Dokumenty rkp. sporu

Vácslav Petrů
Antithesis v poesii české.
1869

(Ukázky z publikace týkající se Rukopisů K. a Z.)

Strana 3:

Aby byl sloh jasný, světlý a mohutný, užívají básníci mluvy obrazné.

Obraznosť tato základ v kořenech lidské mluvy má.

Pojímání věcí a slovné jich pronášení mají se k sobě jako předmět a obraz. Tvoření nových slov vůbec obrazné jest: jediným slovem obsahuje člověk zřídka rozsah celého pojmu. Tak např. pojem "bytí" málo kdy statnými se pronáší, obyčejně na zvláštnosť "činnosti" zřetel se obrací.

A že pojmová slova nevyčerpají podstaty či bytosti pojmu, utvořil si jazyk slov samostatných, aby oněm barvy, živosti a určitosti přidávala: známe je co přímětky okrašlovací.

Někdy sebe bohatší mluva nestačí obrazotvornosti básníkově a tenkráte se uchylujeme od způsobu obyčejného mluvení přecházejíce k smělému slov vázání, smělému as jako jest básnické splétání představ.

Na takovémto zaplétání představ a slov vázání spočívají zástupky a jiné obraty slovné.

Antithesis náleží k oněm, které se zakládají na poměru totožnosti (identitas): v těch se ponětí vzájemně vzbuzuje a sice tak, že se obraz s předmětem vedle sebe beze vší změny kladou. Sem náleží porovnání, podobenství, kontrast či protiva a jiné.

Strana 5:

Nejobyčejnější druh porovnání uvádí se slovci "jako" anebo "co": v tom pádu bývá srovnaný pojem snadný, průzračný.

Jaký rozdíl mezi spojovacími čásrticemi "jako" a "co" panuje, nedá se určitě udati. Zdá se však, že "jako" více kvalitativné, "co" kvantitativné jest. V příkladu:

           Aj ty Záboju, ty pěješ
           srdce k srdcu pěsňu z středa hoře,
           jako Lumír, ký slovy i pěniem bieše
           pohýbal Vyšehrad i vsie vlasti.   Ruk. Král.

srovnává básník způsob zpěvu obou hrdin, ač srovnání k méně určitému schylovati se zdá. Avšak Lumírovo pění jest (byla) věc tak všestranně známá, že se na ni básník jako např. na rozbouřené nebe, rozvlněné moře, let ptáka. svěžesť růže atd. odvolati smí. ...

Strana 6 a 7:

Staroslovanské básnictví epické v jadrném podobenství libuje si. Náš Králodvorský rukopis i zde v přemnohém ohledu velice jest poučný. Čím hlouběji do minulosti vnikáme, tím konkretnější jsou podobenství a porovnání. V Záboji porovnán jest hrdina s jelenem, Lumírem, krupobitím, lvem udatným atd. V Jaroslavu, který o čtyry sta let mladší jest Záboje, líčí se dcera tatarského chána podobenstvím již idealně romantickým:

           Jako zora po jutře sě sěje,
           kehdy nad mrkavy šumy vznide,
           tako sě dci Kublajeva cháma
           rozenú i strojnú krású sieše.    Ruk. Král.

V tomže zpěvu naznačuje se množství Tatar večerní tmou v jeskyni; Vratislav porovnává se s Turem, množství mrtvol s dřívím v lese, Jaroslav s orlem a na to s lvem rozdrážděným, a líčení to odolá krásou a malebností každému homérickému podobenství; pravíť zajisté básník:

           Rozkacen hna, jak lev drážlivý,
           když mu teplú krev sě uda zřieti,
           kehdy nastřelen za lovcem žene:
           tako vzlúti sě, vz Tatary trčí;
           Češi za niem jako krupobitie.     Ruk. Král.

Strana 15 a 16:

Při antithesi není nikdy pouze jedno tertium comparationis: ona jest jako v klubko složené podobenství, jehož jednotlivé pruhy člověk si rozvinouti musí, aby krásu a podstatu její náležitě pojmul. Ba v staročeském básnění celistvá báseň jedna důkladně provedenou antithesí býti může. Míníme zde píseň nadepsanou "Jelen", již si každý v obyčejné podobenství srovnati dovede. V rukopisu králodvorském objevuje se antithesis několikráte. V "Záboji" setkáváme se s ní prvně ve verši 189:

           Hučie divá řeka
           vlna za vlnú se vale,
           hučechu vsi voji,
           skok na skok vsie sě hnáše přes búřucú řeku...

Nepořádek prchajících nepřátel naznačil básník nesouměrným, nepřirozeným tokem divé, rozvodněné řeky; množství jejich porovnává s vlnami vespolek bez ladu a skladu se stíhajícími.

Strana 19 a 20:

Druhou antithesis nalézáme v Záboji v. 195 a n.

           I po krajinách vezdě v šíř i v šíř
           lutý ostriež rozepě svoje křiedlě svoje dlúzě,
           bystro léta za ptactvem:
           Zábojevi voji rozechnachu sě, v šíř
           vezdě po vlastech hnachu luto po vrazěch;
           vezdě srážechu je i stúpachu koni.

Překrásné toto místo jest vůčihledě pokračování antithese prvé a vzato s oboru nového, z říše ptactvu. Pronásledování nepřítele nedějr se pouze kvapně a u velikém množství než i na všecky strany a s neobyčejnou neústupností, ba řekněme to přímo: mstivostí odůvodněnou. Jako litý dravý ostříž ve svém okršlku bezohledně si vede tak činil Záboj a jeho voje, dnem i nocí, až se jim podařilo, vyhubit "vsie králevo".

Následující antithesis v Záboji odvádí nás v. 219 a n. z ryku válečného mezi voje jasajícího z vítězství bohy darovaného:

           Vietr búři přes vlasti,
           vojsky búří přes vlasti,
           v pravo i v levo,
           vezdě širú silú vojsky,
           v radostném hlucě.

Místu tomu obyčejně špatně se rozumí. Má se za to, že antithesí další nemilosrdné pronásledování cizinců se doličuje. Tomu není ale tak. Básníku patrně záleží na tom, aby jásot vojínův Zábojových pochopitelným učinil. Bouření větru jest ovšem děsivé a spíše obrazem zuřivosti býti může. Zde však z běhu líčení jiný má význam bouření větru. Slavoj vyzývá předchozími slovy Záboje, aby se vrátil krajinou vyhubit vše královo, an již nepřátel hlouček malý zbývá a ten úpěnlivě za milosrdí prosí. Na zpátečním tažení, kde nepřátel jen po různu bylo, nebylo věru potřebí velkého úsilí v pronásledování a hubení cizinců málomocných! Básník podává nám spíše obraz, jak asi voje vítězné rozradovaly se nad vítězstvím, když své odpůrce daleko k pomezním horám zahnaly. A tuto tak zjevnou a hlučnou radosť srovnal s bouřením větru: z obou stran veliká síla, radosti i větru. A věru přechod od těchto slov bouřných k vznešené scéně, kde hrdinský Záboj v zápalu vznešeném, v zápalu vítěze a vlastence nezapomíná zhynulých chrabrých bratří, nemůže býti krásněji líčen, než jak to básník učinil. Pronásledování nepřítele a pohřbení padlých reků, krutosť a msta, zbožná mysl a bohům až do nejhlubších záhybů oddané srdce, jsou příliš příkré protivy, které básník mistrně horoucím rozčílením vítězů spojil. Slovanská poesie vůbec a česká zvláště nemiluje přílišných spádů protiv: jako v přírodě, v povaze půdy a vegetace samé, jen povlovně a ne kvapem změny se dějí, činí básníci i v poesii. Starému básnění skorem bez výminky jest duševní zjev právě takovým úkazem, jako blesk na nebi, jako rozvodněná řeka, květ byliny atd. Proto se nám tak tuze líbí malebnosť slovanských písní. Zde protivy volně ruce si podávají a právě tento střed má cosi přirozeně lákavého do sebe: v spojování krás umělém největší spočívá umělosť.

Rozšířená antithesis jest počátek Zbyhoně:

           Poletova holub se dřeva na dřevo,
           žalostivo vrka hoře vsiemu lesu:
           Aj ty lese širý! v tobé jáz letávach
           s holubicú drahú, s milú, přesmilitkú.
           Ach a zlobný Zbyhoň chváti holubicu
           i otnese u hrad, ach, a u hrad tvrdý!
           Aj obcháze junoše kol tvrda hrada,
           žalostivo vzdycha po svej drahej milej.

Rozšíření antithese jest přirozeně možné: každá její čásť tvoří pro sebe dokonalý celek, a ten si může básník zakončiti, jak vůbec umí a dovede. V Zbyhoni vkládá básník mezi obě části krátký obsah žalostivých slov holoubkových, jemuž zlobný Zbyhoň u hrad tvrdý odnesl milou. Strana 21:

V "Oldřichu" srovnává básník opětné vstoupení Jaromíra na trůn český s vystoupením jarního slunce na oblohu, z čehož české vlasti radosť vzniká, jakož zemi celé, když po stálém mračnu slunce poprvé pozasvítí. Mračno to byli Polané, jež hrdinští vladykové porazili a z Prahy vyhnali. Následkem této tak radostné události jásá pěvec:

           Vstane jedno slunce po vsiem nebi,
           vstane Jarmír na vsiú zemiú opět.

A radosť jest tak veliká, že se rychle po vlasti šíří od radostné Prahy, z mrákot vybředl jasný stolec český Jaromírem, sluncem, nadějí všech.

Strana 22:

Píseň "Róže", která, jak povědomo, v básnickém ohledu všecky formální krásy starověké poesie české v sobě chová, počíná antithesí rozkošnou, v níž dívka mluvíc sama k sobě s růží marně rozkvětlou se porovnává. Růže vykvětla a nikdo nepřišel, aby se v její krásách pokochal: děva dlouho, dlouho na milého čekala a on - nepřišel.

           Ach ty róže, krásná róže!
           čemu si raně rozkvětla?
           rozkvětavši pomrzla?
           pomrzavši usvědla?
           usvědavši opadla?
           Večer sěděch, dlúho sěděch,
           do kuropěnie sěděch,
           nic doždati nemožech,
           vsie dřezhy, lúčky sežžech.

Rozkošné porovnání! Děva žaluje růži trudy své a růže symbol lásky jest!

V "Kytici" počáteční verše nejsou antithesis než přirozený všem slovanským písněm začátek jako i v "Jahodách", "Žežhulici", "Skřivánku" a jinde.

Nejnesnadnější a nejméně jasná jest antithesis (tak nazvaná) v "Libušině Súdu" a věru o žádné tolik nejistého napsáno nebylo. Teprvé profesor Hattala s důrazem tvrdil, že záhadná slova nejstaršího codexu českého zapletená antithesis jsou (v. 18-27):

           Priletieše družná vlastovica,
           priletieše od Otavy krivy,
           sěde na okénce rozložito,
           v Libušině otně světě Vyšegradě,
           běduje i narikaje mutno.
           Kdy sie slyše jejú rodná sestra,
           rodná sestra v Libušině dvoře,
           sprosi kněžnu utr Vyšegradě:
           na popravu ustaviti pravdu.

Šafařík a Palacký (Die ält. Denkmäler d. b. Sprache, s.92) tušíce, že se slovanskou zvláštností co činiti mají, jali se domnívat, že vlaštovicí asi druhá sestra rozvaděných bratří rozuměti se má.

atd. atd. atd.

Strana 31:

Prof. Hattala pronesl myšlénku, že se antithesí dá dokázati, že skladatelé rukopisu Král. byli básníci národní, umělí. Mínění tomu neodporují úkazy antithese z národních písní uvedené, ba spíše mu nasvědčují. Třeba v té příčině pouze srovnati důmyslné a významné antithese v rukopisu s jednoduchými v národních písních. Byliť skladatelé starobylých památek prostonárodního básnění úplně znalí a z květů jeho sbírali nejkrásnější, aby je vetkali v plody své: tím se daleko neodchýlili od národních zpěvů a stanuli na vrcholi domácího umění básnického.

Václav Petrů (28.9.1841 - 10.8.1906)
Prof. gymnasia v Klatovech a Pelhřimově, spisovatel, historik, překladatel, autor vlastivědných prací.

Antithesis v poesii české.
Výňatek z české poetiky. Napsal Vácslav Petrů, profesor na gymnasiu v Klatovech. Nákladem tiskárny Max. Čermáka. Klatovy 1869. Formát 18 x 11,5 cm. Počet stran 31.

Knihovna České společnosti rukopisné - Barašíkova knihovna [sign. B-132]