O jejich stáří se nepochybuje. Viděli jsme též jejich velikou rozmanitost v R, kde jsou některé typy v ,,pravých'' textech již málo doloženy nebo vůbec chybějí. Ve starší části RK, v Záb. a Čestm., a v RZ (při samozřejmém přihlédnutí k odlišnému žánru skladeb) jsou hojnější než v mladším RK. V Jel. jsou tyto věty takřka nezastoupeny. Někde jsou věty spojovány téměř anakoluticky ( Záb.), někde převažují věty dvoučlenné (RZ), jinde jednočlenné; někde jsou dvoučlenné věty opřeny o substantiva, jinde o jiné druhy slovní, občas jsou převáděny do vztahového akusativu . Zdá se téměř, jako by každá píseň RK byla z jiného zdroje.
Užívání spony se řídí různým územ. Rozeznává se trojí typ: já jsem nemocen, jsem nemocen a já nemocen (tento poslední převládl v ruštině). Viz rozbor T. P. Lomteva, Očerki po ist. sintaksisu rus. jaz., Moskva 1956, str. 44 nn. Častý způsob RK typu ,,jáz neščasná roba'' souvisí též s tím, že pojem ,,jáství'' byl v nejstarších dobách jazyka dosti těžce postižitelný. Víme, že primitivní lidé užívají leckdy při řeči o sobě nikoli první, ale třetí osoby, a pozůstatek toho nacházíme ještě ve starořeckých tragediích, kde se místo ,,já'' někdy říká ,,tento muž''. Proto je v RK tak často ,,jáz'' a možná i ,,ty''. Sloveso ,,býti'' se užívá běžně, jde-li o jeho plný význam (verbum existentiae), a to asi souvisí též s plnou koncovkou ,,jesti'' (tamo hora nevysoká, Jar.). Naproti tomu nenalezneme v R věty jako ,,stůl je ze dřeva'', neboť tu se spona vypouštěla, stačilo adjektivum nebo věta nominální. Nemáme ani druh vět ,,otec je na zahradě'', neboť zde se mohlo sloveso rovněž vynechat -- nebo bylo užito slovesa plnohodnotného.
Věty neslovesné měly dlouhou historii. J. Baudiš, Řeč, str. 14 navazuje na starší práce Schuchardtovy a soudí, že nejstarší jazykovědné stadium se vyznačovalo hojným užíváním neslovesných vět, pozůstávajících z neohebných dějových slov, stojících co do druhu mezi substantivy a slovesy. Zbytky tohoto primitivního typu lze snad vidět v skupinových větách v Záboj i. Hojnými důkazy podepřel přesvědčení o stáří neslovesných vět Zubatý, II, str. 82 nn. a také II., 34 ve stručné, ale velmi cenné recensi B. Delbrückovy Srovnávací studie eg. jazyků, Strasburg 1893-1900 (I-III). Čím je jazyk pokročilejší, tím více má spon! Instruktivní je pro nás i K. Brugmann, Die Syntax des einfachen Satzes im Ie., Berlín - Lipsko 1925, str. 61, kde se říká, že bezesponné věty bývají: 1) v obecných sentencích - u nás pravda po zákonu svatu), 2) ve stručných otázkách a odpovědech (Kto to? z hrada slova), 3) mají-li v sobě slovesné jméno, adj., inf., participium (uvedli jsme mnoho příkladů) a 4) před větou závislou: gut, dass du kommst, srv. EJ ,,netreba, by kto tě otázal''. V R není, v těch převládá parataxe. Důvody, proč nesponové věty mizely, jsou podle B. tyto:
Poznámka: Byly vysloveny námitky i proti spojení ,,dlužna oběť bohóm'' a žádána vazba neosobní; Machek však -- s. v. ,,dluh'' -- naopak pokládá vazbu dlužno + inf. za ruskou. Ta je však v EJ: ,,dležno vzvýšiti syn člověč''. Je tu kolísání mezi typem ,,dievka přěmluviti pracna'' a ,,sdě ny viděti Vlaslav u''.
Důležitý je pro posouzení stáří textu i hojný výběr správných a původní významů ve slovech ,,za podobno , pravda, chvalno, věhlas no, múdro, najjistěje, blazě, dlužno'' nebo ,,nechvalno, nevzmožno, trudno, trapněje, mútno, těžko, netreba''. Padělatel se tedy ,,múdro'' vyhnul výrazům jako ,,škoda, záleží na ..., je nutno, nezbytno, důstojno, vhodno, záhodno, důležito, nesmí se, nemůže se, je radno''. Jsou to vesměs útvary novější.