Dokumenty rukopisného sporu

SVĚDECTVÍ
Číslo 70/71
1983

Strana 532 až 534: recenze knihy
Vladimír Kopecký
Plno záhad kolem Hanky
Curych, Konfrontace, 1981

V knize Vladimíra Kopeckého nejde o záhadu celé Hankovy literární kariéry, nýbrž o Hankův soudní případ z let 1858 a 1859 a o jebo pozadí. Toto omezení námětu není nutně na škodu věci. Z průzkumu epizody mohou vyplynout důležité závěry pro hodnocení celého díla nebo života. Historické vyšetření krátkého úseku, které provádí Vladimír Kopecký, je detailní a místy fascinující, a opírá se o původní archívní materiál. V knize ožívá menší galerie zúčastněných postav, jejichž gesta a tahy lze sledovat na šachovnici, kterou samy po sobě zanechaly: v úředních aktech, v korespondenci a ve zprávách tisku - ve svědectvich, která autor pečlivě prostudoval. Autor má zřejmé sympatie pro Hanku a o většině jeho protivníků nemá valné mínění, ale uvádí dokazatelná a zaznamenaná fakta, čímž zaujatost některých svých interpretací sám vystavuje svobodnému úsudku čtenářů. Fakta někdy řadí vedle sebe s retardačními vsuvkami, jež mají vytvářet atmosféru napětí - a je pravda, že v některých pasážích se tato historická studie čte jako detektivní příběh. Dokumentární skutečnosti předkládá Vladimír Kopecký většinou bez umělých stylizací, jen někdy literárně dokresluje scénické detaily a na několika stránkách aranžuje fiktivní křížové výslechy, v nichž autentické výpovědi před soudem doplňuje otázkami, které by mohli klást advokáti.

Vladimír Kopecký se snaží ukázat, že případ Václava Hanky, projednávaný v polovině minulého století před zemským soudem v Praze, řešil především politické, právní a národnostní otázky a že literatura v něm hrála jen podružnou roli. Skutečný průběh aféry potvrzuje, že tomu tak bylo. V říjnu 1858 uveřejnil pražský německý časopis Tagesbote sérii článků o literárních podvrzích. V článcích se hovořilo o některých starých českých rukopisech jako o falzifikátech a podezření z podvodu se vztahovalo i na známý Královédvorský rukopis. O Hankovi, nálezci tohoto rukopisu, se naznačovalo, že na sebe uvalil "hanbu literárního podvodníka." Václav Hanka podal - patrně na naléhání Palackého - žalobu na redaktora listu Davida Kuha. Soud vyslechl řadu svědků a dospěl k závěru, že je pravda, že Hanka rukopis nalezl. Redaktor Kuh nemohl dokázat, že Hanka rukopis podvrhl a byl odsouzen k dvěma měsícům vězení a k peněžité pokutě. Po Kuhově odvolání změnil Nejvyšší soud ve Vídni rozsudek v části výroku trestu a osvobodil Kuha od trestu vězení i od náhrady soudního řízení. Otázka literární autenticity nebyla, jak Vladimír Kopecký ukazuje, v tomto případě předmětem soudního šetření. Soud se zabýval otázkou dokazatelnosti nařčení z nepočestnosti a shledal, že redaktor Kuh nemá po ruce argumenty, jež by padaly na váhu. Ani Vladimír Kopecký se nezabývá otázkou falzifikace. Říká přímo, že ho "nezajímá problém tohoto rukopisu a jeho pravosti, ale problém Václava Hanky, jehož jméno je s tímto rukopisem nerozlučně spjato." A problém Václava Hanky zasazuje do velkého kulturně-historického rámce tehdejší české situace. Dokumentuje zákulisní protičeské machinace pražského policejního ředitele Päumanna, které procesu předcházely. Päumann se snažil diskusí o literárních skandálech znevážit české vlastenectví a posílit prorakouskou loajalitu. Už před zveřejněním seriálu v Kuhově listě doporučoval uveřejnit článek, v kterém se pochybovalo o pravosti starých českých rukopisů. Päumann ovšem nebyl všemocný a tehdejší literárně-politickou debatu nelze zjednodušit na boj dvou národních antagonismů. Vídeňská vláda nedala publikovat první Päumannův článek proti rukopisům, pražské místodržitelství nedbalo Päumannova doporučení a povolilo předvádění jevištní verze rukopisů, a proti seriálu v Kuhově časopise se ohradily i vládní noviny Oesterreichische Morgenpost. Faktem však zůstává, jak se to v knize Vladimíra Kopeckého poprvé veřejně odhaluje, že materiál k sérii článků proti Hankovi dodalo pražské policejní ředitelství.

Vladimír Kopecký přikládá prvořadý význam této složité spleti právních a politických aspektů. Jeho hlavní teze zní, že problémy kolem Hanky jsou důležité v kontextu německo-českého napětí na tehdejší kulturní scéně v Čechách. Skutečnost, že Hanku odmítali a chtěli vědecky a kulturně znemožnit odpůrci českého vlastenectví, se mu zdá významnější než otázka, jaké vztahy měl Hanka k falšování rukopisů. Kdyby se historie dala chápat jen jako řada politických akcí, byl by tento autorův přístup snad uspokojujíci; právní a politické stránky Hankova případu stojí za přešetření a Vladimír Kopecký v tomto směru odvedl důkladnou práci. Ale existuje také vnitřní potřeba znát pravdu bez ohledu na kulturní a politické souvislosti. Vzbuzuje-li Hanka sympatie jako oběť tajných machinací a téměř jako terč protičeské kulturní ofenzívy, nijak to nezmenšuje potřebu pravdy o jeho skutečné roli v literárních podvrzích. Vladimír Kopecký se snaží oddělit dva neoddělitelné problémy. Hankova tragédie je právě v tom, že si od něho nemůžeme odmyslit otázku literárního podvodu. Vladimír Kopecký vysvětlil leckteré záhady Hankova soudního případu. Ničím nepřispěl, a ani se o to nepokoušel, k vysvětlení hlavní záhady Hankova života: zda se sám podílel na výrobě literárního padělku nebo zda aspoň věděl, že rukopis, který vydával za pravý, je falzum. Hanka až do konce života tvrdil, že se neprovinil ani prvním, ani druhým způsobem. Jeho vina nebyla nikdy dokázána. Česká literární věda drtivou převahou svého rozumného úsudku a po uvážení filologických, historických, sociologických a naposledy i kriminologických argumentů došla k závěru, že Václav Hanka propagoval podvrh. Podezření ze spoluúčasti na tomto podvrhu je nasnadě, i když zbývá aspoň možnost, že je nespravedlivé. O tuto Hankovu tragédii v knize Vladimíra Kopeckého nejde. Ale jde v ní o dostatečně vážný problém Hankovy kariéry, který stojí za podrobný průzkum i za čtenářský zájem. Soudní případ Václava Hanky je sám o sobě natolik důležitý, že jej autor nepotřeboval přeceňovat tvrzením, že "tento spor je skutečně sporem 19. století" a že to byl "precedens, který u nás otevřel cestu k typické bulvárnosti tisku." V jednom případě svedlo čiré zaujetí a snaha po radikálním vyjadřování autora k politicky nesmyslnému tvrzení; systém první republiky, prokazatelně nejsvobodnější politické zřízení v českých moderních dějinách, označuje za systém "vládnoucí prvorepublikánské kompradorské buržoazie." K nedostatkům knihy je ještě třeba přičíst, že zcela postrádá odkazy k pramenům, ačkoli je postavena na archívních nebo publikovaných, ale těžko dostupných dokumentech. Chybí také - zbytečně - upozornění, že toto už je druhé vydání knihy. První vydání vyšlo v Československu v roce 1969. J. K. (Jiří Kovtun)