PAMĚTNÍ SPIS
České společnosti rukopisné v Praze
určený kulturní radě ve věci konečného uznání pravosti
Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského
na podkladě průkazných výsledků přesného vědeckého bádání
Praha 1940
Česká společnost rukopisná v Praze
Praha 1, Konviktská ul. č. 5
Číslo 7/1940/ (6 příloh)
Praha, 31. ledna 1940.
Kulturní radě v Praze.
Na projevy výboru Národního souručenství, uveřejňované před časem v denním tisku a zvoucí kulturní pracovníky a organisace k soustředění českého života národně osvětového, přihlásila se Česká (dříve Československá) společnost rukopisná k této součinnosti svými dopisy ze 17. dubna 1939, čís. 22/1939 z 22. dubna téhož roku, čís. 23/1939. Tehdejší generální tajemník Národního souručenství zpravil nás dopisem čís. 1528 H/K, že upozornil již kulturní komisi na naši přihlášku. Také bývalý vedoucí Národního souručenství uvědomil nás dopisem z 27. dubna 1939, že postoupil náš zmíněné komisi, která sama již naváže s námi styky. Poněvadž však až dosud nedošlo ke splnění dané přípovědi, dovolujeme si upozorniti na svoji přihláčku přímo Kulturní radu jako nově zřízené ústředí pro kulturní a školskou práci a pro všechny velké celonárodní akce osvětové.
Za nejvýznamější akci toho druhu považuje Česká společnost rukopisná konečné uznání Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského (RZK) jako původních starobylých památek naší národní osvěty. Rehabilitace obou těchto rukopisů je plně odůvodněna průkaznými výsledky přesného vědeckého badání, jehož svoboda a uplatňování jsou zaručeny, pokud se týče přímo určeny i za změněných poměrů státoprávních ve věcech kulturní svébytnosti českého národa dosud platnými ustanoveními § 117, 118, 119 a 120 ústavního zákona ze dne 29. února 1920, čís. 121 Sb. z. a n.
Odůvodnění svého námětu uvádíme v dalších statích tohoto spisu, opírajíce se především o vědecké dílo nové rukopisové obrany, jež podávají universitní profesoři dr. František Mareš a dr. Viktorin Vojtěch, ale neméně také o dřívější obranu RZK v čele s Pavlem Jos. Šafaříkem a Frant. Palackým, uzavřenou Jos. L. Píčem, neboť tato stará obrana je dnes ve své podstatě rehabilitována nejnovějšími výsledky dalšího vědeckého badání co nejskvěleji. Stejnou měrou opíráme se dále o neobyčejně cenné znalecké posudky vynikajících odborníků, zvláště mikroskopika Aug. Cordy a vysokoškolských profesorů z oboru chemie a mikroskopie ant. Bělohoubka, Vojt. Šafaříka a Jul. Stoklasy i o dobrá zdání mnoha skutečných znalců jak domácích, tak i cizích a to nejen z oboru mikroskopie, chemie a paleografie, ale i pokud jde o vědní nauky duchovní. - Další oporou je nám rovněž průkazní materiál soudního řízení v procesu Václava Hanky jakož i výsledky věcného šetření, dochovaného ve svědeckých zápisech a protokolech a posléze cenné výsledky podrobného šetření, prováděného v nejnovější době senatním presidentem nejvyššího správního soudu Bedř. Říhou ve věci časové nemožnosti Hankova autorství RZK a jeho předpokládané účasti také na technickém provedení domnělého padělku RZK.
Že otázka rukopisová není zodpověděna negativně s platností konečnou i přes známá dvě prohlášení některých intelektuálů z 29. prosince 1911 a z 19. června 1927, o tom svědčí dále neobyčejně početná i živá soudobá rukopisová literatura hlavně obránců, rázu nejen odborného, ale dokonce satirického, ano ostře polemického, jejímiž autory jsou zejména duchaplně břitcí anonymové J. Ev. Hanka, P. O. Zamfirescu, Bodhisatwa a Tiesus Vardas, dále literárně bystře kultivovaný dr. Vl. Zákrejs i svérázný "laik" Fr. Kolda a m. j. - O naléhavosti otázky rukopisové svědčí posléze také četné spisy i akce průbojné generace nejmladší, postupující zcela samostatně a pracující většinou propagačně, vedené prof. J. Vrzalíkem, jenž jako člen výboru Národního souručenství podal společně se dvěma funkcionáři Kulturní rady dne 7. prosince 1939 panu ministru školství a národní osvěty, universitnímu profesoru dr. J. Kaprasovi "Pamětní spis" ze dne 30. listopadu 1939, čís. 59639/39 rovněž ve věci rehabilitace Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského.
Česká (původně Československá) společnost rukopisná v Praze ustavila se roku 1932 z duchovního odkazu Pavla Jos. Šafaříka jako nezávislá osvětová instituce k tomu, aby šířila výsledky vědeckého badání o starobylých rukopisech. Společnost soustředila záhy svůj zájem na nové vědecké výzkumy, nálezy a poznatky, které věcně prokázaly, že obecně rozšířené mínění o Rukopisech Zelenohorském a Královédvorském jako o padělcích našeho obrozenského romantismu bylo založeno na soustavě osudných omylů, ano klamů zaviněných jen nadměrnou skepsí hyperkriticismu, živeného druhdy záměrně také snahami vídeňských kruhů.
Výsledkay hlubšího odborného badání o RZK, získané zejména za poslední tři desetiletí jak v oboru věd přírodních, tak i duchovních cestou empirickou, mají proti někdejšímu, hypoteticky založenému vědeckému přesvědčení zásadních pochybovačů rozhodující průkaznou moc skutečného poznání, neboť byly také exaktně ověřeny nejjemějšími technickými vymoženostmi pokročilé vědy. Tak nejen jazyková a obsahová stránka obou rukopisů, nýbrž především sama jejich hmotná podstata potvrzují dnes již v dokonalém souladu starobylou původnost RZK jako nepochybných našich písemných památek věku patrně IX. a XIV. V obou rukopisných zlomcích jde tudíž vskutku o nejvzácnější dklady pradávných českých národních zpěvů, z nichž některé, sahající svým vznikem až do našeho pohanského pravěku, byly písemně zaznamenány teprve ve dvou pozdějších význačných, ovšem již křesťanských údobích naší osvěty, jejichž znaky nesou a to: Rukopis Zelenohorský ještě stopy údobí cyrilometodějské, ovlivněného však již západní orientací kulturní a Rukopis Královédvorský zřejmě znaky vrcholné české gotiky.
Jasné světlo do této základní otázky naší národní osvěty, politicým realismem jen zatemněné, vneslo vzácné dílo někdejšího dvojnásobného rektora Karlovy university dr. Františka Mareše. Tento učenec mezinárodního významu, prokázav na vědeckém foru světovém již nejednou úspěchem, že ovládá metody disciplin spekulativních s toutéž přesností, jako metody vědních nauk přírodních, předkládá veřejnosti vědecké a laické výsledky mnohaletého soustavného zkoumání celé obsáhlé látky rukopisového sporu ve svých devíti spisech o více než tisíci stranách. Činí tak:
1) rozborem vědecky pochybených metod, užitých ve sporu o pravost RZK;
2) přezkoumáním vědecké průkaznosti domnělých důkazů padělanosti RZK;
3) zjištěním námitek a pochybností, uváděných odpůrci RZK proti jejich pravosti a
4) ověřením hmotné a textové podstaty RZK přímo na jich originálech přesnými výzkumy, zvláště však Vojtěchovo vědeckou fotografií, pokud se týče i jejich stránky jazykové a obsahové skutečnými nálezy, novými objevy a poznatky odborníků příslušných vědních oborů.
Vědecky přesným porovnáním všech tvrzení, která odpůrci uplatňovali ať již jako nevývratné námitky, nebo dokonce jako přímé důkazy padělanosti RZK se skutečnostmi, které jiní, stejně kompetentní odborníci týchž vědních oborů prokazovali, nevyvodivše však vždy ze získaných poznatků konečného celkového závěru, zjistil prof. Mareš netoliko, že není jediného důkazu padělanosti RZK, ba ani jediné opravdu vážné námitky proti jich pravosti, ale právě naopak, že veškeré přísně vědecké výzkumy, nálezy a poznatky potvrzují v dokonalé shodě jediné pradávnou starobylost obou rukopisů. Úplným odhalením dříve již zjištěných omylů, ano klamů vyšlo najevo, že odpůrci RZK předpokládali právě to, co chtěli a tudíž co také měli nejprve sami věcně prokázat, totiž: že RZK jsou skutečně padělky. To se však nestalo. Tak zjištěna v tomto neblahém sporu naprostá vadnost vědecké argumentace, jejíž začarovaným kruhem byla petitio principii, točící se jediné okolo osoby Hankovy podle nejrůzněji sestavovaných indicií a fikcí. These o padělanosti RZK ukázala se tak jen osobním přesvědčením odpůrců RZK, které je ve svém negativním významu dnes již nadobro překonáno skutečností věcně prokázanou.
Zvýšené pozornosti vyžaduje v této věci zvláště zmíněná již vědecká fotografie dokumentární a výzkumná, kterou prováděl jako povolaný odborník s krajní svědomitostí profesor Karlovy university dr. Viktorin Vojtěch v letech 1914 až 1930 nejnovějšími metodami svého oboru, byv k tomuto úkolu pozván Českou akademií. Cenných výsldků dosáhl tu jednak pomocí paprsků viditelných s užitím selektivních filtrů (podobně jako již B. Střemcha), jednak pomocí paprsků neviditelných a to: roentgenových, ultrafialových, dále fluorografií a paprsky infračervenými na více než tisíci snímcích, z nichž 440 je zvláště registrováno jako nejnovější, dosud však plně nevyužitý průkazní materiál.
Prof. Vojtěch přistupoval ke zkoumání RZK - podobně jako před tím již prof. Bělohoubek - jsa přesvědčen,že se mu podaří prokázati jako u každého až dosud zkoumaného podvrhu i padělanost RZK, ve kterou také plně věřil jako všechna ostatní veřejnost, vychovaná ve stejném domnění. Vědecká fotografie ukázala však zcela proti jeho očekávání naprosto přesně:
1) že RZK jako starobylé písemné památky jsou technologicky (tj. mikroskopicky, mikrochemicky, pokud se týče i paleograficky) vskutku zcela bezvadné.
Nebylo na nich shledáno ani po nejpřísnějším několikaletém a mnohonásobném odborném zkoumání nic, co by připouštělo třeba jen stín podezření z jich padělanosti.
Naproti tomu zjištěny byly u obou rukopisů všechny přirozené znaky jejich věkovitého stáří, tudíž i veškeré změny pozdější, jichž však nelze uměle dosáhnouti ani nejpokročilejšími technickými vymoženostmi dnešní vědy zvláště na pergamenu velkým stářím již tak porušeném a vetchém, jako je RZ.
2) Táž vědecká fotografie vyvrátila tvrzení, že RZ je palimpsest a ukázala naopak, že písmo textu stejně jako u RK je původní.
Ze hmoty inkoustu železito-měďnatého u RZ, jehož těžké kovové součástky pronikly již prodlením věku neobyčejně hluboko do vláken pergamenu, kde písmo silně prosvítá také na druhé straně (zrcadlový obraz písma), zbyly na povrchu již jen poslední stopy inkoustové krusty, věkem zcela zvětralé, rozdrolené a po pergamenu rozestřené. Toto zjištění zároveň plně potvrzuje mimo jiné i důležitou okolnost, o které se ve svém dopise zmiňuje nálezce RZ, důchodní Kovář, že totiž původně černohnědé písmo rukopisu zezelenalo, když byla s jeho povrchu stírána vlhkou houbou vrstva špíny a prachu, usazeného na pergamenu. Již toto prosté zjištění samo o sobě je přímým svědectvím pravosti RZ, nehledí-li se ani k ostatním přísně vědeckým, subtilním výzkumům, které jsou s tímto zjištěním v dokonalém souladu.
Podstatný rozdíl jevil se však zejména již při prvnímBělohoubkově zkoumání rasur RK 1880 mezi rezavým písmem původním, kterým je napsán celý tento rukopis (inkoust železitý) a mezi černými opravami, které Hanka skutečně v RK provedl podle vlastního doznání s vědomím Dobrovského nedlouho po objevení RK (1817). Při zmíněném zkoumání, tedy ještě více jak po 60-ti letech byly Hankovy opravy smyty již pouhou destilovanou vodou a neobjevily se ani při chemicky vyvolané reakci, po které však naproti tomu ožilo a vystoupilo pod oněmi opravami písmo původní, jímž je napsán celý RK. Tak reagovaly také jen všechny nepochybně staré rukopisy ze XIV. a XV. věku, nikoli však rukopisy z doby 1780-1820. - Bělohoubek, vyloučiv při dalším podrobném a přesném zkoumání (1886 a 1887) napsání RK v právě označeném kritickém období (přímo) a určiv (nepřímo) zejména jeho stáří (XIV.-XV. století) přesnou metodou porovnávací (komparativní), potvrdil tak ve všem shodně s jinými ještě odborníky, zcela samostatně pracujícími, starobylost RK, vyvrátiv zároveň domnělý materální důkaz podvrženosti RK, tj. o berlínské modři v iniciále "N" a pod starým zlatem jako hrubý klam.
3) Vědecká fotografie vyvrátila jednou provždy také ostatní dva domnělé materiální důkazy padělanosti RZK a to: pověstný kryptogram "V. Hanka fecit" v RZ a neméně proslulý "důkaz proužkový", nazývaný odpůrci také "důkazem pro každého" v RK jako nicotné.
4 ) Táž fotografie zjistila a ověřila posléze naprostou přesnost a vědeckou spolehlivost dřívějších neobyčejně významných odborných posudků chemických, mikroskopických, pokud se týče i paleografických, potvrzujících ve všem starobylost RZK, zejména Cordových (1840), Bělohoubkových a Vojt. Šafaříka (1880, 1886 a 1887), kontrolovaných téměř zároveň J. Stoklasou a později ještě stejně podrobně a soustavně pokud jde o Bělohoubkův posudek RK také J. Schneiderem (1920) a s výsledkem veskrze kladným.
Správnost neobyčejně podrobného a přesného posudku Bělohoubkova byla mimo to posléze nanovo potvrzena v r. 1935 odborným dobrým zdáním pěti profesorů přírodovědecké fakulty Karlovy university z oboru chemie a mikroskopie: J. Křepelky, Fr. Plzáka, J. Štěrby-Böhma, O. Tomíčka a V. Vojtěcha.
Prof. Vojtěch má však kromě toho shromážděný ještě obsáhlý, přesně zaregistrovaný, až dosud však neuveřejněný vědecký materál o vlastnostech nejrůznějších druhů inkoustů počtem 150, jež sám vyrobil jednak podle středověkých receptů, jednak dle svých kombinací vlastních, přicházejících v úvahu při posuzování RZK. Vyzkoušev veškeré možnosti (okolo 3000 pokusů), zjistil zvláště vliv jednotlivých složek inkoustů i poměrů atmosférických apod. na barvu, chemickou povahu hmoty písma i na jeho pronikání do hloubky pergamenu, podle čehož pak možno posuzovati stáří rukopisů. (Umělé urychlování stárnutí písma.) V případě RZ i RK je však rovněž podle takto získaných zkušeností vyloučeno, že by mohly býti tyto rukopisy napsány teprve v době Hankově, tj. v období Bělohoubkem více než před padesáti roky zcela přesně vymezeném zmíněnou již metodou porovnávací.
Také v oboru paleografie dali v téže věci již dříve svůj kladný vědecký posudek kromě předních znalců našich, jako: J. Dobrovského (RK), J. E. Purkyně, P. J. Šafaříka, F. Palackého, J. Jirečka, H. Jirečka, A. Patery, V. V. Tomka, J. Emlera, pokud se týče Z. Wintra a Č. Zíbrta i j. také vynikající odborníci cizí a to zvláště Rusové: J. J. Srezněvský a Kunik, Němci: J. Pertz a L. Krummel, Francouzi: E. Berger, E. Chatelain, M. Prou a C. Couderc a Italové: E. Verga a A. Ratti (papež Pius X.).
Pokud jde o námitky a pochybnosti z oboru jazykovědy a slovesnosti, uváděné namnoze ještě dnes zcela vážně jako rozhodující, ano nevývratné důkazy podvrženosti RZK, dlužno co nejdůrazněji konstatovati, že jsou vyvráceny konkrétními nálezy, zjištěnými v jiných, uznaně původních památkách jako je mimo jiné např. Legenda o sv. Kateřině, objevená ve Stockholmu Pečírkou teprve r. 1850. - Ostatně hlubším badáním o staroslovanských legendách svatováclavských (např. Legenda Vostokovská) vyšlo najevo, že nejstarší česká literatura se nám teprve nyní objevuje v překvapujícím, daleko příznivějším světle, než podle doznání univ. prof. dr. M. Weingarta (18.4.1936) tušila naše jazykověda sama ještě před krátkou dobou... Tak kladou dnes již i naši moderní linguisté počátky vyspělé staročeské slovesnosti nejméně o celá čtyři století zpět, tedy alespoň do kulturní epochy cyrilo-metodějské, tj. právě do doby vzniku, pokud se týče napsání (RZ) nejstarších zpěvů našich Rukopisů. Není ani v tomto vědním oboru jediného důkazu padělanosti RZK, ba ani skutečně podstatné námitky proti jejich pravosti, zvláště když obecným uznáním vývojové dynamiky živého jazyka je dnes již nadobro překonána i teorie staticky-atomistického historismu pro stanovení ideálního řádu přesné a neměnné soustavy mluvnické, či spíše pravopisné. Tím zhroutil se hlavní pilíř někdejší filologické argumentace proti pravosti Rukopisů, která - vycházejíc kdysi z neúplné znalosti starého českého jazyka a opírajíc se jen o některé památky XIV. věku (Štítný, č. pasionál aj.), jež hodnotila více než ostatní, vyhlašovala je za obecnou jazykovou normu ("normální gramatika staročeštiny XIV. věku"). Tak určována teprve před padesáti roky nejpřísnější jazyková pravidla se zpětnou platností i pro vlastní prameny filologických znalostí, jakými jsou právě oba naše Rukopisy, napsané však již před šesti sty (RK) ano před tisíci roky (RZ), ale vzniklé pravděpodobně ještě dříve. V těch dobách nebylo však u nás přirozeně ustáleného, natož jednotného spisovného jazyka, tím méně pravopisu, který stanovil teprve Hus. Zapomnělo se vůbec, že nejen před tím, ale ještě dlouho potom bujel u nás ještě jen naprosto volný život různých nářečí. Pádným důkazem jazykové nejistoty i v dnešní době tak přísné kultivovanosti jednotného již spisovného jazyka (ovšem vedle spisovné slovenštiny), jsou vratká, ustavičně měněna pravidla pravopisu podle nejrůznějších jazykových brusů více méně uznávaných. Co bylo přísným pravidlem ještě před krátkou dobou, to je dnes hrubou chybou a - naopak. Není zajisté pochyby, že před šesti sty, ano před tisíci roky byly rozdíly toho druhu daleko podstatnější nejen pokud jde o pravopis, ale i v jazyce samém. Ostatně sám nejbystřejší z odpůrců RZK let osmdesátých prof. Ant. Vašek ve svém "Filologickém důkazu" proti RZK (1879) uvádí na str. 13: "Z té doby (tj. IX. a X. stol.) nemáme ani jediné písemné památky české, pročež také nevíme jaká tenkrát byla česká řeč a nemůžeme si ani nejhlubším důmyslem sestrojiti gramatická pravidla pro onu fasi jazyka českého." Zůstane ovšem záhadou svého druhu, jak mohl právě Vašek při této zásadě jako filolog prohlašovati RZ, tento dnes již prokázaně nejstarší a nejcenější slovanský rukopis vůbec s takovou apoditickou jistotou za padělek Hankův...
Stejně i v oboru historie a nauk pomocných ukazují zejména archeologické vykopávky a dále nové bedlivější studium zápisů (kronik), že druhdy přijaté, namnoze značně odvážné hypotetické koncepce historiků cizích, byť i jinak vědecky zvučných jmen o naší slovanské minulosti, byly nejen neúplné, ale i vyloženě skreslené a mylné. Nejprostší, ale velmi výmluvnou ukázkou tu mohou býti např. již jen pouhá česká jména k nepoznání zkomolená nejen latinou, ale stejně němčinou a jinými jazyky zcela podobně a přirozeně jako v cizině a v cizích zápisech četná, zněním i významem vyloženě slovanská jména a názvy místní v oblastech, obývaných kdysi Slovany. Také množící se vykopávky předmětů, které jsou doklady pradávné slovanské kultury s týmiž prvky dosud živého slovanského umění ukazují čím dál tím zřejměji, jak byla u nás celá pokolení v době posledních padesáti let názorem vychovávána výlučně podle pojetí, skutečné slavistice více než cizího, jak ukazuje u nás např. archeolog Peisker a u Poláků nedávno zesnulý slavista Brückner.
Ale u RK dokonce i jeho básnický obsah ukázal se ve vzácném souladu s historickou skutečností, archeologicky tak skvěle doloženou, jak dosvědčuje mimo jiné zejména jižní brána na hradě pražském s cestou, směřující přes Vltavu, objevená arch. Fialou a F. Koldou teprve r. 1928 resp. 1923. Tuto bránu, se kterou si ani V. V. Tomek v RK dobře rady nevěděl, ale kterou H. Jireček správně tušil, popíral kdysi i J. Goll stejně rozhodně jako nechtěl architektu Fialvi uznati ani odhalené rozsáhlé řádkové zdivo (románské) pod hradním nádvořím, protože se to neshodovalo s jeho vědeckým názorem, který si ovšem jen z nedostatku skutečností teprve později zjištěných utvořil zajisté co nejsvědomitěji podle mylných koncepcí historiků cizích...
Již jen těchto několik málo a jen velmi stručně nastíněných ukázek samo o sobě svědčí o tom, že výsledky nového vědeckého badání v oboru jazykovědy, slovenosti, dějin a nauk pomocných samy nutí dnes již nezaujaté odborníky k velmi vážné a zcela nové vědecké orientaci o naší minulosti, zvláště však o dávnověku slovanském. Ten rýsuje se sice jen zvolna, ale za to tím určitěji ve světle zcela novém, jak to otevřeně doznává nyní již nejen archeologie, ale především naše jazykověda sama, která se hlásí znova i k živému programu Jos. Jungmanna, jehož význam právě odpůrci RZK tolik snižovali... Nejnovějšími, bedlivěji zjišťovanými vědními poznatky docházíme po mnohém bloudění opět tam, kam již dříve dospěla naše nejstarší generace buditelská, kterou tak obezřele vedli právě Jungmann, Šafařík i Palacký. Skutečnost sama nás tu poučuje, oč jejich vědecká obrana Rukopisů, vycházející především ze skutečné znalosti půdy, památek i dějů domácích, tudíž především z autopsie, nezávislé na cizí odborné literatuře, byla blžší i naší národní pravdě proti ukvapené nadkritice doby pozdější. Ta podceňovala jen badatele domácí, když hodnotila českou vědu před léty osmdesátými jako "ubohou a nemožnou". Odpůrci RZK naproti tomu přijímali věrojatně třeba i hypotésy cizích vědců, kteří našim Rukopisům ani dobře nerozuměli již pro nedostatečnou svoji znalost nejen staročeštiny, ale i češtiny nové a slovanských věcí vůbec. Tak usměrňováno nejen veřejné mínění, ale i ostatní slavistika stejně ke škodě vlastního národa jako na újmu pravdy vědecké.
Ve věci naléhavé revise neudržitelného stanoviska někdejších odpůrců RZK, z nichž někteří vlastních originálů našich Rukopisů nikdy ani nespatřili - (jak např. doznal o sobě sám organisátor boje), k této základní otázce naší národní osvěty, odkazujeme tudíž vedle vysoce hodnotného, veskrze původního vědeckého díla obrany staré i vedle odborných posudků nezaujatých znalců jak domácích tak i cizích, především na moderní vědecké dílo soudobých učenců českých dr. F. Mareše a dr. V. Vojtěcha. Jejich dílo je ve své podstatě vlastně již jen jakousi přísně vědecky prováděnou konfrontací domnělých důkazů, námitek, pochybností a tvrzení odpůrců RZK se skutečností vědecky již prokázanou a ověřenou novými, kdykoli i obecně kontrolovatelnými výzkumy, nálezy, objevy i poznatky přesného vědeckého badání. Jimi dává svobodná, ničím neovlivněná, ale přísně objektivní věda svoji konečnou průkaznou a kladnou odpověď na stěžejní otázku naší národní osvěty.
Otázka pravosti našich Rukopisů postavena je dnes již na pevnou reální základnu nejpřísnější vědecké objektivnosti, neboť tak podrobně a přesně jako RZK nebyl až dosud zkoušen nejen žádný staročeský rukopis, ale sotva kterýkoli jiný rukopis vůbec.
Opírajíc se druhdy o někdejší naší ústavu, vyhlášenou zákonem ze dne 29. února 1920, čís. 121 Sb. z. a n., která v § 117 až 120 sice zaručovala, pokud se týče přímo určovala u nás nejen svobodu projevu mínění a učení, resp. vědeckého badání, ale zvláště hlásání a uplatňování jeho výsledků, vyvíjela dřívější Československá společnost rukopisná svým časem snahu, aby jí bylo umožněno alespoň v okruhu její působnosti zpraviti nejširší veřejnost prostřednictvím rozhlasu i denním tiskem o výsledcích nového vědeckého badání ve věci RZK.
Tím více je dnes litovati, že tato oprávněná snaha, vycházející tehdy jen z demokratického ducha našeho někdejšího republikánského zřízení, nesetkala se s očekávaným porozuměním, jak je patrno z akcí dále uvedených, jež jsme až dosud v této svrchovaně významné věci naší národní osvěty podnikali nejen marně, nýbrž dokonce za zřejmého omezování, ano potlačování zákonně zaručené svobody našeho kulturního života.
1) Byla to předně naše akce, zahájená v únoru 1937 u dřívějšího Československého rozhlasu (Radiojournalu), při které jsme žádali o vysílání věcných, populárně vědeckých přednášek o RZK. Vzájemné jednání, vedené v této věci mezi námi a Radiojournalem jest patrno z čís. 11 + 12 Zpráv čsl. společnosti rukopisné (str. 2 až 5), které připojujeme jako přílohu 1.
2) Po této nezdařené akci podnikli jsme v únoru 1938 akci další u denního tisku všech hlavních směrů se žádostí o uveřejňování populárně vědeckých článků o RZK. Tato naše druhá akce selhala rovněž až na dvě výjimky menšího rozsahu (Národní politika a Nedělní list), neboť ostatní denní listy: především Národní listy, J. Grégrem původně založené pro burcování národního vědomí, dále Venkov, Lidové noviny, Právo lidu, České slovo, Národní noviny, Lidové listy, Národní střed a Národní osvobození na ni vůbec neodpověděly. Opis příslušného dopisu připojujeme jako přílohu 2.
3) Dále byla to rozsáhlá akce, podniknutá v ledna 1939, kdy dřívější Československá společnost rukopisná vydala projev, určený českému národu, jejž rozeslala směrodatným činitelům a zařízením našeho veřejného, kulturního i národního života, jakož i význačným jedincům s úmyslem vzbuditi v našem národě zájem o vědecké studium RZK a tím i o jejich rehabilitaci. Denní tisk hlavních směrů odmítl však (na vyšší pokyn s námi sdělený) uveřejniti náš projev a nepřinesl o něm ani zmínky. Výtisk projevu připojujeme jako přílohu 3.
Souběžně s touto akcí zaslali jsme zvláštní dopisy ve věci rehabilitace RZK i se zmíněným již projevem nejpovolanějším zařízením našeho kulturního života a to:
4) Ministerstvu školství a národní osvěty stran revise vyučovací osnovy, zvláště však učebnic ve věci RZK s odvoláním se na § 119 a 120 ústavního zákona. Opis našeho dopisu je připojen jako příloha 4.
České akademii věd a umění s požádáním o dobré zdání stran domnělého padělání RZK a o morální podporu našich konsolidačních snah kulturních, usilujících o důstojnou rehabilitaci RZK. Opis našeho dopisu je připojen jako příloha 5.
Vyřízení těchto posledních dvou dopisů, na které se nám až dosud nedostalo odpovědi, připomínáme nyní oběma zmíněným kulturním institucím zvláštními dopisy, jejichž průklepy připojujeme jako přílohu 6.
Poněvadž kulturní a národní svébytnost je zaručena českému národu i za podstatně změněných státoprávních poměrů, máme důvodně za to, že zákonná ustanovení vpředu zmíněná, pokud v oblasti národní osvěty zajišťují u nás svobodu vědeckého badání a uplatňování jeho výsledků, mají v tomto směru nadále plnou svoji platnost. Česká společnost rukopisná dovolává se jich tudíž v zájmu vědecké pravdy, obecného pokroku a národní kultury i nyní pro vážnou vědeckou obranu Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského.
Není dnes již pochyby o tom, že Rukopisy, tyto mocné zdroje naší kulturní renesance devatenáctého věku ukázaly se po desetiletích osudného sporu také ve světle střízlivého vědeckého poznání nejvzácnějšími památkami pradávné naší osvěty i tradice ryze národní, ke které jsou hledány teprve dnes tak usilovně cesty návratu.
Začátek byl učiněn především s tradicí svatováclavskou. Prohloubeným vědeckým badáním, již dříve prováděným, oprošťuje se tudíž prozatím alespoň tato naše sice pozdější, ale nicméně národní tradice křesťanská zvolna od nánosů i záměrností výlučně západní orientace církevně kulturní. Ta byla ovšem již od věků krajně nepříznivá zvláště pohanským živlům domácím, jak velmi názorně ukazuje sám Kosmas. O tradici nejstarší, ryze slovanskou, jakou právě podávají i oba naše rukopisy, není však u nás zájmu ani po ranách nejtěžších... Dokonce i tak významné výsledky vědeckého badání, které nesporně dokazují naši pradávnou osvětu a tradici ryze národní, jsou u nás více než chladně přehlíženy jakoby jich prostě ani nebylo. Za to však tím ochotněji jsou dále přijímány a všemožně uplatňovány ty koncepce, které snaží se přesvědčiti svět, zvláště však vlastní národ o jeho odvěké závislosti na kultuře výlučně cizí. Naprosto svérázná původní osvěta slovanská, zatlačovaná již od dob šíření křesťanství nejen ze západu, ale i samotnou Byzancí, zůstává u nás od padesáti let kupodivu nepovšimnuta. Vše, co směřuje k osvětlení slovanského pravěku a jeho zcela osobité kultury je důsledně přecházeno, ano popíráno. Není ani snahy po vymanění se ze zajetí mylných koncepcí národ pokořujících.
Vydávají se dnes sice znovu Palackého dějiny jako duchovní odkaz Otce národa... vydává se také líbezné dílo Mánesovo, Alšovo, Myslbekovo i jiných umělců zajisté plným právem jako živý pramen pravé tradice národní, ano hledají se usilovně jiskry této tradice dokonce i v temnu baroka - jediné Rukopisy, tento společný, nejmocnější zdroj naší národní síly, krásy i skutečné slávy, nejsou navráceny národu ani v době, kdy náš lid sám dychtivě se přimyká jen k ryzím domácím hodnotám, aby v nich našel posilu pro své ohrožené češství. Tím povážlivější je proto snaha těch našich intelektuálů, kteří přesevše zřejmě až dosud usilují jediné o to, aby se širší veřejnost nedověděla ani o pravém významu, jaký mají pro celý národ a jeho kulturu tak důležité výsledky vědeckého badání o RZK, které podává moderní rukopisná obrana, ačkoli se jimi ku prospěchu národa odhalují v této věci sice velmi trapné, leč nicméně usvědčené omyly posledních padesáti let, jimiž dokazována je tak vytrvale celému světu jen kulturní méněcennost českého národa. Tyto prokázané omyly hodnotí se však dále při každé příležitosti dokonce jako vyšší, nehynoucí zásluha jich původců o český národ a jeho kulturu na cestě za pravdou... V tomto smyslu vyslovil se také o našich Rukopisech v březnu 1935 známý francouzský politik E. Herriot v Lyoně u příležitosti oslavy 85. narozenin T. G. Masaryka. Téměř o rok později, dne 1O. února 1936 opět při okázalé oslavě Masarykově, pořádané na Sorbonně vědeckými a kulturními institucemi francouzskými za oficiální účasti presidenta i vlády republiky francouzské a zástupců někdejší československé vlády, neopomenul také slavnostní řečník prof. E. Bouglé hodnotiti nejtrapnější kulturní omyl ve věci Rukopisů rovněž jako zásluhy Masarykova realismu, vysloviv se při tom o našich národních buditelích dokonce jako o "bláznivých vlastencích" ("les patriotes fous")... Oba tyto slavnostní projevy byly vysílány do světa rozhlasem. Za takto usměrňované propagandy není ovšem divu, že známého úsilí určitých českých kruhů u tehdejších jejich francouzských přátel bylo velmi přesvědčivě a účinně užito v celém tíživě negativním dosahu pro český národ a jeho kulturu, když dějinné události roku 1938 spěly u nás již stejně osudným řízením našich věcí k největší národní pohromě. V této kritické době šířil totiž do světa již také lipský rozhlas (3.8.1938 - prof. Nowak) podobně, jako před tím již spis Rösslerův zřejmě jen podle osudné these našeho ideologického "realismu", že nejen Rukopisy, ale také dějiny českého národa ano i jeho kultura jsou vybudovány vlastně jen na literárním podvodu našich národních buditelů... Byl to tudíž sám český negativism, jehož přičiněním byl označen náš národ v nejosudovější chvíli svých více než tisíciletých dějin před tváří celého světa jako národ kulturně i mravně méněcenný, o němž dokonce premier britského imperia neváhal se vysloviti takřka v předvečer mnichovského rozhodnutí jako o národě - neznámém...
Pro historii nejtěžšího zápasu, který je veden uvnitř českého národa již celá desetiletí přímo o kořeny vlastní jeho kultury domácí, dává Česká společnost rukopisná co nejdůtklivěji na uváženou zvláště ty politování hodné zjevy našeho národního života, které ať již tiskem, či rozhlasem, nebo při pořádání oslav a příležitostných výstav např. v Národním museu i jinými zásahy, nejvíce však ve školách, udržují nejširší českou veřejnost v tomto postupném národním sebeklamu jediné z ohledu na osobní či vědecký prestýž těch autorit, které se tak krutě mýlily na úkor vlastního národa a jeho kultury.
Dávno již se u nás, ale i jinde zapomnělo, že vynikající osobnosti kulturního světa své doby a skuteční znalci kultur všech věků i národů jako např. J. Grimm, J. G. Meinert, N. Berg, J. H. Dambeck, M. Eichhoff, E. Quinet, F. Francesconi, A. Mickiewicz, A. H. Wratislav, S. Zlatojevič, J. Bowring, T. A. Robinson a mnozí jiní, hodnotili s obdivem, ano s nadšením vzácnou básnickou krásu i zcela osobitý slovanský půvab našich Rukopisů, které však Češi sami ve své snaze po "vyšší pravdě" zavrhli jako "ubohé padělky Hankovy". Ano také největší básník německého národa J. W. Goethe tak vysoko oceňoval naše Rukopisy, že se snažil osvojiti si český jazyk natolik, aby co nejhlouběji vnikl do jedinečné krásy i ducha našich dávných zpěvů národních. - Také moderní němečtí bohemisté, univ. profesoři dr. F. Spina a dr. E. Rippl, oceňujíce kulturní hodnoty naší středověké literatury (zvl. Legendu o sv. Kateřině), staví se bezděčně do řady obránců Rukopisů, neboť odhalili závažné linguistické omyly a vady, jimiž se jen u nás dokazovala kdysi stejně jako dosud padělanost pravých básnických skvostů naší starobylé kultury...
Mravní odpovědnost vůči vlastnímu národu žádá, aby ve věci Rukopisů dopřáli rozhodující činitelé alespoň sluchu především oddanému hlasu národního svědomí, který volá již velmi vážně po nápravě těchto více než povážlivých poměrů českého kulturního života. Ve věci konečného uznání pravosti Rukopisů nejde již jen o kořeny dávné naší tradice národní, ale přímo o nejvyšší duchovní i mravní hodnoty českého národa. Jde o povinnou rehabilitaci osobní cti a ušlechtilého díla našich národních buditelů i o konečné pravdivé zhodnocení slovanského pravěku a naší nové kultury právě v duchu Rukopisů obrozené, jejíž osobitý ráz zjednal našemu národu obdiv celého vzdělaného světa.
Proto je třeba vždy znovu připomínati národu, že právě z pokladu Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského křísil Jungmann náš hynoucí již jazyk k novému rozkvětu stejně jako Šafařík pokleslé vědomí zcela svérázné mohutnosti Slovanstva v dávnověku a že Palacký na Rukopisech budoval vlastní smysl dějin svého národa. Ano i jinak skeptický Dobrovský byl nadšen jedinečností zpěvů RK, který uznával vždy jako památku pravou. Stejně učenci jiných vědních oborů těžili z Rukopisů co nejvydatněji. Ale především hluboká básnická krása i kouzlo jejich ryzího jazyka stvořily i onen "zázrak" zrození "básníka MÁJE"... Rukopisy oduševňovaly stejně hluboce všechno české básnictví od doby Čelakovského až po skvělou družinu Lumírovců, doznívající také v duchu našich pradávných zpěvů národních nádherným veršem Zeyerovým i jasnou krásou veršů Vrchlického. Svérázem týchž zpěvů vznícen, vytvořil i Mánes ve svých kresbách k Rukopisům skutečně slovanský zjev českého bohatýra, jenž se stává potom již trvalým vzorem celé slavné generaci Národního divadla. Tento chrám našeho osvětného znovuzrození, který vybudoval národ sobě, je jediným mohutným projevem téhož ducha, jak nám jej ze slovanského dávnověku opět jen pod vlivem Rukopisů umělecky vyjádřil také Aleš. Týž ráz vtiskují tváři samotné Prahy bohatýrská sousoší českého mythu, tesaná Myslbekem a zdobící most, který nese jméno Otce národa. Ani Tyršova myšlénka tělesné a duchovní zdatnosti a ukázněnosti národa nebyla by se zrodila jen z chladného vzoru vzdálené nám antiky, kdyby nebylo živé síly národní, tak žhavě sálající z mravní ušlechtilosti zjevu Zábojova... Síla i krása našich Rukopisů došla však svého nového výrazu i vítězného oslavení v národní hudbě Smetanově. Jeho Libuše stejně jako cyklus jeho symfonických básní Má vlast, tak významně spjatých vůdčím motivem "Lumírova Vyšehradu" v jediný ideový celek, určují tu českému národu přímou cestu ke konečnému dosažení jeho národního štěstí pro všechny časy budoucí... Byla to právě tato dvě vrcholná veledíla naší národní osvěty, v nichž přetaven je mohutný duch Rukopisů tvůrčí silou našeho národního genia do zvuků české hudby, která jediná nám zůstala i ve chvílích nejtěžšího zklamání a pokoření bezpečnou hlubinou naší duchovní svébytnosti. Před ní zhroutilo se však v rozhodujícím okamžiku skutečné falsum našeho ideologického "realismu", který již před půl stoletím neváhal vydat tisícileté hranice našeho duchovního prostoru, když zavržením Rukopisů zotvíral brány českému negativismu... Tím živelněji promlouvá k nám duch našich rukopisů z odkazu vlastního Smetanova srdce. Jeho rytmem spojuje opět celý národ, který alespoň ve slavných tónech svého skutečného národního proroka prožívá a poznává teprve dnes pravou podstatu i vlastní smysl svého českého bytí...
Tvrdě poučen dějinnými událostmi prošlých let, dospívá náš národ k nejvážnějšímu rozhodování o dalším směru svého myšlénkového vývoje na staletí... Buď naváže vědomě a přímo na tuto slavnou tradici domácí, která jediná jej spolehlivě vedla jen k úspěchům a ke zdárnému rozvoji všech jeho tvůrčích sil a která obrodou jeho osvěty právě v tomto národním duchu zajistila mu opět čestné místo mezi nevzdělanějšími svobodnými národy - anebo proti přirozenému hlasu národního svědomí setrvá na cestě osudného negativismu, který již přes půl století usilovně popírá jen vlastní jeho podstatu stejně zavržením Rukopisů jako odmítnutím českého tradičního historismu a uplatňováním snah po kosmopolitickém splynutí všeho osobitého českého snažení s širší kulturní oblastí většího národa... Tato cesta, na kterou byl český národ sveden jen přemírou cizích ideologií beze zřetele na vlastní jeho osud, ukázala se jedinou cestou těžkých omylů a sporů, které jej posléze uvrhly v osudné rozháranosti do nejhlubšího duchovního zmatku a připravily mu tak již podruhé v jeho pohnutých dějinách konec samostatnosti... Jest proto nyní na odpovědných činitelích, aby alespoň ve věci Rukopisů, v nichž jde o záchranu rozvrácených kořenů našeho národního kmene, řekli slovo rozhodné, na které již celý národ čeká, protože si vroucně přeje, aby koruna jeho národního života rozkvetla opět v celé své osobité kráse. To se však stane jen, bude-li odvalen těžký balvan omylů i sváru, kterým je od padesáti roků zavalena nejen cesta zdravého a přímého růstu českého národa, ale i živý pramen jeho vlastních schopností a nové tvůrčí síly.
Snaha České společnosti rukopisné směřuje k tomu, aby rehabilitace Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského byla provedena ve vhodné době povolanými činiteli po velmi svědomitém uvážení všech kladných hodnot byť i podle tvrdé pravdy, ale v každém směru co nejdůstojněji. Konečné uznání pravosti Rukopisů, které znamená pro český národ dalekosáhlý úspěch na poli osvěty národní, slovanské i světové, bude činem kladným, který směřuje ke skutečné nápravě i jiných neblahých omylů. Tím bude učiněn také první krok na cestě návratu k tolik hledané tradici národní a k žádoucí duchovní obrodě. Teprve tak bude urovnána i cesta k opravdovému národnímu smíření.
Česká společnost rukopisná v Praze, hledíc k osvětovému poslání Kulturní rady a dovolávajíc se dosud platných, vpředu již zmíněných zákonných ustanovení, žádá:
1) aby odvolány byly s okamžitou platností pokyny, potlačující vážnou snahu po náležitém uplatňování kladných výsledků vědeckého badání o Rukopisech Zelenohorském a Královédvorském a po jejich rehabilitaci;
2) aby na všech rozhodujících místech našeho kulturního, národního i veřejného života byla loayálně respektována každá vážná snaha o konečné uznání pravosti obou rukopisů především na podkladě průkazných výsledků všestranně odborného badání, jak je podává vědecké dílo profesorů Karlovu university dr. F. Mareše a dr. V. Vojtěcha;
3) aby osnova školního vyučování, zejména však obsah učebnic byly uvedeny po zákonu (§ 119 a 120 zákona č. 121/1920 Sb. z. a n.) rovněž s okamžitou platností v náležitý soulad se zmíněnými již výsledky vědeckého badání o RZK;
4) aby tyto výsledky vědeckého badání stejně jako umělecký, mravní a národní význam RZK byly uplatňovány také všemi ostatními zařízeními našeho kulturního, národního i veřejného života, především však tiskem odborným i denním, rozhlasem, přednáškami, pořádáním výstav, vydáváním ušlechtilých i lidových publikací atd.;
5) aby bylo učiněno opatření, jímž by bylo zabráněno jednostrannému informování naší veřejnosti i ciziny dávno již vyvrácenými negativními thesemi někdejších odpůrců RZK, které zřejmě poškozují naše nejvyšší národní hodnoty;
6) aby byl ustaven přípravný výbor z nezaujatých odborníků vědeckých a ze stejného počtu zástupců vážné rukopisové obrany pro uskutečnění důstojné rehabilitace RZK v příhodné době.
Rozhodli jsme se k tomuto kroku nejen v zájmu pravdy vědecké, ale především z pohnutek hluboce mravních pro uplatnění pravdy národní, neboť jde o skutečné doklady, ano o pravé duchovní klenoty naší, více než tisícileté osvěty vlastní, ryze národní, vysoké úrovně umělecké i ethické.
Pamětlivi příkazu národní pospolitosti, jsme ochotni - přes všechna opomenutí, jimiž naše snahy v této svrchovaně ušlechtilé kulturní věci celého českého národa byly až dosud přecházeny jen mlčením - věnovati i nadále veškeré své síly společné práci pro budování opravdové i pevné naší duchovní jednoty, od doby osudného útoku proti Rukopisům tak hluboce rozvrácené. Proto odmítáme již předem každý rušivý mocenský zásah do této svrchovaně delikátní záležitosti českého národa nejen se strany notorických pochybovačů a zásadních odpůrců RZK, ale i se strany těch, jimž by měly naše Rukopisy sloužiti jen k prosazování snah ať již osobního, zvláště však politického dosahu.
Při tom dáváme však na uváženou, že uplatňování nadosobních snah, směřujících k rehabilitaci Rukopisů na podkladě průkazných výsledků vědeckého badání, které zajišťují jediné - úspěch národa a jeho kultury, sleduje nesporně a velmi jasně jen tendenci veskrze kladnou. Záměrné potlačování těchto konsolidačních snah znamená však naproti tomu jen stupňovanou negaci naší vlastní národní podstaty a další napětí, hlubší rozrážení, ano maření tak usilovně budované duchovní pospolitosti.
Z té příčiny máme také za nejvážnější svoji povinnost upozorniti zároveň, že soudná veřejnost, která sleduje věc Rukopisů bedlivěji než se zdá, pozbývá důvěry v nestrannost i svědomitost těch, kdož zakrývají před vlastním národem usvědčené omyly. Ve věci Rukopisů jde o navrácení kladného díla národního genia opět do rukou celého národa, který je přijme zajisté jen s neutuchajícím jásotem jako největší duchovní dědictví po dávných předcích právě dnes, kdy ve své důvěře již tolikrát zklamán, hledá sám posily jen v hodnotách, kořenících v rodné půdě pro lepší příští nových pokolení.
Rehabilitace Rukopisů vyžaduje tudíž součinnosti všech pracovníků dobré vůle na společném díle národním, k němuž dlužno přikročiti co nejvážněji a v naprostém souladu všech složek našeho národního života bez osočování osobního nebo stranického. Je v zájmu našeho národa, aby se tak stalo jediné vlastními jeho silami a v oddané i radostné spolupráci ničím nezaujatých zástupců svobodné české vědy se zástupci vážné rukopisové obrany. Jdeť ve věci Rukopisů v neposlední řadě o to, aby pravda vědecká, která je českému národu tentokráte s prospěchem i ke cti, nebyla již dále umlčována, ale aby opravdu zvítězila.
Nemajíce pochybností, že náš námět bude přijat tak opravdově, jak je míněn, očekáváme záhy Vaši vlídnou odpověď.
Otisk tohoto spisu zasíláme zároveň Národní radě české, výboru Národního souručenství, presidiu ministerstva školství a národní osvěty a předsednictvu České akademie věd a umění.
Za Českou společnost rukopisnou
v Praze
L. S.
Ing. Vilém Götzl
předseda
Jindřich Pazelt
místopředseda
Ing. Karel Andrlík
jednatel
Rozmnoženo pro informaci členů České společnosti rukopisné jako soukromý otisk.
(Bez příloh.)