Kralodvorský rukopis, nejslavnější památka staročeské básnické literatury, nazván dle města Králové Dvoru, kdež jej Václav Hanka dne 16. září 1817 nalezl v kostelní věži a daroval Museu českému, kde doposavad se chová. Skládá se z 12 listův pergamenových a několika odříznutých proužkův, a jest to zlomek větší sbírky básní, totiž konec její 25. kapitoly, 26. a 27. celá a začátek 28. kapitoly, kteréž obsahují pět větších básní epických (Oldřich i Boleslav, Beneš Hermanov, Jaroslav, Čestmír a Vlaslav a Záboj, Slavoj a Luděk), pak devět menších lyricko-epických a lyrických (Ludiše a Lubor, Zbyhoň, Kytice, Jahody, Opuštěná, Skřivánek). Jsou to písně národní, pocházející z různých dob starověku, některé až i z doby pohanské, které byly, neví se od koho, asi ku konci XIII. stol. v obšírnou sbírku snešeny, jejíž největší část se ztratila. Písně tyto vynikají básnickou cenou nade vše, co posud z podobných českých památek literárních nalezeno bylo; jmenovitě nic nevyrovná se jejich líbeznosti a něžnosti, lehkosti slohu, čistotě, přesnosti, jadrnosti a zpanilosti jazyka. Pravost K-ského r-u byla od nepříznivců národu Českého v pochybnost brána, z čehož povstaly mnohé spory, ve kterých však drahocenný rukopis ten slavně jest obhájen, tak že již jen zarputilá zlomyslnost proti němu vystupovati se odvažuje. Od Čechů samých byl R. k. s pravým jásotem přijat co skvělý důkaz vysokého stupně vzdělanosti národu našeho v dobách tak odlehlých; neméně pozdravili jej radostně též všickni ostatní národové slovanští. I v nestranné cizině došel rukopis ten zaslouženého uznání co vzácný příklad poesie národní, a brzo překládán do všech jazyků evropských. Pro novočeskou literaturu pak stal se K. r. tím nad míru důležitým, že zahájil novou éru českého básnictví, které, nalezši v něm nevyrovnaný vzor samorostlé národní poesie, opustilo dráhu otrockého následování vzorů cizích a nastoupilo novou, tvoření původního na základě domácím. K. r. vydán jest častokráte. V obranu jeho vydali zvláštní důkladné dílo bratří Jirečkové pod názvem Die Echtheit der Königinhofer Handschrift (v Praze 1862).

Zelenohorský Rukopis, dříve vůbec Sněmy a Libušin soud zvaný, nazývá se nyní obyčejně od naleziště svého Zelené Hory (v.t.), kde jej v archivu knížete Koloreda nalezl důchodní František Kovář a v prosinci 1818 tajemným způsobem bez oznámení svého jmena zaslal tehdejšímu nejvyššímu purkrabímu Frant. hraběti Kolovratovi, který jej odevzdal založenému právě tehdáž Museu českému. Obsahujeť dva zlomky básní epických, první kratší, a jen devět veršů čítající jest konec básně, která nejspíše nějaký sněm líčila. Druhý, 112 veršů obsahující, líčí známou národní pověst o moudré dceři Krokově Libuši, jak se dva bratří o dědictví po otci hádali, a jeden z nich, nespokojen s výrokem kněžny Libuše v té při, ji pohaněl, což pohnútkou bylo, panenství se zříci a vyvoliti si za manžela oráče Přemysla, zakladatele nazvaného po něm rodu panovnického v Čechách, Z. R. má velikou cenu, a to nejenom básnickou, nýbrž i historickou. Dlouho v pochybnost brán obhájen byl skvěle nevývratným důkazem o jeho pravosti, jejž podal kněz Roman Voříšek (v.t.), o čemž obšírně pojednal Tomek v Musejníku na r. 1854, sv. 1. Viz Zeman a Kovář (v posl. Doplňku).

Knihovna Akademie věd v Praze.