Ottův slovník naučný
illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí
Praha 1900. (Patnáctý díl: Krajčij - Ligustrum)
Strana 44 až 56:
Kralodvorský rukopis, skratkou RK označovaný, jest sbírka básní
staročeských, o nichž první zprávu podal V. Hanka dne
17. září 1817 Dobrovskému, že je nalezl dne 16. září
t. r. v kostelní věži ve Dvoře Králové. Rukopis tento, jenž se chová v
Museu král. Českého, skládá se ze 12 listů a dvou úzkých proužků
pergamenových; pergamen je špinavě bílý, co do úhlednosti a dobroty
prostřední, má na sobě mnohé skvrny a na některých je znáti, že byly
odstraňovány škrábáním nebo citronovou šťavou. Písmo je drobné a těsné, více
lomené a hranaté než zakulacené; úhlednost jeho svědčí o šetrnosti a
bedlivosti písaře a o ruce, jak se říká, vypsané, ačkoliv přece nezdá se
ukazovati k výhradně řemeslnému přepisovači, nýbrž více k velmi zběhlému
ochotníku. Tlouštka tahů a velikost liter jsou nestejné, což, jak se zdá, od
péra brzo hrubšího brzo drobnějšího pochází. Místy vadila písaři vláknitost
pergamenu; někde inkoust vlhkostí a pro místa neuhlazená v pergameně se více
rozežral. Působením vzduchu a, jak se zdá, i vlhkostí ztratila se původní
barva písma i jest nyní rezavě přižloutlá. Na několika místech vymizelo
písmo a některé takto vybledlé litery opravil Hanka černým inkoustem. Mimo
to vyskytují se četné rasury. Nadpisy kapitol a jednotlivých básní jsou
červeně psány, začáteční písmena básní červeně, zeleně a modře. Nacházejí se
vesměs v zlatých políčkách čtverhranných, z nichž révové ozdůbky, barvy
stejné s písmeny, vzhůru a dolů vybíhají. Mimo to je ještě 45 větších
červených písmen na začátku hlavních odstavců básní a na začátku menších
básní lyrických. Někde jest na zlacení políčka a na barvách pozorovati
pozdější obnovování, na př. karmínu rumělkou, podobně i předělání barvy
modré na zelenou (Nebeský). RK obsahuje básně epické, lyrickoepické a
lyrické. Básní epických jest šest: 1. první básně zachován pouze zlomek
(Oldřich, o vyhnání Poláků z Prahy za Boleslava Chrabrého);
2. O pobití Sasíkóv líčí v 19 slokách čtyřřádkových
porážku Sasíků, kterou jim způsobil Beneš Heřmanóv u Hrubé Skály;
3. O velikých bojech křesťan s Tatary, nejkrásnější ze
všech, opěvá ve 289 verších desítislabičných slavné vítězství Čechů a
Moravanů nad Tatary u Olomúce r. 1241, kde zvláště se proslavil
Jaroslav (pročež báseň zvána též Jaroslav); 4. O vícestvie nad
Vlaslavem (též Čestmír zv.) líčí šťastný boj knížete Pražského
Neklana s Vlastislavem Luckým; 5. O slavném sědání (též
Ludišě) popisuje ve 136 verších osmislabičných rytířské klání
staročeské; 6. O velikém pobití (též Záboj) popisuje
vítězství Záboje a Slavoje nad Luděkem, vůdcem vojsk cizího krále, který
podmaniv vlasť zaváděl zde nové řády. Lyrickoepické básně jsou v RK dvě:
Zbyhoň a Jelen; v oné líčí se, kterak jinoch milenku svou, od
Zbyhoně na hrad unesenou, vysvobodil a únosce jejího zabil; tato jest
žalozpěv nad jinochem padlým rukou vrahovou. Básně lyrické mají nápisy:
Kytice, Jahody, Róže, Zezhulice, Opuščená a Skřivánek.
První veřejné ohlášení o RK učinil Hanka v předmluvě druhého dílu svých
"Starobylých skládání" (dat. 1. ún. 1818), přidav na ukázku kousek
básně o Oldřichovi a Boleslavovi. Dobrovský pak ve zvláštním dodatku ke své
"Geschichte der böhm. Spr." (1818) pronesl se o RK, že vyniká nade vše,
co se posud ze starých básní našlo, a stanovil jeho stáří mezi
r. 1290-1310. V ohledu básnickém chválil jich něžnost a líbeznost,
lehkost slohu, čistotu a přesnost jazyka, jadrnost a spanilost.
R. 1819 vydal RK Hanka poprvé tiskem jako zvláštní díl "Starobylých
Skládání", předeslav Připomenutí a připojiv vysvětlení zastaralých a
zatmělých slov. Jakožto základ všech potomních vydání Hankových stal se
otisk tento východištěm všeho dalšího badání a vykládání. Není nezajímavo,
že vedle chvály Dambekovy (Hesperus 1818) nejranější tu jest pěkná rozprava
J. J. Meinerta (v Hormayrově Archivu 1819), kteráž přes některé
omyly dlouho byla pokládána za nejlepší aesthetické ocenění RK a přímo i
nepřímo působila na úsudky pozdější. Na české straně největší účasti dostalo
se RK od Jos. Jungmanna, jenž od r. 1822 začal mladším svým přátelům
při soukromých výkladech o slovanských jazycích a literaturách rozbírati
také RK a t. r. věnoval mu zvláštní rozpravu v Zieglerově Dobroslavu.
RK nazývá tu pokladem v pravdě národním, zůstatkem a bezpečným svědkem
šedé starožitnosti a vzdělanosti české. Obdivuje se řeči starožitné a přece
po malém domyslu srozumitelné a zároveň tak důstojné a básnické, že proti ní
mnohé našeho zlatého i pozdějšího věku verše jsou pouhá prosa. Významným pro
dějiny RK byl rok 1829. Za příčinou nového vydání RK prací Hankovou a
Svobodovou napsal tehdy Fr. Palacký do Wiener Jahrbücher der Literatur
první opravdu vědeckou úvahu o publikaci i jejím obsahu. Zabývá se v ní
hlavně historickým rozborem a aesthetickým oceněním RK, jejž dle písma klade
do let 1280 až 1290. Dle obsahu i formy pokládá za nejstarší básně RK Záboje
a Čestmíra. Souhlase celkem s Pelclem stran vročení poslední události do
r. 830, odporuje Palacký tím více názorům Meinertovým (kladl příběh
Záboje do r. 849) a Svobodovým o Záboji (jenž tu myslil na Sama) a
ukazuje, že základem jest pouze temná pověst o někdejších bojích pohanství s
křesťanstvím, nikoli však určitý historický příběh. Klade tudíž původ básně
o Zábojovi do XII. až XIII. stol., a protože Čestmír celkovým
rázem i formou veršovou nápadně souhlasí se Zábojem (na rozdíl od ostatních
básní RK), soudí z toho Palacký na jediného a téhož původce obou a ovšem
také stejný věk. V Beneši Heřmanovu spatřuje podklad historický ze
samého počátku XIII. stol. a dokládá z listin hrdinu dle rozpravy své v
ČČM. (1829, 43). Oldřich, Ludiše a Jaroslav pocházejí opět od jiného básníka
z 2. pol. XIII. stol., snad od Záviše z Rosenberka, kteroužto
domněnku (Hankovu) Palacký obšírně odůvodňuje, a posléze písně lyrické
převzaty z úst lidu. Kromě toho vyslovil tu Palacký několik poznámek vysoce
významných pro kritický důmysl jeho, např. o dobývání hradu Kruvojova, o
aesthetických nedostatcích některých atd. Tytéž názory opakoval Palacký v
Almanach de Carlsbad 1834, ale pozměnil je již v Geschichte von Böhmen, ve
spise Die ältesten Denkmäler (str. 180) a v poznámkách k Thunovu
vydání, připouštěje, že některé básně sáhají původem do doby pohanské,
Oldřich do XI. stol. Když pak Kopitar ve spise »Hesychii glossographi
discipulus« vyslovil podezření též o RK, spatřuje v něm napodobení
srbských zpěvů Vukem r. 1815 vydaných, vydal Palacký společně se
Šafaříkem r. 1840 v Praze veliké dílo: Die ältesten Denkmäler der
böhmischen Sprache, v němž se obhajují nejen RK, ale i RZ. Dojem mocných
důvodů Šafaříkových i Palackého byl velmi patrný zejména v cizině, zračil se
i v hojné účasti, jaké se nyní dostávalo RK, o níž výmluvně svědčí nová
vydání a četné překlady. Nejvýznamnější bylo vydání RK i RZ ve Výboru
r. 1845, dále rozprava básníka Jar. Kaliny v čas. Ost und West
1844, kdež posouzeny vřele a nadšeně básně RK po stránce básnické a podány
stručné rozbory básní s metrickým překladem ukázek, s poznámkami
mythologickými a archaeologickými, a Gedichte aus Böhmens Vorzeit
verdeutscht von Josef Mathias Grafen von Thun (1845) s důležitým
úvodem Šafaříkovým a poznámkami Palackého. Šafařík ve stanovení stáří
shoduje se s Dobrovským a Palackým, s nímž souhlasí také stran zvláštní
národní písařské školy, charakterisuje jednotlivé básně a podává několik
poznámek o rhythmu a verši, o rozdílu mezi epickou poesií a historií,
o vlivu RK na obrozené básnictví české atd. Své přesvědčení o pravosti
projevil slovy, že RK ráz svého původu pro každého soudného a nezaujatého
znalce má na čele. Z věcného rozboru nejdůležitější jest stanovení rázu
básní RK: všecky básně epické i lyrické svým původem i duchem patří k
národnímu básnictví a ne ke školskému neb umělému. Svědčí o tom jednak úplná
srovnalost RK v celém líčení i provedení, v obrazích i formách, ve výrazích
i slovích, v rhythmu i rozměru s nár. zpěvy Srbů, Bulharů a Malorusů
(starými i novými), jednak různost jejich od básní nejstarších, školsky
vycvičených a učených básníků, z nichž některé současné s nejmladšími
v RK (např. Alexandreis) přece jako den a noc, jako nebe a země od RK
se liší. V souhlase s touto povahou nemohou dle Šafaříka básně RK býti
mladší než události, jež opěvují. Jako celá rozprava, tak jmenovitě posléze
uvedené názory působily mocně na další badání o RK. Znamenitý příspěvek
k rozboru RK podal V. Vl. Tomek článkem Příběh o dobytí Prahy
od knížete Oldřicha na Boleslavovi Chrabrém r. 1004 - vyložen dle
mistopisných poměrů staré Prahy (ČČM. 1849, 21). Tomek stanoví poměr básně k
vypravování kronikářů (Kosmy, Dalemila, Dietmara) a shledává v ní záhady:
město Praha opevněno, brána přes Vltavu. To je do XIII. stol.
neslýcháno ve starých pramenech. Básník Oldřicha měl tudíž na mysli Staré
město v XIII. stol., a tedy sepsání básně v té podobě, jak se nám
dochovala, musí pocházeti ne z XI., nýbrž ze XIII. stol., jak
prvotně soudil Palacký. Důkladnou, kritickou revisi všeho, co o RK u nás i v
cizině do r. 1852 psáno, jakož i důležité příspěvky k rozboru a ocenění
RK v celku i v jednotlivostech podal Václ. Nebeský článkem Kralodv.
Rukopis (ČČM. 1852 a 1853; také ve zvláštním otisku). Nebeský mnoho se
obíral studiem RK a jeho historie a již od r. 1845 často se při různých
příležitostech zmiňoval o ceně jeho literární, historické, kulturní atd. Při
příležitosti Hankova vydání polyglotty RK (1852) vydal zmíněný článek, jenž
měl ukázati, co se probadalo v tomto oboru, ale také, kde jsou mezery, a
takto položiti základ a dáti zároveň podnět k hlubšímu a všestrannému badání
novému. V úvodě mluví o rozšíření RK četnými překlady, zvláště mezi
Slovany, o proměně, jakou způsobil v názoru o staročeské literatuře, o vlivu
jeho na probouzející se národní život český a na literaturu, o jeho povaze a
ceně básnické i připomíná potřebu kritického vydání s celým vědeckým
průpravným apparátem a konstatuje, jak poměrně málo kořisti s výjimkou prací
Dobrovského, Palackého a Šafaříka skýtá posavadní badání. V rozboru
věcném zasluhuje zmínky důvodný odpor proti Palackému o autorství Závišově,
mínění, že RK vzal původ v okolí Králové Dvora a obsahoval hlavně zpěvy a
písně v tom okolí mezi lidem obíhající atd. Druhá hlavní čásť rozpravy
věnována zevnější historii RK, t. j. revisi všech různých vydání a
překladů, zpráv literárních, úsudků i kritik o RK. Probíraje zvláště
první vydání Hankovo a úvod k němu, kritisuje Nebeský Hankovo přirovnání RK
k Homérovi, Aischylovi a Orteovi. Dle něho nedají se epické básně RK se
žádným jiným úkazem literárním lépe porovnati než s hrdinskými čili mužskými
zpěvy srbskými. Z podobnosti této — známé již Palackému, Grimmovi,
Kopitarovi a Šafaříkovi — odvozuje Nebeský své názory o původu RK, blízké
celkem Dobrovskému a Šafaříkovi: epické básně RK musily vzniknouti brzy po
událostech, a živé podání jich v národě vysvětluje prý hojné a nápadné
jejich obdoby. Potvrzení názoru tohoto vidí Nebeský také v úplném nedostatku
nějakého odvolávání se ke starému podání a pověstem a v nedostatku všelikých
báječných příměsků, jaké má ještě Kosmas. Při tom uznává ovšem, že zpěvy ty
asi mnoho proměn utrpěly a místy porouchány jsou (v rozměru, formách
jazykových, v jistém neladu, kvapu, jež místy ruší volný tok epický, v
interpolacích, jako biblická tvrdost nebes, obět, na niž upozornil již
r. 1839 Maciejowski atd.). Významně kommentuje tu Nebeský také
pojednání Meinertovo (z r. 1819), jmenovitě jeho domnění, že
Kosmas čerpal ze zpěvů národních, opakované potom také Svobodou (1829), ba i
Šafaříkem a Palackým (1840), avšak zamítané již německým vydavatelem
Kosmovým, R. Köpkem (1853). Dle Nebeského čerpal Kosmas pouze z
pověstí, jak patrně ukazuje obsah i forma jeho kroniky. Pověsti ty měly
ovšem kdysi snad jistou formu básnickou, ale záhy se proměnily ve prosaické
podání, zvláště v těch kruzích, z kterých vyšel a jež znal Kosmas. Básní
chovaných v lidu neznal, ba ani užiti jich nemohl. S touže rozhodností
odporuje Nebeský také mínění Köpkovu, že by skladatelé RK čerpali z Kosmy.
Lyrických písní RK dotkl se Nebeský obšírněji při zmínce o názorech
W. A. Maciejowského na RK. Nesouhlasí se Svobodou a
Palackým, kteří myslili při Zbyhoni na značné stáří, a činí této básni
zároveň vážné výtky aesthetické. Původ čistě lyrických písní podle vyskytání
se »hradu« klade asi do dob, kdy se u nás začaly vzmáhati feudální řády, a
za původce má lid, připomínaje ovšem, že tato otázka je při lyr. písních
ještě záhadnější než při hrdinských. V oceňování básnické hodnoty písní
souhlasí Nebeský s Palackým bráně jich zároveň proti nevážnosti
Mickiewiczově, jako jinde proti výtkám pí. Talvj, jež vytýkala
nedostatek plastiky a objektivnosti epické, nadbytek lyrismu a
subjektivnosti, staví autoritu Čelakovského. Probrav pak četné překlady a
práce o RK v cizině sleduje Nebeský jeho osudy u nás. Vysvětluje prvotně
skrovnou účast poměry tehdejšího života literárního a národního, nastiňuje
potomní mocný vliv jeho (dle Šafaříka) a oceňuje práce o RK, vytýkaje jako
nejdůležitější rozbor Palackého (z r. 1829) a Šafaříkův
(z r. 1845). Posléze podán rozbor jednotlivých básní RK, zvláště
jak zakládají se na dějinách a zkazkách národních. Při Oldřichovi uvádí
názory Palackého i Tomkovy, charakterisuje poměr vypravování RK ke Kosmovi,
Dalimilovi a Hájkovi (shodu s tímto vysvětluje z podobnosti pramenů), při
čemž v RK zdá se mu býti nejvíce historické pravdy, báseň složena tudíž
hned po události. Vážné nesrovnalosti, vytčené Tomkem, možno prý vyložiti
pozdější interpolací a básnickou svobodou. Palackého názory přejímá Nebeský
také při Beneši, při Jaroslavu (proti Bočkovi), jejž také jako Palacký klade
do konce XIII. stol. (podle jména Kublaj), vytýkaje v něm zároveň stopy
středověkého romantismu (cesta Kublajevny, kultus P. Marie, duch
křesťanskonábožný). Čestmíra klade do dob pohanských, maje proti Palackému
za holou nemožnost, že by někdo za dob křesťanských byl skládal básně
pohanské, a vytýká porušený v něm rozměr. V obsahu Ludiše, již klade do
dob Václava I., vidí popis cizího turnaje. Při Záboji, v němž vidí
nejdůležitější báseň RK jednak pro stáří jeho, jednak pro velkou básnickou
cenu, zamlouvá se mu domnění Tomkovo, kladoucí událost asi do let 725-745;
básni vytýká porušený rozměr. Do stejné doby klade Jelena. Písně
lyrické srovnává se ženskými písněmi srbskými a oceňuje je slovy
Meinertovými. Obsažná práce Nebeského dala asi prvý podnět k článku
J. E. Vocela, Aesthetický význam básní RK: Záboj a Jaroslav
(ČČM., 1854, 440). Jako Nebeskému, tak i Vocelovi jsou básně o Zábojovi,
Čestmírovi, Beneši Heřmanovu, Zbyhoňovi a Oldřichovi plody prostonárodního
epického básnictví a cenu jejich, jmenovitě Záboje, stanoví srovnáváním s
Tristramem, Nibelungy aj. básněmi německými. Jiného rázu ve formě i v
obsahu je Jaroslav, epos národní, vynikající v ohledu aesthetickém i nad
Parcivala a Wilhelma Wolframova. Skladatel jeho byl již dotčen cizím živlem
romantickým, ač vyšel z domácí, z prostonárodního ducha vzniklé
školy básnické, a báseň svou (z konce XIII. stol.) přiozdobil dle
nových oblíbených vzorů ideou náboženskou. Zároveň připomíná také Vocel
některé parallely s Iliadou, Aeneidou, Osvobozeným Jerusalemem.
Zatím, co takto vynášeny a osvětloványnové a nové okolnosti při RK a RZ,
rodily se na jiných stranách pochybnosti. Dr. Legis—Glückselig psal již
1852 a 1853 o obou rukopisech s jakousi ironií (v životopise Hankově v
alman. Libussa a v Gesch. Böhmens), a brzy potom pronikla do veřejnosti i
nedůvěra Jul. Fejfalika, datující se aspoň od r. 1856 (ČČM. 1887, 309).
Stalo se to v jeho studii o Závišovi z Rosenberka (Notizenblatt der hist.
Section des mähr.-schles. Vereins für Landeskunde 1857) a v rozpravě Ueber
König Wenzel (1857), kde označuje básně RK jako fremdartig (str. 9) a
žádá již rozhodně důkladnou zkoušku jeho (str. 35. pozn.). Obšírněji
dotkl se Feifalik téže věci v Zeitschr. für österr. Gymnasien 1858 při
posudku malé rozpravy Václ. Royta, Die Königinhofer Handschrift und ihre
Würdigung in anderen Literaturen (Programm gymn. ve Znojmě 1857), kdež
si přeje, aby se konečně přestalo s pouhým chvalořečením a aby raději péče
se věnovala důkladnému a podrobnému kritickému probadání RK, jeho vztahů k
české starobylosti, k tomu, co z jiných pramenů známe o staročeských
mravech, životě, mythologii. Sám Fejfalik učinil v tom počátek v článku
Bilbis und Běs (v témže časopise), v němž označuje známé místo v
Záboji jako nápadné, ježto v básni pohanského prý původu naskytá se tu
představa, založená na křesťansko—židovské víře v posedlé. Současně ozvaly
se pochybnosti také z jiných stran: Neue Preussische Zeitung (1858) přinesla
v lednu dopis z Prahy, prohlašující nepochybnou prý podvrženost RK, a v
pražském listě Tagesbote aus Böhmen (1858 č. 276 a sl.) objevil se
anonymní feuilleton Handschriftliche Lügen und palaeographische
Wahrheiten, jímž zamítány Pís. Václ., Pís. Vyš., Libušin soud a
Libušino proroctví jako bezpečné padělky a v pochybnosti vzat i RK.
Článek v Tagesbote vzbudil hluboký dojem v české veřejnosti a zvláště v
kruzích Museu i RK blízkých. Nejdříve ozval se proti němu Palacký článkem
Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten (Bohemia 1858
č. 288 sl.). Tagesbote přinesl již v č. 310 a 312 t. r.
odpověď opět anonymní: Herr Palacký und der kategorische Imperativ seiner
palaeographischen Moral, v níž proti němu postavena autorita
Wattenbachova (o RK), Pertzova (o RZ) a Miklosičova, a objasněno
zároveň naprosto zamítavé stanovisko jen vůči Pís. Vyš. a Václ., RZ a
Libušinu proroctví, kdežto prý o RK vysloveny pouze pochybnosti Také z
jiných stran dostalo se anonymovi z Tagesbote věcných odpovědí. Herm.
Jireček hájil RZ a RK ve Světozoru Slovenských novin (1858 v č. 23
sl.) se stanoviska právních dějin a zároveň proti podezření Fejfalikovu,
Mart. Hattala uveřejnil v ČČM. 1860 rozpravu O enklitickém ž a
ť co důkaze přesnosti RZ a RK a ve Zprávách Král. č. spol. nauk
(SB. 1860 I. 14.) pojednal o poměru RK k prostonárodní poesii vůbec a
srbské zvláště, klada jen čistě lyrické básně RK do oboru prostonárodního
básnictví, ostatní pak přičítaje jednotlivcům, věštbám vítězovým čili
básnictví hrdinskému zvláště vyučeným. S novými důvody vystoupil proti RK a
RZ historik Max Büdinger v článku Die Königinhofer Handschrift und
ihre Schwestern (v Sybelově Histor. Zeitschr. 1859 I. 127-152. K
tomu doplňky a opravy str. 575 sl.). Námitky své čerpal z osobnosti
nálezcovy, ze způsobu nalezení, z podobnosti epick. básní RK s hrdinskými
písněmi srbskými, z anthologického rázu sbírky a z historického rozboru
Beneše Heřmanova, Jaroslava a zvláště Oldřicha. Büdingrovi odpověděl
t. r. anonymus (Jos. Alex. svob. p. Helfert) brošurkou Max
Büdinger und die Königinhofer Geschwister (Praha, 1859). Vytýkal
Büdingrovi nekompetenci, ježto neznal české řeči a literatury, rozbíral a
potíral jeho důvody obratnou satirickou dialektikou; historickým rozborům
jeho dával celkem za pravdu, zamítaje pouze výtku s bubny, a stavěl proti
ním přednosti filologické kol. r. 1817 neznámé. V polemice proti
Helfertovi Büdinger setrval na správnosti svých důvodů (Die Königinhofer
Handschrift und ihr neuester Vertheidiger, Wien, 1859, 25) a podobně
učinil i po odborném článku Frant. Palackého Die altböhmischen
Handschriften und ihre Kritik (Sybels Histor. Zeitschr. 1859, II.,
87-111) svým Entgegnung auf den Aufsatz des Herrn Fr. Palacký
(tamže 112-117). Posléze polemisovali s Büdingrem stručně Josef a
Hermenegild Jirečkové v článku Büdinger a památky naší starověké
poesie (Světozor 1859, 237-239) a S. Kapper v předmluvě spisu
Die Handschriften von Grünberg und Königinhof (Praha, 1859), dále
časopis Jasoň 1859 č. 3., obšírně pak V. Nebeský rozpravou Rukopis
Kralodvorský a p. Büdinger (ČČM. 1859, 198-235). Nebeský
dotýká se tu patrné tendenčnosti Büdingrovy (o ní zmínil se také
Palacký v Gedenkblätter str. 114 a J. Jireček v Rukověti
407), která vtiskuje námitkám znak vědecké nepatrnosti, načež obrací se
předem k hlavnímu důvodu jeho, založenému na historickém rozboru básně
o Oldřichovi, ukazuje dále na palaeografickou nezávadnost RK,
dosvědčenou Pertzem, na filologickou správnost, o níž nové a nové objevy
svědčí (Erbenovo šípáše, Koubkovo »rozkosem«), popírá padělatelskou
dovednost Hankovu, vyvrací Büdingrovo mínění o německém prvotním složení RK
(Svobodou), rozbírá domnělý anachronismus s bubny, ukazuje na nově poznané
metrické zvláštnosti RK (stráž(ě), sedm, krví jednoslabičně užívány), odmítá
námitky čerpané z nálezu hlavně výroky svědků (Frant. Trnky a Jana Šafra),
vysvětluje podobu Výhoně Duba s Berkovcem atd. Od téhož spisovatele
přinesl ČČM. (1859, 397) článek Nová akta ve při o RK.
dokazující (proti Büdingrovi), že Svoboda RK skutečně přeložil a ne původně
německy složil, a to na základě jeho korrespondence z doby té, chované v
Museu. Zároveň jest tu také svědectví Frant. Šťovíčka z r. 1859,
že již r. 1803 a 1804 RK vídával (jako 14letý chlapec) a poznal český
jeho obsah a rovněž při svém pobytu v Praze v září 1859 poznal
v RK v Museu týž rukopis, který v mládí vídával. Nebeský mínil, že
novými doklady o nalezení RK bude pravost jeho nade vši pochybnost postavena
a pře skončena. Ale nebyla, ba naopak téže doby podniknut na RK útok z
posavadních nejprudší a nejnebezpečnější a to spisem J. Feifalika
Über die Königinhofer Handschrift (Vídeň, 1860). Feifalik rozbírá
nejprve otázku lidovosti básní RK zastávanou Dobrovským, Šafaříkem,
Nebeským. Všeobecně připouští, že v době, do níž RK se klade, Čechové měli
písně národní a snad i historické, a uvádí doklady z Vincentia, Petra
Žitavského, Šafaříkových Starožitností. Písně takové, zvláště tak obšírné
jako v RK, mohly všzak jen bezprostředně po událostech povstati a
musily opět s událostmi propadati v zapomenutí, nebyly—li v čas zapsány; na
jejich místo pak nastoupila pověst (Kosmova senum fabulosa narratio).
Podobně byly by musily i historické písně RK nejen složeny, nýbrž i zapsány
býti brzo po událostech, zvláště Záboj a Beneš Heřm., o nichž nevědí již ani
kronikáři. Protože pak události básní RK padají do různých dob, musily by
býti také ve velmi různých dobách zapsány a teprve v XIII. stol. byl by
musil nějaký milovník z různých starých rukopisů je pracně shledati. Ale to
zdá se Feifalikovi pravdě nepodobným. Dále básně ty nemohly býti ani
současně s příběhy složeny a napsány, neshodujíce se s hist. pravdou
(Oldřich, Jaroslav); povstaly tudíž teprve později podle kronikářských
zpráv. O témž nelidovém původu svědčí také pohanství některých básní, jež v
té formě jako v Záboji zdá se Feifalikovi pro XIII. stol. nemožností.
Ludiši a Jaroslava pak sotva lze míti za lidové písně, ježto při Jaroslavu
jeví se znalost staroklassických vzorů a bible. Jinde opět výraz nesouhlasí
prý s národními zpěvy jiných slovanských národů, a také duch jejich a
pronikavá nenávist k Němcům nejsou lidové. Ovšem jinak jest tomu při
lyrických písních, ježto tu vzor novočeské lidové písně byl na snadě, až i
tu shledává Feifalik některé chyby, hledanou sentimentálnost atd. Vše to
svědčí Feifalikovi, že básně RK nejsou lidové, nýbrž naopak, že v ustálených
frasích, myšlénkách, obrazích projevují určitou individualitu, jediného
básníka (Záboj i Jaroslav) napodobícího Homéra a srbské zpěvy, a dále že
nemohly básně ty povstati dříve než na konci XIII. stol. Avšak ani do
XIII. stol. nelze prý básní těch dobře zařaditi: pohanství Záboje proti
Jaroslavovi, obsah i forma Ludiše jsou nemožny u básníka XIII. stol.,
ale ovšem pochopitelny u novověkého padělatele, jemuž po ruce byly vzory
Štilfrida a Alexandreidy a na něhož sluší se také dobře anthologická forma,
naznačující zároveň velikou ztrátu. Posléze ani obsahem ani formou nehodí
prý se RK do vývoje staročeské literatury. Feifalik nepochybuje, že Čechové
v nejstarších, předkřesťanských dobách měli své náboženské a mythické zpěvy
o bozích a národních hrdinách (jako byli Čech, Krok, Libuše atd.), ale zpěvy
ty asi záhy zanikly, ježto v pozdějším básnictví není po nich ani stopy; ba
naopak úplné přilnutí k literárním směrům všeevropské literatury zračí se tu
všude zřetelně: po stránce formové rým, krátké epické párové verše o 4
dvizích (ovšem staré dědictví, ale uměleji vypravené), trojdílná lyrická
strofa; po stránce obsahové cizí pověsti a látky evropské poesie duchovní i
světské. Kdyby se bývaly až do té doby v lidu zachovaly staré hrdinské
zpěvy, byly by se přimkly k nové této formě veršové a rýmované, ježto stará
nerýmovaná musila tehdejšímu vkusu zdáti se barbarskou a pouhé počítání
slabik patří až pozdnímu úpadku básnické formy. S tímto rozvojem poměrů
literárních básně RK ani obsahem ani formou prý nesouhlasí: nemají ani
alliterace ani rýmu, ani rhythmu žádaného tou dobou (vládne prý v tomto
ohledu zmatek a někdy nepravidelnost až prosaická), jindy počítány pouze
slabiky. Se stránky historické podává Feifalik několik poznámek k Beneši
Heřmanovu (proti Palackému), k Jaroslavu, v němž vidí obraz pozdních
pověstí místních, neznalost krajiny, nesprávné jméno Hostajnov, nápadné
jméno hrdiny z rodu Šternberkův (jako u Hájka, z něhož skladatel vůbec hojně
prý čerpal), podivné modlitby zpívané místo obvyklé písně Hospodine pomiluj
ny. Proti Palackému konstatuje známost pověsti o tatarské kněžně německou
písní vyšlou r. 1808 a pověstí z r. 1781, jež obě básník
dobře znal. Při Oldřichu má za hlavní pramen Hájka, při Čestmíru Kosmu. Také
aesthetická cena RK jest mu dosti problematická. Posléze rozbírá Feifalik
vnějšek RK, jeho nalezení a osudy. Soudí přes některé výtky, že
palaeografický velmi obratně jest proveden. Zvláště podezřelé jest mu
Hankovo občerstvování písma, neshody ve svědectvích o nalezení
RK atd. Výsledek pak všeho shrnuje ve slova, že RK jest "eine gröbliche
Fälschung, ein Fabrikat aus dem Anfange unseres Jahrhunderts". Kniha
Feifalikova vzbudila nejen různé satirické odpovědi, ale i rozsáhlý,
všestranný spis obranný, Die Echtheit der Königinhofer Handschrift
kritisch nachgewiesen von Jos. und Herm. Jireček (1862). Bratří
Jirečkové před tím již po delší dobu uveřejňovali své studie o RK
i RZ ve Světozoru Slovenských Novin; r. 1858 vyložen jimi význam
Král. Dvora jako naleziště RK (č. 6), rozebrány historické písně a
národní pěvci u Čechů (č. 7), příbuznost RK s Alexandreidou
(č. 8), příbuznost RK s jinoslovanskými zpěvy a rozdíl mezi nimi
(č. 9), pohanství starých Čechů (č. 10), báseň o Čestmírovi
(č. 12), Jaromír a Oldřich (č. 14), Beneš Heřmanóv (č. 15),
Záboj (č. 16), Jaroslav (č. 17 a 18), Ludiše a Lubor
(č. 19), souboj mezi vojevůdci jako histor. moment (č. 20),
vlastní jména v RK, počátky rýmu v písních, a přidány textové opravy k
Záboji a Zbyhoni (č. 21-22). R. 1859 přirovnán RK k písním
maloruským a srbským a probrány starodávné mravy a obyčeje s ohledem
na RK (č. 8), podány historické výklady jeho a vyloženo jméno Král
v Záboji (č. 9). R. 1860 vyložena pověst o dceři chanově,
jednáno o praporech a bubnech a rozebrána Kytice (č. 7), vylíčen
Vojtěch Nejedlý jako skladatel hrdinských básní (č. 8), zmíněno ruských
kronik a jmen Kijev a Novýhrad (č. 9), probrána otázka Jaroslava ze
Šternberka (č. 18), vyložen zpěv s průvodem a bez průvodu nástrojů
hudebních (č. 19) a podány zprávy o turnajích a podobných hrách
v Čechách (č. 20). Spis Jirečkův obsahuje 10 částí.
V prvé vyvracovány jazykové námitky hlavně Feifalikovy (lev, král=Karl,
sipáše, helm, Jaroš=Jaroslav, Vneslav, Hostajnov a j.), v druhé
námitky mythologické, v třetí jednáno o poměru RK k národní
poesii slovanské, v níž vůbec jen lyrické písně jsou prý čistě lidové,
kdežto epické prozrazují stopy jisté umělecké národní školy. Podobně
předpokládá se to u Čechů; epické zpěvy RK jsou výtvorem této školy,
odkudž také nápadné shody mezi básněmi jinak tolik si vzdálenými:
Jaroslavem, Čestmírem, Zábojem a RZ. Dále charakterisován poměr RK k
ostatní slovanské poesii národní (také k České), vysvětlena nechuť lidu
českého proti Němcům, ukázáno na četné parallely lyrických písní RK s
jinoslovanskými a promluveno o sentimentálnosti a anachronismu, vytýkaných
Feifalikem. V části čtvrté rozebírá se stavba veršová a ukazuje se k
rozdílu mezi pěním (recitare) a zpíváním (cantare). Ke zpěvným písním počítá
se vedle lyrických písní také Beneš a Zbyhoň, odkudž jejich strofy.
O druhých se míní, že byly pouze recitovány s průvodem hudebního
nástroje (varyto, gusle). Posléze dotčeno také srovnalosti RK s národními
zpěvy slovanskými a alliterace i assonance v RK a RZ. V páté
části probrána stránka literárně historická. Ukazuje se, co značí staročeský
pěvec, joculator, a soudí se, že historické zpěvy, pochodící ze starší doby,
byly dochovány od pěvců. Takové zpěvy asi znal a jich užil i Kosmas,
jehož »senum fabulosa narratio« znamená vše, co nenašel zapsáno.
Od pěvců zapsán v X. až XI. stol. RZ,
v XIII. stol. RK. Na této národní poesii založena i
česká poesie umělá, např. Alexandreis, jejíž výbornost předpokládá nutně
delší starý cvik — poesii národní. V oddílu šestém jednajícím o Ludiši
a Luboru popírá Jireček, že čerpáno ze Štilfrida, a vykládá některé jazykové
a věcné zvláštnosti této básně (sědánie proti klánie). V sedmé části
odbyty bubny Büdingrovy a vyvracovány výtky činěné Büdingrem, Schwammelem a
Feifalikem básním o Oldřichovi, Beneši Heřmanovu, Jaroslavovi
a Záboji. V části osmé dokazována nemožnost falsifikace kolem
r. 1817, zmíněno vlivu RK a poměru jeho k Hankovi a Svobodovi
atd., v části deváté polemisováno proti palaeografickým námitkám
Feifalikovým a posléze rozebrány výtky činěné RZ. Obranou bratří
Jirečkův a smrtí Feifalikovou spor o RK na čas utuchnul, avšak
v dalším badání se pokračovalo, zejména pořízeno Fotografické vydání
RK s důležitými poznámkami zvláště palaeografickými od
A. J. Vrťátka.
Předvěstí nových sporů, které v r. 1879 a 1880 vypukly, byla
studie V. Jagiče, Gradja za historiju slovinske narodne poezije,
obsahující Historijska svjedočanstva o pjevanju i pjesničtvu slovinskih
naroda (Rad Jihosl. Akademie sv. 37., 1876). Jagič opírá se tu totiž
obvyklému názoru, že by národní epika, jakou vidíme u Rusů a Srbů, byla
původu praslovanského a tudíž že by Čechové jako Slované západní vůbec
teprve časem ji ztratili. Dle jeho soudu v národním básnictví českém epiky
vyvinuté a dospělé na ten stupeň, na kterém ji spatřujeme u Rusů a Srbů,
vůbec nebylo, nýbrž jen epické písně jednotlivé, jakési prvopočátky epiky
pozdější. Na jinou okolnost, totiž na shodu RK s českým překladem
Millionu, upozornil J. E. Vocel. v Pravěku země české (1868, 449)
a vysvětloval věc tím, že Million musejní (z konce XIV. stol.)
jest opisem z předlohy starší, již kladl před r. 1320, kdy podle jeho
soudu vznikl Jaroslav. Podrobně celou záhadu řešil prof. Gebauer v
Příspěvcích k výkladu RK (LF. 1875, 101 a zvláště
v Archivu Jagičově II., 148) a dospěl výsledku: 1. že místo v
Jaroslavu přejato z českého Millionu, 2. že skladatel Jaroslava a
překladatel Millionu není jedna a táž osoba a 3. že Jaroslav musil býti
později složen — po případě napsán — než dílo Marco—Polovo přeloženo do
češtiny, tedy ne dříve než v l. 1320-50. Ještě jednou vrátil se
k věci J. Jireček článkem Báseň o pobití Tatarův a Million
Marka Pavlova (ČČM. 1877, 103 s.). Jediný Musejní rukopis čes.
Millionu psán dle něho až asi v pol. XV. st. na Letovicích na
Moravě, kam také četnými moravismy hlásí se předloha jeho, ne prý starší než
asi z doby kol. r. 1400. Avšak do tak pozdní doby Jaroslava klásti
nelze; proto Jireček obrací poměr Millionu k Jaroslavu a překážky
stavící se tu v cestu snaží se odstraniti jiným výkladem. Ale brzo potom
vystoupil prof. Ant. Vašek s obsáhlým rozborem, jejž nazval
Filologický důkaz, že Rukopis Kralodvorský a Zelenohorský, též zlomek
evangelia sv. Jana jsou podvržená díla
V. Hanky (1879) a v němž dokazuje, že básně RK jsou dílem jediného básníka,
a to ze stejného ducha básní, z podobného rozměru, společných slov odjinud
neznámých, stejných figur a frasí i mluvnických tvarů, jinde se
nezjevujících. Dále probírají se zprávy o nalezení obou Rukopisů, pověsti
o proužcích na šípech, Hankovy ozdoby a opravy v RK, zvláště archaisující,
ukázáno na palaeografické pochybnosti Wattenbachovy, dotčeno omylů piseckých
atd. Spis Vaškův oceňuje Jagič (Archiv für slav. Philologie IV, str. 538
sl.) pochvalně, avšak vytýká, že gram. rozbor měl býti psán s větším klidem,
obšírností a přesnějším rozlišováním skutečně hrubých chyb od tvarů ne
nemožných, ale pouze pravdě nepodobných. Také nesouhlasí s důkazem o Hankovi
jako padělateli. Za to přisvědčuje, že jest tu činiti všude s jedním
básnícím individuem, a upozorňuje na další známky srbského nár. básnictví a
moderního romantismu. Proti Vaškovi ujali se Rukopisů
V. Brandl Úvahou o spisu jeho (ČČM. 1879) a Bartoš v
Brněnském Obzoru 1879 satirou: Filologický důkaz, že Moravské národní
písně jsou podvrženým dílem Frant. Sušila. Ohlasem výtek Vaškových
vznikl spisek Al. V. Šembery Kdo sepsal RK roku
1817 (1880). V úvodě Šembera vykládá, jakým způsobem se dála změna v
jeho smýšlení stran RK, a potom dovozuje novověký původ RK.
Za důkazy má: 1. list Hankův ze 17. září 1817, jenž tu
kriticky kommentován; 2. písmo, rasury a opravy v RK dle
fotografického vydání Vrťátkova, poznámek Nebeského v Slovníku naučném
a studie Maškovy z r. 1876; 3. rozhodné chyby v jazyku;
slova pro RK zvláště utvořená nebo z jiných slovanských jazyků přejatá,
z nichž některá mají koincidence v M. Verborum. V dalším
oddíle uvádí příčiny, pro které soudí, že skladatelem epických básní RK jest
A. V. Svoboda. Za skladatele písní RK pokládá Hanku. Některé
doplňky k své knížce podal Šembera ještě v Třetím dodavku
k Dějinám (1881) rozborem básně Jelen, Ludiše a Lubor a v posledním,
posmrtném spise Die Königinhofer Handschrift als eine Fälschung
nachgewiesen (1882), kdež Hanku pokládá za padělatele celku. Pochybnosti
Šemberovy a zvláště Vaškovy byly příčinou, že výbor Společnosti Musea král.
Českého přivolil r. 1880 k lučebnímu prozkoumání rasur RK.
Dle zprávy kommisse, v níž zasedali Hattala, Vrťátko, Gebauer,
Emler a V. Šafařík, zjištěny na RK stopy změn provedených rukou
novější. Ač kromě toho nic podezřelejšího nenalezeno, ustanoveno přece, aby
se nová kommisse zvolila z chemiků české, německé a ještě jedné
národnosti, jež by lučebně prozkoumala i celá slova a ozdoby RK (ČČM.
1881, 137). Z prací exegetických a zároveň obranných nejvýznamnější
jsou této doby příspěvky Gebauerovy, Maškovy, Hattalovy a mimo ně obšírný
článek Jos. Alex. svob. p. Helferta Die ältesten Denkmale böhmischen
Schriftthums u. der Streit über deren Ächtheit (ve spise Die
Cecho—Slaven 1883, str. 359-450), podávající podrobnou historii a
bibliografii badání o Písni Vyš., Písni Václ., Glossách M. Verb. a
zvláště o RK a RZ s rozborem nejen sporných spisů, nýbrž také
zmíněných památek. V čele prací Gebauerových stojí Slovo
o rasurách v RKém (Sborník vědecký hist.-fil. č. II.,
str. 113-128), pak pojednání O metaforických obrazech básnictví
národního, zvláště slovanského (LF., I, 97) a posléze Příspěvky
k výkladu RKého (počínaje ročníkem II.), jichž se účastnili
také I. B. Mašek, Vinc. Brandl a K. Jireček. Mašek mimo
účasť právě vzpomenutou samostatně otiskl Popis korrektur a rasur v
RKém (LF. III., 176 až 201) a Ukázka textu, grammatiky a glossaria
RKého (Progr. gymn. v Jindřichově Hradci 1881). Jiné příspěvky
podali: V. Hrnčíř, jenž rozbíral poměr RK k Alexandreidě (Progr.
gymn. v Budějovicích 1881) a Jos. Ošťádal, jenž psal O národní
epice přirozené, zvláště o hrdinských zpěvích RK a RZ proti zpěvům
Homerovým z jedné a proti Aeneidě ze strany druhé (Progr. gymn.
v Klatovech, 1884). Posléze prof. M. Hattala v úvaze
O národním smýšlení Královédvorských epiků (Osvěta 1885,
1013) důrazně zastává mínění, že epické básně RK jsou "ein Mittelding
zwischen der Volks— und Kunstpoesie" asi jako Mažuraničova Smrt Smail—agy
Čengiče (srv. Beiträge zur Kritik der Königinhofer u. Grünberger
Handschrift SB. 1871 II.) a to pro vzdělanost v nich se zračící i pro
způsob, jak vyslovují nepřízeň k Němcům. Tato poslední stránka podrobně
rozebrána s tím výsledkem, že "epické písně RK svědčí o nenávisti
skladatelů svých k Němcům tím prudší, čím je který z nich bližší věkem
katastrofě husitské a naopak, čímž opravdu pragmaticky jsou přiměřeny známé
podstatě dějin českých a národnímu smýšlení rýmařů staročeských, jak by toho
ani všickni buditelé nynějšího povědomí národního u nás spolu jistě nebyli
před r. 1817 dovedli."
R. 1886 nastala nová doba ve sporu o přesnost RK. Označena jest
jménem prof. J. Gebauera a T. G. Masaryka, kteří dali
prvý podnět k nové dlouhé diskussi a přejali také náčelnictví v celém boji.
Jistou skepsi proti RK projevil Gebauer již r. 1881 souhlase se
Šemberou aspoň v tom, aby staročeské památky, které se dostaly na světlo
Hankou, zkoušeny byly přísně a všestranně, a ještě rozhodněji asi
r. 1884, kdy na žádost prof. A. Leskiena podal článek
o RK do Ersch—Gruberovy Encyklopaedie. V článku tom ukazuje, že jazyk
RK silně se liší od normální staročeštiny a jeví stopy moravského dialektu,
připomíná důležitost shod RK ve tvarech, obratech, myšlénkách atd.
s jinými texty (slovan. písněmi národními, starorus. kronikou
Ipatievskou, staročes. Alexandreidou, Hradeckým rukopisem, Štilfridem,
Millionem, Trojánskou kronikou, RZ, některými spisy Hankovými a s padělky
jemu připisovanými) a znova podotýká, jak žádoucí jest zkouška
palaeognostická a chemická. Dovede—li tato zkouška podati bezpečný resultát
a prokáže—li rukopis bezpečně jako starý, vysvětlí prý se jazykové odchylky
jednak jako dialektické zvláštnosti a jednak zůstanou problemy a chybami.
Pakli vypadne zkouška nepříznivě, musí se vyložiti složení RK, jeho
parallely a řada jednotlivostí, jež s počátku byly nesrozumitelny nebo
považovány za pochybné a chybné, avšak pozdějším badáním ukázaly se
správnými nebo vysvětlitelnými. Uveřejnění článku v Ersch—Gruberově
Encyklopaedii a ukázky Obrany Hattalovy v Nár. Listech r. 1886
(16. ledna), dotýkající se zmíněného článku, učinily však počátkem
r. 1886 neočekávaný převrat.
V Athenaeu uveřejnil Gebauer článek Potřeba dalších zkoušek rukopisu
Královédvorského a Zelenohorského (Ath. III. 152). Potřeba tato jest
dovozována jednak z toho, že RK objeven Hankou, o němž se všeobecně
věří, že byl účasten nějak padělání buď všech, anebo aspoň některých padělků
objevených a prokázaných od r. 1818, a jednak z toho, že v RK i RZ
jazyk odchyluje se ve mnohých věcech od staré češtiny dotud známé. Se
stránky filologické nelze prý tudíž brániti úplné pravosti a přesnosti
řečených rukopisů, i jest nevyhnutelně potřebí, aby k nové zkoušce
jazykové přidružila se také nová zkouška palaeografická a chemická.
Následuje obšírný rozbor filologický RK, v němž shrnuty a zdůvodněny
námitky starší, zvláště Vaškovy, i nové vlastní. Gebauer nalézá
odchylek velmi mnoho od staré češtiny z druhé třetiny XIV. st. (kam RK
se hlásí) a většinu předvádí, děle je v několik tříd.
Současně s Gebauerem vystoupil proti RKZ také T. G. Masaryk. Začal
Všeobecnými pravidly, dle nichž veřejná kritika literární má posuzovati
zkoumání RK i RZ (Ath. III. 188), k nimž podal i konkretní příklad,
Některé pochybnosti palaeografické a podobné (Ath. III. 200), čerpané z
množství rasur, psaní rr (jako v Ruk. Hrad. známém Hankovi), z nepříhodné
abecedy, tenkého pergamenu, nestejného, nepevného písma a z množství chyb
domněle písařských. V témže čísle Athenaea obrácen také již zřetel k
obsahové stránce obou rukopisů a sice článkem Parallelná místa k básním RKZ
(III. 201.), jež měla ukázati, že slovesný a umělecký obsah Rukopisů nevymyká
se době, v níž objeveny. I zde vůdčí slovo vedl Masaryk. Srovnání epických
básní RK a RZ s novějšími díly literárními provedli J. Truhlář,
J. Vančura,
Jar. Vlček, K. Černý, majíce na zřeteli hlavně Jungmannův překlad
Ztraceného
ráje. Nové Materiály k vědeckému posouzení RK a RZ přineslo
Athenaeum III.
243. Obsahují především nové pochybnosti palaeografické, sdělené redakci od
nejmenovaných znalců a známé již starším odpůrcům. Doplňkem k tomu jest
článeček Jos. Truhláře Ještě jedno slovo o korrekturách RK
(t. III. 249). Opíraje se o známou rozpravu Gebauerovu
o rasurách v RK, kde
poukázáno již k tomu, že velký počet korrektur směřuje k tomu, aby mladší
formy jazykové byly přeměněny na starší, upozorňuje Truhlář na nález Maškův
(LF. 1879), že některé korrektury takové pocházejí od původního písaře RK,
a vidí v tom patrné stopy padělku. Menšího významu jsou Gebauerovy
Poznámky k diskussi o RK a RZ (t. III. 252),
článek M. Opatrného
Co
hajitelé RK a RZ dále odpovídají na výtky grammatické (t. III. 258), ježto
nepodávajíce nových důvodů vyvracejí pouze filologické námitky, přednesené v
Komenském (1886 str. 249), dále Kalouskovy (v Osvětě),
Prusíkovy (v Nár. Listech 1886 č. 86.), Oštádalovy (v Klatovských
listech 1886 27. bř.) a Králův příspěvek (Několik slov o kritické
methodě filologické, Ath. III. 263 a 395).
Nový materiál k rozboru
obsahu obou rukopisů snesli J. Vančura, Jar. Vlček a T. Masaryk ve
výsledcích srovnání básní RK a RZ s novějšími i staršími díly literárními
(Ath. III. 265), jmenovitě se Slovem o pluku Igorově, Tassovým
Osvobozeným Jerusalemem, s Tatarenfürstin, čes. Millionem, Herderovou
Fürstentafel, Jungmannovým Atalou, posléze s Iliadou, Štilfridem, kronikou
Trojánskou, Žalmy, básněmi Ant. Marka a j. Tamže vedle článku
A. Seydlerova, Počet pravděpodobnosti v přítomném sporu
(str. 299 sl.), podal Masaryk také Příspěvky k aesthetickému rozboru RK a
RZ (Ath. III. 275). Po všeobecných poznámkách o prostonárodní
poesii a poměru jejím k umělé rozbírá tu Masaryk lyrické písně RK. Výsledek
shrnuje se ve slovech, že lyrické písně RK jsou pouze ohlasy lidových písní,
složené básníkem, jenž neznal dosti prostoty a přesnosti mluvy lidové.
Podobně rozbírány epické básně RK, zvláště Jaroslav (epický feuilleton),
Záboj, Beneš Heřmanov. Nevynikají prý ani velikostí komposice celkové ani
básnickou dovedností v jednotlivostech. Nikde prý není v nich poetické
jasnosti a určitosti, konkretnosti a pravdy, přirovnání jsou pochybena,
popisy bojů neurčité, topografie temná, komposice není skvělá, invence bývá
až chudobná. K složení jich nebylo prý potřebí velikého básníka.
Aesthetický rozbor svědčí však zároveň o falsifikaci: básně RK nejsou
prostonárodní, nýbrž umělý výtvor jistého básnického kruhu, a jsou nové, jak
svědčí neznalost poměrů starých (anonymita bohů, míst, reků, nejasné popisy
kulturních momentů), neznalost bojů a válečných výprav, moderní romantismus
a sentimentalismus. Nové námitky přineslo Athenaeum (III. 333-365):
palaeografické, jazykové (od Gebauera a M. Opatrného) a hlavně literárně
historické. Vančura Jind. v článku Jak soudí literární historie o původu
epic. písní RK a RZ (Ath. III. 346-349) uváděje názor Hattalův, že
epické písně RKZ nejsou prostonárodní, dokazuje, že koncem XIII. a poč.
XIV. stol. nemohl u nás vyspěti básník obdobný Ivanu Mažuraničovi a
Petru II. Petroviči Něgušovi. Tito předpokládají rozvoj domácí epiky
prostonárodní, u Jihoslovanů od XIV. stol. dosvědčené. Takové však v
Čechách (a Polsku) nebylo. Zbyla jen lyrika a písně obřadné, kdežto z poesie
epické jen báje, pohádky, pověsti, z nichž hojně čerpal ještě Dalimil
(z národních, rodových, místních). Stejně nemožným vidí se Vančurovi
pohanství RK na poč. XIV. stol. a domnělé studium prostonárodní poesie,
jež RK předpokládá. K témuž výsledku dospěl také Jar. Vlček v
článku RK a RZ se stanoviska literárně historického (Ath. III.
349-355). V jiném směru sesiloval podezření a možnost falsifikace Josef
Truhlář svým Desaterem falsifikátů musejních (Ath. III. 355) a
Arn. Kraus vylíčením obdobného sporu o staroněmeckou ukolébavku
(t. 357). Současně objevil se také mimo Athenaeum Historický rozbor
básní RK: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava (1886), jejž podnikl
Jar. Goll za tím účelem, aby se dopátral doby, kdy vznikly uvedené
básně. Při Oldřichu srovnávání pramenů největší shodu ukazuje s Hájkem.
Ježto není pravděpodobno, že by Hájek byl čerpal z básně podobné RK,
lze tuto shodu vyložiti, že RK čerpal z Hájka, a kde od něho se liší,
z Dubravia a Dobnera, i prozrazuje tudíž původ nový. Při Beneši
vyvráceno mínění, že kol. r. 1817 nikdo nevěděl o Beneši Heřmanovu,
poukázáním na Paprockého, Pubičku a Dobnera, kteří hrdinu znali. Posléze
v Jaroslavu srovnáním se staršími i pozdějšími zprávami konstatováno,
že jeho děj shoduje se plněji teprv s novějšími prameny, Hájkem, Dlugošem,
Dubraviem, Crugerem, Pubičkou, což opět vyložiti lze pravděpodobně jen
z nového původu. Pokračování ve výtkách přineslo opět Athenaeum III.
379-455. Gebauer v Poznámkách k diskussi o RK a RZ (str. 379)
uvedl nové námitky jazykové. Masaryk dle plánu napřed naznačeného podal
Náčrt sociologického rozboru RZ a RK (str. 406), J. Polívka
pojednal O osobních jmenech v RK a RZ (str. 426),
Hostinský v Glossách ke sporu o Rukopisy (str. 429)
promluvil o průkaznosti aesthetické kritiky v tomto sporu, o vlivu
domnělé antiquity na aesthetické oceňování, o významu filologie a
palaeografie v dějinách umění, o důkazu per auctoritatem, o původě
své vlastní nedůvěry k RKZ atd. Jos. Truhlář probral
Svědectví o objevení RK a RZ (str. 442) a sice o RK
Hankovo, Pflegrovo, Vaňurovo a Šťovíčkovo, i ukázal na značné
nesrovnalosti v nich. Později v Athenaeu IV. 74 doplnil tento
článek rozborem originálů svědectví z pře Kuhovy. V novém roč. z
příspěvků věcných důležitější jsou články Gebauerovy, Truhlářovy, Gollovy,
Polívkovy a Masarykovy. Látka dřívější jimi se z části doplňuje,
z části odůvodňuje a obhajuje. S nemenší horlivostí vstupovali do
boje obhájci RK a RZ. Vynikali množstvím nad odpůrce, měli oporu v celé
skoro veřejnosti české i ve valné většině časopisů, ale neměli pohotově ani
zásoby příprav, ani pevného, všestranně promyšleného plánu. První odpor
proti Gebauerovi zdvižen prof. Jos. Kalouskem v Osvětě (1886,
286), kde námitky filologické nepokládají se za rozhodující ve sporu a
hlavní důraz klade se na palaeografii. Zároveň vyvrací se několika
poznámkami síla koincidencí Gebauerových opakem, to jest zvláštnostmi, jež
má RKZ proti Hankovi. Obšírněji ozval se Kalousek řadou článků Ve sporu o
rukopisy (Osvěta, 1886, 376, 721, 1090); i v těch klade
rozhodnou váhu na palaeografickou stránku rukopisů a podává nové doklady
neshod mezi Rukopisy a Hankou. Jinak věnovány články Kalouskovy polemice
proti Masarykovi, Královi, Seydlerovi, Gollovi. S positivními příspěvky
k obraně RKZ přihlásil se také starý obhájce pravosti obou rukopisů a
jeden z nejdůkladnějších znatelů starší literatury české, Jos. Jireček.
Vzpomínkami Jak P. J. Šafařík za posledních svých let smýšlel
o RK a RZ (Osvěta, 1886, 356) ukázal, že Šafařík vždy věřil
v RKZ a podezřelými památkami ve známém listě Pogodinovi že mínil
hlavně glossy Mater Verborum. Touže positivností vyznačuje se také Jirečkovo
pojednání Bulharské národní a naše staročeské zpěvy (Osv. 1886,
596), ukazující na četné shody a parallely mezi obojími v rozměru i
jednotlivostech, a posléze článek Ke sporu o rukopisy (Osv. 1886, 911
a 1887, 36), kde vážně a důkladně polemisuje proti Polívkovým vývodům stran
tvoření osobních jmen v RKZ a ukazuje též na filologický a básnický
talent Hankův jako důvod proti domnělému jeho autorství básní RKZ. Mezi
obhájci důrazně stanul prof. M. Hattala a to slovem i písmem,
jednak jako filologický rádce při obranách dra Jul. Grégra
v Národ. Listech, hlavně pak články v Pokroku r. 1886
č. 52, 54, 55 a v Politik r. 1886 č. 211, 214, 218, 222,
225, 232, 237, 239, 249, 253 a 256, kde polemisoval proti Jagičovi a jeho
nejnovějšímu útoku na RK. Nejobšírněji však rozepsal se
ve Světozoru r. 1887 č. 43-51, podav tu Příspěvek k obraně
RK hlavně z methodického stanoviska, v němž ukazuje k rozdílu mezi
prosaickou a poetickou řečí, probírá přehlásku u:i, Gebauerovo pravidlo o
jotaci, sklonění adjektiv a zejména hájí princip, že jen odpůrcové RK
mají vésti positivné čili přímé důkazy domnělé podvrženosti jeho,
obráncové pak mohou bezpečně přestati na vyvracování důvodů jejich.
RK klade do l. 1325-50 a, jak se zdá, připouští jeho známost před
nalezením. Velmi záhy ozval se ve sporech rukopisných Fr. Zákrejs
článkem O nynější výpravě proti rukopisům (Osvěta, 1886, 333), v
němž podáva stručný přehled posavadních bojů a proti odpůrcům rukopisů staví
autority dosavadních obránců a starší svědectví Šťovíčkovo a Šafrovo i nové
svědectví Ant. Pflegra (z r. 1886) o nalezení a
dřívějších osudech RK. Ostatek věnován prudké polemice s Masarykem a
Gebauerem, jehož výtky hledí vyvraceti, užívaje při tom ostré dialektiky.
Za prvým článkem následoval obšírný druhý: O nynějším výzbroji
proti našim rukopisům (Osvěta, 1886, 454), jenž v celku jest
odpovědí k březnovému sešitu Athenaea, a po něm další dodatečné:
Výlet na Zelenou Horu (t., 1886, 951) a O nynějších potržkách
rukopisných (t., 1020), rázu polemického. Stanovisko filologické zaujal
Fr. Prusík nejprve v Nár. Listech (1886 č. 86) a pak v
obšírných článcích proti Gebauerovi: K obraně RK a RZ (Světozor,
1886, 259) a O filologických námitkách proti RK a RZ (Osv.,
1886), kde jazykové odchylky Rukopisů vykládá hlavně z básnické a
prostonárodní povahy jejich. Pozoruhodna byla brošurka Jana M. Černého,
Legenda o sv. Kateřině a rukopisové Kralodvorský i
Zelenohorský (1886, viz také Nár. Listy 1882, 22. a 23. dub.),
jež snažila se vyložiti vznik sbírky RK i RZ a hájila přesnosti jejich
obdobnými chybami písařskými i jazykovými v leg. Kat. Jiné odborné
příspěvky jsou od Jar. Čelakovského (Nár. Listy, 1886, 5. bř.
se stanoviska právnického), Ant. Truhláře (t., 14. čce, se
stanoviska historického proti Gollovi), J. L. Píče (t., 1886,
3.-9. čce, 30. až 31. pros.: 1887, 4.-6.; a v Pam. archaeol.
1893, 302), F. J. Zoubka Aforismy o RK
(Nár. Listy, 1888, 22. bř.) a zvláště článek V. V. Tomka
K objasnění básně o Oldřichovi v rukopise Kralodvorském
(ČČM, 1886, 357), v němž novými důvody hájen starší náhled, že Hájek
čerpal z RK, odkudž vysvětlí se nápadná shoda jejich. Odpověď Gollovu
ke článku tomu přinesl (ČČM, 1886, 603). Posléze patří sem mnohé polemické
články dra Jul. Grégra, uveřejňované v Nár. Listech
r. 1886 a sebrané ve zvláštní spisek Na obranu RK a RZ
(1886, str. 52, 2. rozmnožené vyd. 1886, str. 144), a téhož
způsobu obšírná obrana Ad Rukopis Kralodvorský, sepsaná
Oldř. V. Seykorou (1886). Nového vzpružení dostalo se rukopisným
bojům na poč. r. 1887 zprávami o skončení a výsledcích chemických
a mikroskopických zkoušek, konaných V. Šafaříkem a A. Bělohoubkem.
Jakmile prvá úřední zvěst o nich objevila se v jednatelské zprávě musejní
16. led. 1887, ihned Gebauer uživ poučení odborníků podrobil věc
kritice v Athenaeum IV., 157 (O chemické a mikroskopické
zkoušce RK) a prohlásil: 1. Nynější zkouška chemická a
mikroskopická nenalezla nijakého svědectví a nijakého důkazu, že by RK byl
bezpečně starý. 2. Nepodobá se, že by chemie a mikroskopie vůbec byly s
to, dokázati pravost a stáří nějakého rukopisu podezřelého. 3. Nynější
zkouška chemická rozmnožila svědectví proti pravosti RK, objevivši
berlínskou modř v písmeně N (nalezenou teprv 1704). Výsledky
tyto, valně se lišící od názorů samých zkoušejících znalců, vzbudily
přirozeně polemiku, zvláště mezi Bělohoubkem a Gebauerem (Osvěta, 1887;
Athenaeum IV.). Zatím vyšla tiskem Zpráva o chemickém a
drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních (ČČM, 1887),
obsahující kromě úvodů a protokolů o 8 schůzích kommisse jmenovitě
stručnou zprávu V. Šafaříkovu a obšírnou Bělohoubkovu. Odpověď na ni
podal Gebauer v novém článku (Ath. IV., 291), jímž kritisuje důkazy
Šafaříkovy pro pravost RK jako nepřesné a z jednoho nálezu
(pozlátko okolo N) ve spojení s berlínskou modří Bělohoubkovou čerpá
naopak svědectví nepříznivé. Rozborům Gebauerovým dostalo se z ciziny
souhlasu od lipského chemika J. Wislicena (listy jeho v Athenaeu
V., 72). Zároveň Jul. Stoklasa posuzoval Zprávu Bělohoubkovu i
Šafaříkovu v Nár. Listech 25. pros. 1887 a
22. led. 1888. Na oba odmítavé posudky odpověděl Bělohoubek
(Osv., 1888, 466) vytýkaje Wislicenovi, že neviděl RK, nezná sporu ve všech
jeho fasích a neměl authentické zprávy jeho. Z neznalosti té vyplynuly
prý pak i některé věcné omyly Wislicenovy: Činil své pokusy jinak než
Bělohoubek, odkudž různé výsledky, provedl zkoušky v počtu nepatrném, s
názoru světového vůbec, domnělý boj pohanství a křesťanství v Záboji,
neznalost starého bojovného života atd. Odpovědi dostalo se na tento
článek od J. L. Píče v Památkách archaeol. XV., 108 sl. Brzo
po článku Masarykově přinesl Archiv také překlad Gebauerova rozboru chemické
zkoušky, Chemische und mikroskopische Prüfung der Königinhofer
Handschrift (X., str. 152 sl.), shodný v podstatě i vývodech s jeho
českým článkem v Athenaeu, a později obšírnou rozpravu Unechtheit
der Königinhofer u. Grüneberger Handschrift (t. X., 496-569 a
XI., 1 až 39 a 161-188), obsahující systematický úhrn všech námitek proti
pravosti obou Rukopisů a spolu generální revisi sporů skoro dvouletých.
Promluviv v úvodě o provenienci obou rukopisů i o způsobu zkoumáni
pravosti rukopisů vůbec, začíná Gebauer vlastní rozbor analysí grammatické
stránky RKZ. Výtky své shrnuje ve 100 kategorií, obsahujících přes
tisíc odchylek, z nichž mnohé zvláště ze skladby a semasiologie objevují se
tu poprvé. Druhá část rozboru věnována parallelám, napodobením,
reminiscencím atd. ze starších i novějších literárních děl a jejich významu
ve sporu.
V části třetí reprodukován rozbor historický dle článků J. Vančury
a Jar. Vlčka po stránce literárně historické, dle Palackého (posudek
o obléhání hradu Kruvojova), Feifalika, Knieschka a Masaryka
po stránce kulturně historické a dle Golla po stránce historické.
- Část čtvrtá opakuje palaeografická svědectví Dobrovského, Palackého
(starší), Pertzovo, Sicklovo, Wattenbachovo i nové námitky
J. Truhlářovy. Část pátá reprodukuje známé námitky technologické,
založené zvláště na rozboru zkoušek Šafaříkových a Bělohoubkových.
V části šesté se rozbírají a vyvracejí svědectví uváděná na prospěch RK
a RZ i ukazuje se, že Hanka docela stačil na složení lyrických písní RK
dle vzoru ruských, srbských a novočeských písní. Obsah RZ a epické
zpěvy RK nechce ani Gebauer přičítati Hankovi, přenechávaje rozřešení
záhady té pozdějšímu badání jiných. Také pro širší kruhy spracoval Gebauer
výsledky sporu ve spise Poučení o padělaných rukopisích
Královédvorském a Zelenohorském (1888). Důvody jsou celkem tytéž jako
v Archivu, ale systém jest nový, forma populárnější. Nový jest tu tak
zvaný důkaz proužkový. Ze skrovného počtu proříznutých liter,
z mezer před řezem a za řezem, pak ze slova liuhem, jehož
v češtině není, soudí Gebauer, že písař RK psal na proužcích již
oříznutých řádky kusé s tím úmyslem, aby se ve čtenáři budilo domnění, že
listy byly popsány původně (před oříznutím) celé a že to, co řádkům nyní
kusým a nesouvislým schází, nalézalo se na částech odříznutých; písař prý
byl tedy padělatel; a poněvadž od téhož písaře psán celý RK, jest
všecek RK padělek. Pátý ročník Athenaea přinesl jako dozvuky námitky
Jos. Truhláře proti některým poznámkám A. Patery, proneseným
v různých publikacích staročeských textů na obranu RK (V., 250);
Masaryk uveřejnil Nový důkaz proužkový, uváděje, že linkováno bylo
teprv na proužcích, a J. Peisker příspěvek Libušin Súd a zádruha
prachenská (Ath. V., 293). Mnohem významnější jest článek Gebauerův,
Moravismy RK prý důkazem jeho pravosti (Ath. VI., 10), a to motivem i
obsahem. Motivem byl totiž spis J. Jirečka, od samého počátku boje
připravovaný, jenž vyšel na rozhraní r. 1887 až 1888 v Rozpravách
Král. čes. společnosti nauk pod titulem O zvláštnostech češtiny ve
starých rukopisech moravských. Jireček rozebral tu známé památky
dialektické (legendu o sv. Kateřině, evangeliář Vídeňský,
Bohemarius a Dialogy, Sequentionarius, Knihy půhonné, Million, evangeliář
Olomúcký a j.), i takové, kteréž nesou pouze stopy písařů na
zvláštnosti moravštiny navyklých (Alexandreis Jindř.-Hradecká, Budějovická a
Budějovicko—musejní, Hugo O připravení srdce, Mandevill, Klement. Gesta
Romanorum a j.) s tím výsledkem, že čeština na Moravě vyvíjela se
dvojím směrem, českým (spisovným) a nářečním. Jazyk RK na rozdíl
od RZ, kterýž jazykem jest památka česká, pronáší ráz moravský směru
nářečního; zvláštnosti jeho tudíž dotvrzují starobylost památky této.
Gebauer souhlasí, že moravismy v RK jsou, ale moravismy by byly
svědectvím pravosti RK. 1. kdyby byl Jireček jazykové námitky,
proti RK přednesené, vyvrátil vesměs nebo aspoň hlavní a rozhodné
z nich a 2. kdyby bylo dokázáno, že moravismy v RK nemohou
pocházeti od padělatele novočeského. To se však dle Gebauera nestalo:
Jireček prý nevyvrátil z jazykových námitek nic a moravismy uváděné mohou
pocházeti od Hanky r. 1817. Zároveň polemisuje Gebauer proti Jirečkovi,
že by RZ byl co do mluvy památka česká, ježto má mnoho chyb, zvláštností a
odchylek společných s RK. K obšírnějším spisům obranným této doby
náleží Frt. Bačkovského RK a RZ ve světle pravděpodobném (1888),
O. V. Seykory Na obranu RK (1893). Mnohem
vážnější byly obranné příspěvky Ign. B. Maška počínající článkem
O čem svědčí proužky RK? (ČČM. 1889, 182). V celku
dovozuje Mašek, že základy a přípravy důkazu Gebauerova a Masarykova nebyly
dostatečné a zcela objektivní; v jednotlivostech pak, zacházeje až do
nejmenších podrobností, vytýká nepodstatnost námitky o přílišných mezerách
prázdných mezi střihem a necelým slovem, chybné počítání liter kusých a
neurčitost důkazu Masarykova (o souběžném linkování); zároveň seslabuje
výtky založené na líuhem v češtině prý nebývalém a nemožném, na
nesouvislosti obsahu a podává proti tomu svědectví positivní. Gebauer
odpověděl na kritiku Maškovu v Athenaeu (VII, 33 a 95), obhajuje svých
vývodů i jejich základů, načež uveřejnil Mašek Příspěvky
k obraně RK (ČČM. 1893, 225), v nichž trvá na výsledcích
prvé své kritiky a přidává zároveň výklad koincidence v slově "zaměšiti
sě". Proti oběma příspěvkům Maškovým čelí odmítavý článek Gebauerův Dva
důvody pro odsouzení RK (ČČM. 1893, 407). Jiný příspěvek Maškův jest
Pamět Přibyslavská XV. věku a RK (Osvěta 1890, 250 a ČČM.
1893 428), jímž mezi jiným doložil formu, Čestmír a adverb. silno, dále
tvary vojvoda, vojvoditi a zprávu o zahnáni Tatarů u Olomúce od Čechů.
Podobný příspěvek podal také V. Piskáček, Listina kláštera
Zbraslavského z r. 1418 (v Programmu gymn. roudnického
r. 1893). V. Hauer jednal v Kroku IV. 403 o slovese
usvědnúti, dokazuje správnost výkladu Prusíkova v Osvětě 1886
str. 605. Z druhé strany proti RK přibyl důvod v Havlíkově
pravidle o jerovém e a příspěvkem Pekařovým (Athenaeum VIII. 126 a
v LF. XXIII. 259), že Hrubá nebo Velká Skála do války třicetileté se
nevyskytá, nýbrž jen Skála, Skály, Skála Smiřická.
Veliké překvapení ve sporech rukopisných nastalo poč. r. 1896, kdy
na obranu jejich vystoupil posavadní odpůrce dr. V. Flajšhans
obšírným článkem Boj o Rukopisy (ČČM. 1896, 195-282). Flajšhans
postavil se opět na stanovisko Dobrovského. Methodicky založen jest
Flajšhansův článek na Gebauerových posicích. Z různých method, jichž
Gebauer užil při rozboru legendy o sv. Kateřině, při obraně
Mastičkáře a Evangelia sv. Jana i při diskussi o RKZ, abstrahuje
si právo důkazu z možnosti, jejž odůvodňuje jmenovitě také tím, že
dialektický RK jest ve XIV. stol. osamocen a není tudíž možno
odchylky jeho dokládati z rukopisů stejné kvality, dále že jest aspoň z
části památkou národní poesie a památkou původní na rozdíl od druhých
umělých a přeložených. Z téže příčiny Flajšhans ospravedlňuje také jiný
způsob důkazu, z náhody. Jádro rozpravy Flajšhansovy čelí proti
filologickým námitkám Gebauerovým a jeho předchůdců, ježto pokládány bývají
za nejrozhodnější; o námitkách ostatních zmiňuje se mimochodem. Úkol
pak svůj vidí v tom, aby ukázal, že četné námitky Gebauerovy dají se také
jinak vyložiti a to bez ujmy pravosti RK. Gebauer v rozpravě své v
Archivu rozdělil námitky své ve 100 kategorií. Flajšhans drží se rozdělení
toho a ke každé kategorii přidává své poznámky. Pokládaje RK za dialektický
(východně), utíká se přirozeně nejčastěji k výkladům z dialektu,
k moravismům. Nejvážnější námitky vysvětlují se a dokládají
z dialektických zvláštností nejen starších, ale i nejnovějších.
Jiné námitky seslabovány dovozováním možnosti (archaismy, analogií,
kleslostí formální, novotvary, z povahy RK jako památky původní,
národní, jazykově více pokročilé), jiné předpokládanými chybami piseckými,
jiné důvody cizími (Seykorův výklad k zaměšiti sě, hnáti koho po
sobě), navrhovaným novým čtením, jinde doklady z památek přesných nejen
stol. XIV., ale také a častěji z věků pozdějších. Posléze mnohé
námitky Gebauerovy zůstavují se prozatím vůbec bez výkladu, ač uznávány
Flajšhansem samým často za velice závažné. Positivní svědectví vidí
Flajšhans v některých nápadných shodách RK s jerovým pravidlem
Havlíkovým (jednoslab. žizň, krvi, sedm; s skály, s snahú,
s starostami, k koněm). Rozhodnou váhu koincidencí RK s Hankou
vysvětluje anebo aspoň seslabuje odkazováním k Dobrovskému, jenž byl
zdrojem Hankových vědomostí, a právě tak seslabuje váhu parallel jiných (se
staročeskými skladbami) tím, že neobsahují nic neobvyklého. Parallely
s novočes. básněmi vykládá stejnou situací. Kytice nepovstala
napodobením básně Hankovy Na sebe, ježto tato pravděpodobně jest mladší
(z r. 1819). Posléze snaží se vyložiti i známé (od dob
Nebeského) a podezřelé opravy Hankovy v RK, ukazuje k tomu, že
Hanka RK pokládal za svůj majetek a podobně činil i v památkách
přesných. Celkovou bilanci svých důvodů Flajšhans pronáší na konci a sice:
1. že úplně vyvrátil tři nejhlavnější výtky Gebauerovy,
o autorství Hankově svědčící; 2. z ostatních
15 koincidencí že vyvrátil větší čásť úplně, v menšině pak ze
shodu s Hankou a možnost v době tehdejší vysvětlil; 3. ze
zbývajících jazykových námitek jistě největší čásť vyvrátil, ostatek
seslabil a 4. všecko své vyvozování založil na principu jediném a v
sobě shodném: na uznávání východního původu RK a na uznávání novotvarů
v něm. Přiznává však také, že i po jeho výkladě zůstanou v RK
zvláštnosti a odchylky, jež však dle jeho mínění nemusí svědčiti
o nepravosti, jako naopak jeho doklady nemusí prý svědčiti
o pravosti RK. Odpovědi dostalo se obšírnému článku Flajšhansovu neméně
obšírnou úvahou J. Gebauera O nové obraně padělaného rukopisu
Kralovédvorského (LF, 1896, též o sobě). Gebauer probírá
Flajšhansův důvod za důvodem, kritisuje všecky poznámky, výklady a doklady
od čísla 1-100 a oceňuje posléze také methodický postup. Jmenovitě
v této části prosvítá zřetelně veliký rozdíl zásadní a tudíž i rozdíl
v oceňování jazykových zvláštností RK. Velkou váhu koincidencí
snažil se Flajšhans oslabiti odkazováním k Dobrovskému. Gebauer naproti
tomu neshledává v tom zvrácení, ba ani otřesení svého názoru o RK,
zvláště když některé koincidence hlásí se pouze k Hankovi. Podobné
zásadné rozdíly jsou i jinde: Gebauer, abstrahuje od koincidencí,
uznává jen takovou obranu za vědecky správnou a možnou, jež by úhrnem
o všech všudy odchylkách a zvláštnostech RK vytýkaných dokázala, že to
nejsou odchylky a zvláštnosti, nýbrž věci, které ve XIV. stol. vůbec
nebo v některém nářečí skutečně byly. Z úvodu obrany Flajšhansovy již
bylo zřejmo, že nebude ani nechce býti obranou toho druhu, dovolávajíc se
také důkazu z možnosti a z náhody. Odtud také plyne, že Gebauer
zamítá skoro vesměs výklady a doklady na osvětlení a zdůvodnění novot a
novotvarů v RK buď jako pozdní neb nezaručené neb nijaké, jinde jako
subjektivní zdání pouhé možnosti atd. A nejinak dívá se na výklady
z náhody i na uváděné moravismy. Nový článek Flajšhansův (ČČM.
1896, 349), Boj o Rukopisy, jest spolu s článkem v Osvětě (1896,
717) odpovědí na rozbor Gebauerův, dotýkaje se zvláště koincidencí
s Hankou — Dobrovským, novotvarů, moravismů atd. Mnoho látky ke
sporu hledící obsahuje též Flajšhansův spis Podrobný seznam slov RK
se zvláštním zřetelem ke kritice čtení a výkladu (1897). Poslední
stadium sporu o RK, jakož i názory většiny obránců RK po posledních
bojích více než desetiletých zračí se ve Flajšhansově Písemnictví
českém (1897-98, str. 37-45). Klada RK do r. 1320 až 1340,
soudí spisovatel, že básně hrdinské jsou výtvory umělého, vysoce vzdělaného
básníka, písně lyrické pak skladby lidové a sice ze severovýchodních Čech.
V rukopise spatřuje opis valně porušený; zamítá starší názory
o původu jednotlivých básní a pomýšlí na stejnou školu, ne—li na
stejného původce. Za nejkrásnější báseň pokládá Jaroslava, v Čestmíru
shledává splynulinu dvou hrdinských básní, Ludiši vytýká jednotvárné
vypravování o klání, v Záboji upozorňuje na mnohé záhady
v obsahu i formě. Hlavní příčinu nedůvěry v RK spatřuje
v tom, že básně tyto nejen citem pro přírodu, smyslem pro souměrnou
úpravnost, stručným a plným výrazem myšlének, zjemnělým citem vlasteneckým,
ale celou básnickou úpravou, řečí, slohem i pravopisem velice se liší od
všech ostatních básní soudobých. Zmíniv se pak stručně o průběhu sporů
o RK, charakterisuje poslední diskussi vedenou Gebauerem a Masarykem:
se stanoviska chemického a palaeografického neuznává závažných námitek; se
stanoviska dějepisného připouští, že RK představuje nejmladší podobu
dějů popisovaných a rovněž připouští kulturně historické odpory proti jiným
pramenům; se stanoviska jazykového nepopírá, že RK jest naprosto
odchylný od známého dosud jazyka staročeského, že má hojně novotvarů a
některé stopy nářečí moravských; v celku má za nejtěžší námitky
jazykové a literární, které ukazují zvláštní shodu s památkami novými, před
r. 1817 vydanými, ač tu vidí možný výklad, že RK znám byl již
před nalezením r. 1817. O výsledcích sporů soudí, že mnoho námitek
již vyvráceno, ale že zbývá stále mnoho nevyvrácených; jest tudíž RK
památkou spornou, tím spíše, že vysoká cena básnická mluví v jeho
prospěch a posud neukázáno, kdo jej padělal a jak byl padělek možný. Mysliti
tu na Hanku, jak plyne prý z vývodů Gebauerových, zdá se Flajšhansovi větší
nehorázností, než klásti RK do století XIV. Z cizích hlasů
poslední doby ozvaly se dva zvláště vážné: Jul. Lipperta
(Socialgeschichte Böhmens I, 1896), vůbec nepříznivý, a
dra M. Murka (Deutsche Einflüsse auf die Anfänge der böhm.
Romantik, 1897), jenž sice také zní odmítavě, avšak neupírá Rukopisům ceny
básnické a literárně historické (srv. Jagič, Archiv VI, 308).
Sluší dodati, že nejnověji uveřejnil J. Máchal v Listech
filolog. (1899 str. 30 sl.) článek Hankovy ohlasy písní ruských,
v němž dovozuje, že Hanka v l. 1816-18 zabýval se rus. písněmi
ve sbírce Čulkova a podle nich že skládal svoje písně lyrické, dále pak
ukazuje k tomu, že lyrické písně RK jeví parallely s písněmi ve
sbírce Čulkova a Mosk. Pěsenniku více méně zřetelné, místy až doslovné.
Vydání. První vydání RK pořídil Hanka otisknuv text staročeský
diplomaticky věrně a přidav k němu svůj překlad novočeský a
V. A. Svobodův německý (v Praze, 1819); při druhém vydání
(t., 1829) s úvodem a vysvětlivkami Svobodovými byl text staročeský
libovolně pozměněn a k němu, jakož i ke všem pozdjším vydáním
přidal Hanka mimo RZ též Píseň pod Vyšehradem a Píseň krále
Václava, které později byly poznány jako padělky. Původní text
pravopisem přiměřenějším připojen byl k něm. překladu
hr. J. M. Thuna s úvodem Šafaříkovým a poznámkami
Fr. Palackého (t., 1845); týž text byl pojat i do Výboru
z literatury české (1845, str. 11 až 58). Z ostatních vydání
zasluhují zmínky Hankova Polyglotta Kr. Rpsu (1852),
fotografické vydání Vrťátkovo (1862), vydání Wiesnerovo s illustracemi
Alešovými (1886-1888) a konečně vydání s illustracemi Manesovými (čásť
u Bellmanna, potom s textem upraveným od Fr. Prusíka a
výkladem od R. Tyršové u bratří Šimáčků v Praze 1887).
Překlady. RK byl přeložen téměř do všech jazyků evropských: do něm.
přeložili jej V. A. Svoboda, hr. J. M. Thun a
S. Kapper, do angl: J. Bowring a A. H. Wratislaw,
do franc. L. Leger, do ital Fel. Francesconi,
do rus. Šiškov, A. Sokolov, N. Berg a Iv. Někrasov,
do pol. L. Siemieňski, K. Brodzinski a j.,
do slovin. Fr. Levstik, do luž.-srb. J. E. Smoleř,
P. Jordan, do jihosl. Slavko Zlatojevič, Ignác Berlič,
do bulh. R. Žinžifov, do maď. M. Riedl a mn. j.
Jednotlivé básně přeloženy do jaz. malorus., dánského,
švéd., novořec., čudského a j.
(K článku tomuto užito rozpravy V. Nebeského v Riegrově Slov.
nauč. a pojednání dra Jos. Hanuše v Památníku na oslavu
padesátiletého panov. jubilea císaře Františka Josefa I.)
Ottův slovník naučný
illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí
Praha 1908. (Dvacátýsedmý díl: Vůz - Žižkowski)
Strana 529 až 534:
Zelenohorský rukopis (zkratka RZ neb LS) nazývá se
v čes.literatuře pergamenový zlomek rukopisný (4 listy oktávové),
na němž písmem i jazykem, snažícím se napodobiti ráz písma i řeči
IX.-X. stol., napsáno 119 desítislabičných veršů, jež obsahují konec
básně zvané obyčejně Sněmy a větší báseň Libušin Soud,
po níž památka tato do r. 1859 bývala zvána. Když zlomek
s podezřelou tajemností a s anonymním přípisem byl zaslán
v list. 1818 nejvyššímu purkrabí pro Museum České, právě založené,
způsobil neobyčejnou sensaci a nadšenou radost mezi vlastenci nejen domnělým
stářím - z IX. a X. věku česká literatura ani slovanské neměly
žádné památky -, nýbrž také velikým významem literárně a kulturně
historickým: bylť RZ v obsahu i formě, v celém duchu,
tendenci i v jazyce zřejmým blížencem rukopisu Kralodvorského a spolu
s ním vyplňoval nejtajnější sny a přání čes. romantikův
o minulosti. Charakteristický byl již začátek, pěkná apostrofa Vltavy,
upomínající zřejmě na apostrofy Dunaje a Donu v hrdinských písních
ruských a srbských a na jejich živý smysl pro přírodu: "Aj, Vletavo, če
mútíši vodu, če mútíši vodu striebropěnu? Za tě l'utá rozvlajáše búr'a,
sesypavši tuču šíra neb'a, oplákavši glavy gor zeIených, vyplákavši
zlatopieskú glínu?" Takových parallel k národním písním slovanským, jež
budily tolik závisti mezi našimi vlastenci romantiky, a jmenovitě ke "Slovu
o pluku Igorově", jež jim bylo typem staroslovanské poesie, bylo mnoho
a v době obecného horování pro poesii národní zvyšovaly jen nadšení pro RZ,
podobně jako více méně zřejmé reminisce z Homéra. Nejvíce však dojímal
obraz čes. dávnověku z doby Libušiny. Počátek (či konec?) zlomku
kreslil obraz slovansko—české zádruhy: "Však ot svéj čeledi vojevodí, mužie
pašú, ženy ruby strojá, i umre—li glava čeledína, děti všě tu zbožiem
v jedno vladú, vládyku si z rodu vyberúce, ký plezně— dle v sněmy
slavny chodí..." A stejně zajímavý byl "zlatý Vyšehrad, Libušino otcovské
zlaté sídlo"; Libuše v "bělestvúcí rízě" usedající, na stól otěn' a po jejím
boku "dvě věglasně děvě, vyučeně věščbám vítězovým", z nichž jedna
držela "desky pravdodatné" (známost písma proti Dobrovskému pošinuta tak až
do věku Libušina!), druhá "meč krivdy kárajúcí"; proti nim "plamen
pravdozvěsten" a pod nima "svatocudná voda". A tento obraz staročes.
soudu—sněmu s psanými zákony "věkožizných" bohů doplňují kmeti, leši a
vládyky, obeslaní z dálných končin země české: "Svatoslav ot L'ubicě
bielé, Lutobor s Dobroslavska chlemca, ideže Orlicu Labe pije, Ratibor ot
gor Krekonoší, ideže Trut pogubi saň l'utú, Radovan ot Kamenna mosta,
Jarožír ot Sázavy ladny, Samorod ot Mže striebronosné" a posléze oba bratří
svářící se o otcovské dědictví, "l'utý Chrudoš ot Otavy krivé, zlatonosné a
chrabrý Staglav od Radbuzy chladné", oba Klenovici ze starého rodu Popelova,
jenž přišel s pluky Čechovými v tyto úrodné vlasti přes tři
řeky... Mocný dojem, jejž budil již tento bohatý, lichotivý obraz čes.
pravěku, otvírající výhled až do doby praotce Čecha, ba do věku
praslovanského, zesilovalo ještě hrdé vlastenectví se zabarvením
protiněmeckým, pronikající ze slov Ratiborových: "Nechvalno nám v Němciech
iskati pravdu; u nás pravda po zákonu svatu, juže prinesechu otci
naši..." Jediná okolnost zkalila vlastencům nikoliv důvěru - ta hravě se
přenášela přes tajemné, anonymní zaslání, ba i přes nápadné shody se
Chateaubriandovou Atalou, s básní Herderovou "Fürstentafel" a zvláště s
Lindovou "Září nad pohanstvem" (vyšla v září 1818!), ale aspoň radost
nad novým objevem. Byla to skepse Dobrovského. Sotva na cestách uslyšel
o podivném zaslání LS, pojal podezření, a když o vánocích
r. 1818 shlédl a prozkoumal originál, podezření vzrostlo
v přesvědčení, že LS jest padělkem. Za padělatele Dobrovský
pokládal nejprve Jungmanna, Hanku a Lindu, maje oba prvé za skladatele
a Lindu za písaře (v listě Vinc. Zahradníkovi
z 9. ún. 1819). Vzhledem k Jungmannovi bylo podezření
Dobrovského, vzbuzené patrně důvěrnými styky mezi Jungmannem a Hankou,
Jungmannovým horováním pro LS a snad i osobními a literárními spory,
neodůvodněné, jak Dobrovský sám záhy uznal, počítaje nadále Jungmanna pouze
mezi oklamané (v listě Lindemu 24. bř. 1823). Vývoj událostí
nasvědčoval tomu zřetelně. Nikoliv Hanka ani Linda, nýbrž důvěřivý
Jos. Jungmann a jeho bratr Antonín ujali se veřejně obrany a šíření
podezřelého rukopisu nejprve v Polsku a na Rusi (čes. přepis
A. Jungmannův otiskl Rakowiecki v Ruské pravdě 1820 a rus. přepis
Hankův Šiškov ve Zprávách rus. akademie 1821) a potom také v Čechách,
kde RZ jako "nejstarší zlomek čes. vzdělanosti, odporuj, kdo chce" poprvé
vydán A. Jungmannem v Kroku 1822 I., 3, str. 48-61
s poznámkami Jos. Jungmanna a zároveň i něm. přeložen (v čas.
Kranz, 1823). Bylo přirozeno, že pravdymilovný Dobrovský těžce nesl toto
rozšiřování památky, již pokládal za falsum, ne tak z osobní nedůtklivosti,
jako z důvodů ethických a literárních. Padělek byl mu věcí, za kterou bychom
se měli styděti. "Honosme se tím - psal významně Hankovi v čnu 1821 - což
pravdivého máme, a smyšlených věcí nechejmež těm, jenž nic staršího nemají".
Z toho důvodu odhodlal se podezření své i jeho důvody, projevované posud jen
v soukromí, vyložiti veřejně. Stalo se tak v článku Literarischer
Betrug (v Hormayrově Archivu 1824 č. 46, 16. dub.), v němž s
rozhorlenou přísností odbyl padělek i jeho obhájce. LS označen tu za
"mazaninu zřejmě podvrženou", za "patrný podvod dareby, jenž blázna si
stropil ze svých lehkověrných krajanů". A stejně příkře zmíněno i
zasílatele (posud žijícího skladatele) i několika "lehkověrných
vřelejších vlastenců, kteří rádi přijímají vše, co lahodí jejich
patriotismu". Rozhodná, přímá slova Dobrovského působila mocným dojmem
(srv. list J. Jungmanna Karešovi z r. 1824). Žádný
z napadených však neodvážil se odpověděti svým jménem. Opět poslali do
boje muže nepodezřelého, jenž v době "objevení" LS žil ještě v Jindř.
Hradci, přítele V. A. Svobodu, jenž ozval se v témž
Hormayerově Archivu rozpravou Libussa als Gesetzgeberin (1824
č. 64, 28. květ.). Obšírná rozprava, počínající novým
něm. překladem LS, chtěla vyvrátiti námitky proti
pravosti LS, Dobrovským potud soukromě pronášené a zároveň obhájiti
těžce porouchané cti obou přátel, Hanky a Lindy, jež Dobrovský patrně mínil,
ač nejmenoval. Ale v žádném z obou směrů nebyla šťastna,
spíše naopak přinesla okolnosti a svědectví osudná pro otázku pravosti LS i
pro jeho poměr k Hankovi a Lindovi. Ale co obraně Svobodově
scházelo na průkaznosti, nahradila tvrdými, až brutálními invektivami proti
Dobrovskému pochybovateli. Náš největší buditel, nejen duchem, vědec. prací,
ale i charakterem, prohlášen tu za "hyperkritika, zaslepeného marnivou
pýchou na svou autoritu, na svou kritickou neomylnost, za odrodilce, jenž
smýšlí tak nevlastenecky, že na hanbu národa, jemuž náleží, jako podvod
zavrhuje vše, co by jeho kulturu ve starší době mohlo dokazovati..., za
nevlastence, jenž chladně a necitelně pomlouvá slávu praotců..., za muže
stiženého občas fixními ideami, za učence zaujatého hyperkritickými
předsudky, jemuž více jde o zachování své kritické vážnosti než o slávu
země, kteráž jej zrodila, ba než o pravdu..." Plným právem již Šembera
nazval tuto obranu jízlivou; přes to bývala pramenem a vzorem mnohým
pozdějším obráncům LS. Dojem, jímž působila na vrstevníky, byl různý.
S pochvalou uvítali ji Hanka, Linda, Jungmann; za to družina
J. Nejedlého netajila se s míněním, že "odpůrci Dobrovského nejsou
hodni, aby mu rozvázali i jen řeménky u jeho obuvi" (Rybička, Křisitelé
410, pozn. 52). Nejbolestněji zasažen byl ovšem Dobrovský. Zřejmo to
z jeho Vorläufige Antwort auf des Herrn W. S. Ausfälle
(Archiv, 1824, str. 435 sl.). Píše tu tónem mnohem klidnějším než
dříve, ale právě z toho klidu proráží všude hluboké rozrušení nad
nespravedlivými výtkami nevlastenectví a nevědeckosti, jež vrženy mu tak
drze ve tvář: Po zralé úvaze, z kritických důvodův
odsoudil LS a nikoliv z nevážnosti k národu, mezi nímž byl
vychován, jehož sláva vždy ležela mu na srdci. Ze záliby pro vše, co se
týče naší staré literatury, dal se svésti od jednoho ze svých žáků, že píseň
"Ha, ty naše slunce" otiskl ve své "Geschichte der böhm. Sprache",
v čemž, jak potom poznal, byl oklamán. "Když někdo takto svého starého
učitele úmyslně oklamal, nesměl bych to nazvati klukovstvím?" Přesvědčení
Dobrovského o padělku LS ovšem obrana Svobodova nezviklala ani dost
málo. Jenom své mínění o účasti Lindově modifikuje a zmírňuje:
nepokládá ho za skutečného, vlastního původce LS. Důvodů svého odsouzení
Dobrovský obšírněji nevyložil ani nyní - tak evidentní zdál se mu padělek.
Jen mimochodem ukázal na hlavní pramen LS, na "bajkáře" Hájka, jenž
skladatelům, nechápajícím důstojnosti dějepisu, popletl hlavy. Také o
"tajných spolcích a klubistech", jak rozpálená fantasie a nezcela čisté
svědomí okolí Hankova rozhlašovaly (srv. list Čelakovského Kamarýtovi
z 21. srp. 1824), tudíž také o nějaké denunciaci není
v odpovědi Dobrovského ani slova. Obšírně Dobrovský vyložil své námitky
proti LS i proti obraně Svobodově teprve v recensi Rakowieckého Pravdy ruské
(ve vídeň. Jahrbücher d. Lit., 1824, sv. 27): v Hájkovi,
Igorovi i svých vlastních spisech konstatoval prameny LS, vytkl četné
russismy a palaeoslovenismy, jež měly padělku patrně dodati vysokého stáří a
slovanskosti, ukázal na nápadné shody s RK, na hrubé nesprávnosti
jazykové i palaeografické ("kdo zná důkladněji stará písma z několika
století, pozná v mazanině LS prvním pohledem padělek"), na moderní
vlastenectví Ratiborovo atd. O plné průkaznosti námitek svých Dobrovský
tak byl přesvědčen, že neváhal LS nazvati "dieses offenbar von einem noch
lebenden Hyper—Böhmen zusammengeflickte Machwerk". S tímto hlubokým
přesvědčením o podvodu při LS souvisí také Dobrovského ostré zmínky
o obráncích a šiřitelích LS. Důvěřivé příjetí LS jest mu
hyperpatriotismem a k posměchu všeho kritického zkoumání; šiřitele
A. Jungmanna jmenuje "úskočným korrespondentem", jenž, netroufaje si
sám doma šiřiti padělek, dal jej Polákem rozhlásiti po celém slovan. světě;
Svobodu označuje za pouhý nástroj padělatelův atd. Posléze odmítá i výtku
nevlastenectví: "Kdyby mohl míti LS za památku přesnou, byl by prvním, jenž
by jej šířil mezi všemi Slovany... Nepatří mezi cizince, proti Slovanům
nepřátelsky smýšlející. Jest sám Slovan, po otci Čech, pro pravou slávu
svého národa ne méně horlivý, než myslí o sobě onen vlastenecký chytrák..."
Jen málokdy Dobrovský akcentoval své národní smýšlení jako zde, patrné
svědectví, jak výtka Svobodova ho pálila v duši. Pochopujeme plně, proč po
této rozpravě Dobrovského výbor Českého Musea vyloučil LS ze sbírek
musejních (viz Zelený, Život Jos. Jungmanna, str. 24) a proč Hanka se
ho ujal a jej uschoval. Za to nejméně hádankou jsou nám posudky jiných
romantiků českých, např. A. Marka, jenž 27. říj. 1824 napsal
Jungmannovi: "Vojna o rukopis tedy vypukla a soty dosti jízlivě metané
lítají. Pakli Dobrovský na bojišti omráčený zůstane, jakož k jinému se
nepodobá - nebude pochvalno jeho potudní slovutnosti" (srv. také Jungmannovu
Historii literatury čes. 1825, 25; Šafaříkovu Geschichte d. slav. Sprache
u. Lit. 1826, 304). Z kruhů těch vyšel i Bowringův pověstný
posudek (v Quarterly Review, 1827, upírající Dobrovskému kritiku a
filosofii, jak potvrdil již Čelakovský, napsav v listě Kamarýtovi
6. září 1827, že "to pomsta za LS". Jediný Palacký zastal se tehdy
Dobrovského a také Šafařík tuším nesouhlasil s Bowringem. Perfidií
Bowringovou, vnuknutou čes. obránci LS, a jejím bolestným ohlasem
v nitru Dobrovského (srv. jeho tklivý list Hankovi
z 30. srp. 1828) končí se prvé desítiletí bojů o LS.
Možno tu rozumně mysliti, že Dobrovský kolísal ve své nedůvěře k LS,
jak to později šířil Hanka a po něm důvěřivě opakoval Jungmann
i Palacký? A smí tu ještě někdo mluviti o pouhé "pia fraus" a
omlouvati ji vlastenectvím?
Po smrti Dobrovského víra v LS vítězí na celé čáře. I starší
pochybovatelé stávají se znenáhla věřícími. Význačným dokladem toho jest
Palacký. V rozpravě An— und Aussichten der böhm. Sprache und
Literatur (z r. 1822) a ve zprávě o Mater Verborum
(v ČČM 1827, IV. 71) Palacký LS ani nevzpomíná, patrně ho nepočítaje k
"jistým původním památkám řeči naší". V recensi o Svobodově vydáni RK.
atd. (ve Wiener Jahrbücher der Lit., 1829) zřejmě již kolísá mezi Dobrovským
a Jungmannem. Přiznává, že mínění jeho o LS není posud dosti zdůvodněno
a rozhodné. Neobyčejný vzhled pergamenu, inkoustu, písma zarážel jej jako
Dobrovského; za to filolog. námitky Dobrovského nepokládal za
nevývratné a ani obsah a básnická cena nehodily se mu do doby a na lidi,
podezřelé z padělání LS. Ale již r. 1834 změnil svůj soud: "Nyní
ale, v těchto teprve dnech — píše Palacký v ČČM., 1834, str. 464
sl. - pilnější než kdy jindy rukopisu (jehož jsem od osmi let byl neviděl)
zkoumání předsevzav, konečně o pravosti jeho i v diplomatické
stránce přesvědčil jsem se". Autorita Palackého a Jungmannova, jenž stejně
rozhodně prohlásil pravost LS v ČČM, 1832 str. 239 sl., zaplašily
poslední stíny podezření Dobrovského aspoň v Čechách. Jinak bylo v
cizině. Tam rozhodné odsouzeni Dobrovského patrně nebylo posud zapomenuto.
Svědčila o tom nejen skepse Grimmova, ale zvláště nedůvěra vídeň. slavisty
Kopitara, důvěrného přítele Dobrovského, projevovaná o LS i jiných
Hankových "nálezech" soukromě v listech i veřejně ve spisech a článcích.
Proti této nedůvěře ciziny, opírající se o námitky Dobrovského,
namířeny Die ältesten Denkmäler der böhm. Sprache, jež společnou
prací vydali Fr. Palacký a P. J. Šafařík r. 1840. Tato
generální obrana LS, nejosudnější omyl obou velikých našich učenců, svědčí
nejlépe, jak desítiletý boj Dobrovského bojován byl pro současné a nejbližší
generace nadarmo, ale zároveň, jak jasná památka Dobrovského člověka, učence
a buditele i od mužů kdysi tak blízko mu stojících byla obětována, jen aby
zachráněn byl domnělý skvost staročes. literatury a kultury i jeho obránci.
Odsudek Dobrovského, tolik zdůvodněný, "Denkmäler" prohlašují za veliký
omyl, zlý přehmat, zaviněný jeho duševní chorobou! "Než prý by se byl
přiznal k své chybě, raději sáhl k zoufalým prostředkům skepse a
sofistiky" ... "I jeho nejhorlivější ctitelé prý nezaprou, že náruživě
prudký a urážlivý, každé klidné zkoumání vylučující tón, jejž od počátku
vnesl v boj, že jeho námitky bez plánu pochycené a přímo odporující jeho
vlastním tvrzením, sobě vespolek i uznaným faktům, jsou stejně nedůstojné
jeho i vědy, kterou repraesentoval" ... Příčin té příkrosti u Dobrovského
"Denkmäler" nedotýkají se ovšem ani slůvkem. Za to znova opakují
nepochybné výmysly Hankovy o kolísání, hyperkritice a umíněnosti
Dobrovského, jenž prý jen z toho důvodu stčes. evangelium sv. Jana
prohlásil za padělek, aby nemusil uznati svůj omyl s LS! Svobody,
Jungmanna a Hanky, předních pramenů této charakteristiky, "Denkmäler"
přidržují se také v rozboru LS. Ač ve veškerém oboru palaeografie neznají
úplně shodného příkladu pro zelenavé písmo LS, ač pro zvláštní písmo jeho
nuceny jsou předpokládati zcela zvláštní písařskou školu českou,
v příčině palaeografické LS nevykazuje prý pranic podezřelého, jest
nesporně přesnou památkou IX.-X. věku. A stejnou starožitnost,
bezvadnost shledávají v jazyce, jemuž prý nelze vytknouti ani jediné
opravdové chyby ... "Denkmäler" nejen v Čechách, ale i za hranicemi a
jmenovitě v zemích slovanských na dlouho rozhodly otázku pravosti LS proti
Kopitarovi i Dobrovskému. V nich a zároveň ve "Výboru z literatury
české" (1845), jenž v textu, poznámkách a hlavně v Šafaříkově úvodě
"Počátky staročes. mluvnice" officiálně kodifikoval LS literárně historicky
a grammaticky, podobně jako to o něco dříve učinily Palackého "Geschichte
von Böhmen", Šafaříkovy "Starožitnosti" a Jungmannův "Slovník", vrcholí
sláva a obdiv LS i jeho blíženců. Sláva ta netrvala však dlouho. Pád písně
Milostné a Vyšehradské otřásl také LS tou měrou, že sám
V. B. Nebeský doznal v ČČM, 1852. IV. 160, že ani "vítězná
zajisté obrana se strany pp. Šafaříka a Palackého nebyla s to, aby
všemu nedůvodnému podezření konec učinila". Pověstný Anonymus z "Tagesbote
aus Böhmen" 1858 v čl. Handschriftliche Lügen und palaeographische
Wahrheiten vrátil se přes obranu Palackého a Šafaříkovu k námitkám
Dobrovského, jež stačily mu k důkazu jeho padělanosti. Vzrušení článkem
tímto vzbuzené v čes. veřejnosti vedlo k překvapujícímu odhalení nikoliv
pravosti, ale aspoň nejstarších osudů LS v Tomkově článku Svědectví
o nálezu LS (v ČČM, 1859). Na základě zprávy Romana
Voříška, zápisu Krolmusova z r. 1850, založeného na vypravování
malíře Fr. Horčičky, jenž opět se dovolával svědectví nepomuckého
děkana Fr. Boubela (již z r. 1819!), kterémuž Jos. Kovář
nález svůj prý nejprve ukázal, Tomek došel k resultátu, že
Jos. Kovář nalezl LS náhodou r. 1817 mezi starými spisy v
hospodářském sklepě na Zelené Hoře u Nepomuku (odkud slul r. Z.) a
obávaje se své něm. vrchnosti, poslal jej anonymně v listopadu 1818
nejvyššímu purkrabí hrab. Kolovratoví pro Museum. Nález tento, byť byl sebe
bezpečnější, ovšem nedokazoval ještě pravosti LS - dnes svědčí leda
o tom, že padělatelé pokoušeli se pomocí J. Kováře LS "nalézti" na
Zelené Hoře, asi jako Hanka "nalezl" RK ve sklepě kralodvorském. Ale
přes to bylo odhalení to tehdy nesmírně významné, již proto, že zvláště
tajemné a anonymní zaslání LS od prvé chvíle budilo podezření. Ale pak tím
nápadnější bylo chování Hankovo. Hanka, jak výslovně konstatoval Tomek, znal
tajemství Horčičkovo aspoň od r. 1850 - týž Horčička byl důvěrným
přítelem Hankovým již před r. 1819, bylť svědkem při Hankově sňatku! -
ale nezmínil se o něm ani r. 1858, kdy Krolmus - opět dobrý přítel
Hankův! - výslovně ho vyzýval, aby tajemství prozradil, nabízeje se mu s
přáteli za svědka; ba Hanka mlčel i tehdy, když Voříšek sliboval mu k
nastávajícímu přelíčení s redaktorem Tagesbote Kuhem, "podstatný" důkaz
pravosti LS! Mlčení Hankovo za takových okolností prozrazovalo zajisté
mnoho, jmenovitě také to, že Hanka mystifikaci s LS dobře znal, a váhy
jeho nedovedla oslabiti ani Palackého autoritativní obrana LS
(v Bohemii, 1858, č. 5, 6, 10 a v Sybelově Histor.
Zeitschrift, 1859, III., 87 sl.), tím méně, že opakovala kromě odkazu ke
článku Tomkovu vlastně jen to, co o LS psáno bylo v "Denkmäler".
Nejbližší vývoj otázky ukázal to zřejmě. Šafaříkova důvěra, kdysi tak
skalopevná, byla podle svědectví Höflerova (viz Athenaeum, IV. 412 a
Gebauer, Poučení o padělaných RKZ, str. 56) patrně otřesena
skepsí (srv. také jeho Výměsky o dědičném právě v Čechách
z r. 1859, v ČČM, 1864) a Fejfalík ve spise Über die
Königinhofer Handschrift (Víd., 1860) přes objev Tomkův, přes obrany
Palackého i Hattalovy (v Prager Morgenpost, 1858 sl. a v ČČM,
1858-60 a j.) neuznal ani potřeby dokazovati znova padělanost LS -
název rukopis Z. měl za obrovskou hyperbolu - ježto s dostatek
prokázána byla již námitkami Dobrovského.
Odsouzení Dobrovského, Fejfalíkem vzkříšené, provází odtud stále
i u nás LS jako hrozivý stín, byť to nebylo veřejně přiznáváno.
Stačila nová katastrofa, obdobná pádu písně Milostné, a nedůvěra v LS
vybuchla zřejmě. Přišla kromě očekávání brzo důkazem Paterovým a Baumovým,
že tři čtvrtiny čes. gloss v Mater Verborum jsou novodobým padělkem.
Bylo si jen třeba uvědomiti, jak právě glossy Mater Verborum obsahem,
jazykem, tendencí i duchem nerozlučně souvisely s LS, jak veliká a
paleograficky mistrná tato mystifikace vrhala nové světlo na padělatelské
umění V. Hanky, jenž nepochybně byl jejím původcem, abychom pochopili,
proč po pádě čes. gloss v Mater Verborum rozpoutaly se nové pochybnosti také
o LS a to nejen u německých, nýbrž především u slovanských a
čes. učenců, kteří dosud upřímně a pevně veň věřili. I pouhé pomyšlení
na motivy jiné, jmenovitě na motivy národní nevraživosti, zdálo se nyní
vyloučeno; ale nepochopením výroků Palackého, jež platily jiným lidem a
poměrům, a hlavně podnětem osobních hořkostí dostavilo se přece a zasáhlo
pochybnosti Ant. Petruševiče, Makuševa a Lamanského, opírající se
hlavně o námitky Dobrovského, a přede všemi A. V. Šemberu,
jenž po publikování padělku v Mater Verborum z nadšeného
obdivovatele LS stal se jeho rozhodným odpůrcem a v kartonové
korrektuře ke svým "Dějinám řeči a literatury česko—slovenské" na základě
jazykových shod s padělanými glossami a ovšem i starších námitek Dobrovského
prohlásil LS za padělek Hankův a Lindův. Ani Šembera nepokládal své námitky
za naprostý důkaz; avšak přesvědčen jsa, že "bude lépe, když my odkryjeme,
že se hřešilo a kdo hřešil, než aby to dříve či později učinili protivníci
naši", chtěl pouze vyvolati vážnou vědeckou diskussi. Ale v naději
té dočista se zklamal. Kdežto officiální publikování padělku v Mater
Verborum přijato klidně, ba s pochvalou, projev Šemberův, přirozený a nutný
důsledek pádu Mater Verborum a vážně zdůvodněný, vzbudil nejen naprosto
zamítavé obrany Brandlovu a zvl. Jirečkovy (v Čechu, 1878,
ve Světozoru, 1878, v ČČM, 1878), upírající námitkám Šemberovým
všecku vědeckou cenu, ale záhy dal také podnět k neslýchaným osobním
insultům proti Šemberovi, jemuž zároveň na popud Osvěty zavřeny všecky
časopisy české. Šembera hájil se tudíž obšírným spisem Libušin Soud,
domnělá nejstarší památka řeči české, jest podvržen, též zlomek Evangelium
sv. Jana (1879). Po Dobrovském, jemuž spis významně věnován a
jehož vědecké i osobní cti vřele se ujal proti obráncům LS, byl to
nejkritičtější rozbor LS, otvírající opět jasný výhled do padělatelské dílny
Hankovy. Vedle starších námitek Dobrovského Šembera přinesl četné nové.
V jazyce LS prokázal hojné palaeoslovenismy i moderní russismy a
srbismy, germanismy a hrubé chyby, slova nečeská, novější neb nově dělaná,
nesprávné fráse i konstrukce, jakých staroč. básník se nemohl dopustiti;
v obsahu vytkl nesprávnosti historické i právnické, nápadné shody
s Hájkem, s písněmi srbskými, s Homérem, s RK;
palaeograficky ukázal na zavržení Dobrovského, Pertze, Sickla, Wattenbacha a
Wintera. Jda po stopách Dobrovského, Šembera, jenž osobně znal Lindu,
postihl také, hlavně rozborem shod LS s Lindovou "Září nad pohanstvem",
správně padělatele, totiž Hanku a Lindu: Linda, "dobrá hlava a rázný
vlastenec", jakožto způsobilejší básnil, Hanka, zběhlejší v jazycích,
dal básni jeho staročes. formu, byl spolu i krasopiscem a snad přidal i
mnohý verš ze srbských písní a odjinud. Celkový účin spisu Šemberova byl
přese všechno popírání a znevažování jeho odpůrců, např. J. Jirečka
(v Osv. a v ČČM, 1878) velmi mocný. Zřejmo to již na nejvážnější
Obraně LS od V. Brandla (1879). Nejen že nedovedla
prokázati pravosti LS, nýbrž naopak, ovšem bezděky, zvýšila pochybnosti
palaeograf. poznámkami o nápadném písmě zběhlého laika,
o zvláštních a neobyčejných zkratkách a zejména pošinutím rukopisu až
do druhé polovice XII. nebo poč. XIII. stol.! Jak osudná byla
pouhá možnost takového posunování rukopisu ve stol. IX.-XIII. pro otázku
pravosti LS, zřejmo každému znalci starých rukopisů a již Makušev spatřoval
v ní právem známku padělanosti. Stejně pak osudné bylo, když Brandl
připouštěl pro vysvětlení shod LS s Lindovou "Září nad pohanstvem«"
jejíchž váhu správně oceňoval, známost LS v okolí Hankově již před pověstným
zasláním v listopadu 1818! Ještě markantněji než Obrana Brandlova
znázorňuje váhu námitek Šemberových spis, jenž byl jimi do jisté míry
motivován, Ant. Vaška Filologický důkaz, že RK a RZ, též zlomek
evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky (1879). Vašek
obírá se hlavně RK, ale také pro padělanost LS snesl významné důvody:
prokázal, že LS, ač podle písma a jazyka chce býti o celá tři století
starší, pochází z téže básnické školy jako RK; rozborem jazyka ukázal
ještě praecisněji než Šembera, jak chatrná jest staročeština LS, tak že není
možno, aby pocházela od staročes. skladatele, ze staročes. doby;
v obsahu vytkl překvapující reminiscence ze srbské narod. poesie atd.
V jedné věci Vašek dospěl k jinému důsledku než Šembera; za
padělatele pokládal pouze Hanku, a nikoliv také Lindu.
Od "Filolog. důkazu" Vaškova diskusse o LS splývá přirozeně
s diskusí o RK a spolu s ní sklání se k neodvratnému konci. Nastal
již po sedmi letech památným článkem Gebauerovým Potřeba dalších zkoušek
rukopisu Královédvorského a Zelenohorského (v únorovém čísle
Athenaea, 1886). Výsledky bouřlivé diskusse, již článek Gebauerův vyvolal
(viz Kralodvorský rukopis) a v níž aspoň na straně obránců LS
hrál úlohu podivuhodně skrovnou, až podezřelou (V. Šafařík označoval
jej za "aenigmatický", Emler za "palaeograf. zvláštnost", za rukopis
"pochybný, jenž by nejvýš do XIV. stol. mohl býti kladen", Píč za "nový
snad přepis" s pozdějšími vložkami nejvýše ze století XIV.), shrnuty
v generální revisi Gebauerově Unechtheit der Königinhofer und
Grüneberger Handschrift (v Jagičově Archivu X a XI a populárně
v Poučení o padělaných rukopisech Královédvorském a
Zelenohorském (1888). Definitivně a s naprostou jistotou, jaká
v oboru historickém jen možná, prokázáno tu, že LS není skladbou
staročeskou, nýbrž padělkem z doby okolo r. 1817 a to padělkem,
při němž byl účasten Hanka aspoň jako staročeský textátor.
Jak evidentním byl tento důkaz, patrno bylo na článku
V. Flajšhansově Boj o rukopisy (v ČČM., 1896).
LS prohlášen tu za zřejmé falsum: ani za posledního sporu neodvážil se
nikdo LS hájiti, ano palaeografické dobrozdání Emlerovo pošinující LS za
polovici XIII. stol. je tolik, jako úplné jeho zavržení, neboť každý
filolog vidí, že jazyk jeho do stol. XIII., se naprosto nehodí (jinde
Flajšhans nazývá češtinu LS paskvilem na češtinu X. stol. i na češtinu
XII., XIII., XIV. a kteréhokoliv století!); chemická kommisse za 10 let
se neodvážila jej zkoumati; palaeograficky byl vždy zavrhován; věcně jej
rekonstruoval Masaryk. Výsledek tento rovná se podle Flajšhanse úplnému
zavržení.
A neméně významný byl také jiný fakt: v Museu LS vyloučen ze
sbírek památek přesných a zařazen mezi padělky. Po 70-letém boji dána
tak plná satisfakce Dobrovskému. Jediná otázka ani desítiletou diskusí
nezodpověděna definitivně: kdo byl padělatelem LS? Záhy i této otázce
dostalo se odpovědi. J. Máchal (Hankovy Ohlasy písní ruských
v List. filol., 1899) potvrdil konklusi filolog. rozboru Gebauerova
o Hankově formální účasti na LS, prokázav ve dvou rus. zpěvnících
z l. 1770-74 a 1810 pramen pro počátek a pro rusismy a jazykové
zvláštnosti LS. Lad. Dolanský (Hanka fecit v List. filol., 1899)
objevil v LS sensační kryptogramm, z něhož vyčetl určitá a zřejmá
písmena: V. Hanka fecit! Bezděky vnucovala se otázka, kdo toto tajemné
přiznání mystifikace vepsal do LS? Na Hanku, jenž do smrti tak
okázale LS vydával za památku staročeskou, jenž Rukopisům děkoval za všecku
svou slávu a popularitu, nebylo lze hádati; i kdyby kryptogramm byl
jeho dílem, byl by jej později zničil. Bylo tudíž nutno opět předpokládati
jiného původce, jenž byl s Hankou v důvěrném spojení, byl zasvěcen do
celé mystifikace a byl jí účasten. Po stopách Dobrovského a Šembery
nalezen i tento tajemný básník—romantik a přítel Hankův
v Jos. Lindovi (srv. články J. Hanuše, Český
Macpherson; Další svědectví o vynikající účasti Jos. Lindy ve
složení epických básní RKZ v List. filol., 1900 a 1901;
přehledněji v Lit. čes. XIX. stol. I. str. 648-905). Nálezem
básníka LS vyplněna poslední mezera v rekonstrukci LS (a ovšem
i RK), vysvětlena domnělá záhada v liter. historii naší kolem
r. 1817, jež tak často bývala oporou posledních obránců jeho. - Srv.
Literatura čes. XIX. stol. I. str. 808: Padělky první romantické
družiny české od J. Hanuše a téhož Padesátiletá diskusse
o Rukopisy v List. filol., 1906.
Hš. (Hanuš)
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná