Internet a Rukopisy

Viktor Šlajchrt
Rukopisné boje pokračují
(zpráva z literárního podsvětí)
15.4.1998

Asi před měsícem jsem kdesi napsal, že k stařeckým úletům profesora Františka Mareše, zakladatele Fyziologického ústavu pražské univerzity a muže jinak úctyhodného, patřila pozdní obhajoba pravosti Rukopisů a založení fašistické organizace Vlajka. Nedávno mi došel dopis od pana ing. Jiřího Urbana z nakladatelství Neklan, které i dnes pravost Rukopisů hájí: "Chci věřit, že tato invektiva, namířená proti Marešovi a zároveň i proti Rukopisům, vychází jen z neznalosti věci. Patrně Vám není známo nic o tom, že rovných 40 let po Marešově vystoupení na obranu Rukopisů zadalo Ministerstvo kultury Rukopisy k hmotnému zkoumání doby jejich vzniku. I kdybyste se chtěl plně spokojit s tím, co o tom napsal prominentní informátor Ivanov, pak jen s ohledem na tuto novou skutečnost není na místě Váš shovívavý tón. Dovoluji si Vám položit jedinou otázku. Kdy, dle Vašeho názoru, byl definitivně rozřešen rukopisný spor? Děkuji předem za námahu, kterou věnujete odpovědi."

Dopis mne zároveň potěšil i poděsil (zvláštní, jak jsou si obě slova podobná). Vždyť je to úžasné: rukopisný spor, který začal tuším někdy před stopětasedmdesáti lety z podnětu Josefa Dobrovského, stále ještě přežívá. Stálo by za to vyhlásit jej za národní kulturní památku - s takovou starožitností je zapotřebí zacházet šetrně! Vidím malou redakční místnost, kde se dosud scházejí ušlechtilí vlastenci, spiklenecky na sebe pomrkávají a radují se z "pobití Sasíkov" pod Hrubou Skálou, z vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary či z toho, jak se udatní Češi dokázali vypořádat s Poláky a s Lučany. Pak se jim zamží zrak a dojatě si recitují, jak jinoch Jelen zachránil milenku před úklady zlého Zbyhoně. Ti pánové by měli sedět někde v muzeu, aby školním výpravám evokovali atmosféru počátků národního obrození. Rád bych jim chodil pro pivo.

Možná by mne i dojalo, kdyby se nevyvratitelně dokázala pravost českých Rukopisů - už jen proto, že to je ze střízlivého hlediska značně nepravděpodobné a já občas uvítám nejen kapku opojného nápoje, ale i nějaké to opojnější hledisko. Nemyslím si však, že by to přispělo k větší prestiži našeho národa. Ukázalo by se totiž, že česká xenofobie nevznikla jako celkem oprávněná reakce na germanizační tlaky v 18. a 19. století, ale že je nám od pradávna vlastní. Divně by asi také vyzněla rozkochaná rukopisná lyrika. Kdyby tato evokace české holubičí povahy se zřetelně biedermaierovskými rysy skutečně pocházela z dob, kdy Češi prosluli jako mimořádně brutální a krvežízniví válečníci (měli dokonce pověst kanibalů, čehož využila k zastrašení nepřítele vojska Vladislava II., když si pod hradbami obklíčeného Milána opékala na ohních lidské figury z chlebového těsta), získal by obraz naší národní povahy povážlivě perverzní rysy. Něžní lidožrouti, dobráčtí mordýři, no fuj! Mordýř má být grobián!

Mám dojem, že při posledním zkoumání byly Rukopisy shledány krajně nedůvěryhodnými, ale nějaký zcela nevyvratitelný důkaz jejich nepravosti nebyl podán. Rozhodně se však nechci zabývat rukopisným bojem a předem jej vzdávám. Pokud mají seriózní obhájci pravosti pravdu, je jejich chybou, že se nechali ukřičet vědci. Já nejsem vědec, ale zamilovaný pozorovatel literatury. Dychtivě sleduji i její hříchy a poklesky, masky a šminky, falše a proradnosti, nikdy však nebudu tvrdit, že neklame. Vždyť mne vzrušuje právě tím!

Litery - literární, všeobecně kulturní a občas i kulinární příloha Neviditelného psa, kterou připravuje Viktor Šlajchrt. Není na síti a chcete-li mu něco sdělit, spolehněte na šťastnou náhodu vedoucí k setkání. Návštěva literárních vináren pravděpodobnost setkání prudce zvyšuje.