Egon Ervín Kisch
Pražský pitaval
1964
Strana 189 až 193:
Padělaný kulturní dokument

Půlstoletí nadšeně obdivoval literární svět český rukopis, a trvalo pak téměř půlstoletí, než se rozhodl boj mezi učenci všech jazyků a z drahocenného nálezu se vyklubal padělek.
16. září roku 1817 objevil mladý Václav Hanka, jeden z nejslibnějších znalců staroslovanské literatury, v kostelní věži labského městečka Dvora Králové pod husitskými šípy starý rukopis: dvanáct listů a dva pergamenové svitky. Obsahovaly lyrické, epické a lyricko-epické básně v české řeči. Radostným dopisem zpravil o nálezu svého příznivce, učeného abbé Dobrovského. Ten byl stejně blaženě vzrušen. A vzrušeni byli i národovci, kteří dosud neměli valného zájmu o umění a vědu, když brzy nato Dobrovský, Hanka a Palacký vydali nalezený poklad s kritickýrni doplňky a poznámkami a položili vznik spisu do doby mezi lety 1280 a 1290 a vylíčené příběhy do doby kolem roku 830.
I mimo Čechy vzbudil nález veliký rozruch. V německém překladu Goethe uvítal nález a sám přebásnil do šestiveršových strof lyrickou "Kytici", Grimm a Chateaubriand uveřejnili nadšené zprávy, La Motte-Fouqué napsal oslavnou báseň na nálezce, literární historikové na všech universitách našli v královédvorských listech nové významy a krásy, v Berlíně a Římě byli lidé, kteří se učili česky, aby si přečetli epos o Jaroslavovi v původním znění.
Učenci opravovali podle nově nalezených údajů svá životní díla, vzniklo národně tendenční bojové básnictví, ale i nová hluboká lyrika česká, v národu procitla nejenom úcta k válečným rekům, o nichž se dověděli z pergamenů, nýbrž i láska k jazyku. Bylo samozřejmou povinností vděčnosti, že při čtyřicátém výročí královédvorského nálezu přišli literáti a básníci s Nerudou v čele k Hankovi, aby mu poděkovali, že jeho šťastná ruka probudila domácí umění z několikastaletého spánku k nové tvorbě. Hanka se nespokojil s jedním objevem, nýbrž vypátral mezitím ve sbírkách knihovny sedm jiných staročeských spisů, zlomky překladu z evangelia sv. Jana (X. stol.), vepsané do původního latinského textu, zlomky a překlady žalmů 109 a 145, dále české glosy v jednom exempláři Mater verborum, Píseň pod Vyšehradem, Libušino proroctví a rukopis zaslaný mu ze Zelené Hory. Zasloužil si tedy veškery pocty.
Ale za rok po slavnostním jubileu padla do opojení puma: v sérii anonymních fejetonů dnes už dávno neexistujícího "Tagesbote aus Böhmen" bylo vysloveno - zřejmě na základě zkoumání nějakého odborníka - podezření, že veliký Královédvorský rukopis je padělkem a veliký Václav Hanka padělatelem. Jaký teď vypukl boj! Neběželo toliko o vědeckou pravdu, ruku pisatele článku vedly politické, protičeské motivy a jistá škodolibost. Rovněž na druhé straně byla vůle po nalezení pravdy zatemněna motivem: "Right or wrong, my country!" *)
*)  "Ať dobrá, či špatná, je to má vlast" (pozn. překl.).
Palacký vystoupil na řečniště denního tisku, napadl v "Bohemii" ostře články v "Tagesbote" a dostalo se mu žurnalistické odpovědi s názvem "Pan Palacký a kategorický imperativ jeho paleografické morálky". Sám Hanka, který chtěl povzneseně ignorovat oněch pět článků "Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten" (Rukopisné lži a paleografické pravdy), musil přece jen pod tlakem veřejnosti podat žalobu.
I Pražský zemský soud uznal 25. srpna roku 1859 obžalovaného Davida Kuha, vydavatele listu "Tagesbote aus Böhmen", vinným podle označení v § 498 trestního zákona z přečinu proti bezpečnosti cti, spáchaného tiskem, a odsoudil ho proto k trestu vězení v trvání dvou měsíců s postem 1. a 3. každého měsíce ve výroční den činu a ke ztrátě kauce v obnosu 100 zlatých rakouských, jakož k náhradě útrat trestního řízení. V odůvodnění rozsudku se prohlašovalo, že články "nepřipouštějí žádného jiného vysvětlení než toho, že V. Hanka bude mít potud na sobě pohanu literámího podvodníka, pokud se neočistí, a poněvadž dosud neexistovala paleografická praxe, že je nyní ještě podvodníkem".
Vrchní zemský soud v Praze, který potvrdil 26. září 1859 tento rozsudek, viděl v článcích "Tagesbote" ještě více: obvinění, "že Hanka vědomě oklamal a ošálil obecenstvo. Že však takové obvinění má v sobě výtku nečestného jednání, o tom nemůže být podle názoru vrchního zemského soudu naprosto pochyb."
Nejvyšší soud, u něhož teď proces pokračoval, nebyl názoru obou nižších instancí. Uznal nutnost rozsudek pozměnit a stanovit, aby David Kuh byl osvobozen od přečinu, který se mu kladl za vinu, a uznán nevinným, a aby byl také zproštěn placení soudních útrat. "Rozhodnutí o otázce, zda některé a které z nalezených rukopisů jsou skutečně pravé, nebo výtvory doby novější..., nepřísluší trestnímu soudu, poněvadž tyto spisy nejsou listinami, ze kterých jsou odvozena soukromá práva, nýbrž jejich obsah náleží pouze do oblasti literatury... Ostatně obsah Královédvorského rukopisu má tak všeobecně uznanou literární cenu, že byly, jak udává sám Hanka, přeloženy do sedmnácti jazyků. Pročež kdyby byl někdo ještě žijící obviněn z jejich napsání, nebylo by toto jemu přisouzené sepsání zřejmě žádným tak nečestným činem, který by jej uvedl v opovržení nebo snížil ve veřejném mínění, nýbrž jistota, že on je autorem, by pravděpodobně založila a zvýšila (!) jeho literární slávu, jak tomu bylo např. v případě Macphersonově" (Rozhodnutí nejvyššího soudu z 12. dubna 1860, č. 3166).
Už když vycházela v "Tagesbote" série článků, i pak při soudním procesu se nadhazovala otázka, kdo dal k článkům podnět, čí vědecké výsledky zde žurnalisticky rozvedl David Kuh. Každý se ho ptal na vědeckého informátora. Ale i na otázky nejdůvěrnějších přátel David Kuh jenom pokrčil rameny.
Kdo však byl pisatelem? Zdálo se, že na otázku nebude už nikdy odpovědi, neboť David Kuh, jediný, kdo o věci věděl, byl už dávno mrtev. Tu zemřel v lednu roku 1913 v Praze vládní rada Antonín Zeidler, devadesátiletý knihovnický úředník v. v. A nyní vystoupil syn Davida Kuha se zprávou, svěřenou mu otcem, že to byl Zeidler, který dodal před padesáti lety materiál k článkům.
Tedy pětatřicetiletý úředníček knihovny, který nevěděl nic o úzkostlivě střežených pochybnostech velikých slovanských slavistů, prozkoumal potají rukopis a zjistil, že veliké dílo, obdivované celým světém, je pouhý padělek. Tisíce pochyb, tisíce rozpaků mu háralo v nitru, než se odvážil cesty na veřejnost. Plížil se po ní nepozorovaně. Užil anonymity, snad protože byl státním úředníkem, snad protože chtěl zabránit tomu, aby požár, jednou rozdmýchaný, strašlivě nevzplál a nezachvátil jeho učeneckou pracovnu.
Ale po desítiletích, když byl rukopisný spor vyřešen, by se nemusil Zeidler ničeho obávat. Už nebyl státním úředníkem. A ti, kdož odhalili padělky, dosáhli teď uznání. Avšak Zeidler stále ještě mlčel..., učenecká, ne bojovná povaha..., žádný odvážlivec, ale také žádný ctižádostivec..., zůstal neznámý, nejmenován...
Bydlil na Komenského náměstí, v přízemí, hned za hospodskou místností. Přejet vozem, nemohl se hnout z pokoje; hned ráno se dal každý den snést z postele a četl ve španělských, anglických a středohornoněmeckých dílech nebo psal. Jenom zřídka přijímal tento starý mládenec návštěvu. Jeho přítel, estetik Josef Bayer, přesídlil dávno do Vídně a tam zemřel. V Bayerově poslední knize čteme z předmluvy: "Ohlížeje se zpět na tok svého života, cítím se nucen oslovit na konci této předmluvy osobně svého nejlepšího a nejstaršího přítele, vládního radu em. přednostu pražské universitní knihovny Antonína Zeidlera: bratrský pozdrav starce milému, mně tak drahému starci. Dovol mi, abych Ti řekl před celým světem, za jak mnoho Ti děkuji od svých nejranějších let až po naše vysoké stáří. Se svou obsáhlou učeností a hlubokým vzděláním byl jsi mi často hluboce uznalým rádcem, láskyplně rozvážlivým posuzovatelem, jak jsi od prvního tahu pera bděl s nejvěrnějším přátelským pohledem. Zde je tedy několik posledních tahů pera: ať jim v tichosti neunikne Tvé požehnání."
V posledních letech přicházeli na návštěvu již jen sestry zemřelého orientalisty, dvorního rady Ludwiga, dvorní rada Virgil Grohman a soukromý učenec Otomar Keindl. "Panu Keindlovi jsem nesla ještě před smrtí dopis od pana vládního rady," vypravuje stará hospodyně.
Otomar Keindl má Zeidlerův poslední dopis, doklad jeho skromnosti: "Mému milému, dobrému, šlechetnému příteli panu Otomaru Keindlovi! Bylo by zbytečné pátrati po mých dvou spisech Mamon v dějinách světa a Kroužek humanistů ve Vogesách. Nemoha již pět let pracovati na obou spisech, zničil jsem je jako nepotřebné fragmenty. O mém objevu zlomku Nibelungů v latinském díle c. k. universitní knihovny Serminoes Pomerii fratis Pelbarti de Themesvar. Hagei naw per Henricum, Gran 1500, 8. die Juni (fol.) se najde něco ve Pfeiferově Germánii z roku 1862. Se srdečnými pozdravy A. Zeidler."
Pohřeb Antonína Zeidlera byl z pražského kostela sv. Štěpána. Za jeho rakví šlo sedm lidí.
Egon Ervín Kisch:  Pražský pitaval
Z německého originálu přeložila Jarmila Haasová-Nečasová. Vydání 2. Praha 1964. Vydalo Nakladatelství politické literatury. Vytiskla tiskárna Rudé právo. Náklad 45250 výtisků. Cena vázaného výtisku 15,50 Kčs.

Městská knihovna v Praze  [sign. AA 12844]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost Rukopisná