Dokumenty rkp. sporu

PROJEV PREZIDENTA REPUBLIKY VÁCLAVA HAVLA
u příležitosti převzetí čestného doktorátu Michiganské univerzity.
Ann Arbor, USA, 5. září 2000

Pane prezidente,

vážení hosté,
Vaše univerzita byla založena v roce, kdy byly v mé zemi objeveny údajně středověké rukopisy vlasteneckých eposů, které měly svědčit o pradávné kulturnosti našeho národa, o bohatosti jeho dějin i rozsahu jeho mýtotvorné tvořivosti, a které měly významně posílit v době nesvobody naše národní vědomí a sebevědomí a přispět tak k naší emancipaci.

Profesor Masaryk, než se stal prvním československým prezidentem, shromáždil důkazy o tom, že tyto rukopisy jsou podvrhy, byť skvěle sepsané a samozřejmě dobře míněné.

Nastala velevýznamná doba takzvaných českých rukopisných bojů. Menšina těch, kteří trvali na podvrženosti těchto rukopisů, byla většinou veřejného mínění považována za zrádce národa, kteří chtějí zproblematizováním jeho nejvzácnějších památek podlomit jeho sebedůvěru a ohrozit tak celé jeho sebeosvobozovací úsilí. Trvat na falešnosti těchto rukopisů znamenalo veliké osobní riziko a totální ztrátu důvěryhodnosti v očích vlastenecké veřejnosti.

Masaryk, který se už v té době dal na politickou dráhu, neuhnul, nepodlehl pokušení líbit se davům, setrval na svém a neváhal riskovat ztrátu prestiže, dobré pověsti i obliby. Vycházel z ideje, že vědomí národní svébytnosti, boj za příslušná národní práva v rámci rakousko-uherského soustátí a posléze i boj za znovuobnovení české státnosti nemohou být opřeny o lež a podvod, ale že jediným smysluplným a perspektivním východiskem nové národní existence může být a musí být pravda.

Co to ale je pravda?

Žijeme ve věku informační revoluce, kdy stovky tisíc, miliony a možná miliardy informací každou vteřinou létají zběsilou rychlostí po celé zeměkouli a vytvářejí na ní jeden souvislý komunikační povlak. To je samozřejmě skvělé a já nemíním proti tomu protestovat. Zdá se mi však být - právě vzhledem k tomuto informačnímu světovému převratu - nesmírně důležité pochopit jemný rozdíl mezi informací a pravdou. Nejsem ani první, ani poslední ve své zemi, kdo na toto upozorňuje, byť jsem možná první z Čechů, který má tu čest na to upozornit v takto významné chvíli na půdě této univerzity a který svůj názor měl příležitost říct i Billu Gatesovi.

V čem je tedy rozdíl mezi informací a pravdou?

Velmi stručně a zjednodušeně řečeno, pravda je podle mne také informací, ale je zároveň i čímsi víc. Je samozřejmě informací, která - tak jako všechny jiné informace - je v rámci určitého souřadnicového či paradigmatického systému zjevně prokázána či potvrzena či ověřena či je prostě přesvědčivá, je ale zároveň informací, za kterou nějaká lidská bytost ručí celou svou existencí, svou pověstí, svou ctí, svým jménem. Nevím, o kolika z oněch milionů informací, putujících kolem naší planety, toto platí.

Platilo to však nepochybně o informaci, že naše slavné národní rukopisy jsou falzifikátem, protože tato informace byla nejen vědecky doložena, ale protože za ní stál celou svou bytostí a nebál se za ni bojovat proti všem a riskovat tak téměř všechno velmi významný muž, člověk, který se později ukázal být jedním z nejdůležitějších tvůrců našich novodobých dějin. Masarykovo lpění na pravdě bez ohledu na to, co to stojí, se historicky zhodnotilo: stal se obecně uznávaným osvoboditelem našeho národa, jeho důraz na pravdu se proměnil v jedno z ideových východisek našeho novodobého státu a on sám se stal jako první československý prezident dokonce předmětem kultovního uctívání.

Ale to se vůbec stát nemuselo. Masaryk mohl být shozen do propadliště dějin a být zcela zapomenut jen a jen proto, že šel proti své době. Časem by samozřejmě národ vzal na vědomí, že jde o padělky. A co se týče mých současníků, mám podezření, že většině z nich je absolutně jedno, zda jsou ty rukopisy pravé nebo falešné, přičemž mnozí z nich možná ani nevědí, o jaké rukopisy jde. Nicméně Masarykův postoj ukazuje, že skutečně stát za pravdou znamená neohlížet se na to, zda se to člověku vyplatí nebo nevyplatí, zda bude veřejností uznán či zatracen, zda jeho boj povede k úspěchu nebo k posměchu a nakonec k zapomnění. Americký prezident John Kennedy napsal svého času knížku Profily odvahy, jež se přesně tímto tématem zabývá: autor v ní popisuje osudy lidí, kteří se nebáli jít sami proti všem, protože si byli jisti svou pravdou, řídili se svým svědomím a nebáli se politické prohry.

Proč tu dnes o tom mluvím: absolventi Vaší univerzity se stanou brzy vůdčími osobnostmi různých sfér amerického veřejného života. Přál bych jim, jakož i sobě samému, aby dokázali ve věku informací stát za pravdou a aby v tomto duchu působili - v naději, možná bláhové, že zlepší svět. Masarykova naděje se mohla ostatně zdát také bláhová. Byla ale skutečně bláhová? Je skutečně bláhovost řídit se svědomím a trvat na pravdě i v situaci pro ni nepříznivé, a tím vlastně teprve dosvědčovat, že je vskutku pravdou v tom nejhlubším smyslu? Co je vlastně bláhové?

Pane prezidente,

vážení přítomní,
ze srdce vám děkuji za poctu, které se mi od vás dnes dostává, doufám, že vaši důvěru nezklamu, a děkuji vám za pozornost.