Dokumenty rkp. sporu

Miroslav Červenka
K novému převodu RKZ
1962

Recenze knihy Rukopis královédvorský a zelenohorský. Přebásnil Kamil Bednář. Doslov napsal Mojmír Otruba. SNKLU, 1961.

Česká literatura Ročník 10. 1962. Číslo 3. Strana 371 až 374:

K novému převodu RKZ

Užitečnost převedení Rukopisu královédvorského a zelenohorského do soudobého jazyka je, myslím, nepochybná. V jazykové podobě, kterou mu dali autoři, má toto velké dílo obrozenské literatury mezi dnešními čtenáři malou naději. Ponecháme-li stranou otázku srozumitelnosti, která se týká i pravých staročeských památek, je tu jedna zcela specifická zábrana: jednotlivé rysy syntaxe, zejména pak stylistické vlastnosti a stránka významová mají tak zřetelný punc českého novověku a konkrétně preromantismu, že při konfrontaci s archaickým rázem některých "staročeských" tvarů působí komicky, např. "Dva syny, jejú hlasy / přecházesta v muska" anebo "tamo dobúří naše pomsta" - jako kdyby byl jazykem Dalimila sepsán refeát o boxerském mači. Morální patos "boje s padělky" je už zestárlý, ale proto ještě - na rozdíl od Hankových současníků, kteří kladně esteticky hodnotili starobylost - můžeme velmi nepříjemně cítit duály a aoristy v básni, která se svým slohem řadí vedle Jungmanna a Čelakovského.

Dnešní čtenáři vědí o RKZ jako o jednom z iniciativních činů obrozenské literatury, a novočeský ořevos je nezbytný, aby se s nimi seznámili a bez rušivých vliů. Vytvoření takového převodu není ovšem jednoduchá záležitost. Předpokládá jasnou ideovou koncepci a stylistický záměr, domyšlený mimo jiné i literárněhistoricky.

Na rozdíl od obvyklé situace překladatelovy stojí upravovatel RKZ před úkolem uvést ve vzájemný vztah tři "doby", tři jazykové vrstvy - "staročeskou", obrozenskou a současnou. Přitom se ovšem pohybuje v rámci jediného jazyka; výsledkem jeho práce nebude překlad, spíše svérázná rekonstrukce. A důležitou úlohu při ní - i když všechny prvky nepříznakové se tlumočí pochopitelně současnou řečí - musí mít jazykový sloh našeho obrození. Zdůrazňuji, že nejde o obrozenskou spisovnou normu, ale o preromantickou stylistiku. Ta plně harmonuje s ideovou úlohou RKZ.

Jak jsem již naznačil, je v jazyce RKZ rozpor. Na jedné straně je většina prvků gramatických a nepříznaková část lexikálních, napodobujících staročeštinu (se stovkami chyb, podmíněných obrozenským stavem znalostí o historii jazyka); podoba těchto prvků - i když v době vzniku RKZ, kdy jistá umělost patřila ke každému projevu v rekonstruující se spisovné češtině, určitě nikomu nepřekážely a opar starobylosti dokonce stupňoval estetický účin - je přímo spjata s falzátorským záměrem Hankovy družiny (jejich hlavní úkol je vlastně pouze jeden: "antedatovat" RKZ), a proto je třeba RKZ jich zbavit. (Výjimku by mohly tvořit jen některé rysy, jimiž RKZ zapůsobily na jazyk velkých děl devatenáctého století a dostaly tam zcela určitou stylistickou úlohu; mám na mysli třeba historicky nepodložené jmenné adjektivní tvary - těžka mlata, po zákonu svatu, v hustě lese atd. - které všichni znají z Máchy. V převodu by bylo užitečné jich několik zachovat a tak obohatit čtenáře o povědomí těchto souvislostí). To je hlavní a jednodušší úkol novočeského převodu, a Bednář ho plní velmi důsledně, s informovaností o Hankově modelu staročeštiny a s využitím odborných komentářů. Ojedinělými chybami v gramatice a interpretaci, k nimž v překladu sem tam došlo, se nechci zabývat, věcný dosah mají např. na počátku Čestmíra (Vlaslav se v originále vychloubá budoucím vítězstvím nad Neklanem, podle Bednářova "že zvítězil" a násl. předminulého času to vypadá, že už došlo k nějaké vojenské porážce Čechů). Problematičtější jsou mnohé novočeské náhrady lexikální a frazeologické na místech, kde klidně mohlo zůstat původní slovo, např. k spodu súžichu sě v ostrú hranu - dole zúžili se v ostrý jehlan (o tvaru vojsk, Jaroslav 135; originál podle vyd. Vojtěchova a Flajšhansova, 1930), nebo dokonce nadměrně modernizující rozrešite mije výpovědi - zvažte úradkem, co navrhuji (Libušin soud 64). Jako neorganický anachronismus působí i užití slov s odlišnou historickou charakteristikou, např. harcování za pův. v hluce (Záboj 243). Konečně je sem možné přičíst i spoustu případů nadbytečné interpretace, vysvětlování originálu převodem - k tomu ovšem dochází takřka při každém překladu. - Vcelku však lze tuto oblast převodu hodnotit kladně - fiktivní staročeština ve svých systémových složkách byla z RKZ odstraněna bez velkých ztrát.

Druhou stránku uvedeného rozporu v jazyce RKZ představuje především další, významově bohatší složka slovníku a frazeologie - jsou to typicky obrozenské neologismy (kompozita, básnická synonyma jungmanovská), rusismy a výrazy zdánlivě staročeské, jako je třeba "varyto" nebo "rozkatiti sě", různé umělé prostředky slovotvorby, a dále bohatá zásoba konstrukcí stylistických, jako anafory, paralelismy a podobné typy opakování, také velmi často ruské provenience. Neběží mi tu o katagolizaci těchto prostředků, ale o jejich funkci. V podstatě nemají nic společného se skutečným českým písemnictvím nejstarší doby, a v RKZ nepředstavují lež o minulosti, ale krásný sen o ní. Pomáhají - zcela v prereomantickém duchu - konstruovat umělý báječný svět mýtů, zvyků, dějů, národního charakteru. Jejich úloha je umělecká, nikoli dokumentační. Stávají se výrazem obrozenských idejí - národní hrdosti, odporu k vládnoucím německým vrstvám, snu o slovanské pospolitosti. Tváří se staročesky, ale patří k obrození - vždyť naplňovaly i díla, která nic nepadělala. Každý zná úlohu rusismů v Čelakovského Ohlasu, odborníci našli obdobné věci v podepsaných dílech Lindových a Hankových.

Estetické působení RKZ na současného čtenáře je plně závislé na historickém zařazení Rukopisů do obrozenské literatury, právě vedle takového Ohlasu (u Bednářova přebásnění stojí doslov Mojmíra Otruby, který se o nic jiného nesnaží). A amalgam (ne ovšem bezduchý přepis) jmenovaných slovanských a "staročeských" prostředků RKZ takto zařazuje, a proto je i v překladu nezbytný; nemusí se dostat do nefunkčního rozporu s jazykem dvacátého století, který je v překladu obklopuje, to záleží jen na upravovatelově citlivosti.

Základní nedostatek Bednářova pojetí záleží v tom, že tyto prostředky nadměrně oslabuje, a neužívá ke kompenzaci ani jiných slohových prvků obrozenského básnictví. Uvedu zlomek příkladů: hlasonosnú obět tobě vzdámy - se zpěvem ti budem obětovat (Jaroslav 229); velebyster věhlas - mysl nejvýš bystrou (Jaroslav 269); tur jarohlavý - tura bujarého (Čestmír 186). V Čestmíru převod škrtá z fiktivní mytologie boha Třasa [1], v Libušině soudu jakéhosi Vítěze (vyučeně věščbám Vítězovým - znalé svatých obřadů při soudech, v. 50). "Bohy" překládá Bednář, pokud jde o pohany, soustavně jako "modly". Preromantická malebnost se oslabuje např. takto: vlasi zlatostvúci vějú - zlaté vlasy vlnily se (Ludiše 13); a dobově zamlžené vyjadřování: širú silú - mocně a do široka (Záboj 243). Ve Zbyhoni je (nedůsledně) epiteton konstans tvrdý hrad převáděno bezbarvým pevný hrad, podobně v Jaroslavu Nový hrad prostran je v převodu jen mocný. Jestliže tamtéž s velkou názorností kolébáše sě voj křesťan středem - u Bednáře se jen prodíral (v. 123). V téže básni se ruší i typický poetismus oř (v. 289).

Takřka nelítostně se chová upravovatel k rusismům, které v RKZ byly důležité jako nositel iluzí o dávné i budoucí všeslovanské jednotě, a také o praslovanských souvislostech staré české kultury. Tak bujná hlava z bylin se mění ve smělou hlavu (Oldřich 132), ze všech čítanek slavný instrumentál přirovnávací jarým turem klesá v pouhé jak býk bujný (Libušin soud 94; podobně i Jaroslav 292) a Kublajevic se stává Kublajovým synem (Jaroslav; sestřička však zůstala Kublajevnou). Tento odmítavý vztah k rusismům [2] a útvarům, které podobně navozují ovzduší prastaré lidové tvořivosti, se velmi silně projevuje u různých opakovacích spojení, jako je figura etymologica nebo anafora: Řváše na hradě Kruvoj řvániem býka, / řváše chrabrost v svoje ludi - Křičel na hradě Kruvoj / jako býk řvoucí, / burcoval křikem chrabrost... (Čestmír 81-2); podobně hlas... vzhlásá - budou chvalořečit (tamt. 129), krutú krutost - krutou zkázu (Záboj 205); sěčné rány sekú - v seči je... kosí (Oldřich 166). Jak výrazné obrazy mohou padnout takovou necitlivostí pod stůl, ukazuje příklad Srazistě tu obě straně, / jakžby les v les sě valil - Srazily se obě strany, / dva valící se hvozdy (Beneš 49-50). Příkladů na likvidování anafory apod. by bylo možno uvádět ještě mnoho, jakož i na všechny ostatní uvedené kategorie; ale nechci tuto glosu zbytečně rozšiřovat. [3]

Výsledkem je, že novočeský převod je vytržen z ideových i uměleckých souvislostí, v nichž dnes vidíme originál; převedeny prostě do dnešního jazyka, visí Rukopisy ve vzduchu a nezačleňují se do žádného vývojového stadia české poesie. Nejméně ovšem do současného básnictví - vždyť přitlumené rozdíly stejně existují, jen se mění z esteticky výrazného činitele v živel, který už jenom odcizuje. Důsledné užití moderního slohu, víceméně samozřejmé u překladu z cizí řeči, se v tomto případě ukazuje jako nevhodné.

Tyto připomínky se týkají v podstatě především epiky RKZ. Lyrika RK, která pochopitelně dělá daleko méně obtíží už pro svůj "nadčasovější" charakter, je přeložena citlivě a přesně.

Zcela zbytečné bylo všelijaké přizpůsobování RKZ dnešku. Myslím, že internacionalismus našeho lidu a vztahy k Německé demokratické republice by neutrpěly ani v případě, že dobový nacionalismus V. Hanky a spol. by se nezastíral nahrazováním Němců různými cizáky apod. Tím méně je zapotřebí vypouštět z národních tradic pohanské mnohoženství, jehož obrana částečně vysvětluje energii protifranckého odboje v Záboji a Slavoji: sociální motivy tohoto odboje jsou v básni natolik jasné, že není třeba nahrazovat "jedinú družu", kterou nám ti proklatci vnutili na celý život "z Vesny po Moranu" (Záboj 39-40), - "jediným společným jhem". Nebo upravovatel i při této verzi myslel na jednoženství?

Miroslav Červenka

Poznámky:

[1] Obdobně je sloh RK narušen likvidací takových obratů, které zosobňují city a vášně a přisuzují jim úlohu aktivního subjektu, např. Vsě, če plzno bieše, potře jeho zloba krutá - ... potřel nám ve své kruté zlobě (Čestmír 40-1).

[2] Vet ti zbraně - Ty veď zbraně (Čestmír 130) neporozuměním vet je dle rus. vot.

[3] Proto také o věcech metrických jen co nejstručněji. Také k nim bylo možné připojit řadu kritických poznámek, ale v zásadní otázce si Bednář počíná správně - zachovává sylabické rysy RKZ a nesnaží se o mechanickou úpravu podle sylabotónické normy (tak to dělal A. Frinta ve svém tlumočení z r. 1917). Přitom rozpoznal dobře silnou stopovou tendenci desetislabičníku a osmislabičníku RKZ a předává ji vcelku nezkresleně. Vystihl pěkně i některé jemnosti, např. střídání jambu a trocheje v Žežulici. Bez odůvodnění a na škodu věci jsou však změny v rozsahu veršů (i když mají některé oporu v pozdějších vydáních Hankových a Svobodových) - spojování pětislabičníků po dvou v Kytici, zejména však rozdělování volných veršů v Záboji a v Čestmíru: tím se oslabuje protiklad lyrických (krátkých) a epických (dlouhých) rozměrů, který je pro RKZ charakteristický; stejný účinek má i umělé vytváření dvouveršových slok v Ludiši - stč. epický osmislabičník byl neskokový. - Více pozornosti bylo možno věnovat i eufonii, jak ukazuje příklad: Nocú pod lunú za nimi luto, / dnem pod sluncem za nimi luto - Za nocí pod lunou jim byla / divoce v patách, / ve dne pod sluncem jim byla / divoce v patách (Záboj 221-2).

Česká literatura
Časopis pro literární vědu. Vydává Ústav pro českou literaturu ČSAV. Ročník X. (1962)