Už druhé století provází jedna kauza český národ takřka neodmyslitelně - ve chvílích depresí i euforií: jmenuje se "Rukopisy". Pseudopamátky starého českého písemnictví, Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský (RKZ), se zjevily přesně ve chvíli, kdy mohly posloužit národní obraně i oslavě. Dobré půl století trvalo, než postupující zkoumání historie, jazyka, kulturních kontextů atd. odsunuly RKZ do společnosti Macphersonovy, do oblasti krásných pohádek a svatých lží.

Ale to nestačilo. Ať národní vzestup, ať politické křivdy nastolují stejnou otázku znova a znova. Vystoupení Masaryka a Gebauera vyslovilo či potvrdilo ortel objektivně a pozitivně definitivní; ale samozřejmě to nestačilo. Gebauer a zejména Masaryk se dočkali nenávisti jako bořitelé mýtu, nicméně mýtus zdaleka nezbourali.

Zvlášť výrazně se rukopisná kauza vrací v době nástupu nacismu, snad jako obranný národní reflex. A znova se objevuje koncem 60. let, kdy jistá liberalizace poměrů a částečná renesance národních idejí (jako odpověď na vnucovaný "internacionalismus" třídní) uvolňuje prostor otázkám domněle sebeodbytějším. Tehdy přichazí odpověď z vedení knihovny Národního muzea: opět je pravost Rukopisu ověřovaná, tentokrát i nejmodernějšími dostupnými kriminalistickými metodami. Výsledky ovšem toliko potvrzují už dříve potvrzené.

Po listopadu bylo jen otázkou času, kdy se vřed otevře nanovo. Nová svoboda názorů, zpochybňování smyslu národní identity a k tomu snad i povrchní chápání postmodernistické plurality pravd poskytly netušené podmínky starému snu.

A vskutku: houf věrných záhy pozvedá praporec boje, znovunastoluje svou při jakoby na zelené louce. Není to tak nesnadné: staré důkazy se odbudou (či aspoň zpochybní) prostě tím, že jsou staré (a nadto je citovali i komunisté), zatímco ještě starší protiargumenty pomůže oprášit zapomnění a střída generací. Takže nanovo vycházejí supermoderní edice Rukopisu, polemiky s "nepřáteli", almanachy "obrany". Mění se a zpochybňují paradigmata všemožných stávajících pravd - proč tedy nepřehodnotit pohled na odepsané pseudopamátky?

Dnes uz snad není Masaryků a Gebauerů zapotřebí; přesto si doba možná obhájce zdravého rozumu znovu vyžádá. Představuji si ho jako studenta, disponovaného lingvisticky, filologicky i historicky, který by si zvolil za téma pěkné seminární či diplomní práce textovou analýzu zastánců neobhájitelného; ne tolik toho, co hlásají, nýbrž jak to dělají. Taková práce by nutně byla : nechytala by na švestkách jen rukopisné blouznivce, nýbrž by nutně pojmenovávala i konkrétní metody argumentace obecně - třeba i v politice. Jenže: kde takového studenta sehnat?

Před nedávnem se ve fakultní prodejně knih v ulici Rettigové objevil druhý "Almanach obrany Rukopisů". Obsahuje půltucet příspěvků (od dvou autorů), vedených svatou a apriorní věrou v pravost kvazipamátek; a krom toho ovšem inzeruje další tituly k tematice (od týchž autorů). Tento svazeček se prodává bratru za 50 Kč za kus - a prý jde na odbyt. - Chci předpokládat, že se provozovatelé našeho knihkupectví nehoní jen za ziskem. Třeba snad dělají něco, nač si my (rádoby soudní) bohemisté netroufáme: snaží se podnítit šikovného studenta k náročnému, leč slibnému tématu. Ale i kdyby jen všechny nás ostatní vedli k užívání zdravého rozumu - dobře tak!