11.4 Určenost a neurčenost, důrazovost a nedůrazovost v našich textech

Také tato kapitola je z nejdůležitějších v našem rozboru syntaxe, a to z několika důvodů. Předně nám dává možnost spojit několik roztříštěných námitek v jeden systém; uvidíme zákonitosti jevů zdánlivě protichůdných, např. zájm. ,,sien, sij'' a morfologického odůvodnění těchto tvarů; řešení protikladu genitivu  a akusativu  (,,živočišného''),  gen. partitivního  a záporového (který k předešlému patří) proti akusativu , pochopíme lépe úzus našich pěvců při supinu i zdánlivě zbytečná posesiva ve spojeních jako ,,sně svój ščít'' v Čestm. 14, 13 aj. Kromě toho bude snázší proniknout k syntaxi staré češtiny před 13. - 14. stoletím, pokud jde o značení pojmu určitosti a neurčitosti, zásahu úplného a částečného.

Pro znázornění určitosti nebo blízkosti -- v jakémkoli smyslu -- užívají mnohé mrtvé i živé jazyky členu.  Dnešní čeština si za něj vytvořila náhradu v častém užívání zájmene ,,ten'', ale z důvodů již známých nebo takových, jež brzy dále uvedeme, nebylo to možné v češtině staré. Tehdy sloužilo jako ,,člen''  ukazovací zájmeno  ,,j6, jen'',  jehož se požívalo hlavně k tvoření určitých adjektiv. Některé slovanské jazyky znaly ještě jiné prostředky: bulharština postpositivní člen  od komponentu ,,to'' a zdá se, že hlavně v sch. bylo používáno též ukazovacího ,,s6'' v témž postavení.

RZK nás poučují, že k označení určitosti a neurčitosti mohlo být dále využíváno těchto prostředků:

1.

opakování téhož slova, a to buď jména nebo předložky, 

2.

volba výrazných nebo méně výrazných zájmen, mezi nimiž připadá hlavní úlohu útvarům s ,,s6, j6, ov7, t7, on7''. Sem lze řadit i některá adverbia,  utvořená od těchto základů,

3.

oposice akusativu  a genitivu,  např. ,,uzřieš krváceti vrah svój'', ale ,,pěnce dobra milujú bozi''

4.

oposice subst. proti adj. parobi  krále - královští

5.

oposice nom. plurálu a pomnožných substantiv: mnoho silných dubóv - kamenie vrhú

6.

slovní intonace:  ,,poslednie budi jeho vražstvo'', t.j. toto jeho loupežení budiž poslední!

Opakování téhož jména je způsob velmi archaický; v RZK se opírá též o běžnou parataxi, kdy relativum je velmi řídké. Jádro nebo ,,rhéma '' přecházející věty se stává - při doslovném opakování - základem nebo ,,thematem'' věty následující. Dodnes známe z pohádek ,,Byl jednou jeden král a ten král měl tři syny''. Zde je ovšem užito průvodních zájmen, upomínajících na němčinu; v RK tomu však bylo jinak: ,,Z črna lesa vystupuje skála, na skálu vystúpi silný Záboj ''. Tento způsob je oblíben zejména v Čestm: ,,Naliť  vyrazi Č. se zástup em, zástup  sien bě...; s niem ze stienóv vyrazi třas , třas  osiede...''atd.

Vysvětlení druhého jevu (opakování předložek) věnoval pozornost zejména V. I. Borkovskij, Sravnitelno - istoričeskij sintaksis vostočnoslav. jaz., Moskva 1968, str. 15 a jinde. Došel k závěru, že předložka  zdůrazňuje přístavek, činíc jej vlastně důležitějším než subst., k němuž tyto rozvíjející členy  patří. Někdy je však předložka  opakována též jako citová emfase. Tak i dnes knižně, zvláště ve starší poesii. V RZK je toto opakování dosti hojné: s kmetmi, s lechy, vladykami; s pleky s Čechovými; ku Praze ku (,,hradu''?); na ny, na biedné ludi; na jich vrcholi na vysokej; nad Neklanem, nad slavným knězem; ot krajin ote vsiech; po vsiech po údech; po vsiech po krajinách; se vsiem se svým ludem; u hrad u tvrdý; u vsie u Polany; za dušicú za otletlú. Většina příkladů plně potvrzuje theorii Borkovského, jinde jde o citové zabarvení (na biedné ludi); pokud je pořádek slov ,,inversní'', je to asi vynuceno rytmem. Dva případy nejsou dost jasné: nevíme, zda jsou v RZ ,,leši i vladyky'' myšleni jako aposice ke ,,kmetům'', nebo zda jsou s nimi na téže úrovni věcné i logické. Spojení ,,na vzchod na pól'' je asi nutno interpretovat ,,na pol'', t.j. ,,výstup na rovinu, volné místo''. -- Gebauer (HM IV, str. 425 nn) uvádí tyto jevy rovněž, ale bez vysvětlení. I jeho příklady se shodují celkem s míněním Borkovského. V jiných stč. textech, zdá se, počíná již úpadek tohoto úzu a většina příkladů je spojena se zájmeny ,,čso, veš, oba, sám, každý, jiný, ten''. V RK je také z 15 případů sedmero opakování u zájmen, hlavně u ,,ves''. Spojení ,,na vrcholi na vysokej'' připomíná obrat v Ol. Ezech. 17, 22 ,,na hoře na vysoké'' (Gebauer IV, str. 460). Dokud plnila zájmena ještě funkci ,,členu'',  nebylo zdvojování předložek tak žádoucí jako později, kdy sloužilo k zesilování důrazu.

Zájmena jako determinující činitel. Zde probereme 1) funkci ,,j6''  a protiklad určitých a neurčitých adjektiv, 2) zájmena, v nichž vystupuje ,,j'' jako komponent (ves-j) a sien) a 3) užití zájmen ostatních.

Je obecně známo, že v pračeštině i praslovanštině byla adjektiva neurčitá (silen7), skloněním i významem blízká substantivům, a určitá, vzniklá připnutím tvarů zájmene ,,j6''. O vzniku a funkci těchto složených adjektiv , k nimž je třeba přičíst ještě řadové číslovky  a některé formy participií,  bylo již mnoho psáno. Nejčastější a snad i nejsprávnější theorie tu vidí postpositivní člen  nebo aspoň komponent, který vyznačuje objekt již známý, nebo který si vyžaduje přesnější specializaci. Oberpfalcer (Jazykozpyt, str. 275) uvádí, že v Supr. kodexu je toto pravidlo zachováváno důsledně. Podle Borkovského-Kuzněcova, Gr., str. 446 se kladla jmenná adjektiva  k vyjádření povšechného označení, materiálu, látky, z čehož co jest, kdežto při přesnější charakteristice bývalo adjektivum složené . Trochu jinak staví problém J. Kurz (Slov. studie, Praha 1958, str. 211 nn. a Kapitoly ze syntaxe a morfologie stsl. jazyka, Praha 1972, str. 33. Určité adj. prý značilo soustředění pozornosti na něco a z toho vzešla substantivisace: z původního ,,slep star7'' se stal slepý stařec nebo starý slepec. Opačně -- a myslím, že neprávem -- soudí E. J. Istrina (u Seliščeva, Vybrané práce, Moskva 1968, str. 161), že se neurčitá adj. kladla tam, kde se v textu uvádělo něco nového, co budilo zvláštní pozornost, kdežto adj. určité se stávalo spíše běžnou, nenápadnou částí řeči. Kladně však hodnotíme autorčino zjištění, že adj. neurčitá stávala častěji za substantivem, určitá před ním. Vcelku soudíme, že všechny tyto názory nelze ani dobře oddělit od ,,theorie členové''. 

Varujeme před snahou hledat v RZK a v dalších textech přesné uplatnění pravidla, a to z několika důvodů. předně je tu neurčité adj. již na ústupu; dále nám grafika nedovoluje všechny tvary přesně určit; jde tu o báseň, v níž se uplatňují různé formální licence; nevíme ani, jaký byl vztah pěvcův i posluchačstva k objektu, o němž se mluvilo. V lidových písních může být stejně ,,na tych panských lukách'' jako ,,u panského dvora'', ,,člen''  tu tedy je nebo není podle potřeby. Tíme vším není ovšem řečeno, že nenalézáme v R systém a pozůstatky starší doby. Nelze však oddělovat ani úzus R od skutečností ostatní stč. literatury.

Ve staré češtině vč. RZK, EJ, MPKV a PV se neurčité adjektivum objevuje v případech, kdy

• objekt je samozřejmý sám o sobě (tak jako může třeba v němčině být substantivum bez členu), 
• objekt je myšlen obecně a bez zřetele k určitosti jedince.

a)

u substantiv, jež přicházejí v textu poprvé. Např. začátek Záb. ,,Z črna lesa vystupuje skála, [b)] u vl. jmen (národů, kmenů apod.), která jsou sama o sobě specifikující a členu  tedy nepotřebují: cháma taterska, strach judejsk, Podle N. I. Tolstého, Voprosy slav. jazykoznanija 2, 1957, str. 52 se sufix ,,sk'' blíží posesivnímu ,,óv, in'' a je proto dostatečně určujícím komponentem, [c)] u pojmů jednorázových, jedinečných: slunce jasno, [d)] u povšechných, blíže neurčovaných pojmů a také v povšechných sentencích: ot silna k silnu (jako ,,ot muža k mužu''), druha (strana) družě postůpati brání, v míře válku můdru ždáti. Srv. nem. ,,von Mann zu Mann'' a pod., [e)] všude tam, kde je adj. v doplňku, který patří z poloviny též ke slovesu, takže nepotřebuje zvláštního určení. V ,,pravé staročeské'' literatuře se toto pravidlo brzy porušilo, ale v RZK není ani jeden případ adj. složeného v doplňku, nebo po sponě, tedy vždy jen typ ,,podnebesie bě plno osvěty...'' Udržuje se hl. v psaném jazyce dodnes: zastihli jsme ho zdráva''.

f)

u adj. přivlastňovacích: k vrchu ku hradovu. V RZK i v ostatních našich textech vždy takto, typ ,,maso býkové'' není zastoupen. Proto je nutno vykládat ,,s pleky Čechovými'' vždy jako ,,s pluky praotce Čecha'', nikdy ,,českými'', také ,,věščby Vitzovy'' se týkají konkrétní osoby a nejsou to ,,věštby vítěz né''.

g)

u druhových číslovek ,,čtver, trój'' atd. Není v našich textech doloženo.

V RZK padají v úvahu hlavně možnosti sub a), b), c) a d). Sub a): z črna lesa, Záb. 20, 15; v les črn Záb. 20, 25; uderi na ščít střie brn Jar. 10, 17; tuhy luky  Jar. 11, 9; tobě těžek mlat, Sbyh. 25, 20; k vyšnu hradu Čestm. 15, 5; vzě varyto  zvučno, Záb. 20, 27; sněmy slavny, Sn. 6; na okénce rozložito  LS 20; v slavně sněmě, LS 48; plamen pravdozvěst en, LS 53; na sněm slaven LS 84. Uvádíme přesnou citaci, aby bylo možno posoudit kontext. Sub b): Nový Hrad prostran, prudka Slavoj e, ze silna Vlaslav a, udatna Čmyra, ot Otavy krivy, s Dobroslavska chlemca, ot Sázavy ladny, ot Kamena Mosta (srv. třeba ,,Hory Kutny''), v světě Vyšegradě, roda stara Tetvy Popelova, v Lubušině zlatě siedle. Sub. c): v hustě tmě, mrkavy šumy , k jutru šeru, šedošeru, k radostnu oku, uchu, velebyster věhlas , sténánie  žalostivo, tuču šira neba, slunce jasno, z mocna hrdla. Sub d): pěnce dobra milujú bozi; praděd zbi diva tura; druha druzě postúpati  brání; ot silna k silnu; v míře válku múdru ždáti. Sub e) -- doplňky a po sponě: podnebesie bě plno osvěty; komu drah živótek; ot Boha chvalno  milost ždáti; věhlas no to v súkromí mluviti; doniž mrtev  (t.j. ,,jsa mrtev,  jako mrtvý'') nesžen; spade bezduch. Odchylky z tohoto pravidla sub a) až d) jsou vynuceny epickou technikou při užívání ,,formulí'' a konstantnínch epithet. Někdy bychom čekali spíše složené adj., např. ,,vzě svój ščít črn'', kde je předmět ,,individualisován'', jde tedy o určitý štít, a přece je tu adj. neurčité; proto asi předchází ,,svój'' neboť bez tohoto svój, proti němuž byly činěny námitky, by se myslilo na jakýkoli štít. Obdobně snad ,,tamo k modru vrchu'' a ,,tamo les temen'' (může se myslit i jako zkrácená věta sponová). Zcela zmechanisován je básnický ,,aparát'' ve Sbyh., kde se opakuje stále ,,hrad tvrd'', ať se o něm mluví na počátku děje nebo v jeho dalším průběhu. Také v LS je ,,zlata stola'', i když už o něm byla řeč.

Případy. kdy složená adjektiva  pronikla pod a) až d), jsou dosti početné, i když jsou v menšině proti tvarům ,,správným''. Omezíme se na frapantní případy: vsiech sto jmiéše břietné meče (Ol. 5, 5 -- ještě se o nich nemluvilo); Sasíci ot Zhořelských hor (sub b)); vz blahodějné jutro ; srotichu sě druhý ke druhému; zde by byl v jiných jazycích člen  neurčitý, nebo žádný. Většinou jsou však složená adjektiva  na místech náležitých, v postavení důrazovém, po zájmenech: po jejé bielej šíji; bolný  trn (o němž se již mluvilo); na ny, na bědné ludi; lud náš branný; přijde cuzí  (konkrétně myšleno ny cizince, t.j. Němce), pozdravuj drahého (zpodstatnělé), desky  pravdodatné (určitý zákoník), nravóv cuziech (německých), jich voje četné; u řadových číslovek je urč. adjektivum vždy; po milej drahej (určitá osoba), na druhý břeh k porovnání ke spojení ,,vsiak jmě vieru k vojevodě'' - t.j. ,,všichni'', bez specifikace); jinak platí pravidlo, jež jsme vytkli v kapitole o sklonění - o mizení některých pádů.  Přípustné je ,,cháma taterska'', ale gen. plur. již není v R doložen, proto ,,ot Zhořelských'' (ne ovšem ,,zhořeleckých'') hor.

Člen ,,kolektivisující'' (v7zljubiši iskr6njajego svojego = každého svého bližního), jak se zdá, není v našich textech doložen.

Závěrem k tomuto odstavci ještě některé zákonitosti, jež si vyžádají další filologické práce. Podle Tolstého (uv. článek) jsou adjektiva značící místo nebo čas obvykle ve formě určité: po nižniem chvrastí. Výrazy jako ,,tamo'' apod. nahrazují člen,  jak jsme již viděli (tamo les temen). Spojení ,,život věčný'' je ve stsl. ve formě určité, ale v sch. je ,,viječan'' tak jako v našem EJ. Důležitá adjektiva (chceme-li ,,relační''  nebo ,,akční'') bývají v plné formě -- důrazové: proto v EJ ,,samégo Boga věrna'', kde slovo ,,věrna'' je myšleno jako méně důležité než ,,samégo'', tedy ,,jediného''. Tvoří-li výraz ,,frazeologickou jednotu'' a znamená něco odlišného od jedinců téhož druhu, bývá adj. určité: silný Záboj , ač ovšem také ,,prudka Slavoj e''. Na str. 51 cituje Tolstoj obvyklé spojení ,,tráva zelena'', neurč., jako v RK; ve stsl. stabilně. Jde-li o přívlastek syntakticky méně závažný, stává adj. neurčité: dav mnog v EJ. Po základních číslovkách bývala forma neurčitá, zřejmě proto, že numerický pojem stačil někdy k charakteristice objektu: ,,dvě věglasně děvě'' v LS. Při zpodstatnělých jménech bylo kolísání, a tak je i v našich textech ,,pozdravuj drahého'', ale ,,múdru ždáti (jest)'' a patrně i ,,pomiluj chuda'' v PV.

U podmětu, které je sám o sobě důležitý, určitý (mnohdy se také o příslušném pojmu hovořilo již dříve) převládají adj. určitá. Viz O. Jespersena, Philosophy of Grammar, Londýn 1934, str. 150 nn. Proto je i v RZK: kněz zálabský, bohatý, dobrý; sniežek bielý, nebe jasné, Sbyhoň  zlobný, Sbyhoň  vilný, chám taterský, Kruvoj škaredý, vojivný  Vlaslav , železný mlat, konieček bielý, lovec bludný, lud branný, přijide cuzí,  mrak črný, lev drážlivý,  drzostné vzpieránie, ves lud drážlivý,  hbitý Luděk,  hodovánie hlučné, hojný přieval, otčík milý, nadutý Vlaslav , slavný Vněslav, slavný kněz, ostré trnie, zvěř plachý, rané slunce, silný Záboj , silný junošě, hrom strašný, a ovšěm prvý boj, vterý  boj, prokný. Výjimky z pravidla: Staglav  chraber, tamo les temen (ale viz výše!) slunce jasno. Poslední případ lze však vyložit i jinak ,,slunce jasno, t.j. jasně, vstává''. Vokativ  má v RZK jen tvary složené.

Po příměru je také vždy adjektivum složené . Vysvětlením tohoto jevu si nejsem jist. V němčině by bylo ,,so ein Esel'' - tedy člen  sice neurčitý, ale zdůrazněný slůvkem ,,so'' - takový osel! Proto je v RZK ,,jako nebe jasné, jako sniežek bielý, jako lev drážlivý,  jako zvěř plachý, jak kot vetchých dřev, jak mrak črný, jarým turem zarve ''.

Adjektiva bývají dělena na ,,inherentní'' (též ,,zdobná, statická'') a ,,relační''  nebo ,,dynamická''. První udávají jen vnější znak, nejsou pro celkovou souvislost nutná a jsou schopna stupňovat nedají, druhá jsou nedílnou součástí věty a zpravidla se stupňování,  druhá jsou nedílnou součástí věty a zpravidla se stupňovat nedají. Adjektiva ,,relační'' bývala pro svou závažnost skloňována jako určitá, ad. inherentní  byla častěji neurčitá. Také tato zákonitost je v RZK naplněna. Snad jen ,,plamen pravdozvěst en'' je ,,relační'' adj., a přece ve formě jmenné. Skoro všechna adjektiva v RZK jsou ,,zdobná'', stupňovat se dají. Důležitá je tu i pěvecká technika: některá epitheta  srostla se svými substantivy tak, že vytvořila jeden pojem a vlastně pozbyla svého významu. ,,Meč ostr'' značil prostě ,,meč''. Proto lze pokládat za čistě zdobná adjektiva tato slova ,,div, zvučen, slaven, star, prostran, prudek, silen, udaten, kriv, laden, chraber, svat, zlat, střie brn, hust, mrkav, radosten, šer, šedošer, šir, žalostiv, železen, tvrd, mocen, modr, temen, črn'' a další.

Námitka, že sousloví typu ,,ot silna k silnu, ot muža k mužu, druhá druzie'' jsou nečeská, již dávno padla. České je i ,,dům od domu, slovo od slova'', jak dovodil V. Machek, Významy a dvojí původ předpony a předložky  ot/od, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, str. 177.

Nyní je třeba prověřit pořádek slov u shodných - adjektivních přívlastků v RZK se zřetelem k adjektivům jednoduchým a složeným . Jsou tu čtyři základní typy: črn les, les črn, črný les, les črný. Všechna adjektiva nejsou ovšem jen inherentní  a relační.  Rozhodli jsme se počítat ještě třetí druh, totiž epitheta  charakterisační, která co do logické závažnosti stojí mezi oběma předchozími. Máme tedy inherentní  ,,les temen, temen les; charakterisační ,,Slavoj  prudek - prudek Slavoj '' a relační'' na druhý břeh, na břeh druhý. Vždy tu může být adjektivum jmenné  i složené.

Podle Bernekra i jiných badatelů o slovanském slovosledu bývalo adjektivum častěji za substantivem, pokud na ně nebyl položen důraz. Také při komparativech  a superlativ ech býval pořádek AS (adj. + subst.), dále při výrazech typu ,,pravý, levý, západní, východní'' při snaze o rozlišení dvou nebo více pojmů: Novgord, Suchdol, Levé Luky, Stargrad; při adj. ,,svatý, veliký'' a při denominativech  ,,postní, věčný, církevní, knižní, bezbožný, hvězdný, skutečný, strašný, dnešní, bouřlivý, krátkodobý, věrný, nečestný''. Posesiva jsou prý častěji za objektem, jsou-li bez důrazu, a vice versa. K tomu je třeba dodat: také zájmena posesivní  jsou a v hovorové češtině nepochybně bývala častěji před substantivem; rozlišující nebo zdůrazňující jsou i komponenty  v MJ a v OJ Vyšegrad, akropolis, Bělbog, Mojmír, Svojslav a mnohde jinde. Obdobně, jak uvidíme, se utvářel slovosled při zájmenech  ukazovacích. Docházíme již k výsledku, který bude v příštích odstavcích častěji potvrzen: v nové češtině, hlavně knižní, bývá nejdůležitější část věty (jádro -rhema) na konci, ve starším jazyce se však přesunulo na počátek.

Nepřihlížíme-li k případům, kdy nelze z textu R tvar bezpečně zjistit, vypadá jednoduchá tabulka ke slovosledu AS - SA v R takto:

Vysvětlení: ,,i'' inherentní, ,,p'' povahopisné, , charakterisační, ,,r'' relační  adjektivum. Opakované případy jako ,,hrad tvrd'' uvádíme vždy jen jednou.

Z tabulky plynou tyto výtěžky:

• pevná pravidla -- kdybychom chtěli hledat umělý, třeba i falsátorský ,,úzus'' -- nejsou. Uvidíme, že slovosled EJ je úplně jiný.
• složená adj. jsou častěji před substantivy, celkem je poměr 269:100, tedy jako bychom řekli ,,ten silný Záboj ''. U jmenných adj. je poměr opačný, tedy SA, ale převaha není tak výrazná - 40:27.
• relační  adj., tedy zvlášť důležitá, jsou častěji v postavení AS, zjistili jsme poměr 73:14,
• v Záb. je typ ,,črný les'': ,,les črný'' 39:2, v Čestm. 38:14, v Lud. 15:13, tedy vždy jiný
• posesivní  adj. typu ,,hradóv vrch'' jsou proti typu ,,vrch hradóv'' asi v rovnováze - 12:10. Pozoruhodné tu je, že v Záb. je koeficient 5:1, v RZ přesně opačný.

Svůj význam má i přibližné vrstvení sousloví SA:S, t.j. případy subst. sdružených s adjektivy a subst. prostých. V širším smyslu je každé adj. určujícím prvkem a vývojová hlediska se tu uplatňují méně než stylistická. Přesto docházíme k zajímavým výsledkům -- ke zjištění rozdílné konstrukce jednotlivých skladeb, nekterých zákonitostí v logické výstavbě stč. orální poesie  a rozdílnost jednotlivých písní. V epice je objekt zpravidla krátce charakterisován epithetem, které se pak už neopakuje. Pozorujeme to hlavně u jednajících osob, takže pořadí bývá ,,silný Záboj ... Záboj '' Ale i jinde ,,Veltavo, če mútíší vodu strebropěnú...kako bych jáz vody nemútila; líce  jmiéše bielé - na lícech ruměnci  ktviéechu; opačně v Čestm. nad Neklanem, nad slavným knězem; Čmyr - vojevodě Čmyru; proti Vlaslav u...Vlaslav  kněz.

V epice RK, např. v Záb., je poměr S:SA asi 1:1. Je to dáno přímočarým dějem, v němž nevystupuje mnoho osob, jež by bylo nutno charakterisovat, nejsou tu episody. V RZ je poměr S:SA jako 68:115. Je to další důkaz, že RZ není ukončen. .V delších epických písních probíhá děj mnohem volněji než v krátkých ,,epyliích'' RK. V lyrice je index S:SA 74:52. To svědčí o bezprostřednosti, prostotě a citovosti těchto písní. Zcela opačně se má věc v MPKV, kde je poměr S:SA 16:25, a v PV 7:14. Jsou to skladby umělejší a méně původní, trochu vypočtené na efekt.

Samotné ,,S'' stává zpravidla tam, kde je objekt sám o sobě dostatečně určen anebo jde o něco neosobního, hromadného a všeobecného. Proto bývají bez adjektiv OJ, názvy míst, termíny pro společenské postavení (kněz, vladyka, lech, kmet) a samozřejmé pojmy ,,voda, les, slunce, vzchod, záchod , luna,  ruka, noha, hrdlo, ale i zora , jutro, mraky. V plurále je ,,holých'' substantiv více, protože ani neurčitý člen  v různých ie. jazycích nemá množné číslo. Bez epithet jsou také abstrakta, jména duševních hnutí a vůbec psychických jevů: pohaněnie, boj, pomsta, hoře, třas , naděja, kořist. I v RZK byla již ustálená rčení jako ,,na popravu ustaviti pravdu'', ,,za oružie jmě cep'', pořekadla a gnómy ,,čelo protiv skále vzpřieci'', ,,ohněm i mečem'', ,,kyj palicu málo kdy zadrží'', liška oblúdi tur'', ,,opač chody'', ,,v bok sě stavi'' a mnoho jiných. Takové obraty jsou v každé orální poesii.  U Homéra je Achilleus ,,podas ókys'' - rychlý co do nohou, žena je ,,chodící kolem stavu''; obrat ,,eridi xynienai machesthai'' - ve sváru způsobit boj, vše bez epithet (určujících) a také bez náznaku členu,  ač je Ilias na zdobné přívlastky velmi bohatá. RZK jsou tedy čistá lyrika  i epika  bez zbytečných příměsků a reflexí, které by byly na úkor děje. Namátkové porovnání s Hankovými díly - i nejzdařilejšími - neukazuje nijaké shody. Nepřihlížíme-li k ustáleným epithetům v R, jsou všechny přívlastky, ať ,,relační'' nebo ,,povahopisné''  zcela na místě. Přídomky v Hankově ,,Vděčnosti obyvatelů'' jsou většinou jen pochybnou okrasou bez hlubší souvislosti. Podrobnější rozbor je nutno ponechat do stylistiky.

Užití zájmen v RZK. Zájmeno ,,j6-ja-je'' bylo původně osobní (pro 3. os), jak dokazuje jednak jeho existence v nepřímých pádech,  jež trvá dodnes, jednak i jeho podoba sama (latinské ,,is, ea, id'' značí u Plauta ,,on, ona, ono'', nikoli ,,ten''. Protože však byly všechny tyto útvary málo zřetelné, počalo se pro třetí osobu užívat zájmen demonstrativních - ukazovacích: lat qui, ille, iste, jež vzniklo z ,,is'' připojením zdůrazňujícího sufixu, řecké ,,ho tútú'' (nebo ekeinú) patér - jeho otec''. Třetí osoba potřebovala zvláštního zdůraznění. Podle Fichta a jiných filosofů, jež částečně převzala i lingvistika, je to objekt ,,nejá, nety, nemy, nevy''. Význam této emfase pro syntax dokazuje i ruské ,,on bolen'' - on je nemocen; spona  se vypouští, zájmeno však nikoli. Toto ,,on''  mělo ve staré češtině funkci ukazovací, a proto také není v RZK vůbec zastoupeno.

Podle novějších lingvistických výzkumů (např. K. E. Maitinskaja, Mestoimenija v jazykach razných sistem, Moskva 1969) vznikla zájmena ze substantiv a příslovcí a jsou pro svou abstraktnost pozdějšího původu. Zjišťuje se to podle dětské řeči a podle vyjadřování primitivních národů. Lovec, pastýř, rybář atd. potřeboval dále více různých označení pro prostorové vztahy z hlediska toho, kdo mluví nebo ke komu se mluví, případně i z hledisk objektivních -- o kom se mluví. Relikty tohoto stavu vidíme i v našich textech, ale konečně i v památkách ,,pravých'': je tu zájm. ,,on, ov, jen, sen'', vlastně i ,,ves - j6 - složené.

Zájm. ,,j6'',  po rozšíření sufixem ,,jen'' rozlišovalo, jak jsme viděli, oba druhy adjektiv. Bylo bráno původně za demonstrativum (jen - lat. ,,is-te''), ale již v dobách velmi starých též za relativum, jehož nejstarší podoba byla bez enklinitického ,,že'', z něhož bylo pozdější ,,ž'' a ještě pozdější ,,žto''. I v RZ a ve starším RK je ,,jen'' jako vztažné bez sufixů: syny, jejú hlasy přěcházesta v mužská; gore ptencém, k nim sě zmija vnorí''. Zdá se, že ,,j6'' původně označoval předmět bez subjektivních hledisek, pro předměty vzdálenější bylo kdysi užíváno zájmene ,,t7, ten'', pro předměty blízké zřejmě ,,s6, sien'', pro úplně odlehlé ,,on7, ov7''. Lze sestavit tuto jednoduchou tabulku:

Naše texty patří do staré doby; archaická jednoduchost se pak nahrazuje zájmeny se sufixy stále složitějšími, ale zato se ztrácí pronominální mnohotvárnost, sloužící k plastickému vyjadřování prostorových a časových vztahů, jak to bylo v primitivním způsobu života velmi potřebné. Budiž zde podotknuto, že naše texty takřka neznají komponent ,,ně'' (vyjímkou je ,,něterí'' v EJ) a vůbec tu není ,,tento''. Pochopitelně, protože je to útvar vlastně hybridní, masc. je spojeno s neutrem, kleslým ovšem na částici . Že ,,tento'' nahradilo starší ,,s6, sien'', poznal již Gebauer IV, 236. ,,S6'' odpovídá, jak uvidíme latinskému ,,hic''.

Sen, sij, sien -- v uznávané staré češtině defektní, je v RZK i EJ ještě v plné síle. Námitky byli činěny, jak jsme viděli, proti některým tvarům, viz výše; také však proti jeho přílišné frekvenci (!) a proti jeho syntaktické funkci v některých případech. Výtky se týkají zvláště ,,odkazovacího'' smyslu tohoto zájmene (jest nám dokročiti na sie miest, kdě... v Čest,) a případů, kde ,,sien'' nahrazuje prý náležité ,,ten''; v ,,pravé'' stč. literatuře prý je ,,sen'' spíše jen protějškem zájmene ,,ten'' nebo ,,onen''. Ale my nesmíme posuzovat úzus podle 14. století, ale je třeba hledat kontinuitu s dobou, kdy ,,sien'' bylo v plné síle. J. Kurz ( uv. dílo o skladbě ve slov. jazycích, str. 121) udává 4 případy, kdy se zájmeno užívalo: 1) při přímém (deiktickém)  vztahu - při ukázání objektu; 2) s ohledem na to, o čem se dříve mluvilo; 3) při předpovědi toho, co přijde a 4) při emfasi, týkající se osoby neb věci, o níž je řeč. Rozumíme-li dobře, akceptují odpůrci R možnost ,,sien'' jen v případech 1) a 2).

Úplně shodný je syntaktický vztah ve větě ,,jest nám dokročiti na sie miesto, kdě...'' např. v těchto Kurzových dokladech (na str. 133): ,,s6že jedin7 chraniti obyčaj'' - mluví se o tom, že má být mše čtena latinsky (Život Methodějův); ve Fris. II 18 ,,ostaněm7 sich mr6z6kych7 děl, eže (sic!) sot7 děla sotonina; Euch. Sin. 173b6: S7vědenie moje si, im7že naučo je''. Někdy je nutno vyložit případ jako čiré citové zdůraznění: ,,sich dobrych močenik7 tělesa'', Supr. 66, 23 ,,ta de tón kallinikóm martyrón sómata. Kurz též dovozuje, že ve stsl. vůbec někdy nebyl rozdíl mezi ,,s6'' a ,,t7'', např. rovněž v Euch. Sin. 72a7 ,,bodo...ispověden7 s7tvorenie sego, ježe izglagolach i lichos7tvorich7. Napadené místo ,,na sien vrch'', t.j. ,,tamhle ten vrch'' má pěknou analogii  ve stsl. Jan 4, 20 ,,v gorě sej...'', na niž ukazuje Samaritánka. Kromě toho nevíme přesně, jak Čestmírovo bojiště vypadalo. -- Příklady, kdy se ,,sien'' vztahuje na pojmy, jež teprve přijdou, uvedl již Flajšhans ve své často uváděné Obraně: ze Štítného ,,v síž neděli'' - v tu, která přijde, ne tu, která byla. Karlowicz VI, str. 169 uvádí ,,w si rok'', t.j. ,,v příští rok''. Podobných dokladů by se našlo mnoho. Celkem je pak v RZK přes 30 případů užití tohoto zájmene, proti nimž nebyly vyřčeny námitky.

Ještě průkaznější jsou adverbia,  v nichž je ,,s6'' slovotvorně obsaženo. Nejpěknější je Čestm. 14, 31: horami sdě otsud, horami tam ottud tahú voje''. Ale také dvě námitky: k Záb. 20, 21 ,,pokloni sě bóhom, otsud k druhu spiecha'', kde prý mělo být ,,ottud'' a v Op. ,,kto by neplakal sdě'' - to je prý překlad německého ,,wer möchte hier nicht weinen''. V prvním případě se básník živě účastní Záboj ovy obchůzky, takřka se s hrdinou ztotožňuje. Je to téměř týž úkaz jako praes. historické. V ,,Opuštěné'' by mohlo být ,,sdě'' pro vytvoření rýmu nebo asonance, ale spíše jde o plný význam: kdo by neplakal, je-li sám na tomto širém, smutném světě. ,,V Lud. 18, 20 ,,sněchu sě... na sie hody'' (též pokládáno za nevhodné) se ,,sie'' váže na předešlé ,,sněchu sě sěm všici páni'',  ač by bylo samozřejmě možné i ,,tam''. Je to opět živý, zpřítomňující pohled pěvcův. V R se přednášející vždy plně soustřeďuje na objekt, a proto má i adv. ,,otsud'' převahu nad ,,odtud'', které se váže na příslovce ,,tam'', kdežto ,,otsut'' na ,,sěmo, sdě'' a tedy i ,,sien''.

Velmi důležitý je poměr prostého ,,sien'' k zesílení ,,sienže'' a postavení obou v pořádku slov. V uvedené studii a také v Byzantinoslavikách 8, 1939-46, str. 277 zjistil Kurz, že ve stsl. je důrazový tvar t.j. ,,s6j6'', sij, sien'' častěji před jménem, přibíraje citové zabarvení. Tato ,,silnější'' forma dostává i příklonku ,,že''.  Bylo-li zájmeno nedůrazové, přicházelo častěji za jménem a je bez enklitika . Proto je i ve starší, ba i dnešní češtině ,,letos, večeros, dnes''. V důrazovém postavení může být ,,sien'' i substantivisováno, a pak je v R vždy na počátku věty nebo verše. Grafika R je ovšem nejistá a je možné, že někdy bylo ,,sie'' jen mechanicky přepsáno místo ,,se'' -- vlivem reflexiva ,,sě''. Tak by se dalo vyložit dvojí ,,tisie'' - tihle v Záb. 22, 26. Napočítal jsem však důrazové útvary typu ,,v sieže žírné vlasti'', ,,na sien dub'' a ,,siemu hlava rozcěpěna'' tedy s příklonkou -že, ve funkci určitého adjektiva a v substantivisované formě, asi na 25 místech, kdežto opačný pořádek ,,zástup  sien'' aj. jen asi sedmkrát. Ve tvaru nedůrazovém (samo jako příklonka) je toto zájm. v RZ ,,když se slyše'' (toto). K formám ,,sich, simi'' nepřihlížíme, není tu rozdíl v písmě a patrně ani ve výslovnosti. Zajímavé je včak ,,sich'' - gen. vedle lokálu  ,,v siechže'', kdy nelze vyloučit ani morfologický dvojtvar: je možné, že tvary s ,,ie'' byly důrazové, tvary s ,,i'' nedůrazové, pokud ovšem šlo o tytéž pády. 

Obdobné varianty dokázal pro st. češtinu -- nechtěně -- i Gebauer, III, 1, str. 506. Uvádí několik spojení typu ,,v síž rok'', ale ani jednou v ,,neděli sijž'', tak jako není ani v RZ ,,vlasti sieže''. Odchylkou je jen ,,s'noci'' - této noci - ale to by mohla být i předložka  ,,s''. Příslovce se základy ,,s6'' a ,,t7'' se později matou, např. čteme v Hrad. Prok. 1036: ,,že jste mé syny otsud vysočili; náhle ottudto ven soci...'' V Žalt. Klem. ,,tito na voziech a si na koniech'', ač jde zřejmě o týž zástup . V RZK se vždy přísně liší oba komponenty,  jak nejlépe poznáváme z časté oposice ,,sěmo tamo'', proti které byly dokonce vznášeny námitky jako proti něčemu nebásnickému a stereotypnímu. Důvody takových protikladů ukázal pěkně Jespersen (uv. spis, str. 26). Věc souvisí s epickou parataxí: osoba, jež mluví nebo zpívá, se rozpomíná na líčený děj a reprodukuje jej po částech. Pěvec se ovšem může ztotožnit s jednajícími osobami tak, jako by byl s nimi přítomen na témž místě. Je to týž jev, jako když novodobý spisovatel popisuje nějakou krajinu: tu může říci ,,zdejší lidé'' stejně jako ,,tamější lidé'' a sem patří také volnosti v hovorovém projevu: ,,di vodtaď'' je možné stejně jako ,,di vocaď''. Tím padají námitky proti vytýkané záměně nesprávného ,,s6'' za ,,správné'' t7.

Jak již bylo řečeno, ukazoval ,,ten'' původně na předměty vzdálenější. Pěkně to vidíme ve stsl. např. Jan 6, 29: ,,se jest7 dělo božie, da věrujete v t7, jegože on pos6la''. Snad sem patří úzus RK, Kyt., kde dívka, mluvíc o svém neznámém ctiteli, užívá zásadně zájmene ,,ten'': tomu bych dala prstének, jehlicu, vienek''. Tak i v Záb. 22, 2 ,,tamo k vrchu - vrch ten'', v Jar. ,,slešechu to králi...'' (vzdálenou zvěst ); přinesúce ty třti) o nichž byla řeč mnohem dříve), ,,v ta doby kněz vece'' (Lud., t.j. v minulosti; jsou ovšem i případy, kdy se ,,ten'' vztahuje na věci blízké: ,,čí ta holubice'' Sbyh.

Zájm. ,,on''  v RZK není, ale v Záb. je ,,onamo'' jako protiklad proti ,,tudy''. Podle L. P. Jakubinského, uv. hist. mluvnice, bylo pro nejblžší vztahy užíváno zájm. ,,s6, pro vzdálenější ,,t7'' a pro nejvzdálenější, pomyslné ,,on7, ov7'' -- mimo smyslový a myšlenkový dosah. Tento původně trojrozměrný vztah přešel později ve dvojrozměrný; kromě toho se počalo častěji užívat partikulí, hlavně po zániku jerů.

Zajímavá, skrytá jemnost je v Čest. 15, 4 ,,Vlaslav  hlasem tiem i rukú tú uvádiéše biedu na lud'', kde je smysl ,,týmž hlasem, touž rukou'' (kterou předtím podával Neklanovi ke smíru). Pojem ,,tentýž'' asi vůbec nebylo tehdy možno vyjádřit, chybí příklonka i zdvojení. Důležitý je rozbor příslovcí od základu ,,t7''. ,,Tu'' je v RK 26x, z toho jen jednou ve starobylém Jel., jinak jen v mladších Lud., Jar., Ol., Ben., ale v Čestm., Záb., Sbyh. a v lyrice nikdy. Starší zpěvy užívaly archaického ,,ta'', jež se ve staré češtině dochovalo jen ve spojení ,,v ta doby''. Význam tohoto ,,ta'' byl časový i místní. RZK samozřejmě neužívají slov ,,tady, tož, tehdy'' ani ve funkci částic (oslabených příslovcí), ani v plném významu. Nemůže tu být ,,tady'', protože v systému R je náležité jen ,,sdě''; není tu ani ,,teď'', ale jen ,,nynie'', chybí také ,,tudiež, potom (místo toho jen ,,paky'') a ,,totiž'' nebo ,,tociž''. Původ příslovce ,,tu'' je nejistý; v RZ chybí vůbec, v RK je téměř vždy ve významu ,,tam'', nikoli ,,tehdy''. Výčet Flajšhansův ve Slovníčku k RK je nepřesný. Z 26 případů je ,,tu'' jen šestkrát (v Jar.) ve funkci příslov. určení času nebo ,,průvodních okolností'', jinak vždy místně. Aspoň jeden případ těchto výjimek: tu Vratislav... skoči'', kde ,,tu'' se váže na slabost Věstoň ovou krátce předtím projevenou. ,,Tudy'' je jen v Záb. Čest. Tyto jemné individuální rozdíly se projevují také u jiných příslovcí.

Také spojení typu ,,to by sis uškodil'' bychom v našich textech marně hledali. Není to interjekce,  ale relikt dvou vět: ,,To? Uškodil by sis.''. Nelze akceptovat citoslovce  u základu od ,,vzdálenějších'' vztahů. Odporuje tomu i dokladový materiál. J. Stanislav, HM IV, Syntax, Bratislava 1963, str. 11 cituje ze stsl. ,,to pos7li ny (takto místo ,,nam6'') vladyko, jepiskupa''. ,,To'' zde značí ,,proto'', z něhož se patrně vyvinulo ,,tož'' (hlavně moravské). Viz i latinské ,,quod'' - co, ale později též ,,protože''. V RZK nedoloženo, tuto funkci převzaly jiné prostředky, snad ,,se'' (...bratroma rozrešite pravdu'' - ale čtení není zcela jisté).

Také zájmeno ,,ves'' t.j. ,,ves6j6'', jedem každý, celek složený z částí) sloužilo původně jako určující prvek, demonstrativum. V RZK je neobyčejně časté, je tu asi 110 dokladů. Slovo ,,celý'' (původně ,,zcelený, uzdravený'') se tu nevyskytuje. Na jednom místě RK je zřetelný význam ,,každý'' (hoře hořa vsieho věcše - každého hoře), dnešní význam ,,všechno'' by nedal smysl. Někdy slouží ,,ves '' jako formule  a snad by ani nemusilo v textu být: vsě vojska, vsě kamenie, rozhrušichu  vsě bohy, ,,strachy jim by ze vsia lesa'' (ač lze vyložit i ,,z každého stromu''). Bylo tedy v praslovanštině asi také ,,ves6'' a ,,ves6j6'' lišeno důrazem a určitostí, ač se tato funkce patrně už v RZK ztratila. Těchto -- snad zdánlivě zbytečných -- zájmen si povšimla I. I. Chodova, Padeži s predlogami v stsl. jaz., Moskva 1971, str. 76 a zjistila, že se jich užívá v biblických textech hlavně o zemi, světě, národech atd. Výrazy typu ,,celé město'' (každá část města, všichni lidé) by mohly být pozůstatky onoho archaického protikladu určitosti. Na původní ,,ves6j6'' ukazuje též postavení PS (pronomen - substantiv). Tém ěř vždy je ,,ves  lud'', málokdo ,,lud ves '', hledí sem i ,,vsiestrašivo'' a MJ typu ,,Všetaty, Všeruby, Všemily'' atd.

Při zájmenu  přivlastňovacím se členu  v ie. jazycích zpravidla neužívá, neboť objekt je již dostatečně určen. Mimochodem: RZK naprosto správně užívají zájmene ,,svój'' na místech náležitých; germanismy ,,ich liebe meine Arbeit'' - mám rád mou práci, časté v ,,pravé'' stč. literatuře (mohou to být i latinismy) sem ještě nepronikly. Sufix v ,,mój, tvój'' ale i ,,náš'' z nas6j6 je deiktický a tím ovšem i zesilující, určující. Možná, že i zde je třeba hledat ,,j6'' jako zájmeno  ukazovací. Důraz je psychologicky odůvodněn, neboť je tu vyjadřováno vlastnictví.

Jména typu ,,Mojmír'' dokazují, že posesiva byla v zásadě kladena před svá substantiva. Jazyk RZK tu celkem zachovává pravidlo, jež jsme osvětlili na příkladech ,,sien(že) dub'' a ,,jalóvku siu''. Jestliže je logický nebo i citový důraz na zájmenu, bývá před jménem) ,,moji kmetie, moju milú přědrahúčkú). Jde-li o něco, čeho by se mluvčí rád zbavil nebo co je míněno objektivně a povšechně, bývá zájmeno za objektem: ,,slyšte sdě poganěnie  moje'' v LS., tak i ,,otci naši'', nebo v Jar. ,,vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojen''. Z metrických nebo eufonických důvodů jsou ovšem v písní odchylky možné a přípustné. Přesto má i zde pravdu Jespersen, který v uv. spise (str. 111) osvětluje rozdíl mezi italským ,,mio padre, ma madre, mio fratello'' proti méně vřelému ,,il mio amico'' (přátel je více, proto je zde třeba členu),  francouzské ,,mon meilleur ami'', ale ,,un mien ami'' (zastaralé), un de mes amis, un ami á moi'', angl. ,,my friend'', ale s trochou opovržení ,,this uncle of mine'' - ten můj strýc, latinské ,,mi fili'' - srdečné, subjektivní proti ,,amicus mihi Plato''. V textech, abychom tam řekli racionálnějších (stsl., st. rus.) nacházíme ovšem častěji ,,drug7 moj6'' než opačné postavení.

V R jsem našel typ ,,mój meč'' proti postavení ,,meč mój'' v poměru 56:32, postavení ,,ten meč - meč ten'' obdobně. Opačný je však index u typu ,,jeho meč'', který je méně častý než ,,meč jeho'', protože se ,,jeho'' ještě cítí jako gen. osobního zájmene. V RK převládá postavení PPS) pronomen possessivum - subst.) hlavně ve Sbyh. a v lyrice, ač i v Záb; v Jar. je poměr vyrovnán, v LS, kde převládá rozum nad citem, je poměr opačný. ,,Otci naši'' - předkové, kdežto ,,naši otci'' by asi znamenalo ,,otcové těch, kteří jsou tu přítomni''.

Nyní vysvítá nicotnost Flajšhansových námitek, kdy ve spojeních ,,chopi svój mlat'' nebo moji ,,kmetie'' byly viděny germanismy. Nehledě k citovému vztahu, jejž mohl mít Záboj  ke své zbrani i Libuše ke svým kmetům, a k důvodům metrickým mohlo být ,,svój'' důležité i k uvarování dvojsmyslu: ,,chopi mlat'' nebo dokonce ,,mlata'' (viz dále) by se mohlo vztahovat na jakoukoli zbraň, třeba v boji někým pohozenou. Dokladů na takové obraty by se našlo mnoho, a proto třeba ,,Sborník'' od námitky upustil. Pro úplnost třeba Hrad. Prok. 262 ,,svú rukú vodu požehna''. Ani nemluvíme o překladech náboženských předloh, třeba csl. ,,v6zvrati nož6 svoj v6 svoe mesto'' ,,schovej meč svůj do pochvy''.

Konečně slouží jako určující prvek i hojné užívání zájmen osobních.  Důvodem byla jednak ,,aglutinace'' při tvoření slov esných koncovek, jež byla ještě živým morfologickým činitelem (v duálu aj.), jednak snaha o vyjádření pojmů ,,já-nejá''. Na váhu ovšem padalo i přirozené básnické pathos, důraz. Někdy by bylo ,,jáz, ty'' i v nové češtině (,,tudy ty, jáz tudy; ty zhovadilý; jáz neščasná''), ale staročeské je hlavně ,,ty ny vedi, ty mluvi, ty rci, ty by leťal, vsedni ty na koně''. ,,TY'' je zde proto, že v uvedených spojeních by slovesná forma odpovídala nejen druhé, ale i třetí osobě. Je to malý, ale tím pádnější důkaz pravosti R.

Oposice akusativu  a genitivu.  O věci se mnoho psalo ve spojitosti s R (netýká se EJ vůbec!) i v povšechných souvislostech. Námitky proti RK se v zásadě nesly tímto směrem: ve staré češtině byl původní, nominativu  rovný akusativ  již vzácný, šlo-li o lidi, osoby, ale u zvířat byl obvyklý. Tedy ,,zazli sě na Kruvoj, posla po Radovan'' (aor. k ,,poslati'') jsou archaismy  aspoň zčásti již (v RK) méně pravděpodobné, kdežto případy ,,genitivu''  ,,hada potřie ti'' a ,,diva tura zabíti'' jsou již novočeské, neboť zde byl měl být akusativ  jako ve staročeských spojeních typu ,,zakla telec tučný'' aj.

Uvedli jsme již, že důležitým činitelem při náhradě původního akusativu  genitivem  byla snaha o likvidaci dvojsmyslů, že tento proces začal u zájmen od základu ,,ko-'' (v Jar. ,,koho žízň trápí'', ale ovšem ,,na ny, běs v tě '' aj.) a že předložka,  příp. posesivum mohlo být oporou starého akusativu ; rozlišujícím činitelem bylo i hromadění akusativu  za sebou, jako ,,synaže svojeho Jaroslav7'' (starus.); snad bylo v Čestm. 16,3 ,,uzřieš krváceti vrah svój Kruvoj''. Syntakticky rozhodující pro úzus RZK níže uvedená dvě kriteria, o nichž ovšem v době ,,velkých bojů'' o R nebylo ani řeči: 1) akusativ  zasahuje určitý a celý objekt, genitiv  se vztahuje na jeho části, případně na něco povšechného, neurčitého. To souvisí s ,,partitivností''  tohoto pádu  a patří sem i genitiv  záporový.  2) genitiv  byl častější u bytostí životných, akusativ  u neživotných. Obě pravidla byla častěji formulována (např. Seykorou) a bohatě doložena.

První zásadu znal již J. Grimm , zda i Hanka, nevím. U Miklošiče IV, str. 487 čteme přibližně, že ,,akusativ  ukazuje na rozhodnější ovládnutí předmětu, u gen. je menší objektivisace, která je obsažena jen v pokuse, v počátku a není vyčerpána''. Rozumí se, že ve spisech náboženského a vůbec naučného rázu je daleko více příležitostí k označení všeobecnému, tedy k ,,zásahu částečnému'' proti epickým písním, kde jde zpravidla o ,,celý a určitý předmět''. Proto je akusativ , jak dále uvidíme, v RZK pádem  vskutku dominujícím; viz i Lichačova, Poetika..., str. 158. Podle V. I. Borkovského, Rozbor březových listin, Leningrad 1967, str. 135 je genitiv  obvyklý u sloves značících ,,přání, dosahování, dočasné užívání předmětu nebo jeho části ve smyslu doslovném i přeneseném''; obdobně se vyjadřuje C. B. Bernštejn, Tvoritelnyj padež v slov. jaz., Moskva 1958, str. 27) včetně citátů z A. J. Thomson a). Hausenblas, Vývoj... říká na str. 21, že podkladem rozrůznění gen. -- akus. byla syntaktická diferenciace. Proto -- dodáváme - bylo v náboženských textech třeba lišit osoby, kdežto v RZK -- v oživené přírodě -- nabýval převahy protiklad životnosti a neživotnosti. Pro stsl. doložila tyto zásady K. I. Chodova, Studia palaeloslovenica, Praha 1971, str. 154 a F. Oberpfalcer (Rod, str. 74) cituje Sommera,  jenž se opírá o stind. a řečtinu a dovozuje, že u ,,slyšení'', kdy vnímáme osobu jen zdálky a neurčitě, býval genitiv,  kdežto u vidění akusativ .

K zásadě sub 2): bylo zjištěno, že u zvířat ,,nižších'', menších, případně u předmětů neživých, trpných a tedy ,,společensky méně významných'' přetrvával původní akusativ , ale tam, kde bylo možno uvažovat s pojmy personifikovanými,  se kladl genitiv  už od dob velmi dávných. Neživý předmět je zřídka původcem děje. F. Oberpfalcer, Rod, str. 125 uvádí z Ev. Ol. 115a dvakrát slovo ,,snop'', jednou jako personifikované  (snopa), podruhé ,,snop'' bez tohoto příznaku, a to v jedné větě. O. Hujer, Vlastivěda III, str. 54 a J. Stanislav II, 19) spolu s A: E. Bouteljem citují staré ,,na medvěďov''. V. V. Ivanov, Ist. gram., str. 313 liší genitivy  u synonym se subst. ,,Bóh, kněz'' aj. proti slovům jako ,,syn, rab, otrok''. Obdobně zjišťují V. F. Krivčik a N. S. Možejko, Stsl. jazyk, Minsk 1974, str. 84 rozdíl mezi ,,muža'' a ,,ten rab''. Ale také naši odpůrci již tyto skutečnosti uznali, arci mimo R. E. Smatánka, Universitní přednášky, Praha 1930, Vybrané části jaz. čes. II, str. 275 říká, že genitiv  začínal nejdříve u lidí, počínajících si samostatně a cílevědomě. Srovnej dále K. Rochera, Gramatický rod ve vývoji českých deklinací jmenných, Praha 1934, str. 20; uvádí, že nikdy není nom. plur. ,,hady'', ale vždy ,,hadi'' a na str. 21 cituje příklady ze slovenských nářečí se statistikou - frekvencí tvarů ,,vlkov- vlky, jeleňov-jeleně, juncov-junce''; u ,,pes'' vždy jen ,,psov''. Mláďata byla považována spíše za věci, kdežto zvířata ,,vyšší'' vystupovala (v bajkách apod.) spíše jako lidé. Hujer (Dekl. jmenná, str. 96) uznává gen. za akus. u ,,bytostí oduševnělých'' již v praslov. Trávníček, Gr., str. 285 uvádí personifikace  u pojmů ,,buk, dub, bor, ale i ,,suk''; v této souvislosti též ,,pouštěti draka, vlka''. Ve vývoji osvětlil tyto problémy A. Erhart, Úvod do obecné a srovnávací jazykovědy, Praha 1973, str. 184. Původní je tu všude akusativ , který, jsa vytlačován (hlavně u partitivnosti)  genitivem,  chránil se tím, že mu byly přiděleny jiné funkce, totiž lišení kategorie životnosti a neživotnosti. To je tzv. ,,redistribuce'' funkcí pádů.  Vidíme proto, že se původní akusativ  v RZK udržuje především svou starobylostí. V Čestm je 6 případů, v RZ devět, v ostatních textech deset. Náhrada genitivem  přichází v Lud. (12x), v ostatních skladbách 16x, a jak jsme viděli, drží se původní tvar v ustrnulých spojeních: na kóň, na konieček, pro Bóh. Partitivní genitiv  se zapojuje do kategorie ,,neurčenost i'': praděd zbi diva tura (einen wilden Stier - bez specializace; pěnce dobra milujú bozi - einen guten Sänger; wenn du eine Schlage bekämpfen willst - hada potřie ti).

Doklady pro typ ,,hada potřie ti'' v ostatních st. češtině byly již několikrát sebrány. Uvádíme zde alespoň některé příklady: uzři berana věziece za rohy, Bibl. Ol. Gen. 22, 13; zvěra v Cis. Mnich; ješčera v Žalt. gos., v Žalt. Klem. lva. draksana, v Dal. ,,výra'' (Oberpfalcer, Rod str. 123 nn). O. cituje i ,,čbán'' v Hrad., který je zde personifikován.  Další doklady jsou v Brig., Ž. Wittb. ; poskytne štíra Zimn. Luk. 11, 1ě; hada, tamtéž, Luk. 11, 11; různé doklady u Mareš e, Pravda, str. 233, ale též u Gebauera IV, str. 313 nn; pták se řítí na tura, Baw. J. 1733, lidé vlka okřikú, Pass. (cituje Kellner, Universitní přednášky 1946) 7. Je již ,,popereši l6va'' v Euch. Sin. 90, 13; im7 za uzdo koně jego, Supr. 192, 27. Akusativ  u supina probereme jinde, neboť tu je třeba si povšimnout i vidu.

Odrůdou genitivu  partitivního  je i slovanská specialita (ač se obdoby vyskytují i jinde) - genitiv  záporový.  V praslovanštině asi nebyl, a to je jeden z důvodů, proč se v R objevuje i záporový akusativ . Důvody vzniku gen. záp. byly vlastně již osvětleny v předešlém odstavci. Záporka ,,ne'' byla původně proklitická; genitivem  se zápor zesiloval a nabýval ještě na síle tam, kde se cítila partitivnost. I výklad, že záporka byla původně substantivem, má své stoupence: lze srovnat latinské ,,nihil-nic'', t.j. ,,ni hilum'' - ani nit, nebo lat. ,,non'' z ,,ne-oinom'' - ani jedno. Původně stával po sponě i v praslovanštině v takových případech nominativ,  ne genitiv.  Klíč k problému, kde se užívalo místo žádaného genitivu  spíše akusativu , resp. nominativu,  podal již Kott (I, s.v. genitiv  str. 388). Jsou tu citovány příklady z lidové poesie a upozorňuje se na nutnost vyhnout se dvojsmyslům ve větách jako ,,nebylo knížete v Praze''. Znamená to, že v Praze nebyl vůbec žádný kníže, nebo že ten určitý kníže tam v dané chvíli nebyl? Čím určitější je objekt, tím přirozenější je akusativ  nebo nominativ,  ale při objektech povšechně míněných, neurčitých je odůvodnitelný genitiv,  a to ještě i dnes. Hausenblas (Vývoj, str. 18) liší právem větu ,,nemám peněz (vůbec nikdy) a ,,nemám peníze'' (právě teď, abych si mohl koupit, co vidím v obchodě) atd. Proto je samozřejmý akusativ  i ve spojeních ,,nemám zuby, nemám sílu''. Genitiv  je dále častější v plurálu než v sing. (tak jako jazyky, jež mají člen  , mívají plurál leckdy bez členu),  více se užívá při abstraktech než při konkrétech. Přirozeně nám zní i dnes věta ,,to nemá obdoby'', ale stejně samozřejmé je ,,div nepřevrhl stůl''. Ještě jinak formuluje tyto protiklady P. Trost  (Sborník k historicko-srovnávacímu studiu slovanských jazyků, Olomouc- Praha 1957, str. 124: akusativ  záporový  může stát tam, kde ,,je možné časové pojetí, kde se mluví o pojmu existujícím závisle na čase''.

Typický je příklad ze stsl. Luk. 5, 32: nepridoch7 prizvat7 pravd6nik7, n7 grěšniky v7 pokajanie''. Tedy nikoli spravedlivých (jakýchkoli, kdykoli), ale hříšníky, na nichž teď právě záleží. Také ve staré němčině značilo ,,Ich han nicht Rosses'' -- ich habe kein Pferd -- nikoli ,,nemám tu svého koně'', ale ,,vůbec nemám koně''. O věci jednal též R. Večerka, Studie ze slov. jazykovědy, Trávníčkův sborník 1958, opíraje se o starší článek A. Thomson a (RFV 49, 1903, str. 192). Vedle případů výše uvedených uznává i další možnost záporových  akusativů , jde-li o děj s jistotou očekávaný, nutný nebo o závislý infinitiv,  netvořící syntaktickou a sémantickou jednotku se záporným výrazem'' Glag. Cloz. I, 392: nestydi se ispovědati grěchy svoje.

V RZK jsou tři případy záporových  akusativů : dvakrát v RZ ,,nebudu vám súditi svády'' a ,,Nechvalno  nám v Němcech iskati pravdu''. V RK ještě v Róž: ,,kamének nenadjidech''. Tento poslední příklad je nutno vyloučit, neboť je tu ,,nadjíti'' ještě v původním významu, totiž ,,našlápnout na něco'', takže je to vazba archaická, vymykající se našim kritériím; ale i kdybychom akceptovali význam již přenesený ,,nalézti'', je to typický příklad pro these výše osvětlené: nemluví se u kaménku vůbec, ale o určitém kaménku z prstenu, ,,závislém na čase''. Naopak je ve Skř. ,,není pérce, nenie blanky'', tj. ,,nemám psací potřeby vůbec''. Doklady k ,,souzení sporů'' by se dal interpretovat i jako genitiv  sing., ale spíše je to typ ,,nestyď se vypověděti svoje hříchy''.

Hausenblas (str. 48 nn) sebral doklady na záporné akusativy  různých typů ve staré češtině, t.j. při subst., při zájmenech, ve vazbách osobních i neosobních. Říká (str. 51), že byly již několikrát sneseny -- ale nejsou zdaleka všechny. Také není jisto, zda nemáme formy ,,otce, ducha, syna'' brát již za akusativy . Totéž se dá říci o zájmenu ,,co''. Že gen, ,,čeho'' je jako zápor dosti pozdní, vysvětlujeme tím, že tu bylo původně zájmeno důrazové, příznačné proti neurčitému nebo vztažnému ,,česo, čso''. Také tvary ,,tebe, tě, mne, mě'' nelze přesně charakterisovat. V. Brandl, Obrana LS, Brno 1879, znal ze stč. spisů 8 dokladů. Kromě těch a příkladů Hausenblasových je možno citovat namátkou - další, třeba ,,nenie bázeň Boží, nenie zlost v něm'', Žalt. Klem. 35, 2 a 91, 16; bychom tobě nepravili pravdu, Tkadl. S 4ěa; nič (nebo nic?) nenalezli, Pass. 590, 2; neroďte zlo nésti, Ev. Ol. 164 a; ne křivé svědectví svědčiti, Ev. Ol. 102a; Bóh svázané své nepostúpil, Vitb. 48, 34 (mělo tu být správně ,,nepotupil'', non despexit); pokrm a oděv, jež by člověk nepotřeboval, Hus, Páteř 92A. Pro stsl. sebral doklady Vaillant , uv. spis, str. 211 nn. ,,Dělejte ne jídlo pomíjející, ale chléb života věčného'' (uvádím v překladu, Jan 6, 27; ,,nenavidei dušo svojo...s7schranit jo'', Jan 11, 25.

Typ 4 -- protiklad typu oheň búřě - oheň búřný, parobi  krále - parobi  králevi (králevščí?).

Zde žádali odpůrci tvary adjektivní místo gen. posesivních.  Ale bez závad ,,prošla'' syntagmata ,,řvanie býka, rachet  hroma, zlobú vraha''. Námitka je lichá, ale nám jde o hlubší proniknutí věci. Hausenblas, uv. spis, str. 24 liší významy ,,klobouk pána, pánův a pánský''. Máme-li na mysli určitý objekt, vyjádřený zde neshodným přívlastkem, je gen. přípustný a někdy i jedině možný. Oberpfalcer (Jazykozpyt, str. 177) správně upozorňuje na spojení ,,noha koně'' proti ,,noze koňské'', kde může být význam i metaforický. ,,Oheň búřě'' je míněn jako část, projev bouře, a to bouře určité, s níž je srovnáván obraz bitvy -- vedle jiných projevů tohoto přírodního úkazu, jako hromu, deště, mraků atd. Oheň bouřný by nebylo tak jasné, bylo by míněno povšechně. Kromě toho nás etymologie poučuje, že subst. ,,búřa'' je asi postverbální, primární  bylo sloveso (furo - zuřiti). Proto by ,,bouřný oheň'' asi znamenalo spíše ,,zuřící oheň'', což by bylo spojení sice básnické, ale zde méně přesné. Ještě zřetelnější je obrat ,,parobi  krále'', kde Flajšhans -- ještě jako obránce -- chtěl čísti ,,kralé'' - královské, jako adj. Zde se mluví o významné, jedinečné a naprosto určité osobě -- o králi Karlu Velikém. Také ve spojení ,,řvanie býka'' se myslí metaforicky na objekt - na Kruvoje, ač ,,býk'' se může myslit i jako zástupce druhu, jako by zde byl ,,člen  kolektivisující''. ,,Rachet  hroma'' je něco jiného než ,,bubny hromné''. Naopak můžeme vykládat ,,lesní roh'',  o němž bude řeč na vhodnějším místě, jako ,,roh, ozývající se z lesa''. Přesná pravidla tu lze těžko stanovit, protože jak genitiv  posesivní,  tak i odvozená adjektiva jsou starobylá: Nestor eé néus, Hektoreon chitóna, erilis filius, tedy ,,loď Nestor ova, Hektorův chitón, pánův syn'', cituje Baudiš, Řeč, str. 52. Ve staré češtině je genitivu  v takových případech užíváno leckdy dokonce nevhodně: tělo hřícha, Ev. Ol. 157 a místo ,,hříšné'' je snad t.zv. genitiv  hebrejský.  Nejčastěji býval i v ,,pravých'' textech takovýto genitiv  při jedinečných pojmech náboženských: syn Člověka, pravice Otce, jmě Hospodina (vše shodně se spojením ,,paroby  krále''); již ve stsl. ,,rabi Gospodina''. Ale nacházíme i ,,dveře hrobu, duše lakomce'' (Hus, Páteř, 82d) obdobně Hus, Post. 5, výklad Origena; v nejistotách búřě morě světa tohoto, Hus, O manželství; boje sě Hospodina slávy, Žalt. Vitb. 14, 4;Ó tohoto ciesaře zlobě, Durychův zlomek leg., Cejnar , v. 4; v Ev. Ol. často: chlebem života a rozumu, vodú múdrosti a zdraví (ale to jsou asi skutečné genitivy  ,,hebrejské'' místo ,,moudrá voda, zdravá voda, živý chléb'') S ,,ohněm búřě'' se pěkně shoduje ,,plamen ohně z peci'', Ev. Ol. 111 b; najde tu i ,,syny krále'' (týž text, 111b), je tu i ,,břicho velryba, život panny''. Ani lidový jazyk se takovým spojením nevyhýbal, jak dovodil A. Patera, ČČM 63, 1889, str. 132 ze stč. divadelních her ,,kurvy syn''. Další doklady - bez hlubšího zamyšlení nad těmito otázkami - u Gebauera IV, str. 157 a 364.

5) oposice typů ,,dubi - listie'' při vyjadřování plurálu: u pojmů, na nichž více záleží a které mohou být personifikovány,  je plurál tvořen normálně ,,dubi'', u pojmů méně zdůrazněných dostávala ve staré češtině přednost t. zv. ,,singularia tantum''. Proto je v RK ,,jelen piena  hrdlo v listie; kamenie na Němce vrhú, nosichu pitie, jedenie, děva  zadřiéše si trnie''. Také v MV ,,je trnie - spinae''. To sotva znal domnělý padělatel na počátku minulého století. Protože ,,trnie'' je náhradou za plurál, je tu také imperfektum  náležité, viz dále. Samozřejmě je i sing. ,,trn'' v RK doložen. Zdánlivou odchylkou je ,,počechu třti spolu vojevati'' z Jar., kde bychom čekali spíše ,,třtie počě'', protože jde o svazky rákosu, jak ještě ukážeme jinde. Ale zde jsou stébla míněna jako zástup ci dvou válčících stran, jako bojovníci.

6) Za příznak určitosti a neurčitosti můžeme v R považovat v širším smyslu slova také intonaci ve větě, t.j. důraz kladený na nejdůležitější slovo. Rozdíl proti nové češtině je v tom, že v R odpadá demonstrativum: ,,poslednie budi jeho vražstvo'', t.j. ,,tento jeho nepřátelský čin budiž poslední''. Viz i naše úvahy k autonomnosti slova .

Adjektiva v komparativu  a superlativ u stávající v R na počátku nebo na konci věty (verše). To je ovšem v souladu s básnickým důrazem, který provází také jiné výrazy. Příklady: Bóh ti bujarost  da; ty ny vedi; Bóh nám sešlě pomoc úfajúcím (bedeme- li doufat); i by pótka kruta posledněje; vet  ti zbraně  (t.j. neurčitým příslibem jsou ti zbraně ); liška oblúdi tur (t.j. budeme-li chytří jako lišky), chcu zvěst i, kací z vás mi najlznějí; tie sie nám krušichu bohy; tie sie nám kácechu dřeva; bozi nám vícestvie dajú (dají nebo dávají?); měčem sě potýkaj (a ne mlatem); umre li glava čeledina, děti vsie tu...vladú.

V PV je zajímavé jen neurč. adj. v přívl. ,,Vyšegrade tvrd'', chceme-li verš takto členit.  Potom by spojení odpovídalo stsl úzu ,,rabe dobr7 i věrne''. Vokativ  bývá sloučen s nominativem  proto, že tu byla podkladem zkrácená věta: Vyšehrade, ty jsi tvrd. To ještě nevěděl např. J. J. Hanuš, Die gefälschten böhmischen Gedichte, Praha 1968 a domníval se, že je to chybné (str. 3). Lépe je však postavit ,,tvrd'' na počátek druhého verše a brát za doplněk. Jinak jsou v PV ještě neurčitá adj. v přívlastku: Vhltavy čisty, chládeček mil. Příznačné je postavení těchto adj. za objektem, kdežto při určitých příd. jménech je pořádek obrácený: v zelené luzě, vsieliký živok , velím snabzenstviem. 

V MPKV patří k těmto jevům spojení ,,žel krut''. Je to asi ,,formule''  českého minnesongu, o němž nic nevíme, neboť z něho máme jen tento zlomek. Důležité je zde postavení přivl. zájmen: v postavení ,,exaltovaném'', citovém jsou před objektem - moje radost, mój žel, na místech méně emfatických naopak: mysl moje, žádost moje. Zájm. ,,ona'' je ukazovací: onať je prúd (nebo ,,onatě?), t.j. ,,právě ona, právě ta''.

Leg. Prok: zde není vůbec zájm. ,,sien'', ale už ,,tento, tito''. Pádný doklad odlišnosti a mladšího původu textu.

MV: bez dokladů kromě uvedeného ,,spinae - trnie''.

Žalt. Glos. je text theologický, objektivisovaný, stylisovaný a bez osobního zaujetí pisatelova. Posesiva výhradně za jmény: typ ,,pánu mojemu'' se opakuje desetkrát, zcela jinak než v R.

Lib. pror. je nejzajímavější tím, že je tu doloženo zájm. ,,ov7'': rubíšek jest ova'' -- o předmětu vzdáleném (Libuše). Jmenná adj. v přívlastku chybějí, adj. složená jsou před jmény, ale při vázané a dost náročné formě básně z toho nelze mnoho vysoudit. Genitiv  tu nahrazuje běžně starší akusativ . Zato je zde jmenné participium:  spudí Plutonu poddána, výraz velmi archaistický , jinde v našich textech nedoložený.

Ev. sv. Jana je pro nás nejdůležitější a nejzajímavější. Kurzovo pravidlo o postavení důrazových zájmen a adjektiv před substantivem, nedůrazových za subst. je tu uplatněno přísně zákonitě: dav mnog, ke dňu slavnu, letorosly palminy, jmě gospodně, na greběti oslini (sic!), den slaven, syn člověč, zreno žitno, život věčen, sij syn člověč, v poslednější den, mě sama, pozdviženýma očima, samégo Boga věrna, drugý učeník, učeník drug, člověka sego, pristojáciech slug. Výjimka: porekadla nikakégo, ale jinak nebylo možno. Tedy: urč. tvar - jméno-neurč., nedůrazový tvar. Překlad z latiny je sice takřka otrocký, ale formy adj. i zájmen jsou voleny vždy dle toho, zda předcházely objektu nebo jej následovaly.

Zájmenem ,,s6'' se překládá ve stsl. a csl. textech nejčastěji řecké ,,hode, hútos'', málokdy ,,ekeinos''. První dvě pronomina odpovídají zhruba latinskému ,,hic'', které je do češtiny přetlumočeno dvanáctkrát pomocí archaického ,,s6, sij'', jež stojí ještě 3x za ,,ipse'', 2x za ,,iste'' a 1x za ,,is''. Tedy neklamný důkaz ,,pravosti'' a ovšem i přirozeného vývoje jazyka. ,,S6'' mělo v EJ tvary důrazové tam, kde bylo schopno přibírat částice  (.že, j6), ale samo mohlo být enklitikem: ,,sebesim, v svojasi, iz sebesi''. Zájmeno ,,j6'' je bráno v EJ jako personální a odpovídá latinskému ,,is''. Napočítal jsem 43 případů včetně překladu ,,de discipulis suis'' - o učeníciech jego. Výjimky: ea-quae = ježe; illam - jejé (gen.), illu = ju (masť, unguentum). U zájmene ,,ten'' jsou poměry složitější. Zdá se, že již začalo vytlačovat ,,s6'' - snad i proto, že konkurence příslovcí ,,tako, tamo'' a adj. ,,taký'' byla příliš velká. Nicméně je tu ,,ten'' ještě spojováno i se vzdálenějšími pojmy: illic - tuť; anni illius - léta togo; eos, qui = těch, jiže. Ale již také ,,ex hac hora'' - iz téj godiny, in horam hanc - v tu godinu, hoc unguentum - ta masť. U tohoto spojení se však lze odvolat na řecký text: túto to myron, nikoli ,,tode''. Masť již vlastně není, neboť ji vypotřebovala Maria Magdalena, a proto tu není ,,sie''. Zájmeno ,,on''  je v EJ dvakrát, jednou za ,,ille'', jednou za ,,hic''. Ve druhém případě je ,,oni'' téměř vhodnější než latinské ,,hi'' v originále. Kristus žádá Piláta, aby se zeptal těch, kteří slyšeli evangelium a kteří v soudní síni nejsou. Významné je též, že ,,on'' je v obou případech v nom. stejně jako v MPKV a nahrazuje patrně ,,j6, jen''. Zájm. ,,sám'' mělo ve staré češtině původní funkci vytýkací (ukazovací) a značilo ,,právě ten''. Ale od dob velmi starých znamenalo i ,,samojediný''. V latinské předloze je pro první význam zájm. ,,ipse'', pro druhý ,,solus''. V EJ je pěkně vidět, jak první význam přecházel v druhý. Je tu celkem 6 případů: ipse mihi mandatum dedit - on sám; solum Deum verum - samégo Boga věrna; me solum relinquatis - mě sama ostavíte; apud temet ipsum - u sebe sama; non sum solus - nejesum sám; (granum) ipsum solum manet - (zreno) se samo ostaneť. Tedy 3x ,,opuštěn od druhých'', ale rovněž 3x ,,sám osobně''. Jako neurčité zájmeno  zde platí ,,kto'', nikoli ,,někto'', ale ,,něterí'', ne však ,,někteří'', čímž by se padělatel ihned neodvolatelně prozradil.

Protiklad určitosti - neurčitost ve využívání akusativu  a genitivu  se v EJ málo uplatňuje. Převládá starý akusativ , a to i tam, kde vzniká dvojsmysl: sledova Jezus Petr! Ale u zájmen se oba pády  již střídají. Tak máme: aby Lazar viděli, Lazar zabili, Jezus viděti, mene sleduj, vzvýšiti syn, kto tě otázal, ostavi syn svój, poznali tě, samégo Bogy, jegože poslal jesi, uvede Petr, otieže Jezusa, mě tiežeši (tážeš se), tieži sě těch. Genitivu  je užíváno pro větší jasnost.

Genitiv  záporový  je kladen celkem důsledně: mne nevsegda imáte; nenávidí duše svoje (gen sing.), temy vás nepostigú , neimáši čaesti, porekadla nedieši, nemlevich ničego, neumyješi mi nogú (ale: ač tě neumyju!). ,,Niče nepročinichom'' je akusativ  vztahový. Je zde tedy celkem jen jedna výjimka.

Proti RZK užívá EJ posesivních adjektiv  takřka hyperkorektně.  Typ ,,parobi  krále'' není zastoupen. Máme tu zejména ,,ne greběti oslini, syn člověč'', (později běžné ,,syn člověka''), zreno žitno, syny světla - zde genitiv  ,,hebrejský''  vysvětlovací nebo explicativus; reč Esaie prorokova (bylo dlouho pokládáno za chybu), rámě gospodně, slávu člověčiu, Božiu, strach judejsk (strach z židů), tesť Kaipin, sieň papežinu.

Separátně zkoumané přidružené texty jeví dostatečnou rozdílnost a naprosto nemohou pocházet od jedné a téže osoby. -- Některé problémy z RZK jsme v EJ neřešili, neboť mnohdy jde o mechanické vpisky českých slov nad výrazy latinského originálu. Vliv řečtiny, jak ještě uvidíme, nelze však při provenienci EJ vyloučit.