Encyklopedie & Rukopisy

Anthologie ze staré literatury české.
Sestavil Josef Jireček.
1860

Přehled pramenův k historii literatury české doby staré.
- Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache: Libuša's Gericht, Evangelium Joannis, der Leitmeritzer Stiftungsbrief, Glossen der Mater verborum, kritisch beleuchtet von P. J. Šafařík und Franz Palacký. (Prag 1840).
- Svědectví o nalezení Libušina soudu. Sestavil V. V. Tomek. M. Č. 1859. Též něm.: Die Grünberger Handschrift. Zeugnisse über die Auffindung des Libušin Soud. (Prag 1859).
- Dějepisný úvod Václ. A. Svobody při vydání rukopisu kralodvorského 1829. Zpráva o témž vydání od Fr. Palackého v Jahrbücher der Literatur. 48. band. (Wien 1829).
- O kralodvorském rukopisu od J. Koubka. M. Č. 1838.
- Die Königinhofer Handschrift. Von P. J. Šafařík. Úvod k překladu nejstarších básní českých (Gedichte aus Böhmens Vorzeit) od Jos. Mat. hraběte z Thunu. (Prag 1845).
- Kralodvorský rukopis od Václ. Nebeského. M. Č. 1852 - 1853.
- Aesthetický význam básní kralodvorského rukopisu (Záboje a Jaroslava) od J. Er. Wocela. M. Č. 1854.
- Studie o rukopisu kralodvorském, pak
- Soud Libušin a rukopis kralodvorský od Hermenegilda a z části od Jos. Jirečka. Ve Světozoru 1858 - 1859.
- Obrana Libušina soudu ze stanoviska filologického. Sestavil M. Hattala. M. Č. 1858 a 1859.

str. 1: I.
Rukopis zelenohorský.

Nejstarší této památky jazyka českého zachovaly se jen čtyři listy, které léta 1817 na zámku Zelené Hoře blíže Nepomuk nalezeny a museu českému zaslány byly, kdež se nyní chovají. Text se dělí na dvé. Napřed stojí konec zpěvu, jehož, jak se zdá, předmětem byl spor nějaký o právo rodinné. Potom následuje zpěv o rozepři mezi dvěma bratry, syny Klenovými z rodu Tetvy Popelova. Klen vládl župami příležícími k šumavskému hvozdu nad řekami Otavou a Radbuzou. Když zemřel, svadili se synové jeho o dědictví. Starší, Chrudoš, odvolávaje se na způsob u některých kmenův německých obvyklý, tvrdil, že jemu jakožto prvorozenci přísluší všecka pozůstalosť, načemž bratr mladší, Šťahlav, popřestati nechtěl. Rozepře vznešena byla na kněžnu Libuši, která sídlila na Vyšehradě, držíc vrchní vládu nad veškerou zemí českou. Kněžna k rozsudku obeslala pány zemské (kmety, lechy a vládyky) a jmenovitě župany Libického, Dobroslavského, Krkonošského, Sedlického, Brdského, Sázavského a Mežského. Když se všickni na Vyšehrad sebrali a k soudu usedli, předložila jim Libuše spor synův Klenových i navrhla dvojí výpověď: buďto ať oba Klenovici dědictvím vládnou společně, anebo ať se rovným dílem o ně rozdělí. Sněmovníci, rozmyslivše výpovědi kněžniny a porokovavše o nich, zůstali natom, aby oba bratří společně vládli jměním otcovským. Chrudoš, vida, že domnělého práva svého jest odsouzen, tak se rozhorlil, že kněžnu předevšemi pohaněl. Libuše, tak příkře jsouc pohaněna, vstala i ohlásila, že jim nechce již souditi svády; ať si vyvolí muže, který by s přísností mužskou věci jejich řídil. Sněmovníci však nemínili odporu Chrudošovu místo dáti a ustoupiti od rozsudku založeného na starodávném právě národním. Vyřknutím práva toho končil se bezpochyby zpěv ten rovně předešlému, z něhož se nám, jak svrchu dotčeno, zachránil jen ostatek, též takový výrok práva v sobě zavírající.

str. 1 až 4: Libušin soud.

str. 7 až 9: III.
Rukopis kralodvorský.

Z větší sbírky zpěvův staronárodních ku konci XIII. století snešené zachovalo se dvanácte celých pergamenových listův v komoře pod kostelní věží v Králové dvoře, kdež dne 16. září 1817 při návštěvě Václ. Hanky mimo některé rukopisy latinské mezi starou zbraní a jinou vetešinou na jevo vynešeny byly. Převzácný tento ostatek obsahuje čtrnácte zpěvů, a sice šesť epických, šesť lyrických a dvé lyricko-epických. Zpěvy epické podlé věku, ve kterém byly prvotně složeny, asi takto seřaditi lze.

1. Záboj a Slavoj. L. 805 vtrhlo vojsko franské do Čech, opanovalo značnou čásť země i jalo se křesťanství mocně uvozovati. Pohanští Čechové sebravše se v lesích, když se dosti silnými býti pocítili, udeřili pod zprávou Záboje a Slavoje na Franky, a zabivše vůdce jejich Ludvika (Luděka), ze země je vypudili. Děj tento podlé vší podobnosti opěvá se v nadepsaném zpěvu. Jméno Karla Velikého jeví se tu ve formě král, ve kteréž přenešeno bylo u Čechův, Jihoslovanův, Uhrův a Polákův na panovníka vůbec, tak jako jméno Caesarovo přešlo během věkův u Němcův a Slovanů v obecný název císaře (Kaiser).

2. Čestmír a Vlaslav. Vlastislav (zkráceně Vlaslav) kníže Lučanův, pod jehož vládu slušely župy v poříčí Ohře ležící, spojil se s Kruvojem, jenž knížeti Pražskému věrností byl zavázán, i hubili spolu mečem i ohněm krajiny Neklanovy. Čestmír vůdce Neklanův dobyl nejprvé hradu Kruvojova, Kruvoje utratil, a pak táhl na Vlastislava, jehož silnější vojsko zdařeným úskokem válečným přemohl. I Vlastislav v boji padl. Bitva tato mezi Lučany a Pražany stala se na poli Turském severozápadně od Prahy v první polovici IX. století. Podle Kosmova vypravování zhynul v ní i Čestmír. *)

*) Kosmovo vypravování u vzdělání Hájkově viz v Čít. pro III. třídu niž. gymn. (str. 61-64).

Tyto dva zpěvy jakož i Jelen nemají rozměru jednostejného, rovněž jako dumy čili hrdinské poesie Rusínův. Nedostatek tento nahražen jest rytmem volným sice a na oko nepravidelným, který však velmi jest výrazný a, přiléhajíc takořka ke všem obratům děje, znamenitě živosť celého vypravování zvyšuje.

3. Jaromír a Oldřich, zpěv necelý, jelikož se z něho jen asi poslední třetina zachovala. Boleslav Chrabrý kníže polské zmocnil se l. 1003 Čech, jav a oslepiv krutého Boleslava III. Nakrátce ale bylo panství polskému. Bratří jatého BoleslavaJarmír a Oldřich, vtrhli do země s pomocí německou i spojili se tu s Čechy, kteří panovníkům domácím i za vlády polské zůstali věrní. Přední mezi nimi byl Výhoň Dub. Hrad Pražský, jejž Poláci drželi, opanovali lstí vojenskou a přinutili Poláky k rychlému útěku. Vítězstvím tímto navrácen byl stolec knížecí Jarmírovi.

4. Beneš Hermanóv. V létě r. 1203, když se Přemysl Otakar I. odebral k císaři Otě, aby za krále byl korunován, vtrhlo vojsko míšenského markrabí Dětřicha do severních Čech pálíc a pleníc. Nesnází touto hnut postavil se Beneš syn Hermanův, jeden z předkův rodu Waldsteinského a župan krajiny tamní, v čelo lidu sedlského a Sasíky pod Hrubou Skalou porazil.

5. Jaroslav. Obsah zpěvu toho jest světoznámé tažení Tatarův do Evropy a pobití jich na Moravě l. 1241.

6. Ludiše a Lubor, nejmladší ze zpěvův epických kralodvorského rukopisu. Předmětem jeho jest sedání čili turnaj vůbec. Turnaje zavedeny byly v Čechách v prvnějších letech krále Václava I. (panov. 1230-53).

Zpěvy 3-6, jakož i Zbyhoň mají rozměr jednostejný, v čemž jedině shodují se s epickými písněmi Srbův. Jiné shody tu není. Jmenovitě scházejí zpěvům českým ony obrazné úvody, které v srbských tak velice jsou oblíbeny. I stálé poetické výrazy ve zpěvích českých skoro docela se líší od výrazův takových ve zpěvích srbských a rusinských.

Veliká naproti tomu jest shoda písní lyrických kr. R. s písněmi srbskými i rusinskými, což patrně svědčí nejen o velikém stáří jejich, ale i o tom, že vlastně jsou to písně národní, tak národní jako ty, kteréž posud mezi lidem našim kolují. Původem tím hlavně se dělí písně lyrické od epických, kteréž patrně skládány byly od zpěvcův cvičených, podobných slepcům rusinským a srbským. Jednoho zpěvce takového, "ký slovy i pěniem bieše pohýbal Vyšehrad a všie vlasti", Lumíra (Lubomíra), výslovně připomíná zpěv o Záboji i Slavoji.

strana 9 až 23:
Čestmír a Vlaslav.
Jaromír a Oldřich.
Jaroslav.
Ludiše a Lubor.
Písně lyrické.
Kytice.
Růže.
Zarmoucená.

ANTHOLOGIE ze staré LITERATURY ČESKÉ.
Sestavil Josef Jireček. V Praze 1860. Nákladem Fridricha Tempského. Tisk c. k. dvorní knihtiskárny synů Bohumila Haase v Praze. Stran 144.

Městská obecní knihovna pro lid v Praze. [sign. R7 I-IIIa]