předchozí kapitola rejstřík následující kapitola

  
11.8.1 Souřadné

Jako ve všech dosud probraných gramatických a částečně stylistických jevech v našich textech jeví se i v této kategorii proti ,,pravým'' památkám větší starobylost, a to v několikerém ohledu. Vedle zákonitostí, jež z vysvitnou z dalšího, konstatujeme hned velkou převahu jednoduchých spojek nad složenými (viz k tomu např. St. Žažu, Otázky slovanské syntaxe, sborník, Praha 1962, str. 275 - pro st. češtinu a ruštinu). Uvidíme také, že mezi jednotlivými domnělými falsy, přičítanými jedné osobě, jsou i zde propastné rozdíly.

Nejstarší formou souvětí souřadného byl patrně slučovací poměr. Toto spojení převládá v RZK tak, že o souvětí podřadném  lze mluvit takřka jen jako o výjimce. Situace je taková, že mnohdy ani nemůžeme přesně určit, kam patří interpunkce.

RZK užívají v parataxi všech způsobů ve slovanštině možných, t.j. 1) spojení asyndetického , 2) spojk y ,,a'' , vedle dalších spojek, jejichž hlavním komponentem toto ,,a'' je, případně i dalších konjunkcí a 3) spojk y ,,i''. Asyndetické  spojení je snad nejstarší, a to již proto, že spojk y, které bychom mohli mezi takové úseky vložit, by byly vlastně jen ,,upozorňovacími slůvky''.  Také ,,a, i'' bylo podle názoru většiny učenců interjekcionální povahy. J. Stanislav, Dějiny IV, Bratislava 1963 dokazuje pěkně na příkladech hlavně z evangeliářů, že tu máme archaickou formu parataxe.  O vhodnosti těchto vět pro umělecké texty se hodně psalo; poučný je např. článek V. V. Vinogradova, Grammatika russkogo jazyka, sv. 13 (vyd. 6 M 1954, str. 505). Bezezspojk ové navazování vět budí dojem živosti, děj má rychlý spád.  Klasickým příkladem je RZ, kde je asyndetická  parataxe hojnější než v RK. Tak je stavěn zejména klasický projev rozhněvaného Chrudoše  ,,Vstanu  Chrudoš  ot Otavy krivy, žleč sě jemu rozli po útrobě, triasechu sě lútosťú vsi údi, máchnu rukú, zarve  jarým turem...'' Obdobně je podán výčet kmenových náčelníků, obeslaných na Vyšehrad, aj. V RK bývají tyto věty spojovány pomocí nadmíru častého ,,i'', aniž vidíme jaký zvláštní situační rozdíl proti RZ.

Asyndetická  spojení mohou mít i smysl hypotaktický. Řeknu-li ,,nechoď tam, spadneš'', znamená to také ,,abys nespadl'', případně ,,protože bys tam spadl'' nebo i ,,spadneš, půjdeš-li tam''. Tento úzus v RZK není. Podřadné  vztahy, pokud jsou, vyjadřuje spojk a. Text je tedy starý, ale také prost jakéhokoli primitivismu. V ostatních textech by bylo možno vidět v asyndetických  spojeních snad jen jednu závislost vět po sobě následujících. V MPKV ,,žal těši, láska túži''  a ještě spíše ,,milost mě bude viniti, viniti mě nemóže''. Bylo by možno v obou případech vložit odporovací ,,ale''.

Souřadné souvětí v RZK má, jak již řečeno, daleko nejčastěji spojk u ,,i'', někdy též ,,a'' . Druhá je podle Flajšhansova slovníčku v RK asi osmnáctkrát, ale první na 276 místech. Z toho byla konstruována námitka -- dokonce prý povahy zásadní -- že stč. texty z 13. a hlavně 14. století mají daleko častější ,,a'' proti ,,i''. Také Komárek zakotvil tento postřeh ve Sborníku, a třebaže jeho úvaha obsahuje některé poznámky hlubší, je přece jen poplatná kvantitativní methodě bez zevrubnější analysy, ač takové počínání je již dávno překonáno, jestliže by je ovšem někdo uplatňoval na jiných textech než na Rukopisech.

Otázka obou spojek je pro nás a pro R nadmíru důležitá i proto, že se tu pravděpodobně přepis neodchýlil od originálu. Viděli jsme již, že nejvíce změn prodělalo hláskosloví, neboť zaniklé hlásky nebo spíše zvuky bylo nutno pro posluchače nahrazovat tak, aby se písně nestaly nesrozumitelnými. V otázce této kapitoly však nebylo takové počínání nutné.

Z literatury, kterou jsme k danému thematu prošli, pokládám za nejcennější článek J. Kurze ve sborníku ,,K historickosrovnávacímu studiu slov. jaz.'', Olomouc-Praha 1957, str. 89 nn. Hlavním thematem je tu sice užívání spojek při participiu  v typech jako ,,v7schode ot vody i vidě rozvodešta se nebesa'' a české ,,plete sě a neuměje'', ale jsou tu důležité poznatky i pro nás. Kurz prošel dle vlastního přiznání asi sedmdesát různých publikací a výsledek jeho práce je týž jako náš, i když jsme probrali jen krátký text a nepatrný fragment naší staročeské národní poesie:

V RK má ,,a'' význam odporovací pětkrát nebo šestkrát. Ostatní případy skvěle potvrzují Kurzovy výtěžky. ,,A'' tu nikdy neuvádí novou skutečnost, ale vždy jen vysvětluje nebo doplňuje, co bylo řečeno krátce předtím. Při hutnosti, plastičnosti a rychlém dějovém spádu  RZK nebylo ovšem příležitosti k takové ,,retardaci'' mnoho. Ale přesto máme: Ben. 6, 20 ,,Němci tahú, a sú Němci Sasíci'', Ben. 6, 23 ,,(Sasíci) paky (t.j. za to, že jim všecko dáte) vám vyžehajú dvory, chyžice.  A všecko vyžehachu...'' Sbyh. 25, 5 ,,(Sbyhoň ) otnese (dívku) u hrad, ach a u hrad tvrdý''. Jar. 12, 28 ,,(Hospodine) shlaď (vrahy) u věk a věky věkoma''. Čest. 18,4 ,,(duše Vlaslav ova) vyletě na drvo a po drvech siemo tamo'' (zde by snad mohlo být též ,,i'', ale skutečně nový děj tu nenastává). Čest. 17, 17 ,,A sie sdiéše Vojmír i sdiéše Čsmyr'' (jde o pohled do minulosti, o rekapitulaci), pokud jde o činnost Vojmírovu, válečná akce Čestmírova je popisována v následujících verších -- příklad zvlášť vhodný. Konečně Záb. 24, 21 ,,juž nám nedaleko hory a juž hlúček vrahóv (poražených už předtím; je však možné číst také ,,aj, juž'' a přičlenit  počátek věty k následujícímu textu. Výjimky z pravidla jsou snad jen dvě: Kyt. 26, 13 ,,kytice z viol a róží'' (ač ovšem jde o květiny z jednoho celku, tedy nic zvlášť nového) a Záb. 24, 30 ,,bohóm...dat množstvie obětí a jim hlásat milých slov''. Ale je možné, že je třeba interpretovat: ,,oběť'' jako ,,votivní slib'' ve významu původním -- a k tomu je vysvětlivka, že se tak má dít ,,milými slovy''. ,,violy a róže '' jsou ovšem v textu mladším. Pro zjednodušení jsme citovali nejen příklady na ,,a'' jako spojk u souřadného souvětí, ale také ve funkci ryze kopulativní.

V RZ není ani jedno ,,a''.

Hypersyntaktikové by řekli, že ,,a'' je konektor rekursní, kdežto ,,i'' prospektivní. V nové češtině může mít jedna a táž spojk a obě funkce a stačí -- obrátíme-li pořádek vět: ,,přijď, budeš-li moci'' (rekurs.), ale ,,budeš-li moci, přijď'' (prospekt.). V jazyce RZK nic takového není. Jinak vysvítá tento syntaktický vztah i z materiálů ESSJ 2 (s.v. ,,a'', ,,i''), ač to tam není výslovně uvedeno a významy obou spojek jsou podrobněji členěny.  ,,I'' se vyskytuje v RK jednotlivě i zdvojeně a má významy: kopulativní při spojení dvou rovnomocných nebo i stupňovaných pojmů (ohněm i měčem, pomstu i pahubu), adjunktivní (,,i vzjietři sě národ Tatar'') a ,,kontinuační'' (vola k bohóm i vztřas ú sě drva). Užíváme tu terminologie ESSJ 2. Od dalšího členění  pro úsporu místa i času upouštíme, ač by to bylo možné a snad i žádoucí. Jiné funkce ,,i'' (adversativní nebo dokonce koncesivní) jsme v R nezjistili, nebyla k ním příležitost.

Že má Kurz pravdu proti Komárkovi a Bauerovi (Vývoj, str. 37), kteří viděli ve spojce ,,a'' připojení nového děje, nové myšlenky'' dokazuje také množství složených spojek jako ,,ani, ati, aby, ande , ače'', které vždy vycházejí ze skutečnosti dané textem předchozím a míří ke smyslu toho, co následuje. Kdyby tomu tak nebylo, měli bychom ,,iti, ini, iby, inde, iče'', i když se tyto útvary (nebo jim podobné) občas též vyskytnou. Pro dobu RZK these Bauerova nemá platnost.

Příkladem pro navázání dvou dějů par excellence je spojk a (možná i citoslovce  ,,aj'', vzniklé též etymologickým sloučením obou spojek předchozích. V RZK je dosti hojná. A. Jugov  dovodil ve svém vydání ,,Igora''  (str. 196) rozdíl mezi epickým a lyrickým ,,aj''. V epice má smysl ,,a tu'' -- obsah předešlého je převzat a přiřazen na něco nového; v lyrice by mohlo být chápáno jako interjekce.  Jugov  uvádí ,,a i by pri večere'' pro staroruskou epiku, ,,a již bylo k večeru''. V RK je obojí ,,aj'', a to lyrickésnad v LS ,,AJ, Vletavo'', kdy bychom mohli tlumočit přibližně novočeským ,,nu tak, nuže''. Tak i ve Sbyh. jednou a v Ben. dvakrát, nikoli však v Čest. a v Záb., kde je ,,aj'' skutečným prospektivním i rekursivním konektorem, a to asi čtyřicetkrát, počítáme-li též složeniny  ,,ajhle'' (raději ovšem ,,aj, hle''), aj, ta. V lyrice už ,,aj'' vůbec není.

Toto ,,i'', ať samostatné nebo ve spojení s ,,aj'' bylo pravděpodobně zastoupeno častěji tam, kde šlo o delší souvislé vyprávění. V hovorové řeči, v krátkých otázkách a odpovědech patrně převládalo ,,a''; myslím, že v tom je důvod, proč tak převládlo v nové češtině nad ,,i'', jež se stalo spíše spojk ou knižní a nabylo různých významů druhotných: stupňovacího, vytýkacího a dokonce odporovacího (Machek i ESSSJ 2). K důrazovému ,,i'' je možno vidět náběh v Záb. 22, 5 ,,I jáz pójdu'', ač vystačíme se smyslem adjunktivním.

LP užívá ,,promiscue'' jak ,,a'', tak ,,i''. v interpolaci Leg. Prok. je třikrát ,,a'', vždy jako spojka  slučovací, tedy zcela jinak než v RZK.

Spojk y ,,naliť''  a ,,ande''  nacházíme v RK, ale není jisté, zda slouží jako spojnice dvou vět nebo jen uvozují věty jednoduché. Větší celek je takto navázán v Jar. 9, 27 ,,Naliť Uhřie v setniny  sě shlukú, naliť oruženi s nimi střetnú''. Jinde je ,,naliť'' (3x) ve funkci ,,adjunktivní'', blízké probranému ,,aj''. Obdobně ,,Tu sien ješutno v Tatary teče, ande milosrdie Bóh prosi'' pravděpodobně s významem ,,a tam'', opět s blízkým vztahem  k předešlému. Snad podbarveno ironií: a tam, mezi nelítostnými Tatary, k nimž se ostatně utekl ,,ješutno'' - marně.

Spojk a ,,obako''  se vyskytuje jen v MPKV a v EJ. V MPKV má smysl asi adversativní: obako  mi da (dívka) žel krut), v EJ jde o mírný protiklad ,,věru obako  i z kňazev mnozi uvěrichu...'' za latinské ,,verum tamen''.

Spojk a ,,ni'' je v RK šestkrát, a to jak samostatně, tak i zdvojeně. Význam jako dnes. ,,Ani'' nemá dokladů z nejstarší doby a do kontextu RK by se nikde nehodilo, neboť nikde tu není přímá návaznost na předešlý děj, vždy jen na příští (etymologicky složeno ovšem z ,,n-i''). Vztahuje se na jednotlivé předměty ,,ni mi bratra, ni mi sestry'' nebo na celé věty (ni siemo, ni tamo ustúpeno). Opět důslednost jazyka, jemuž imputovat ,,tisíc chyb'' je hřích do nebe volající.  

Souvětí odporovací je v RK vyjadřováno spojk ami ,,ne, a, jedno'' , v EJ také ,,že, ne, neže''.  Viděli jsme již, proč nemohlůo být v RK ,,ale''. Můžeme přidat další důvod, i když ovšem se zdá subjektivním: snad bylo ,,ale'' spojk ou spíše racionalistickou, vhodnější pro prózu, tak jak nemůžeme v RZK čekat nějaké ,,anobrž'' nebo ,,mnedle''. S poměrně pozdním vznikem spojk y ,,ale'' počítá S\lawski, ES jez. polskiego, Krakov, 1952, s.v. V RK i v nejstarších stč. textech uznaných je jako odporovací poměrně četné ,,a''. V RK je šestkrát; k Flajšhansovým příkladům ze Slovníčku je nutno ještě přičíst Čest. 16, 22: ,,neže sě poznaje, že slunce pokroči na tvrdosti nebes, stúpiš tamo na miesto, a neže slunce postúpí ...dojdú voje''. Pěvec říká, že první část děje se uskuteční ještě před východem slunce, ale druhá až bude viditelné nad vrchy. Zřetelnější je adversativní funkce v Čest. 15, 14: meč...padáše jako drvo (meč bránícího se Kruvoje) ,,a po horách mnoho dubóv'' (t.j. obléhajících vojínů). Také v EJ je týž úzus: ,,otče, spasi mě iz téj godiny; a proto pridech...je za latinské ,,sed''. Kromě toho ještě dva případy. Jinak je však, jak jsme viděli, v EJ pro mírnější zápor užíváno příklonného ,,-že'', V RK je dále za ,,ale'' užito odporovací spojk y ,,jedno'' spolu s významem omezovacím: jich bojie sě ptactvo (těkajících duší), jedno sovy nebojie sě - ale jen...K tomu dobře Bauer, V7voj, str. 57 nn. Proti ,,ne'' ve významu ,,ale'' v souvětí z Jar. ,,Dlúho vlasti v míře biéchu, ne ot vzchoda búřa vstáše...'' (7, 28) byly dlouho vznášeny námitky, ale sám Komárek je odmítl na podkladě dokladového materiálu. Rozdíl proti ,,a'' byl snad v síle adversativnosti: popírá se tu závažná skutečnost, obsažená v předešlé větě. Viz F. K. Tarlanov , Sborník Istoria rus. jaz. I, Leningrad 1976, str. 157 nn. V EJ bývá ,,ne'' rozšířeno příklonným ,,že'':  pridechu ne Jezusa dle toli, neže  aby Lazar viděli''. Ve větách tohoto typu lze vidět i souvětí stupňovací. Výběr adversativních spojek se důsledně váže na slovní zásobu RK vůbec. Lze pěkně zdůvodnit, proč nejsou v RK spojk y, jež uvádí Bauer na str. 45 nn: ,,pak, pakli'' má ještě neetymologisovaný význam ,,potom, zato'', ,,všeliko'' je ustrnulé ze zájmenného základu, jenž je v RK ještě v plné síle, a kromě toho zde vůbec nenajdeme komponent ,,-lik-''. V úvahu nepadá ani ,,avšak, však'', z téhož důvodu. Nemohlo tu být ani ,,přece'', pocházející z ,,před sě'', apod. Chybějí také všechny složeniny  s ,,brz-'', protože v jazyce našich textů není vůbec ,,brzý'', ale vždy ,,ručí'', případně ,,záhe''.

Souvětí vylučovací má v RZK opět velmi archaickou tvářnost. V RK je spojk a ,,buď'', jak jsme již uvedli - ,,veď nás, buď v před, buď v zad'', t.j. ,,budiž to vpřed nebo vzad''. Jiný úzus je v RZ ,,budete jim oba v jedno vlásti (dědinám) či sě rozdělíta...Námitky se týkaly jednoduchého ,,či'',  ale neprávem. Požadavek Bauerův, aby ,,či''  stálo jen v otázkách disjunktivníh. t.j. takových, které ponechávají k odpovědi jednu ze dvou možností, je tu splněn. Nenalezli jsme ovšem v ,,pravé'' stč. literatuře rozlučovací otázku schamatu ,,O - či''; nejblíže je tu Ž. Vitb. 29, 10 ,,či - či'', ale Machek poukazuje na ustrnulé ,,já či ty?'' a na samostatné ,,či''  ve slovesnštině. ESSJ 2, str. 126 cituje obdobné ,,přijdeš, či nepřijdeš'' bez dalších vymezení.

Věty vysvětlovací a důvodové v pravém smyslu slova v RZK nejsou. Kdyby byly, měly by pravděpodobně spojk u ,,-ť, -ti'' nebo snad ,,bo'' jako je v EJ.

K těmto větám přiberme ještě zvláštní případ t.zv. nepravých vět vztažných, které jsou stavbou i smyslem spíše důsledkové. Jde o případy, kdy věta uvozená vztažným zájmenem nebo příslovcem má užití ,,navazovací'', nikoli odkazovací. Počíná se tak vlastně zcela samostatný nový dějový úsek. Tento způsob je zvlášť hojný v latině, kde ,,qui'' -- který -- může na počátku věty znamenat i ,,et is'' -- a on -- ale je znám i z jiných jazyků včetně germánských. V RK je v Čest. 17, 12 ,,na čeže Čestmír vece'' a zde byla uplatňována námitka, že je to kalk za novodobé německé ,,worauf''. Ale i ve slovanštině byly věty tohoto druhu od pradávna známy. Tvar ,,če'' jsme již odůvodnili, poukázali jsme na ustrnulá spojení ,,pročež'' a ve Tkadl. ,,o čež'', ale zde zbývá rozbor syntaktický. Naši odpůrci se tu dostávají do vnitřních rozporů. Archaické ,,pročež'' je známo a vykládá se jerovým vývojem, ale na druhé straně se tvrdí, že je to tvar ,,knižní'' a latinismus z 15. století (Bauer, Vývoj, str. 105 a také ESSJ 2, str. 130) a ještě jinak ESSJ 2, str. 583 ,,pročež ujec nepozval nás k sobě'' prý adv. tázací. Latinismus to být nemůže už proto že by v 15. stol. musilo být ,,na což, za což, pro což'', protože se tu ,,co'' již dávno cítilo jako nominativ.  ,,Pročež'' je doloženo i v Pas. a Žalt. Klem., nehledě k našim textům, a cítilo se jako archaismus , jak vidno z toho, že bylo nahrazováno a opravováno různě, třeba srozumitelnějším ,,protož'' v mladších rkpech. Týž postup v historiii textu nastal i v našem EJ a v jeho mladších adaptacích.

V literatuře dobře osvětlil tyto jevy E. Fränkel, Baltoslavica, Göttingen 1921 hlavně poukazem na polské ,,což'' (což dopierno - natož pak, aby tak, tím spíše). Ve výrazech, o něž nám jde, je,,čež'' vždy spolu s předložkou  a vždy -- a to je zvlášť důležité -- se vztahuje nikoli k jednomu slovu, ale k větnému celku. Logický postup byl tento: ,,tako Vojmír řeče; če řeče? to, na co (''načeže'') Čestmír říkal to a to. Vedle latiny jsou i v řečtině obdoby v zájm. a spojk ách typu ,,hostis, hote'': první část je ukazovací, druhá tázací nebo neurčitá a celek nabývá funkce vztahu. Řekl-li v Aeneidě král větrů Aeolus své známé ,,quos ego..'' (lze přeložit jen ,,já vás...) je nutno vidět tento myšlenkový postup: jsou to takoví ničemové, že já je...'' Obdobnou úvahou dospějeme i ke správnému chápání staročeského ,,ký'', viz dále. - Pokud se ,,nepravá věta vztažná'' váže jen na jeden pojem, bývalo ovšem užíváno ukazovacího ,,j6, jenže''  atd. - pro ,,načeže'' mám nejstarší doklad z Komenského Lab. 193, pro ,,začež'' z ,,Práv řezníkům chrudimským daných'', ČČM 38, 1863, str. 214 ,,tovaryše...mají..vzěti a zaplatiti, začež by to strženo bylo'' (ale to ovšem není nepravá věta vztažná). Doklady jsou sice pozdější, ale územně nejsou vzdáleny od RK.

Ale také zájm. ,,j6'' je v tomto druhu vět v našich textech zastoupeno, a to v EJ ,,ježe jáz iz sebesi nemlevich'' a v LP ,,jehož ni Alexandr nemóžéše, ni silný Evandr...'', kde se ,,jehož'' vztahuje dokonce na myšlenku, která následuje, a na celý větný celek - úplně jinak než v RK; v EJ by bylo ,,ježe'' správně, objektem jsou slova, výrok předchozí. V žaltářích je mnohokrát ,,čso, co'' místo ,,to'' a někdy též demonstrativní ,,se'', ale nevíme, zda tyto vazby nevznikly doslovnými překlady z latinské předlohy. Bylo by tu třeba ještě mravenčí filologické práce. Nevylučuji ani, že se ,,pro čeže'' a ,,na čeže'' uplatnilo proto, že ,,pro něže'' a ,,na něže'' bylo méně zřetelné a nom. sing. neutra se mohl mást s nom. plurálu. Celkem jsou ovšem tyto věty ve staré češtině velmi vzácné a ostatně i v RK je leda jeden případ. Syntakticky je podobný Dal. 68, 9, 10. ,,všickni (Němci) chtiece českú zemi osaditi, když by všechni Čechové byli zbiti''. Není to věta podmínková nebo časová, ale ,,nepravá vztažná'', neboť autor chtěl říci, že pobití Čechů by nastalo až po obsazení země (...a tu by byli...zbiti).