15.4 Dílčí problémy Libušina proroctví (Lib. pror.)

Také o tomto domnělém falsu, jehož by nebyl býval schopen Hanka ani Dundr, jsem napsal monografii, strojopis, datovaný dnem 27.12.1973. Rozborem jednotlivých gramatických kategorií můžeme zjistit, že jde o text obdobné provenience jako MPKV, tedy umělý, blízký středočeštině, ač ne bez některých ,,provincialismů''.

L. pror. má versi latinskou, jež je asi původní, a český překlad. Prvotní skladba je koncipována v klasickém hexametru, tedy v časomíře, ale asi s deseti metrickými chybami, jež jsou nahrazeny nebo spíše přímo způsobeny vnitřními rýmy; konec každého verše má rým nebo asonanci proti slovu, jež uzavírá část verše zakončenou cesurou ,,penthémimerés'' s jednou výjimkou, kdy je přerývka ,,kata tritton trochaion''.

Hankův přepis (ČČM 3, 1849, sv. II., str. 139 nn.) obou versí je nevalný, ba přímo špatný. Vydavatel znal zřejmě latinu dost málo; čeština mu vyhovovala více, ač do jazykových zákonů a jejich uplatňování v L. pror. také hlouběji nepronikl. Povšimněme si nejdříve Hankových chyb v latinské versi:

V předposledním verši vypadlo Hankovi ,,exit'' a tím je hexametr opět demolován stejně jako vynecháním slova ,,sede'', viz výše.

Nedopatření v českém textu jsou tato: mylně ,,věščkyně'', ač rukopisná a správná forma je ,,věščkyni''. ,,Přědpověděniem'' žádá ,,jotaci'' (slabika ,,přě'' je ze zkratky), H. ji nemá. ,,Zevšad'' mělo být zřejmě transkribováno jako jedno slovo, dále mělo být ,,pirvomládcě, vládcě''. Správné ,,sú'' neprávem upraveno na ,,jsú''. Rukopisné ,,w iho'' (asi ,,u jho'') se změnilo u Hanky na ,,ne jho'', ale to je asi chyba tisku. Rukopisné ,,wzmozi'' a ,,prezmozie'' je nutno přepsat buď jako ,,vzmnoží - přěmnoží'' nebo lépe ,,vzmóže - přěmóže'' (korektura je tu nutná). Hanka však, zůstávaje věrný svým zásadám, jež uplatňoval i jinde (třeba ve své překladatelské technice) ponechal nejasné ,,vzmoží'' a ,,přemoží'', ač to nedává smysl.

Latinské hexametry mají po nutných úpravách vzhled poměrně slušný. Jejich caesury jsou ovšem jednotvárně kladeny. Koncové -s netvoří, následuje-li souhláska, v některých případech posiční délku: ,,vincet Soldanum, pelletque Plutonis subanum'' je nutno v závěru měřit ,,'xxx 'xx''. Byl snad autor vzdělaný člověk a znal i verše Enniovy,  v nichž bývá tato odchylka rovněž (plyne ze slabší výslovnosti sykavky) nebo Catullovy  (jeden případ)? Překladatel, pokud se nepřikloníme k názoru, že latinské i české verše jsou od téže osoby, závodil se svou předlohou potud, že ji rovněž zrýmoval. Ale marně bychom hledali v L.pror. princip časoměrný nebo přízvučný. Myšlenky latinské předlohy se zrcadlí v překladě celkem věrně, rým je zachován, jinak jsou verše ryze ,,slabičné''. Důležité je jedno: autor věděl, že klasický hexametr nemůže mít méně slabik než třináct a více než sedmnáct, a tuto zásadu věrně dodržel: v devatenácti verších je počet slabik 15-15-14-15-15-17-14-15-16-13-17 (případně ,,15'', neboť nevíme, zda měřit slova ,,Alexander'' a ,,Euander'' staročesky nebo novočesky) -16-14-14-14-16-15-13-17. Tato úzkostlivá snaha vychází najevo zejména v posledním verši, kde je ,,jemu'' (normální úzus všech našich textů) zkrácena na nepochybně mladší ,,jmu'', aby počet slabik nepřesáhl sedmnáct. To je též nepřímým dokladem pravosti: vidíme tu úzkostlivou snahu o přesnost, ne nějaký úskočný obmysl.

Slovný přízvuk je novočeský, v zásadě na první slabice. Proto i verš ,,kterýž ovlade světem'' s novotvarem místo přesnějšího ,,jenž'' (,,jenže'' by byl asi býval přílišný archaismus ) musil počínat spondejsky a sestupně, ač ovšem jiné verše jako ,,ty vzvelbí vzmnože'' jsou jen slabičné.

Výrazivo je staročeské, ,,univerbisační proces'' je v začátcích. Proto zde čteme ,,prorokova (aor.) přědpověděniem svéj dušě'' - podle předtuchy; u jho nebo v jiho podrobeni = ujařmeni; dav pokoj všady = uklidniv; vzejde jemu správa - vše ovládne; konec vezme = skončí.

Slovník textu je samostatný a nedá se odvodit z R. Mohlo by se namítnout, že jde o jiný literární druh a že i potenciální padělatel mohl svůj styl měnit. Ale i v detailech je vidět, že se tu slovník RZK neuplatnil. Vidíme to z těchto příkladů (na prvním místě vždy výraz z L. proroctví, na druhém místě z RZ a RK): proroctvie - věščba (ale i význam je jiný); rubíšek - 0; zájm. ,,ov'' - není, v MPKV ,,onatě''; věščkyni - prorok (EJ); prorokovati - není; přědpověděnie - zvěst ovati, zvěst i, znamenati; zploditi, zroditi - není; hleděti - zřieti, obzírati,  zírati; držeti - vlásti čím, čemu, vévoditi; prvomládcě - prvenec; povstane - vstane; vládcě - král, kněz, vladyka, lech,  kmet, pán; ovlásti - není; věhlas ný - věhlas , věhlas no; každý - 1x v Jel., ves, vsiak, prokný; metnúti - otmetati, vrci, sraziti; zkvetne - rozkvétati, z pupy jíti (MPKV); rozežene - rozprnúti;  vzlúbí - milovati, laskati, lúbiti, láska,  milost; Čechy svézemce - Češie  1x Pražěné; zmařeni - zhynúti, unaviti; jiný - není, jen ,,druhý''; vzvelbiti (vzácné, jen zde a v Ev.Ol.) - není; vzmnožiti: zde je shoda s Čest., ale čtení v L. pror. nejisté; přěmoci - není, ale ,,svítěz iti, potřieti, odoleti,  potlačiti, stepati''; všechen (důležitý novotvar) - není, jen ves, vešcek, vešken; plamen - není: oheň, plápolati; spudí - zapudí, zažene; spéře - ,,práti'' není, jen ,,shladiti, sdrtiti, bíti sě atd. město - jen miesto, hrad; podskočí - oblúdí'', v Je. je jiný význam i rekce;  všady, zevšad, odevšad - není, Jar. ,,vsiudy'', ve Sbyh. a Záb. ,,vesdě''; pokoj - mír; stolec - stól RZ, stolec RK; připravě, chystá - není, ale ,,hotovati sě, sdieti , strojiti''; přěvýší - není; zvěst ě (= jistě) - zvěst  = známý, najjistěje; podnožka - podnož(ě) ŽG; vysoký - v RK též ,,vyšný'';  mohyla - není, rovček; čest - chvála, pověst; králevstvie - králevstvo, králevstvě v RK je duál ; kterýž - jenž, ký, kteraký; lútoplet - jen ,,lútý'', furibundus; zbije - 1x v Lud., častěji ,,pobíti, mlátiti, porubati, pogubiti, zabíti''; podrobeni - poroba; svět - v EJ ve významu ,,světlo''.

Výrazy společné Lib. pror. i ostatním textům jsou jen nejběžnější slova: o, jen (zájm.), dušě, svôj, jako, sluncě, z, že, jasný, mnohý, vlast, svět, věhlas ný, i, každý, pod, sě, s, nynie, v, ten, veš (i zde lépe číst takto), ni, nemoci, silný, sžéci, křesťan, meč, vrátiti, množstvie, zbíti, dáti, zdravie, nebe, věčný, sláva, u, vysoký, vzieti, konec. Takový obraz by skýtaly i ostatní naše texty.

Odchylný ráz skladby - proti ,,pravé'' stč. literatuře - jež je nepochybně jen malým zlomkem díla dosti rozsáhlého, má podbarvení trochu mystické, a to ji řadí po bok MPKV a trochu i RZ a MV. Z těchto faktů vyplývá jistě i paleografická ,,nedostatečnost'' našeho úryvku a jeho poněkud obskurní provenience. Zajímavé je však porovnání našeho textu s Leg. o sv. Cyrillu, Methoději a Ludmile, Výbor I, str. 310: Methoděj tu říká Svatoplukovi ,,budeš pánem nad svými pány a vše své nepřátely pod svú moc podtepeš a tvé praščedie slovutně sě zmóž...'' a dále: ,,ež sě jeho ščedie ve všem dobrém jmělo vzploditi'' (str. 312 - o potomcích Bořivojových).

Některé pozoruhodné nebo odchylné výrazy:

Roubíček (surculus): sem patří OJ ,,Rubiš'', Kozierowski II, 1, str.11. Tento sufix býval plodnější než dnes, ač se zdá, že se tu opět uplatnila blízkost polštiny: OJ Miluch, Goluch, Bolich, v češ. ,,Modlíšek, Mstíšek, Mališ, Vrtiš, Krtiš, Holiš, Grdiša, Koliš, Kotiš, Bahiš, Krniš, Veliš, Kodiš, Kuliš, Kruliš, Lapiš; Černýš, Lhýšov, Mokrýšov, Teplýšov, Marýšov (Hosák - Šrámek II str. 44 a jiné onomastiky).

Lutoplet: podivné slovo, ale nikoli špatně tvořené, význam: furibundus, popletený zlostí, vztekem. Obdobných složenin  s ,,Luto- a plet-'' je ovšem více: Lutopecny, hadroplet. Polské ,,pletikoš'' = krzykacz, ,,pletliwy'' - žvanivý, ruské ,,plet7'' - pletenia. Je však možné, že je to umělý výtvor, připomínající obdobné formy u slovníkářů.

Sveje - Švédy nebo Šváby. Také ve staré ruštině ,,Svei-''

Své zemce, lze číst i ,,svézemce'' jako ,,tuzemec, cizozemec''. ,,Zemec'' nebo ,,zemek'' je přímo doloženo, např. Bitva před Ústím, Výbor II, str. 306 ve významu ,,krajan''. Také staroruské ,,tuz6mec6''. Kott V dokládá i ze Sušila. OJ Svoezemec, Svoezemcev'' u Z. Skupiny, Prace onomastyczne 21, 1974, II, str. 121.

Soldán: Na Moravě časté OJ, takže není třeba číst ,,Žoldán'', jak přepisoval Hanka. Jde ovšem o tureckého sultána. ,,Zoldán Babylonský'' v Ev. Ol. 61.

Mohyla: dle Machka bez stč. dokladů, ale sám uvádí ,,Mohelno, Mohelnice'', snad i vrch ,,Mehelník'' u Písku, není-li od ,,mhla''. V onomastice je opět množství příkladů.

Speciální problémy naší části Žalt. glos. (ŽG)

Pravděpodobně poslední zmínka o tomto ,,falsu'' je asi u V. Kyase, Česká předloha stpol. žaltáře, Praha 1962 (ČSAV), str. 12, kde se praví, že ,,rukopis byl v 19. století na několika (rozuměj: dvou) místech pokažen padělanými překlady''. Výsledky autorovy knihy lze shrnout zhruba takto: staropolské texty, zejména Žaltář Florianský a Pulavský, měly za předlohu žaltáře stč., zejména versi Vitb. a Klem. Nejstarší je podle Kyase Vitb., který je však též ,,opisem textu původního'' (str. 104). Ve staropolském textu ,,není možno vidět pokračování nebo stopy předpokládaného žaltáře kněžny Kingy z 13. století''. Kyasovo pojednání je pro nás důležité hlavně tím, že potvrzuje dávné styky českopolské ve 14. a patrně už ve 13. století a že blíže osvětluje novelisační techniku stč. překladatelů. V zásadě však nemůžeme s Kyasem souhlasit, neboť

1.

staví se s neodůvodněnou skepsí ke staropolským zprávám, že už ve 13. věku existoval žaltář v polském znění (str. 105 a 106),

2.

zavrhuje bez sebemenšího pokusu o řádný rozbor náš text, tj. souvislý 109 a verš 2.-3. z žalmu 145 (jak známo, obsahuje hlavní část ŽG jen interlineární vpisky k latinskému čtení) a tím se ovšem vzdává jakéhokoli účinného pokusu o získání hlubší kontinuity s předpokládaným archetypem  stč. a patrně i polských textů tohoto druhu.

Nepatrný rozsah našeho zlomku činí ovšem závěry silně hypothetickými.

O našem ŽG jsem pořídil strojopis, ukončený dne 4.6.1975. Ale i v současné hlavní práci jsme již dokázali archaičnost a důslednost jazyka našeho fragmentu. Zbývá povšimnouti si souvislostí s Žalt. Vitb. a Klem. a dále některých speciálních otázek.

Jako z udělání je v Kyasově knize o žalmu 109, který nás nejvíce zajímá, snad nejméně zmínek, takže se musíme spokojit s konfrontací s Ž. Vitb. a Ž. Klem., tak jak jsme ji už provedli v našem starším pojednání. Některé postřehy zde zhušťujeme, některé rozšiřujeme.

Pravopis našeho ŽG je v zásadě shodný s orthografií ostatního ,,pravého'' textu, morfologie a syntax, jak jsme viděli, je daleko přesnější. Dále porovnejme:

Je na první pohled zřejmé, že náš text se mnohem více blíží Klem. než Vitb., ale jsou i výjimky, kdy se jeví spíše závislost Vitb. na našem ŽG: ty si pop; vzvýší (Klem. ,,povýší''), v den - ve dne. Jak ještě uvidíme, je náš text archaičtější než Klem., ale ten není mladší než Vitb., spíše naopak. Ž. Klem. byl méně ,,novelisován''. Oba texty však měly asi jednu starší předlohu, možná právě tu, o niž nám jde nejvíce, ale byly tu jistě různé mezičlánky a kontaminace s jinými rukopisy.

Slyšíme v duchu námitku ,,falsátor měl k disposici Ž. Klem., vyšel z něho a někde činil předlohu uměle starší, jindy, aby se nestal podezřelým, čerpal z jiných, třeba již ztracených zdrojů''. To se však vyvrací jednak ,,chybami'' proti Klem. a shodami s Vitb., jednak hlubšími souvislostmi, plynoucími zeslovného výrazu našeho fragmentu, zejména:

• Řeče: ostatní texty mají bezdůvodné perfektum. 
• Hospodin: takto se charakterisují starší žaltáře, v mladších převládá ,,Pán'' nebo ,,Bůh''. V našem textu je i ,,Pán'' jako překlad za ,,Dominus'', přejato doslovně.
• zájmenné tvary nestažené proti staženým
• příklonky  v původní podobě: donědže - doňudž, donědž
• nohama tvýma - nohám tvým
• Rózhu, tj. ,,prut'' (virga); zajímavé je i to, že v RK je ,,větev'' a ,,suk''. V žádném jiném stč. žaltáři není ,,rózha'', ač je staročesky doložena.
• udatstvo: udatý (v Záb. ,,udatý lev'') není naše ,,udatný'', ač i to se v RK vyskytuje. ,,Udáti se'' je původně ,,zdařiti se''. Adj. má v moravských nářečích též význam ,,sličný, pěkný''. Význam je tedy ,,dobře udělaný, statný''. Pozdější žaltáře tu mají ,,moc'' apod.
• v prostředcě: původnější než ustrnulé ,,prostřed'' a také doslovnější k latinskému ,,in medio''.
• podnožiu: je nesnadné stanovit tvar. Může to být buď dativ  k ,,podnožie'' nebo instrumentál  k ,,podnožě'', fem., tedy ,,podnožka''. Spíše je to neutrum, neboť ve stsl. se cituje doklad (Kopečný, ESSJ II, str. 174 ,,dondeže položo vragy tvoje pod7nožie nogama tvoima'', kde jde ovšem o doplněk k ,,vrahům''. Mladší stč. žaltáře a jiné podobné texty mají zkrácené ,,podnož'', což vypadá, že se staršímu výrazu již nerozumělo.
• z útroby: archaický sing. (též v RZK). Původní význam ,,vše, co je uvnitř těla'', Vitb. má ,,břuch'', Klem. ,,tělo'' a Poděbr. ,,lože'' asi místo ,,lóno'', omylem.
• světlonoš: doslovně k ,,lucifer''. Vitb. tu má ,,svítánie'', Klem. ,,světlonošě'', novější texty ,,dennice''.
• kle sě: původně místo novějšího ,,zapřisáhl se''. Naše ,,klení'', zlořečení, je druhotné, ale v archaickém významu je v žaltářích častěji. Přisahající se dotýkal země a dovolával podsvětních bohů. Naše ,,přisahati'' je, striktně vzato, tvořeno hybridně. Je to ovšem zřejmý ohlas křesťanské formy přísahy: při něčem sahati, tedy při kříži, ostatcích atd.
• nerospáčie sě: správně staročesky od ,,rozpáčěti sě'' místo novějších ,,váhati, pochybovati''. V Ž. Klem. i v Ž. Vitb. jsou z toho trosky: v prvém ,,nebude opakovati'', ve druhém dokonce ,,nebude se káti'' (o Hospodinu zcela nevhodně). Latinsky ,,non penitebit eum'' - nebude litovat (svého rozhodnutí). Ve Vitb. je asi narážka na pojem křesťanské lítosti, pokání. Upravovatelé výrazu nerozuměli, ale v Leg. Prok. je ,,ot Boha sě nerozpačijúce'' (803). Uvádí však i W. Taszycki, Najdawniejsze zabytki jezyka polskiego, Vroclav-Gdaňsk 1975, z ,,Kazanie na dzieň sw. Katerzyny ,,již w milosci Božaj rozpaczajo''. skruši: (viz i RK a MV): nověji ,,zpobil, zlámal''. rozvaly (ruinas): asi k nom. ,,rozval''. V polských žaltářích jinde ,,przewal''. Tyto deriváty  byly ve staré češtině početnější než dnes: úval, poval, podval, zával, přieval, sval - ne všechny se uchovaly. Právě ,,sval'' je opak ,,rozvalu'', co je ,,svaleno, shromážděno''. Proto i rostlina ,,svalník'', tj. ,,kostival'', svazující kosti a maso. Moravské ,,rozvalený'' nemá pejorativní odstín a znamená ,,roztříštěný, rozbitý''. ,,Naplní rozvaly'' je opět doslovně přejato z lat. originálu ,,implebit ruinas''. Nověji ,,spadenie, padenie, vypadenie''. vzdrnkaju - slovo staré za lat. i řecké ,,psalló'', odtud i ,,psalmos'', žalm, původně hra na strunný nástroj. Od doslovného přetlumočení se ,,novelisátoři'' odchýlili: pěti, vzpěti, chváliti Boha''. Teprve Kralická bible se vrátila k přiléhavějšímu překladu ,,pět žalmy''. Futurum  je od dok. slovesa, ale nedok., stejně jako výše ,,nerozpáčie sě''. Drželo se, jak jsme viděli, hlavně u předpony ,,vz''  a patrně též u záporu.
• kněz - pop: náš text ještě zachovává starý rozdíl: pop - duchovní osoba, ale ,,kněz'' - světský vládce. Později tu nacházíme ,,kniežata'', tj. původně ,,děti knížecí'' aj.
• Siona: buď je třeba číst ,,S Siona'' nebo je to bezpředložkový  genitiv.  To je pravděpodobnější. Ve Vitb. se toto MJ pokládá někdy za femininum, zřejmě spontánním a mechanickým opisem starší předlohy.

Náš závěr: ŽG, pokud jde o tyto dva sporné odstavce, pochází ze století 13. nebo již z konce století 12. Jsou tu ještě nestažené tvary, ale přehláska  a-ě je už provedena. Jazyk je o sobě důsledný, bohatý a čistý. Ztráty celého textu je třeba hluboce litovat. Překlad je místy velmi doslovný, ale je proveden citlivě a správně. Není to však text, jenž by byl zcela prost modernisování, jak vidíme hlavně z chyby ,,podle zákona dle'', kde se písař snažil novelisovat, ale omylem připsal i původní znění, jež bylo jistě ,,zákona dle''. Flor. a Pul. tu mají ,,podlug'' a ,,podluk'' (sic!)

Zpráva Dlugoszova a jiné záznamy citované Kyasem dokazují, že Poláci měli již ve 13. století (ne-li dříve) svůj žaltář. Tyto ,,rovnice o více neznámých'' se dají aspoň pravděpodobně řešit tak, že se tento pomyslný text velmi blížil našemu ŽG a že byl rovněž přepisem textů ještě starších, patrně blízkých našemu EJ. Přímé stsl. vlivy, jimž by se byl skutečný padělatel stěží vyhnul, nejsou zaznamenávány.

Dohadovat se toho, proč se tu dochoval jen žalm 109 a část žalmu 145, je ovšem nesnadné a snad i neplodné. Hlavní myšlenkou úryvku, jež se v žaltářích častěji opakuje, je protiklad Boží a lidské spravedlnosti. Snad jej chtěl připomenout sobě i jiným neznámý pisatel v době pro národ nepříznivé, ale to nemusilo být právě počátkem 19. století.

Slovný výraz ŽG je opět samostatný a přímé shody s RZK bychom hledali marně. Ale stojí za zmínku, že tři výrazy z tohoto krákého fragmentu se najdou i v MV: světlonoš - lucifer, skruši - confregit, udatstvo - fertitudo. Je na badatelích všech zúčastněných vědních oborů, aby tu zjistili případné další vztahy nebo i přímý původ z dlouho hledaného, ale zatím sporného, třebaže nepochybného mimopražského - snad českopolského - kulturního centra.