Odsouzen k mýtu

V knize však nejde pouze o emancipaci žen či národa. Jde rovněž o emancipaci jedinců, na nichž literární text páchá určité násilí, jedinců, které tradice odsunuje do pozadí. To je příběh Josefa Němce, manžela Boženy Němcové, s nímž se čtenář seznamuje skrze vložený dopis: jeho autor si zde ze své perspektivy stěžuje na manželství se slavnou spisovatelkou, ze svého pohledu líčí skutečnosti, které díky tradici známe pouze z pohledu radikálně odlišného. Je to zpověď člověka, který ví, že je tradicí, rodícím se mýtem, odsouzen k tomu zmizet ze scény. To je ostatně skutečnost, kterou velice přesvědčivě dokládá i nedávno vydaná kniha Vladimíra Macury Český sen. Josef Urban se s Němcem ztotožňuje (ne náhodou má stejné křestní jméno i stejné fyzické parametry), jeho dopis čte se zjevnými sympatiemi a k životnímu dilematu manželů Němcových má velice blízko i jeho vztah s Marií.
To je jakási druhá rovina románu, rovina současná, na které probíhá děj paralelní s dějem minulým, pouze celkové vyznění je poněkud odlišné. Je totiž, jak jsem již nadhodil, zjevné, že Marie je nejenom tím aktivnějším z badatelského tandemu, ale také tím nadanějším. Disponuje větším rozhledem i důvtipem a zasloužilý vědec Josef se cítí být poněkud odstrčenproto se jí mstí tím, že ji posléze odstrkuje na vedlejší kolej a v jeho habilitačním spise její jméno vůbec nefiguruje. Dvě zmíněné paralelní roviny jdou tak vlastně proti sobě - zatímco v té minulé vychází jako vítěz Božena Němcová, v té druhé Josef Urban.

Obhajoba románu

Poslední tečka za Rukopisy svědčí o síle románu jako takového a kniha se vědomě zařazuje do kontextu nedávných diskusí o budoucnosti (či smrti) tohoto žánru. Je román mrtev? Marie si myslí, že když ne mrtev, tak přinejmenším zrazen, a to generací svého kolegy Josefa: "(...) celá ta moje vypráskaná generace, mne nevyjímaje, prý beztak zradila román, no ano, nebyl to nikdo jiný než my, kdo naletěl zoufale vypsaným Frantíkům, jako byli Robbe-Grillet a Serrautová, jejich výmyslům, že velká epika je bezpečně a nadobro pod drnem." Jenže v průběhu knihy se ukazuje, že to s románem nebude zas tak zlé. Román do sebe totiž dokázal inkorporovat nejrůznější elementy (literatura faktu, ale také detektivní povídka), stal se postupně žánrem, který v podstatě nejde omezit nějakými zvnějšku přikládanými mantinely, stejně jako jej nelze znehybnit, omezit jeho podvratný pohyb: román se vysmívá požadavkům exaktních faktů a sám je také svou fabulací zpochybňuje, přičemž pochopitelně zpochybňuje sám sebe. Nevím, zda lze věřit literatuře faktu. Rozhodně však nelze věřit románujeho neustálý pohyb zpochybňování (analogický tomu, o jaký usilovaly naše dvě falzátorky) nám zabraňuje, abychom se ho mohli tím či oním způsobem zmocnit. Je textem se špatnou reputací, navíc vyprávěným člověkem, jemuž ostatně také není co věřit (to Josef Urban demonstruje hned na několika místech). Ale stejně tak je román určitým násilím - je znásilněním "skutečných" lidí, jejich neodvolatelným zkompromitováním (Viktorka v Babičce, jak o ní vypráví dopis Josefa Němce), je prostředkem, který dovoluje svému autorovi, předtím než se ze svého díla vytratí jako pára nad hrncem, znásilňovat realitu, vlastně přímo jej k tomu vybízí a na oplátku za to se zmocní celého jeho života.
Nutno připomenout, že pro vášnivou obhajobu románového žánru, kterou nám autor předkládá, sehrála nepochybně významnou roli tradice anglického románu; ta se ostatně v knize explicitně připomíná. Je však přítomna i na tematické rovině - okamžitě se zde připomenou romány Juliana Barnese (zejména Flaubertův papoušek) a Petera Ackroyda (Chatterton, Hawksmoor), v nichž se tito autoři, podobně jako Urban, zabývají tématy plagiátorství, autenticity, literatury a teorie. Asi je třeba dodat, že v t éto společnosti si Urban vede více než dobře - Ackroydova Chattertona překonává ve všech bodech a i tak skvělá kniha, jakou bezpochyby je Flaubertův papoušek, neotevírá tak podnětným (a navíc zábavným) způsobem tolik závažných témat.
Název knihy jsem označil za ironický: rozhodně to totiž není poslední tečka za Rukopisy , naopak celý problém znovu radikálním způsobem otevírá, zpochybňuje, a tak je mnohem spíše otazníkem. Ale ten nikdy nemůže být poslední...