Dokumenty rkp. sporu

H O S T
měsíčník pro literaturu a čtenáře
Číslo 6/2001

r e c e n z e
strana XVIII: Rukopisy

Rukopisy královédvorský a zelenohorský, Blok, Třebíč a Brno 2000, překlad E. M. Nováková, 88 s., náklad a cena neuvedeny.

Po dlouhé době se k širší čtenářské veřejnosti opět dostává dvojice děl, která hýbala názory české společnosti po celé 19. století a jejichž původ nebyl dodnes spolehlivě objasněn, jak ostatně dokládá i polistopadová obnova České společnosti rukopisné. Ať už je to ale jakkoliv, nelze popřít, že v předmáchovském kontextu patří Rukopisy královédvorský a zelenohorský společně s Čelakovského Ohlasem písní ruských a Polákovou Vznešeností přírody k několika málo titulům, které mohou oslovit i dnešního milovníka poezie.

Oproti soudobým dílům však byly RKZ vždy v jisté nevýhodě, kterou představoval jejich archaický a často obtížně srozumitelný jazyk. Není proto divu, že zanedlouho po jejich zveřejnění byly učiněny pokusy o adekvátní přetlumočení do současné češtiny. Zatímco však překlady z autentické staročeštiny, například Pelánovu Legendu o svaté Kateřině, lze, i když velmi zjednodušeně, chápat jako prostou jazykovou modernizaci, narážíme v případě RKZ na značná úskalí: jejich jazyk totiž v sobě obsahuje jevy z několika časoych období, a je ho proto nutné považovat za umělý básnický výtvor a podle toho s ním také nakládat. Stačí převyprávět libovolnou báseň RKZ současným jazykem a ihned vysvitne, kolik ztratí ze své estetické působivosti. Nemluvím tu jenom o nádherných eufoniích, které provedení přehlásek nevyhnutelně zahubí (např. nocú pod lunú za nimi lúto - Záboj), ale i lexikum, které dodává celému dílu onen slovy těžko postižitelný nádech starobylosti (stranou nechávám, zda oprávněně nebo ne, neboť z hlediska estetického se mi taková otázka zdá nepodstatná).

S těmito a podobnými nesnázemi se jistě musela vyrovnat i E. M. Nováková, když přistoupila ke svému nelehkému úkolu. Vezmeme-li si na pomoc starší překlad Bednářův, musíme konstatovat, že se jej zhostila s vysokou mírou zodpovědnosti a ze vzájemného srovnání vychází se ctí. Na první pohled je totiž jasné, že se mnohem více drží předlohy, výborně se orientuje v záludnostech staročeštiny a dokáže mnohem lépe uchovat původní význam. Příklad za všechny: tam, kde Bednář překládá původní i jedinú družu nám imieti jako jediné společné jho nám bylo nésti, najdeme u Novákové téměř doslovné jedinou družku mít jsme měli; o tom, který z překladů je vhodnější, snad není třeba mluvit. Přesto se ani ona nevyhnula určitým posunům, které dle mého mínění nebyly zcela nezbytné. Překládat nepřítel místo vrah, byť z hlediska autentické staročeštiny náležitě, kraj místo vlast nebo muži upřímných zraků místo jiskrných či vynechat všechny přechodníkové vazby je snad až příliš poznamenáno snahou dovysvětlovat na úkor básnického účinku. Větší systematičnost by také neškodila v překladech deminutiv: tím, že Nováková například v básni Opuštěná přeložila výrazy o(t)čík, rovec a travka jako tvary základní, zcela setřela její intimně melancholický ráz. Podobnou nesystematičností jsou poznamenána i vlastní jména: vystupuje-li zde Lubuša jako Libuše, je to pochopitelné jako úlitba tradici, proč se však z Lutobora stal Litobor, když jen o pár stránek dál vesele tepe své nepřátele jeho téměř jmenovec Lubor, tentokrát však bez přehlásky? Nakonec ještě poznámka k veršové technice překladu: většina básní RKZ je vždy vypointována výraznou trochejskou koncovkou (např. rozletnu sě radost po všiej zemi, / po všiej zemi ot radostnej Prahy. - Jaromír a Boleslav), která představuje shrnutí předešlého děje a kterou by bylo záhodno ve stejné podobě uchovat i v překladu.

Všechny tyto výtky se však týkají pouze několika dílčích otázek a rozhodně nemají zastínit skutečnost, že se E. M. Novákové zdařil překlad odpovídající požadavkům dnešního čtenáře na jasnost a srozumitelnost při současném zachování celkové atmosféry díla. Věřím, že nové vydání RKZ má šanci stát se nedílnou součástí rodinných knihoven po boku ostatních klasiků české literatury 19. století a do značné míry přispět k tomu, aby Rukopisy královédvorský a zelenohorský přestaly být vnímány jako předmět akademických sporů a začalo na ně být nahlíženo jako na literární díla vysokých estetických kvalit. Zcela závěrem jen návrh pro budoucí vydavatele, zda by nestálo za to shrnout do jednoho svazku společně s RKZ i další tzv. falza, jako například Píseň vyšehradskou nebo Milostnou píseň krále Václava. Čtenáři to jistě uvítají.

Jan Pulkrábek