Záboj, Slavoj i Luděk

       Z črna lesa vystupuje skála,
       na ni Záboj usadí se v mechu.
       Slunce jako blázen praží, sálá,
       mravenci se zdola proháněchu.

       Hledí Záboj jiskernými zory
       tamo, kde se v lesích bělá cesta.
       Aj hle, tamo na temeně hory
       Češi táhnou, ruče přicházesta.

       Ajta, Slavoj! Mlatem v zemi hodí,
       junné "servus"! rozlehne se v tichu,
       věhlasní pak oba vojevodi
       múdře spolu šeptem hovořichu.

       I dí Slavoj: "Záboji ty drahý,
       boj podstúpí Luděk dnešní noci,
       na ně táhne s krvavými vrahy,
       chvátajú juž semo jeho kroci."

       Vece Záboj s búřným v oku vzdorem:
       "Běsi naň! Tož utkáme se v půtce,
       otpeláší Luděk se svým sborem,
       prchnou tamo k horám palejúce!"

       I dí Slavoj: "Tobě hodno reka!
       Věkožízní bozi tobě splatí, -
       nevzmožnosť nám teď se pro Luděka
       ni jim klanět, ni jim oběcati."

       Vece Záboj: "Parom ať jej srazí
       Morana jej schvátí s Běsy všemi!
       Babami aj prchnou lútí vrazi,
       při sám Parom, my jim naprášemy!"

       A aj, večer nad horami vzchodí,
       rudé slunce k záchodu se chystá.
       Rozhlédnu se oba vojevodi,
       vzhoru na leb skály vystúpista.

       I dí Slavoj: "Sěmo Luděk spěje!
       Chytře my jej zaskočiemy, brachu!
       Za chlum nám se skrýti najnížeje,
       tamo naši v ráz jej posěkachu."

       Vece Slavoj: "Mor naň i vše Běsi!
       Sěmo mně a tobě skrýt se tamo, -
       zaženemy jej za črné lesy,
       za les črný do nedozírámo!"

       I váleno strašivo den prvý,
       Luděk hlasno silou svou se chvástá.
       Obě strany potíše se krví,
       obě strany jak zdi hradní stásta.

       I mine den druhý i den vterý,
       zkázu u voj Morana aj dýše,
       žalostivo vzeúpí les šerý,
       prchnou ptenci k horám odletíše.

       Z črna lesa vystupuje skála,
       nad skálu mlat Zábojevi ztvrdl,
       Luděk v ústup vodí voje krála,
       skřek vyrážen strašen ze všech hrdl.

       Luděk kamo ustúpiti neví,
       jak zmij zrádná k vojvodě se plazí.
       Aj tu Slavoj vece Zábojevi:
       "Potvoře té honem jednu vrazi!"

       Aj tu Záboj mlat pozdvihne vzhoru,
       junná krev se vzbúří v junném těle,
       mlat v ráz pade prudko na potvoru,
       duše črná prchá velevele.

       Vidí voj, co událo se vůdci,
       spěšno prchá přes vrchy i vody.
       Vece Záboj hněvem búřiúcí:
       "Dál až k horám zaměřímy chody!"

       I dí Slavoj, k Zábojevi spěje:
       "Nebudú víc Luďka bolet zuby,
       dorazil jsi mrchu najjistěje -
       více se mu u nás nezalúbí."

       Vece Záboj: "Merci za ten projev,
       volna zase žírná země naše.
       Aj hle, tamo slední trosky vojev
       k horám táhnou spěšno palováše!"

       Pustili se i do toho zbytku,
       jako v pecky Záboj v hlavy tluče.
       Osvobodil vlast svou přemilitku,
       za hory aj vrahy zahnal ruče.

       Aj, tam parob hněvno líce mutí,
       mutí líc jak búřné mračno samo, -
       i by jemu žalno uprnútí,
       uprnúti do nedozíramo.

       I dí Záboj: "Spráskal jsem tu ovci,
       dřenie měl jsem jako dřevorubec, -
       potom ať mi přijdou Gebauovci,
       že jsem nikdy ani nebyl vůbec!

       Ještě zmozolena ruka je má,
       jak jsem bil je jako orel ptence, -
       a pak člověk za to všecko nemá
       ani už ten kousek existence ..."

Kaminský Bohdan  (24.2.1859 - 13.7.1929)
Básník a novinář, vlastním jménem Karel Bušek.