Slavné rukopisy Královédvorský a Zelenohorský byly iluzí
i skandálem minulého století. Kdo je jejich autor? Hanka se nikdy nepřiznal,
že by vyrobil falzum. Přesto zřejmě podváděl i jinak: padělal mince a jejich
prodejem se obohacoval.
Začínáme na místě činu, kousek nad náměstím ve Dvoře
Králové. Vedle zbytků hradební zdi stojí děkanský kostel sv. Jana Křtitele,
v jehož předsíni visí nástěnka s textem odkazujícím na známý příběh: v
kobce, jež byla místem pro úschovu městských privilegií, peněz a důležitých
listin, nalezl 16. září 1817 Václav Hanka pergameny se staročeskými básněmi
- Rukopis královédvorský (RKD).
Toť vše. Na konci 20. století. Žádná revize, žádné
zpochybnění autentičnosti samotného nálezu.
Padělků starých rukopisů bylo ale daleko více. Prvním
pochybným textem byla Píseň vyšehradská , objevená Hankovým přítelem Josefem
Lindou roku 1816. Pak nalézá sám Hanka RKD a o rok později dostává ze zámku
Zelená hora třetí z památných textů - Rukopis zelenohorský. Další padělek -
milostnou píseň krále Václava, tzv. krycí falzum, jež má potvrdit pravost
předcházejících nálezů, přináší rok 1819. A deset let po rukopisech přichází
nový kardinální objev stovky českých glos v latinském rukopisu Mater
verborum. Kupodivu se tak stane v Hankou spravované knihovně Národního
muzea.
Zarputilý falzifikátor objeví i další drobné skvosty -
starodávný český překlad žalmů a evangelia sv. Jana, a nakonec - v roce 1848
- Libušino proroctví. To se však již blíží prvá odhalení, která krutě
poznamenají poslední léta Hankova života.
Rytíř řádu sv. Vladimíra
Osobní kariéra Václava Hanky byla závratná. Jako jeden z
mála obrozenců pocházel z rolnické rodiny, a více než škole se v dětství
věnoval hospodářství - do školy totiž chodil jen v zimě. Měl však talent na
jazyky a v otcově hostinci se učil od kupců. Roku 1809 odchází jako
osmnáctiletý mladík studovat do Prahy. Seznamuje se s Dobrovským, studuje a
později i učí češtinu, začíná psát.
V roce 1815 vydává tiskem své básně - ale to už má jiné
velké plány. Se skupinou přátel roztáčí kolotoč tajných porad a schůzí, na
jehož konci bude největší literární záhada minulého století.
Pravidelně pak ohlašuje nálezy rukopisů, což mu přinese
slávu nejen na domácím kolbišti. Brzy je mu svěřeno popisování sbírek muzea,
od roku 1822 je až do své smrti muzejním bibliotekářem.
A také hlavním českým slavistou - je docentem češtiny,
ruštiny, polštiny i staroslověnštiny. Z náklonnosti k Rusům se píše Váceslav
Váceslavič. Stane se členem České královské společnosti nauk i řady
zahraničních akademií. Ruská ho vyznamená zlatou medailí, obdrží rytířský
řád sv. Vladimíra.
Libušiným proroctvím sklenice přetekla
Dlouhá léta je středem společenského zájmu a uznání. Až
po revolučním roce 1848 nastávají krušná léta a první podezření z padělků.
Poslední z objevů - Libušino proroctví - je rázně odmítnut. Roku 1856 je
dokázáno padělání písně krále Václava. O dva roky později je již veřejně
označen za padělatele.
Přestože útoky jsou vedeny ze strany Němců a za Hankou
stojí semknuté řady českých vzdělanců, stárnoucí muž ztrácí sílu k životu a
počátkem roku 1861 umírá - když poslední svá slova pronesl v ruštině.
Dostane se mu honosného pohřbu, jako první je pochován na národním hřbitově
na Slavíně. Epitaf je symbolický: "Národy nehynou, pokud jazyk žije."
Proč Hanka podváděl a falšoval? Bylo to jen z
vlasteneckého nadšení? Zřejmě nikoliv. Existuje totiž až příliš indicií,
které svědčí o tom, že mu šlo o vlastní slávu, bohatství a věhlas. Často se
hovoří o chorobné ctižádosti a sobectví.
Již v době studií padělal vysvědčení, dokonce vystupoval
jako absolvent práv, kterým nebyl. V dalších letech následují další podvody:
nejen padělky rukopisů, ale i mincí a starožitností. Často je nabízí k
prodeji a zajistí si tak výdělek. V muzeu má Hanka na starosti také sbírku
mincí a i zde udělá objev století . Jak? Zcela prostě. Vymyslí nejstarší
minci všech Slovanů - zlatého Rastislava z velkomoravské éry. První minci
převzácné ražby, údajně nalezenou nedaleko Litomyšle, však kupodivu nevěnuje
jako klenot české muzejní sbírce, ale prodá ji za patnáct zlatých ruskému
knížeti Stroganovovi. Rastislav je ostatně dvojím duplikátem- napodobuje
zlaté keltské mince, které již kopírovaly antiku. Navíc první české mince z
10. století byly pouze stříbrné.
Sláva Rastislavů neskončila v Rusku, Národní muzeum totiž
později získalo dalších 18 padělků darem hraběte Nostice. Jak se k nim
prezident společnosti Národního muzea dostal, není známo, ale Hankova role v
podobných kauzách napovídá až příliš.
Masarykova palice
"Lidi zlatý, to je škandál,
v Praze strh se hroznej randál
pro dvě moudré palice,
ty to mrzí nejvíce,
že co svět světem stál,
vše Hanka zfalšoval."
Tak začíná parodující píseň z roku 1886. Je namířena
proti Masarykovi a Gebauerovi, kteří odmítli pravost rukopisů. Oba byli
okamžitě napadeni tvrzením, že byli k útoku proti rukopisům podníceni Němci
či svobodnými zednáři.
Píseň si proto oba aktéry ironicky dobírá:
"Gebauere a Masaryku,
co teď máte z toho křiku?
Ledaže je vám nanic,
nedokážete pranic,
ni to, že co svět stál,
vše Hanka zfalšoval."
A končí varováním:
"Dlužno pánům opakovat:
Nechtějte "masarykovat"
co má v úctě každý Čech!
sic vám hrozí strašný pech."
Boj o rukopisy byl dlouhý a krutý, řadu jejich kritiků postihl osud národních vyvrhelů. Ale postupně přibývalo dalších stop. Hanka si kupříkladu zkoušel různé druhy písma (doklad byl nalezen v pozůstalosti). A hlavně - všechny nálezy objevili jeho přátelé, z nichž někteří jsou zřejmě spolupachateli. Na prvních místech nadaný básník Václav Alois Svoboda a kreslíř František Hořčička, restaurátor se znalostmi technik starých mistrů.
Hanka jednoznačně usvědčen nebyl
Poslední tečku za dlouholetým sporem přinesla pečlivá kriminalistická expertiza z počátku 70. let tohoto století, která odhalila další, tentokrát již jednoznačné důkazy o tom, že rukopisy jsou padělky. Stále však neexistuje přímý důkaz, který by Hanku stoprocentně usvědčil. Odborníci jsou nicméně přesvědčeni, že jeho hlavní role v kauze rukopisů je téměř nevyvratitelná.