Na úmrtí českého básníka

       Smutné vydej zvuky mi, varyto,
       Hlásati bych mohl žaly naše
       Nelíčenými i ne cizími slovy,
       Jako Záboj ode srdce k srdci.
       Přišla bolest v naše jará srdce,
       Bolest zlá, i žalost v ňádra naše.
       Vzejde slunce; aj, zardí se sněžka,
       Rozední se nade zemí českou.
       Prchne noční temno z luhů českých;
       V českých srdcích žaly nepominou,
       V srdce naše bolest na vždy vešla.
       Nepláčeme proň však pláčem moře,
       Ani lkáním zdmuté Vltavy;
       Leč proň pláčem šeptem hájů českých,
       Velká bolest nářku nemá.
       Bez něho pust stojí Kliin chrám,
       Jako králů kolébka i hrobka,
       Slavný druhdy leží Vyšehrad;
       Jako shaslá hvězda země naše,
       Pustý stojí svatý Karlův Týn.

       Nebudou nám více ústa jeho
       Hlásati, jak slavně věrnost česká
       Projevila se, kdy s slepým králem
       Padesáte padlo reků českých;
       Ani více, jako Jaroslav
       Vítězný tatarskou potřel sílu;
       Proto však naň nezapomeneme,
       Nikdy, nikdy, leč až někdy v smrti
       V chladném loži všecko zapomenem;
       Neboť známa jestiť láska Čechů,
       Jak jest pevná k učitelům svým;
       Vždyť pak Češi svému mistru Janu
       Oběť pálili dvacítiletou.
       Tak i naše láska nepomine;
       Láska naše, jako žel náš, věčná.

Poznámka:
Karel Hynek Mácha (16.11.1810-6.11.1836) byl přítelem Josefa Lindy (1789-10.2.1834); po jeho smrti napsal báseň "Na úmrtí českého básníka". Spisovatel tzv. literatury faktu M. Ivanov z básně vyčetl, že Mácha věděl o Lindově účasti na podvržení Rukopisů (Tajemství RKZ, str. 173).