DOKUMENTY rkp. sporu

Dopis Augustina Cordy
7. března 1840

Vaše blahorodí,

pokud jde o rozbor inkoustu našeho rukopisu, který leží před námi, srovnali jsme nyní, konfrontujíce je, dva rukopisy s podobnými inkousty, které měly rovněž tu vlastnost, že po otření jejich vlastní, svrchní, matné, černohnědé vrstvy zanechávají za sebou zelené písmo jakožto část inkoustu, který se chemicky sloučil s vlákny pergamenu.

Prvním z těchto rukopisů je Missale vetustissimum č. 466 z 12. století, druhý je Divi Augustini de operibus sex dierum č. 22 ze století třináctého. Oba ze sbírky rukopisů Českého národního muzea. U obou rukopisů je hmota inkoustu ještě částečně tak zachována, že je černohnědá a po oškrábání nebo otření zůstává ve stejném množství, přičemž však zanechává po sobě úplně zelené písmo. Tyto oškrábané inkousty obou rukopisů jsem odloučil, pečlivě prozkoumal a shledal toto: že oba nemají ani stopy po mědi nebo jiné kovové základně a že inkoust oněch rukopisů musel být připraven stejně jako každý, kterého se dnes užívá; že je to spojení kyseliny tříslové s železem a žádná organická nebo anorganická barva.

Jak známo, je barvícím principem našeho inkoustu železitý kysličník z dubové tříslové kyseliny a jen velmi nasycené roztoky železitokysličníkových solí dávají s kyselinou tříselnou černá spojení, kdežto při velkém zředění tvoří průhlednou, pěkně tmavomodrou tekutinu, která po nějaké době vylučuje tmavě skvrnitou hmotu a potom se stává tmavozelenou. s touto tmavozelenou sloučeninou se však nedá psát stejně jako v našich rukopisech. Myslím, že střídavé vlivy galvanochemické, trvající po staletí v pergamenu těchto rukopisů mazi písmem a pergamenem a mezi jednotlivými látkami, které se opětovně spojují i ve ztuhlých substancích, vyvolaly podobná spojení,jak to ve skutečnosti vidíme. Spojující část inkoustů (guma nebo třešňová pryskyřice) byla po těchto po staletí působících vlivech zničena; přešla ji vlhkost vzduchu kvašením (pravděpodobně kyselým) a tak byl inkoust částečně rozložen; proto byl i černý díl inkoustu (který se tímto částečným rozkladem stal hnědým a matným) a který jako zhmotnělý leží na povrchu (zejména při písmu na pergamenech) zbaven svého pojidla a mohl být setřen, kdežto zředěná část inkoustu nebo kysličníku železitého z dubové kyseliny tříselné vnikla do substance pergamenu a po dlouhém čase prodělala tytéž chemické procesy jako při svých zředěných roztocích, které my napodobujeme na laboratorním stole v kratších časových úsecích a při velmi velkém spojování. Zvířecí vlákna pergamenu působí na pergamen mnohem méně rozkladně než rostlinná, při výrobě papíru tak poškozovaná, ve spojení s oněmi látkami, které zůstaly mezi vlákny při lepení, bílení atd.

Chemické změny, které probíhají mezi organickými látkami a jejich spojeními v krátkých obdobích, známe dosud velmi málo, ty, které se udály ve staletích a tisíciletích, neznáme vůbec; ale na všech nových rukopisech jsme tyto zelené pozůstatky neviděli, protože inkoust má v sobě ještě pojidlo (organický lep) a proto také nemůže být setřen. Tyto zelené pozůstatky se umělou cestou vůbec nedají tak vyrobit, ani na velmi sterých pergamenech jak jsem zjistil zkouškami s pergameny z 13. a 14. století, jež mi byly laskavě postoupeny, ani s některými ještě staršími. Prohlašuji proto ze stanoviska přírodních věd i z prostého současného stavu písma, že rukopis, který máme před sebou, je nejvýš starý, nehledě k písmu, k jazyku, spojování písmen a později přidaným znakům (noty?). Rukopis musí být nezbytně starší než všechny české manuskripty dosud nám známé, které vykazují tuto změnu barvy a tento rozsáhlý okolek kolem písmen nadmíru zřídka a nikdy v takové míře. Byl by to také převeliký umělecký kousek výrobce pergamenu nebo úmyslného padělatele, kdyby dal pergamenu takový zvláštní vzhled, způsobený leda staletým opotřebováním, a takovou patinu stáří. Takováto příprava pergamenu by se byla musila stát před zhotovením písma, ale i potom bych chtěl vidět písmo, jež by dokázalo tvořit písmena v takové síle inkoustem nebo barvou bez pojidla, ostře a přesně v bludišti zvířecích vláken, aniž by se písmo roztékalo nebo stékalo a stávalo se nezřetelným, ale zůstávalo čitelným tak jako zde, tak zřetelně, ohraničeně a do hloubky a pronikalo nestejně hustou hmotou pergamenu. Umělým měněním povrchu pergamenu by se také ničeho nedosáhlo; musili bychom i vlákna nebo spíše jejich podstatu tak přeměnit, jak to zde učinila praxe nebo působení neznámých činitelů po staletí, ne-li po tisíciletí. Shledávám velmi směšným, jestliže při nepatrných technických a ostaršovacích zkušenostech a po nějakém výcviku v duchovním vidění (pozorování) chce někdo vidět v tomto rukopise výrobek novější doby; každý člověk se zdravým lidským rozumem a s trochou vědeckého vzdělání jej bude chránit.

Ozdoby, domácí nářadí z neorganických látek nebo kovové nádoby se dají s úmyslem klamu napodobit, ale i zde se podvod zdaří jen při ukvapených, nezkušených nebo povrchně pozorujících lidech. S hmotami organického původu jsou úmyslné padělky mnohem těžší, ba skoro nemožné.

V Praze 7. března 1840

V úctě oddaný CORDA.

Doslov Palackého a Šafaříka:

I když je nám výsledek tak pečlivého a obezřetného pátrání velmi vítán, a i když nepochybujeme o jeho správnosti, přece pokládáme za nezbytné doplnit je svým názorem: že při výrobě inkoustu, kterým byl náš manuskript napsán, kromě kyseliny tříselné a železa musil spolupůsobit ještě nějaký neznámý činitel, neboť jen akceptujeme-li zvláštní způsob výroby inkoustu si lze vysvětlit, že např. v Martyrologium Romanum kláštera rajhradského z 9. století slovanskokyrilské znaky vypadají tak zelené jako náš rukopis, kdežto celý latinský text psaný na týchž listech vykazuje inkoust obvyklý, červenohnědý. Ještě nápadnější je tento jev u Roudnického Nekrologia, rukopisu hraběcí bibliotéky Thunů v Děčíně ze 14. století. Jména mrtvých později sem připsaná se jeví v barvě právě tak zelené, kdežto před nimi, někdy v téže řádce, jsou jiná jména napsaná jinou rukou, která mají obvyklou inkoustovou barvu. Tento rozdíl v barvě si neumíme vysvětlit jinak než jako rozdíl v inkoustech, jichž bylo použito.

F. Palacký a P. J. Šafařík: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache
(Praha 1840 - strana 177 nn.)

Přeložil PhDr. Julius Enders (1994).