Královédvorský rukopis, zkr. RK, novodobý rkp. podvrh čes. V. Hanka (v.t.) se jím po drobnějším pokuse z r. 1816 odvážil prvého svého vel. falsa. Složil jej a napsal s přáteli J. Lindou a V. A. Svobodou - zdá se, že byli zasvěceni i J. Jungmann a Ant. Marek (v.t.) - a 16.IX.1817 jej pak nalezl na sklípku věže děkanského kostela v Králově Dvoře. S tímto nálezem jistě souvisí přátelství Hankovo s Janem Sklenčkou, měšťanem královédvorským. RK se skládá ze 12 pergamenových dvanácterkových listů a ze 2 proužků. Podle nadpisů mají to být trosky vel. kodexu z XIII. stol., 25.-28. kapitola III. knihy, 8 básní ep. a 6 milostných lyr.: Oldřich a Boleslav, Beneš Hermanóv čili O pobytí Sasíkóv, Jaroslav aneb O velikých bojech křesťan s Tatary, Čestmír aneb O vícestvie nad Vlaslavem, Ludiše a Lubor čili O slavném sědání, Záboj, Zbyhoň a Jelen; Kytice, Jahody, Róže, Zezhulice, Opuščená a Skřivánek. Hanka je autorem částí lyr., J. Linda částí ep. (sr. jeho Záři nad pohanstvem); od Hanky je i nápodoba a fikce starobylého jaz. a rovněž i písmo starobylé. V RK byly nalezeny lit. vlivy Milionu, Alexandreidy, Trojanské kroniky, Štilfrída, slov. nár. písní, Slova o pluku Igorově, Chateaubriandovy Ataly a Miltonova Ztraceného ráje a přímý podnět k falsu byl dán obdobnými podvrhy zahr., zejména Ossianem a Chattertonem (v.t.). RK náleží vším svým vnějším i vnitřním charakterem mezi díla novodobé čes. romantiky. Měl jím býti nahrazen nedostaek svět. lyriky a výpravné poesie herojské v stč. básnictví. Největšího hříchu se Hanka jako falsifikátor dopustil na svém uč. Dobrovském (v.t.) jenž - třebaže všechny ostatní objevy Hankovy ihned usvědčil jako falsa - RK věřil jako pravému dokumentu po celý svůj život. Ohlas a význam RK (spojovaného obyč. se Zelenohorským rukopisem, v.t.) byl nesmírný. Čes. vyd. je do nespočetna (prvé 1818, Hankovo s něm. překl. A. V. Svobody 1829, polyglota 1852, fotogr. otisk Vrťátkův 1862, 1864, s obr. Alšovými 1886-1888, s obr. Mánesovými 1886, 1898, kritické vyd. J. Hanuše 1911, A. Frinty rekonstrukce pův. novočes. znění 1919, s lepty J. Konůpka 1927). Neméně hojně byl vyd. RK v překl. v cizině, zejm. u Slov. Vel. byl vliv RK zejm. na závěry mythol., hist., filol. a právní. Slabší byl jeho ozvuk v poesii, neboť mu podléhali spíše básníci podřadní. Zato samých představitelů čes. umění výtv. a hud. se týká vliv RK: Aleš, Mánes, Smetana. Z toho kalného, ale mocně vzdutého zdroje se konečně také živilo čes. vlastenectví, v jehož jm. se dokonce od poč. bojovalo i proti všem, kdož se odvážili popírati pravost RK a RZ. Boj o rkp. má čtyři období: v I. Dobrovský popírá RZ, v II. M. Büdinger vystupuje 1859 proti RK, J. Fejfalík (v.t.) pokračuje 1860 prací Über die Königinhofer Handschrift. Na obranu RK se staví zejm. V. V. Tomek, Fr. Palacký, J. a H. Jirečkové, Vrťátko. V období III.  se boje zúčastní zejm. A. V. Šembera a A. Vašek (v.t.). Období IV. je nejslavnější. Začíná se 1886 Gebauerovou (v.t.) studií Potřeba dalších zkoušek RKZ v Athenaeu, kde dosavadní obhájce RK počne popírati i pravost této památky.  Rukopisný boj rozdělí nepřátelsky celou čes. veřejnost. Proti RK stojí T. G. Masaryk, J. Vančura, Jar. Vlček, J. Goll, J. Pekař, J. Truhlář (v.t.), snášejíce důkazy nepravosti každý ze svého oboru. RK hájí zejm. J. Kalousek, V. V. Tomek, J. Jireček, M. Hattala a dokonce i laikové a žurnalisté, jako na př. Jul. Grégr (v.t.). 1899 J. Máchal nalezl rus. předlohy lyriky RK. 1911 vystupuje na obranu tragický J. L. Píč (v.t.). 1917 (knižně 1919) V. Hrubý (v.t.) paleograficky rozebírá RK a charakterisuje jej jako falsum písaře ostatních tzv. Hankových podvrhů. 1926 ad. zkoumá RK fotograficky V. Vojtěch, 1927 přinesly Nár. listy pro širší forum, zmatené soudobými rehabilitačními pokusy, soubor feuilletonů, jež rekapitulovaly všechny doklady nepravosti RK. Lit.: J. Hanuš, Lit. čes. XIX. stol. II. vyd., I. díl; týž, Poslední boj o Rukopisy, N. Ath. 1920. Rkp. je uložen v knihovně Nár. musea.

Zelenohorský rukopis, Libušin soud, zkr. RZ n. LS, pergamenový rukopisný zlomek o čtyřech osmerkových listech, který byl v list. 1818 zaslán anonymně nejvyš. purkrabí hr. Fr. Kolovratovi pro Národní museum jako nález ze Zelené Hory u Nepomuka. Nalezl prý jej, jak se později zjistilo, zelenohorský důchodní Jan Kovář ve věžním sklepě. Obsahuje konec básně zv. obyčejně Sněmy a výpravnou báseň Libušin soud, v níž se vypravuje o rozepři bratří Chrudoše a Šťáhlava, kterou Libuše podle hlasování sněmu rozhodla podle domácího zvykového práva, aby oba bratři spravovali otcovské jmění společně, a rozhněvaný Chrudoš za to Libuši pohaněl. Děj je ukončen nápovědí volby Přemysla Oráče za manžela Libušina a za čes. kníže. Báseň podává doklady o vysoké kultuře starých Čechů a o vyvinutém státním a právním zřízení, opřeném o psané právo. Když se r. objevil, způsobil rozruch. Vzbuzoval dojem vel. stáří, byl pokládán za r. z IX.-X. stol. Předstihoval tedy stářím r. Královédvorský (v.t.) a stal se tak nejstarší čes. lit. památkou. Okolnosti spojené s nálezem r-u vzbudily však ihned podezření J. Dobrovského (v.t.), který jej prohlásil za podvržený padělek a za padělatele označil V. Hanku a J. Lindu (v.t.). Po Dobrovském učinili tak i jiní, jako B. Kopitar, J. Fejfalik, M. Büdinger, A. Petruševič, A. V. Šembera, A. Vašek. Definitivní rozřešení otázky pravosti RZ přinesla realistická generace věd., která, vedena J. Gebauerem, prosadila ve vědě přesvědčení, že RZ i RK jsou falešné. Poslední boje zahájil J. Gebauer článkem Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského (v Masarykově Athenaeu 1886). V Athenaeu se pak soustředili všichni kritici RKZ. Závěrečné soudy podal souhrnně J. Gebauer v čl. Unechtheit d. Königinhofer und Grünberger Handschrift (v Archivu f. slav. Philologie X.) a pro čes. čtenáře v populárním Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském (1888). Od svého objevení se RZ těšil vel. pozornosti čes. čtenářů, byl mnohokrát vyd. a překládán do cizích jazyků. Od 1829 byl vydáván vždy s rukopisem Královédvorském (nejdůležitější vydání jsou citována t.). Lit.: J. Hanuš v čl. Padesátiletá diskuse o R-y (v Listech filol. 1906) a J. Jakubce v Dějinách čes. literatury II. (1933).