Pavel Janáček: V krátké době po sobě se českému čtenáři dostaly do rukou dvě obdobné knihy. Debut pseudonymního Josefa Urbana Poslední tečka za Rukopisy vydaný ke konci loňského roku pražským nakladatelstvím ARGO a nový román Josefa Škvoreckého nazvaný Nevysvětlitelný příběh. Škvoreckého letní hříčka je technicky dokonalou parodií na kritickou edici fragmentální literární památky z antických časů. Z plísní požraných svitků a z následných komentářů k nim vyvstává apokryfní příběh o římském básníku Ovidiovi, jeho milenkách a nepřiznaných potomcích. Román má přitom jednotný tah, až do posledního taktu je komponován tak, aby se snahy proniknout literaturou k tomu, co bylo před ní, k jakémusi nefalšovanému životu či k jakési pravé skutečnosti ukázaly jako marné. Život je prostě ve Škvoreckého posledním opusu zavinut do závojů fikce, propleten s nimi tak, že se jedno od druhého nedá oddělit. V čem se Škvoreckého románu a Urbanova prvotina podobá a v čem se liší? Také Poslední tečka za Rukopisy stojí jako interpretační komentář ke staré literární památce a k určité záhadě, jež je obestírá. Na rozdíl od Škvoreckého sáhl Urban do české kultury, k tzv. Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému, tedy dvěma podvrhům staročeské poezie, jichž se v letech 1817-18 dopustil zřejmě Václav Hanka s kolegy, aby podepřeli národně-kulturní snažení druhé - jungmannovské - obrozenecké generace. Historie Rukopisů a tzv. rukopisných bojů je všeobecně známa, proto jen stručně k mezníkům. První Hankou nalezený kodex s lyrickými i epickými básněmi zvaný Královédvorský byl zprvu uznáván za pravou literární památku. Autenticita o něco později objeveného Rukopisu zelenohorského, jenž dostihl českou kulturu nejprve anonymně poštou, byla zpochybňována již od začátku Josefem Dobrovským. Zdrženlivěji se k pravosti Rukopisů vyslovovali němečtí a rakouští filologové či žurnalisté, takže obrany pravosti Rukopisů se zdály být pro českou publicistiku do určité doby věcí národního zájmu a národní cti. Přesvědčivý a komplexní filologicko-kritický argument proti pravosti tzv. RKZ obsahovala již vídeňská Feifalíkova monografie z roku 1860. K odmítnutí pravosti se čím dál více přikláněla i domácí historická a kritická obec. V osmdesátých letech minulého století nastolili profesoři Masaryk, Gebauer, Goll a další, soustředění kolem časopisu Athenaeum, boj o Rukopisy jako principiální otázku české kulturní a národní sebereflexe a snesli další doklady pro to, že RKZ jsou mystifikací. Do konce století byla otázka pravosti vlastně rozhodnuta a o RKZ se začala literární historie zabývat především jako o součást české obrozenské poezie, byť okruh autorů a těch kdo o mystifikaci od začátku věděli není přesně určen dodnes a nebude zřejmě nikdy. Traumatický charakter sporu o RKZ jehož historie je poznamenána dokonce úmrtím některých badatelů na vášně polemikou vzbuzené, se ovšem i ve dvacátém století promítl do nekončícího řetězu spíše více než méně diletantských obran pravosti. Tyto obrany neutuchly dodnes i když v současnosti vegetují skutečně na nejzazším okraji kulturní komunikace. V druhé polovině šedesátých let se Rukopisy začal zabývat autor popularizačně-historických prací Miroslav Ivanov a své výzkumy prováděné ve spolupráci s Kriminalistickými ústavy publikoval v letech 69 a 70 ve dvou knihách Tajemství RKZ a Záhada rukopisu Královédvorského. Moderní chemické a fyzikální analýzy a Ivanovovy hypotézy o možných dalších spoluautorech Rukopisů, zejména restaurátoru Horčičkovi, jen potvrdili to, že v případě RKZ jde o podvrhy. Poslední tečka, kterou se k nastíněné takřka už dvousetleté debatě rozhodl provokativně přičinit Josef Urban, má následující podobu - Rukopisy jsou pravé, pravý ale nebyl Václav Hanka a Josef Linda, dva nejjistěji určení aktéři podvrhu. Hanka a Linda totiž byly ve skutečnosti dívky, které se v tehdejší tvrdě maskulinní společnosti nemohly intelektuálně prosadit a proto jim Magdaléna Dobromila Rettigová dopomohla ke kalhotám a redingotu, čili k mužské identitě. Obě ženy užily nálezu skutečných středověkých manuskriptů k tomu, aby kolem nich rafinovaně navrstvily indicie svědčící proti jejich pravosti a velmi zprostředkovaně pak informovaly českou společnost konce 20. století o tom, že feministický diskurs zde byl v národním obrození potlačován. Asi podle vzoru, že když národ dvěma vyjímečným ženám upíral co jejich jest, upřely zase ony národu, co bylo jeho. K věci se ještě přimíchala Božena Němcová, jíž kolegyně Rettigová tajemství Hanky V. Lindy J. před smrtí svěřila. Němcová tak již učinit nestačila a tajemství si odnesla sebou do hrobu. Za této situace vstupuje do historie RKZ vypravěč Urbanovy filologické detektivky, pracovník současného filologického institutu a ve spolupráci se svým Watsonem v sukních, kolegyní a milenkou Marií vyrve tajemství Boženy Němcové a Magdaleny Dobromily Rettigové i Hanky a Lindy ze spárů konkurenčního Ústavu pro českou literaturu. Pokud bychom uvažovali, čím se Urbanův románek odlišuje od posledního titulu Josefa Škvoreckého, bude to na prvním místě jakási dořešenost nastolené záhady. Zatímco Škvoreckého nevysvětlitelný příběh je na konci ještě nevysvětlitelnější než na začátku, Urbanovo vyprávění spěje k pointě v čistě anekdotickém stylu. Tajemství zde není převedeno z historické do noetické roviny, ale jaksi rozdrobeno recesí. To mi nicméně nevysvětluje naprosto rozporný recenzní ohlas knihy, o níž se na jedné straně píší nadšené referáty jako o svěží analogii anglických universitních románů Davida Lodge a jež je zároveň jiným kritikem striktně odmítnuta jako ignorantské dílko studentské švandy nedbalé základních fakt případu ať už jde o umístění Hankovy pozůstalosti nebo pražských matričních záznamů. Když k tomu připočteme ještě relativní nejistotu vyplývající z pseudonymního autorství románu, je už to dobrá příležitost zamyslet se nad Poslední tečkou v Kritickém klubu sobotní přílohy studia Vltava. Své pro a proti, hlavně asi pro, mi dnes k Poslední tečce za Rukopisy přišli říct Petr Matoušek, vedoucí redaktor týdeníku Nové knihy. Dobrý den ...
Matoušek: Dobré dopoledne.
Janáček: ... a Vladimír Novotný, literární kritik usídlený v současné době na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Dobrý den ...
Novotný: Dobrý den.
Janáček: Petr Matoušek otiskl s autorem Poslední tečky za Rukopisy rozhovor, musel se tedy s ním předpokládejme setkat tváří v tvář. Kdo tedy Josef Urban je, a je to jeden člověk anebo třeba několik autorů, jako několik autorů stálo u zrodu RKZ, Petře?
Matoušek: Je to člověk se shodným příjmením, ale jehož křestní jméno se liší. Jde o dvaatřicetiletého redaktora Nakladatelství Mladá fronta, který tam má na starosti podílet se na překladové strategii Mladé fronty. Je to vystudovaný anglista. Tato knížka je jeho debutem a to napětí, které trochu plynulo z toho pseudonymního autorství vyplývá z části z toho, že použitý pseudonym, který zřetelně podle autora odkazuje k biblické tradici Josefa jakožto toho třetího vzadu v té božské kauze, má tu vlastnost, že se shoduje se jménem jednoho z nejagilnějších zastánců rukopisné pravosti.
Janáček: No on sám, tedy Miloš Urban nebo snad Josef Urban naznačil v rozhovoru v Nových knihách, že autorů bylo u Poslední tečky za Rukopisy víc. Je to také mystifikace, Petře, nebo jaký je tvůj názor?
Matoušek: No, poté co v rozhovoru musel odkrýt svou identitu, rozhodl se tvůrce trošku v té mystifikační bázi spolupracovat, vyplynulo z toho rozhovoru, že se cítí být pouze jedním ze dvou možná více autorů, z podmětů a z české syntaxe bylo znát, že tím spoluautorem má býti žena a že těch spoluautorů má být dokonce víc, ale tady můžeme pod tím pojmem spoluautorství chápat také duchovní spoluautorství. Čili nemusí jít o knokrétní osoby, ale o vlivy literatury v průběhu několika let, staletí.
Janáček: Musím říct, že já sám jsem byl Urbanovým románem řekněme mírně zklamán. Především mi není úplně jasné, proč a jak se v jeho travestačním soukolí ocitla i Božena Němcová. To je tam taková vložená prostřední epizoda o manželství Boženy Němcové. Nemáte pocit, že je tam jaksi nadbytečná? Chápu proč je Němcová exponována ve vztahu k Magdaleně Dobromile Rettigové, v tom Urban paroduje Fučíkovu proslulou stať o Němcové bojující, ale obsáhlý Němcův dopis o tom, jaká byla Božena manželkou nebo Barbora manželkou a to všechno kolem to je spíš jakýsi retardér než nějaký hybatel děje.
Novotný: Ale v literární historii, nebo také my, kteří jsme se kdysi tím zabývali víme, že takových případů bylo ve vývoji literatury velmi mnoho, že se naopak zcela záměrně dělaly takovéhle retardující složky, exkursy, nějaké náhlé skoky úplně jinam a jde o to, jestli chceme k téhle knížce přistupovat řekl bych se smrtelnou vážností anebo tedy s určitou nevážností a ta pak umožňuje, že se tam najednou objeví jako kdyby něco cizorodého a třeba jenom proto, aby se buď autor bavil, nebo autor pobavil nás čtenáře, anebo abychom se bavili všichni.
Janáček: Hm.
Novotný: Nabízím to jako jeden z možných takových receptů, jak to číst nebo jak to akceptovat, přičemž samozřejmě netvrdím, že to musí být recept závazný a platný ve všech případech. Jde opravdu jenom o to, jestli to máme takhle poměřovat, proč to tady najednou je, nemá to logiku, má to nejednu logiku uměleckého díla. Když máme už zakódováno, zamontováno, najednou to působí buď retardačně anebo taky možná osvěžujícím dojmem.
Janáček: Má Petře nebo nemá pasáž o Němcové, ta vnitřní řekněme vložená část toho románu, logiku nebo nemá?
Matoušek: Já si myslím, že svůj druh logiky má. Platí tady mnohé z toho co řekl Vladimír Novotný. Mně osobně se nezdá být ta pasáž dopisu rytmistra Josefa Němce příliš ústrojná do textu, co se týče lineárního jeho plynutí. Ovšem myslím si, že tam má svůj pevný řád, co do funkčnosti a struktury textu, protože vzhledem k anglistickým snahám, které jsou nebo inspiracím, které jsou v té Urbanově knížce patrné, se tam dá v určitém nějakém menším měřítku vypozorovat jakási sumární snaha zachytit tu skutečnost tím způsobem jako to dělaly modernistické knihy, konkrétně třeba Joyceův Odysseus. Samozřejmě todleto srovnání v mnohém kulhá. Ta knížka se nezabírá sumou časoprostorového kontinua ve třiceti hodinách jako to udělal Joyce, ale přinejmenším se snaží o to, tu kauzu nebo tu skutečnost, které si chce všimnout, popsat sumářem nějakých žánrů. A do té samozřejmě dopis nebo nějaký monolog připomínající třeba ten proslavený Moly monolog z Odyssea určitě patří.
Janáček: A co řekněme nějaká logika tematická, jaksi toho tématu feminismu a ženy, který prochází tím románem až do pointy?
Novotný: Já bych se tím nechtěl snad zase tolik nechat mýlit, já jsem chtěl říci k tomu co říkal Petr Matoušek, že tady je pořád strašně přítomen fenomén hry, tedy hry s literaturou, s literárními popstupy a tedy i s literárními tématy, tedy i se společenskou tématikou, tedy i určitá hra na feminismus, s feminismem nebo spíš bych řekl přece jenom jako s potřebou svobodomyslnosti a nějaké myšlenkové nezávislosti než konkrétní sociální sociologická studie. No ale vrátím se honem k té své předstatě hry. Mně se zdá, že právě některé partie tam jsou právě podány úmyslně nebo rozehrány úmyslně jako naprosto hravé, hrající si na něco a jiné zase si hrají na to, že jsou velmi vážné. Teď jde o to, kdy se to autorovi podařilo a jde o to, do jaké míry jsou tyhlety přechody funkční.
Janáček: A kdy se mu to podařilo nejlíp?
Novotný: To je právě ten problém, že se někdy zdá, že on tam jako nejvíc se snaží si hrát, tak možná chce být nejvíce vážný, protože to jsou časosvorníkové momenty a na druhé straně zase tam kde je jako kdyby serioznější tak to je už úplná fikce. A teď jde o to, že my to můžeme číst každý svýma očima, nám něco může připadat přesvědčivější, něco naopak velmi nepřesvědčivé a on to třeba vidí jinak. Já pořád obhajuju to jeho právo na tu hru nejen mystifikaci, ale prostě vůbec na hru s vyprávěním, hru s vypravěčem a tak dále a tak dále ...
Janáček: No není ovšem Poslední tečka za Rukopisy tak trochu jako onen známý dort ukuchtěný pejskem a kočičkou v Čapkově pohádce, tzn. jaksi nesmíchal autor dohromady příliš věcí jež jsou samy o sobě zábavné a provokující, ale dohromady dají přinejlepším všehochuť, ať už je to ona zmíněná dost těžko pochopitelná feministická motivace rukopisného protipodvrhu, parodie konkrétních textů Miroslava Ivanova, obraz manželství a lásek Boženy Němcové, není to tedy přece jenom jakýsi neskloubený pastyš v tomto smyslu?
Novotný: To dávám za pravdu, tahleta výtka je tady myslím velmi legitimní a zkrátka ten dojem pastyše, dojem toho dortu, ten skutečně může být vyvolán. Jde o to, jestli to odpustíme autorovi, tyhlety jeho úlety do takovéhle žánrové mozaiky anebo neodpustíme. Já mám pocit, jako že podstatné je to, že on si je toho vědom, že on tuhle žánrovou polohu rozehrává záměrně a proto bych ho nebviňoval z nějakého, jak bych to řekl: z jakési nevyváženosti, z nějaké neuvědomělé nevyváženosti.
Janáček: Petr Kovařík ve své odmítavé recenzi v časopise Týden vyjmenoval několik zjevných lapsů, jichž se autor Poslední tečky dopustil, např. když tvrdí, že novela Barunka od Antonína Zápotockého pojednává o Boženě Němcové a nikoliv o Zápotockého matce, jak je pravdou. A podobných míst se dá v knize nalézt víc, v úvodním shrnutí historie RKZ se kupříkladu naznačuje, že Antonín Vašek, mimochodem otec básníka Petra Bezruče, nikdy své výhrady k pravosti RKZ nepublikoval a zcizil mu je profesor Gebauer, zatímco Vašek vydal proti RKZ známou a komentovanou brožuru. Jak se stavíte k takovým prohřeškům proti historické věrohodnosti?
Matoušek: No je otázka, jak se k tomu postavit. Já v tom osobně vnímám určité signální body nebo majáky, které mají toho či kterého čtenáře nasměrovat jaký typ prózy to vlastně čte. Někdy jde samozřejmě o spor nebo tajenou mýlku velmi sofistikovanou, takže ji rozkryje strašně malá skupina lidí, ale někdy jde o věci tak frapantní jako třeba ta věc je-li pohřben dotyčný tam či onde, kde by i člověk s průměrným středoškolským vzděláním mohl alespoň tušit, že teď nemá autorovi nebo tomu subjektu vyprávěcímu sednout na lep.
Novotný: No a já se možná zastanu takového postmoderního diskursu té prózy. Tam je poznat plno fikce, je tam neustále ten záměr poskytovat takovouhle fikci a v téhleté dominující fikci možná dokonce i takovéhle ty lapsy, které se podle mého názoru nesmírně zveličují, jako kdyby prohlubovaly celou atmosféru té knížky, toho vyprávění. Samozřejmě, že Barunka není o Boženě Němcové, ale je to tak důležité?
Janáček: No tak teď bych možná ...
Novotný: No oponuj, samozřejmě oponuj ...
Janáček: ... hájil. Já bych to viděl tak, že Barunku necituje jako práci o Boženě Němcové Miloš Urban, ale vypravěč té prózy, jistý popularizátor řekněme literární historie, který se shodou okolností jmenuje stejně jako autor svazku Josef Urban, který pracuje v Ústavu pro filologii a můžeme se z mnoha poznámek dozvědět, že v oboru není honěn jaksi nejvíce, takže tamto může patřit do stylizace té postavy a toho vypravěče. Pojďme se obrátit k určitému kontextu literárnímu té knížky. Škvoreckého úvodem zmíněná hříčka si od začátku do konce pohrává s jednou z autorových literárních lásek, s americkým klasikem Poem. Navíc Škvorecký sám se pohybuje v anglofoním literárním milieu neméně než v tom českém. Také v Urbanově knize hrají myslím anglistické či snad amerikanistické aluze svoji roli. Nejzjevněji tam, kde román jakoby odhaluje milenecký vztah anglického slavisty z první poloviny minulého století Johna Bowringa a Hanky V. alias Václava Hanky. Kam svým literárním typem patří tyto knihy, spíše myslím Škvoreckého zejména Urbanova. Do současné anglosaské postmoderny anebo do českého romanopisectví, Petře?
Matoušek: No, myslím si, že právě z té kontroverzní situace, kterou ta kniha vyvinula, když se objevila na trhu, plyne, že to její ustrojení příliš českým žánrům zatím neodpovídá a já znaje totožnost autora a jeho zájmy - specializaci - musím usoudit jednoznačně, že je do značné míry právě diktována těmi anglofoními vlivy. Musíme si uvědomit hlavně to, že její autor, tedy Miloš Urban, je zároveň překladatelem próz velice výrazného anglického postmodernisty Juliana Barnese. On konkrétně přeložil Flaubertova papouška, ještě tu od Barnese v češtině vyšla Historie světa v desíti a půl kapitolách, kde právě tyto postupy, tato metodika, jak na historii nahlížet, jakým způsobem si z ní dělat legraci, se velice užívá. A ten druhý zdroj, který zřejmě Urbanovi při sepisování té práce velice posloužil je akademický román Antonie Susan Bayertové Posedlost, který vlastně má obdobnou narativní strukturu jako Poslední tečka, protože tam jde: odehrává se to asi v osmdesátých letech našeho století a takový milenecký pár tam řeší právě starobylou literární záležitost asi o sto let starší, takže to schéma je velice analogické situaci právě Poslední tečky. Takže tyhlety dva silné vlivy v té knížce pociťuji. Jednoznačně anglická tradice.
Novotný: Já tohleto velmi oceňuji, já jsem rád, že se tohle dovídám, ale myslím si, že tady ten ohlas nebo naopak co byly ty špatné hlasy proti této knížce, jsou taky dány i tím tématem. Přece jenom Rukopisy, i když to pokládáme za záležitost chcete-li vyčichlou, překonanou, a tak dále, se tady nám jako vracejí občas oknem když je dveřmi vyženeme a pořád ještě mají svou velkou tematickou závažnost, totiž otázka národní kultury, její specifičnost, její vůbec potřeby a tak dále, autenticity jakési české kultury vůbec, otázky češství, teďka bych mohl takhle říkat plno velkých slov, s tím vás nechci unavovat, ale to je myslím záležitost, která je tady mnohem víc než jenom takový, chceme-li klasický postmoderní příběh nebo něco podobného, prostě znovu říkám, ať chceme či nechceme problematika Rukopisů je stále závažná. Nejde o jejich pravost nebo nepravost, ale o to, jak figurovaly ...
Janáček: Emocionální citlivost ...
Novotný: ... ano, o tradici této problematiky v české kultuře od počátku 19. století.
Matoušek: Anebo možná i v tom, že svým způsobem jsou vyřešeny, i když v některých pracích můžeme na to nahlížet tak či onak, ale je to určitá nedořešenost této kauzy, byť je tedy dejme tomu kriminalistickým způsobem dořešena, tak v neustálých ozvech se vrací jako bumerang před českou společnost.
Novotný: A já nevím, jestli s tím mohu zdržovat. Nevěřme samozřejmě kriminalistům, ale jenom ve dvou větách: Generace u nás už vyrostly žít v přesvědčení, že Rukopisy jsou podvrhem, padělkem. V Rusku, kde podobný velký podvrh Slovo o pluku Igorově, tam dodnes tedy generace žijí v přesvědčení, že jde o autentické velké dílo ruské kultury. To jsou úplně pak jiné přístupy. Tam by například takováhle knížka, no neříkám, že by nemohla vyjít, dneska jsou samozřejmě poměry daleko liberálnější, ale tam by byla, to bylo na likvidaci autora.
Janáček: Mě v tištěných ohlasech na knihu, která leží před námi, zaujala ještě jedna věc. Někteří recenzenti se domnívají, že Urbanova mystifikace rozčeří jakési stojaté vody akademické literární vědy a je s nevraživostí přijímána literárními historiky. To je myslím holý nesmysl, také protože Poslední tečka naprosto nereaguje na otázky nebo metody s nimiž za uplynulé století přistupuje k Rukopisům literární kritika nebo literární věda. Pokud si něco Urban skutečně bere na paškál a pokud by na něj někdo mohl nevražit, pak ona takzvaná literatura faktu a její autoři, jmenovitě Miroslav Ivanov. Není podle vás jaksi největší zásluhou Poslední tečky za Rukopisy, že zpochybňuje současným slovem mandát tzv. lieratury faktu být jako chytrá horákyně zároveň literaturou a zároveň odhalovat nová fakta a vázat je do nějakých objektivních souvislostí?
Novotný: Já jako nemám moc rád tyhlety jako velice přesné kategorické výroky o tom jaké možnosti má ten který žánr. Literatura faktu má tolik podob, tolik jako vyhraněných sfér, že bychom možná mohli říct strašlivě jednoduše, že je dobrá literatura faktu a špatná literatura faktu a tím se nechci jako utéci z té tvojí otázky nebo z toho problému. Ale právě ta odborná knížka naznačuje, kolik možností litaratura faktu má, i v pastyši, i v recesi ...
Janáček: Pro tebe je tedy Poslední tečka za Rukopisy dílem literatury faktu?
Novotný: Také. Také dílem literatury faktu, přes všechny tyhlety postmoderní skluzy a momenty třeba samokritiky nebo něco podobného, ale je to také druh literatury faktu.
Janáček: Hm, Petře.
Matoušek: Pro mě naopak zůstává nejčistším románem, jde tam právě o to se vůči literatuře faktu nebo jak tomu tvůrce říká - staré literatuře faktu - vymezit a ten problém Primus inter phares je právě v tom, spočívá v tom, že ukazuje, že lze se nějakým způsobem vymezit a té knížce jde hlavně a především myslím si o to ukázat, že tenhleten žánr by se mohl objevit i v jiné podobě, i v románové a především jde o to, aby lidem ukázal možnost nad věcmi kriticky přemýšlet. V tom budování kritického přemýšlení o věcech já spatřuji, v tom spatřuji největší klad té knížky.
Janáček: Pojďme se vrátit k tomu, na co jsem se vlastně chtěl tou otázkou zeptat. Zda je tady nějaké specifické a výrazné postavení a snad nezasloužené postavení čehosi co si říká literatura faktu a k čemu já osobně jsem zdrženlivý a v dnešní české literární kultuře. Zda vlastně tedy ta literatura faktu skutečně utiskuje jakýsi pravý románový román, po němž se tak stýská vypravěči Poslední tečky za Rukopisy. Je pravda, že například sám ten pojem literatury faktu, jako jakéhosi zvláštního žánru chcete-li umělecké literatury, ten není mimo Čechy znám. To není něco, co by bylo celosvětově přijímanou záležitostí. To čemu se říká non-fiction v zahraničí, to se bere jako buď dobrá nebo špatná věda, nebo dobrá-špatná popularizace vědy nebo dobrá-špatná publicistika, ale nevymýšlí se kolem toho aparát čehosi, co mluví jak svými hodnotami uměleckými, tak svými hodnotami poznávacími. Neexistuje tedy něco, nějaké takové zvláštní aspirace nebo postavení té literatury faktu v české kultuře dnešní třeba české knižní produkci.
Matoušek: U nás ta tradice myslím si že od druhé světové války je zřejmá. Měli jsme dobré popularizátory, nevím zda v literární historii, ale například určitě v medicíně nebo v astronomii. Česká popularizátorská škola a z ní plynoucí dejme tomu termín literatury faktu je zřejmá a znám dokonce některé hlasy, které říkají, že právě umění popularizovat je jedním z největších českých výdobytků druhé poloviny 20. století, to je hodně oportunistická teze. Nicméně si myslím, že je to trošinku jiný fenomén, než jaký se v zahraničí používá pro termín non-fiction nebo dokumentární román. Vůbec byla by to další otázka do diskuse v tom, zda tedy tradice dokumentárního románu u nás funguje a zda ji tahleta knížka naplňuje, otevírá nebo tak nějak podobně.
Janáček: Vladimíre, utlačuje současná česká literatura faktu sočasný český román a vysvobozuje Poslední tečka za Rukopisy román z tohoto zajetí?
Novotný: A přesto mi dovol, abych byl trochu obecnější. Mě se spíš zdá, že literatura faktu obecně utlačuje lidské myšlení, lidské poznání a tak, a to tím, že poskytuje takovou spoustu poznatků, že vytváří dojem, že všechno nejen víme, ale že se dokonce všechno můžeme dozvědět. Tisíciletí naopak existuje představa nebo přesvědčení, že to prostě není možné6, a já to říkám proto, že tady nezaměnitelná role beletrie vyprávění příběhů vždy možnost romanopisce, povídkáře, novelisty i v takové situaci, kterou naznačuješ, že je tady velký tlak literatury faktu vždy přijít s tím jednoduchým beletristickým obrazem, že je to trochu jinak, trochu složitější. To jsou sféry kam literatura faktu těžko bude pronikat. Naopak spisovatel může napsat výbornou literaturu faktu.
Janáček: Já děkuju Vladimíru Novotnému za tuto tečku k dnešnímu Kritickému klubu a těším se, že se s oběma účastníky - Petrem Matouškem i Vladimírem Novotným - setkám v kritických klubovkách někdy příště. Děkuju. Nashle.
Novotný: Nashledanou.
Matoušek: Nashledanou.
Hlasatelka: Kritický klub věnovaný Poslední tečce za Rukopisy připravil a uváděl Pavel Janáček.

Délka pořadu: 30 minut.
Ze záznamu přepsal pro archiv ČsR Jaroslav Gagan.