Textologické zkoumání PV jsme již podali; z prokazatelně existujících čtyř znění, z toho jednoho německého, vyplývá logicky starobylost úryvku. Hlavní filologické a jazykovědné problémy jsme se snažili osvětlit v příslušných kapitolách; nyní zbývá výklad některých obtížnějších míst a povšechnějších problémů. Budeme vycházet z Flajšhansova přepisu z jeho vydání RZK r. 1930 (často již citováno), ač transkripce plně nevyhovuje a komentář je ještě horší. Přátele RZK si ještě dovoluji upozornit na své starší strojopisy k PV z 30.6.1971 a ze 4.4.1973.
Proti Flajšhansovu vydání je třeba provést několik úprav: zejména oddělit první část PV, tj. čtyři počáteční řádky od ostatních. Liší se totiž od pokračování v několikerém směru, zejména:
| pod tobú řeka bystrá valí sě (nebo snad ,,rěka'') |
| valí sě řěka Vltava jará |
| po kraju řeky Vltavy čisty.... |
Úlomky takových ,,kostek'' lze ještě vidět v obratech ,,ty směle i hrdě'' a ,,stog jesi (??) vsěm cuzím po strach''. Tyto rytmické útvary však již nedostáváme v další části, zabarvené lyricky. Paralela s Čulkovem, kterou zde uměle tvoří Flajšhans, nemá odůvodnění. Vydavatel také, snaže se restituovat verše po svém, trhal od sebe celky k sobě náležící, ač to při tvorbě tohoto typu, kdy co verš, to myšlenkový celek, činit nesmíme.
Hyperbaton ,,slavíček...pěje....jako srdéčko radost, žal jeho čuje'' se dá vysvětlit jen písařskou chybou, vzniklou patrně při odposlouchávání nebo diktování. Mělo tu být zřejmě ,,jako jeho srdéčko čuje radost i žal''.
Nejdůležitější důvod pro odlišný původ počátku i další částí PV se však naskytuje přímo z obsahu. Novější vydavatelé, obránci jako odpůrci jako by textu nerozuměli. I F. Mareš (Pravda, str. 34) poukazuje na nejednotnost písně, jež ,,počíná jako hrdinské epos, ale končí milým pochládečkem a slavíčkem''. Ve skutečnosti je tu básnický kontrast - antithesa: nahoře stojí Vyšehrad, pevnost nahánějící cizincům strach, dole po sobě touží dva zamilovaní. Je tu snad i trochu ironie nebo sebeironizování při tomto protikladu, který ovšem vznikl kontaminací nějakých nám neznámých předloh, lyrické a epické, možná dokonce ze ztracené části RK. Tento kontrast není naším vynálezem, protože tak textu rozuměl i Brandl. Jsou tu ostatně proti sobě postaveny i výrazy, jež si vzájemně odpovídají. ,,Vyšegrade... stojíš cuzím po strach'' ale dole ,,stojí síla chvrastia po chládeček mil''. Nelze tu obejít námitku, že v PV je ,,pochládeček'', který se nedlouho potom objevil i v RK. V PV není nic takového, už proto, že by tu vznikl zbytečný anakoluth . Obrat ,,státi poč'' s ,,po'' ve funkci finální je dobře doložen (Gebauer HM IV, str. 474 nn. ,,bych stál po to, po něž nám státi; a pravú věrú po to stáli, aby; do Říma není poč postáti''). V PV je rekce ještě substantivní, u Gebauera jsou již zájmenné ustrnuliny při textech ze století 15. Učenci tedy prohlásili za falsum text, jemuž dobře nerozuměli! A nechápalo se dobře ani další místo ,,letěl bych (jako slavíček) tamo, kdě drahá chodí večerem pozdno, i když (ne snad koncesivně!) vsě milost budí, vsěliký živok velím snabzenstviem jejie želí''. Tak např. vše špatně vykládal I.J. Hanuš, Die gefälschten böhmischen Gedichte, Praha 1868, str. 3 nn. Smysl je jasný: dívka chodí pozdě večer venku, neboť i ona touží po svém milém; v noci (kdy tlukou slavíci, přírodopisně správné pozorování) vše vzbuzuje lásku a každý živý tvor s velkým soucitem (velím snabzenstviem = účastí, sympatií) dívky lituje. Týž Hanuš pokládal i spojení ,,Vyšegrade tvrd'' za chybné; je však lépe, jak víme, brat ,,tvrd'' za doplněk a přiřadit k následující větě, ba ani čtení ,,tvrď'' nelze vyloučit.
Sporné a záhadné je slovo ,,STOGESSY'', v němž chtěli odpůrci vidět chybný slovesný tvar ,,stoješi'' místo ,,stojíš'', v krajním případě ,,stojíši''. Mareš však správně ukázal (na uv. místě) na nesprávnost tohoto výkladu. Hned vedle je totiž psáno ,,STOIYESZ'' - stojíš a níže znovu ,,STOYIE'' stojí. Snad ještě průkaznější je, že ,,j'' není nikdy v PV transkribováno jako ,,g''. Je proto nutno číst ,,stohesi, stogesi, stoheši, stogeši'', ač i tyto formy všechny zasluhují ,,crux philologorum''. Možná, že je místo výrazněji porušeno. Není-li, potom byl asi pravdě nejblíže přece jen Žunkovič, který tu viděl slovo ,,stoh''. K tomu je ovšem třeba uznat jiný výklad než ,,hromada slámy''. Stog by tu musilo značit ,,kryt, opora, pevnost'', ač ovšem není v tomto významu, pokud vím, v žádném slovanském jazyce doloženo. Koncovka by se dala řešit snáze: ,,jesi'' = jsi, neboť PV má i polský (?) tvar ,,ješm'' - jsem. Žunkovičův pokus přijali odpůrci s pohrdavým posměchem a se slovy velmi vzdálenými od vědecké a slušné konversace.
Etymologicky byl ,,stog'' již mnohokrát probrán, např. u M. Vasmera III. Zde připomenuto litevské ,,stógas'', řecké ,,stegó'', lat. ,,tego'' a ,,toga'', ind. ,,sthagati'' - vždy ve významu ,,pokrývati, krov, střecha''. O. Hujer, Pastrnkův sborník, Praha 1923, str. 48 nn. sice namítal, že ,,stoh'' nic nekryje, ale neprávem. Šlo o jakousi střechu na poli, jak se lze dočíst třeba u J. Zubatého (Sitzungsberichte der böhm. Geschellschaft der Wissenschaften phil. hist. Klasse 16, 1895, str. 17 nn. Zde se uvádí i ,,borg7'', tj. ,,brah'' úkryt, krytí, stodola, stsl. ,,steg7'', naše ,,stěž'' a pak i ,,stěžeň, stožár'', vždy ,,něco pevného, co ční do výše''. S tím se shoduje i glosa v MV ,,stohu'' - figere a přímo ,,stoh'' - nubilar (k ,,obnubilo'', zahaluji, chráním před deštěm, B. Ryba, dopisem). Hosák - Šrámek II na str. 213 uvádí MJ ,,Ozzehhovici'', jež lze těžko vyložit jako ,,Ostojkovice''. Do téže etymologické rodiny patrně patří hrad Stagnov (nechceme-li číst ,,Stajnov'', ale to je méně vhodné, viz i Archeologia historica 5)80, str. 272). Karlowicz V, str. 239 má důležité sloveso ,,stožyč sie'' = chlubit se a také subst. ,,stožech'' = kdo se chlubí! Hujer cituje z Kotta (a z Rokycany) bez přesné citace ,,to je slovo jako stoh'', slovo určité. Druhotně sem patří ze Supr. ,,stožer7'' - tyč, žerď, sloup, řecké ,,hedraióma'', tj. ,,pevné sídlo'', jak se můžeme dočíst i ve starém řeckém slovníku Benselerově; sch. ,,stožiti'' - podpírati, ruské ,,zastog7'' spona, české ,,stěžej''; Ž.Ž. Varbot, Starorus. immenoe slovoobrazovanie, Moskva 1969, str. 24 nn.; stsl. ,,osteg7'' - oděv, plášť, naše ,,stehno'', nejsilnější část nohy, a ovšem i ,,steh, stehovat - zpevňovat''; registrujeme i názor Machkův (ale asi nesprávný), že ,,Ostroh'' je přitvořeno k ,,ostrý'' až druhotně, že původní tvar byl ,,stog, ostog'' (palisády byly ostré). Srbské ,,stuga'' - dutý kmen na držení obilí. K ie. základu sestoupil J. V. Otkupščikov, Etimologičeskie issledovanija po russkomu jazyku IV, 1963, Leningrad str. 103 nn.: ,,stoganoi'' = kryty; týž ve spise ,,K istokam slova'', Moskva 1973, str. 105. Ruské ,,stojana'' = ulice.
Ani naše onomastiky nenasvědčují tomu, že by šlo vždy jen o ,,stoh'' v dnešním významu. Tak máme: Stožec na Šumavě, Stožec Velký a Malý (název lesa, Sedláček, Snůška, str. 159); Stohánek na Mimoňsku, ves Stožice, vrch Stožek v Polsku, Stošky - vrch na Slovensku, Kott VII; polské pastviště Stogowisko, trať Stog na okresu Mielec (F. Cuřín, Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístných jmen, Praha 1969, str. 72 nn.). Otkupščikov, Iz istorii ie. slovoobrazovanija, Leningrad 1967, str. 236 praví, že ,,stog'' jako ,,kryt'' můžeme očekávat vždy tam, kde byly kamenné stavby. Podle něho i ,,stěna'' je z původního ,,steg-s-na''.
Pro úplnost připomínáme, že esthetické nazírání lidí v době, kdy rolnictví a pastevectví bylo jejich hlavním zaměstnáním, mohlo být jiné než dnes. V Comest. 166,2 čteme: ,,Tu Pán Bóh (s Noem) jako s oráčem mluvil jest, aby učinil člun jako brah k tomu podobenství, a proto ten koráb od braha řečen jest korab', neb jest tu střecha čtverohranatá v ostrost k vrchu zdvižená''. Také dle Velešína je ,,brah'' ,,quadrangula'' - čtyřúhelník, čtverhran. Noemova archa, předobraz církve, je tedy srovnávána s ,,brahem'', který je sice ,,stodolou'', ale proniká tu i jiný sémantický odstín. V Bibl. Drážď . CZ.7,2 čteme ,,břicho tvé jako stoh pšeničný obložen liliumem'', patrně z Písně Šalamounovy.
Shrnujeme: naše čtení ,,stog jesi '' je hodně hypothetické a je to jen dohad, nikoli konečné řešení obtížného místa PV. Ale badatel je povinen dojít k závěru, i kdyby byl sebe pochybnější. Oprávněná skepse je v takových případech, pořízujeme-li vážné vydání textu, vyjadřována ,,křížem filologů''. Překlad by tedy byl ,,opora, kamenná pevnost''; může tu být aspoň východisko pro další bádání.
O ,,živoku'' jsme již pojednali. Adv. ,,pozdno'' ukazuje opět na slezský původ PV; Kott VII ,,pózno přichodí robotník domu'', je to k praslov. ,,pozd7''. Jiné dialektismy (lecial, snabzenstvie) hojně doloženy, viz J. Jireček, O zvláštnostech....... str. 18: dzetel, dzekan, piedzimužík, odzěnec, lodzie, dciecě, zapovědzel, na hradzě, svadziti, kladzivo, rtuc, ščečina, prucie, cis, sělo, vícez (jediný ,,provincialismus'', jenž je i v RK), proscěradlo, cěčiva. Příklady jsou částečně brány z Conradova Sequentionáře. Tyto tvary trvají od 14. století, ale mohou být ještě starší. Viz též A. Knop, uv. spis, str. 19: pacholeczy, w testamencie, dzytek, ukržiwdzeny, zasedzielyk kur. Je zajímavé, že je tu i důsledně psáno ,,naaše'' jako v PV, tvar archaický, ale ještě např. Kalouskem pokládaný za chybu. Sem patří též dochované ,,chvrastia''.
Upozornili jsme i na významové jemnosti PV: luh = háj, lesík při řece; kraj - nízký břeh proti vysokému.
Pro matematickou lingvistiku nebo typologické zkoumání je zlomek PV ovšem příliš krátký. Povšechná porovnání s RZK byly již častěji učiněna. Ale samostatnost slovníku PV proti RK je nutno znovu zdůraznit. Tak chybějí v RK výrazy, jež by byly pro něj velmi vhodné: ha (v RK ,,aj'' a ,,hoj''), směle, příkrý, jarý (v PV o řece, v RZ o rozhněvaném muži), kdežto řeky jsou ,,ladné, bystré'' aj.; čúti (nikoli cítiti), živok, snabzenstvie, neboščík (v RK ,,nebožátko''), pomiluj.
Podrobný esthetický rozbor PV zde zatím nepodáváme, ale je možno hned ukázat na některé charakteristické vlastnosti. Báseň je příliš krátká, než abychom mohli s jistotou říci, zda obsahovala lyrické nebo epické ,,formule'', ustrnulé obraty. Zdá se, že její první část je měla, ostatek nikoli. Převládají jednoduchá slovesa (třeba proti ,,Jahodám'' v RK). To ukazuje, že PV má stále více statických než dynamických motivů, jež bývají častější ve skladbách lyrickoepických. Poměr autora PV k přírodě je zcela jiný než v RZK. V těchto se vychází z přirovnání nebo z paralel, tato dává jednajícím osobám zcela splývat s přírodou a naopak: milenec by chtěl být slavíčkem, příroda, plná lásky, lituje dívku atd. Teprve Mácha propracoval tento žánr podrobněji, a proto také si tento ,,novoromantik'' PV velmi oblíbil. Skladatel PV byl první skutečný český lyrik, zřejmě nadaný, jemuž však uškodila paleografická nedostatečnost přepisu a také neporozumění u kritiků 19. a 20. století.
Dvojtvárnost nebo nehomogennost PV připomíná obdobná díla ruské literatury. D.S. Lichačov, Poetika drevnerusskoj literatury, Leningrad 1967, str. 185 pěkně ukázal na principy skladeb původních a napodobujících. K prvním počítáme RZK, k druhým PV, MPKV i LP, kde se všude jeví ,,mozaikovost'' tvoření, kontaminace i nepůvodnost, ač tyto nedostatky můžeme někdy vyložit jako úmyslnou antithesu (právě v PV). V Rusku se poesie vracela ke starým formám po oslabení mongolské nadvlády, a je možné, že PV byla složena nebo pospojována obdobně -- po nějakém dějinném uklidnění, možná po skončení náboženských válek v našich zemích.