých. nářečích: ,,Staň, Anička, hore, už sú bielé zore''; zde je plurál ,,intensivní'' kvůli rýmu, ač totéž i ve staré češtině. Leg. Kat. 866. Dále je ,,Zora '' jako OJ u Beneše, str. 203: Zora , Zorka, MJ Zorkovice, Zorková. Nepochybný stč. doklad je však v Dal., ve slovníčku Daňhelkově: ,,u prvej zořě'' (nikoli ,,zoři'' podle ,,dušě''). ,,Zořě'' mohlo být utvořeno též analogicky podle častého lokálu od ,,zora '' nebo i podle tvarů slovesa ,,zřieti''. Je divné, že doklad z Dalimila, stejně jako ,,vojen '' aj. z Alx. nebyl odpůrci vzat v úvahu. ,,Zora '' i v Malém stč. slovníku.

Své zvěst y (tj. ,,známé''), Záb. 24, 8 a 24, 19. Flajšhans: ,,nebylo subst. zvěst ''. Uznává však OJ v tomto tvaru. Tak i Komárek. Viz naši úvahu o jmenných adj. a heslo ,,zmilitek ''. Vedle častého ,,věrozvěst a'' je i stsl. ,,izvěst 7''. Dále je doklad i v Leg. Ap. Š. 10 ve významu ,,posel''; ,,Bohem daný život zvěst u''. Místo je sice porušeno, ale s ohledem na rytmus a rým se takto doplňuje obecně. Dále máme ,,Zvěst ovice'', zaniklou osadu u Olomouce (Nekuda, uv. spis, str. 51). Pro ,,dobryzvěst a'', tj. evangelistu, jsou čtyři doklady v Gebauerově Stč. slovníku; je např. u Klareta. OJ, jež citoval Flajšhans, je v Nekrol. Podlaž.; Nezvěst ice mohou ovšem být též od fem. ,,zvěst 6''. Archaičnost slova je patrná z toho, že jde o původní t-ové participium, vážící se na inf. ,,zvěst i'', též v RK. Význam této formy mohl být aktivní (kdo zvěst uje) i pasivní (kdo je znám). Je i polské OJ ,,Wiest'' u Kozierowského, Badania..., str. 748.

Zýva (aor.) = vyzval, v Lud. 5x, zřejmě turnajová formule. Flajšhans: nedoložené, nemožné. Komárek námitku, pokud jde o slovo samotné, odmítl hlavně s poukazem na Leg. Kat. 2195 ,,darmo zýváš''. ,,Pozývati '' je v mor. nářečích dodnes, je i v RK (Čest., 14, 12). Smysl v Leg. Kat. je asi ,,provokuješ'' (ke sporu s Kateřinou, za níž stojí vyšší moc). Význam je tedy téměř totožný jako v RK. Pro čtenáře méně znalé těchto problémů dodáváme, že Leg. Kat. byla objevena dlouho po RK. V Malém stč. slovníku je ,,zývati '' rovněž uvedeno.

Hotovi nohu v krok i ruku v braň Luděkova dle slova, Záb. 22, 22. Flajšhans i Komárek tu vidí anachronismus, neboť ,,někdy ve dvanáctém (proč?) století nemohlo vojsko organisovaně pochodovat''. Je tu prý ohlas německého povelu z 19. věku. Byl by to jistě velmi bídný básník i padělatel, kdyby do svého díla vpravoval vojen ské rozkazy nebo nějaké povykování z ulice. Ostatně se v písni nemluví nic o nějakém pochodu; praví se, že Luděkovi vojáci byli připraveni k chůzi nebo běhu a k útoku nebo k obraně. Kázeň germánských bojovníků od nejstarších dob je známa. Cituji méně rozšířené svědectví Isidora z Beje (u F. Dahna ,,Kaiser Karl u. seine Paladine'', Lipsko 1903, str. 20): ,,Tito severští národové, urostlí, s nesmírnou silou v údech, stáli v těsných řadách, štít vedle štítu jako ledová hradba, nepohnutě, neotřesitelně. Nebylo je možno porazit ani rozehnat ohromnými shluky jízdy; železnou pěstí, shora dolů a z celého srdce vedly své údery''.

13. Speciální problémy RZ a RK