Předložky se dají při rozboru našich textů i při jiných úvahách tohoto rázu dělit rúzně: na jednoduché (v) a složené (podle); na původní a odvozené, vzniklé ze substantiv (podle) nebo i jiných slov; nebo na ,,koherenční, adherenční'' a na ty, jež vyjadřují ,,neutrální orientaci'', tedy podle toho, jak konkrétní je poměr mezi předložkou a objektem: k první patří ,,v, na, vz, z, s'', k druhým např. ,,do, před, pod'', tyto jsou mladší než ony. Mladší je také ,,po, přě'' než ,,pod, přěd'' a analogické ,,od'' (místo ,,ot''), neboť zde přibyl sufix.
V archaickém textu RZK musíme čekat převahu předložek jednoduchých, původních a ,,koherenčních'', i když tu spolupůsobí žánr - lidová poesie bez hlubších meditací a složitějších gramatických i logických vztahů.
Nejpočetněji je ovšem zastoupena předložka ,,v, ve'' případně ,,u''; v oposici k ní stojí předložka ,,z, ze'', v EJ ,,iz''. V RZK je doloženo ,,v'' asi na 250 místech a to by mělo stačit k důkazu pravosti; spojení je lokálové nebo akusativní . V dalším čerpáme hodně z pojednání S. Herodes a, Stsl. predlogi, Issledovanija po sintaksu stsl. jazyka, Praha 1963. Zvlášť nutné je zabývat se vazbami od nové češtiny odchylnými.
Ve spojení v + lok. není mnoho rozdílů. Archaické je ,,v skořě, v nově'', ale i ,,v národiech'' ŽG, viz Gebauer IV, str. 501 nn. Ze stsl. Herodes analogie neuvádí. ,,V'' s akusativem bývá hlavně tam, kde má pěvec na mysli uzavřený, určitý prostor, dutý předmět apod. Příkladů je opět příliš mnoho, a tak se omezíme na výběr typických: v les, v Tatary, v srdce, v náspy, v ponížený úval, všechno v RK; v sieže vlasti, v osudie, v národ, v sněmy (RZ); v srdce (MPKV), v umyvadlo, v zemiu, v svoja (domů), v nebe, v sieň (EJ). Nová čeština by tu zhusta položila ,,do'', někdy také ,,mezi''. Časový význam dnes vymizel, ale v našich textech je hojný: v den, v blajodějné jutro, v jutro, v súmrky , v pól dne, v noc, v ta doby; v EJ: v den pogreba, v den slaven, v tu godinu, u věky, v život věčen, v poslednější den. Někdy nacházíme význam přenesený, ač původně místní: moment povšechnosti, přibližného směru v prostoru: v zad, u vsie u Polany, v přieč, v Pražany, v vrahy, v svoje ludi, v jednu stranu, v tři průdy, v dél, v střie cu, v setniny . Akusativ stává též při vztazích, stavech, situací a dějích, v nichž se objekt ocítá: v záhubu, v pahubu, v lútú sěč, nohu v krok, ruku v braň, v jedno vlásti, v boj atd; v imě gospodně, EJ, obrat ustrnulý, ale typicky slovanský, neboť v latině a vřečtině bývá ablativ. Pokládá se za význam ,,modálný'' (Stsl. slovník).
Plnost významu ,,v'' (proti ,,na, do'') se dá ještě jinak ověřit. Chodova ( uv. spis, str. 132) dovozuje, že ,,v zimě, v létě'' (proti čemuž byly také námitky, žádaly se prosté lokály) značilo spíše toto období se všemi náležitostmi, -- tedy jako v RK, kde se mluví o zrání -- nezrání plodů atd., kdežto prostý lokál vyjadřoval spíše jen dobu kalendářní. U předložky ,,na'' se věc, o níž se mluví, nemůže dostat do nitra, a proto je ,,na sněmišti, sódišti'', ale ovšem ,,v synagozě'' jako v našem EJ. Při časových určeních bylo ,,v'' užíváno absolutně, kežto ,,na'' platilo pro časový úsek, následující po jiném úseku (Chodova, str. 128 nn.). Naše texty vzorně splňují tento požadavek: večer projde na noc, den sě rozhořieva na poledne, v EJ ,,na zajutře'' (t.j. v druhý den). Zachována je i další zákonitost (Chodova, str. 98), že ,,v'' následuje častěji po slovesech složených než jednoduchých. Vyloučíme-li případy vět neslovesných , dostáváme statistiku:
| ,,v'' po složených slovesech: | st. texty | 37 |
| ml. texty | 35 | |
| ,,v'' po jednoduchých slovesech: | st. texty | 22 |
| ml. texty | 25 |
Jeví se znatekná převaha dokladů, potvrzujících pravidlo, jež je kromě toho přesněji zachováno ve starších než v mladších částech našeho kodexu. Nejinak se má věc u předložek ,,k, ot, na'', ba zde by byly výsledky ještě lepší, neboť ,,v'' samo zpravidla stačí k úplnému uzavření děje, kdežto druhé předložky vyjadřují leckdy jen jeho směr a postup. Upouštíme však od statistiky, neboť by mohla povstat námitka, že tento úzus je i novočeský a že dnes je v textech více sloves složených než jednoduchých.
Námitky byly pronášeny proti spojení ,,v hrad'' místo prý správnému ,,na hrad'', dále proti ,,v zemiu pade'' (soubojník s koně) a naopak zase proti verši, kde se vojíni ,,do řad postavichu'', žádáno ,,v řady''. Ale spojení ,,v hrad'' a ,,v zemiu'' je starobylé a správné. V prvním případě je nutno uvážit ,,hrad'' jako ,,ohrazené místo''. Patří sem ,,hraditi'' a u Vyšegradu (RZ) nesmíme vylučovat ani význam ,,civitas'', jak je běžné také u latinských autorů. ,,Hrad'' jako ,,hradba'' ve staré ruštině: ,,monastyr7 odělan7 gorodom7'', P. J. Černych, Očerki russkoj ist. leksikologii, Moskva 1956, str. 84. Naši pěvci asi navštěvovali feudální sídla, a proto je tu i předložka ,,v''. ,,Na hrad'' by bylo již deetymologisováno -- a značilo by v RZK ,,na hradební zdi'', jak dokazuje i Čest. 15, 13 a 15, 16: ,,řváše na hradě Kruvoj...meč jeho paděše v Pražany jak drvo se skály''. Doklad ,,v zemiu pade'' je opět odůvodněn původním etymologickým významem: ,,země'' je tu hmotný předmět jako prsť, hlína, jak nás poučí každý ES. Ostatně i ,,na hradě'' a ,,na zemiu'' se v RK vyskytuje, úzus již kolísal. Námitku však převzal i Komárek ve Sborníku (str. 267), neboť ve staré češtině takové spojení už není. Ve stsl. však ano: ,,v pot6, morě, goru'' aj.
Poměr předložek ,,do'' a ,,v'' chápou někdy odpůrci jako ostře vyhraněný: ,,do'' prý značí směr k něčemu, ,,v'' vniknutí (Flajšhans, Poznámky str. 15). Ale ve skutečnosti značilo i ,,do'' postup dovnitř, ač ovšem se důraz kladl spíše na trvání -- durativnost -- tohoto děje. ,,Do řad'' snad pro pěvce znamenalo ,,strategické'' řazení vojska v terénu, kde bylo více ,,řad'', nikoli o cvičební výkon. Pravděpodobně se tu již ,,do - v'' zaměňuje. Mladší Jar. (13. století) se tu již shoduje s ostatními stč. památkami, z nichž se dá citovat mnoho dokladů. Omezíme se na odkaz na Trávníčka (Vid, str. 70) z Hrad., Pas., Ž. Klem. Ž Vitb., dal. C, Alx V, Štít. Výmluvný je příklad z Leg. Kat. 1112 ,,by ji dovedla v to sbožie'', máme ,,do domu'', Hus Post. 16; do kláštera Otc. B 110a. Rozdíl obou předložek na př. v Alx. 2151 ,,do Libye, v zemi takú''. Oba pojmy totožné u Husa, Výklad viery VII F: ,,Ktož sú dobré věci činili, pójdú u věčný život, a kto zlé, do ohně věčného''. Cejnar , Leg. Má ještě archaičtější doklady (slovníček): do Benátek, sstúpiu do pekla. A zase naopak doklad, kdy ,,v'' značí jen směr: Mat. 17, 27: šed7 v morě v7r7zi udico, kde latinský text má ,,ad mare'' a řecký ,,poreutheis es thalassan'', ledaže by překladatel myslil ,,vrhl udici do moře - v moře''.
Průběh děje po předložce do je v RZK správně zachycen. Býval tu obrat spojený s ,,až'': řvůce až do oblak, do nedozíráma, ale není to pravidlem: ot země do oblak zřiechu, do úsvět a leže, do kuropěnie seděch. Zde by bylo ,,v'' nevhodné, neboť jsou to leckdy hyperboly. ,,Dráha'' děje bez ukončení nebo až do ukončení je patrná i z prefixu ,,do-'' u sloves ,,dobúřiti, dodati, docházeti, dodřieti sě, dojíti, dokročiti, doróstati, dostúpiti, doždati''. Odchylný smysl je v ,,dobýti mečů''. Podle Chodóvé (str. 98) je po těchto slovesech předmět častěji bez předložky. Tak i v RZK: 7x pád prostý, 2x předložkový. V eJ je ,,do konca milova je''.
V korelaci s ,,v'' je ,,z, iz'', významově velmi rozvětvené, ale základní smysl je určení místa. Pro ,,z'' je v RZK asi 60 dokladů, ani jednou tu není ,,iz'', která je zase trvale v EJ. Z těchto 60 případů je 50 u přísl. určení místa nebo analogických (z úvala - z osidl). Časově je míněno ,,púť z Vesny po Moranu'' (od jara do zimy života). Látkově je myšleno ,,kytice z viol a róží'' a ,,věnec z polský květóv''. Důsledná oposice ,,v-z'' se jeví i v přepise, jenž má jen 3x ,,s'' za správné ,,z'' před neznělou souhláskou (s králevých vojév aj.). Všechny tyto funkce ,,z'' jsou od nejstarších dob doloženy (Kopečný, ESSJ I, str. 77 nn.) Spojení ,,z Vesny'' by dnes znělo spíše ,,od mládí''. -- V EJ je situace obdobná: iz synagogy, iz sebesi. iz učeník, iz Judév, iz kňazév, něterí z nich; časové ,,iz téj godiny''. MPK: z dobrodružství.
Předložka ,,na'' je v korelaci s ,,s, se'', pokud se pojí s genitivem. Úzus předložky ,,na'' se v R málo liší od novodobého. Vedle původní funkce, t.j. vztahu k rovné ploše, se brzy vyvinuly též jiné poměry. Proti dnešnímu pojetí jsou archaismy již citované: na noc projde večer, den sě rozhořieva na poledne, ale i ,,dci na div slična, parob na paroby''. ,,Nad'' je zesílené ,,na''. Možná že tu bylo určení míry: ,,jsi na způsob otroků králových''. Podobné je ,,Šalomon smysl všel na vše lidi'', Alx. V, 26. Doklady na tento ,,opisný komparativ'' u Gebauera IV, 455; u Kopečného, ESSJ I nejsou. ,,Na paroby'' by mohl být i lokál. Toto ,,na-'' je v,,nadivno'', přepis ,,naddivno'' je asi chybný.
Za zmínku též stojí, že v R nemáme spojení jako latinské ,,ponere in mensa'', ač i tento způsob byl ve slov. jazycích běžný. Kopečný mluví v ESSJ I, str. 115 o ,,relativitě pojetí klidového nebo pohybového''. To pro R nepadá v úvahu, neboť zde není, jak jsme viděli, nic relativního, vše je ,,absolutně'' určité, plné.
Předložka ,,s, se'' s gen. vyjadřovala v zásadě směr shora dolů, a proto se vyskytuje v R všude, kde je ,,z'' nemožné. Tuto syntaktickou důslednost jeví opět pravopis, kdy je ,,dochylné'' ,,z'' za ,,s'' jen ve spojení ,,z hlavy (vienek) a snad ,,z mrakóv'', ,,z bojiště'' (ale je ,,na bojišti'' -- snad tu působilo znělé náslovné ,,b''). Vedle toho je 18 případů správné transkripce. V RZ'' z Dobroslavska Chlemca, se Mžě (jako ,,na Kladně, na Vsetíně... na Mži''), v EJ ,,glas s nebe'' (Otec na nebesích), v RK ,,slunce na tvrdosti nebes''.
Předložka ,,ot'' se kladla ,,při povšechně míněné poloze''. V našich textech je přísně dodržována korelace s předložkami ,,o, mezi, u'' i ,,kol'' aj. V následujících příkladech je úzus někdy jen stč., někdy i novočeský: ot vrcha, ot skalnatých hor, ot Zhořelských hor, ot vchoda, ot daleka, ot země do oblak, ot ramene, ot lesa, ot stolóv, ot muža k mužu, ot silna k silnu, ot jutra po večer, ot poledne, ot hrada, ot zad na skalnatý lom, ot Boha, ot pastuchy (kúpi jalóvku); poslední dva významy jsou již metonymické. Zvláštní případ ,,váleno ot Slavoj e (bojováno)'' je spojením předložky s gen. auctoris, považovaným kdysi neprávem za germanismus. Příčinně můžeme pojímat ,,ot'' v syntagmatech - jako ,,je mi z toho smutno''. Hloubější proniknutí do úzu předložky nám dovoluje pochopit některá obtížnější místa v R, např. ,,Radovan ot Kamena Mosta'' v RZ. Je ostatně vidět i z kontextu, že to není most přes řeku, ani malá osada, ale spíše terénní útvar nebo zřízení =0pt
dost mohutné. Není tu ,,nehorázný anachronismus'', jak bylo napsáno v nějaké méně významné publikací. Blíže k věci ve speciálních problémech. V EJ není ,,vzkresiti z mrtvých'', ale ,,ot mretvých''. Vidíme tu pozůstatek pohanského nazírání: ne ,,za stavu mrtvých těl'', ale ,,z říše mrtvých''. Proto je tu také ,,ot Boga vyšel jesi'' ne ,, z Boha''. ,,Skry sě ot nich'', kdysi napadené, je doložen ve st. češtině i ve stsl.; skryje sě ot horkosti jeho, Ž. Vitb. 18, 17; krysta sě ot obličeje Božieho, Comest. 12a. K místním určením i Herodes, uv. čl. str. 340 ,,ot Bethasaidy'', ne ,,z...''. Předložka ,,o'' je kladena ve shodě s rúzným žánrem našich textů. V RZK je jen u dějových substantiv nebo u sloves: běžný typ ,,znamenajte o pótkách''. Příčinný vztah je v MPKV ,,o lakavosti želeje'' jako bylo ve stsl. ,,plakati sě, dresel7 býti o'' + lokál (Herodes 346). V incipitech RK ,,kniha o piesniech'', vazba odporující běžné praxi vlastního RK. Dalo by se to vyložit jako elise místo ,,knihy napsané o'' jako v Dal. J 49 ,,o téj královně jest mnú opuštěno'', t.j. vyprávnění. Přístupný by snad byl i výklad ,,kniha obalující písně'' (Gebauer IV, 465) jako ,,vrata, dlaň, dveře o něco (nad něčím) zavřieti''; nebo je to lokál cílový - kniha, aby byly do ní vloženy písně: bolezn6 o slavě božii = k slávě boží. Výraz typicky hutný, shodný s ,,pravou staročeštinou''. -- V EJ patří obraty jako ,,o chudých slušáše jemu, otieže o učebniciech, o učení'' k lokálům, kdy předl. ,,o'' se spojuje se slovesy ,,mysliti, tbáti, péči míti, neroditi, ptáti sě'' atd.
Předložky ,,pod, před, nad, za, u, pro, pre, bez, při'' (tato poslední vůbec v našich textech není, jen jako prefix) soustavně nerozebíráme, protože jednak jsou nečetné, jednak je jejich užítí podobné novočeskému. Odchylky a námitky nejsou, leda proti spojení ,,drva zasazená přieč za drva''. O některých zvláštnostech se přesto musíme zmínit.
Jar. 10, 9 ,,niče neby prosto pre pohany'' je k výklady obtížné. Bývalo opravováno na ,,před pohany'' (Flajšhans, slovník k RK, str. 62 a 64) a vykládáno různě: ,,nic se před pohany neukrylo'' nebo i původní etymologický význam slova ,,prostý'' -- vpředu stojící -- ,,nic nezůstalo před pohany stát'' a snad ještě jinak. Nejpravděpodobnější interpretace je: ,,nic nebylo volné kvůli pohanům'', nikam se nemohlo, lidé se musili skrývat. K tomu nás vede jednak verš ,,I by prostá Haná Tatar vrahóv'', jednak i význam slova ,,prosto'', jež bylo i substantivem: volná vodní cesta, viz N. I. Tolstoj, Slavjanskaja geografičeskaja terminologija, Moskva 1969, str. 211. je i rčení ,,s mosta do prosta'' - do volné řeky. Etymologie ,,prostý'' u Machka, který vychází z abstrakta, je mylná: prostý - to, co stojí, co se před někým otvírá.
,,Vlaslav ...nad hrabivými meči hlásáše'', Čest. 14, 10: pěvci asi tane na mysli doslovná představa tohoto výjevu, shodného s líčením u Kosmy a Hájka (J. B. Mašek a J. Gebauer, LF 2, 1875, str. 97 nn.).
,,Drva zasazená za drva'', Čest. 15, 9 by nebylo ani nutné odůvodňovat. Obdobně Miklošič IV, str. 404 ,,v7sadi i za se na kóň - collocavit eum post se in equo''.
Složitější problémy nastávají při rozboru užití předložek ,,po, vz, dle, kol, utr'', z nichž poslední může být adverbiem.
Historický vývoj předložky ,,po'' je dosud sporný: od Machka, který rozeznává od původu pět různých ,,po'' až ke Kopečnému (ESSJ), který se kloní k názoru, že z praslovanštiny bylo přejato jen jedno ,,po'', jež se postupně rozvíjelo v různé vazby a funkce. Naše texty nám umožňují se přichýlit spíše k druhému mínění. ,,Po'' se v RZ pojí jen s dativem a akusativem , v PV -- a to dost překvapuje -- rovněž, v EJ je užití této předložky jako střiženo podle gramatiky, v RK převládá rekce lokální, a to v 33 případech bezpečně, v 16 pravděpodobně; kromě toho je tu ještě 6 dokladů s vazbou akusativní . Ve stsl. je ,,po'' s lokálem většinou jen tam, kde následují dva pojmy za sebou (jíti po někom apod.) V RK je tedy typ ,,po jutřě'' nejčastější, ač nacházíme již také ,,po jutru'' a ,,po tichúnku''. Věříme-li Machkovi, bylo by i ,,po'' s lokálem třeba brát za samostatnou variantu; důsledný lokál v RK, včetně starobylého Záb., by tomu nasvědčoval. Teprve po rozpadu starého deklinačního systému se uplatňoval tvar dativní, ač ovšem reakce zůstávala táž.
Kuriosní je, že V. N. Toporov ve svém zde již citovaném díle o lokálu ve slovanských jazycích kárá Hanku (na str. 169), že měl užít v RZ ,,po'' s lokálem, nikoli dativem, ve slovech ,,po zákonu svatu''. Flajšhans naopak potírá důsledný lokál v RK a žádá dativní koncovky (Poznámky, str. 8).
Původně se jistě užívalo předložky ,,po'' místně a časově. Vývoj lokálu se dál od pojetí směrového k polohovému -- snad i proto, že se sídliště rozrůstala a zabírala stále větší prostor. Proto se mluví o užití předložky ,,po'' ve funkci výrazů pro zabírání terénu, označovaného určitě i neurčitě. RK však užívá ,,po'' pro následování dvou objektů zřídka. Klade tu spíše ,,za''. Z toho jasně plyne nezávislost RK na RZ a také na EJ a vice versa a poučení, že předložce ,,po'' s lokálem byly v RK vyhrazeny jiné funkce. Opět skrytá zákonitost, o níž nikdo nemohl mít v roce 1817 ani tušení.
Máme v RK: drva zasazená za drva, krev teče za dušicú, výzvu ,,za mnú'' (dvakrát), za niem, za nimi) obé několikrát), vlna za vlnú, za lovcem žene, za voji, za třetím dnem, za Záboj em, za sčítem sě rozskočista prsy, (štít se rozlomil první), za vrchy, létati za ptactvem. Celkem 26 případů. Proti tomu je ,,po'' v této funkci jen jednou: ráz po ráze v črná ščíty, a to je ještě míněno spíše časově než místně. Rčení ,,po vrazech sě hnachu'' považuji za vazbu předmětovou, adverbiálně by bylo ,,za vrahy''.
V RK je ,,po'' užíváno nejčastěji k vystižení vztahů místních, prostorových a pohybových: po vsiej zemi, po chvrastí, po horách, vzácněji jako přísl. určení času ,,po jutře'' a způsobu (po slově), jednou je vyjádřena podílnost (v každej děvě bě po srdečce), jednou je tu vazba předmětová - vzdycha po svej milej. V RZ je akusativ ve stereotypním obratu o vyslání poslů ,,po Radovan'', atd., jinak dativ ,,po zákonu''. V EJ archaická lokální rekce ,,ves mir po něm ide''. V Jar. 9, 13 čteme ,,takto krupo je po sobě hnachu'' (Tataři křesťany). Snad jen ,,plzný, tábor , bodrost a pochládček'' byly předmětem větších sporů než toto místo. Odpůrci tu nácházeli buď germanismus (necheinader jagen) nebo latinismus - post se =0pt
persecuti sunt nebo hrubou chybu místo ,,před sebou''. Cizí vliv nemusil být ani vyloučen, tím spíše že obránci našli obdobné výrazy, např. ,,běžmy po Israhelovi'' - fugiamus Israelem, Exodus 22, 23 - tak i ve Vulgátě. K tomu psali úvahy hlavně Seykora, uv. spis, str. 26 nn., a Flajšhans, Osvěta 26, 1896, str. 895 nn. vedle dalších úvah. Seykora vykládal místo trochu násilně podle vzácného rčení ,,seděti po koních'' (zády ke koním). Citován býval i Ž. Vitb. ,,obrátil jsi ny po nepřietelech - avertisti nos retrorsum post inimicos'' a ,,pro panibus sedere'' - seděti zády ke chlebům, cítiti se nasycen. Ale byly též jiné možnosti. Š. Ondruš , Čs. přednášky pro mezinár. sjezd. slavistů v Praze, Praha 1968, str. 108 uvádí, že ,,hnáti'' mohlo značit i ,,tlouci'' (jakož měď ženeme, kartotéka Stč. slovníku, doklad z 15. století). To by pak znamenalo ,,tloukli je na jednu hromadu'', ale takovýto význam ,,hnáti'' v RK nikde nemá. Předložka ,,po'' má u sebe skutečně rozmanitý konglomerát; objevil jsem stejně jako Seykora, že stával i při komparativech, kde bychom čekali ,,před'': jsem lepí po tobě, Alx. V 354 nebo ,,kto mě viec ukojí po tobě'', Modl. 57a, t.j. více, lépe než ty.
Jinou eventualitu bychom mohli odvodit z W. Doroszewského, Studia i skice jezykoznawce, Varšava 1962, str. 208: ,,shodně se svou povahou, podle svých úmyslů, po tatarsku''. Ale to by byla novodobá brachylogie. Přemýšlel jsem též o možnosti ,,po své, t.j. po jejich, křesťanské cestě, kuda křesťané přišli'' jako dnes říkáme ,,šel k sobě'', t.j. do své kanceláře, domů. Ale to vše je násilné. Nejlepší výklad je Komárkův (Sborník, str. 236) ,,hnali je v řadách za sebou'', t.j. ,,jednoho za druhým''. Tato interpretace není ovšem nová, pochází z nejstarší literatury k RK. Kromě toho tu hájí K. RK jen zdánlivě, neboť hned upozorňuje na obrozencké nebo jungmannovské ,,hintereinander''. Bernštejn, uv. spis, str. 271 dovozuje, že starší je v takových případech ,,za''; tím se váže i na naše výklady na str. 299. Ze všech těchto důvodů je třeba Komárkův výklad doplnit a zpřesnit. Musíme vyjít při rozuzlení tohoto ,,obtížného'' místa (Flajšhans, Poznámky, str. 15) z J. Němce, který na str. 131 svých ,,Vývojových postupů'', uvádí staré spojení ,,po sobě'', které vedlo po vzniku slovesa ,,pósobiti'', původně ,,spořádat vojen ské síly''. ,,Zpósobila své zástup y proti ...'' Bibl. Ol. Gn. 14, 8 - direxerunt aciem. Je i stsl. adj. ,,posob6'' - alius alium sequens, takže bychom mohli číst i ,,posobě'', ano i ,,pósobě'' jako ustrunulé participium jako ,,samochtiec'' (též RK), naše ,,takřka'' aj. Vracíme se tím k mínění, že ,,sobě'' patří přece jen k Tatarům, kteří útočí, jak bychom řekli, ,,lavinovitě'', nebo ,,soustředným náporem''. nezvyklým u těchto kočovných jezdců. ,,Hnáti před sebou'' by byl zbytečný pleonasmus, jakého pěvci nikdy neužívají. V RK je toto sloveso na dvaceti místech a nikdy tu není představa, která bývá rkpu imputována ,,po sobě - před sebou'', ale vždy ,,hnáchu po vrazech'' apod. V jiných slov. jaz. je význam slova ,,posob'' trochu jiný: pomoc, podpora (Stsl. slovník s.v. ,,posobije'' aj), také v ruštině ,,posobie'' - pomoc; v češtině je tento základ neobyčejně plodný: zásoba - co máme ,,za sebou'', vůz posebný - přidaný, Kott; pósoba, pósobovati, =0pt
předsobný, předsobek. Moravské ,,podsobný'' o něčem, co je pod někým nebo pod něčím, později značí i ,,novější''. Je tu i ,,vůl ksebný, odsebný'' (Kott III); o koni to znamená ,,kůň po levé straně'' - vzhledem ke spřežení, ne k vozkovi. Slovenské ,,o sebe variti'' - zvlášť, samostatně vařiti. ,,Sobný'' v Mil. 63 je ,,příhodný, způsobilý, obratný'' (o cvičených orlicích), stč. ,,násobný'' - dvojí, co leží na sobě, ,,osob'' samostatně. Po deetymologizaci - dnes - je možné i zcela nelogické ,,předzásobení''. Stsl. posobovati = pospěchovati i pospěš6 stvovati, polské adv. ,,posobica'' - pokaždé, pol. ,,zesoby'' - v jedno, jednoho k druhému, Karlowicz VI, str. 368, lužické ,,posobicu, posobicy'' alius alium sepuens, ba i ,,jeden vedle druhého''.
Polské ,,nasobici'' - připravovat, dávat jednu věc na druhou, Karlowicz III, str. 266. Nejdůležitější doklady této ,,objektivisace'' starého spojení jsem našel u Trávníčka, Vid, str. 81 ze Štít. šach 301a 2: ,,pop všecky z chrámu vypósobil'' - vyhnal. Je též otpósobiti - odehnat, odstranit a ,,posoba'' - půhon, Klaret VII, 2249 (procuratorium). Náš výklad místa ostatně souhlasí se starší interpretací J. Letošníka, Dějepisný rozbor RK, Brno 1910, str. 41, obdobně též Oščádal.
Dle je předložka ,,nepravá'', k níž nacházíme v odborných publikacích konglomerát nejrůznějších forem, významů i vztahů a sporné etymologické výklady. Hlavní poznatek z čs. vědeckých prací, přepisovaný z knihy do knihy dosti mechanicky a zamířený zhusta proti našim textům (tak ještě Kopečný, ESSJ I, passim) je ten, že stč. ,,dle'' patří k ,,dělja'' t.j. ,,dielo, dílo'' a vyskytuje se ve 13. a 14. století jen ve významu kausálním a finálním, tedy buď jako ,,pro, kvůli'' nebo ,,za účelem'', nikoli však ve významu ,,secundum'' - podle. Tedy v typech ,,plakala dle bolesti'' - ,,Boha dle pilni budem''. Ve staré češtině prý existovalo ve významu ,,secundum'' jen ,,podle'' nebo ,,podlé'', patřící k základu ,,d6l-'' délka. Samostatné ,,dle - secundum'', dnes žijící jako knižní, prý vzniklo dekomposicí z ,,podle'' a vyskytuje se teprve od 16. nebo 17. století. Připouští se však jeho existence v některých ruských a sch. nářečích. Vytýká se též, že ,,dle'' v RK (podstavichu sebe dle dřevce) znamená ,,vedle'' a že se tento omyl zakládá na jiné Hankově mystifikaci, na čtení z Dal. ,,dle moře'' místo rukopisného ,,vedle moře''.
Někteří učenci uvádějí ,,dělja'' i ,,dle, podle'' na jeden etymologický základ, ale je asi nutno akceptovat hledisko těch, kteří tu vidí dvojí různý původ. Je tu však třeba několikerého zpřesnění. Předně není staré ,,dělja'' přímo přitvořeno k ,,dílu'', ale spíše ke slovesu ,,dieti''. Je i stsl. ,,drěvodělja'' - tesař, litev. ,,dailé'' - výtvor, práce, řemeslo. Viz O. N. Trubačev. Etym. slovar6 slov. jaz. 5, Moskva 1978, str. 8. Kromě ,,dělja'' existovalo i ,,děl6ma'' později ,,dělje'' a ,,dlje'' vedle dalších forem. Že toto ,,dělja'' nesouvisí přímo (leda snad v rané praslovanštině) s ,,délkou'', vidím z toho, že se uchoval náboženský archaismus ,,Bogala, Bogalja'' - pro Boha a v polském mladším ,,dzělja'' aj. Zde nelze vidět udání délkových nebo jiných rozměrů, ale jen odvozeninu k ,,dieti'', tedy ,,přičiněním, s pomocí'' atd. V češtině však se vyskytuje jen a jen forma ,,dlé, dle'', a to nelze vyvětlit jinak než kontaminací starého základ ,,d6l-'' a ,,dělja''. První forma si zcela podmanila a pohltila druhou, i když významy zůstaly oba. Je to samozřejmé, neboť zejména v hovorové řeči záleželo mnohem více na primárních, konkrétních vztazích než na dosti abstraktního pojmu ,,pomoci'' nebo dokonce ,,díla''. Staré ,,dělja'' žije podle Šanského (N. M., V mire slov, Moskva 1978) i ve slově ,,nedělja'' - neděle.
Skutečný tvar a původ našeho ,,dle, dlé'' nedovedeme nezvratně stanovit. Kořen i význam ,,po délce'' jako původní je celkem jasný, ale formu je nesnadno rekonstruovat. Mohl by to být lokál k ,,dla'' - je také, jak uvidíme, tvar ,,dli'' - ,,k dlja'', případně ustrnulé adjektivum v nom. sing. neutra. Potom by šlo o útvar velmi starý, neboť se pojil s předložkami ,,ve, po'' a dokonce ,,vz''. Byla by tu ,,gramatikalisace'' asi jako ve vývoji spojení ,,v ta doby - z původního ,,ta doba'' (Zubatý II, str. 44). V každém případě je např. ,,vedle'' útvar poměrně pozdní, neboť z praslovanštiny bychom měli ,,udlé'' z ,,od6l6je'' (Kopečný, ESSJ I, str. 73). Jestliže máme složeninu typu ,,po-dle'', musela i druhá část mít přirozeně samostatný a konkrétní význam. Odpůrci sice upozorňují na to, že máme ,,Poříčí'', ale nikoli Říčí'', ale je otázkou, zda lze srovnávat tvoření substantiv s tvořením předložek. Kromě toho jsou jak ,,Poříčany'', tak i ,,Říčany''. Přímou obdobou pro ,,Řiečie'' jsem nalezl v sch., (J. Popovič, Gesh. der. skr. Sprache, Wiesbaden =0pt
1960). Dvojtvary ,,podle'' i ,,podla'' se rovněž vysvětlují různě: Shevelov, uv. spis, str. 173 tu vidí kolísání ,,e-a'' asi jako v ukr. ,,vidkilja'' proti ruskému ,,otkole'' - odtud. Pro tuto možnost by svědčilo to, že máme vedle ,,kromě'' i ,,kromja''. Jiná eventualita by se dala vidět v původním rozlišení ,,dělja'' a ,,dle'': třeba v polském nářečí (Karlowicz) je ,,wula'' i ,,vule'', z toho značí první ,,kvůli'' a druhé ,,vedle'', nepůsobila-li ovšem blízkost slova ,,vůle''.
V žádném případě nelze připustit, že by ,,dle'' - secundum vzniklo dekomposicí z ,,podle''. Jestliže je toto ,,dle'' až později doloženo (ale uvidíme, že je to omyl), dalo by se to vysvětlit opět jen uvolněním starých konservativních forem, v nichž je psána ,,pravá'' staročeská literatura, a pronikáním tvarů z hovorové řeči do spisovného jazyka. Ale případ dekomposice by byl zcela ojedinělý. Kromě toho , že v našich textech daleko převažují jednoduché předložky nad složenými, můžeme uvést množství analogií, kdy je jednoduchý tvar tvarem základním, jenž byl později rozšířen dalším prefixem. Tak máme -- podle Kopečného ESSJ I, str. 231 -- základní ,,srědě'' a novější ,,posrědě''; výklad ,,dle'' z lokálu lze opřít o další útvary s koncovým ,,ě'', jež bylo zřejmě v praslov. velmi oblíbeno. Další případy takových novotvarů: če-proče; bliz - poblizě; bok - obok; čelo - učelo; kodě - dokade; utr, otr - uvnitř; tik, t7č6jo - dotyčna; d7no - udno; duž, d6lg - vzdluž; glede - vzgledova; gora, hore - pozhora; medju - izmedju; zad - izzad; kolo, kol - okolo; kon7 - nakon; kraj6 - pokraj; kromě - okrim; krog - okrog; město - v7 město; prěmo.naprěm; niz7 - poniže; v6rch, vr7chu - svrchu; put - poput; radi - poradi; vyše - povyše; dol7 - dolu; prosto - na...; p6rvo - najprvo; t.j. před; storna - postran6; svěnje-osven (t.j. vně, k ,,svój''); sreštu - vstřie c; v6ně - otv6ně. Omezili jsme se vždy jen na jeden prefix, ale mnohdy je jich mnoho, stejně jako u ,,dle''.
V našich textech je ,,dle'' vždy postpositivní, a to samo již svědčí o vysokém stáří těchto památek. Významy ,,dle'' ve všech případech, kdy se tu vyskytuje, mohou být sporné. Tak třeba v RZ ,,plzně dle'' může být ,,podle užitku'' i ,,kvůli prospěchu'', ,,Luděkova dle slova'' je sice ,,podle Luďkova povelu'', ale tento význam vyplynul - nebo mohl vyplynout - ze starého ,,dělja'', tedy,,protože Luděk rozkázal''. ,,Postavichu sebe dle dřevce'' je asi skutečně ,,vedle sebe, jeden podstavec vedle druhého'', ale jiný výklad byl (Flajšhansův) ,,kvůli sobě'', t.j. ,,kvůli obléhajícím, aby si ulehčili, mohli se opřít''. ,,Rozenia dle svégo'' v RZ a v Lud. je asi skutečně ,,podle stáří''. Zato je v EJ ,,ne Jezusa dle toli'' nepochybně k ,,dělja'', nejinak i v RK Jar. ,,búřa vstáše dle dceři taterska cháma''. Kuriosní je, že právě tyto významy ze starého ,,dělja'' bývaly pokládány za nemožné, např. Šemberou v jeho útoku na EJ. Pozoruhodné je ,,podle zákona dle'' v našem ŽG. To ukazuje zřetelně na to, že písař již dobře nerozuměl starému ,,dle'' a připojil k němu ještě přebytečné ,,podle'' pro větší jasnost.
Plodnost starého základu ,,d6l-'' dosvědčuje několik prefixů, které se s ním pojily. Vedle ,,po, vz, ve'' bylo i ,,ozlě'' (N. M. Šanskij I, 3, s.v. vozle a Srevnevskij II, str. 635). Lužicky je ,,wedli'' i jen ,,dli'', v polštině je též ,,dlu was'' - kvůli nám, kde je ustrnulý akusativ od ,,dla'' - délka. Polské ,,dla wody'' - podle vody je u Karlowicze I, str. 324 nn. Toto absolutní ,,dlu'', nemýlím-li se, u Kopečného není. M. Lozbe , Etymologičeskije issledovanija po rus. jaz., 6, 1968, str. 79, vyd. v Moskvě cituje doklad z 11.-12. století ,,cerky...v7 dlě i v7 preky imať 30 sažen7'' a říká, že útvar (v7) dlě, tedy předložkový nebo bezpředložkový lokál, vedl k vytvoření příslovcí a předložek včetně českého ,,vedle'' a ,,podle''. Polské ,,dla tego'' u Karlowicze III, str. 266 je ,,mimo to'' a vůbec se nedá spojit s ,,dělja''. Shodný výklad s naším má i nově vydaný Buslajev, uv. spis, str. 111 nn; autor však neuznává dvojí původ ,,dlja-podlě'', uvádí obé na týž základ a poukazuje na to, že maloruské ,,glja'' s významem cílovým je původu mladšího. Jakobinskij, uv. spis, str. 259 rovněž nalézá původní tvar i význam ,,dle, dli'': ukrajinské ,,dli vorot'' - vedle vrat, stejně jako ,,vozlě vorot''. ,,Podle'' je u něho literární útvar, značící ,,blízko''. Slovinské ,,dla, dlje'' platí pro čas, i prostor. Toto pojetí se blíží názoru Chodové (uv. čl., str. 147), jež také liší ,,dle'' pro místní poměry proti ,,dělja'', vyjadřujícímu činnost, účel atd.
V nejstarších primitivních poměrech vystačil jazyk s tímto základním významem ,,dle'', t.j. ,,po délce'', neboť vyjadřování takových vztahů bylo denní nutností. Došlo k deetymologizaci, pravděpodobné původní adverbium se stalo předložkou tak, jako ,,o'' značilo kdysi ,,kolem'', ale pak se rozčlenilo až k nepřehlednosti. Totéž platí o předložkách ,,na, po'' a dalších. Není divu, že někdy vznikly omyly také u starých písařů nebo překladatelů, kdykoli se potýkali s konglomerátem ,,dle, dělja''. Znám zatím dva případy. Jeden cituje Vasmer III, s.v. ,,podle'': polsky ,,podlug - soglasno'', tedy ,,ve shodě'', ale správný význam je ,,podél''. V Ž. Vitb. 80 čteme ,,nenie slično podle ženy muži smilstvo ploditi''. To znamená ,,pro ženu'' a my víme, proč tento omyl nastal: kdysi tu bylo ,,ženy dle'' z ,,dělja'', ale písař nahradil staré ,,dle'' mechanicky novějším ,,podle'', takže tu vznikla věta zcela nesmyslná.
Přesný stav věcí ve staré češtině nemůžeme přesně zjistit, protože jednak nemáme po ruce všechen materiál, jednak nevíme, zda někdy vydavatelé stč. textů neupravovali rkpy po svém a ,,dle potřeb'' protirukopisného spiknutí. Tak by bylo třeba prověřit Dal. 1, 31, zda je tu na pergamenu skutečně ,,podle moře'' a odkud čerpal Hanka svou konjekturu; kritická poznámka ve vydání Havránkově a Daňhelkově tu chybí. Podle Flajšhansovy Obrany (str. 228) by bylo třeba posunout časovou hranici ,,dle = secundum'' do 15. století. Jsou četné doklady v Brn. nauč. ,,dle spravedlnosti'', které se střídají se stereotypním ,,podle'' a ,,vedle práva''. Význam kausální a význam, který nás zvlášť zajímá, se tu stýká velmi těsně. Takové kolísání je možno vidět i v Leg. Kat. 2594 ,,dle všěliké potřebnosti'' (běhal Porfyrus mezi rytíři). Kott VI přináší další možnosti různého výkladu tohoto ,,dle'' v Leg. Kat., zvláště ve v. 2033, 2305, 2326 a 2344.
Upozorňuje též na archiválie z r. 1441 a 1442. Skutečné ,,dle = podle'' je asi ve v. 2.344, kde se mluví o modré barvě (po ranách), kterou světice nesla ,,dle ustavičnosti'', t.j jako znak věrnosti, ve shodě se svou ,,vytrvalostí ve víře''. Běžné staročeské ,,mnedle'', později ,,medle'' je sotva kalk za německé ,,meinetwegen'', význam je zcela jiný: ,,jářku'', t.j. ,,podle mne''. Taková slova se z cizích jazyků přejímají velmi vzácně. Máme i staročeské ,,mnedle'', t.j. ,,meam causam''. J. Jireček, O zvláštnostech... cituje na str. 39 ,,mne podle''. Ve svém nákresu cituje Jireček též ,,budeš Jana mne miesto sobě za syna jmieti'', kde konstrukce je podobná tomuto ,,mnedle''.
Po významu místním se u ,,dle'' asi nejdříve vyvinula funkce měrová. Zde je výmluvné místo z Leg. o papeži Silvestrovi (Cejnar 64), kde čteme ,,netřeba jemu jest krsta najmenšieho dle prsta'', t.j. ,,ani za mák, za zblo''. Je zřejmé, že tu není význam ani ,,pro'', ani ,,kvůli'' a že je to přímý doklad pro naše ,,dle'' z RZK - a je s podivem, že tento doklad nečteme v žádné novější české publikaci.
Rekapitulujeme: v RZK a v EJ je nutno - pro případné sestavení slovníčku - zaznamenat dva ,,leksémy'' v téže podobě: dvakrát za staré ,,dělja'' (dceře dle, Jezusa dle) v ostatních případech za ,,dle, dlé'', které je buď starý bezpředložkový lokál ke ,,dla'' - délka nebo ustrnulé adverbium, původní nom. neutra sing. Nejstarší význam tu byl ,,po délce'', z něhož se vyvinuly další funkce: označení míry a příčiny. Toto ,,dle'' žilo v hovorové řeči a ovšem i v lidové poesii; středověcí čeští stylisté se mu však dílem vyhýbali (pro nejasnost), dílem mu ani nerozuměli, a proto je nahrazovali běžnějším ,,podle, vedle''.
Archaická předložka vz se vyskytuje v RK devětkrát, je tedy ještě ,,v plné síle'', kdežto v ostatních stč. památkách je již vzácná. Pojí se zpravidla a akusativem , vyjímečně s lokálem - a takový případ máme v Lud. 19, 1, kde jde o ,,sedění vz výši'', označované odpůrci jako ,,nekrasa'' nebo nemožnost. Není prý možné ,,sedět do výšky''. Ale akusativ v RK by musil znít buď ,,vz výšu'' nebo ještě spíše ,,vz výš'' (vzhledem k pěvcově oblibě i-kmenů hlavně při označování prostorových poměrů). Tak je ostatně (vz výš) přímo doloženo v Jar. 11, 3. Je tu dvojí možnost: buď je tu ,,vz'' spojeno s lokálem, nebo je tu samostatně stojící adverbium ,,vzvýši''. Přesnou analogii má Kopečný, ESSJ I, str. 281 a 67: voda tekúšči ,,zdolě gory Kievskija''. Za ustrnulé adverbium považuje toto ,,vzvýši'' také J. Oščádal, O jazyku... str. 20 a upozorňuje na =0pt
známé a zcela běžné rčení ,,už jsem vzhůru''. Cituje také z Alx. ,,vz hotově'', opravované n ,,v hotově''. Je však asi lépe akceptovat rekci lokální podle ,,v7z dolě''. Samo ,,vz'' nemusí znamenat směr. P. I. Pavlenko , Dialektnaja leksika, Leningrad 1971, str. 169 má např. ,,vozdaleče...stojal terem'', který jistě ,,nestál do dálky''. Někdy je ,,vz'' také prostým zesílením ,,vospravdu, vozderžno'' (velmi zdrženlivě), vosposest6 - hromadně se posaditi, vospletyvať - začít létat, dokonce i ,,vosporodiť, vosposledovať''. Jsou možná rozmanitá přechýlení: vozboč - s boku, vozgolovy - v izgolov6e. Dokonce může ,,vz'' vyjadřovat i směr dolů: Miklošič IV, str. 402 nn. slunce vz hory spěje, zvěř plove vz vodu, úsilno sě vz vodu bráti. Mil. 100: vzdáli mil tisíc jest ostrov, asi též s lokálem; vzkape hněv mój na toto město, Kott IV, z Bible Ol. Gebauer, HM IV, str. 504 nn. sice uvádí jako původní tvary ,,vzdálu, vzdélu, vzhlúbu, vzhrúbu, vzstářu, vzšířu, vztiešu, vztlúšču a vzvýšu'', ale v bohatém dokladovém materiálu není toto -u ani jednou, vždy ,,i''. Zajímavý doklad je i ,,hrob zvejši čtyři pídi'', str. 505. Subst ,,zvéška'', tamtéž, svědčí o dlouhodobé existenci a rozmanitosti těchto útvarů.
Předložka utr, jejíž existenci jazykozpytci jen předpokládají jako kdysi astronomové jsoucnost planety Pluton, je doložena v celé staré slovanské literatuře jen jednou, v RZ ,,utr Vyšegradě''. Lze ovšem pokládat ji za příslovce spolu s bezpředložkovým lokálem, ale akceptovat předložku je lepší, neboť prosté lokály v našich textech vůbec nejsou. V češtině vězí tento slovný základ v několika slovech: útroba, ótori (A. Gregor, uv. slovník, str. 115 - drážka v sudě, do níž je vsazeno dno). Vyskytuje se i ve východočeském dialektu - I. Hošek, uv. spis, str. 29 - ve slově ,,jitřnosti'', t.j. ,,vnitřnosti'', po provedené přehlásce. Ve stsl. je ,,otr6'' poměrně časté a je též v onomastice, třeba v bulh. MJ ,,Etropol''. Slovo asi zmizelo ve staré češtině proto, že se mátlo s ,,jitrem'' - po zmizení nosovek. Ve stsl. prý bylo adverbium poněkud citově zabarveno, a to by bylo při ,,Vyšehradě'' pochopitelné. Jako ,,endon'' je uváděno z G. Hamartola (V. M. Istrin, Leningrad 1930, str. 340 v III. díle); u Stanislava I, 65 čteme k němu též ,,utiereň, utr6na''. V Supr. se překládá řecké ,,esó - iz otrij''. Vnitř, které tu bývá žádáno, je ovšem pozdější a podle Zubatého (II, 52) podivné a nepravidelné. Ještě zbytečnější je druhé -vn- ve slově ,,vevnitř''. Palacký a Šafařík (str. 90) právem tu vidí důkaz velkého stáří původní verse RZ. Pozdější písař již slovu vůbec nerozuměl, jak jsme dokázali v kapitole o červených značkách RZ . Etymologicky souvisí ovšem s řeckým ,,entera'', útroby (ne ,,vnútroby'') a latinským ,,inter'' aj. Eichler a Walter, Ortsnamen im Gau Daleminze, uvádějí MJ ,,Otresbude'' jako nejasné, ale může sem patřit.
Zdvojená předložka ,,kolkol'' je v RK 4x, ale jen v Záb., Čest., Ol. a Jar., kdežto jinde je ,,kol'' (Lud., Čest., Sbyh.) a kolem (Ol) i kolo (Jar.), toto poslední zřejmě jako původní akusativ . Původní tvar je asi ,,kol7''. Funkce prepositivní a adverbiální je tedy rovnoměrně rozdělena. Etymologicky je nutno vyjít ze střídání ,,squel/squol'', ke ,,kláti'', viz i koláč, koleno, koukol (Vasmer) - květ koldokola řasnatý. Sama povaha předložky činí zdvojení, považované za nesprávné nebo novodobé, možným. ,,Kolkol'' je doloženo v polských nářečích, k nimž má zejména Čest. blízko. Jako staré adverbium doložil ,,kol'' Flajšhans, uv. obrana, str. 265. Kromě novočeského ,,kolemdokola'' je i v kladštině ,,kolkol'' a ,,kolemkol'', viz Kubínovu Lidomluvu, str. 50 a 146. Hruška dokládá z chodštiny ,,vůkol kolem'' a ,,vůkol dokola''. Ve Výboru II, str. 1496 čteme u Oldřicha Prefáta z Vlkanova ,,nastrkali vuokol mnoho praporečníkuóv''. ,,Zúkol vúkol'' u Kotta V.
Jde tu asi o expresivní reduplikaci, oblíbenou u předložek tohoto typu; tento jev je blízký ,,silným'' záporům jako ,,ne a ne, pranic'' apod. Sem je možno zařadit i stč. formy ,,nikohého, nikomému'' (Oberpfalcer, Jazykozpyt, str. 252). Pro předložky přináší obdobné příklady Trávníček, HM Skladba, str. 159. Tak vzniklo ,,zez, k7k, vev, vov, zvz''. Stejný vývoj i v polštině a slovenštině (Stanislav II, str. 702).