Dokumenty rkp. sporu

Miroslav Míčko
Výtvarné dědictví Rukopisů
1940

Slavné paměti JOSEFA MANESA
nesmrtelného tlumočníka zpěvů Rukopisu Kralodvorského.

Přehlížíme-li všechno, co básně Rukopisů znamenaly pro náš národní život v minulém století, shrneme-li prospěch i škodu, která z nich vzešla, sečteme-li všechna plus a minus, zdá se, že je nenazveme darem danajským. Byla to iluse, na niž čekalo kruté rozčarování, ale která přece po celá desetiletí dávala sílu k činům. Byl to padělek, ale cesta k odhalení tohoto padělku byla vysokou školou českého kriticismu. Bylo to jablko sváru, ale v boji, který vznítilo, se tříbily charaktery, čistily ideje a upevňovala vůli. Byla to šalba, jež natropila mnoho zlého ve vědě, ale jež byla oživujícím dechem našemu umění.

Všechno umění stojí vlastně na předpokladu, že smyšlenka se vydává za skutečnost, že se věří ilusi. Učinit smyšlenku básnickou pravdou je ovšem věcí tvůrčí síly. Alchymistické čarování, jako v záležitosti Rukopisů, je prostředkem nečistým. Ti, kteří tak nadšeně vyznávali krásu Rukopisů, potřebovali k tomu víry v jejich pravost. V zápalu rukopisných bojů byla naopak odhaleným podvrhům upírána i literární cena. Jejich fantastický třpyt pohasínal ve stínu mravního rozhořčení, jenž na ně padal. Tím spíš, když boj, zahájený ve jménu vědecké pravdy a mravní očisty, nebyl jen bojem proti romantické mystifikaci, ale proti romantismu vůbec.

A přece, vezmeme-li dnes do ruky ten útlý svazek hrdinských a milostných zpěvů, po bezmála jednom a čtvrt století od doby jejich vzniku, vane z nich dosud dech svěží poesie. Tomuto dojmu a dojetí chybí ovšem onen přízvuk enthusiasmu a magického okouzlení, jež kdysi Rukopisy vyvolávaly. Působily nejen tím, co v nich bylo, ale i tím, co napovídaly a co v nich chybělo. Okouzlovaly už svou patinou, tak jako nás okouzlují porušené a smyté fresky, protože v nás budí stesk po kráse ztracené a ponechávají místo domyslům fantasie. Neurčitost obrysů, kterou bychom jim mohli vytýkat jako nedokreslenost, byla v promítnutí do potrhané a tajuplné tkáně dávna právě jejich předností. Byly ostatně mnohem víc než poesií: byly zaklinadlem. Tímto dvojnásobným překladem, v němž moderní básně byly oděny v starobylé roucho, v němž dávná minulost byla přeložena do ideové novočeštiny, byl vržen padací můstek přes propast věků. Tak umožnily době, která začínala a potřebovala se opřít o silnou tradici, spojení s nejstarší minulostí. Přehodnotily mythickou vzpomínku v dynamiku naděje. Svým obrazem svérázné národní kultury na úsvitu dějin staly se kulturním imperativem celé obrozenské epoše. A více než jako literární dílo žijí dnes zachyceným leskem svého vyzařování. Žijí pro nás v dílech, jež oplodnily v době, kdy jejich estetické působení bylo násobeno věrou v posvátnou kulturní památku a významem národního paladia.

Tak jako v poesii jménem Zeyerovým a v hudbě Smetanovým, je odkaz Rukopisů v našem výtvarném umění poznamenán především třemi jmény: Josefa Mánesa, Mikoláše Aleše a J. V. Myslbeka. Tato jména jsou legálním ověřením pravosti tvůrčího činu, jenž začal literární šalbou. Tato jména znamenají naplnění touhy po osobité národní kultuře v průběhu necelého století. Jsou dotvrzením obrozené životní síly, která se nesměle hlásí Rukopisy v archaisujícím zakuklení svých ideálů jako jedním ze svých prvých příznaků. Tato jména naznačují hloubku a význam, ne ovšem celou šíři onoho odkazu.

V prvních třech desítiletích po svém zveřejnění se Rukopisy odrážejí v umění jen jako módně proslulá látka, jež dává pokusům o výtvarnou interpretaci určitou lokálně vlasteneckou zajímavost, nezabarvuje však jejich tvar. Tak již v litografických obrazech z českých dějin, jež od r. 1820 vydával malíř A. Machek s V. Hankou za spolupráce "sjednocených umělcův Akademie Pražské" (a v nichž svoje dějiny stěží poznáváme), jsou zařaděny tři listy, vztahující se k Rukopisům. Dva z nich, "Libušin soud" a "Tataři u Olomouce", jsou od významného představitele německého nazarénismu Führicha, a třetí, "Čestmír a Vlaslav", je označen autorstvím dnes zapomenutého malíře Markovského. V tomto kronikářsky uspořádaném souboru šlo tedy jen o názorné a při tom ovšem fantasticky libovolné ilustrace k historickým příběhům. R. 1840 závodili žáci Akademie o cenu na téma Libušina soudu a dochovalo se nám, že dvacetiletý Mánes vzbudil tehdy svou kresbou nejvíc pozornosti. Do doby o něco pozdější spadá projekt německého ředitele Akademie Rubena, který se pokoušel uskutečnit za spolupráce svých žáků ilustrované vydání Rukopisů, jež bylo míněno jako soutěžící protějšek k honosně vyzdobeným Nibelungům; jeho záměr však ztroskotal o nepřízeň nakladatelských poměrů. Z těchto školských pokusů je známa jen jedna lavírovaná perokresba Mánesova k "Záboji", ale představíme si snadno i ráz prací ostatních. Nesly se vlasteneckým duchem, ale jejich řeč byla cizí. Byly vlastenecké asi tak jako německé drama o Čestmíru (1833) od předbřeznového básníka K. E. Eberta, dovolávaly se své zemské příslušnosti asi jako pražský německý almanach Libussa (1842-1860). Byly sotva češtější než obraz Záboje na skále, jejž r. 1841 poslal na pražskou výstavu mnichovský malíř Cornelius Schlögel. Ze stylu německého romantického historismu, jaký se pěstoval na zaostalé pražské Akademii, se nevymaňují ani ilustrace, jež Mánesovi spolužáci Trenkwald a Svoboda připravili pro slavnostní vydání Rukopisů, z něhož však opět sešlo. Z cyklu mědirytin, dokončeného r. 1857, je uloženo 10 listů ve Sbírkách Hollarea. V těchto pitoreskních a sentimentálních obrázcích z troubadourského a rytířského středověku, v navrstvení detailů, jejichž titěrnost je často až pitvorná, sotva nás zaujme nějaký tvar, tím méně celkové ladění, cizí našemu duchu.

Z té doby jsou i dvě plastická ztělesnění postavy Záboje a Lumíra. Současnik Mánesův a po jisté stránce jeho umělecký spřízněnec, Václav Levý, tento první velký a čistý zjev nového českého sochařství, vytvořil za svého mnichovského školení r. 1845 sošku Lumíra. Můžeme v ní spatřovat doznání lásky k vlasti, na niž nezapomínal v cizím prostředí, i symbolisaci jeho lyrických sklonů. Socha Záboje, kterou se svým starším bratrem udělal třiadvacetiletý Antonín Wagner k čtyřicátému jubileu nalezeni RK, nepřerůstá význam kamenické práce. Královédvorský rodák přispěl tu k oslavě a ozdobě svého města.

V téže době však již pracoval na svých ilustracích k rukopisu Královédvorskému Mánes. Pracoval na nich se zdlouhavou svědomitostí, jež uváděla v zoufalství jeho nakladatele. Mánes, který prováděl pečlivě, ba úzkostlivě i objednávky podřadného druhu, spatřoval v této úloze mnohem víc než zakázku. Nacházel zde příležitost, aby dal tvar svým vlastním představám o krásném dávnověku, o době bohatýrské, o lidech velkých a prostých v boji i milování. Tělesně sešlý a tísněn nedostatkem i nejtrapnějšími nesnázemi, vrhá se nadšen do práce, kterou si pro sebe vydobývá sen zdraví, lásky a volnosti, kterou si otvírá branku romantického úniku. Je to únik z malichernosti měšťáckého prostředí, z přítomné šedi, z cizoty světa, únik před vlastní chorou osiřelostí. Je to únik do země pralesů, dálek a heroů, do světa veliké lásky, mocného citu, přirozeného života. Mánesova neúkojná touha potřebovala tuto přírodu, tyto rozlohy, toto vanutí. Nalezl zde vzduch, jejž mohl dýchat, muže, jež by chtěl nazývat bratry, ženy podle obrazu své milostné žádosti. Bylo mu dobře mezi touto nahotou, mezi lidmi nahými i obnažeností srdce, upřímností činu. Proto mu na díle, v němž se vůle oslavit vlast a ctižádost umělce spojovala s hlubokým tíhnutím jeho bytosti, zvláště záleželo.

Jak osobní byl jeho poměr k danému úkolu, dosvědčuje i to, že ve své práci nepostupoval s mechanickou systematičností, ale podle svých vlastních sklonů, které jej vedly především k lyrickým písním a z epických k těm, jež sahaly do pohanského věku. Už v jeho dřívějších pracích, v litografii Domov a v cyklu Musica zní onen nostalgický tón touhy po zlatém věku, už zde je obraz lidového života transponován do doby dávné prostoty.

Zatím co jeho předchůdci oblékali své hrdiny do fantastického kroje zromantisovaného středověku a zasazovali je do krajiny jevištně umělé a dekoratívní, on, který si je promítl do přírody vskutku přirozené a na samo rozhraní báje a dějin, pokoušel se při tom o obraz nejbližší pravdě. Soudobý stav archeologického badání (jež bylo ostatně založeno na kulturně historickém materiálu Rukopisů) mu při tom mohl býti oporou jen zčásti. Mezery v historickém vědění vyplnil tedy dohad. Tak staroslovanský šat si zrekonstruoval podle kroje slovenských horalů, v němž se mu zdály zachovány původní prvky, a doplnil jej motivy z předhistorických nálezů. V oblast románského umění, v němž tehdy spatřován sloh nejbližší slovanskému duchu, sáhl nejen pro architekturu hradu ve Zbyhoňovi, ale i pro systém grafické výzdoby stránek, jejichž ornamentika je podložena studiem rukopisů ze 13. stol.; ozývají se v ní však i motivy ruského umění iluminačního, motivy ornamentiky lidové i praehistorické. Pokud by šlo o historickou přesnost, oplývají jeho kresby ovšem právě tak anachronismy, jako básně, jež doprovázejí. Vysoko je však přečnívají, pokud jde o básnickou pravdivost. Ilustrace zde dotváří svou literární předlohu a posvěcuje ji znamením umělecké ryzosti.

Výrobek Hankův byl torsem úmyslným, vypočítaným na efekt lítosti nad krásou ztracenou. Torso, jímž zůstal Rukopis Mánesův, budí v nás lítost nad krásou nezrozenou. R. 1860 (ale s datem 1861) vyšel konečně v Bellmannově nakladatelství 1. sešit "Staročeských zpěvů hrdinských a milostných" v úpravě, jíž byla věnována všemožná péče. Mánes se postaral, aby dřevorytecká reprodukce byla svěřena nejlepší středoevropské dílně té doby. Zájem, jak známo, projevilo v Praze 5 odběratelů. Tak tento 1. sešit, který znamená vrcholný výkon českého umění ilustračního - a mnohem víc - zůstal i sešitem posledním. Z neúspěšného edičního pokusu zbyla tedy hrst Mánesových kreseb, náčrtů, studií, variant i provedených dřevorytů, málo a přece dost. Nacházíme mezi nimi listy z nejkrásnějších v celém jeho díle.

Zde je to plémě polobohů tančících boj, junácká těla napjatých svalů v nejprudší vřavě bitvy.

Dramatický šerosvit lesního kouta, kde z úvalu promlouvá Záboj k mužům řeč vzpoury. Kužel měsíčního světla vpadá průrvou v korunách stromů v tajemnou noc pralesa a klouže po tvářích a postavách - optický příměr odhodlání, jež svítá v temnotách srdcí.

Šerosvit stejně kouzelný ve třech tušových variantách Záboje a Slavoje, kteří po vítězství jedou šeřícím se krajem. Jejich koně se plaší, větříce puch bojiště a mlhy ploužící se údolím nabývají podoby duší zemřelých bojovníků.

Světlý zjev jinocha, na něhož v záludném přítmí lesního podrostu číhá zákeřný vrah.

Šťastné vrkání milostné dvojice, jež překonala zlé nástrahy a raduje se ze shledání v údolí podobném ráji.

Tady nepateticky monumentální, svou lidskou prostotou strhující gesto smutku v Opuštěné, na jejíž zoufalství odpovídá mlčení hlubokého lesa.

V Skřivánku zase krajina, která se otvírá dálkám a prostřed ní schoulené děvče, samotné se svou touhou.

A v Kytici půvab dívčího těla sotva rozpuklého, jež svítí sluneční nahotou z teplého stínu mladého háje.

Tyto ilustrace, nesoucí pečeť svrchované a ryzí tvorby, ilustrují nejenom příběhy, výjevy, gesta, lyrické nálady a obrazy básnické skladby, nedochůdné ve svém tvaru, ale velké ve své ctižádosti. Ilustrují sám vítězný pochod probuzeného národa, k němuž fanfára Rukopisů zazněla slavnostním introitem. Národní duch romantických padělků nalezl zde plnost uměleckého vyjádření. Sen o velké minulosti byl zde zhněten rukama skutečného tvůrce v dílo přes svou zlomkovitost celistvé a přes první neúspěch budoucí.

Mánesovo torso leželo léta ladem. Jeden čas se dokonce pomýšlelo i na to, svěřit výzdobu Rukopisů ležérní rutině geniálnického Gustava Doré. Teprve r. 1876 vyšel výbor Mánesových ilustrací jako prémie Umělecké besedy. Útlý sešit obsahoval kromě titulního listu hotové dřevoryty k písním Zbyhoň, Žežhulice, Skřivánek a Opuščená. Krom toho výstava přípravných kreseb u Lehmanna i občasné reprodukce ve Květech seznamovaly veřejnost s významem tohoto díla. Mánesovo umění nezasáhlo ještě nejširší publikum, ale mělo již svůj hlouček nadšených vyznavačů i kritické průkopníky v Nerudovi a Tyršovi, kteří v něm spatřovali uskutečněný ideál umění národního. A zatím se již také připravovala k nástupu umělecká generace, které se jméno Mánes stane přímo programem. Dostala se ke slovu při výtvarné práci na stavbě Národního divadla. Krom společné úcty k mistru-ukazateli, krom práce na společném díle pojí tyto umělce i společné ideové východisko: myšlenkový okruh Rukopisů. Bylo řečeno, že bychom mohli říkat t. zv. generaci Národního divadla nemenším právem i generace Rukopisná. Samo Národní divadlo je výslednicí oněch kulturních sil, které se ohlásily i živily duchem "blahoslavených padělků". Je výmluvným pomníkem vrcholícího kultu Rukopisů.

Začněme Alešem, nejvěrnějším žákem a dědicem Mánesovým. Pro čtrnáctidílný cyklus Vlasti i čtyři nástěnná pole ve foyeru daly mu Rukopisy ne tak svou látku, jako spíš prostor jeho projekcí. Vlast je báseň samostatně pojatá. Ovšem že tu najdeme i přímé tématické souvislosti. Tak na př. zachovaný náčrt k Severním prusmykům má nadepsáno motto z Ludiše a Lubora. Trutnov poukazuje k verši RZ "iděže Trut pogubi saň lutu". 10. luneta cyklu je apotheosou naleziště RK. 12. luneta ze soutěžného návrhu, později nahrazená Táborem, byla alegorií "Mže strebronosné". A v následující lunetě je řeka Alšova mládí také "Otavou krivou" z Libušina soudu. Ale především tu působí sugesce romantického mythu, jeho šero, dálka a duch, heroický duch nádherného dávna. Ideová inspirace Rukopisů, jež prochází mediem Mánesova tvaru, se spojuje i s osobním prožitkem Alšovým z doby jeho pobytu v Suchdole. Ponurá melancholie náhorních plání u Levého Hradce, přikrývajících pravěká pohřebiště, ovanula jej dechem starobylé báje a vnukla mu motiv Žalova, zárodek celého cyklu. Aleš žil tehdy několika mocnými zkušenostmi a city. Zkušeností smrti, která mu pětkrát za sebou zasáhla v život, berouc mu jeho nejdražší. Zkušeností lásky a steskem po vzdálené milé. Ctižádostí a vědomím svého vyvolení. Mučivou touhou prospět vlasti stůj co stůj. Tyto základní motivy davají život jeho básni, jež vyprýštila ze smutku nad tím, co uplynulo, a vyznívá tónem hymnické víry.

Tato malířská skladba homérského stylu je daleko mohutnější než domnělé staročeské eposy, jimiž se inspirovala, je také epicky hutnější než Zeyerův Vyšehrad, jejž sama inspirovala. Její umělecká pravost dovede nás vskutku dokonale odškodnit za pobledlou slávu demaskovaných podvrhů. Jestliže Rukopisy představovaly jen trosku zničeného bohatství a jsou-li jen tříští náhodně spojených zpěvů nestejné hodnoty estetické, Alšova Vlast je básní jednolitou, v sobě uzavřenou a rytmicky členěnou i stupňovanou až k tragické katharsi svého vyvrcholení. Aleš domýšlel a dotvářel náznaky Rukopisů se stejnou tvůrčí svobodou a mohoucností, s jakou dával ožít kostem, zbraním a ozdobám vykopaným ze žalovských mohyl, ve vzkříšenou podobu dávného bohatýra. Míra životnosti, jež vzdaluje nejasné obrazy našeho Ossiana od halucinatorních vidin Alšových, odpovídá této paralele. Hrdinské postavy Rukopisů splývají u Alše v jednoho reka ústředního, jejž obdařil rysy vlastní své tváře, bezelstností svého charakteru, svou žízní prospět vlasti a touhou po výjimečném osudu a vůlí i drsností své samorostlé síly. Zatím co Rukopisy nám podávají jen nesouvislé zlomky dějů z rozptýlené epopeje, bezejmenný hrdina Alšův koná před našima očima pouť, jejíž jednotlivá zastavení jsou právě tak konkretní, jak nadčasově symbolická je ve svém celku. Mohutné a vzrušené výjevy se střídají s idylickými intermezzy, jež nepřerušují plynulý tok heroického vyprávění, aniž mají vzdychavou nasládlost lyrických partií Rukopisů. Tak jako Záboj, tak jako hrdina z Vlasti, který v Králové Dvoře zaměňuje meč za varyto, i Aleš byl pěvcem a bojovníkem v jedné osobě. Jeho výtvarná báseň se stejnou měrou okouzleně hrouží v minulost, jako se upíná k zítřkům; je bájí i plamennou výzvou.

Je známo, s jakým nadšením byl Aleš přivítán, i jak se brzo octl v konfliktu s divadelním výborem, s celou svou dobou. Oslnil svým vlasteneckým vznětem, ale poděsil svou prudkostí. Snášeli jej ještě v ochočující úpravě Ženíškově. Potřebovali, aby jim lahodně vyplnil nástěnné plochy, zatím co on jim je rozbíjel, zacházeje s malířským náčiním jako s nářadím válečníka. Byl-li kdy umělec, předurčený pokrýt stěny divadla, pak to byl tento titán, v jehož ruce uhel nabýval pádnosti mlatu a ostrosti meče, jenž dovedl dramaticky rozeklát světlo a stín, dát černi přízvuk tragického pathosu a barvě osudový timbre. Národní divadlo, pojaté jako monument a representativní přepych, žádalo ovšem spíš ladnou dekoraci než malířské drama.

Ženíšek, pomocník Alšův a krotitel jeho síly, přiživil se na jeho myšlence ve čtyřech nástěnných polích ve foyeru, jejichž námět heslovitě naznačil Tyrš: Báj, Život, Historie a Zpěv. Dal Alšovým náčrtkům urovnanost klasicisující komposice, vyhladil jeho linii, přisladil jeho typy. Takto alespoň jako upravovatel a provaděč cizí myšlenky ocitl se ve světě idealisované slovanské minulosti, v němž poznáváme ovzduší Rukopisů. Samostatně sáhl do jejich látky pro motiv z písně Jahody, jejž provedl v několika barevných skizzách ještě v době svého školení. Tato něžná idyla, v níž se jinoch na sněhobílém koníčku cukruje se svou zmilitkou, odpovídala zcela jeho umělecké přirozenosti.

Rukopisy interpretované Mánesem byly východiskem i Tulkovým alegoriím na lunetách v loggii. "Poesie bohy národu dávající" bere odsud zřetelně svoje představy a znaky. Při tom ovšem těmto obrazům z pohanského věku dává pikantní příchuť jejich nazarénská linie. Mánes je tu zkřížen s Rafaelem, ale s Rafaelem, jak si jej vydestilovali zbožní Nazaréni. Tón zbožné extase a svatocudného citu prolíná všechny tyto obrazy, nejenom "Píseň zbožnosti".

Soutěž na plastickou výplň obou výklenků v průčelí divadla sama předpisovala postavy Záboje a Lumíra. Nad sochaři Maudrem a Kavkou, vrstevníky Alšovými, zvítězil tu starší Antonín Wagner. Obratný dekoratér, žijící ve Vídni, která mu poskytovala hojnost zakázek, a odcizený domácímu prostředí, pojal ve svých původních návrzích oba báječné reky hodně schematicky a bezbarvě. Teprve na pokyn umělecké poroty, v níž zejména Nerudu a Tyrše zarážela typologická povšechnost a cizí charakter vágně středověkého ústroje, dal oběma postavám mánesovský střih. Také v alegorických skupinách, jež provedl pro nábřežní stranu divadla, se ozývá rukopisný motiv: sousoší Činohry je charakterisováno sporem Chrudoše a Šťáhlava. Zde Wagner zvítězil nad soutěžným návrhem Myslbekovým, kterému se dostalo druhé ceny. Myslbekovo pojetí alegorií Opery a Dramatu známe jen z fotografií. I on pro ně vážil představy z oblasti slovanského mythu. Významem Rukopisů v Myslbekově díle budeme se ještě zabývat zvlášť. Národní divadlo, tak proniklé jejich duchem, mu nedalo, bohužel, příležitost, aby v ně začlenil plastický pendant k Alšově Vlasti a k Smetanově Libuši, jíž byla budova zasvěcena.

V druhé skupině umělců Národního divadla, časově oddělené požárem, najdeme jakousi spojitost s Rukopisy u Mařáka a Brožíka. V Mařákově cyklu památných krajů české země, jenž zdobí prostory královské lóže, Vyšehrad a Hostýn jsou posvátné vrchy, opěvané Rukopisy. Poetisující krajinář snažil se zde dát svým realistickým portretům přítomných krajin symbolický přízvuk. Podařilo se mu to zvláště ve Vyšehradu, jejž zpodobil v melancholickém přísvitu měsíčné noci, jakoby v zasnění nad dávnou minulostí. Hostýn i při svém víc popisném podání působí přece divokostí své přírody, mohutností svého obrysu. Jinak známe od Mařáka i grafický list k Jelenu. Také z mládí Brožíkova se zachovala olejová skizza ke Zbyhoňovi. Je to romanticko-pathetický výjev, učiněná rytírna, kde "děva se svojím junošú" se líbá nad Zbyhoňovou mrtvolou. Více vkusu než v tomto neumělém obrázku, až příliš mnoho vkusu uplatnil Brožík ve svém dynastickém tableau Přemyslovci pro královskou lóži, v němž se ozývají narážky na Libušin soud. Jádrem scény je tu Přemysl, jejž Libušini poslové předvádějí před svou paní. Malíř brokátů, hedvábí a sametů vystihl zde daleko víc než dobu legendární kněžny, dobu, v níž žil, a jíž vděčil za svůj úspěch, dobu měšťanských salonů a boudoirů. Libuše vypadá jako elegantně oblečená dáma ze společnosti a dívky z její družiny, ta, která chová "desky pravdodatné", i ta, jež nonchalantně drží "meč krivdy kárajúcí", vyhlížejí jako kokoty. A Přemysl, nesvůj v této vznešené dvorské společnosti, se nemotorně uklání jako selský jelimánek. U Hynaise pak už nenajdeme ani sledu oné atmosféry, v níž se vyžívala sláva Rukopisů. Jeho umění je dokonale světoobčanské.

Národní divadlo je tedy také již mezníkem oněch romantických tradic, které se odrážejí v jeho stavbě. Jeho dobudování jako by nám symbolisovalo jistou stabilisaci národního života. Usilování národa dospívá tehdy k prvním mocenským posicím. Vzrůstající blahobyt měšťanské vrstvy a kulturní rozmach, jenž nachází oporu i v nově zřízené universitě, způsobují, že horování o velkolepé minulosti je vyvažováno smyslem pro přítomnou skutečnost. Může se stavět dál na konkretních výsledcích dosavadní práce. Národ silný ne již jen nadějí, ale i pýchou, nepodtrhává již tolik svou osobitou odlišnost, ale obrací se ke světu a hledí zdůraznit své evropanství. Požár Národního divadla a jeho znovuvybudování je důkazem této obrozené síly, již nic už nemůže podvrátit. Kritická očista rukopisného boje je jiným takovým požárem, jenž znamená jen lázeň ptáka ohniváka. Duše národa vychází z těchto plamenů, v nichž shořela leckterá krásná iluse, leckteré pestré peříčko, s mocnějšími křídly nových rozletů.

Zbývá ještě dále si všimnouti, čím Rukopisy žijí v díle obou nejvýznačnějších představitelů generace Národního divadla, Myslbeka a Aleše.

Už v r. 1866 odvažuje se osmnáctiletý Myslbek uprostřed řemeslně dekorativních a hlavně kostelních prací na první svou samostatnou komposici, z které nám zbylo jen jméno: Opuštěná. Vroucnost, s jakou se začetl do těchto básní, dosvědčuje i "Apotheosa rukopisu Královédvorského" z doby o málo pozdější. Nad padlým rekem se sklání okřídlený genius: duch hrdinných činů, duch poesie křisitelské a slávonosné. Dílo, jež se zachovalo v poškozeném sádrovém odlitku (v majetku Sokola v Praze II.), ukazuje citový vzlet i plastickou sílu mladého sochaře, který takto slibně zahájil svou dráhu. Po stejné ideové linii následují drobnější práce, Lumírův relief z r. 1872 a Záboj z r. 1873. Malá soška Záboje sedícího na skále, který chýlí k rameni zarmoucenou tvář a drásá si levicí hruď, sevřená v obryse, hutná ve své formě, soustředěná v citovém výraze, snesla by dobře zvětšení do pomníkových rozměrů.

Ve stavu nerozměrného náčrtu uvízl i monumentálně myšlený "Vítězný průvod Záboje a Slavoje" z r. 1875. Tento vlys by bylo lze srovnat se soutěžným návrhem Alšovy Vlasti. Uzrálý a promítnutý v měřítko, jehož byl hoden, byl by mohl zdobit nějaký Pantheon národní slávy. Takto však, rozmnožen v odlitcích, je nenápadnou dekorací několika soukromých domů. (Lze jej např. vidět ve vestibulu Wiehlova domu v Divadelní ul. č. 16 v Praze II.) Vlys začíná tam, kde končí zpěv "0 velikém pobití". Tradice antických triumfálních průvodů je tu přesazena do slovanského pravěku. Vpředu jedou jezdci na koních a za nimi, vedena pěvcem, jde družina efébských bojovníků, jejichž smyslná krása je bezmála ženská: mávají ratolestmi, po boku mají mlaty. Za nimi jásá rej dívek a dětí. Potom dvě děvy s věnci vedou koně vítězů; Záboj a Slavoj, dva rodní bratři, drží se za ruce a pyšně se usmívají, mladí, vzdorní a mužně samolibí. Pak kráčejí vážné věštkyně a kněžky, nádherný býk je veden k oběti, skupina bradatých žreců nese na ramenou modlu. Nakonec pokojný lid pastýřů a rolníků, obraz života v míru. Umělec, který sám sklízel první úspěchy na své dráze, v sebejistém vědomí svého genia, ve vítězné rozkoši svých tvůrčích zápasů, vyzpíval tu zpěv opojeného mládí a jarobujné síly. Po sochařské stránce je tento relief pozoruhodný svým spářením ideálu antického s ideálem národním. Nejen že antická mythologie je zde nahrazena mythem domácím. I klasicisující tvarosloví je prolnuto domácí tradicí. Na povšechnou typiku antických postav je naroubován typ Mánesových bohatýrů, abstraktní uměřenost klasicistní formy se nalévá živou mízou, protepluje se slovanskou smyslností.

V dvojici Záboje a Slavoje je už zárodek budoucí skupiny pro jeden z pylonů Palackého mostu. Ovšem, že doba mezi tímto reliefem a soutěží na výzdobu pylonů (1881-82) i doba, v níž vítězné návrhy uzrávaly k definitívnímu tvaru, neuplynula bez užitku. Mladistvá síla zmužněla zatím v úpornost vůle, rozkošnický tón Myslbekova lyrismu přecházel ve vážnou vroucnost. Skupina Záboje a Slavoje byla dokončena teprve r. 1892. Oba bratři jsou zde věkově i charakterově rozlišeni. Starší se ještě supí ostražitostí před nepřítelem, třeba poraženým, a drží připraven meč, zatím co jinošský Slavoj se oddává ilusi vítězství. Kráčejí semknutí a roucha jim vlají ve větru vzrušeného pochodu. Poznáváme v nich zřetelně potomky Mánesových bohatýrů. Mánesovská linie je tu jen přeložena v tvrdost a hutnost pískovce: nepozbývajíc vší své něhy, přece se zřetelně energetisuje. Všechna čtyři sousoší jsou vlastně vybudována na dvojzvuku ženského kouzla a mužné pádnosti, citu a vůle, tvaru měkce splývavého i ostře zdůrazněného. Tak je tomu v "Lumíru a písni" (1885), kde majestátní postava pěvce-heroa je doplněna oblou vlnou dívčího těla, tak je tomu v "Přemyslu a Libuši" i v "Ctiradu a Šárce".

Sousoším Myslbekovým jsou věnovány čtyři básně Vrchlického. Snad bychom si mohli citovat z "Věštby Libušiny", kde se básník klasickým rozměrem sapfické strofy pokouší soutěžit s monumentalitou plastiky, alespoň tyto verše:

 
         Davy! Davy! Nesčetné budou davy
         kol se bráti v hamižném shonu, 
         péči, v hluku, víru, pachtění, jak 
         to život poroučí drsný.

         Lidé nových idejí, nových směrů,
         v shon jich lačný patřiti budeš stále,
         velká kněžko, s poklidnou bohů tváří
                   v lesku své krásy.

         Budeš něma, mluvit však bude krása,
         která v tebe vtělena mistra dlátem,
         paprsk světla z odvěké božství tváře
                   metati bude.

Ano, použijme této frazeologie. Lidé nových ideí, nových směrů, kteří už nevěří krásným báchorkám, kteří sesadili kněžnu Libuši s "otn'a zlata stola", kteří popřeli i její existenci, přece nemohou detronisovat tuto kamennou krásu. Ať si nebyla historická Libuše, či ať si byla třeba i mužem, jak tomu chtěl A. Brückner, je Libuše Myslbekova, tak jako je Libuše Smetanova, je Záboj a Slavoj, je Lumír, tak jako jsou všechny nejpodivnější výmysly, vydobyté na neskutečnu básnivou silou opravdového tvůrce.

Po nostalgickém snu Mánesově, po Alšově horoucím vyznání víry, dostalo se nám v těchto sousoších Myslbekových díla, v němž domnělá prapůvodnost pozdní báje romantické dala základ k velkolepému pokusu o českou renesanci. Formové úsilí Myslbekovo mohlo se zde opřít o českou obdobu hérojského světa antiky. Vpravdě klasická velkorysost výtvarných představ je zde oživena teplým dechem domácí půdy. Se slovanskou zpěvností se tu snoubí helénský řád.

Nemá smyslu vypočítávat všechny ilustrace k Rukopisům, všechny kresby a obrazy, jež inspirovaly. Zmiňme se aspoň o některých významnějších. Petr Maixner zhotovil názorné obrázky k Libušinu soudu, Záboji, Oldřichu, Beneši a Jaroslavu pro 1. díl Zapovy Českomoravské kroniky. Malíř, jejž Aleš nazýval nespravedlivě zapomínaným a o němž mluvil s vděčnou úctou: Karel Svoboda je autorem ilustrací k Jelenu a k Opuštěné (vyšly ve Květech 1871 a 1872), v kterých se už jasně odráží vliv Mánesův. Smrt mu překazila záměr ilustrovat celé Rukopisy; ve Světozoru 1871 byla uveřejněna ještě jeho efektní komposice strašlivého Pobití Sasíků pod Troskami a r. 1886 reprodukce podle obrazu vousatého "Záboje sedícího na skále". Josef Scheiwl vyzdobil primitivními dřevoryty populární a drobné vydání RKZ u Kobra 1873. Alšův vrstevník Bartoloměj Hlavín je autorem kresby k Jelenu a "Vjezdu Jaroslava ze Šternberka do Olomouce po porážce Tatarů". Od A. Liebschera je něžňoučká ilustrace ke Kytici (Česká včela 1871).

A opět se dostáváme k Alešovi. Ta radost, když mu byl svěřen úkol ilustrovat Rukopisy! A po Mánesovi: ta veliká čest! V dopise, v kterém to oznamuje Jiráskovi, dělá za tou zprávou čtyři vykřičníky. Víme, jak se zvrátila tato radost, jak se zvrhla tato čest. Roku 1886, v době zprudka propuklých sporů o pravost, vyšly znovu a v celistvějším výboru Mánesovy ilustrace k RK *)

*) V nakladatelství Šimáčkově.

a staly se svědkem při skandálním soudu nad Rukopisy Alšovými, jež v témže roce počal vydávat Wiesner. Surová a nepovolaná, ale vlivná kritika Julia Grégra zostudila ve jménu Mánesově jeho přímého pokračovatele. Stačí si jen připomenout ocenění, kterým vyzněla: "Práce tak mělká, povrchní a ohyzdná nestojí ani za papír a náklad."

Zdá se opravdu, jak poznamenal Matějček, jako by na pokusech o výtvarný překlad Rukopisů od počátku ležela osudová kletba. Od ztroskotaného projektu Rubenova přes nepoužité ilustrace Trenkwalda a K. Svobody k zmařenému podniku Bellmannovu, který způsobil Mánesovi tak trpké zklamání, a dále k neprovedenému plánu K. Svobody jako by stále šel stín oné kletby. Už cyklus Vlasti stal se Alšovi pramenem hořkých zkušeností; roku 1884 propukl veřejně jeho spor s Ženíškem o autorství obrazů ve foyeru. Od svých Rukopisů si právě Aleš sliboval, že jasně prokáží jeho autorské prvenství ve spolku s Ženíškem a upevní jeho otřesenou pověst; zatím ji teprve dokonale a na léta ubily. Při tom má poněkud ironickou příchuť, že rány se mu dostalo zrovna z tábora obránců, mezi něž Aleš sám patřil; i on se aktivně zúčastnil boje satirickými kresbami.

Třebaže Grégrova kritika byla ve svých soudech, či spíše nadávkách, pochybená, je přece pravda, že Alšovy Rukopisy jako celek nemůžeme srovnávat s ilustracemi Mánesovými; nevyrovnají se zdaleka ani jeho Vlasti. Je na nich znát vnitřní krisi, v níž se umělec octl, a v níž se uskutečňovala proměna jeho slohu. Jsou tu některé krásné listy a jiné podařené a nepodařené. Zatím co se u Mánesa spojovala básnická intuice s úsilnou důkladností umělecké práce, dával se Aleš vést a někdy strhnout svým temperamentem. Tam, kde Mánes sní a touží po ztracených časech, Aleš chutě vypravuje jako očitý svědek. Zatím co Mánes si vybíral nejdříve lyrická témata, Alšovi "seděly" nejvíc výjevy plné epického ruchu. Oblá a milostná mánesovská linie nabývá u něho drsné pádnosti. Aleš interpretuje Rukopisy energií. Libuje si v obrazech bitek a sečí jako v Jaroslavu nebo ve Slavném sědání, v gestech dramaticky vypjatých i nabitých zadržovanou vůlí (Chrudoš před Libuší, dcera Vojmírova v zajetí škaredého Kruvoje, trubač v Čestmíru, Záboj na skále), v drasticky vyhrocených scénách, v dobrodružné barvě příběhu. Do tónu síly ladí i lyrismus milostných písní. V Kytici, Jahodách, Skřivánku dimensuje postavy dívek nad formát krajiny. Tyto obryně dělají potom rozpačitá gesta, nevědouce jaksi, co si počít se svým něžným citem. Při historických zpěvech uplatňuje s gustem svou heraldickou vášeň a pochutnává si na bujné pestrosti středověku. Jaroslav kosící Tataříny a udatné klání v Ludiši a Luboru patří k jeho nejhezčím obrázkům. Dynamisuje a nabíjí výrazovou sdílností i svůj ornament, který nemá jako u Mánesa funkci neutrální a klidné výzdoby stránek, ale přiklání se motivicky i tvarově k básni, již doprovází, ilustruje ji. Jeho síla je však někdy násilná, jeho improvisující vynalézavost někdy selhává, jeho chlapecká naivnost někdy způsobuje, že udělá obrázek jako do indiánky.

Kromě těchto příležitostných slabin, za něž nese odpovědnost sám Aleš, vadí nám soustavně při jeho Rukopisech mizerná reprodukce. Jednu část jeho kreseb zkazil nemotorný dřevorytec a druhou nedokonalá zinkografie. V prvém případě je jeho čára hrubě skreslena, v druhém je roztřepena řídkou síťkou, jež porušuje i poměr tušových tónů. Je to asi totéž, jako kdyby nedbalý sazeč přeházel hlásky a porušil slova v Máchových verších. Poznáváme někdy jen kostru komposičního rozvrhu, ale osobitý ráz a půvab Alšovského výrazu nám uniká.

Svým vznikem spadá do let osmdesátých i Alšův "Život starých Slovanů", provedený teprve r. 1891. Souvislost s Rukopisy je tu ovšem velmi volná. Pro dioramu na Národopisné výstavě r. 1895 navrhl Aleš "Pobití Sasíkův pod Hrubou Skálou". A tím bychom v podstatě vyčerpali všechno, čím Rukopisy oplodňovaly naše umění v době, kdy se ještě věřilo v jejich pravost.

O tom, že ani po svém usvědčení nepozbyly přitažlivosti pro výtvarníky, svědčí 8 leptů, jimiž Jan Konupek doprovodil r. 1927 Krčmovo vydání RKZ (v knihovně Stožár). Abychom pochopili, čím k sobě lákaly fantasii tohoto básníka mezi našimi grafiky, připomeňme si motivy jeho díla. Už pouhý okruh jeho ilustrační činnosti naznačuje vyběravé příbuznosti jeho ducha. Ilustroval - dá-li se vždy říci ilustroval - Danteho, Březinu, Máchu, Poea, Flauberta, D'Aurevillyho, Apollinaira, Heineho, Hamsuna... a jiné a jiné, zvlášť z pokolení dekadentů a symbolistů a katolických spiritualistů. V grafických cyklech vyložil po svém postavu Hamleta a Dona Juana; byl přitahován stejně symbolikou Orfea i Herakla, osudem Samsonovým i Kristovým. Svět pravěké tělesnosti, předpotopních ještěru a tropických pralesů vábil jej stejně jako zbožný a barvitý středověk. Pokoušel se zachytit vidění Jana z Apokalypsy a přeložit v grafickou řeč slyšení Beethovenova. Cítil se doma v křesťanské mystice právě tak jako v severské mythologii či mezi postavami indiánských legend. Tušíme už, co vedlo tohoto chimérika, luštitele symbolů, interpreta hrdinských a mystických osudů, lovce bájí a fantasmatů k romantickému pseudomythu.

Jinocha ve Zbyhoňovi pojal jako samsonovského bijce. Stín proti světlu, s mlatem v ruce stojí nad zabitým Zbyhoněm a všude za ním a kolem něho leží mrtvá těla, jimiž si proklestil cestu. Šerá románská síň je plná smrtelné hrůzy.

V Beneši Hermanovu apokalyptická vidina války, vojska hemžící se na skalách i v hlubokém stínu propastí, sugesce fantomatického děsu.

V Jaroslavu utkání dvou jezdců na vzpínajících se koních v atmosféře zázraku.

V Čestmíru a Vlaslavovi jej zaujal motiv verše "Aj, a vyjde duša z řvúcej huby". Boj v pralese je na leptu jen pozadím pro svíjejícího se chlapa ("Vlaslav strašno po zemi sě koti"), jemuž letí z huby duše - pták.

V Ludiši a Luboru se zahleděl ve středověkou barvitost a pathetický mumraj rytířského turnaje; nenechal si však ujít výjev, v němž věnčení vítěze má milostně mystický přízvuk.

V Záboji zas podtrhl myšlenku obrany duchového dědictví. Záboj na výstupku v divoce rozeklaných skalách, chráně svým tělem modly, vysoko třímá meč a odhazuje varyto.

Lyrickým písním Skřivánek a Kytice, jež jsou v ilustraci dost kuriosně sloučeny na jednom listě, svědčí Konůpkův styl už míň.

V Jelenu opět dusno obsedantního snu. Zavražděný junoše leží pod dubem a v pozadí prchá potměšilý vrah. Zmije v hromádce kamení symbolisuje zradu. Neupřeme, že tento svérázný grafik, či poeta?, myslitel, či mág? dovedl nově upozornit na poesii Rukopisů.

Ne, nevyčichla ještě ani dnes. A není-li již podporována vírou ve svůj šerosvitně starobylý původ, může být sílena vděčností za to, co nám dala. Aleš, když už v Rukopisy nevěřil, zvolal prý jednou, jak na ně přišla řeč: "A přece to bylo krásné!" A furiantsky při tom zaluskl rukou. Nevím, jak bych lépe zakončil, než připomínkou tohoto zvolání, tohoto gesta: A přece to bylo krásné!

Literatura:

A. Matějček: Rukopis Královédvorský. Dílo Josefa Mánesa III. Štenc 1927.
A. Matějček: Národní divadlo a jeho výtvarníci. Dějiny Národního divadla II. 1934.
Frant. Žákavec: Chrám znovuzrození. Štenc 1918.
K. B. Mádl: J. V. Myslbek. Unie 1901.
V. V. Štech: J. V. Myslbek. Štenc 1922.
V. Volavka: Soupis Myslbekova díla. 1929.
H. Volavková: M. Aleš a česká kniha. Müller 1933.
Rukopisy Zelenohorský a Králodvorský. Vyd. Zákrejs, il. Aleš. Wiesner 1886-89.
Rukopisy Zelenohorský a Králodvorský. Vyd. , Krčma. 8 leptů J. Konůpka, knihovna Stožár 1927.

Miroslav Míčko: Výtvarné dědictví Rukopisů
Knihovna článků a profilů "pro život". Svazek 10. Nakladatelství Vyšehrad v Praze. 1940. 3 ilustrace (J. V. Myslbek: Lumír a Píseň; K. Svoboda: výsek z ilustrace k Beneši Hermanóvu; M. Aleš: ilustrace k Ludiši a Luboru). Formát 12 x 19 cm. Počet stran 26.