Jsou různé cesty, jak dosáhnout emancipace, lhostejno, jde-li o emancipaci národa či pohlaví. Tuším, že v Anglii se kdysi nosilo skákat při epsomském derby pod nohy králova koně, ale to je záležitost poněkud vulgární, navíc nebezpečná, jde zde přece o život. V Čechách existují mnohem rafinovanější způsoby, tak nás o tom alespoň přesvědčuje román Josefa Urbana s velice ironickým názvem Poslední tečka za Rukopisy. Na této útlé knížce je hned na první pohled patrné několik věcí: je to dílo stejně rafinované jako velkolepá konspirace, o níž vypráví; jeho autor disponuje schopnostmi brilantního vypravěče, velice působivě pracuje s jazykem, přičemž virtuózními ukázkami jeho schopnosti jsou vtipné a úchvatné pastišové pasáže. Krom toho se kniha dotýká závažných a hlubokých témat, s nimiž se potýká současná literární kritika a teorie, aniž by však nějakým způsobem svůj žánr zrazovala.
Slečny Hanka a Linda
Odsouzen k mýtu
V knize však nejde pouze o emancipaci žen či národa. Jde rovněž o
emancipaci jedinců, na nichž literární text páchá určité násilí, jedinců,
které tradice odsunuje do pozadí. To je příběh Josefa Němce, manžela Boženy
Němcové, s nímž se čtenář seznamuje skrze vložený dopis: jeho autor si zde
ze své perspektivy stěžuje na manželství se slavnou spisovatelkou, ze svého
pohledu líčí skutečnosti, které díky tradici známe pouze z pohledu
radikálně odlišného. Je to zpověď člověka, který ví, že je tradicí,
rodícím se mýtem, odsouzen k tomu zmizet ze scény. To je ostatně skutečnost,
kterou velice přesvědčivě dokládá i nedávno vydaná kniha Vladimíra Macury
Český sen. Josef Urban se s Němcem ztotožňuje (ne náhodou má stejné křestní
jméno i stejné fyzické parametry), jeho dopis čte se zjevnými sympatiemi a
k životnímu dilematu manželů Němcových má velice blízko i jeho vztah s
Marií.
To je jakási druhá rovina románu, rovina současná, na které probíhá děj
paralelní s dějem minulým, pouze celkové vyznění je poněkud odlišné. Je
totiž, jak jsem již nadhodil, zjevné, že Marie je nejenom tím aktivnějším
z badatelského tandemu, ale také tím nadanějším. Disponuje větším rozhledem
i důvtipem a zasloužilý vědec Josef se cítí být poněkud odstrčenproto se
jí mstí tím, že ji posléze odstrkuje na vedlejší kolej a v jeho
habilitačním spise její jméno vůbec nefiguruje. Dvě zmíněné paralelní
roviny jdou tak vlastně proti sobě - zatímco v té minulé vychází jako
vítěz Božena Němcová, v té druhé Josef Urban.
Obhajoba románu
Poslední tečka za Rukopisy svědčí o síle románu jako takového a kniha se
vědomě zařazuje do kontextu nedávných diskusí o budoucnosti (či smrti)
tohoto žánru. Je román mrtev? Marie si myslí, že když ne mrtev, tak
přinejmenším zrazen, a to generací svého kolegy Josefa: "(...) celá ta moje
vypráskaná generace, mne nevyjímaje, prý beztak zradila román, no ano,
nebyl to nikdo jiný než my, kdo naletěl zoufale vypsaným Frantíkům, jako
byli Robbe-Grillet a Serrautová, jejich výmyslům, že velká epika je
bezpečně a nadobro pod drnem." Jenže v průběhu knihy se ukazuje, že to s
románem nebude zas tak zlé. Román do sebe totiž dokázal inkorporovat
nejrůznější elementy (literatura faktu, ale také detektivní povídka), stal
se postupně žánrem, který v podstatě nejde omezit nějakými zvnějšku
přikládanými mantinely, stejně jako jej nelze znehybnit, omezit jeho
podvratný pohyb: román se vysmívá požadavkům exaktních faktů a sám je také
svou fabulací zpochybňuje, přičemž pochopitelně zpochybňuje sám sebe.
Nevím, zda lze věřit literatuře faktu. Rozhodně však nelze věřit románujeho
neustálý pohyb zpochybňování (analogický tomu, o jaký usilovaly naše dvě
falzátorky) nám zabraňuje, abychom se ho mohli tím či oním způsobem
zmocnit. Je textem se špatnou reputací, navíc vyprávěným člověkem, jemuž
ostatně také není co věřit (to Josef Urban demonstruje hned na několika
místech). Ale stejně tak je román určitým násilím - je znásilněním
"skutečných" lidí, jejich neodvolatelným zkompromitováním (Viktorka v
Babičce, jak o ní vypráví dopis Josefa Němce), je prostředkem, který
dovoluje svému autorovi, předtím než se ze svého díla vytratí jako pára nad
hrncem, znásilňovat realitu, vlastně přímo jej k tomu vybízí a na oplátku
za to se zmocní celého jeho života.
Nutno připomenout, že pro vášnivou obhajobu románového žánru, kterou nám
autor předkládá, sehrála nepochybně významnou roli tradice anglického
románu; ta se ostatně v knize explicitně připomíná. Je však přítomna i na
tematické rovině - okamžitě se zde připomenou romány Juliana Barnese
(zejména Flaubertův papoušek) a Petera Ackroyda (Chatterton, Hawksmoor), v
nichž se tito autoři, podobně jako Urban, zabývají tématy plagiátorství,
autenticity, literatury a teorie. Asi je třeba dodat, že v t éto
společnosti si Urban vede více než dobře - Ackroydova Chattertona překonává
ve všech bodech a i tak skvělá kniha, jakou bezpochyby je Flaubertův
papoušek, neotevírá tak podnětným (a navíc zábavným) způsobem tolik
závažných témat.
Název knihy jsem označil za ironický: rozhodně to totiž není poslední tečka
za Rukopisy , naopak celý problém znovu radikálním způsobem otevírá,
zpochybňuje, a tak je mnohem spíše otazníkem. Ale ten nikdy nemůže být
poslední...
Autor recenze je anglista, zabývá se zejména anglickou a americkou literaturou 20. století
Josef Urban: Poslední tečka za Rukopisy (nová literatura faktu), Argo 1998.