KRÁLOVÉDVORSKÉ POVÍDAČKY.
(Königinhofer Geschichten. Čechische Revue, V. ročník,
2. sešit, dotištěný dne 15. dubna 1912; str. 137-153.)
Abychom porozuměli nejnovější fasi v dějinách našich podvržených
rukopisů - a je nejnovější fase, ačkoli by se mohla a měla považovat akta za
dávno uzavřená; jako v sešitových románech jeví se stále nová pokračování
možnými: mládí, sláva, tvrdé boje, vítězství, nové útoky, zdánlivá smrt,
vzkříšení, nové churavění a poslední pomazání, smrt, pohřeb a do pekla
vzetí, a konečně přece jen ještě jedna veselá existence další v podobě
strašidla - abychom tedy porozuměli této nejnovější fasi, je třeba vrátit se
do velmi, velmi vzdálené doby, o plných pětapadesát let nazpět.
Tenkrát, v lednu 1857 rokovala v Českém museu komise, pověřená
zkoumáním pravosti staročeské památky. Čteme zprávu o činnosti této komise,
která byla podána již dne 17. února 1857, dík patrně zcela
zvláštní pomalosti musejní byrokracie, teprve v ročníku 1858 Časopisu
musejního (str. 136-137) drobně tištěnou a nadmíru lakonickou,
nemyslili bychom ani, že by to bylo obecenstvo zajímalo.
A přece bylo rozhodnutí důležité: v "milostné písni krále Václava",
zlomku, který se známou německou písní tohoto krále českého v heidelberckém
rukopise tak dalece souhlasil, že patrně byla jejím originálem nebo
překladem, v tomto rukopise, považovaném od r. 1819 za památku
13. století, budily "na první pohled písmo a inkoust pochybnost; a toto
podezření rostlo, když dokonce pouhým okem a více ještě lupou poznány stopy
staršího, vyškrábaného písma, které bylo lze osvěžit při chemické zkoušce.
A to starší písmo palimpsestu bylo - z patnáctého století. Píseň
milostná byla tedy moderním podvrhem.
Téhož překvapujícího výsledku došel Moriz Haupt deset let před tím
srovnáním českého a německého textu, moha ukázati, že onen se shoduje
přesněji s novodobým obnovením písně milostné než s středohornoněmeckým
prvopisem. Již r. 1850 Danzel ve svém "Lessing" to Čechům zlomyslně
vytýkal a mladý učenec moravský Feifalík v prosinci 1856 přednášel o
tom v král. české Společnosti Nauk a žádal chemicko-palaeografickou zkoušku.
O rok později pak uveřejnil studii o Václavových německých písních
milostných a o české písni milostné ve Spisech vídeňské akademie, která
úplně objasnila původ této a patrně také byla příčinou, že se odhodlali k
dlouho odsunovanému uveřejnění protokolu.
O této shodě však v protokole se nečtlo nic: ani slova blahopřání nebo
uznáni pro učence, jejichž výsledky badání tak skvěle byly ověřeny; žádné
tvrzení, které se pojilo k této památce, nebylo vzato zpět, nebylo vůbec
zúčtováni s literárními dějinami. Odtud tato mlčelivost?
Příčina byla velmi prosta: proti literárně historickým důvodům byly
činěny námitky; snad byly ne-li veřejně, tedy v kruhu soukromém
zesměšňovány, pro rukopis to bylo dosti lhostejno, ale pro lidi kolem něho,
pro profesory, kteří o něm přednášeli, učence, kteří jej rozebírali,
úředníky musejní, kteří jej ukazovali, bylo to tvrdým soustem, že nebyli tak
bystří a učení jako ledakterý mimostojící badatel; zde se přiznat k svému
omylu znamenalo odprosit, a to ani nejhodnější děti rády nečiní.
S chemickou zkouškou bylo to zcela jinačí. Kdo proti Bohu a Novgorodu?
Chemickou zkouškou píseň milostná z literatury české zmizela, ale ti, kdo v
ni věřili, mohli pokrčit rameny a říci, že je tu právě vis maior, na niž
nemohli myslet: o literárně historických důvodech mohli i nadále mluvit
tak s hora, že bylo možno (jako činil J. L. Hanuš v knize, vyšlé
r. 1868: Die gefälschten böhmischen Gedichte aus den Jahren 1816-1849)
tvrdit, že existovala přese vše pravá stará předloha takové písně milostné.
Tak byla české literatuře stará památka jaksi bezbolestně odňata; v chemické
zkoušce byl nalezen nejhumannější způsob vykonání takového rozsudku.
Hned jej také aplikovali na jinou památku, o čemž ovšem v protokole
uvedeném nestálo nic, co však přes to zmíněný spis Hanušův předpokládá jako
všeobecně známou věc; také jiná staročeská milostná píseň "píseň pod
Vyšehradem" jevila se palimpsestem, jehož hnědočerné písmo, nanesené tuší,
mizelo při nejmenším navlhčení.
Zdá se dokonce, že chtěli při té příležitosti zkoumat také jiné památky;
list Šafaříkův, často citovaný, mluví o tom, že dvě hanebně propadlé básně
ještě budou asi následovat jiné. Ale guillotina pracovala příliš bezpečně, a
vyhnuli se nebezpečí útěkem; mimo ony dvě památky zdá se, že roku 1857
již žádná nebyla podrobena chemicko-palaeografické zkoušce.
V povídce E. T. A. Hoffmanna "Louskáček a král Myšák"
čteme episodu o Loutkově, kde se žije velmi vesele. Když však si občané
přespříliš vyhazují z kopýtka, vyleze purkmistr na trdlovec a volá třikrát:
"Konditor!", což je jméno hrozné a tajeplné moci, jejímž pouhým jmenováním
se utiší největší hluk cukrových loutek; v české literatuře byla také
kouzelná říše, krásnější než marcipánový zámek s kandisovou loukou a řekou
limonádovou, bylo radostí se v ní procházeti, jenom se nesmělo po
r. 1857 hýřit přespříliš, jinak zaznělo jako z minaretu mrazící volání
"Chemická zkouška".
K tomuto Loutkovu daleko nepatřila celá staročeská literatura; ani
vzorně rýmovaná Alexandreida a zlomky legend, které lze datovati
r. 1306, ani objemný Tristram, ani hojné moralisující a satirické básně
doby Karla IV. nebo vynikající alegorie Smila Flašky z Pardubic nebyly
ohroženy nejslabším chorobným nátěrem bledé pochybnosti, ačkoli
representovaly zcela značnou literaturu, jaké mnohý stejně četný německý
kmen a mnohý četnější národ než Čechové nemohl postavit nic stejně cenného
po bok. Ale z této části literatury také neměl nikdo pravé radosti, vyjma
filology, a těch bylo pořídku; velkému voji laiků se tato díla, zejména jak
vydal Hanka jejich špatné otisky na pijavém papíru, znechutila; každý třetí
řádek jevil obtíže, žádal výklady a překonal-li to někdo, teprve neměl
potěšení. Ty věci byly tak středověké a lidé smýšleli moderně, byly
prakatolické a oni osvíceni, byly stavovsko-šlechtické a oni demokraty, byly
absolutistické a lačnělo se po svobodě, byly pedanticko suchopárné a
blouznilo se romanticky o přírodě a mystice... Takové básně nemohly přirůst
k srdci čtenářů, ani když se ve "Výboru", velké staročeské čítance, vyjímaly
typograficky lépe. Kdyby se byl někdo vytasil s tvrzením, že
jindřichohradecký zlomek Alexandreidy nebo Tandariuš nebo (což bylo pravdou)
druhý list legendy o sv. Prokopu je moderním podvrhem, bylo by to snad
vzbudilo živý zájem, ale ani v nejmenším by se nebyli nad tím rozčilovali a
byli by rozhodnutí klidně přenechali odborným učencům. Myšlenka, že je nutno
zkoumati tyto věci, jsou-li pravé, byla by se každému jevila tak směšnou a
lichou, jako Němcům, kdyby někdo pochyboval o pravosti Teuerdanka nebo
Císařské kroniky, nebo Harsdörfferových Gesprächspiele.
Jak jinak působilo jiné znamení na čtenáře. Vedle oné duševní stravy tak
těžko žvýkatelné a stravitelné byly také mlsky, které se polykaly slaďounce
jako med a budily povznášející city jako alkohol: to bylo těch, bohužel,
příliš málo básní a zlomků v prastaré a přece moderní formě bezrýmových
veršů, dosti snadno srozumitelných, národních, rytířsky romantických, ale
také pohanských, demokratických, liberálních, plných ossianovského smyslu
přírodního; to byl den vedle tmavé noci středověké.
Škoda jen, že kdežto památky onoho nevítaného druhu byly zachovány
úplně, nebo aspoň zlomky o několika tisících veršů, nepřející osud zanechal
těchto jen malé zlomky potomstvu. Nejen knihaři hýřili v drahocenných
pokladech, což přece ponechalo možnost, že s hřbetu bezcenných škvárů bude
lze odlepit jeden nebo druhý nedocenitelný proužek, ne, varhany a měchy
spravovaly se jako naschvál touto ovčí kůží, husitští střelci byli tak
nepraktičtí, že místo peří vázali pergamen a jaký pergamen na své šípy,
moderní kostelníci neznali nic lepšího, čím by upevňovali své tenké svíčky
ve svícnech, než pergamenové proužky, vystříhané z takových starých knih,
jenom takovou prohnanou potměšilostí osudu bylo umožněno, že celá velká
literatura zmizela téměř s povrchu země.
Co zbylo? Skoro nic: zlomková píseň milostná (krále Václava), stejně
zlomková milostná píseň pod Vyšehradem, čtyři pergamenové listy poetické
sbírky básní nebo zákonů nebo něčeho uprostřed mezi oběma z 9. nebo
10. století (po Kr. n.) a konečně dvanáct, slovy dvanáct
ubohých pergamenových lístků, obsahujících necelé tři kapitoly (z nejméně
třicíti) jediné knihy (z nejméně tří) velké antologie lyrických a
lyricko-epických básní z devátého až čtrnáctého století - drobty!
Co tu bylo? Jaká to byla tabule, již tyto drobty, zachované jen
nejšťastnějšími a nejpodivnějšími náhodami - v sklepeních a hamparátí, v
knihách, jež se zdály sotva dost dobrými, aby sloužily za podnožky, v
raritách konduktérových - daly tušiti? Jaká byla kostra, kterou bylo lze
sestrojiti z těch málo kostí?
Báječně bohatá tabule, ohromný mamut, mnohem větší, než bychom i podle
imposantních čísel kapitol předpokládali.
U ostatních národů západních pokřestěním nastala trhlina ve vývinu;
zárodky k samostatné kultuře, byvší před ním, se nevyvinuly, květy utrhány;
staré bylo v opovržení a zapomnělo se a nová prostonárodní literatura
vyrůstala jen pomalu ve stínu latinské. Zcela jinak, podle svědectví těchto
ztracených, šťastně zachráněných památek, v Čechách. Týmiž bezrýmovými
verši, touž technikou, jakou v 9. století pěvci pohanští básnili
"Libušin soud", opěval aoid ještě tak pozdní událost, jako vítězství nad
Tatary u Olomouce r. 1241, a škola rapsodů, hrdě se bránících proti
kulturním proudům západu, zachovávala věrně výtvory předků, dokonce takové,
které se přímo obracely proti křesťanství. Vyzbrojeni citem přírodním,
bezpříkladným v středověku, zachovávali též něžné prostonárodní písně
milostné potomstvu; bylo neuvěřitelno, že surový vkus sousedů byl dost
silný, aby vznešeným kruhům zošklivil tuto literaturu, srovnatelnou jedině s
řeckou, a otevřel široce brány barbarským, rýmovaným napodobeninám západu.
Tato prastará, samorostlá a tak zázračně tuhá kultura neobmezovala se
jen na poesii, také pokřestění postupovalo něžně šetříc ušlechtilých
výhonků: v malém zlomku evangelia sv. Jana byly shledány tytéž úzké
styky s východní slovanštinou, které vyznačují právě nejstarší poetické
památky této skupiny, a kde rozum vykladačů rukopisů uvázl, tam vypomáhala
učenost středověku: ve sbírce glos, "Mater verborum", domácí kultura stavěna
bezprostředně vedle antické; tu shledána překvapující slova, zvláště taková,
která odpovídala mytologickým, dokazující, že vzdělanci 12. století si
byli úplně vědomi obdoby svého vlastního pohanství s antikou, že věděli a
cítili, jak jejich pohanští předkové nebyli surovou masou, stojící na stupni
němé tváře, nýbrž tvůrci kultury, jejíž tradice se pietně zachovávala, byť
odporovala moderním ideálům křesťanství. Takový národ stál jako věž vysoko
nad svými barbarskými sousedy, mohl skutečně býti přirovnán jen ke klasickým
národům; tisíc glos, jména umělců na miniaturách a především "Rukopisy" ze
Zelené Hory a Králové Dvora zpívaly tuto notu - jenže, bohužel, s tajeplné
výše znělo do toho volání: "Chemikus! Chemikus! Chemikus!"
Komise z r. 1857 napodobila příklad šlechetného Mančána, který
podrobil svou první helmici důkladné zkoušce, ale když v ní špatně obstála,
druhou bez dalších zkoušek prohlásil za dost pevnou. Obě milostné písně,
Václavova i podvyšehradská, bídně propadly, na rukopisy královédvorský a
zelenohorský, na glosy a na evangelium sv. Jana se již nenastoupilo
ostřím reagencií a palaeografického vědění; ani tehdy ne, když anonymus v
"Tagesbote aus Böhmen" (1858) mluvil o "rukopisných lžích a
palaeografických pravdách", ani když Büdinger psal o "Rukopise
královédvorském a jeho bratřích" (1859) a Feifalík vydal svůj bystrý
spis o RK (1860). Místo aby dali ubohým rukopisům pykat za zlobu
odpůrců pokapáním a mikroskopováním, postavili se ochranou před ně. Za
anonyma byl redaktor Kuh na základě přísežné výpovědi Hankovy, která podle
svědectví jednoho soudce činila zjevně dojem pravdy, odsouzen k trestu
vězením, před nímž ho vláda nemohla zachránit ničím než násilným a bezpečně
nesprávným výkladem zákona. Proti Feifalíkovi a Büdingrovi psali bratří
Jirečkové svou velkou Obranu, po níž souchotinář, zemřelý zatím Feifalík,
byl všeobecně politován i pro své poblouzení, ale Büdingrovi a jeho bubnům v
Oldřichu se všichni, kdo ho nečtli - a kdo by byl měl chuť číst Feifalíka a
Büdingra! - vysmívali, ještě nikdy se tolik nenasmáli.
A aniž se vědělo jak, oněmělo v Loutkově výstražné volání. Poněvadž
chemická zkouška milostivě minula, zbujněli v marcipánovém zámku, rukopisy
chemickou zkouškou dotčené hozeny přes palubu, nebo spíše vlečeny dále ve
člunu dosti děravém ("ne textem, ale formou nepravé"), za to ostatní
rukopisy prohlášeny za tím větší svátost a utvořena nová teorie, která by se
mohla krátce shrnouti v slova: Co není chemicky usvědčeno jako
moderní práce, je pravé!
Nějakých dvacet let žilo se v této víře v samých radostech; kdo se
opovážil pochybovat o Rukopisech ještě nepověšených, byl teď nejen
nevlastencem, neboť věřit v budoucnost národa a v Rukopisy Královédvorský a
Zelenohorský, bylo totéž, nýbrž i hloupý, podobal se Büdingrovi, komickému k
popukání, a připomínal povážlivě deliria, vzniklá u starého Dobrovského
osudnou kulkou, u Feifalíka souchotěmi.
Jakou škodu tato pevnost ve víře učinila inteligenci let šedesátých a
sedmdesátých, která trpným odporem v politice bez toho byla záhy odříznuta
od živých styků se světem venku, nelze vypočíst. Němci, píšící o Rukopisech,
utkvívají nejčastěji na nenávisti k nim, kterou podvrhy podněcovaly. Ale tím
se bije zcela vedle. V Rukopisech není více nenávisti k Němcům, než je
v každé pravé památce oné doby, nevypravují jen o bojích s Němci, nýbrž též
s Poláky a Tatary, a ostatně dosud jakž takž všechny vlády se úspěšně
namáhaly - aby učinily každou agitaci v tom směru zbytečnou.
Nejhorší bylo, že romantika, která v letech reakce i u nás plným právem
vítězně panovala, nebyla jako u jiných národů překonána, že dveře, na něž
bušily marně duševní proudy druhé polovice 19. století, nebyly jim
zevnitř otevřeny. Kdežto vlastenci 18. století jako praví osvícenci
byli proniknuti přesvědčením, že všechna spása je v kulturním pokroku, teď
se politika a věda sjednotily na opačném přesvědčení. Co nám přinesla
kultura, jestli jsme stáli v 13. století tak vysoko? - Jen kroky zpět
jsme činili, zpátečnictví znamenalo tedy pro nás pravý pokrok. Jestliže
učenci ciziny, především Němci. ale brzy i jiní, dokonce i Rusové, tak
tvrdošíjně trvali na domnělé nepravosti, byla to pouhá závist a nepoctivost;
nikdy nebyl vzduch starou vinou a novým tutláním hůře zamořen než v oněch
"idylických" dnech.
Bylo jim na mále; dvacet let po zkoušce milostných písní vrátil se
chemik, tenkrát bez komise; jediný muž nebo dva stačili, aby obsluhovali
guillotinu, která opět osvědčila svou spolehlivost. Německý profesor
historie umění Woltmann prozkoumal drobnomalby rukopisů musejních a běželo o
to, aby se předstihly jeho objevy; tu padlo několik jmen umělců a několik
dat, a A. Patera přiložil na glosy Mater verborum svou kritickou sondu
v podobě navlhčeného pijavého papíru, na nějž falešné, barvou psané glosy
odbarvovaly, na rozdíl od starých, psaných inkoustem.
To se stalo r. 1877 a bylo počátkem konce, jakkoli se to původně
zneuznávalo, jakkoli tím vroucněji přilnuli k RK - chemicky
nezavrženému, tedy pravému RK - předhradí tvrze byla ztracena, skoro
tisíc glos a mezi nimi všechny, které dosvědčovaly vysokou, samorostlou
kulturu, všechny ty nedocenitelné paralely k RK staly se navlhčeným
pijákem.
Důsledky také učiněny: stařičký Šembera vystoupil proti RZ a
evangeliu sv. Jana, Vašek svým filologickým důkazem proti RK.
Vedlo se jim sice ještě jako Feifalíkovi a Büdingrovi; nečetl se důkaz
Vaškův, nýbrž obrana Brandlova, ale světlo slunce přece jen nebylo již možné
zakrýti.
Jan Gebauer, jevící se v této těžké době paladinem RK, byl tenkrát
ještě naplněn pravou uhlířskou vírou v důkazní sílu palaeografie; na základě
skvělého palaeografického dobrozdání vrhl se v obranu Evangelia
sv. Jana, z které mu pak vzešlo mnoho zlosti, - že by se byl stal obětí
mystifikace, jelikož chovatelé evangelia dávno prohlédli nepravost, jak jsme
se dočtli dne 17. prosince, tomu přece jen se nám nechce věřit - a i
když se po dlouhých vnitřních a zevních bojích rozhodl vystoupit se svými
vlastními pochybnostmi, když už mohl dokázat, že Hankovy mluvnické chyby z
doby před nalezením se vyskytují v RK, i tu ještě vrcholil jeho útok v
požadavku chemické zkoušky a slibu, že se jí podrobí, kdyby se její výsledek
neshodoval s výsledkem filologie.
Že to byly i některým současníkům koncese přílišné, dokazuje článek
vyšlý dne 27. března 1886 (Gebaurdv článek vyšel dne
15. února) v Magazin f. d. Literatur d. ln- und Auslands
kde čteme:
"To (filologické důvody Gebaurovy) poskytuje tak pevnou stavbu důkaznou,
že nelze schvalovat zakončení autorovo, který odkazuje věc před vyšší
instanci chemie a palaeografie. Palaeografie může ukázati, že některé tvary
písmen jsou zcela neslýchané, některé v tomto spojení nemožné; chemie může
pod písmem 14. století ukázati písmo patnáctého, pak Gebaurovy výsledky
budou právě tak skvěle potvrzeny, jako Feifalíkovy r. 1857. - Ale dejme
tomu, že nastane opak, že pergamen je starý, inkoust železitý (což je bez
toho jisto), písmo nepodezřelé, koho tím přesvědčíte? Kdo určí hranice mezi
pravostí a dokonalým napodobením? Jakým noniem vyměříte, o co se inkoust za
pět set let hloub zažere do pergamenu, než za sedmdesát? - Ne, otázka
výrokem filologa je platně rozhodnuta, zde musí každý nasadit páku, kdo chce
ještě něco zachránit."
Cituji tato slova, psaná pod svěžím dojmem prvního článku Gebaurova, s
tím větším potěšením, že šestadvacítiletý pisatel jejich s pisatelem těchto
řádků je totožný, pokud vůbec dovede býtí šestadvacítiletý s
dvaapadesátiletým, a že mu čas dal plně za pravdu.
Chemická zkouška, která skutečně byla vykonána, vedla především k
jásavému zavržení Evangelia sv. Jana a tím k zeslabení Gebaurovy
posice, kdežto RK vzhledem k svornému fanatickému proudu v tisku a
společnosti, nebylo možná ublížiti. Berlínská modř byla nalezena v jedné
iniciále a přece mohly noviny šířit názor, že chemická zkouška dokázala
pravost RK. (RZ zase ušel zkoušce.)
Boj přece jen neskončil se tak, jako všechny od dob Feifalíkových, to
činil především Masaryk a jeho Athenaeum, kteří se zase opačně nedali umlčet
a četě mladších vědců, hrnoucích se k boji, poskytovali oporu... Tak mohl se
fanatism utišiti a v odborných kruzích a brzy též v celé inteligenci
přesvědčení o podvrhu v dlouholeté práci se prosadit, takže ani pozdější
zběhnutí odborníka a různá zdánlivá vítězstvíčka odpůrců nemohla otřást
získanými výsledky. Kdežto Rukopisy zmizely ze škol, z citátového pokladu
národního a z oken knihkupců, počalo se jich zmocňovat badání a důkladněji
probadat jejich vznik, než to bylo možno ve vřavě bojové.
Hezký pohled do vnitřní historie Rukopisů, o které tak málo tušíme,
poskytl pěkný objev Dolanského, že jistý červeně kreslený ornament RZ lze
čísti "Hanka fecit". Tak asi jako Frant. Hedrich do svých románů, které
A. Meissner vydával jako svá vlastní díla, podloudně vsunul akrosticha
a anagramy se svým jménem (Chiuderato - Hedrich autor), tak by byl patrně
chtěl písař Linda podržet zbraň proti soudruhu Hankovi. V novější době
bojoval M. Žunkovič rozhořčeně proti tomu faktu; uveřejnil fotografie,
na nichž červené značky se nezjevují, za to však text pod nimi; ale co
vydalo čtení těchto nově objevených písmen? Na kritickém místě stálo - lump;
"Hanka fecit" se stalo "Lump Hanka fecit".
Že je hlupákem, zcela neschopným podvodu, to Hanka od obránců často
musel vyslechnout, a teď se dozvídáme, že mohl každý okamžik nahlédnout také
v opačné svědectví v rukopise.
Po desítileté válce 1886-1896 zdálo se konečně, že se utichne o
rukopisech; kdežto věřící roztrpčeni ustoupili, dějepisci, dějiny kulturní a
literární mohly nerušeně kreslit pravdivý obraz vývinu, jazykozpyt zbaven
mrzkých pout víry v Rukopisy proniknout k největší jemnosti; dobylo se
konečně klidu k práci a vojsko, které boj za svobodu vědy spojil, rozešlo se
v menší skupiny s četnými samotáři, snad příliš brzy, Athenaeum přestalo
vycházet, což bylo jistě příliš záhy. Z novin, populárních časopisů,
čítanek zmizely Rukopisy úplně a celé pokolení vyrostlo, které je sotva
čtlo, které pergamenové listy, vystavené v Českém museu, lhostejně minulo, a
nadchlo se zcela jinými věcmi než starými Rukopisy a představou staré domácí
kultury.
Teprve r. 1911, jubilejního roku boje, odpůrci a přívrženci nabyli
opět řeči.
Byli mezi odpůrci RK mnozí, kterým ten konec bez hluku nebyl vhod,
chtěli se chlubit svými boji a svou bystrostí, pomýšleli na velké vydání,
které mělo Rukopisům zabezpečit nový život jakožto památkám 19. století
a býti památníkem velkého boje.
Úkol, postarat se o takový památník, vzal na sebe Josef Hanuš (jiný než
nahoře jmenovaný spisovatel z r. 1868), který pro stanovení autorství
Hankova a zvláště Lindova řadou cenných clánků mnoho udělal, podnikl jej
ovšem v mnohem menším měřítku, pouze jako vydáni v české "Reklamce", Ottově
Světové knihovně, pod názvem: "Rukopisové zelenohorský a královédvorský.
Památka XIX. století". Vydání obsahuje též Píseň pod Vyšehradem,
postrádáme pouze ještě výbor kulturně historicky nejdůležitějších glos.
Tolika číslic v obou textech, staročeském a novočeském, odkazujících na
kritické poznámky, nebylo snad potřebí; ale nehledě k tomu, je vydání jako
též úvod velmi cenným příspěvkem k poznání kusa minulosti a přispěje svým
dílem, abychom sto let po velkém podvodu s čistě historickým zájmem čtli
básně, jejichž stvoření jej umožnilo, které však o sobě poskytují měřítko
pro poetickou schopnost doby vzniku jejich.
Ale také přívrženci se ozvali; náhle jsme se dozvěděli, že dva vlastenci
darovali značný obnos, aby se vypsala cena na Obranu, pak ředitel Letošník
vydal obranu historickou, starý Hermenegild Jireček projevil se pevným ve
víře a konečně vyšel pokus o celkovou obranu od majora M. Žunkoviče.
Tento slovinský samouk o léta dříve dosti pohoršil učený svět svými
fantastickými novými výklady zeměpisných jmen a nebylo divu, že svoje nadání
podkládání místo vykládání hleděl vyzkoušet na materiálu k tomu znamenitě se
hodícím. Jeho kulturní obraz, podle kterého celá Evropa byla obydlena
Slovany, shodoval se ostatně bez toho s obrazem Rukopisů, a tak byl pro
obhájce jako stvořen. Vyjmu na zdař bůh kus z jeho rozumování:
"Prof. Masaryk tvrdí, že složeniny v RKZém se vyskytující jsou
nezdařené, a to zejména ty, jimiž se mělo docíliti efektu. Všichni odpůrcové
shodují se v tom, že v staré češtině nebyly vůbec oblíbeny složeniny. To je
ovšem jejich mínění, ale není to žádný důkaz, poněvadž neznáme staročeské
mluvy v celém rozsahu jejím.
A kromě toho: dobrý básník - jak dob starších tak i doby moderní - má
vždy hojnou zásobu slov a tvoří a upravuje si sám slova, jež mají
vystihnouti náladu, kterou líčí. Básně RKZého jsou nejstarší básnickou
památkou českou; kdo pak dnes může tvrditi, že básník neužíval složených
slov, poněvadž se též jinde nevyskytují? Není též jasno, proč by staročeský
básník nebyl býval schopen utvořiti podobná slova, jaká tvořil Homér před
ním a němečtí minnesängři současně s ním; či jen českým básníkům nedostávalo
se oné schopnosti?"
Příklad je volen nazdařbůh, ale obsahuje in nuce celou metodu
Žunkovičovu a jest přímo podobiznou toho dobráka. Kdežto metodické badání
hledí rozeznat desítiletí po desítiletí podle poetické techniky jejich,
nezáleží Žunkovičovi, je-li třeba, na dvou tisíciletích; jak zde plete
Homéra, minnesängry a básně domněle 14. století, nepochopil, že
odchylky v staré češtině 14. století nelze vykládati pravidelnostmi v
moderní slovinčině, vždyť je s to, aby ospravedlnil pochybný výraz "lesní
roh" - plastickým vyobrazením na sloupu Traianově.
Žunkovičovo dílo, u něhož déle prodlévat by bylo zbytečno, bylo od
vědeckých časopisů po zásluze hodnoceno (skvostně na př. od
prof. Zubatého), vážný denní tisk je ignoroval, zdálo se býti
vyloučeno, že by se širší obecenstvo ještě mohlo rozčilovat Rukopisy.
Přes to jubilejní rok neměl minout bez velké sensace, případu Píčova.
Prof. Píč, jako odborník v archeologii uznaný, patřil k těm, kteří si
víru v Rukopisy nedali nikdy vyrvati, básně byly pro jeho práce historickými
prameny a jejich pravost byla pro něho otázkou životní. Uvedenou cenu
věnoval on, i Žunkovičovi, zdá se, poskytl látku, ale hlavní bitva měla
teprve nastati, a byla inscenována tak dobrodružně, že bychom se mohli cítit
jako v románě Karla Maye, nadepsaném "Katakomby musea" nebo "Tajemství
knihovny".
Prof. Píč vyžádá si pod pečetí nejpřísnější mlčenlivosti část
vzácného rukopisu. Prof. Mourek, sekretář musea, udělí dovolení o
vlastní újmě; pak vloží Píč nedocenitelné lístky do sáčku, který nosí na
samém těle na krku zavěšený, a cestuje do Paříže a ltalie, aby vymohl
zkoušku cizími palaeografy.
Když r. 1886 Gebauer žádal takový mezinárodní smírčí soud, právě
přátelé Rukopisů to odmítli, protože česká palaeografie jenom s německou je
v souvislosti; teď kynul soud "nepředpojatých" Francouzů a ltaliánů jako
záchranná kotva. A tak tedy jel Píč se svým amuletem do ciziny. Žádný
poutník, spěchající k milostnému obrazu, nesoustředil tak výhradně svého
ducha na to jedno, čeho je třeba, jako tento učenec, žádný poutník nebyl tak
pevný ve víře a proti skeptickým námitkám obrněn takovou nevědomostí, jako
Píč. Jeho znalost polemiky zůstala stát při roce 1886. Jagič jednou
odsoudil ruské slovo bodrost, jež česky by musilo zníti bedrost, a nějak se
náhle ukázalo, že z o se stalo e; Hattala to e strašně nadýmal;
odpůrci konstatovali, že tu původně bylo o. Poněvadž se s obou stran
bojovalo reprodukcemi mnohokrát zvětšenými, tato polemika byla velmi
populární, ale nikdo nepřipisoval tomu rozporu větší váhy, byla to námitka
mezi stem důležitějších - a teď Píč každému z cizích palaeografů předkládal
nicotné to slovo a přesně konstatoval, kdo četl bedrost a kdo bodrost, jako
by na tom něco záleželo.
Úspěch souhlasil s očekáváním a přípravou; cizí palaeografové datovali
písmo podle zevního dojmu - a ten je nadmíru příznivý, teprve při silném
zvětšení se poznává. že rukopis je malován a ne psán do
13.-15. století. Oni, kteří netušili, že na př. zkratka per se
musí čísti pre, že písař škrábal, aby dosadil starší tvary, což je proti
všemu zvyku středoevropskému, nenalezli nic podezřelého, a kde jejich dojem
byl méně příznivý, chránili se částečně vysloviti jej, protože návštěvník,
jak správně poznali, nebyl v takovém duševním rozpoložení, aby hodnotil
objektivní soud.
Tak se Píč vrátil s řadou pochybných dobrozdání v kapse, počalo se
šeptat a konečně, v neděli dne 17. prosince vyšel článek o mnoha
sloupcích v "Národní Politice", který nejen zpravoval o skvělém výsledku
výpravy, ale hned také si dopřál triumf z plných prsou a účtoval s odpůrci
tak, jak se smí s lidmi, jejichž gramatické, historické, sociologické důvody
byly rozdrceny objektivním soudem přírodní vědy.
Goll psal prý o historických událostech z r. 1004, aniž znal
Dětmara Meziborského, Gebauer se učinil směšným již tehdy, když hájil
Evangelium sv. Jana, jehož podvrženost palaeografové znali, atd.
Ale dojem, který Píč očekával, se nedostavil; místo jásavé radosti,
která by se byla musila projevit pravými průvody děkujících, shledal dokonce
i v osobním styku pouhé rozpaky, ve výboru musejním neschválili jeho
tajnůstkářskou výpravu, Mourek byl mrtev a Píč stál sám a sám proti této
náladě. To bylo příliš pro muže dávno již ne normálního, neměl již
trpělivosti dopřát veřejnému mínění čas; ještě než jediné noviny vyšly od
jeho publikace, ještě v pondělí dopoledne si koupil browning. Odpoledne
potvrdilo jeho nejhorší očekávání: ani Staro- ani Mladočeši si nevzpomněli
své minulosti před čtvrtstoletím, "Národní Listy", jejichž majitele kdysi
inspiroval, zapřely ho tak ddkladně, že přinesly odmítavou noticku, a
dokonce "Čas", toto dítě boje rukopisného, od něhož ovšem nic dobrého
nečekal, dal slovo septimánu, který se do polemiky tak včetl, že Píče bez
dlouhé přípravy mohl vyvracet starými důvody jeho odpůrců, které on nikdy
nehodnotil, ba, zdá se, ani nečetl. To nebyla posměšná mystifikace, jak
stálo ve vídeňských novinách, nýbrž prosté faktum, jemuž by se přece mohlo
připsat, že jím pohár přetekl; bylo by to dramatičtější. Ale Píč smrtící
zbraň koupil již v pondělí dopoledne a v úterý, rozloučiv se jakoby před
dlouhou cestou na jih, prohnal si kulí z ní hlavu.
Měl-li to býti čin Winckelriedovský, pak se minul účelem, neboť Píčovy
útoky na mrtvého Gebaura a živého Golla byly takové, že jejich žáci a
přátelé nemohli mlčet; v jakémsi manifestu ještě v silvestrovský den
"jubilejního roku" půl sta profesorů a akademiků vyslovilo svůj odsudek
Píčova útoku a své přesvědčení, že RK je zhotoven r. 1817 Hankou a
jeho soudruhy.
V tomto znamení nastal rok 1912; mlčení o RK bylo přerváno jak
na straně odborníků, tak na opačné. Oni připravují teď prostonárodní
poučení, pojetí RK do čítanek - ovšem jako památky 19. století -
vyřízení všech otázek souvisících s Rukopisy, RK po čtvrtstoletí stává
se předmětem přednášek universitních a populárních, zkušebnou otázkou pro
filology a historiky.
Naproti tomu vlastenčící nevědomost nalezla svou tribunu v mladém deníku
"Českém Slově", který obchodnicky obratně zahájil rubriku, za níž "redakce
nepřijímá odpovědnost", ale často ani autoři ne, neboť mnohé články vyšly
bez podpisů. Tu se ozvali bodří hodináři, lidé, kteří se divili, že se ještě
diskutuje o RK, když přece hodný aktuár Šťovíček r. 1859 v něj
nahlédl a poznal jej přesně jako rukopis, v němž r. 1804 jako chlapec
obracel listy, a co ještě dovede milá nevědomost říci pošetilého. Zde však
slavili také J. Řezníček a O. Seykora jakés vzkříšení, první s
objevenou jím kronikou Přibyslavskou, která obsahovala tak krásné paralely
k RK, ale bohužel se právě také projevila býti podvrhem, druhý zcela
přijatelnými a s pilností uznání hodnou sebranými doplňky a opravami ke
Gebaurově Staročeské mluvnici, o jejichž významu se ovšem bohužel
pochopitelně, ale osudně klame.
Z kruhů odborných se na tyto práce zásadně neodpovídá; pro ně otázka je
mimo stanovisko novinových polemik, ale list je čten a budí závist mnohých
novinářů, kteří sahají k vděčnému vždy prostředku interviewů. Tu tedy může
knihovník musea rozvinout celou svou roztomilost, může se otázce "pravý nebo
nepravý" kulatými slovy vyhnout a konečně vésti návštěvníka slavnostně k
vitrině, které nezná sotva který žák občanské školy nebo krámský v Praze,
které se však žurnalista povinně jako nově objevené pevnině podivuje. I
Žunkovič se občas ozývá, vyzývá k diskusím nebo tropí jiná alotria.
Má-li z té "povídky o strašidlech" vzejít výsledek, něco lepšího než že
pouze vášně byly vybičovány a vody zkaleny, pak české museum má velký úkol
před sebou. Chemicko-palaeografickou zkouškou, zcela nepředpojatou,
nepřekročující svůj vlastní úkol, fotografováním všech rukopisů za podvržené
prohlášených a ukazováním silně zvětšených světelných obrazů vedle obdobných
jiných rukopisů z téže doby získala by správa velkou zásluhu a přispěla by k
vyjasnění a smíření protiv, čehož dosud činila méně, než vyžaduje důvěrné
postavení jí propůjčené.