Josef Kovář, důchodní Zelenohorský,
nálezce "Libušina soudu."
LUMÍR 1859
LUMÍR (beletristický týdeník)
Ročník IX. číslo 6. (10. února 1859), strana 135 až 137:
Dne 3. února b. r. dostal jsem následující zprávu čili svědectví s
dopisem skladatele jejího pana P. Romana Voříška, zámeckého kaplana v
Žinkovech, daným v Žinkovech dne 1. února, odevzdaným proti recepissu
na poště v Nepomuku dne 2. února, a došlým na poštu Pražskou dne
3. února, obsahujícím žádost, abych zprávu tuto co jednatel musea
Českého v museu oznámil a potom v Lumíru uveřejnil.
"Libušin soud"
Posledním týdnem roku 1846 dostal jsem se za kaplana do Žinkov, pět
čtvrtí hodiny vzdálí od Nepomuka a Zelené Hory. Mezi rokem 1847 až nejdéle
do leta 1852 stalo se pak, co hodlám vypravovati.
Byl jsem jedenkráte v oné svrchu naznačené době, na kterouž se již
určitě nepamatuji, na děkanství Nepomuckém, kdežto bylo více starších pánů
farářů pohromadě. Mezi jiným stala se tam i řeč, jižto zde kladu, jak jsem
ji slyšel. Vypravovalo se, že Zelenohorský pan důchodní, Josef Kovář, roku
1817 nalezl v zámku Zelenohorském ve sklepě nějakém pohozený pergamenový
rukopis ze čtyrech lístků sestávající, kterýž za český uznal. Poněvadž jej
ale sám ani dost málo posouditi nemohl, odevzdal jej - jako staré písmo - do
rukou tehdejšího Nepomuckého pana děkana Františka Boubela, kterýž shledal,
že jest to jakýsi zpěv o Libuši, a že jedná o rozepři bratří ze Šťáhlav,
kterážto ves asi pět hodin od Nepomuka vzdálena jest. Těšili prý se z toho,
že báseň ta pojednává o výjevu, který se stal na blízku této přepamátné
krajiny. Pan děkan podržel onen rukopis déle při sobě; příchozím hostům byl
veřejně ukazován a ku přečtení podáván. Z těch, co rukopis ten v
Nepomuku viděli, v rukou svých měli a čtli, znám ještě jednoho (více jich na
ten čas neznám), totiž nynějšího veledůstojného pana děkana Nepomuckého,
Josefa Zemana, tehdáž lokalistu Prádelského a na děkanství Nepomuckém těch
časů jako domácího, který mne právě nyní ubezpečil, že i on zmíněný rukopis
u pana děkana Boubela četl, nač se velmi dobře pamatuje. Rukopis nalezený
byl pak opět panu důchodnímu, Josefu Kováři, odevzdán, a přimluvením pana
děkana Boubela stalo se, že byl Českému museu odeslán.
Ačkoliv ten rukopis ve sklepě pohozen byl, a tudíž velmi snadno zmařen
býti mohl, ostýchal se předce pan důchodní, ten samý veřejně do musea
zaslati, neohlásiv to prvé pánu svému, světlému knížeti Hieronymu
Colloredo-Mannsfeldovi. Poněvadž ale věděl, že je kníže pán německy vychován
a češtinu hrubě ani nemiluje, obával se, že by tentýž kníže snad nějakou
překážku v zaslání rukopisu do musea klásti mohl, a odeslal tudíž Libušin
soud do Prahy r. 1818, zahaliv takto vše o své ujmě tajemnostně do
zbytečného tajemství, a to proto, poněvadž se obával, že by z chleba přijíti
mohl, kdyby se to kníže dověděl, jenž co voják držel přísně na poslušnost.
Z té samé příčiny mlčeli i ostatní, bojíce se přísnosti Zelenohorského
pána.
Vypravuji, co jsem slyšel, vypravuji to s tou věrou a pravdomluvností,
jakováž každému poctivému člověku a katholickému knězi sluší. Co chcete
více? -
K odstranění všech lichých domněnek, jež by snad povstati mohly, pravím,
že jsem roku 1821 narozen, a tudíž jsem přišel na svět čtyry leta post
factum; stojím tedy docela mimo věc samu. Musím se též přiznati, že jsem
toho času, když jsem na děkanství Nepomuckém o nalezení Libušina soudu
vypravovati slyšel, celou věc, nejsa v tom oboru patřičně obeznámen, za
úplně známou považoval, a že mně vůbec toho času původ a osud Libušina soudu
málo starosti nadělaly: myslil jsem, že vím, co všickni ostatní již vědí;
jinak byl bych hned při patřičném místě oznámil, co jsem slyšel.
Nálezce Libušina soudu, vrchnostenský důchodní na Zelené Hoře, nebožtík
pan Josef Kovář, katholík, pocházel z Radomyšle; narodil se okolo roku 1779
(tamní matrika to vysvětlí); když léta 1817 Libušin soud nalezl, byl asi 37
let stár, a zemřel, byv dříve dán do výslužby, na Vyskočilce
(číslo 6) pod Zelenou Horou dne 6. ledna 1848 na zapálení
plic, maje věku svého 68 let. Pohřben jest 8. ledna t. r. v
Nepomuku u sv. Jakuba. Nezůstavil rodiny po sobě. Znal jsem dobře toho
muže, měl svému stavu a povolání patřičnou vzdělanost, avšak vlastencem, a
jak říkáme "Čechem od pera" nebyl, a nezůstavil ni jediné české knihy po
sobě. Ti, co jej znali, smějí a mohou říci, on že jistě nebyl původcem
Libušina soudu - pravím to s dosti šetrným eufemismem - a domněnka taková
byla by ohavná, nešetrná surovost a nestydaté utrhání na cti muže, kterýž k
takovému počínání naprosto žádných antecedencií neměl.
Veledůstojný pan děkan Nepomucký, nebožtík František Boubel, jenž v
Libušině soudu "staré curiosum" poznal, dostal se z lokalie Prádelské
roku 1795 za děkana do Nepomuku, a zemřel tam co děkan 5. května
roku 1834, oslepnuv několik let před smrtí svou. Byl to vzdělaný pán, a
bez jeho přičinění byl by Libušin soud snad dávno již zmařen a ztracen.
Poctivá jeho povaha a doposud ve veliké cti zachovaná památka ručí za to, že
by se byl nesnížil za podlého podvrhovatele rukopisu. Ostatně i on neměl k
tomu žádných antecedencií; neb vyšel z Josefínského generálního semináře, a
to byli páni, kteří nepsali česky bez chybičky. Ostatně se zde dobře ví, že
mu pan Kovář rukopis doručil.
Doposud živý svědek, který Libušin soud dříve v Nepomuku četl, než do
Českého musea zaslán byl, je veledůstojný pan arcikněz Klatovský, vikář
Nepomucký a děkan v Nepomuku, pan P. Josef Zeman p. t. Tentýž
veledůstojný pán narodil se 11. března 1789 v Cerhonicích, a byl
15. srpna 1812 na kněžství vysvěcen, načež pak se dostal za
kaplana do Nepomuku k témuž samému panu děkanovi Františku Boubelovi; na to
postoupil roku 1815 do Prádla za lokalistu, kdež zůstal až do léta 1827 po
jedenáct let; napotom stal se děkanem Nepomuckým. Tentýž veledůstojný
hodnostář ví dobře o celém zběhu věci, jak svrchu položen jest, a jest hotov
na požádání dáti o tom svědectví. On četl Libušin soud u pana děkana
Boubela, a pamatuje se dobře na všecko. Dokládám, že jeho svědectví platí za
sto jiných, pravím Vám, ten pán nelže! Povaha jeho jest na vše strany
nedotknutelná. Když jsem se ho otázal, zdali by ve věci té předce snad
nějakého podvodu, třeba dobře míněného, nestávalo, svraštil s nevolí čelo
své, a odpověděl mně důstojně: "My lháti?!" - Kdybych neměl žádných důkazů
o pravosti Libušina soudu, ta dvě slova postačí mně na věky.
Tolik mohu sám o věci té jistiti v naší Nepomucké krajině. Však ještě
něco s jiné strany.
Začal jsem vloni sbírati pro sebe dějepisné památky Zelené Hory,
Nepomuku a bývalého tu kláštera Pomuku. Pro skoupost zdrojů byl jsem zde
však brzy hotov. Hledal jsem tedy jinde pomoci a pomůcek. Věda, že i velebný
kmet náš, pan farář Vácslav Krolmus, hrad Hvězdnou Horu opsal, obrátil jsem
se i na něho, prose, aby mně, má-lo co, sdělil. Učinil to důstojný pan
farář, a poznamenal mně v bohaté zprávě své - k mému velikému překvapení -
celý zběh nalezení Libušina soudu tak, jak jsem zde v Nepomuku slyšel. Udal
i jiné zajímavé a nevyhnutelné okolnosti, o kterých jsem ničeho nevěděl. Jak
a co? to nechť on Vám vypráví; máte ho v Praze; aetatem habet, ipse
loquator.
Libušin soud jest a zůstane prastarou památkou naší literatury.
Zajímavé velmi jest, že jest naleziště Libušina soudu, Zelená Hora,
jenom čtyry neb pět hodin vzdáleno od jeviště rukopisu, od Šťáhlav. Mé
osobitné, váhy však nedodávající mínění jest, že pochází rukopis Libušina
soudu z bývalého kláštera Pomuku pod Zelenou Horou. Více nevím.
Žinkovy dne 1. února 1859.
P. W.
pečeť.
P. Roman Voříšek,
zámecký kaplan v Žinkovech.
Dle žádosti důstojného pana zasilatele četl jsem toto svědectví jeho v
sezení sboru archeologického v museu českém včera, dne 4. února, i
odevzdávám je obecenstvu beze vší změny, tak jak se mi dostalo. Ačkoli spis
sám i také list, kterým byl doprovodín, poskytují jistých stop, po kterých
snad bude lze dověděti se ještě některých okolností dalších, nechci
uveřejnění proto odkládati, aby věc vešla v obecnou známost, tak jak nyní
jest; co by přibylo, ať samo za sebe ručí.
Z dopisu pana zasilatele přidávám zde ještě následující výjimky, které
dodávají věci ještě něco světla:
"Slovutný pane! Dvě šťastné náhody poskytly mně příležitosti, že
Vašnosti platný důkaz o pravosti Libušina soudu podati mohu. Jedna jest, že
jsem při sbírání dějepisné látky i velebnému panu P. Krolmusovi psal,
kterýž mne s mnohými velmi potřebnými a doplňujícími okolnostmi stran
nalezení Libušina soudu obeznámil, a druhá, že Kuh proti našim ctihodným
památkám vystoupil; kdyby nebývalo těch dvou náhod, byl bych snad napořád
mlčení zachoval o tom, co v přiloženém svědectví stvrzuji." ...
"Též musíte míti dodatky od P. P. Krolmusa, ty dají celku
teprv světlo; má zpráva dokládá jen to, co jsem já sám slyšel zde v
Nepomuku." ...
"Ze za času, kdy Palacký a Šafařík roku 1840 svůj spis uveřejnili (die
ältesten Denkmäler), žádný odtud se neozval, toť má tu nejpřirozenější
příčinu, poněvadž se žádný s českou literaturou neobíral, a toho spisu také
ani neviděl. Já sám nemám spis ten" atd.
Original svědectví zde uveřejněného, stvrzený pečetí pana zasilatele, i
také dopis jeho nacházející se na ten čas u mne, a budou svým časem v museu
uloženy.
V Praze dne 5. února 1859.
V. Vladivoj Tomek,
professor na universitě a jednatel musea.