Filosofové samovraždy.
V Praze v sobotu dne 19. února 1887.

Národní Listy  ročník 27., číslo 49. (19.2.1887), strana 1.
Filosofové samovraždy.

Od vánoc vychází v Praze dvakráte za měsíc nový časopis. Dal si název "Čas" a praví o sobě, že jest věnován "veřejným otázkám." Jakožto redaktor a vydavatel jest jmenován dr. Jan Herben. Obsah a směr tohoto listu jest takového druhu, že pokládáme za svou vlasteneckou a časopiseckou povinnost, vystoupiti proti němu se vší rozhodností a zatratiti jej jako nejtěžší zločin, jenž v těchto dobách na naší národní věci se páše. Kdož řečený list penězi založili a svými pracemi naplňují, jsou si také velmi dobře vědomi, co dělají a jaké jméno ve veřejnosti české jim přísluší. Vědí, že podnikli něco, z čeho národu českému má pojíti veliká škoda; netají se tím, že se odštěpili od národního tělesa, od českého celku; přiznávají se sami, že posavadní český program a česká práce nejsou jim ničím, nemají pro ně ceny; zcela dobře praví o sobě samých, že "byly doby národní bujnosti a kypícího života", že "otázky (jimi na veřejnost pronešené) byly by se zdály naší národní orthodoxii ohromným kacířstvím."
Však v tom se mýlí, jako by ty doby národní bujnosti a kypícího života u nás už byly na dobro pominuly a jako by nyní národní duch byl u nás poklesl už tak hluboko, že oni mohou v Čechách beztrestně provozovati své vlastizrádné rejdy. Ano, v tom redaktoři a vydavatelé "Času" velice se mýlí, jako by v Čechách už byl přišel čas, kdy jejich mrzká, ošemetná zrada na nejposvátnějších a nedotknutelných ideálech národa českého už smí odvážiti se na světlo denní.
Posud jest národ český tak mocen svých zdravých smyslův, že pokusy tohoto druhu, s jakými vystoupil časopis "Čas", netoliko pozná v pravé jejich podstatě jakožto svrchovanou hanebnost, nýbrž že je s opovržením také potře a rozšlápne jakožto šeredu a hnus! Neboť co "Čas" v prvním čísle svém pod nápisem "Naše dvě otázky" vykládá, není nic jiného, než návrh na národní samovraždu. A podle této morálky, která z celého programního článku vane, také ihned jsme uhodli, kdo novému časopisu dodává svatého ducha. Jsou to tiže proroci, kteří přišli do Čech, do Prahy, dělati novou vědu. A když se jim to nepodařilo, pokoušejí se založiti tu novou politiku. S popíráním pravosti Rukopisův Královédvorského a Zelenohorského se začalo, a když útok selhal, přikročilo se se zdvojenou drzostí k otázce: "Stojí-li naše národní existence skutečně za tu námahu, jestli její kulturní hodnota tak ohromná?"
Filosofie p. T. G. Masaryka nejraději pracuje v otázce samovraždy. Poněvadž se jí to náramně dobře vyplatilo u "individua", které dle jejího receptu také počalo uvažovati, "stojí-li ta existence skutečně za námahu?" a dospělo k poznání, že jest lépe se zastřelit: pokouší se nyní v Čechách získati pro svou theorii o samovraždě celý pětimilionový národ! Však s dovolením. Onen vděčný samovrah, jemuž filosofie, ethika a sociologie p. T. G. Masaryka vtiskla do ruky revolver, byl - blázen; a národ český jím není a nikdy nebude, nýbrž mezi dvěma zly rozhodne se pro menší, oželí své nové samovražedné filosofy a vymaže jich jména z počtu svých věrných synův. Ať si je vezme kterýkoliv národ jiný. My s jich působností "českou", literární a politickou, jsme už nadobro zúčtovali a nemáme s ní už nic jiného co dělat, než před tváří celého národa opětně ji odsoudit a zatratit. Neboť i směr časopisu "Čas" vzal původ svůj v ní. Pan dr. J. Herben jest osobnost příliš nesamostatná, aby vystoupil s takovými myšlenkami a úvahami, jaké svým jménem kryje. Vlastní ovzduší "Času" jest nečeská, nevlastenecká, porývavá, ale zároveň smělá, opovážlivá inspirace T. G. Masaryka, jehož k národu českému nic neváže, jenž pro práva, snahy a potřeby národa českého nemá ani smyslu ani citu, jemuž vše, po čem národ český touží, co podniká a koná, jest malicherné, bezcenné, malé, jenž nemá jiného rozměru, než aby jej - přenárodnil!
Úplně v duchu našich samovražedných filosofů psána jest následující otázka v prvním čísle "Času" na stránce 3: "Zde jest uzel otázky, jež zní: je náš národní fond takový, aby bojovníkům v onom krajním případě (kdyby totiž nastal nerovný boj Čechův s Germánstvem) poskytoval dostatečně mravní posily, aby jim vnukal úplné přesvědčení, že zachovají-li lid vlastnímu jaho jazyku, že jej tím zachovají i vlastnímu světu myšlenkovému, že by odcizení jazyku bylo skutečnou ethickou škodou, že tím zachovají typus, který v pantheonu člověčenstva zaujímá místo pevné, platné a samobytné?"
Už samo pronešení této otázky jest skutečný zločin na národním životě českém, zvláště v nynější době, kdy třeba šířit a sílit národní nadšení, vlastenecký zápal, českou statečnost více, než kdy jindy, kdy třeba vyhledávati, sbírati, a spojovati všechny duchovní a mravní síly v národě našem v jediný celek, nesoucí se k jedinému nejvyššímu cíli, k zachování, zvelebení a pojištění národnosti české, dějž se kolem nás cokoliv. Ona otázka nemá zajisté jiného účelu, než vzbuditi a rozsévati pochybnost v myslech českých o vlastních silách, ba o samé důstojnosti a mravní ceně českého národa jakožto zvláštního člena lidské rodiny. Ona otázka nechce nic jiného, než ochladiti posavadní zanícenost českých myslí pro zvláštní samobytnost českého jazykového živlu, než podlomiti půdu pod českou existencí, ochromiti paže, ochotné k obraně vlasti a národa proti nepříteli třeba desetkráte silnějšímu.
A tato otázka jest tím zločinnější, poněvadž se prohlašuje v "Času" jakožto "výraz myšlenek netolika jediného člověka, nýbrž značného počtu hlav z mladého pokolení".
Jaká to ohavná drzost, dokládati se pro největší vlastizradu souhlasem "značného počtu hlav z mladého pokolení" českého, odvolávati se už na jakousi stranu v české mládeži! Tento výrok redakce "Času" zajisté zasluhuje se strany české mládeže samé odpověď co nejráznější a nejjasnější.
My hájíme českou mládež proti takovému ohavnému nařčení, my bereme celé mladé pokolení českého národa v ochranu proti té mrzké pomluvě, jakoby ono s redaktory a vydavateli "Času" také se tázalo: "Stojí-li tato ve své existenci pochybná národnost skutečně za to, abychom jí veškeré síly ducha svého, které bychom jinak zasvětiti mohli práci positivní, pokroku vědy atd., mařili úsilím prozatím zcela záporným?"
My vším právem bráníme veškerou mládež českou proti nectné domněnce "Času", jakoby někdo z ní s redakcí řečeného listu se tázal: "Nemohli bychom přimknouti se k intensivnímu a extensivnímu duševnímu životu velikého národa a pro lidstvo i sebe více učiniti, nežli můžeme svými omezenými prostředky?"...
I jdi k čertu ohavný zrádče, a přimkni se svou pochybnou duševní troškou a svou mravní mizerií ke komu chceš; jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem! Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš, zapomeň, že jsi se narodil z české matky, že jsi kráčel po české půdě, my tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila.
Uvažuj dále, "na které straně, či ve Slovanstvu, či v Germanstvu, ti kyne více kulturního zisku" ... jen už se nehlas k věrným Čechům, kteří opovrhujíce všemi renegáty statek i život svůj až do posledního vzdechnutí svého ochotni jsou obětovati za svou sice malou, ale žádnou jinou nevyvážitelnou národnost a vlast ...

Poznámka:
Autorem článku byl pravděpodobně JUDr. Julius Grégr. Spisovatel Josef Holeček v knize Tragédie Julia Grégra (1914) na straně 335 označil za autora článku prof. Ferdinanda Schulze.

Národní Listy
JUDr. Julius Grégr, majitel a vydavatel. Josef Anýž, odpovědný redaktor. Tiskem v tiskárně Národních Listů.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná