Jaroslav Opat
Filozof a politik T. G. Masaryk
1882-1893
(Příspěvek k životopisu)
Praha 1990
Památce všech, kdož odkaz T. G. Masaryka poznali, za svůj přijali
a v dobách zlých i nejhorších mu věrni zůstali.
III. V BOJI O RUKOPISY

ČESKA FALZA A JEJICH SPECIFIKA

Poměrný klid a pohoda, jež měl Masaryk ku své intenzívní mnohostranné práci první tři a půl roku po příchodu do Prahy, byly rázem tytam s počátkem roku 1886. Tehdy se otevřela nová fáze bojů o Rukopisy a Masarykovi bylo souzeno, aby v nich sehrál významnou aktivní roli.
Boje měly již své desítky let trvající dějiny. V politickém a kulturním vývoji české společnosti byly fenoménem vždy vzrušujícím. [1] V letech 1818-1819 a znovu v letech 1827-1828 ohlásil V. Hanka, knihovník Národního muzea, že na různých místech nalezl jednak sám, jednak s kruhem svých přátel údajně staré české středověké památky. Byly jimi: Píseň vyšehradská, Rukopis královédvorský, Rukopis zelenohorský, Milostná píseň krále Václava, Glosy ve slovníku Mater verborum a Evangelium sv. Jana. Dnes je již mnohostranně a spolehlivě prokázáno, že ve všech uvedených případech šlo o padělky, o "objevy" zhotovené v kruhu nálezců. Je také známo, že falza nebyla jenom fenoménem českým. Měla je většina národů Evropy. Verše Chattertonovy, Macphersonovy Zpěvy Ossianovy - obojí dobou svého vzniku z druhé poloviny osmnáctého století - oduševňovaly ve své době kulturní svět. A spolu s nimi taková literární díla jako Chateaubriandův Atala, Miltonův Ztracený ráj, ruské Slovo o pluku Igorově [1a] i jiná méně slavná. Období romantismu holdovalo hrdinným tradicím středověku. V literatuře, v umění vůbec bylo moderní opěvování hrdinných činů dávné minulosti. Kultura se tak snažila napomáhat formování sebevědomí jednotlivých národů i používáním falz. "Z jednoho konce Evropy na druhý zní v těchto několika desítiletích (konce 18. a počátku 19. století) jakási široká symfonie falzifikací," napsal Marc Bloch. [2]
Přirozeně, to či ono národní prostředí jakož i doba, v níž jednotlivá díla vznikala, jim vtiskla svoji podobu, své znaky. Svá specifika měly proto i Rukopisy, "nalezené" v Čechách. Česká rukopisná falza se objevují především později než v jiných známých případech. Vlivy romantismu, které vedly kroky Macphersonovy a Chattertonovy již hluboko ve století osmnáctém, se v Čechách na počátku století devatenáctého teprve blížily svému zenitu. Před probouzejícím se národem se pod vlivy osvícenství a francouzské revoluce éra nového života teprve otvírala. Češi byli po téměř 200 let trvajícím pobělohorském útlaku sociálně a politicky silně zdecimováni. Kontinuita jejich kulturního vývoje byla protireformací nadlouho přervána. Po vrcholu, dosaženém v českém duchovním životě v 17. století Komenským, následoval pád. Zhruba půldruhého století velkých evropských myšlenkových výbojů od Descarta až po Hegela nemělo v české společnosti v důsledku tvrdosti protireformační politiky pobělohorských vládců své nositele. Mezi starší minulostí národa a moderními duchovními proudy Evropy se rozvírala propast. První obrozenci, muži jako Pelcl, Dobner, Dobrovský, Jungmann, Puchmajer a četní jiní se ji snažili překlenout usilovnou poctivou prací na poli vědy a kultury. Malá skupina lidí kolem Hanky, lidí různě nadaných však uvažovala - a také jednala - jinak. V jejich středu se zrodila nesvatá pia fraus: Rukopisy. Měly-li své staré zpěvy národy ve své minulosti zdaleka ne tolik poškozované a ohrožované jako Češi, proč by je nemohli mít i oni? - a třebas v hojném počtu? Proč by nemohli mít své "staré" památky, v nichž by byly národu připomínány a oslavovány ctnosti hrdinů, které i oni ve své dávno zašlé minulosti jistě měli? A tak se z podobných myšlenek posléze zrodil i čin; "staré" rukopisy byly vyrobeny a - "objeveny".
Druhé specifikum českých falz vyplývá z prvního, bylo jím vlastně determinováno. V době, kdy se falzátoři rozhodli vystoupit se svými díly na veřejnost, nemohli nevzít na vědomí zkušenosti s falzy v jiných zemích. Bylo jim nepochybně známo, že zjištěná pravda o nich i jejich tvůrcích byla plně zveřejněna. Chatterton reagoval pod její tíhou tragicky, odešel dobrovolně ze života... To bylo memento! - Hanka a jeho přátelé však necouvli. Závěr, který ze zkušeností známých předchůdců vyvodili, byl: postupovat tak, aby pravdu o hodnotě jimi zamýšlených falz nebylo možno zjistit buď vůbec, nebo alespoň ne snadno. Řešení? "Památky" nejen sepsat, zbásnit, ale také je s použitím středověkého písma vepsat na staré pergameny, aby jako staré působily co nejvěrohodněji. V promyšlenějším, "důkladnějším" postupu Hanky a jeho druhů byla podstata druhého specifika českých falz, specifika, jež později nesmírně ztěžovalo poznání pravdy.
Třetí specifikum spočívalo v antiněmecké ideologii některých falz. Tak v určování stáří Rukopisů (zejména Rukopisu zelenohorského, původně připisovaného 9.-10. století) byl skryt záměr stavět kulturu starých Čechů proti kultuře Němců. V Libušině soudu nechali autoři promlouvat Ratibora: "Nechvalno nám v Nemcech iskati pravdu/u nás pravda po zákonu svatu." Antiněmectvím byly poznamenány i dvě ze čtrnácti básní Rukopisu královédvorského; Záboj a Beneš Heřmanov.
První, kdo se postavil do cesty "objevitelům" byl Josef Dobrovský. Když dostal o vánocích 1818 Libušin soud do ruky a pozorně si ho přečetl, napsal o něm v lednu 1819 V. Zahradníkovi: "Rukopis ten, jejž horlitelé sami složili, jistě podvržen a vnově na starém pergameně pozelenalým inkoustem napsán jest, jakž já hned z textu, než jsem ho viděl, soudil." [3] Tento soud sděloval Dobrovský i jiným svým přátelům. Polskému lexikografovi Lindemu psal v roce 1823, že skladatele Libušina soudu zná, že se u něho učili staroslovansky a že jejich mazaninu (Geschmiere) poznal z tónu, z přimísených ruských slov, z afektované ortografie. "Když jsem to spatřil a důkladněji zkoušel," pokračoval, "nemohl jsem soudit jinak, že než že je to klukovství, jímž padělatelé z přehnaného patriotismu a nenávisti k Němcům chtěli oklamat jiné, neopatrné." [4] V roce 1824 vystoupil Dobrovský s kritikou Libušina soudu i veřejně článkem Literarischer Betrug, otištěném v Hormayerově Archivu (č. 46). Nález kvalifikoval jako "zjevně podvrženou mazaninu" (ein offenbar unterschobenes Geschmiere). [5]
Dobrovského hlas se však v jeho době v širší veřejnosti neprosadil - naopak. Objevitelé Rukopisů a jejich přátelé a příznivci přešli vůči němu do útoku. Obvinili tvůrce české gramatiky z nevlastenectví, nazývali jej odrodilcem, vytýkali mu, že pomlouvá slávu praotců apod. Po Dobrovského smrti (1829) určovaly pak tyto hlasy v české veřejnosti po desítiletí mínění o Rukopisech.
Pravdu o Rukopisech nebylo možno ovšem potlačit natrvalo. Jejich kritikové se objevovali vždy znovu. V roce 1837 vystoupil s ostrou kritikou vídeňský mladší přítel Dobrovského, slavista, Slovinec Bartoloměj Kopitar (1780-1844). Pokračovatelem v kritice byl i jeho žák, Fr. Miklošič (1813-1891), rovněž Slovinec. Koncem padesátých let vystoupili - také ve Vídni, Moravan Julius Fejfalík a Němec Max Büdinger, oba znalci starých českých dějin. Někteří z obránců Rukopisů odmítali tyto kritiky většinou nikoli argumenty vědeckými, ale hrubým osobním znevažováním kritiků. Přisuzovali jim antičesky nepřátelské úmysly, služebnost Čechům nepřátelské Vídni, odrodilectví (u J. Fejfalíka). U Büdingera navíc zdůrazňovali, že je - Žid.
Byli mezi obránci i lidé vážní, vzdělaní a ušlechtilí. Na prvním místě k nim patřili Palacký a Šafařík. Palacký prožil "objev" Rukopisu královédvorského jako jednadvacetiletý. Nálezem byl nadšen. Když po smrti Dobrovského vyšlo v roce 1829 druhé vydání RKZ, pozdravil je jako staré české památky v oslavné recenzi, otištěné ve Wiener Jahrbücher der Literatur. V roce 1840 vydal spolu s P. J. Šafaříkem Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, obsahující zejména Libušin soud a jeho historický a estetický rozbor. Slíbený druhý svazek, který měl obsahovat i Rukopis královédvorský, však již nevydal... Časem se dostavily první průlomy do slepé víry v pravost Rukopisů i v širším českém myšlení. Jejich první předzvěstí se stal osud Libušina proroctví. Když s ním vystoupil v roce 1849 Hanka na veřejnost jako s novou "starou" památkou, byl v ní zjištěn padělek. Hlavní průlom byl však učiněn koncem padesátých let. Pod tíhou argumentů odborné kritiky byla v roce 1857 ustavena při Národním muzeu komise, která vlastním zkoumáním shledala, že Milostná píseň krále Václava a Píseň Vyšehradská jsou falza. Dva ze čtyř rukopisů, objevených v letech 1816-1819 jako "staré" památky, tak propadly. Pod tíhou zjištění odborné komise Muzea byla víra v Rukopisy silně otřesena i u některých ve veřejnosti uznávaných autorit. P. J. Šafařík psal 22.2.1857 Pogodinovi: "Propadly žalostně dva staré zlomky. Komise bude ve svých pracích pokračovati a nepochybně ještě více zdánlivě starých památek propadne. Avšak de his tacendum, až komise své rezultáty vytiskne. Tedy k ostatním ztrátám také ještě tato hanba." [6] - Palacký, jakkoli i jeho muselo odhalení padělků ranit, zůstával ve víře ve zbylé Rukopisy pevnější. Když v říjnu 1858 otiskl redaktor pražského německého deníku Tagesbote aus Böhmen David Kuh anonymní článek Handschriftliche Lügen und Paleographische Wahrheiten (napsal jej knihovník pražské univerzitní knihovny Zeidler), v němž byl Hanka označen za padělatele Rukopisu královédvorského, vystoupil Palacký na obranu památky. Hanka, který do té chvíle mlčel, byl vystoupením Palackého donucen se také ozvat. Podal na Kuha žalobu pro nactiutrhání. Soud ve dvou instancích Kuha ve smyslu žaloby odsoudil. Hankovi se tak dostalo de facto zadostiučinění. Vídeňská vláda však rozsudek suspendovala. To způsobilo, že se mezi Čechy rozšířilo přesvědčení, podle něhož útok v Tagesbote byl inspirován policií, proto jej i oficiální Vídeň patronovala. Celá aféra víru v Rukopisy spíš posílila, než aby jí otřásla. Proto také, když Hanka nedlouho poté, 12. ledna 1861 zemřel, měl v Praze impozantní pohřeb. Uložení jeho ostatků na Vyšehradském hřbitově se účastnily desetitisíce Čechů včetně většiny čelných představitelů kulturního a politického života. Bylo to demonstrativní uznání Hankových zásluh o českou kulturu a spolu s ním i demonstrace víry v pravost Rukopisů.
Poté následovala necelá dvě desetiletí relativního klidu. Nicméně průlom ve víru v Rukopisy jednou učiněný měl být dále rozšířen. Na popud F. Woltmanna, profesora dějin výtvarného umění na pražské univerzitě, pověřil výbor Českého muzea v roce 1877 A. Bauma a A. Pateru, aby prozkoumali Glosy v Mater Verborum. Patera zjistil, že 950 glos bylo padělaných a jen 339 pravých. Zpráva o tom byla zveřejněna téhož roku v Časopise Českého muzea. V letech 1878-1880 pak rozčeřili rukopisnou hladinu svými spisy Moravané A. Vašek, profesor češtiny na gymnáziu v Brně a A. V. Šembera, profesor češtiny na univerzitě ve Vídni. [7]
Šemberovo a Vaškovo vystoupení přijala tentokrát nezaujatěji již větší část odborníků v Čechách a na Moravě. Pod vlivem jejich argumentů si předsevzal i Jan Gebauer, přední znalec staročeštiny, profesor na pražské univerzitě, že oba hlavní Rukopisy (královédvorský a zelenohorský) sám znovu důkladně prozkoumá. K jeho rozhodnutí přispěla i návštěva, kterou u něho v Praze vykonal A. Vašek o velikonocích 1879. Přijel, aby mu nabídl výsledky své kritické práce k otištění ve Filologických listech, jichž byl spoluredaktorem. Gebauer Vaškovu přání nevyhověl. Začal však oba rukopisy důkladně zkoumat, což sdělil již tehdy přátelům. [8] V roce 1881 pak oznámil posluchačům na univerzitě, že jeho pochybnosti o pravosti Rukopisů jsou natolik vážné, že je nadále vylučuje z přednášek o staré české literatuře a že je již nebude používat jako pramene k poznávání staročeské mluvnice. [9]

PROLOG A PRVNÍ OBDOBÍ BOJE

Jiný Gebauerův čin byl již součástí prologu k největší a nejdramatičtější bouři v celých dějinách sporů o Rukopisy. V prosinci 1885 publikoval v Erschově-Gruberově encyklopedii (vycházela v Lipsku) článek - heslo: Königinhofer Handschrift. [10] Přibližně tři čtvrtiny textu věnoval výkladu obsahu všech básní Rukopisu; oceňoval i jejich poetickou hodnotu. Báseň Záboj a Jaroslav přiřadil k nejlepším tehdy existujícím českým epickým básním. Zbývající část hesla pak informovala o pochybnostech, jež již po desítiletí vyslovovali přední znalci o pravosti RK. Jmenovitě vzpomněl B. Kopitara. Přitom neopomenul uvést, že některé jiné "takzvané staročeské památky", jež vešly v obecnou známost, byly již dříve identifikovány jako falza. V závěru článku se proto vyslovil pro další kritické zkoumání i RK.
Jakoby náhodou začaly 25. a 30. prosince 1885 Národní listy otiskovat ukázky Obrany RK z pera Martina Hattaly, Gebauerova staršího kolegy na univerzitě (1821-1903). Druhé pokračování a závěr byly otištěny 6. a 16. ledna 1886. Ptal-li se čtenář u prvních tří ukázek Hattalovy Obrany, co má filologickým odborným jazykem psaná polemika v denním tisku říci laikovi, dostal odpověď 16. edna v závěrečné části Hattalova pojednání. Ta byla již hrubým výpadem proti Gebauerovi a spolu s ním i proti všem, kdož o pravosti RK pochybovali a hlavně měli odvahu své pochybnosti, byť jen odborné, předložiti veřejnosti. Hattala je napadal jako pomlouvače pracující k tomu, aby "kdejaký šmok" mohl o věrohodnosti Rukopisů pochybovati, jako lidi, kteří "pomluvami nejbídnějšího druhu domáhají se toho, aby se ubohý náš národ dožil konečně té neslýchané potupy a hany, která by ho neomylně a právem potkala, kdyby byl i RK falzifikátem..." Potom by Čechům nezbylo, dodával, "než rozděliti vznešené buditele novověkého povědomí na hlupáky a podvodníky nejhrubšího zrna anebo pokládati tu posilu, kterou RK ku vzkříšení našemu přispěl, za přirozenou dceru podvodu a hlouposti téže kvality." V závěru článku apeloval Hattala na "zdravý rozum" národa v naději, že se nedá másti "jalovými frázemi" kritiků Rukopisů. [11]
Redakce Národních listů podepřela Hattalův útok poznámkou. Žádala mocné činitele v kulturním životě národa, aby proti kritikům zasáhli. "Přáliť jsme a přejeme sobě toho, aby... byla učiněna přítrž dosavadnímu balamucení ct. obecenstva našeho ve příčině tak nesmírně důležité, jakou jest otázka o pravosti RKho. Protož neváháme kojiti se ani tou nadějí, že se sl. správní výbor Musea království českého energicky postaví v odpor osočování téhož rukopisu..."
V minulosti se obhájcům pravosti Rukopisů dařilo nejednoho kritika umlčet. Tentokrát se historie opakovat neměla. Napadený Gebauer se obrátil hned po 16. lednu na svého o čtyři roky staršího kolegu a přítele, profesora Kvíčalu. Požádal ho o zveřejnění již připravené odpovědi v odborném časopise, ve Filologických listech, jejichž byl Kvíčala hlavním redaktorem. Kvíčala Gebauerův úmysl, vystoupit na vlastní obranu a s kritikou Rukopisů, zásadně podpořil. Nebyl však ochoten zveřejnit ji ve Filologických listech. Místo nich doporučil Gebauerovi Athenaeum a - T. G. Masaryka. Sám před bojem opatrnicky uhnul i s listem, který redigoval. Zato o Masarykovi se při té příležitosti vyjádřil, že "je k boji jako stvořen". Nakonec se oba domluvili, že Gebauer požádá Masaryka, aby přišel 21. ledna v podvečer ke Kvíčalovi k projednání celé věci. To se také stalo. Dohoda, k níž onoho dne všichni tři dospěli, měla tři body: a) Gebauer zveřejní své odborné námitky proti RK a RZ v Athenaeu; b) Masaryk požádá Gebauera zvláštním dopisem o zveřejnění kritického výkladu právě v Athenaeu; c) Kvíčala bude boj, jehož vzplanutí účastníci schůzky očekávali, podporovat neveřejně.
Kostky byly vrženy. Příští číslo Athenaea vyšlo v sobotu 13. února (s datem 15. února) a obsahovalo již oba smluvené příspěvky. Gebauer doprovodil svůj článek, Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, vyznáním:
"Rukopisy Královédvorský i Zelenohorský pokládal jsem za staré a pravé. Pilně jsem prostudoval, co o nich kde bylo psáno, a pilně jsem se staral o to, abych k vysvětlení jejich přispíval; byla to povinnost, souvisící s mým úřadem. Nalezl jsem vysvětlení a výklady k věcem mnohým. Nejraději bych byl nalézal důkazy, že oba texty jsou úplně přesné; ale to se mi nedařilo, naopak odkrývaly se mi nové a nové známky, které budily pochybnosti.
Nemohu vysloviti, jak mi nálezy tyto bývaly trapné a jaký mi způsobovaly zármutek. Bylyť úplně proti mému přání a nadání; bořily, co jsem dotuď měl za pevné a co jsem se strojil upevniti ještě více; a přiváděly mi na mysl, že mi časem nastane povinnosť předložiti tyto věci ku povážení obecnému, - povinnosť zajisté vědecká a vlastenecká, ale spolu těžká a traplivá, poněvadž zpráva nepříjemná nikdy se ráda neslyší." [12]
Masaryk ve smluveném dopise Gebauerovi uváděl, že když četl jeho pojednání o RK v Erschově-Gruberově encyklopedii, byl potěšen a zarmoucen zároveň. Potěšen proto, že ve zveřejnění vzpomenutého pojednání viděl příslib, že "konečně dostane se nám vyšetření Rukopisů našich, které v zájmu pravdy dávno očekávám." Zarmoucen byl proto, že spor, v němž měla rozhodovat věda, byl předložen laickému publiku, a že tudíž opět "kaceřovati budou vášně, kde mluviti má rozum". To byla zjevná výtka Národním listům za to, že zveřejnily Hattalovu urážlivě útočnou obranu RK. Dále Masaryk upozorňoval na nenormálnost a škodlivost situace kdy ti, kdož si dovolují Rukopisy kritizovat nebo o jejich pravosti i jen pochybovat, jsou označováni za zrádce národa. "Kde to žijeme," ptal se, "že nám lidé, kteří surovosť a nevědomosť svou skrývají pod praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo především a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví? Mají snad literární ,šmokové' (narážka na Hattalův výrok v NL) rozhodovati o takových věcech národa? Nedivím se ovšem, že u nás se tak děje, protože ti, kdo povoláni jsou u věcech takových míti slovo, v žalostné netečnosti mlčívají - to nám právě škodí!" - Spolu s odmítnutím útoku Hattaly a redakce Národních listů na Gebauera házel tak Masaryk rukavici i většině českých, ve sporné věci povolaných vzdělanců - za jejich až příliš dlouhé mlčení!
V další části dopisu Masaryk podrobně rozvíjel své představy o tom, jak hodnotu Rukopisů odborně, metodicky prozkoumat. Zkoumána měla být především staročeština Rukopisů. A právě o tuto nejdůležitější práci žádal v dopise Gebauera. Žádoucí byly i rozbory historické, estetické, paleografické a chemické. V očekávání průkaznosti jejich výsledků byl však již poněkud skeptický. - Vědom si psychologických, kulturně politických a morálních důsledků, jež by mohlo odhalení Rukopisů jako falz mít, pomamenal v závěru dopisu: "Každý rozumný člověk želeti bude zklamání, které nás, tuším, očekává; ale je v národě lidí dosti, kteří mají nervy pro zvěst neblahou. Že se nám v cizině vysmějí? Bohužel! Ale doufejme, že jen nerozumní, právě tak, jak zase u nás jen nerozumní věc hájí bez náležité kritiky. Nepochybuji, jak někdo tvrditi může, že čest národa vyžaduje obhájení Rukopisů! Čest národa vyžaduje obhájení resp. poznání pravdy, nic více, a větší jest mravnost a zmužilost uznávající omyl, nežli obhajování omylu, jež třeba celý národ sdílí... Ostatně nesmíme si možnou "hanbu" představovati tak velikou, jen sami poznati musíme, co pravdou a co lží; těch bude v cizině dosti, kteří tuto zmužilost uznají a ocení. Nejsme taky jedinými falzátory..." [13]
První reakce tisku na Gebauerovo a Masarykovo vystoupení v Athenaeu byla celkem věcná. Poměrně obsáhlý informativní referát o Gebauerově článku otiskl již v neděli 14. února staročeský deník Pokrok. Vyslovoval se pro všestranné objasnění všech námitek, jež byly proti Rukopisům, vznášeny. Odstranit pochybnosti byla povolána věda. Gebauerovy vývody v Athenaeu vědecké byly, konstatoval Pokrok, přičemž oceňoval i vědecky střízlivý duch celého Gebauerova článku.
15. února poslal Jul. Grégr Masarykovi dopis. Děkoval mu v něm za zaslaný výtisk Athenaea s příspěvky o Rukopisech. [14] Kritiku falz odmítal. Klid před bojem měl skončit.
Předzvěstí toho, co potom přišlo, mohl být rozhovor, k němuž došlo mezi Masarykem a Hattalou při jejich náhodném setkání 11. února. Masaryk, doprovázen profesorem Rezkem, informoval Hattalu o článcích, jež právě v Athenaeu vycházely a požádal jej, aby Gebauerovi věcným článkem odpověděl rovněž v Athenaeu. Hattala nabídku nepřijal. Naopak, rozohnil se a plný zloby se o Gebauerovi a jeho stoupencích vyjadřoval velmi neuctivě ("pes", "Kvíčalian", "všichni by patřili do kriminálu" apod.) [15] Na nabídku, aby Gebauerovi oponoval v Athenaeu neodpověděl, ani když mu ji Masaryk o dva dny později opakoval zvláštním dopisem. [16] Zato se stal brzy poté hlavním poradcem štábu obránců, který se seskupoval kolem Národních listů a osobně kolem J. Grégra.
Jiná skupina obránců se zformovala kolem Osvěty, měsíčníku vydávaného V. Vlčkem. Jejími hlavními oporami a autoritami byli profesoři historikové: V. V. Tomek a J. Kalousek. Kalousek, ještě zcela nedávno jeden z blízkých spolupracovníků Athenaea, byl mezi obránci rukopisů zvlášť aktivní. Angažoval se hned v několika směrech. Především se podílel na vydání letáku podepsaného V. Vlčkem a rozesílaného již 20. února redakcím časopisů a různým osobám soukromým. Leták kvalifikoval protirukopisné vystoupení Gebauera a Masaryka v Athenaeu jako útok "nejhorší ze všech posavadních" a adresáty vyzýval, aby rozhodně vystoupili na obhajobu "převzácného národního pokladu". [17] Současně připravoval obsáhlou písemnou obranu sporných Rukopisů. První příspěvek s názvem O potřebě dalších zkoušek rukopisů Zelenohorského a Královédvorského měl hotov již 19. února. V Osvětě byl otištěn v březnovém čísle. [18] Byl to vlastně jakýsi nástin strategického plánu zamýšlené obrany. Byl založen především na kategorickém odmítnutí Gebauerových lingvistických námitek jako důkazů podvrženosti Rukopisů, tedy těch důkazů, jimž Masaryk přikládal význam největší! Existenci odchylek v jazyce Rukopisů od jiných, spolehlivě starých památek, lze vysvětlit, tvrdil Kalousek; a sice místem, kde a dobou, v níž byl text Rukopisů skládán. Mnohem výše než důkazy jazykové stavěl rozbory chemické. Jen ty byly s to podvrženost Rukopisů spolehlivě prokázat, soudil Kalousek. Své metodologické premisy se pokoušel podepřít autoritami. Dovolával se především rektora univerzity V. V. Tomka a dále A. Patery, který v roce 1877 pomocí vody a savého papíru zjistil podvrženost většiny glos v Mater Verborum, a měl být tudíž již proto garantem objektivnosti eventuálních chemických rozborů sporných Rukopisů.
V dubnovém čísle Osvěty referoval Fr. Zákrejs, spisovatel a literární kritik, o jiné Kalouskově obranné akci z prvních dnů po vyjití inkriminovaného Athenaea; o jeho přednášce v Učené společnosti, konané 22. února. I tam se pokoušel vyvracet Gebauerovy námitky proti RK v duchu svých později v Osvětě zveřejněných tezí. Zákrejs přitom doplnil Kalouskovu obranu vlastními útoky proti Gebauerovi a Masarykovi. Obvinil je, že se zpronevěřili ušlechtilému apoštolátu české univerzity, že "vkročili na nepřátelský povoz", jehož koly měly být rozdrceny každému Čechu drahé národní památky. Oba kritiky představoval čtenářům jako učence, kteří nepřátelům všeho českého "zasílali kalené zbraně na ubíjení naší historie, naší slovesnosti, našich předkův." Dovolávaje se podpory a souhlasu české veřejnosti, volal na odvážlivce bájného Záboje, který "každého Luděka", který se kdy opovážil proti Rukopisům vystoupit, vždy znova a znova "srazil svým těžkým mlatem!"
Osvěta zůstala po celou dobu nově vzplanuvšího boje o Rukopisy hlavní tribunou části obránců orientovaných převážně staročesky. Jiná skupina obránců se zformovala kolem mladočeských Národních listů a jejich vydavatele Julia Grégra. Národní listy a Grégr to také byli, kdo se v prvních měsících boje proti kritikům Rukopisů uchýlili ke zbraním a způsobům vědecké polemice nejvíce vzdáleným. Grégr otiskoval svůj seriál příspěvků proti kritikům od 4. března do počátku července 1886. Prvních šest příspěvků vydal kromě toho již koncem března jako brožuru pod názvem: Na obranu rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Pod stejným názvem vydal jako druhé vydání v říjnu téhož roku příspěvky všechny. - Na výtku kritiků, že se jako laik pustil do sporu v otázce vědecké, odpověděl demagogicky, že se dal strhnout příkladem Masaryka [19] a že on, Grégr, se v polemice opíral o práce "vysoce cenné autority" - profesora M. Hattaly a řady dalších obránců. [20]
Obrana zveřejňovaná Grégrem byla jen zčásti věcná, podložená argumenty filologickými, historickými či paleografickými. Pokud tomu tak bylo, byli kritikové v nejednom případě nuceni vlastní argumenty hlouběji propracovávat. O věcnou diskusi šlo však obráncům kolem Národních listů jen druhotně. Co především požadovali byla slepá, bezpodmínečná víra v pravost Rukopisů. Kdo se opovážil veřejně pochybovat, dopouštěl se dle jejich úsudku národní svatokrádeže, stavěl se na stranu nepřátel národa a zasloužil proto, aby se s ním podle toho i jednalo. S podporou nečistě burcovaného veřejného mínění měl být takový opovážlivec zatracen a z národního společenství vyloučen.
Prvním krokem k exkomunikaci bylo hrubé znevážení odborné kvalifikace kritiků. Zvlášť frapantním příkladem toho byly útoky proti J. Gebauerovi. Tento vědec, v otázkách staročeštiny a češtiny vůbec nejvýš fundovaný, systematicky a vytrvale pracující, napsal v Athenaeu se skromností jemu vlastní i toto: "Jazyk český všecek znám není, nýbrž známe jej jen částečně; totiž jen potud, pokud je zachován v památkách a pokud ty památky jsou prozkoumány. Proto musíme dopustiti a já ovšem také dopouštím, že v jazyce staročeském bývaly také některé věci a zvláštnosti, kterých nyní neznáme." [21] - A co udělali z Gebauerovy skromnosti Grégr a jeho rádcové? Především vypustili citovanou vedlejší větu, v níž Gebauer v plurále upozorňoval, že známe ("my") staročeský jazyk potud, pokud je zachován v památkách a pokud jsou tyto památky prozkoumány. Dále citovali jen, že "jazyk staročeský všecek znám není." Na základě takto hrubě zkreslené Gebauerovy teze zkonstruovali již lživě demagogický závěr, že "prof. Gebauer staršího jazyka plně nezná..." A poté se již jen demagogicky ptali: "Rozřešují se snad vážné vědecké kontroverzy pouhou neznalostí, několika "kdyby" a podezřívajícím pochybnůstkářstvím?" [22] Tak byl Gebauer, v odborném světě uznávaný vynikající znalec staročeštiny, čtenářům Národních listů představován jako nezodpovědný diletant!!! - A proti němu stavěl Grégr svého prvního poradce ve sporu, M. Hattalu, jehož sám povýšil na vysoce cennou autoritu. Pravda, Hattala si získal v odborných kruzích na počátku své kariéry právem pověst nadějného jazykovědce za své první práce v oboru slovenského i českého jazyka, jež napsal hlavně v padesátých letech. Jako ordinarius na pražské univerzitě (od roku 1861) však odborně ustrnul. V letech osmdesátých již autoritou nebyl, jako vědec byl univerzitními kolegy přezírán. [23]
Vědcům hodným toho jména je cizí pýcha a prázdné mluvení. Nekonečnost tajemství, jež před nimi leží na cestě za poznánÍm pravdy a vědomí vlastních mezí tato tajemství plně poznat, je činí zpravidla skromnými. Hattala osmdesátých let tímto typem nebyl. Vlastní pracovní neschopnost a nedostatečnost kritického ducha zakrýval prázdným mluvením a neomalenou hrubostí vůči každému, kdo se opovážil Rukopisů kriticky jen dotknout a na jeho chyby a nedostatky v práci třeba jen nepřímo poukázat.
Ještě vulgárněji než na Gebauera zaútočili Grégr a jeho rádcové na Masaryka. Poznámky, jako že pan Masaryk v Athenaeu "bral jen vítr ze slovíčkářských trusů svého lingvistického Dioskura", nebo že se chová vůči Rukopisům jako "melouchář", který přistupuje k drahocenným freskám se zednickou štětkou místo s jemným malířským štětcem, [24] patřily ještě mezi slušnější.
Motivace útoků na kvalifikaci kritiků Rukopisů byla průhledná. Laické veřejnosti měli být představeni jako diletanti a navíc lidé nemravní, hodni proto nejen národního opovržení, ale i úplného zatracení. Proto mohli autoři obrany v Národních listech napsat, že "celý ten ošklivý spor o pravosť Rukopisů povstal z osobní nechuti prof. Gebauera k bývalému učiteli a vědeckému odpůrci (míněn Hattala) a že se pod jménem vědeckého zkoumání skrývá "ohyzdná, nízká, závistivá osobní nevraživost." [25] O Masarykovi napsali, že na něm není kromě jména a titulu profesora české univerzity nic českého. Přirovnali ho dokonce k hyeně, která vstupuje do posvátného Pantheonu české kultury, aby v něm "hlodala a zohavila kosti nejslavnějších a nejlepších našich vlastenců." [26] O obou pak, Masarykovi a Gebauerovi, napsali, dovolávajíce se dokonce poměrů pobělohorských, že "přišli jako cizí minéři, aby podryli naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti." [27] A pak již žádali odstranění "škůdců" z univerzity! Neboť: "Který národ by strpěl podobné útoky na kulturní svou práci?" [28] - Opravdu, v celé obraně zveřejňované v Národních listech šlo jejím osnovatelům především o odstranění kritiků Rukopisů z univerzity a, pokud by to bylo možné, z českého kulturního života vůbec!
Poněkud jiné tóny bylo možno v rukopisném sporu sledovat v denním staročeském tisku. Uvedli jsme již, jak reagoval 14. února Pokrok. Když bylo jeho vydávání zastaveno a místo něho začal 21. března vycházet Hlas národa, zachovával i on ve sporu zdrženlivost a jistou míru objektivity. Vážněji do sporu zasáhl až 11. května 1886. Toho dne zveřejnil anketu, v níž se k probíhajícímu sporu vyslovovalo 11 známých osobností českého vědeckého světa a spolu s nimi i vůdce staročechů, F. L. Rieger. Anketa byla uvedena redakční poznámkou: "Neuznali jsme... za vhodné v listu svém do šíře rozpřádati spor, jejž pouze odborná věda trvale rozřešiti může. Hádky o staročeskou gramatiku, o pravost listin a písařské umění v různých starých dobách může přece jen ten s dokonalou soudností sledovati, kdo sám zasvěcen jest v obor té které vědy. Pro čtenáře laiky takové výklady v jádru svém zůstávají z největší části nesrozumitelny."
První byl v anketě citován F. L. Rieger. Nevěřil, že by Hanka či kdokoli jiný byl s to dílo, jakým Rukopisy jsou, vytvořit. Byl přesvědčen o jejich pravosti. Ve víře v ně ho utvrzovala i skutečnost, že v jejich kritice se angažovali vídenští Němci.
Od Riegrova osobního vyznání víry ve sporné památky se velmi lišily zlobné a vůči kritikům urážlivé projevy profesorů V. V. Tomka a J. Krejčího. Tomek vyslovil podiv, že spor mohl vůbec vzniknout. Gebauerovu žádost provést nové chemické zkoušky Rukopisů označil za "bláhovost" a jeho lingvistické námitky za "jalové"! Tomek, v lingvistických otázkách laik, takto "vyřídil" mnohaleté kritické úsilí odborníka, jehož práci ještě donedávna sám vysoko oceňoval. [29] Ještě hruběji napadl Masaryka. V narážce na jeho výhrady k estetické hodnotě Rukopisných básní jej nazval "člověkem lichým", který "způsobem frivolním a cynickým z RK veřejně šašky si tropí". Vůči oběma pak, Gebauerovi a Masarykovi, vyslovil podezření, že s kritikou Rukopisů vystoupili nikoli z důvodů věcných, ale osobních. J. Krejčí se ani nepokoušel svoji podrážděnost a zlobu brzdit. Mluvil o úžasu a hněvu, jimiž "naplnily se útroby" jeho a všech starovlastenců po zveřejnění "lichých nájezdů" proti Rukopisům. Vášnivě volal všechny starší literáty a učitele do boje proti kritikům; do boje, který neměl ustat, pokud "lichost pomluv" nebude postavena "na pranýř nám druhdy neznámého literárního herostratství".
Svou víru v Rukopisy vyslovil v anketě i historik Josef Jireček. Učinil tak ovšem tónem podstatně jiným než Tomek a Krejčí. Přes výhrady, které ke Gebauerovu článku měl, uvedl, že pochybnosti v článku uvedené jsou "docela věcné a optima fide" a dodal, že dle toho se na ně má i odpovědět. - Ještě dizonantněji vyznělo vyjádření paleografa profesora Emlera. Ten podle Hlasu národa nejdříve potvrdil svoji víru v rukopis Královédvorský. O rukopisu Zelenohorském však prohlásil, že existují pochybnosti "do jisté míry podstatné". Přitom to, co bylo otištěno v Hlase národa 11. května jako jeho stanovisko, musela redakce již 12. května opravovat. A protože Emler nebyl s opravami spokojen, byla otištěna 15. května oprava nová, tentokráte Emlerem autorizovaná. Přední český paleograf v ní sděloval čtenáři, že "o stránce gramatické, nejsa k tomu kompetentní, vůbec (jsem) se nijak nevyjádřil." Smysl opravy je jasný. Podstatné pochybnosti o rukopisu Zelenohorském, jež vyslovil 11. května, se týkaly stránky paleografické. Současně se de facto distancoval od útoků na Gebauera za jeho lingvistické námitky proti pravosti rukopisu Královédvorského. - Pozoruhodné bylo i vyjádření historika Hermenegilda Jirečka. 14. května osvědčil v Hlase národa svoji víru v pravost Rukopisů. Současně se ovšem vyslovil pro další srovnávací rukopisná studia a obnovení sporu prohlásil dokonce za vědecky prospěšné! [30]

*

Jak reagovali kritikové na projevy obránců Rukopisů?
Při souhrnném studiu materiálů, publikovaných v době bojů, upoutá rozdíl v metodách, jež obě strany v boji používaly. Kritikové byli již o podvrženosti Rukopisů přesvědčeni nebo o jejich pravosti alespoň vážně pochybovali. To určovalo i jejich způsob boje. Snášeli vždy nové a nové fakty, jež měly jejich přesvědčení podepřít či pochybnosti rozptýlit. Tak jen jazykových, mluvnických chyb proti normám staročeštiny, normám zbudovaným na prokazatelně starých památkách, napočítal Gebauer v textech RK a RZ přes 1000, přičemž úhrnný počet všech slov v nich činil asi 6000. [31] Nešlo ovšem jen o chyby a nesrovnalosti, jež Rukopisy vykazovaly vůči spolehlivě ověřeným normám staročeštiny. V březnovém čísle Athenaea zveřejnil Masaryk článek s názvem: Všeobecná pravidla, dle nichž veřejná kritika literární má posuzovat zkoumání rukopisů K. i Z. V článku upozorňoval, že jakkoli mají lingvistické námitky proti pravosti Rukopisů v celém sporu váhu největší, nelze se omezit jen na ně. Je nutno podrobit Rukopisy i kritice sociologické, kulturně historické, estetické a paleografické. Dále žádal, aby byly zkoumány i okolnosti, za kterých byly nalezeny jakož i otázky, kdo, kdy a kde je složil, sepsal, či složit a sepsat mohl. Masaryk se tak vyslovoval pro komplexní kritické studium památek s cílem zjednat pravdě o nich plně průchod! [32] Athenaeum také od počátku komplexně kritický přístup k Rukopisům sledovalo. Sám Masaryk zveřejnil již v březnovém čísle dva kritické příspěvky: 1. Některé pochybnosti paleografické apod. (200-201) 2. O lyrických básních RKho (202-212). Spolu s J. Truhlářem, J. Vlčkem, J. Vančurou a K. Černým byl spoluautorem i dalšího příspěvku: Srovnání epických básní RK a RZ s novějšími díly literárními. - Z dalších samostatných Masarykových příspěvků v počátcích sporu dlužno uvést ještě alespoň: Příspěvky k aesthetickému rozboru RKho a RZho (v dubnovém čísle, 275-298) a Náčrt sociologického rozboru RKho a RZho (v čísle červencovém, 406-420). Konečně byl hlavním pořadatelem a autorem četných příloh, rubriky glosující různé dílčí otázky, jež se ve sporu třebas jen okrajově objevovaly. Vůbec lze říci, že byl-li Gebauer hlavním odborníkem v kritice lingvistických nesrovnalostí jež Rukopisy obsahovaly, byl Masaryk hlavním dynamickým duchem celého boje, jeho metodologickým usměrňovatelem a organizátorem.
Vedle komplexnosti kritiky byla jejím dalším metodologickým znakem i důslednost. Masaryk ve Všeobecných pravidlech napsal, že "i kdyby znalci žádné nebo jen malé pochybnosti vyslovovali, musely by se RK i RZ přísně vyšetřovati" již proto, že v sérii rukopisů Hankou objevených - a RK mezi ně patřil - bylo již dříve prokazatelně zjištěno několik falz. [33] Pro důslednost v kritice se vyslovoval i Gebauer, když v březnovém Athenaeu upozorňoval, že každý rukopis bude do té doby podezřelý, pokud se znaky vzbuzující podezření neobjasní jako nepodezřelé, nebo pokud nebude podán bezpečný důkaz, že rukopis je beze vší pochybnosti starý, že musí být starý, protože nemůže být nový, a že tudíž výtky podezřelosti jsou vznášeny omylem, neoprávněně (Ath 193).
A metody boje obránců?
Zaznamenali jsem již rozdíly v argumentech i v tónu jejich vystoupení. Přesto i v jejich táboře se ve větší či menší míře prosazoval jistý společný metodologický princip. Byla jím apriorní víra v pravost Rukopisů. Ta u většiny obránců pochybnosti nejen nepřipouštěla, ale logicky diktovala i základní metodu obrany - apologetiku v jejích nejrůznějších formách. Častým argumentem většiny obránců byly autority; známí, převážně již nežijící lidé, kteří za svého života v pravost Rukopisů věřili. Nejčastěji byl vzpomínán Palacký. Protože však tento argument sám o sobě nestačil, snažili se vzdělanější, uvážlivější a slušnější z obránců nacházet i argumenty věcné, filologické, historické, estetické, paleografické apod. Militantnější z obránců se pak uchylovali k nejrůznějším hrubostem, k osočování hlavních kritiků, k jejich zrádcování.
Novum v celém sporu bylo, že ti, kdož s kritikou začali, nezůstali tentokrát v palbě obránců osamoceni, jak tomu bylo vždy předtím v minulosti, od Dobrovského až po Vaška a Šemberu. Vedle Truhláře, Vančury, Vlčka a Černého, kteří se postavili po bok Gebauerovi a Masarykovi již v březnovém Athenaeu, objevovala se v příštích měsících jména další: J. Goll, O. Hostinský, A. Kraus, J. Král, A. Seydler, J. Polívka, M. Opatrný, J. Peisker. Přitom někteří z jmenovaných zasahovali do sporu vícekrát. - Morální posilou, jmenovitě Gebauerovi, byla i adresa 17 posluchačů jeho slovanského semináře, předaná mu 23. března 1886. Podepsaní mu v ní vyjadřovali vysoké uznání a úctu za boj, jehož se podjal; úctu o to větší, že dovedl za svou pravdou stát, i za ni trpět. [34] Koncem roku 1886 získali "atenčíci" spojence i v novém tiskovém orgánu. V prosinci začal vycházet čtrnáctideník Čas, redigovaný Janem Herbenem, Masarykovým o sedm let mladším krajanem a oddaným stoupencem.
Významným způsobem zasáhl do sporu uprostřed léta 1886 historik Jaroslav Goll. Učinil tak nejprve vlastním nákladem vydanou brožurou s názvem: Historický rozbor básní Rukopisu Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. Stručný obsah brožury zveřejnil poté v červencovém Athenaeu. Konfrontací obsahu básní s obsahem různých nesporně autentických historických pramenů (především kronik, mezi nimi zejména kroniky Hájkovy z roku 1541), jakož i s tím, co vůbec mohlo být v Čechách známo v době, do níž byl Rukopis královédvorský obránci řazen a co fakticky bylo známo na počátku 19. století (do r. 1817) dokázal, že sporné památky nejsou tak staré, za jaké jsou vydávány. Některé údaje v básních obsažené nebyly v době, do níž byl vznik Rukopisu královédvorského datován, známy, ba zmíněné události se nikdy nestaly. Tvůrce básní se o nich mohl dozvědět z kronik a jiných pramenů, jež vmikly teprve v době pozdější a při jejichž sepisování pracovala spolu se skutečnými fakty, jež měl kronikář k dispozici, i jeho fantazie. Platilo to zejména o kronice Hájkově. - Svým rozborem zasadil Goll argumentům obránců pravosti Rukopisů ránu z nejcitelnějších. Pokusy některých z nich, zejména historika Kalouska v Osvětě (1886-8, str. 721-736), Gollovým rozborem alespoň otřást, neuspěly, průkaznost jeho důkazů neoslabily.
Spolu s obsahem Rozboru působil i styl, s nímž Goll výsledek své práce veřejnosti předložil. V úvodu k Rozboru informoval čtenáře o překážkách, na něž narážel, když chtěl práci vydat tiskem. Nakladatelé ji odmítali přijmout. Důvod? Strach z důsledků! "Při nynější podrážděnosti obecenstva nelze již z ohledů obchodních vzíti na se vydání spisu," slyšel nejednou. Přitom strach nakladatelů tisknout příspěvky kritiků Rukopisů byl zjevem obecným. Skutečnost, že nakladatel J. Otto vypověděl Masarykovi již v dubnu 1886 vydání Athenaea a že jej Masaryk musel převzít do vlastní režie, mluvila za mnohé. [35] Proto byl i Goll nucen vydat svou studii nákladem vlastním, proto se v ní také distancoval od způsobů boje, jež považoval za nečisté. "Ohlašuji napřed," psal, "nesestoupím do té nekalé arény, odkud hlučí vřava, za kterou se styděti musíme před sebou i před světem." Strůjce vřavy nazval "literární ochlokracií". A na adresu těch, kdo kritiky řadili mezi nepřátele národa, dodával: "Octne-li se jméno moje mezitím aneb i potom na proskripční listině, mne to neleká. Stojí tam na prvním místě jména dobrá, k nimž připojiti svoje sám bych se neodvážil nikdy, jména Dobrovského a Kopitara. Exoriare aliquis nostris ex ossibus ultor!" (Nechť povstaneš, nějaký mstiteli, z našich kostí!)
V úvodu studie poukázal na metodologický princip, jenž mu byl při práci odborným i etickým východiskem. Popsal jej takto: "Důležité problémy vědecké se objasňují a řešívají obyčejně ve sporech a skrze spory. Problémy třeba formulovati napřed, rozřešení se potom sporem dostaviti může a dříve nebo později obyčejně také dostaví. Kdo popírá právo k vyslovení problému, popírá právo ke sporu vůbec. Kde jest autorita tak neomylná, která by prohlásiti směla, že spor možný není, která, kdyby i moc měla mlčení uložiti, obávati by se nemusela, že se dříve nebo později ozve: A přece se točí! Konec sporu se dekretovat nedá, musí sám se dostaviti. Kdy se dostaví, předpovídati nesnadno." [36]
K uvedené stránce Gollova vystoupení nutno dodat, že v únoru 1886, kdy se spor naplno rozhořel, měl jeho autor o pravosti Rukopisu sice jistě pochybnosti, nebyl však ještě plně přesvědčen, že jde o falzum. Jako muž a vědec měl ovšem zájem, aby spor, vlekoucí se již po desetiletí, byl mezi českými vědci řešen a pokud možno jednou provždy vyřešen. Proto se dal po zveřejnění Gebauerova článku do systematické práce. Je možné, že ho k ní vyprovokovala i poznámka v Masarykově únorovém dopisu Gebauerovi, a sice, že v daném sporu budou "nejméně" rozhodovat výklady estetické a historické. [37] Svým rozborem Goll Masarykovi dokázal, že se v odhadu možností historiografie v daném případě mýlil. Významem své kritiky Rukopisu královédvorského se Goll zařadil vedle Gebauera a Masaryka. Vytvořil s nimi základní trojici. Jeho vystoupení bylo v dané chvíli nezastupitelné. Podobně, jako byla nezastupitelná, každá svým způsobem, role Gebauerova a Masarykova.
V polemice s Kalouskovými námitkami proti Rozboru, zveřejněné v říjnovém Athenaeu (1886), Goll také vylíčil, jak se u něho vztah k Rukopisům vyvíjel. Na počátku věřil i on v jejich pravost. Při práci na Rozboru se však i jeho víra, již dříve otřesená, rozplývala, až ji vystřídalo přesvědčení, že Rukopisy jsou falza. [38]
Červencové číslo Athenaea, v němž Goll poprvé do sporu zasáhl, bylo vůbec obsažné. Rukopisné polemice v něm bylo věnováno 77 z celkového počtu 86 stran. Vedle příspěvku Gollova upoutal zejména příspěvek O. Hostinského Glosy ke sporu o Rukopisy. Svým obsahem byl stručným pojednáním o metodě estetiky jako vědy. Kladl si i otázku možností estetiky při zjišťování doby vzniku literárních textů vůbec a Rukopisů, o něž byl veden spor, zvlášť. V té souvislosti Hostinský zdůraznil, že při zkoumání pravosti sporných památek kritika čistě estetická nemůže mít slovo rozhodující, že to přísluší kritice filologické a historické! Nicméně poznatky estetiky mohou být filologickému a historickému zkoumání k užitku.
Dále zaujal Hostinský stanovisko k hlavním argumentům obránců. Poukázal na to, že někteří z nich pod přívalem filologických důkazů připustili, že jazyk Rukopisů není bezúhonný (např. Kalousek a Josef Jireček). Zjištěné nesrovnalosti však zlehčovali tím, že je vydávali za "zvláštnosti", jež mají být teprve vysvětleny. Kategoricky však odmítali uznat je za důkaz podvrženosti Rukopisů. Hostinský kvalifikoval toto stanovisko jako ústupové. Logicky z něho plyne možnost tří alternativ: Rukopisy mohou být staré, ale nemusí; mohou být tudíž i podvrženy! Takový trojalternativní soud je možný - soudil Hostinský - toliko jako soud pracovní. Potřeba "zvláštnosti" objasnit a spor tak nezvratnými důkazy rozhodnout trvá!
Obšírněji se zabýval pokusy obránců vydávat za důkaz pravosti Rukopisů ty či ony autority, jež v ně věřily. K hodnotě takového důkazu poznamenal: "...jest nejpohodlnější a také od těch veden býti může, kteří o přesné metodě literární historie nemají třeba ani tušení. Vždyť řadou jmen z jakýchkoli příčin vážených snadno lze oslepiti zraky velkého obecenstva a slepá víra nastupuje pak místo nepředpojatého soudu. [39] Za autoritu ve vědě uznával Hostinský toho, kdo se v celé řadě známých a kontrolovaných případů osvědčil jako důkladný badatel a soudný myslitel a kdo - to bylo v daném sporu zvlášť důležité - v novém případě téhož oboru prokázal své schopnosti znovu tím, že výsledky svého bádání a příslušné soudy předložil přísné veřejné kritice a před její odbornou částí je obhájil. Kdo takového jednání schopen není, nemůže být za autoritu považován. Tím spíše nemůže být autoritou neodborník, neschopný samostatně tu či onu otázku řešit. - Ve vztahu k otázce rukopisné vývody Hostinského znamenaly, že odborník v minulosti sebevýtečnější přestával být odborníkem, nebyl-li schopen se vědeckými metodami vyrovnat s novými, vědecky fundovanými pochybnostmi, vznášenými proti jejich pravosti.
Uvedenými úvahami se dostal k tehdy zvlášť žhavé otázce: vztahu vědecké autority k omylu. Vyslovil se jednoznačně pro samozřejmost práva na omyl i ve vědě a pro jeho veřejné přiznání. Napsal: "Ani největší badatel neváhá změniti své přesvědčení, jakmile nahlédnul, že nový materiál, nové důvody nezbytně toho vyžadují; vždyť přiznání omylů zakládá se na nejkrásnějších ctnostech učencových, na jeho pravdomluvnosti a skromnosti, nemůže proto nikdy býti skvrnou na jeho cti! Nabádal, aby se nezapomínalo, že při každém soudu autority jde tak jako tak nakonec toliko o pravděpodobnost, o nic více. "Dokonalou jistotu," uzavíral, "mohla by patrně zaručiti pouze naprostá neomylnost - a té na vědě a jejích pěstitelích přece nebude požadovati, kdo jen poněkud zná historický rozvoj kterékoliv nauky vědecké."
Hostinského úvahy o autoritě měly vedle svého širšího polemického poslání i záměr speciální. Víme, že Hattala již v lednu toho roku v Národních listech napsal, že uznat Rukopisy za falza by znamenalo rozdělit vedoucí osobnosti národního obrození "na hlupáky a podvodníky" a víru v Rukopisy za "přirozenou dceru podvodu a hlouposti". Tuto svou "obranu" po vypuknutí sporu na veřejnosti v různých obměnách nejednou opakoval. [40] (Podobně argumentovali i někteří jiní z obránců.) Hostinský, aniž Hattalu jmenoval, kvalifikoval podobné výroky jako fráze a neurvalá epiteta. Vedoucí české obrozence vzal proti podobným frázím v ochranu. Uvedl, že tak jako nikdo z velkých mužů vědy nebyl neomylný, nebyli neomylní ani Palacký, Šafařík, Jungmann a jiní. Jejich velikost nebyla podmíněna tím či oním omylem, jehož se mohli dopustit. Byla zbudována na jejich celoživotním díle. A to bylo takové, že ten či onen omyl byl proti němu ničím. Stejně rozhodně odmítl i Hattalou šířené obavy z údajné hanby, jež měla dopadnout na český národ, budou-li Rukopisy identifikovány jako falza. V té souvislosti se dovolával soudu Gastona Parise, známého francouzského literárního historika, který již v roce 1879 psal v Revue critique se sympatiemi o českém národě právě proto, že zjistil, že jeho osvícená část se připravuje Rukopisy jako falza obětovat. Odhalení falz mělo, soudil Paris, dodat národu více cti, než kolik mu jí mohly poskytnout "naivní padělky pokolení nyní již vymizelého." [41]
V závěru příspěvku Hostinský sděloval, proč se i on rozhodl ve sporu veřejně vystoupit. I jeho generace byla vychovávána ve víře v Rukopisy muži, jimž věřila na slovo. Teprve pozdějším studiem sporů byl v této víře zviklán. Velmi na něj zapůsobil zejména spis Vaškův. Převrat v nazírání na Rukopisy pak v něm dokončil průběh sporu po vyjití únorového Athenaea. Pověstnou poslední kapkou se stala hrubost, s níž byl spor se strany některých obránců veden. Ta způsobila, že se rozhodl veřejně vystoupit. [42]

ROZCHOD (A SMÍR) S PROFESOREM KVÍČALOU

Důležitou roli v celém sporu bylo souzeno hrát profesoru Kvíčalovi. V prologu k němu byl aktérem prvořadým. On Gebauerovi navrhl, aby svůj článek, požadující nové zkoumání Rukopisů, nabídl ke zveřejnění Masarykovi v Athenaeu, když jej předtím odmítl uveřejnit v Listech filologických, jejichž šéfredaktorem sám byl! On také k sobě Masaryka pozval, aby mu návrh tlumočil. V očekávaném sporu pak přislíbil oběma, Gebauerovi i Masarykovi, podporu.
Když boj začal, Kvíčalova podpora nepřicházela. Místo ní otiskl Hlas národa 25. dubna zprávu, z níž bylo zřejmé, že se Kvíčala od Gebauera a Masaryka distancoval. Redakci Hlasu národa pověřil, aby dementovala zprávu Koruny české, kolínského listu, podle níž i on souhlasí ve sporu s Gebauerem. Navíc sdělovala redakce veřejnosti, že Kvíčala má výhrady k oběma bojujícím stranám a že své stanovisko brzy objasní. - Smysl zprávy byl jasný. Kvíčala se rozhodl Gebauera a Masaryka v boji, který po dohodě s ním a s jeho požehnáním začali, nejen opustit, ale postavit se de facto proti nim, aniž by se předtím byť jen pokusil jim své výhrady k jejich způsobu boje sdělit. [43]
Gebauer s Masarykem, vystaveni masívním útokům obránců, přijali Kvíčalovo chování jako zradu. Zvlášť těžce je nesl Gebauer. Vztah mezi ním a Kvíčalou byl od roku 1873 velmi blízký. I obě jejich rodiny se stýkaly... Roztrpčen byl i Masaryk. Jeho bojovnější duch mu však umožňoval snášet zklamání lépe. A nakonec se rozhodl - jednat!
7. července 1886 poslal Kvíčalovi dopis. Vyzval jej, aby se veřejně k Rukopisům vyslovil, tak jak byl učinil před Gebauerem a Masarykem při jejich předchozím setkání. Pro případ, že tak neučiní, upozorňoval, že má "zevrubný protokol" ze schůzky z 21. ledna a že na jeho základě v Athenaeu zveřejní, jak k otištění Gebauerova článku došlo.
Kvíčala Masarykovy výzvy nedbal. Neodpověděl ani na dva domluvené dopisy Gebauerovy. A tak Masaryk otiskl v červencovém Athenaeu doslov, jímž Kvíčalu desavuoval. V úvodu Doslovu odpovídal na otázku, proč on, Masaryk, do sporu vstoupil. Hlavně proto, že "poznav záhy podvrženost obou Rukopisů, zároveň jsem poznal, že v českém národě nebude pravé vědy a kritiky, pokud falze nebudou odstraněna..." Dále objasňoval, jakou roli sehrál při jeho rozhodování Kvíčala: "Prof. Kvíčala (podtrhl Masaryk) totiž pozval mne 21. ledna k sobě, vyložil mně obsah článku prof. Gebauerova, jejž už několik dní u sebe měl, a vyzval mě k uvažování, co díti se má. Poznal ovšem - prof. Kvíčala - že článkem prof. Gebauera rukopisy nadobro jsou ztraceny; také prof. Kvíčala sám prohlásil, že už 25 let v rkpy nevěří. (Z jakých svých důvodů, neřekl.) Uvažovali jsme tedy, má-li se článek vůbec uveřejniti a kde. Oběma nám bylo jasno, že článek uveřejněn býti musí, aby se té impiae piae fraudi konec učinil; šlo tedy o to, kde a jak. Promluvili jsme o všech možnostech, zejména, má-li článek uveřejněn býti v Listech filologických anebo v Musejníku, aneb má-li se předložiti nějaké kommisi povolaných soudců (prof. Kvíčaly samého, pp. Tomka, Jirečka, Tieftrunka, Emlera). Po zralé úvaze ustanoveno, že má býti uveřejněn v Athenaeu. Tak se i stalo a vyšel tedy prvý článek prof. Gebauera v Athenaeu (str. 152), revidovaný od prof. Kvíčaly." Informativní část Doslovu doprovodil Masaryk poznámkou: "Jsem zatím hotov. Vidí každý, že nynější spor ze strany naší a specielně mé byl ze samého počátku promyšlený a že se nám nejednalo o zbytečné rozčilení národa, ale že jsme se po zralém uvážení odhodlali vykonati, co kdysi vykonáno býti musilo."
Kvíčaly se Doslov velmi nepříjemně dotkl. Proto již 18. července, tři dny po vyjití Athenaea, otiskly Národní listy jeho obsáhlé Zasláno. (Téhož dne je otiskl i Hlas národa.) Kvíčala v něm označil Masarykovu verzi schůzky z 21. ledna za nedůkladnou a nesprávnou, za "lapsus memoriae". Namítal, že šlo o schůzku důvěrnou a že Masarykovi nedal ke zveřejnění rozmluvy souhlas; že Masaryka na schůzku nepozval z vlastní vůle (!), ale na žádost prof. Gebauera, že sám navrhoval, aby Rukopisy byly předloženy ke zkoumání shromáždění notáblů české vědy a literatury, s čímž Gebauer a Masaryk nesouhlasili. Potvrdil, že Gebaueruv článek předem četl. Odmítl však, aby opravy, které v něm navrhl provést, byly označeny jako "revidování" článku. Potvrdil i to, že považoval Masarykovy články v Athenaeu ke sporu zveřejňované za "nedůležité a téměř bezcenné" a že se s tímto míněním nijak netajil. Odmítl, že byl vedle prof. Gebauera označován za hlavntno činitele v zahájení sporu. Popřel, že by byl měl vliv na Masarykovo jednání. Přiznal jen, že o pravosti Rukopisů pochyboval a že o ruzných jejich záhadách s Gebauerem "již od více let často rozmlouval". - Aby zdůraznil své distancování od celého sporu, uvedl, že neměl tušení o obsahu a tónu Masarykova dopisu Gebauerovi a že nevěděl nic o článcích, otiskovaných v dalších číslech Athenaea.
Důležité místo v Zaslánu měl konečně Kvíčalův poukaz na rozhovor, který měl nedlouho předtím s prof. Bělohoubkem, expertem, který právě zkoumal Rukopis královédvorský chemicky a mikroskopicky. Kvíčala veřejnosti sděloval, že tento rozhovor jej přiměl k tomu, aby na svém dávném přesvědčení o nepravosti Rukopisů netrval a aby připustil naopak možnost, že jsou pravé. Vzdělaný a zkušený filolog se tak ve sporu o stáří literární památky vzdával vlastního soudu a přijímal soud chemika, navíc soud nehotový, předběžný; Bělohoubek v té době zkoušky ještě nedokončil.
Gebauer odpověděl Kvíča1ovi Zaslánem 22. července v Hlasu národa. Především se cítil dotčen jeho poznámkou, podle níž se on, Gebauer, dostavil na schůzku 21. ledna, aniž na ní byl očekáván. Považoval to za veřejnou urážku. Proto se rozhodl odpovědět. - V úvodu Zaslána vzpomněl, jak již od roku 1874 s Kvíčalou častokrát diskutoval o množících se pochybnostech, jež v něm kritické studium Rukopisů vyvolávalo. K meritu sporné schůzky pak uvedl, že prof. Kvíčala mu iniciativně navrhl, aby se svým článkem vystoupil v Athenaeu a současně slíbil, že s Masarykem sám o věci promluví. O Masarykovi se při té příležitosti vyjádřil, že "je k boji jako stvořen." K tomu Gebauer dodával: "Já jsem viděl a rozuměl, co se stalo: prof. Kvíčala zpočátku sliboval, potom odkládal a nakonec substituoval za sebe prof. Masaryka!" (podtrženo v Hlase národa).
Dále Gebauer dementoval Kvíčalovo tvrzení, že pokud on, Kvíčala, do textu článku zasahoval, pak jen způsobem, který požadavek nových zkoušek Rukopisů zmírňoval. Aby dokázal opak, citoval Gebauer v Zaslánu ukázky korektur, vepsaných do rukopisu Kvíčalovou rukou. Dvě z nich zněly:

K mužům nestranně soudícím, kteří by platný úsudek mohli pronésti, nikterak pana Hattalu nelze počítati; neboť to již dávno zjištěno jest, že pan Hattala k věcnému uvažování není způsobilý a jen příležitost k osobním útokům vyhledává. Táži se všech badatelů, jimž o poznání pravdy jde, zdali povídání páně Hattalovo v Národních listech uveřejněné lze za seriózní úvahu pokládati? Já doufám, že dojdu poučení od mužů, jako jsou Jireček, Tomek, Tieftrunk..., od pana Hattaly nelze žádného poučení očekávati, nýbrž jen osobní útoky a inzulty.
......
Dokáže-li zkouška chemická a paleografická starobylost RK, pak bude třeba pochybnosti filologické tomu podříditi a vyhledávati prostředky k vysvětlení těch odchylek, které se v příčině jazykové vyskytují. Nynější však stav jest nesnesitelný a žádným lichým tlacháním, za jakéž ukázky Hattalovy pokládati se sluší, žádným kaceřováním a terorismem tato nesnesitelnost se neodstraní; ta se jen důkladnou a uspokojující zkouškou chemickou a paleografickou odstraniti může, a vyžaduje-li se důrazně tato zkouška, jest to skutečná petition of right.

Kvíčala odpověděl v Hlasu národa již 23. července. Od dosavadního blízkého přítele Gebauera se odvracel. Hledal cesty k Hatta1ovi, člověku, který pro něj byl ještě včera lichým, neseriózním, agresívním tlachalem! Vinu za zveřejněné protihattalovské výroky a soudy svalil na - Gebauera. Dal prý se zmást jeho údajnou osobní protihattalovskou předpojatostí...! - Jak se dal snadno "zmást", tak rychle, ba ještě rychleji ze svého "zmatení" prohlédl. Stačilo mu k tomu, aby si o velikonočních svátcích důkladněji, jak psal v Hlase národa, přečetl Hattalovu obranu Rukopisů, uveřejněnou na přelomu roku, tedy před započetím sporu, v Národních listech. Na základě tohoto nového "poznání" se rozhodl do probíhajícího sporu zasáhnout na zcela opačné straně, než jak se zavázal 21. ledna na schůzce s Gebauerem a Masarykem. Zamýšlený příspěvek ohlásil pro "nejblíže příští" sešit Listů filologických. Sliboval, že poukáže na "záslužnost" Hattalových článků, a tak mu poskytne jako kolega kolegovi "nejvýmluvnější satisfakci". Naproti tomu sliboval vyvrátit "ledacos a snad mnoho" z článků Gebauerových! - Zůstal jen u slibu, ohlášený článek nikdy nezveřejnil!
Na Kvíčalovy úhybné manévry reagoval poté Masaryk. Učinil tak letákem, datovaným 24. července a rozesílaným poštou vybraným adresátům. Text letáku zveřejnily 25. července i Národní listy. Na snahu vyvléci se ze spoluodpovědnosti za zveřejnění Gebauerova únorového článku Masaryk Kvíčalovi odpovídal: "Všichni tři, Vy, profesor Gebauer a já, zavázali jsme se, že pravdě o Rukopisech zjednáme průchod. Jak toho dovésti, pilně jsme uvažovali i zdálo se Vám býti prospěšným, abychom my dva vystoupili veřejně, Vy že budete z pozadí pomáhati. Plán celkový - jen se rozpomeňte!! - do podrobností byl osnován, - a teď se odvažujete říci, že jste vedle nás nebyl také hlavním činitelem?" - Jako neodůvodněnou odmítl Masaryk Kvíčalovu výtku, že v Athenaeu zveřejnil obsah jejich soukromé rozmluvy z 21. ledna. Nešlo o důvěrnou schůzku, odpovídal Masaryk. Dostavil se ke Kvíčalovi, když jím byl pozván jako redaktor Athenaea. V samém pozvání byl tudíž obsažen záměr získat Athenaeum jako tribunu pro zamýšlené zveřejnění Gebauerova článku! Masaryk neměl proto důvod považovat schůzku za důvěrnou a Kvíčala něco podobného od něho ani nežádal. Dále Masaryk odmítl i Kvíčalovu verzi jeho přiznání, že měl "od více let" pochybnosti o pravosti Rukopisů. Připomněl mu: "O své újmě jste se na schůzce přiznal, že již 25 let v Rukopisy nevěříte - neřekl jste, že pochybujete..." Nakonec ho obvinil z chytráctví a obojetného chování. "Vy jste příliš rozumný, abyste váhy prof. Gebauerových důvodů nebyl poznal; Vy jste však i chytrý. Ale při vší chytrosti zmýlil jste se. Kdyby se totiž námitky prof. Gebauera jednoduše byly akceptovaly, byl byste i veřejně již 25 let - pravím: 25 let! - v Rukopisy nevěřil, kdežto prof. Gebauer teprve od krátké doby nevěří - toť všechna Vaše filosofie rukopisná. Proto měl jsem já jíti do "boje" pod Vaším tajným velením. Jste špatný generál, netrpělivý... Vy jste... přiznati se chtěl, až by bylo po boji. Podrobil jste se populárnímu mínění, a proto teď se nepamatujete, co jste napsal, co jste mluvil... Připojil jste se k tomu velikému množství a z ,kolegiálnosti' nemluvíte teď pravdu a všanc dáváte svou vědeckou reputaci..."
Kvíčala odpověděl oběma kritikům obsáhle v Národních listech a v Hlase národa 10. a 11. srpna. [44] Podstatu Gebauerových a Masarykových výtek nebyl s to popřít. Proto se pokoušel odvést pozornost čtenářské veřejnosti od podstaty sporu tím, že dokazoval, že nebyl jeho inspirátorem! To ovšem ani Gebauer ani Masaryk netvrdili. Žádali na něm jen, aby se nezbavoval spoluzodpovědnosti za to, na čem se všichni tři 21. ledna dohodli a podle toho se také choval. - Úhybné bylo i Kvíčalovo obšírné poukazování na to, že nenese zodpovědnost za obsah Masarykova dopisu v únorovém Athenaeu a za další příspěvky v časopise ke sporu zveřejňované. Nikdo mu takovou zodpovědnost nepřipisoval. Masaryk v Otevřeném listě 24. července výslovně uváděl: "Jste spoluzodpověden za uveřejnění prvního článku prof. Gebauera v Athenaeu." (podtrženo J.O.)
Svou obranou si Kvíčala neposloužil ani v táboře obránců Rukopisů. Když Národní listy 25. července komentovaly zveřejnění Masarykova Otevřeného listu, oslovovaly i Kvíčalu spolu s Masarykem a Gebauerem s despektem: "páni vědátoři"! M. Červinková si v oněch dnech zapsala do svých záznamů po rozhovoru s prof. Randou: "Randa pravil, že vyjádření Gebauerovo činí dojem pravdy a že Kvíčala vlastně lhal a že vystoupení Masarykovo původní proti Kvíčalovi (míněn Doslov v Athenaeu - J.O.) bylo vlastně mírné. Když se věci tak měly, měl Kvíčala mlčeti." [45] - Jak se na Kvíčalu díval jeho staročeský univerzitní kolega a současně jeden z čelných obránců v rukopisném sporu, prof. Kalousek, o tom vypovídá jeho dopis F. L. Riegrovi z 28. července 1887. Kalousek v něm Riegrovi připomíná, že Kvíčala ještě nedávno držel na univerzitě s masarykovci a že i jako poslanec strany "náležíval k nejméně spolehlivým stoupencům Vašnostiným". Nakonec se ovšem za Kvíčalu u Riegra přimlouval: "Když nyní máme společný interes a společné nepřátele, musíme státi jeden za všechny a všichni za jednoho." Masaryka a jeho stoupence nazýval Kalousek v dopise shodně s Kvíčalou "masarykovskou bandou". [46]
Na univerzitě měl Masaryk pocítit zlobu obránců Rukopisů zvlášť nepříjemně již 27. května 1886. Toho dne hlasoval profesorský sbor filozofické fakulty o návrhu na Masarykovo jmenování řádným profesorem v souladu se slibem, který mu byl dán v roce 1882, když do Prahy odcházel. Iniciativní návrh na jmenování podepsalo již 4. února 1886, tedy ještě před vyjitím kritického únorového čísla Athenaea, sedm členů sboru: J. Durdík, J. Kvíčala, V. Strouhal, J. Goll, J. Gebauer, L. Čelakovský a A. Seydler. K vypracování formálního návrhu byla ustavena komise ve složení: Durdík, Kvíčala a Seydler. Když se sbor po různých odkladech celé věci 27. května sešel, aby o ní rozhodl, bylo jeho sezení zatíženo atmosférou rukopisnou. Z deníku přítomného člena sboru J. Jirečka se dovídáme, že na schůzi bylo "příšerné" ticho, že členové sboru se dívali buď pod stůl nebo na strop, že Kvíčala nevěděl, kam se má dívat apod. Doporučující návrh přednesl pak jménem komise J. Durdík. O reakci přítomných na návrh si Jireček do deníku poznamenal: "Debaty nebylo, ledaže Studnička a Hattala poukázali k tomu, že v komisi nebyl zastoupen třetí filozof sboru, Lindner, ale nechalo se toho... Hlasování bylo tajné, lístky, 11 proti 11! Proti hlasovali, jakož bezpečně víme: Tomek, Hattala, Krejčí, Studnička, Čelakovský, Frič, Vrba, Šafařík, Kalousek, Jireček, O. Novák. Pro: Kvíčala, Durdík, Seydler, Gebauer, Strouhal, Goll, Rezek, Král, Vejdovský, Hostinský, Jarník." [47] - Nerozhodný výsledek hlasování se rovnal zamítnutí návrhu. Slib řádné profesury do tří let, daný Masarykovi při jeho odchodu z Vídně do Prahy, nebyl splněn. Nelibost a zloba, již vůči Masarykovi chovali někteří členové sboru již dříve za jeho kritickou činnost v Athenaeu a hlavně pak za jeho roli ve sporu o Rukopisy, si našla v hlasování svůj ventil. Na řádnou profesuru musel Masaryk čekat dalších víc jak deset let. Jmenován byl až k 1. lednu 1897. [48]
Spor Masaryka a Gebauera s Kvíčalou v letních měsících 1886 situaci ve sboru dále vážně zhoršoval. Přitom obě sporné strany ohlašovaly své úmysly v polemice veřejně pokračovat. Za této situace se chopil iniciativy nově zvolený rektor univerzity, profesor Ott. Pokusil se obě strany smířit nebo alespoň přimět ke zdrženlivosti. Za tím účelem se rozejel kolem poloviny srpna za Gebauerem do Mlázovic, kde dlel s rodinou na dovolené. Z Gebauerových zápisků se o jeho návštěvě dovídáme: "Byl jsem žádán od rektora prof. Otta (vážil proto schválně cestu z Nov. Města n. M. ke mně do Mlázovic), abychom spor s Kvíčalou podle možnosti uklidili." Dále si Gebauer poznamenal, že jistý zájem na smíru projevil i Kvíčala. Příslušné vzkazy vyřizovali Goll a Seydler. Nakonec přišel i Kvíčala sám. [49]
O smíru jednat byli ochotni i Gebauer a Masaryk: Kladli si však podmínky. Žádali, aby Kvíčala veřejně přiznal, že nepostupoval správně. Vypovídají o tom jak Gebauerovy zápisky [50], tak zejména dva Masarykovy dopisy Gebauerovi z 23. srpna 1886. V prvním z nich Masaryk píše: "Já Kvíčalu odpovědi velmi určitě neušetřím, vůbec postupovati budu, jak jsem počal." A dále: "Víte, jak k Doslovu přišlo a jak se choval, za to teď trpí. Myslím, že se nevyjasní naše situace a že nevybředneme z louže, kdybychom teď opětovně paktovali se a věci nechávali v tom českém pološeru. - Inu, jediný je pro Kv. prostředek: se mnou - ve Vaší snad přítomnosti - upřímně (podtrhl Masaryk) promluviti; snad bychom pak našli cestu, kterou se věc poněkud dá napravit. Avšak náprava je nesnadná, a vyžadovala by nutně Kv. pomoci veřejně pronesené." [51]
V druhém dopise z téhož dne se Masaryk vyjadřoval o zprostředkující úloze profesora Otta:
"Abych upřímně řekl, zpráva o zakročení Ottově mne nijak nepotěšila, ale je mi novým důkazem naší mizérie: co p. Ott vlastně chce udělati? Teprve teď, stav se rektorem, počíná se starati, kdežto starati se měl, jako všichni, již dávno... Copak chtí ti pánové? Aby se psalo bez narážek a urážek? Pokud se mně týká, necítím se ničím vinným. Prostudoval jsem teď o prázdninách každé slovo, jež jsem napsal, sestavil jsem si všecko, co tzv. obránci řekli, a vidím, že jsem nikterak nebyl drzým; vidím ovšem, že jsem mluvil určitě, a tak i dále, pokud vůbec mluviti budu, učiním, - jinak - alespoň tak soudím - nám v našem mravním kolísání není pomoci."
Z další Masarykovy korespondence s Gebauerem je zřejmé, že v celém jednání o smír záleželo hlavně na tom, zda bude Kvíčala ochoten splnit jisté Masarykovy podmínky. Podle dopisu z 10. září očekával od něho zejména prohlášení: 1) že k vážným Masarykovým výtkám nemá co polemického říci; 2) že schůzka 21. ledna proběhla tak, jak o ní referovali Masaryk a Gebauer; 3) že Masaryk nepsal ve sporu příkře; a konečně 4) že projeví lítost nad vlastním vystoupením. Masaryk byl rozhodnut na těchto podmínkách trvat, jak uváděl v dopise, ne z osobního záští, ale proto, že "věc trapná vyžaduje jasnosti" a že "my nevybředneme z naší prolhanosti, když alespoň jedním příkladem pravdě sans phrase se nedá průchod". - O tom, jak vážně Masaryk svá slova myslel, svědčí skutečnost, že měl již napsánu odpověď na Kvíčalovu srpnovou Obranu. Ve chvíli, kdy za ním Kvíčala přišel o smír žádat, se tato odpověď již tiskla. Od jejího zveřejnění však Masaryk nakonec upustil.
V poslední fázi jednání se oba soupeři, Masaryk a Kvíčala, setkali několikrát osobně. Závěrečná schůzka všech tří účastníků jednání z 21. ledna se pak konala 13. října večer v Gebauerově bytě. Smír byl uzavřen! [52] Dohodnuto bylo i Kvíčalovo prohlášení pro veřejnost, - i s doprovodným prohlášením Masarykovým a Gebauerovým. Obě stanoviska byla otištěna již v říjnovém Athenaeu v této podobě:

Pan profesor Kvíčala píše redaktoru Athenaea takto:
"O věcné stránce, jak řečeno, budeme jednati jinde. Co však osobního sporu se týká, lituji nedorozumění, které bylo příčinou tohoto sporu. Soudil jsem totiž dle Vašich vyhlášení, že mne vydáváte za strůjce boje proti Rukopisům; seznav však, že jste toto nepomýšleli, myslím, že ona naše porada, o které je řeč ve Vašem Doslovu (v červencovém čísle Athenaea) přestává býti předmětem veřejných výkladův...
J. Kvíčala."

Text prohlášení Kvíčalových odpůrců zněl:

"V našich... vyhlášeních jsou ještě některé jiné sporné věci, kterých pan prof. Kvíčala v listě svém se nedotýká. Myslíme ovšem, že i tu tvrzení naše jsou správná. Ale p. prof. Kvíčala míní, že by diskuse o těch věcech neprospěla, a proto i my jich nebudeme vzpomínati a pokládáme osobní nepohodnutí, které mezi námi a p. prof. Kvíčalou bylo, položeným zde vyjádřením p. prof. Kvíčaly za uklizené.
V Praze, dne 13. října 1886.
J. Gebauer a T. G. Masaryk." [53]

Smír to byl hubený. A nebyl uzavřen ani na "čistém stole". Prohlášení vypovídá o tom, že shody bylo dosaženo v jednom jediném bodě: totiž, že Gebauer a Masaryk nevydávají profesora Kvíčalu za strůjce boje proti Rukopisům a že schůzka z 21. ledna přestává být mezi oběma stranami předmětem veřejných sporů. Kvíčala tedy neustoupil tak daleko a v takové šíři, jak si přál Masaryk v dopise Gebauerovi z 10. září. Nicméně Prohlášení ústupem bylo i dle Masarykových představ; bylo oním "alespoň jedním příkladem", který zjednával pravdě průchod. - Mnoho ovšem neustoupil ani Masaryk. Byl nadále rozhodnut Kvíčalovi (s Gebauerovou podporou) neslevovat. V tom byl smysl onoho "jsou ještě některé jiné sporné věci, kterých pan prof. Kvíčala v listě svém se nedotýká". Budoucnost měla ukázat, jak se za tohoto stavu bude vztah zejména mezi Masarykem a Kvíčalou vyvíjet dál.

SCHAUEROVY NAŠE DVĚ OTÁZKY

Počátkem jara 1886, v době, kdy byl v Národních listech publikován seriál článků Grégrovy obrany Rukopisů, propustil Grégr ze služeb svého deníku jednoho z mladých redaktorů, Jana Herbena. Důvod propuštění podle vypovídacího listu: měl za něj lepší náhradu. Skutečný důvod byl však zřejmě jiný. Herben měl přátele mezi lidmi, kteří psali své kritiky Rukopisů do Athenaea, přičemž mezi ně mohl počítat i o 7 roků staršího krajana a šéfredaktora listu, profesora Masaryka. Herben se také netajil tím, že s obranou Rukopisů, tak jak ji předváděl Grégr, nesouhlasí. Navíc sám publikoval v jiném listě - Naše hlasy - vlastní příspěvky ke kritice Rukopisů. Nesouhlas s postoji a způsoby majitele Národních listů byl z nich až příliš zřejmý. [54] Pravý důvod Herbenova vypovězení byl tedy nasnadě.
Herben měl v Praze kruh přátel, kolegů, s nimiž ještě nedávno studoval na univerzitě. Patřil mezi ně J. Vlček, F. Jokl, F. Táborský, J. Peisker, A. Kraus a další. [55] Všichni stáli na straně kritiků Rukopisů. J. Vlček byl téměř pravidelně autorem, někdy spoluautorem kritických příspěvků v Athenaeu. - Ocitnuv se po vypovězení z Národních listů bez zaměstnání, dohodl se Herben brzy s přáteli, že budou vydávat vlastní časopis, čtrnáctideník, přičemž on bude jeho hlavním redaktorem a vydavatelem. Časopisu dali jméno ČAS. Jeho první číslo vyšlo 20. prosince.
Jaký byl program Času? - Když měl Herben později na tuto otázku odpovídat, napsal: "Nevím, co říci. Naším válečným heslem bylo: Řezat, řezat a řezat! Řezat všechno, co jsme nenáviděli, řezat všechno co bylo podle našeho přesvědčení nepočestné, nepravdivé a shnilé. Tenkrát nebylo kdy mnoho filozofovat, a proto sotva kdo z nás myslil dál nežli na to: rozbíjet a ničit starý svět, aby na troskách jeho vykvetl svět lepší..." K tomu dodával: "Nemysli si však nikdo, že nás opájela domýšlivost reformátorská. Nikoli, byli jsme skromní (!? - J.O.), znali jsme své síly, ale nechtěli jsme se dát šlapat a měli jsme tenkrát kuráž říkat své mínění." [56] (podtrhl J.O.)
Vzbudilo-li první číslo nového časopisu pozornost politické veřejnosti jako celek, platilo to dvojnásob o jeho úvodním článku Naše dvě otázky. Byl podepsán šifrou H. G. Patřila Hubertu Gordonu Schauerovi. [57] Otázky ohlašované v titulku článku zněly:
Co jest úkolem našeho národa?
Jaká je naše národní existence?
V úvodu článku Schauer zdůvodňoval, proč je klade. Vycházel z premisy, že česká politika trpí neujasněností programu, ne-li vůbec bezprogramovostí. "Žijeme ze dne na den," byla jeho výchozí teze. Národ, jakkoli reálně žije v přítomnosti, pokračoval, "hleděti musí přece neodvratně do budoucnosti, každý jeho krok musí býti ve shodě s cílem budoucím." Tak dospíval ke své první otázce: Co jest úkolem našeho národa? - Čtenář, který čekal po otázce odpověď, byl však zklamán. To, co následovalo, byly zase převážně jen další otázky. Například, zda pro život národa postačí udržování jeho jazyka, pěstování umění, takové či onaké soužití se sousedy, takový či onaký chod mechanismu národního života? Schauer odpovídal jednoznačně: nestačí! Nutný je "vnitřní zákon rozvoje", "jednotný duch a cíl", "ideál", "mravní povolání". Na těchto správných, ale přece jen příliš obecných postulátech se Schauer ve snaze o pozitivní odpověď na první otázku zastavil. A dále pokračoval zase jen otázkami (!), celou sérií otázek:
Je zde český národ proto, - ptal se, - aby jako osamělá pivoňka vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi svým okolím, např. aby byl přechodiskem mezi romanogermánským Západem a slovanským Východem? Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, novou kulturu, zcela nový zdroj tepla a světla? Vystačí-li k tomu však naše prostředky? ...Nebyli jsme snad v celém svém průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, odnoží Němectva? Nenadešel tudíž anebo nenadchází-liž okamžik, kdy nahromaděnou zásobu latentní energie započneme živými chvěvy převáděti na svět slovanský? Či tento svět nepotřebuje vůbec už našeho prostřednictví, nepřiblížil se již s větším porozuměním Evropě? (podtrženo J.O.)
Na položené otázky odpovídal Schauer zase otázkou, onou druhou: Jaká je naše národní existence? A důsledný ve stylu, jejž si pro článek zvolil, ptal se dále:
Jsme ve svém národním bytu skutečně tak zabezpečeni, jak by se zdálo na pohled? Ochraňuje nás pro budoucnost ten pětimiliónový počet česky mluvícího obyvatelstva, ochraňuje nás naše inteligence, literatura a celý náš národní aparát před možným budoucím, byť sebevzdálenějším a okamžitě pravdě nejpodobnějším: odnárodněním, resp. přenárodněním? (podtrženo J.O.)
Možné "budoucí" přenárodnění spojoval Schauer s "důkladnou změnou stávajících poměrů v Rakousku, se situací, za níž by "nás moře německé zúplně obklíčilo a zaplavilo". K takové změně poměrů by mohlo dojít v důsledku vážných mezinárodních událostí, jež by změnily existující uspořádání poměrů ve střední Evropě.
Vážné otázky kladl Schauer před čtenáře i ve svých úvahách o Rusku. Mezi nimi především:
"Je Rusko skutečně ten přátelský stát, jsou Rusové skutečně oni naši bratři, kteří by nás ochotně zachraňovali za každou cenu? Vždyť by se mohlo stát, že by nás obětovali beze všeho kompromisu mezi sebou a Evropou (Germánstvím)." A dále: "Což kdybychom zvláštním sběhem událostí jim připadli, což kdyby nás, jako nyní Poláky, beze všeho ruštili, nebo jako nyní Bulhary zbavovali politické samostatnosti?"
Když byl konfrontoval sám sebe i čtenáře s imaginárními možnostmi germanizace nebo rusifikace, ptal se, jak by se Češi v takové situaci zachovali. K odpovědi na vlastní spekulativní otázku si povolal na pomoc imaginárního Čecha - slabocha! Ani ten však neměl odpovídat pozitivně, i on kladl jen otázky:
Stojí tato ve své existenci pochybná národnost skutečně za to, abych veškeré síly ducha svého, které bych jinak zasvětiti mohl práci pozitivní, pokroku vědy atd., abych tyto síly mařil úsilím zcela záporným? Což, kdyby národ přes tyto námahy přece zanikl? Nemohli bychom - uvažoval by dále (rozuměj: Schauerův imaginární Čech - slaboch) - přimknouti se k intenzívnímu duševnímu životu velikého národa a pro lidstvo i sebe více učiniti, nežli můžeme svými omezenými prostředky?
Pro případ, že by národ v imaginární mezní situaci přece jen vnějšímu tlaku odolal, měl Schauer pro čtenáře připraveny znovu otázky. Ptal se, zda by naše národní existence stála za takovou námahu a - hlavně: Je náš národní fond takový, aby bojovníkům v onom krajním případě poskytoval dostatečné mravní posily, aby jim vnukal úplné přesvědčení, že zachovají-li lid vlastnímu jeho jazyku, že jej tím zachovají i vlastnímu světu myšlenkovému, že by odcizení jazyku bylo skutečnou etickou škodou, že tím zachovají typus, který v pantheonu člověčenstva zaujímá místo pevné, platné a samobytné?
Teprve v závěru článku Schauer jistou odpověď na položené otázky naznačil - v podmíněné formě: Národ bude zajištěn, bude-li jeho snažení v souladu s ideálním řádem světovým. Pokud by tomu tak nebylo, pak by sami jeho přední bojovníci shledali, že "je zbytečno zabraňovati zasypávání potoku, který sám v písku se ztrácí." Šlo tedy Schauerovi o to, aby české národní snahy byly vědomě, programově a v souladu s ideálními, tj. nejpokrokovějšími trendy světovými. Přitom si byl vědom toho, že v minulosti byly podobné přístupy k posuzování situace národa, jaký on zvolil, stíhány jako kacířství. Doufal však, že tentokrát může jeho článek potkat lepší osud, že se na něj bude odpovídat věcně, se snahou položené otázky řešit.
Redakce Času doprovodila článek komentářem. K okrajovým otázkám v něm obsaženým vyslovila některé nepodstatné výhrady. Připouštěla, že situace národa je v článku líčena snad černěji, než jaká je skutečnost. Dodávala však, že se tak stalo z obav o budoucnost národa. Dále čtenářům sdělovala, že myšlenky v článku obsažené nejsou věcí jediného člověka, ale "značného počtu hlav z mladého pokolení."
Masarykovi se Schauerův článek nelíbil. Za "věc nemožnou" považoval zejména úvahu o přenárodnění. [58] A přece měl právě jemu brzy způsobit nové horké chvíle. V sobotu 19. února otiskly Národní listy na titulní straně ve výrazné úpravě anonymní, nenávistí a zlobou překypující článek: Filozofové samovraždy. V jeho úvodu představil pisatel Čas jako časopis, který svým obsahem páše na národě "nejtěžší zločin". Počínání těch, kdož list svými penězi založili a svými pracemi naplňovali, kvalifikoval jako "vlastizrádné rejdy", jako "mrzkou a ošemetnou zradu", jako "svrchovanou hanebnost". O Našich dvou otázkách prohlásil, že je to návrh na "národní samovraždu". S identifikací autora článku se anonym vypořádal velmi jednoduše. Šifru H. G. ignoroval. [59] Napsal prostě: "Ihned jsme uhodli, kdo novému časopisu dodává svatého ducha. Jsou to tiže proroci, kteří přišli do Čech, do Prahy, dělat novou vědu." Poté vzpomněl Rukopisů. Tam prý kritikové neuspěli (!), a proto se snaží prostřednictvím časopisu založit novou politiku. Pak již padlo jméno T. G. Masaryka. V narážce na jeho habilitační spis o sebevraždě jej anonym představoval čtenářům jako filozofa, který "nejraději pracuje v otázkách samovraždy". A v článku Naše dvě otázky se prý snaží získat pro svou teorii samovraždy celý pětimiliónový český národ. Tyto a podobné vývody korunoval nakonec hrozbami à la: Národ český "oželí své samovražedné filozofy a vymaže jich jména z počtu svých věrných synův..., jdi k čertu ohavný zrádče..., přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš, zapomeň, že jsi se narodil z české matky... Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila."
Autorem článku byl spisovatel a novinář Ferdinand Schulz, Grégrův příbuzný a dlouholetý spolupracovník Národních listů. [60] Co napsal, nebyl jen jeho osobní útok. Stáli za ním titíž militantní obránci Rukopisů, jejichž stanoviska vyjadřoval J. Grégr ve své Obraně již na jaře 1886. Naše dvě otázky se jim staly vítanou příležitostí k novému rozněcování vypjatého nacionalismu neseného antimasarykovskou nenávistí a zlobou. - V její atmosféře sepsal svou útočnou báseň Zákopníkům přenárodnění Adolf Heyduk. Otištěna byla 25. března v týdeníku Zlatá Praha, redigovaném F. Schulzem. Báseň odrážela ony militantní nálady, jež již přes rok vyvolávali někteří obránci Rukopisů a jimiž byl prostoupen Schulzův článek. Třetí sloka básně, jedna ze čtrnácti, zněla: "Vás věru nezrodila matka česká; / spíš netvorná, zlo sálající saň, / jež nad hlavou nám perutěmi tleská / a stále žádá české krve daň. / Kéž v národě juž vstanou bohatýři! / zde mocný Trut, tam jasný světec Jiří, / a pravdy ostřím rozpoltí vám skráň!" [61]
Sarkastickou básní na kritiku Rukopisů, ale zřejmě i na Schauerův článek, reagoval 23. ledna v Národních listech J. V. Frič. Narážeje bezpochyby na Masarykovo křestní jméno, dal básni název: Českým Tomášům. V závorce pak: V neúctě věnováno.
Eliška Krásnohorská otiskla na přelomu let 1886-1887, rovněž ve Zlaté Praze, šestidílný cyklus básní - Českému dávnověku - oslavující Rukopisy a s vášní odmítající jejich kritiku jako "lživědu", která przní hodnoty národu svaté a do jeho "žhoucích ran" vráží "smrtelný nůž". [62]
Byla to kampaň zlá a smutná. O to smutnější, že se v ní angažovali i lidé jinak vzácní. Zůstává ovšem také faktem, že se štvanic nezúčastnili tehdy nejčelnější představitelé české literatury, jako například Neruda, Jirásek, Vrchlický, Sv. Čech, J. V. Sládek a jiní. - Pokud jde o hlavní vyhlédnutou oběť, museli přední strůjci kampaně vědět, že používají zbraně nečisté. Masaryk prokazoval své češství v Praze zcela jednoznačně již pátý rok...
Jak se choval za vřavy, již svým článkem vyvolal, sám Schauer? Z jeho korespondence je známo, že ohlas na článek nejen sledoval, ale že chtěl do diskuse i zasáhnout. V dopise příteli z 24. února psal o "literární maškarádě", již čtenářům připravily Národní listy článkem z 19. února, a že jim v příštím čísle Času "co možná úsečně a řízně" odpoví. [63] Neodpověděl. Na znění odpovědi se nedohodl s Herbenem. Chtěl odpovědět stručně, "asi třemi větami". Herben však prosazoval, a prosadil, odpověď "širokou a důkladnou". [64] Seznámíme se s ní dále.
Herben v Knize vzpomínek Schauerovi vyčítá, že se v kritické době k autorství článku náležitě nepřihlásil, i když jej také nepopřel. Je to výtka nespravedlivá. Navíc okolnosti, za nichž redakce Času Naše dvě otázky zveřejnila, obrací výtku proti ní a proti Herbenovi samému. On totiž napsal, že redakce Času rozhodla o zveřejnění Našich dvou otázek jako úvodníku bez Schauera a navíc, že členové redakce článek před zveřejněním ještě "protříbili a protřásli řešetem" a že vůbec v Schauerových článcích dosti nemilosrdně škrtali. [65] Kromě toho existovaly mezi Schauerem a vydavateli Času vážné rozdíly v představách o profilu časopisu. Schauerovi byl Čas, podle Herbena, příliš malicherný, profesorský. Přál si mít "list věnovaný filozofii, náboženství, umění a národnímu hospodářství. Rukopisný boj byl mu již hloupostí..." [66] Za všech těchto okolností bylo, myslím, pro Schauera i při nejlepší vůli těžké, aby na sebe sám vzal před veřejností zodpovědnost za zveřejnění článku redakcí předem "protříbeného" a "protřeseného řešetem". A Schauerovu stručnou odpověď Národním listům odmítl Herben zveřejnit...! A ještě: v kritických týdnech po zveřejnění článku Filosofové samovraždy vycházela v Čase na pokračování Schauerova studie O povaze myšlenkové krize naší doby. Její poslední část byla otištěna 20. března 1887, tedy v době, kdy kampaň kolem Našich dvou otázek byla již v plném proudu. A podepsán byl plným jménem - H. G. Schauer! Kritikové Našich dvou otázek tak měli jako na dlani možnost identifikovat jejich pravého autora! Možnost o to snazší a průkaznější, že jak Herben sám přiznává, Schauer své původní autorství článku ve společnosti, v níž se pohyboval, nejen nikdy nepopíral, ale výslovně se k němu hlásil! [67]
Časisté se se Schauerem na jaře 1887 pro názorové neshody rozešli. (Schauer jim rozchod usnadnil. Herbenovi později v dopise napsal (27. února 1888): "Že bych byl z lásky pro Čas pracoval, sotva budete sám věřit. Naše dráhy se počaly brzy, velmi brzy, lišit, ano křížit a že Čas nikterak neodpovídá mým intencím a ideálům, tím netajil jsem se nikomu. To ovšem Vám není žádnou výtkou, neboť každý z nás má právo jít si svou vlastní cestou.") [67a] Za situace, kdy neměli, jak Herben sám přiznal, jasný pozitivní program, kdy jim šlo jen o to bít se, ničit starý svět, byl rozchod ke škodě Času. A také na úkor hodnoty diskuse, jíž Naše dvě otázky rozvířily.
A jak reagoval Masaryk? Na útok anonyma-Schulze a na kampaň, k níž byl jeho pamflet v Národních listech úvodem, odpověděl v Čase 5. března článkem Vlastenecká policie. Byla to ona "široká a důkladná" odpověď, o níž se zmiňuje Herben v Knize vzpomínek. Nebyla podepsána. Že byl jejím autorem Masaryk, víme z dopisu, který adresoval 22. září 1888 profesoru vídeňské univerzity, chirurgu E. Albertovi. [68] S obsahem článku anonyma se Masaryk příliš do polemiky nepouštěl. Poukázal jen na to, že pro svou lichou frázovitost a brutalitu je u vzdělaných národů něco podobného možno předkládat jen lůze. Ostří kritiky namířil proti způsobům psaní hlavních českých deníků vůbec, Národních listů především. Zdůraznil to již ironickým podtitulkem: "Věnováno Národním listům." - Schauerův článek Naše dvě otázky obhajoval plně, bez výhrad! Výhrady, které měl, nepovažoval za vhodné v odpovědi na brutalitu anonyma zveřejňovat. Národním listům naopak vytkl - právem -, že obsah položených otázek zfalšovaly, že jim daly smysl, který samy potřebovaly, aby mohly Čas a lidi jim nepohodlné denuncovat, působit na čtenáře hrubostí, lží a frází. Kategoricky odmítl tvrzení, že článek hlásal přenárodnění. Připomněl, že nastolil toliko otázku, zda by národ obstál, kdyby se "v boji s Germánstvem" octl v situaci ještě horší, než v jaké právě žil. Na důkaz oprávněnosti takto pojaté otázky uváděl známé příklady odnárodňování lidí, kteří prošli dokonce redakcemi halasně vlastenčících listů; včetně mladočeských Národních listů a staročeského Hlasu národa. Odmítl dále metodu vytrhávání vět a myšlenek z původních souvislostí. "Je to umění staré, ale zákeřnické bylo hned, když bylo zánovní," poznamenal a útočně pokračoval: "Touto metodou dokážeme Národním listům, že jsou rota zákeřníků, šílenců, zuřivců a prázdných hlav..." Obhajobu Našich dvou otázek uzavíral pak varovně nabádavým tónem: "Pánové, nevidíte si do pera. Společnost trochu více myslící a mravnější musí se od vás odvrátiti, dokud nenabudete rozumu. Ostatně společnosti naší se rozbřeskuje, a Čas tlumočí již mínění několika set lidí. Z těch budou brzo tisíce."
Dále rozvíjel své představy o dobrém moderním tisku. Na první místo stavěl pravdivost a věcnost informací. Pravdu chtěl vidět "plnýma očima" a mluvit ji "plnými ústy". Odmítal tvrzení, že nepříjemnou pravdu národ nesnese. Sám národu v tomto ohledu věřil. Napsal dokonce, že jakmile procitne a pozná pravý stav věcí, žurnalistiku k pravdě prostě donutí. Z požadavku pravdy vyrůstal Masarykovi logicky i požadavek svobody myšlení. Současná úroveň tisku, jeho nedostatečný zájem nebo přímo nezájem na poznávání a šíření pravdy, je překážkou v rozvoji svobodného myšlení. Masarykův soud: "Dosud novinářstvo každého od pravdy zastrašuje surovým ubíjením a láním a denunciacemi u národa. Zastrašuje, aby nás mělo na provázku. V těch pak vlasteneckých denunciacích - které se dostavují místo důvodů - jeví se stará garda pověstných policajtů bachovských. Ano, jsou redakce, které rázem vypadají jako policejní komisařství i jezovitská kolej."
Důležité místo měla v článku kritika antiněmeckého vlastenčení a hejslovanění vedoucích českých listů. Zejména Národním listům Masaryk vytýkal, že zatímco na jedné straně "fantazírují po německu", "okusují na německých vrbách" a jsou jako noviny živy ze zpráv vídeňské Neue freie Presse a berlínského Tagblattu, na druhé straně propagují axioma, že co pochází z Němec, je špatné. Podle tohoto axiomatu, pokračoval Masaryk ironicky, musí Čech, když Němec řekne, že 2x2=4, honem říci, že to není pravda, jinak není vlastencem. K tomu dodával: "Ale nám Francouz i Němec mluvící pravdu je mnohem milejší nežli Čech, který lže!"  
Závěr článku odpovídal na otázku, co jeho autor a spolu s ním vydavatelé Času od českého tisku požadovali: "My chceme, aby národ měl slušné, poctivé a pracovité žurnály... My chceme, aby tyto politické noviny jako všude u vzdělaných národů vyhovovaly svému politickému programu, a ne se navzájem ubíjely, aniž by ubíjely všecko, co se nějakému členu redakce nelíbí... My chceme, aby naše žurnalistika byla poctivá k domácím i cizím odpůrcům, aby vychovávala národ k práci a myšlení, aby přestalo panství fráze, hrůzovláda nevědomosti a mor nepoctivosti."
Napsal-li Schulz, že ví, kdo Čas svými penězi založil a kdo mu dodává "svatého ducha", poukazuje přitom na Masaryka, neměl pravdu. Časopis založil Herben a jeho přátelé sami. Ve zmíněném dopise profesoru Albertovi Masaryk uvedl, že do vyjití článku Vlastenecká policie přímější vliv na list neměl. Teprve od tohoto článku se stal "redaktorovi" rádcem. A ani potom neměl tolik času, by list "bedlivěji kontroloval". S jeho duchem nebyl dost spokojen. Cítil v něm nedobrý vliv Národních listů. "Mně líbil by se pozitivnější obsah...," psal Albertovi.
V odmítání štvanic a urážek se ovšem Masaryk neomezil jen na citovaný článek v Čase. Národní listy současně žaloval za uveřejnění pomluv, obsažených v článku Filosofové samovraždy. S odvoláním se na příslušná ustanovení platného tiskového zákona jim zaslal k uveřejnění text tiskové opravy. Redakce opravu zveřejnila 10. března - ve zkomolené podobě. A zkomolenou opravu doprovodila ještě komentářem, v němž hlavní pomluvy a útoky proti Masarykovi v inkriminovaném článku obsažené opakovala. Před soudem zastupoval Národní listy redaktor Anýž. I on článek plně hájil. Ve snaze dodat svým vývodům váhy, dotkl se i krve v Masarykových žilách. Nebyla, prohlásil, vůbec česká...! [69]
A soud? Rozhodl, že obsah článku Filosofové samovraždy byla "pouhá kritika", že vyjadřoval toliko subjektivní náhled pisatele o teorii prof. Masaryka a jejích účincích, a že se proto na zmíněný článek nevztahují paragrafy o tiskové opravě. Masaryk se odvolal k Zemskému soudu. Ten jeho odvolání zamítl a výrok okresního soudu potvrdil. (A. Bráf později napsal, že Masaryk jevil v době kampaně kolem Schauerova článku málo chuti se k jeho ideálům znát a že dokonce "jevil všecku ochotu nechati ubohého Schauera na holičkách a vydati ho na soud velekněží v Národních listech". [70] Přitom jak obsah článku Vlastenecká policie, v němž Masaryk Schauerův článek plně obhajoval, tak jeho spor s Národními listy, včetně soudního sporu u dvou instancí, sporu, v němž Masaryk autora Našich dvou otázek neprozradil, svědčí, myslím, o opaku. Bráf vznesl proto zmíněnou výtku vůči Masarykovi neprávem! Pravda naopak je, že se Masaryk v kritické době zachoval vůči Schauerovi způsobem nejvýš solidárním, čestným, i když na sebe musel vzít hrůzné ódium útoků různých novinářských a jiných "velekněží", útočících na něho z pozic nacionálně šovinistických. Tím, že se od Našich dvou otázek nedistancoval, že za ně přijímal rány, které na něj dopadaly, poskytl onomu moudrému, ušlechtilému, co článek obsahoval, i jeho autoru osobně pomoc a podporu nejšlechtnější!)
Pro Národní listy výsledky soudního sporu jako by upravily, uvolnily cestu k pokračování ve štvanicích, odstartovaných článkem z 19. února. 6. dubna 1887 v nich začal J. Grégr otiskovat seriál článků rovněž pod titulkem Filosofové samovraždy. Do 23. dubna bylo těchto článků otištěno celkem sedm. Sám titulek, stejně jako obsah seriálu potvrzovaly, že článek z 19. února byl jen úvodem k předem domluvené, koordinované kampani urážek a pomluv... V nedávném soudním sporu hájil redaktor Anýž Národní listy mimo jiné tvrzením, že Masarykova práce o sebevraždě nebyla v anonymově článku jmenována. Na výsměch soudu i Masarykovi citoval nyní Grégr její bibliografické údaje v poznámce pod čarou hned v prvním příspěvku seriálu. Vážná vědecká práce, psaná proto, aby poukázala na společenské příčiny sebevražednosti a pomohla tak boji proti ní, práce v odborných kruzích velmi pozitivně přijatá, byla čtenářům lživě demagogicky představována jako svého druhu recept nejen na sebevraždu individuální, ale dokonce i hromadnou, v daném případě národní - ve smyslu kulturně-politickém. V této rovině Grégr jen v obměnách opakoval a rozváděl teze Schulzova článku." Přidal k nim jen termín "národní nihilisté", jímž Masaryka a jeho stoupence hojně častoval. Masaryka samotného nazval dokonce německým "kulturträgrem", "výtečníkem roubovaným na české dřevo".
Jen s pomluvami a urážlivými nálepkami nemohl však ani Grégr vystačit. Již rozsah seriálu ho nutil předložit čtenářům alespoň něco věcného, pozitivního. Tak například 6. dubna psal v závěru stati uvážlivě o mezinárodním charakteru kultury. Národním kulturám přisuzoval funkci vzpruhy kultury všelidské. Součinností četných, svým vnitřním ustrojením nekonečně se lišících národních individualit měla být kultura obohacována, rozvíjena jako univerzální hodnota světová, všelidská. Věcné byly i další myšlenky Grégrova článku; například: "Ku vzdělanosti lidské přispívají nejvíce právě národové, kteří, ve všem zachovávajíce svůj národní ráz, dovedou své duševní práci vtisknout znak své individuality, zrovna tak, jako k duševnímu rozvoji jednotlivého národa přispívají nejvíce mužové vynikající nad obecnou míru, kteří silou tvůrčího ducha dovedou vtlačiti duševní své práci svou zvláštní podobu a myšlenkovému proudu své doby dáti nový, původní ráz.
Zachování národní individuality jest tedy jednou z hlavních podmínek duševního rozvoje lidstva, a musí proto být přední péčí každého sebemenšího národa nejen v jeho vlastním zájmu, nýbrž i v interesu celé společnosti lidské."(podtrženo Grégrem).
Správné myšlenky obsahovala i Grégrova polemika s tezí Schauerova článku, že "jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností..." Proti této tezi připomněl Grégr Bílou horu. Ta byla přerváním organického rozvoje českého národa. Ztráta samostatnosti mu způsobila nesmírné škody. Proto se Grégr ohradil proti příliš jédnostranné Schauerově tezi právem: "Nepřipouštíme, že by v nynějším organickém rozvoji našeho národa nebylo více souvislosti s jeho minulostí. Zničením státní samostatnosti byl násilně tlumen duševní proces národa; avšak národ, ač hrozně zeslaben, žil pod tíhou poroby skromně dál jako v zimě pod sněhovou tíhou bylina..." (NL 8. dubna). I Schauerovu skeptickému oceňování současné situace národa vyšel Grégr věcně vstříc. Přiznal, že "vůkol nás všechno rychleji a v mohutnějších rozměrech roste" a že český národní život se naproti tomu rozvíjí až příliš pomalu. Za správné považoval, aby rozvoj národa byl srovnáván s národy nejrychleji se rozvíjejícími. K tomu však Čechům chyběly jisté elementární podmínky - větší autonomie, politická samostatnost. V této souvislosti se vyslovil proti dualistickému uspořádání monarchie a pro samostatnost všech jejích národů na základě rovnoprávnosti. Odmítl považovat daný stav za trvalý.
Čtenář, který pozorně četl Schauerovy Naše dvě otázky a srovnal si jejich obsah s tím, co napsal o charakteru a podmínkách kultury Grégr, se mohl ptát, v čem se v dané otázce, v otázce to klíčové oba autoři vlastně rozcházeli? Vždyť Schauer se také, a naprosto jednoznačně, vyslovoval pro svéráznost, samobytnost "národního fondu", pro zachování jeho "typusu". Spatřoval v něm dokonce záruku existence národa do budoucnosti, zejména pro období mezních zkoušek! - Skutečně, v obecném vymezení poslání národní kultury a jejího vztahu ke kultuře vůbec vážnější rozdíl mezi Schauerem a tím, co k věci napsal Grégr, nebyl. Rozdíl zásadní, hluboký byl ovšem v nazírání na tehdejší české poměry. V Schauerově myšlení silně převažovala složka racionální. K citovým stránkám českého národního povědomí zůstával střízlivý, až chladný. Jako syna matky Češky a otce Němce, vychovaného v prostředí a na školách převážně německých, nevzrušovaly jej příliš zápasy, které museli Češi jako národ svádět s vládnoucími Němci za obrození a rozvoj své národní kultury, svého svéprávného bytí. Leccos z toho, co bylo pro většinu Čechů v jejich národním životě nedotknutelné a až mysticky posvátné, připadalo Schauerovi poněkud malicherné. Vzpomeňme jen Herbenovy poznámky, že i rukopisný boj byl mu již na podzim 1886 hloupostí! Zdá se, že právě tato jistá chladnost, přecházející v přezíravost mnohého, co bylo od podstaty českého národního života neodmyslitelné, a tudíž i neoddělitelné, se uplatnila při koncipování Našich dvou otázek. Udala jim tón, který některé tolik vydráždil. Tu se autor článku dopustil v rozvinuté podobě obdobného zločinu, pro který obránci Rukopisů bili již téměř rok do Masaryka.

VE SPORU S J. GRÉGREM

Jedním z pozoruhodných momentů celého rukopisného sporu byl způsob, jakým Masaryk reagoval na surovosti, nenávist a pomstychtivou zlobu, již mu dával na stránkách Národních listů často pocítit J. Grégr. Při zkoumání této otázky zjistíme, že Masaryk se nikdy a nikde, ani v Athenaeu, ani v Čase či kdekoliv jinde neuchýlil k tomu, aby Grégrovi oplácel jeho zbraněmi. Athenaeum na Grégrovu Obranu nereagovalo vůbec, ani když vyšla ve dvou vydáních jeho brožura. Proč, kde hledat vysvětlení tohoto Masarykova postoje? Nebyl to snad strach z mocného a vlivného majitele nejčtenějšího českého deníku, který Masarykovi takovou zdrženlivost diktoval?
Při hledání odpovědi na položenou otázku máme k dispozici jako pramen především ročníky Athenaea, v nichž byly diskusní materiály kritiků Rukopisů otiskovány. Při jejich studiu zjistíme, že až na jedinou výjimku (případ s Hattalou, k němuž se ještě vrátíme) kritikové v Athenaeu hrubosti hrubostmi zásadně neopláceli. Soustřeďovali se důsledně na odborně argumentovanou kritiku sporných Rukopisů, útokům osobním se vyhýbali. O své pravdě byli přesvědčeni, a neměli tudíž zájem obránce osobně napadat ani v těch případech, kdy se oni k takovým útokům uchylovali. Vhodně to dokládají některé prameny vypovídající o vztahu Masaryka k J. Grégrovi.
Z deníkových záznamů Gebauerova syna Bohuslava se dovídáme, že nedlouho poté, co Grégr v Národních listech začal zveřejňovat svoji Obranu, Masaryk a Gebauer se dohodli, že mu v Athenaeu odpoví rovněž osobním útokem. Odpověď se uvolil napsat Masaryk na základě Gebauerových informací. Gebauer totiž tvrdil, že v roce 1879 za ním Grégr poslal redaktora Národních listů Baráka s žádostí, aby on, Gebauer, napsal pro Národní listy článek proti pravosti Rukopisů! Z toho Gebauer vyvozoval, že Grégr sám až do 15. února 1886 v pravost Rukopisů nevěřil a že se tudíž za obránce jejich pravosti začal vydávat z důvodů velmi problematických. Masaryk smluvený článek napsal. Do tisku jej však nedal - měl vyjít v květnovém čísle Athenaea 1886. Gebauer byl, když to zjistil, zklamán. O důvodech nezveřejnění článku si zapsal Gebauerův syn do deníku: "Masaryk později při návštěvě u nás vysvětloval, že to vypustil proto, že by to bylo bezúčelné. Grégr by na to nějak reagoval a vysvětloval, a obráncové by mu dali ochotně absoluci." [71] - Na plané diskusi Masaryk zájem neměl!
Ještě výraznějším pramenem, vypovídajícím o vztahu Masaryka k J. Grégrovi v době rukopisných bojů je vlastní Masarykův dopis slavistovi profesoru Vatroslavu Jagičovi z 19. prosince 1886, tedy z doby, kdy Národní listy a Grégr osobně dávali při obraně RKZ naplno průchod hrubostem a urážkám. - Jagič patřil mezi přední znalce starých písemných slovanských památek, a proto i mezi kritiky sporných Rukopisů. V časopise Archiv für slawische Philologie, který vydával, otiskl již počátkem léta 1886 obsáhlé odborné vyjádření na podporu Masarykovy a Gebauerovy kritiky. Gebauerovi, jehož byl nejen kolegou, ale i dávným přítelem, přitom dokonce vytýkal, že byl ochoten, ve snaze projevit vůči argumentům obránců dobrou vůli, podřídit závěry gramatického zkoumání Rukopisů eventuálním závěrům ze zkoumání chemického a paleografického. Považoval takový postoj za metodicky chybný, za nemístnou skromnost filologa. Byl přesvědčen (stejně jako Masaryk), že právě především důkladné kritické studium jazyka Rukopisů, k němuž byl Gebauer nejvíce kvalifikován, je povoláno rozhodnout spornou otázku jejich pravosti či podvrženosti. Nerozhodnost v této základní metodologické otázce považoval Jagič za zbytečné vyklízení pole obráncům pro jejich neprůkaznou apologii. [72]
Nemalou část článku věnoval Jagič i polemice s Grégrovou Obranou. Přiznával jí, že je s to vydat svědectví o vlasteneckém smýšlení autora i ovlivnit čtenáře laiky ve prospěch nekritické víry v Rukopisy. K řešení sporu však nepřispívá ničím! - Lze předpokládat, že to byla právě tato Jagičova pozornost Grégrově Obraně, jež přiměla Masaryka k tomu, aby se ve zmíněném dopise Jagičovi o Grégrovi šíře rozepsal. Přitom vykreslil nejen zajímavý obraz Grégrův, důležité bylo i to, co vypověděl sám o sobě a svém vztahu k němu.
V úvodu dopisu vzpomněl svých jednání s Grégrem, Grégrova zájmu získat jej jako vedoucího redaktora populárně vědné rubriky Národních listů. Vinu za to, že se Masarykovi nepodařilo sjednanou dohodu rychle realizovat (víme, že většina jeho univerzitních kolegů nejevila dost ochoty pro Grégra a jeho Národní listy psát), přisoudil Grégr ovšem hlavně Masarykovi. Tím Masaryk Jagičovi vysvětloval, jak se mohlo stát, že již koncem roku 1885 mohl stanout po Grégrově boku Hattala a že Národní listy zveřejnily již tehdy Hattalovy "ukázky" obrany RKZ. Když pak vyšel v únorovém Athenaeu Gebauerův článek, požadující nové zkoumání Rukopisů, bylo vlastně již vše připraveno. Štvaní v Národních listech mohlo začít. Grégrovy způsoby obrany, jeho projevy surovosti a zloby soudil Masaryk v dopise velmi tvrdě. Bylo pro něj nepochopitelné, jak se mohl snížit k takovým způsobům vůči člověku, s nímž ještě krátce předtím sjednával vážnou spolupráci. Vysvětlení nalézal v Grégrově povahové povrchnosti, v nedostatečné vzdělanosti a malé znalosti světa. Ve hře byl rovněž zájem získat si hrubostmi i nové abonenty listu. Pokud šlo o povahové vlastnosti, líčil Masaryk Grégra Jagičovi jako muže nadaného, talentovaného a vášnivého, který se ovšem dlouhodobě intenzívní systematické duchovní činnosti nevěnoval. Když však byla nastolena otázka pravosti Rukopisů, vrhl se na ni se sebevědomím a vášní jemu vlastní. [73] Ve sporu nalézal pro sebe dokonce zábavu, potěšení. Nečekaný, náhlý úspěch novinářského vystoupení ve sporné otázce, byť jen zdánlivý a dočasný, mu na jistou dobu zcela popletl hlavu (hat ihn gänzlich irregeführt). Zdálo se mu, že k němu celý národ vzhlíží jako k hrdinovi dne, k přednímu bojovníku za zájem vlasti. Lichotilo mu, že mu byli ochotni sloužit i známí univerzitní profesoři. Zpychnul a ztratil sebekontrolu.
Ve snaze vysvětlit Grégrovo angažování v rukopisném boji zabýval se Masaryk i obecně politickými aspekty tohoto boje. Zjišťoval, že v tehdejších poměrech v Čechách měli ve všem velké slovo novináři a politikové, kteří si často počínali diktátorsky. O vážných otázkách života společnosti se veřejně nediskutovalo. Lidé si zvykli přijímat vedení žurnalistů a politiků pasivně. Podřizovala se jim i většina mužů vědy. V takovém ovzduší pak vyrůstali četní malí "despotíci", kteří dusili každé svobodnější hnutí ve společnosti. (Za jednoho z takových despotíků označil Masaryk výslovně i Grégra.) Proti těmto poměrům se počala na univerzitě brzy po jejím založení formovat z mladších profesorů menšinová skupina, která se nemínila všeobecnému stavu a trendu přizpůsobit. A právě zde spatřoval Masaryk jádro problému (des Pudels Kern), politickou prapříčinu Grégrova siláckého zásahu do sporu o Rukopisy. Grégr si dobře uvědomoval nebezpečí, usuzoval Masaryk, jež pro dané poměry, a tím i pro postavení Národních listů, představoval růst vlivu mladých profesorů na českou univerzitní mládež. Proto chtěl získat Masaryka a jeho kolegy jako spolupracovníky pro svůj list. Když v tom neuspěl a když ti navíc vystoupili s kritikou Rukopisů, rozhodl se i z těchto politických důvodů proti narůstajícímu nebezpečí vystoupit. Tak viděl důvody Grégrova vstupu do sporu Masaryk a lze mít za to, že podobně, byť jistě z jiného úhlu, uvažoval i Grégr. Rozdílné postupy ve sporu byly pak již dány tím, na čí straně byla pravda, jaké zájmy ta či ona strana hájila či prosazovala. V neposlední řadě pak byly dány i etické principy, jimiž byli oba jmenovaní pro život vybaveni a jimiž se chtěli, či byli schopni v boji řídit.
Masaryk na Grégra nejen neútočil, ale ani na jeho osobní útoky jeho zbraněmi neodpovídal. Byl přesvědčen, že bouře přejde a že Grégr začne sám uvažovat jinak. "Hledal mne již jednou, bude mne hledat i podruhé," psal Jagičovi. Byl také přesvědčen, že veřejné mínění se bude ve sporné otázce postupně od obránců odvracet a přiklánět naopak na stranu kritiků. Jist si tímto vývojem sporu, psal dále, že se mírní ve vztahu ke Grégrovi a dělá, pokud to čest dovoluje, všechno pro to, aby byl tento "velký muž" (grosser Mann) získán pokud možno brzy pro politické záměry realistů. Zmínku o velkém muži v závěru dopisu doplnil: "Mir selbst ist er persönlich nicht unsympathisch gewesen, obwohl mich seine Oberflächlichkeit indigniert." A dále: "Er ist nicht einer der schlechtesten unter unseren öffentlichen Persönlichkeiten." [74] ("Mně samému nebyl osobně nesympatický, i když se mě nepříjemně dotýká jeho povrchnost." - "Není nejhorší mezi našimi veřejnými osobnostmi.")
Celý Masarykův pokus o objasnění Grégrových osobních vlastností jakož i motivů, jež ho do sporu o Rukopisy přivedly, měl zřejmě Jagičovi posloužit pro případ, že by se chtěl pokusit přimět Grégra ke způsobům, které by vážnou věcnou diskusi umožňovaly. Jak vyplývá z Masarykova dopisu, Jagič zřejmě podobný úmysl měl. Zda v tom směru pokus učinil či nikoli, není mně zatím známo. [74a]
Podle Národních listů z 9. března 1887 měl Masaryk nakonec svůj rezervovaný, zdrženlivý postoj vůči Grégrovi na čas přece jen trochu změnit. Toho dne napsaly, že Česká politika zveřejnila Masarykovo Zasláno, v němž autor reprodukoval námi již vzpomenuté Gebauerovo tvrzení o návštěvě Baráka u něho v roce 1879, návštěvě, jíž Gebauer interpretoval jako zájem Grégra a Národních listů na otištění článku proti Rukopisům. Že Masaryk tehdy v bojové náladě vůči Národním listům byl, o tom podává svědectví jak jeho článek Vlastenecká policie, otištěný v Čase a "věnovaný" Národním listům, tak i soudní žaloba, kterou na ně podal za zveřejnění pamfletu Filosofové samovraždy. Přitom ani v jednom z těchto vystoupení nenapadl Grégra osobně! - Text Zaslána v České politice, kterou jsem měl možnost za kritické období od 19. února do 8. března 1887 prostudovat, jsem ovšem ani přes několikrát opakovaný pokus nenašel. Jednoznačné vysvětlení pro tento heuristický neúspěch zatím nemám. [75]
Reakce Národních listů na údajné Masarykovo Zasláno je však i tak hodna zájmu jako jeden z pramenů osvětlujících tehdejší vztah Masaryk - Grégr. Tvrzení o zájmu Národních listů a Grégra osobně na článku proti pravosti Rukopisů (v roce 1879) glosa v Národních listech z 9. března odmítla jako absurdní a naprosto nepravdivé. Dovolávat se v té věci svědectví mrtvého Baráka považoval glosátor za nevkusné a nemístné. Naproti tomu nabízel k prostudování všechny ročníky listu od r. 1861 s tím, že se v nich nepodaří najít ani řádku, která by víru listu v pravost Rukopisů zpochybňovala. Jako argument ve prospěch pevné víry Národních listů v Rukopisy působil účinně poukaz na jejich vztah k A. V. Šemberovi; Grégr, ač byl s celou Šemberovou rodinou ve velmi přátelském vztahu, odmítl jako majitel listu Šemberovi zveřejnit byť jen obranu proti útokům, jež se na něj po jeho kritice Rukopisů sesypaly. Šemberův syn Kazimír vystoupil na protest proti tomu z redakce Národních listů. Jediné, co glosátor připouštěl, bylo, že někteří z členů redakce o pravosti Rukopisů pochybovali. O Grégrovi osobně a o celkové linii listu, již určoval, to podle glosy neplatilo.
Na rozdíl od Grégrovy Obrany i jiných antimasarykovských materiálů, otiskovaných v Národních listech, byla vzpomenutá glosa věcná, neurážlivá. Ač nepodepsána, bylo zřejmé, že pokud nebyl jejím autorem Grégr sám, pak byla napsána podle jeho pokynů, na podkladě jím dodaných argumentů. Mohla být příkladem polemiky, která sporné otázky vyjasňovala, aniž zatracovala odpůrce a rozněcovala slepé vášně a nenávist. Masaryk vzal také glosu, zdá se bez jakékoliv další repliky na vědomí. Váhu jejích argumentů zřejmě uznal. Ani Gebauer verzi setkání s Barákem dále nepřipomínal. Odůvodněně lze předpokládat, že krajní zdrženlivost a trpělivost, již si Masaryk v polemice s Grégrem ukládal, napomohla ku Grégrovu vystřízlivění. U J. Holečka se dovídáme, že když redaktoři Anýž a Ryba vydali vlastním nákladem jako brožuru Grégrovy polemické statě na obranu Rukopisů a přinesli mu ji ukázat, nebyl vůbec potěšen. "Zarazil se, odmlčel se a odešel." Po skončení boje neskrýval, že jeho účast v něm byla záležitostí pochybnou. [76] Zřejmě nahlédl i to, že akademičtí našeptávači, jimiž se obklopil, mu byli špatnými rádci.
Takové sebepoznání bylo příslibem lepších věcí do budoucna. Zatím však, v letech 1887 a 1888, bylo ovzduší vzájemných vztahů ještě příliš zatíženo vášněmi a zlobou. Na obou stranách byli navíc u díla i jiní lidé než jen Masaryk a Grégr; lidé, kteří se ve svém jednání zdrženlivosti a moudrou rozvahou příliš nezatěžovali. [77]

DOZVUKY, VÝSLEDKY A SMYSL BOJE

Bouře kolem Schauerových Našich dvou otázek na přelomu zimy a jara 1887 byla druhou velkou vlnou antimasarykovské zloby, vzedmuté po otevření sporu o Rukopisy Gebauerovým a Masarykovým vystoupením v Athenaeu. Jinak již od říjnového smíru s Kvíčalou hlavní rukopisná vřava přece jen pomalu doznívala. Polemických článků bylo otiskováno méně a i ze strany obránců byly již méně nenávistné. Zásadnější věcný význam pro výsledek sporu měla v té době již jen diskuse o chemických zkouškách rukopisu Královédvorského, zahájených na jaře 1886.
Rukopis zkoumali z pověření Českého muzea chemici, profesoři V. Šafařík a Ant. Bělohoubek jako členové komise; jejími dalšími členy byli V. V. Tomek, J. Emler, M. Hattala, J. Gebauer a dále muzejní knihovník A. Vrťátko a muzejní sekretář J. M. Černý. Gebauer vznášel v průběhu prací chemiků na zasedáních komise různé námitky a po konzultacích s přáteli znalci předkládal protinávrhy. 16. ledna 1887 vydala komise proti Gebauerovu stanovisku zprávu o předběžných (!) výsledcích zkoušek. Tvrdila v ní, že při práci chemiků nebylo shledáno nic, co by se s pravostí zkoumaného rukopisu nesrovnávalo. [78] Účel zprávy byl zřejmý: měla alespoň nepřímo prospět obráncům. Jejich radost však byla předčasná. Postup prací chemiků, zejména prof. Bělohoubka, sledovali kriticky jiní odborníci, byť zpovzdálí. A tak přišel již 8. listopadu za Gebauerem gymnaziální profesor E. Kastner se vzkazem od chemika, docenta B. Braunera. Co mu sdělil, zapsal si Gebauerův syn takto: Brauner "chce ukázat, že chemická zkouška RKZ byla holý švindl, a že tatínek, neznaje chemii, byl na schůzích při zkouškách klamán." V následujících dnech a týdnech se scházel Gebauer s Braunerem ke konzultacím již osobně. Konzultanty a rádci mu byli i Č. Strouhal, B. Rayman a jiní chemici. S jejich pomocí mohl otisknout již v únorovém Athenaeu kvalifikovaný článek O chemické a mikroskopické zkoušce RKého. Byla to vlastně polemika se zprávou komise ze 16. ledna. Hlavní teze, které Gebauer v článku rozvíjel, zněly: dosavadní průběh chemické a mikroskopické zkoušky nepřinesl žádný důkaz o tom, že by RK byl bezpečně starý; nelze vůbec předpokládat, že by chemie a mikroskopie byly s to pravost a starobylost nějakého podezřelého rukopisu spolehlivě prokázat; probíhající zkoušky de facto rozmnožily svědectví proti pravosti RK.
Bělohoubek Gebauerovi oponoval jednak ve veřejné přednášce 24. března (text přednášky otiskly NL 26. března), jednak článkem v dubnové Osvětě. Hlavní teze, jíž se snažil víru v pravost Rukopisu podpírat, zněla: "Rukopis královédvorský se chová po stránce mikrochemické v podstatě tak jako nepochybně staré starobylé rukopisy z věku, do něhož se klade" (Osvěta 1887, str. 379). Byla to teze velmi neurčitá a zároveň průhledně diplomatická. Tomu, co chtěli slyšet obránci, vycházela vstříc, byť opatrně. Základní sporné otázce se Bělohoubek prozíravě vyhnul.
Gebauer oponoval Bělohoubkovi v Athenaeu dále (hlavně v dubnovém a červnovém čísle r. 1887), maje přitom stále k dispozici jako konzultanty přátele odborníky. Přitom si ovšem uvědomoval, že by bylo žádoucí, aby proti zveřejňovaným vývodům chemika vystoupil i veřejně také chemik. Pražští přátelé, které o takové vystoupení požádal, mu nevyhověli. Bělohoubek byl přece jen vcelku vážený odborník a kolega... sami pak neměli pověření Rukopisy zkoumat. Za této situace přišel profesor Č. Strouhal s myšlenkou požádat o posudek odborníka lipské univerzity, světovou kapacitu v oboru organické chemie, profesora Johanna Wislicena. Učinil tak sám a na přání Gebauera i profesor Leskien. Wislicen si nejdříve vyžádal čas, aby se mohl s Bělohoubkovými závěry seznámit a vlastními pokusy jeho závěry i použité metody prověřit. Odpovídal v dopisech: Strouhalovi ze dne 16. července a Gebauerovi ze 4. srpna a 6. prosince 1887. Gebauerovu argumentaci, obsaženou v jeho polemických statích v Athenaeu, zásadně podepřel. Nad dobrozdáním, jež o Rukopise královédvorském vydal Bělohoubek, vyslovil podiv a argumentovaně, včetně sdělení o výsledku vlastních pokusů, jej odmítl. Všechny tři dopisy byly poté se souhlasem Wislicena zveřejněny v prosincovém Athenaeu. [79]
Bělohoubek reagoval na Wislicenovy vývody článkem v květnové Osvětě 1888. Wislicena prohlásil za nekompetentního, protože byl, podle Bělohoubka, o postupu a závěrech zkoušek informován tendenčně, jen Gebauerem. Přes toto ohrazení nakonec oponentovy vývody implicitně uznal, a to když odmítal obvinění, že by byl kdy vydával RK za pravý!!! Navíc o metodě, již sám při zkouškách použil, napsal, že byla jen návodem, podnětem k sestrojení teprve příští správné metody. Teprve byl-li by tento návod stvrzen a podepřen "netoliko několika sty, nýbrž několika tisíci výzkumů... (prováděných) na různých místech a různými lučebníky...", bylo by možné jej považovat za metodu správnou (cit. článek, str. 470). - Bylo jasné, že po těchto výpovědích se obránci Bělohoubkových vývodů jako důkazu pravosti RK již dovolávat nemohli. Provedené výsledky chemických a mikroskopických zkoušek, jakkoli nechávaly nejednu otázku nezodpovězenu, vyzněly tak nakonec nepřímo ve prospěch kritiky daného rukopisu. [80]

*

Kromě Gebauerovy věcné polemiky s Bělohoubkem zasáhlo Athenaeum na jaře 1887 do rukopisné atmosféry i jinak, nevěcně. V dubnovém čísle otisklo obsáhlou recenzi sedm let staré práce M. Hattaly a A. Patery: Zbytky rýmovaných Alexandreid staročeských. Recenzentem byl Gebauerův žák, kandidát profesury Karel J. Černý. Podepsal se J. J. Mýcěnín. Recenze byla očividně zlovolností, psanou v duchu rčení: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Autor chtěl recenzí vrátit urážky, které Hattala při různých příležitostech adresoval kritikům Rukopisů. Problém byla již sama skutečnost, že k útoku využil práce sedm let staré, která byla navíc dílem dvou autorů. Text recenze posloužil autorovi hlavně k tomu, aby demonstroval Hattalovu (ne Paterovu!) vědeckou neplodnost, trvající od konce padesátých let, aby o jeho vědomostech napsal, že "nestačí ani k obstojnému přepsání staročeského textu," a aby nakonec kvalifikoval Hattalovu práci jako "úplně nezdařenou" a "úplně bezcennou". [81] Četnou ironií, zesměšňující Hattalův mluvený jazyk, se navíc snažil již tak zničující soudy ještě podtrhnout.
Mýcěnínova-Černého recenze se neobjevila v Athenaeu náhodou. Již v březnovém čísle časopisu byly publikovány o Hattalových odborných kvalitách a jeho pověstných sklonech k neslušným způsobům, jež v polemikách s vědeckými odpůrci s oblibou užíval, tvrdé kritické soudy předních domácích i zahraničních autorit (str. 202-204). Přitom lze předpokládat, že se oba materiály nemohly v Athenaeu objevit bez vědomí Masarykova. V praxi to znamenalo, že i Athenaeum vypovídalo Hattalovi otevřené osobní nepřátelství.
Hattala také brzy reagoval. Požádal akademický senát univerzity, aby zavedl proti Masarykovi a Gebauerovi disciplinární řízení. [82]
Přibližně ve stejné době dozrál k nové kolizi, a tentokrát již k trvalému rozchodu, i vztah mezi Masarykem a Kvíčalou. Smír z podzimu 1886 nevydržel. Masarykovu verzi příčin jeho zhroucení otisklo červnové a červencové Athenaeum (1887). Masaryk Kvíčalu obviňoval, že při různých phležitostech opětovně porušoval sliby dané v říjnu 1886. Zvlášť jej pobouřilo, když se dověděl, že Kvíčala v březnu 1887 ve veřejném projevu v Litomyšli ve zjevných narážkách na Masaryka horlil proti nihilismu. V červencovém Athenaeu proto napsal, že, byv Kvíčalou opětně oklamán, nepovažuje se vázán v říjnu smluvenými podmínkami. Kvíčalu znovu obvinil, že právě on má velikou vinu na tom, že rukopisná otázka byla tak zamotána. Rozzloben zaútočil i na půdě univerzity. Napadl postup Kvíčaly a Studničky, členů kolokvijní komise, ve věci docentské habilitace Petra Durdíka jako "trestně" posuzovatelný proto, že nebyl k habilitačnímu řízení jako věcně příslušný odborník přibrán, ač mu to Kvíčala předtím slíbil. Tím proti sobě velmi popudil nejen Kvíčalu, ale i další členy sboru, kteří sledovali jeho činnost již dříve s krajní nelibostí. Přešli proto do protiútoku.
7. července 1887 adresovalo 14 členů profesorského sboru (Tomek, Studnička, Čelakovský, Kvíčala, Kalousek, Šafařík, Palacký, Frič, Durdík, Hattala, Emler, Novák, Krejčí a Jireček) akademickému senátu na Masaryka a jím vydávané Athenaeum stížnost. S poukazem především na Mýcěnínovu kritiku Hattaly, dále na nová Masarykova vystoupení proti Kvíčalovi a na další méně závažné kritiky, jež Athenaeum adresovalo i jiným členům sboru, žádali, aby akademický senát učinil takovému počínání přítrž a vzal kritizované profesory v ochranu. Později, 27. července, podali další stížnost Kvíčala a Studnička ve věci Masarykova útoku na jejich postup ve zmíněné kolokvijní komisi. Ve svém podání šli ještě dál než signatáři předchozího dopisu čtrnácti. Dosavadní chování profesorského sboru vůči Masarykovi označili za příliš shovívavé, trpělivé a po posledních zkušenostech již za "naprosto nemožné". Formulace "spolupůsobení s prof. Masarykem je nyní již zcela nesnesitelné" napovídala, že se zabývali myšlenkou odstranit Masaryka z univerzity. [83] Hrozivá akce profesorů na univerzitě měla navíc podporu i ve vlivných kruzích mimouniverzitních. Z Heidlerova Listáře se například dovídáme, že postup proti Masarykovi podporovali i někteří členové pražské konzistoře. Jezuita P. Votka radil, aby k dosažení cíle, k "vyhození Masaryka z filozofické fakulty", bylo Masarykovo působení "vyloženo" ve vídeňském Vaterlandu. [84]
Na podkladě již první stížnosti rozhodl akademický senát 15. července zavést s Masarykem disciplinární řízení. Letní prázdniny a snad i zvýšené množství práce a starostí se zahájením nového školního roku však způsobily, že vlastní řízení proběhlo až v závěru roku: koncem listopadu a v prosinci. K jednotlivým bodům obou stížností vypovídali Masaryk, Gebauer a Hattala. Za akademický senát vedl pohovory profesor Ott z právnické fakulty.
Masaryk se bránil. Poukazoval na to, že všechno, co bylo v Athenaeu kriticky na adresu pánů kolegů Hattaly a Kvíčaly napsáno, bylo napsáno jako odpověď na četné hrubé útoky, jež zejména Hattala, ale i Tomek a Kalousek proti němu veřejně v tisku odborném i v politických denících vedli. Plně přijímal zodpovědnost nejen za vlastní inkriminované příspěvky v Athenaeu, ale jako jeho redaktor i za recenzi Mýcěnínovu. Politování vyslovil toliko nad obratem, jímž kvalifikoval Kvíčalovo chování jako nepoctivé. "Ve všem ostatním trvám na svém vyjádření," dodával před vyšetřujícím profesorem Ottem. - Nezůstával však jen u obrany. Nechal si zaprotokolovat i vlastní stížnosti; na četné hrubosti prof. Hattaly, ale i na některé útoky Tomka a Kalouska. U Tomka se ohradil proti nařčení ze "spiknutí" ve věci Rukopisů; u Kalouska pak proti výtkám herostratovství, proti podsouvání osobních pohnutek a proti označování sebe a svých stoupenců za nepřátele české národnosti. Dalším, nejmenovaným kolegům vytýkal, že se se svými útoky uchylovali do politických deníků, známých z minulosti neseriózním postojem k problémům univerzity. Očividně měl na mysli Národní listy.
Akademický senát uzavřel celé řízení 3. února 1888. Usnesl se udělit Masarykovi přísnou důtku s výstrahou s dodatkem, že kdyby v urážlivém chování vůči svým kolegům pokračoval, navrhl by senát jeho odstranění z univerzity. Usnesení postoupil senát k dalšímu řízení ministerstvu ve Vídni. - Masaryk se odvolal.
Ministr kultu a vyučování rozhodl o podání senátu i o Masarykově odvolání 6. června 1888. Podání senátu bez výhrad potvrdil, Masarykovo odvolání zamítl. Vyšel však částečně vstříc jeho stížnosti. Vyslovil "rozhodnou nelibost" nad chováním profesora Hattaly ve sporu. [85] - V rozhodnutí ministra se tak odrážel kompromisní postoj vídeňských vládních i vědeckých kruhů k rozkolu mezi profesory české univerzity. V otázce rukopisné zastávala Vídeň stanovisko kritiků, tedy i Masarykovo. Avšak jako orgán ve služebních věcech nadřízený, odvolací, nemohla nedbat stanoviska většiny sboru. V ministrově "rozhodné nelibosti", vyslovené Hattalovi, našla však způsob, jak dát stranám ve sporu zúčastněným své autonomní stanovisko najevo.

*

Doznění bouře kolem Našich dvou otázek se časově zhruba krylo s dozníváním sporu o Rukopisy. V létě 1887 tak dozrával čas k bilancování. Pokusili se o ně již tehdy někteří z účastníků boje. Později se o ně vždy znovu pokoušeli četní autoři, vědci i publicisté, s různou mírou snahy po objektivitě. V rámci daném naším zájmem o poznání Masaryka a jeho role v českém životě osmdesátých let se pokusíme o některé soudy i my. Půjde především o zodpovězení otázek jako: Co znamenal onen úporný, v nejednom případě s nekontrolovatelnými emocemi vedený boj pro českou vědu a kulturu, co především určovalo chování jednotlivců ve sporu, jaký měl průběh boje a jeho výsledky vliv na české kulturní a politické myšlení a v neposlední řadě, co znamenal osobně pro Masaryka, jak ovlivnil jeho další životní osudy?
Při všech pokusech zodpovědět tyto a podobné otázky nutno, myslím, vyjít ze skutečnosti, že boj o Rukopisy nebyl samoúčelný. Nešlo v něm ani zdaleka jen o to, zda údajné staré památky byly opravdu staré, nebo prostě jen falza. Podstatné bylo, že kritika Rukopisů byla de facto úderem do samých základů českého duchovního života oné doby! Kritikové přišli, aby postavili poznanou vědeckou pravdu proti hluboce zakořeněnému nacionálnímu mýtu. Vážnost jejich počinu byla v tom, že mýtus měl své velmi četné nositele a šiřitele. Ve školách jím byla poznamenána výuka národnostních dějin, výchova k vlastenectví a národní hrdosti. Inspiraci z něho hojně čerpali pro svou tvorbu literáti, básníci, výtvarní umělci, hudebníci. Mýtus byl jedním z hlavních pilířů, na nichž spočívala česká kultura. Ovlivňoval politiku. Proto také všichni, kdo v něj věřili (někteří se jen tvářili, že věří), se cítili vznesenou kritikou dotčeni. Ti pak, jejichž občanská existence byla v té či oné míře na šíření mýtu založena, pochopili kritiku jako hrozbu pro své sociální postavení - do jisté míry právem. Ve zvýšené míře to platilo pro část učených profesorů, literátů a žurnalistů. Proto zejména oni se objevili v roli nejmilitantnějších obránců. V boji ovšem svým strachem neargumentovali. O to halasněji se oháněli údajným zájmem národa, jeho ohroženou ctí apod. - Přední kritikové si byli těchto sociálně politických důsledků své iniciativy v té či oné míře vědomi. Plně si je uvědomoval zejména Masaryk! Již v únorovém dopise ke Gebauerovu článku v Athenaeu upozorňoval na neudržitelnost situace, kdy velká část "vzdělaného obecenstva" v pravost Rukopisů nevěří nebo o ní alespoň pochybuje - a mlčí! Shledával, že je to stav, který se nesrovnává ani s pravdou, ani s národní ctí a životu doma i pověsti národa v cizině škodí. Výslovně se zmínil o situaci na školách. Co mají za daného stavu vykládat žákům profesoři literatury? Co si mají a mohou myslet žáci o jejich výkladech? Kdo se může těšit ze starých národních dějin, opřených o Rukopisy, když pochybnosti o jejich pravosti jsou veřejným tajemstvím? Tyto a podobné otázky chápal Masaryk především jako velký problém etický. Proto v závěru dopisu Gebauerovi psal, že čest národa vyžaduje obhájení resp. poznání pravdy, a že větší je mravnost a zmužilost, uznávající omyl, nežli obhajoba omylu, který třeba celý národ sdílí.
Jiným dokladem toho, jak hluboko si Masaryk smysl a důsledky boje o Rukopisy uvědomoval, je jeho dopis profesoru B. Grabowskému, historikovi, etnografovi a spisovateli ve Varšavě, psaný 25.3.1888 z Moskvy. Masaryk v něm adresátovi sděluje, jak po příchodu do Prahy postupně poznával, že bude mít jako sociolog těžký úkol, že bude muset vystoupit "proti zhoubným směrům" v životě Čechů. Jejich existenci připisoval hlavně různým "staletým" tlakům v nesvobodě. "My před nepřítelem tak naučili jsme se lháti, že jsme konečně i sobě samým lhali," psal v dopise mezi jiným. - Kritikové Rukopisů vystoupili vlastně proti tomuto zlu. Odtud především pramenila i zuřivost nejednoho z obránců. Cítili se kritikou i osobně dotčeni. Proto v rukopisném sporu nešlo jen o Rukopisy, ale také o osoby, o jejich úzce osobní zájmy, psal Masaryk. Dále uváděl: "Boj jde hloub, o to běží, zorganizovati novou stranu společensko-literární, která by základy našeho bytu střízlivě a upřímně shledávala a proti korupci se postavila." [86] - Šlo tedy Masarykovi programově i o to, dát českému národnímu životu nový, na vědě založený politický program a pokusit se k jeho realizaci organizovat intelektuální síly národa, vyrostlé již, v předchozích desetiletích. Víme, že touto myšlenkou veden, začal vydávat Athenaeum. Explicitně, v rozvinuté podobě, ji vyjádřil již v článku Jak zvelebovati naši literaturu naukovou. Měl ji na mysli i ve svých monografiích filozofických. Grabowskému v dopise jmenovitě odporučoval své práce o Pascalovi, Buckleovi a spisek O studiu děl básnických. Z nich měl a mohl pochopit, oč Masarykovi šlo: o "mravní opravdovost" a ve vědě o "vyšší stanovisko". Sporu o Rukopisy se chopil sice jako nejvýš vhodné, ale přece jen víceméně náhodné příležitosti. Grabowskému o tom psal: "V rukopisné otázce propůjčil jsem Athenaeum, byv požádán o to kolegou Kvíčalou, já sám bych nebyl proti rkpům vystoupil (podtrženo J.O.), ač jsem je měl za falešné. Nevystoupil bych, protože moje estetické a sociologické důvody nejsou tak přístupné širším kruhům."
V literatuře je častým zvykem vykládat Masarykovo pojetí české otázky jen, nebo téměř jen v souvislosti s jeho spisy z počátku druhé poloviny devadesátých let, s Českou otázkou z roku 1895 především. To je nepřesné. Mám za to, že první program české otázky jako otázky politické rozvinul Masaryk ne sice uceleně v jedné knize, ale v celé své vědecko-literární tvorbě již v letech osmdesátých, a že praktický efekt jeho programových snah byl zejména v důsledku jeho role v rukopisném boji dokonce průraznější a svými důsledky dalekosáhlejší než zmíněné spisy o desetiletí později. Byl to nejvýš účinný zásah do samého středu národního života, k jeho nejživějším a nejrozvětvenějším kořenům. Jen tím si lze vysvětlit, že se tak rychle stal i velkou věcí politickou; že se v ní angažovala nejen většina předních duchovědných autorit a tvůrců literatury, ale i vedoucí představitelé obou hlavních táborů české politiky. [87]
Faktické výsledky rukopisného boje lze zkoumat z různých úhlů. V našem případě jde především o to, co boj přinesl vědecky, eticky a politicky české společnosti a co zkušenosti v něm nabyté znamenaly osobně pro Masaryka.
Jeho nejpodstatnější výsledek lze spatřovat bezesporu v tom, že filologická a historická kritika RKZ prokázala již nezvratně, že jde o falza. Pravda, zůstaly ještě některé otázky nedořešené; především, kdo básně složil, jakými literárními vzory byl či mohl být inspirován a kdo je na pergameny napsal. Podezříván byl hlavně Václav Hanka a jeho blízcí přátelé, z nich pak zejména spisovatel Josef Linda a malíř Fr. Horčička. Pozdější bádání vážné indicie pro tento dohad ještě rozmnožila.
V obou vzpomenutých oborech, ve filologii a historiografii, bylo napříště nemyslitelné vycházet z RKZ jako z pramenů pravých, nefalšovaných. Tato skutečnost měla své vážné, dlouhodobě se prosazující důsledky i pro postavení hlavních protagonistů sporu na univerzitě i v celém vědeckém a kulturním životě. Autorita Hattaly velmi utrpěla, Gebauer se naopak těšil rostoucí úctě a vážnosti. První z obou nebyl s to ani po třech desítiletích práce vydat vědeckou, vždy znovu slibovanou obranu Rukopisů. Přitom talent k duchovědné práci Hattalovi nechyběl. Prokázal ho v mládí, když v roce 1850 (dvacetidevítiletý) vydal mluvnici spisovné slovenštiny, i dalšími pracemi v několika letech následujících. Maje však sklony k sebepřeceňování, postupně odborně ustrnul. To, spolu s nekritickou vírou v rukopisná falza, ho zavedlo do slepé uličky apologetismu. - Gebauer v pravost Rukopisů také dlouho věřil. Od mládí však byl a po celý život zůstal duchem kritickým a sebekritickým a v důsledku toho i vysoce tvořivým. Jako takový nebyl s to bez vážné vlastní kritické práce odmítnout protirukopisné námitky A. Vaška a A. V. Šembery. Vědecký kriticismus jej tak přivedl k poznání, že památky, v jejichž pravost v důsledku předchozí výchovy také věřil, jsou falza. Ostatní byla již věc jeho svědomí. To mu nedovolilo zůstat stát na půl cestě - mlčet. A tak se zrodila jeho filologická kritika Rukopisů, dílo samo o sobě převratné vědecké hodnoty. Z něho pak vycházel a na něm zbudoval svoji velkou Historickou mluvnici jazyka českého (4 svazky) a dále Slovník staročeský (2 svazky). Celým tímto kritickým dílem položil pevné základy bohemistice a velmi přispěl k vyjasnění důležitých otázek v dějinách české literatury.
Souboj Hattala - Gebauer v oblasti filologické měl svůj protějšek v otázkách historiografických. Tam stanuli proti sobě jako odborníci na jedné straně Tomek s Kalouskem, na druhé straně Goll. Přirozeně, Tomek ani Kalousek nebyli vědci z rodu Hattalova. Jejich celoživotní dílo bylo a zůstalo velkým vkladem v dějinách české historiografie. Nicméně nebylo náhodné, že zakladateli moderní české historiografie se nestali oni, obránci Rukopisů, ale jejich kritik, Jaroslav Goll. A základní příčina toho je obdobná jako v případě Gebauerově. Goll byl duch kritičtější, vůči moderním proudům ve vědě otevřenější než jeho dva odpůrci. Stejně tak nebyla náhoda, že nedlouho po své kritice Rukopisů publikoval v Athenaeu metodologicky programovou stať Dějiny a dějepis (VI. roč., str. 73-77, 93-103) a že se stal zakladatelem perspektivní vědecké školy, z níž vycházela po desítiletí elita české historiografie. - Náhodné nebylo konečně ani to, že v polemice kolem Rukopisů se i Tomek, jinak muž úctyhodný, uchýlil k urážkám vědce nedůstojným. Sáhl po nich, protože mu jako obránci chyběly věcné argumenty a ve své ješitnosti se cítil kritikou dotčen. Proto se v metodě polemiky dostal do blízkosti Hattalovy.
Vedle převratného významu, který měl celý spor pro další bádání v otázkách českého jazyka a dávných českých dějin, přinesl důležité podněty i pro další vývoj estetiky a paleografie. I pro tyto obory přestaly být RKZ zavazující normou, jejich další rozvoj nebyl nadále falzy sváděn na bludné cesty.
Spolu s uvolněním prostoru pro rozvoj vzpomenutých věd měl celý boj i dalekosáhlý význam etický. Když Masaryk Gebauera dopisem v Athenaeu žádal, aby zveřejnil kritický článek o češtině RK a RZ, poznamenal, že čest národa vyžaduje poznání pravdy a že mravnější je zmužilost schopná uznat omyl než obhajoba omylu, i kdyby v něm žil třeba celý národ. Přitom Masaryk nechápal toto kredo úzce, jen z hlediska vědy. Bylo mu filozofickým principem sui generis. Posuzoval jím i hodnoty politické. Ostatně i celý duch jím řízeného Athenaea byl prostoupen vědomím závislosti politiky na hodnotách etických. Zvlášť zřetelně vyjádřil Masaryk toto své přesvědčení v soukromém dopise Gebauerovi ze 6. září 1887 ve větě: "Co jsem příležitostně často říkal, opakuji i teď, že totiž dle mého pevného přesvědčení nás nespasí politika navenek, pouze mravní fundus instructus." [88]
Je skutečností, že na vědeckém poznání založené přesvědčení o nepravosti Rukopisů bylo silným poutem, které ve sporu spojovalo s Masarykem nejen Gebauera, ale i Hostinského, Golla a řadu dalších kritiků. Ovšem přinejmenším stejně silným poutem mezi nimi byl na poznané pravdě zbudovaný shodný etický postoj k celému problému. Jeho síla pak byla manifestována zejména tím, že vstupovali do boje s plným vědomím o existující dobové přemoci obránců, byli připraveni nést všechny důsledky jejich eventuální zloby a nenávisti. Když Gebauer vydával v roce 1888 brožuru Poučení o padělaných Rukopisech Královédvorském a Zelenohorském pro širší kruhy inteligence české, [89] zmínil se v ní i o mravných pohnutkách, jež ho ke kritice Rukopisů přiměly:
"Vyložiti poznání své veřejné byl jsem povinen. Byla to povinnost moje i vědecká a úřední (univerzitní profesor je přísahou výslovně i k tomu zavázán, aby pěstoval vědeckou pravdu), i vlastenecká. Univerzitní profesor kterýkoliv, který z příčin vědeckých v RKZý nevěří, ale z příčin jiných přece tak si vede a tak se tváří, jako by věřil, zpronevěřuje se povinnosti a dopouští se skutku rovněž tak nesprávného jako lékař, který nemoc simulovanou vědomě vydává za pravou... K jednání podobnému stran RKZého odhodlati jsem se nemohl, zapírání pravdy pokládal jsem za hřích páchaný nad vědou a českým národem, a proto musil jsem vystoupiti s poznáním svým veřejně." [90]
Pro všechny kritiky Rukopisů platilo, že etika je neoddělitelná od vědy a svobody bádání, stejně jako od svobody výsledky bádání zveřejňovat. O tom se vyslovil zvlášť pěkně Hostinský v Athenaeu. Rozhodl se vstoupit do sporu veřejně právě ve chvíli, kdy "nesnášenlivost konfiskovala svobodu slova a terorismem svým zabezpečila monopol ve prospěch Rukopisů". Nemyslel si, že by estetika mohla sehrát ve sporu rozhodující roli. Nemohl ovšem mlčet, když byli žurnalistikou zraňováni "mužové naši nejlepší" jen proto, že měli odvahu vyslovit se veřejně k důležitým otázkám veřejného života. Šel proto hájit především svobodu projevu a v ní i část české vědy. O ni šlo v neposlední řadě. Bez svobody bádání a učení mu univerzita přestávala být univerzitou a věda vědou.
O čest národa šlo ovšem, slovy, i obráncům. Hattala s Grégrem například opakovaně tvrdili, že kritika Rukopisů poškozuje dobré jméno národa a že i z jeho nejpřednějších autorit, které v ně kdy věřily, dělá hlupáky. Své chápání cti zakládali však na nekritické víře ve sporné památky a tu stavěli militantně proti vědecké pravdě. V takovém případě nebyl ovšem kompromis možný. Proto i jinak vždy nevšedně tolerantní Goll promluvil, dovolávaje se výroku Schopenhauerova, nekompromisně: Je-li pravda skandální, ať dojde ke skandálu, ale pravda budiž řečena. - Pro Masaryka byl nekompromisní zájem na prosazování pravdy o Rukopisech samozřejmostí od samého počátku sporu. Proto také, když se v létě 1886 prof. Ott pokoušel smířit Gebauera a Masaryka s Kvíčalou, napsal 23. srpna Gebauerovi: "Myslím, že se nevyjasní naše situace a že nevybředneme z louže, kdybychom (se) teď opatrně paktovali a věci nechávali v tom českém pološeru."
Život vždy znovu potvrzuje, že pravda, nejsou-li na ni lidé zvyklí, může bolet, zraňovat. Přichází-li, aby bourala zakořeněné společenské mýty, aby odstraňovala společenskou lež a zaujala její místo, je nepříjemná nesrovnatelně víc. V takovém případě se jedná nejen o operaci ideologickou, psychologickou, ale nutné jsou zpravidla i změny v sociálním ustrojení společnosti. Obrana mýtu je pak v té či oné míře i obranou výsad na mýtu zbudovaných. A to byl případ nejednoho z obránců Rukopisů. - Čest založená na pravdě váží však víc než ona, jež se snaží žít z mýtu. Proto měl pravdu Gaston Paris, když již v roce 1879 napsal, že odhalení falz dodá národu více cti, než kolik mu jí mohly poskytnout "naivní padělky". Později, po boji, se k jeho výsledkům vyjádřil v obdobném duchu i jiný z Francouzů, znalec českých dějin A. Denis. [91]
Celý spor neměl ovšem jen výsledky pozitivní. Urputnost, s jakou byl z obou stran veden, nenávist a zloba, s níž část obránců usilovala o odstranění Masaryka (po jistou dobu i Gebauera) z univerzity a z Čech vůbec, některé zbytečně ostré i hrubé výpady, jež již v době doznívání boje otisklo i Athenaeum, zatížily nadlouho atmosféru českého kulturního a politického života a zkomplikovaly hledání cest ke spolupráci i mezi lidmi, jejichž v podstatě shodným zájmem bylo pracovat k prospěchu národa.
Problémem byla jistě i ztráta času a energie vědců, jež si boj vyžádal a jež mohly být věnovány práci jiné, pozitivnější. V tom směru si posteskl i Jan Gebauer. Když v roce 1896 otázku Rukopisů znovu rozvířil V. Flajšhans v Osvětě, poznamenal si 16. listopadu na dopis od Leskiena: "Wieviel Zeit und Arbeit wir in bitter Zank vergeuden..." [92] (Jak mnoho času a práce promarníme v rozhořčeném boji.) Bylo však možné se boji, alespoň onomu z let 1886-1888 vyhnout tím, že by problém byl řešen a vyřešen odborníky v tichu jejich pracoven? Takovou otázku si lze jistě klást. Lze ji však jednoznačně pozitivně zodpovědět? Nebyly právě čas a energie, jež boj strávil, nutným výkupným za pia fraus obrozeneckých romantiků?
A co znamenal boj a poznatky a zkušenosti v něm získané osobně pro Masaryka? Jaké závěry z nich vyvozoval?
Víme, že přicházel již z Vídně do Prahy jako zralý duch reformátorský, s mimořádně živým smyslem pro otázky politické a s filozoficky založenou vůlí pracovat ze všech sil především prostředky vědy ke kulturnímu a politickému povznesení českého národního života. Tento duch a energickou vůli osvědčoval od samého počátku; v přednáškách na univerzitě, v Athenaeu, v přípravě encyklopedie i při jiných příležitostech. Iniciátorem sporu o Rukopisy však nebyl! Tu stáli na počátku Gebauer, Hattala a - Kvíčala. Teprve potom, na vyzvání, vstoupil na scénu i on. Přitom ne jako hlavní kritik odborný, zato jako myslitel, který nejlépe a nejkomplexněji pochopil, že spor o dvě kulturní památky může být ideální příležitostí k prosazení revize základů českého národního programu a na něm založené praktické politiky. A nejen pochopil. Jako myslitel a zároveň i muž činu věděl, co bude boj vyžadovat. Měl i dostatek schopností a odvahy jej účinně organizovat, vést a nést i všechna jeho rizika. Spolubojovníkům byl schopen být v nejedné otázce rádcem a ve chvílích, kdy zloba obránců zvlášť těžce doléhala, i vydatnou morální oporou. Přitom sám přijímal a nesl rány nejtvrdší.
Fronta kritiků, jež se v boji zformovala, byla hlavně jeho dílem. Bylo kdysi vhodně napsáno, že Masaryk vybudoval na univerzitě generální štáb pro rukopisný boj, štáb, jehož byl duší i "generálem", řídícím boj. [93]
V jaké šíři a do jakých podrobností si Masaryk uvědomoval, oč v boji politicky šlo a jaké cíle v něm sám sledoval, o tom existuje dvojí autentické svědectví. Jedno vydávají jeho příspěvky v Athenaeu, eventuálně v Národních listech a v Hlasu národa, otiskované v kritické době bojů. Jim jsme již pozornost věnovali. Druhou autentickou Masarykovu výpověď obsahují zejména některé jeho dopisy prof. E. Albertovi z podzimu 1888, mezi nimi zejména dopis z 22. září. Z kontextu dopisu lze usuzovat, že o výpověď v něm obsaženou Albert Masaryka požádal. A protože Masaryk choval k Albertovi plnou důvěru a velice si ho vážil, je to odpověď značné dokumentární hodnoty. Umožňuje přesněji poznat tehdejší způsob Masarykova politického posuzování smyslu rukopisného boje. Jaké byly tedy, ve zkratce, jeho hlavní myšlenky?
Masaryk chápal celý spor především jako pokračování pokusu mladší vědecké generace o vybudování nové duchovní autority v českém národním životě. Vycházel z toho, že instituce jako Muzeum a Učená společnost, povolané tuto autoritu vytvářet, byly po smrti Palackého "téměř mrtvy". Političtí mluvčí národa, poslanci, "čuměli a lenivěli doma, politika se dělala u džbánku". Za tohoto stavu se snažila duchovní autoritu národa představovat výlučně žurnalistika, zejména Národní listy. Žurnalistika měla také fakticky rozhodující vliv na veřejný život. Formovala nejen běžné veřejné mínění, ale držela v područí i poslance, veřejné pracovníky, profesory, studentstvo i nejrůznější instituce. Když byla zřízena univerzita, chtěly Národní listy ovládat, "poručníkovat" i ji. Podobně se k univerzitě chovaly i jiné vlivné kruhy. "Někteří vůdčí pánové", psal Masaryk, měli sklon dívat se na ni jako na zaopatřovací ústav pro "rozmanité vlastence" a prosazovali do profesorského sboru své lidi. Masaryk, posuzuje takto situaci, vystoupil proti podobným snahám. Tím si ovšem znepřátelil část sboru.
Dále Albertovi referoval o snahách svých a některých přátel zreformovat tisk obou politických stran, jmenovitě mladočeských Národních listů, ale i staročeského Hlasu národa a Politik. Jistá jednání v tomto směru vedená byla nadějná. Konec nadějí však znamenal Gebauerův článek v Athenaeu. Od té chvíle započal mumraj a bláznivé sprosťáctví žurnalistiky a jejích náhončích. Útoky obránců urychlily formování kritiků v semknutou literární skupinu. Pod palbou Národních listů, ale brzy po nich i tisku staročeského a předních listů literárních, se z původní názorově široce založené skupiny kolem Athenaea utvářela rychle skupina ideově vyhraněnější, vnitřně semknutější a svojí podstatou nakonec i skupina politická. Na obviňování z národního "nihilismu" ze strany obránců odpověděla později tím, že se začala nazývat "realisté". Důležitým momentem přeměny skupiny literární v politickou bylo i založení Času. Odehrával se tak proces známý z dějin, kdy z nejedné skupiny původně jen literární se postupně vyvinul směr, proud politický v užším slova smyslu. Masaryk líčil Albertovi svoji verzi přeměny jejich skupiny. Podle něho Grégr pochopil, že v Athenaeu vyrůstá Národním listům vážný konkurent, schopný zbavit je dominujícího vlivu na studentskou mládež, a tím postupně i na celou mladou inteligenci. Uvažoval materialisticky: univerzitní studenti, to bylo také na 3000 dorůstajících abonentů. Jejich možná ztráta mu dělala starosti. Masívním výpadem proti kritikům Rukopisů, osobně mířeným především proti Masarykovi, chtěl hrozící nebezpečí odvrátit, narůstající vliv Athenaea zlomit.
Grégrovo tažení, "násilnictví", jak psal Masaryk dále, bylo možné odrazit, kdyby mu nepřišly na pomoc listy staročeské. Že tak učinily, nad tím vyslovoval v dopise Albertovi podiv. Považoval to za krok neprozíravý a politicky nemoudrý. V další části dopisu prováděl politickou bilanci boje. Spojoval ji s výhledy do nejbližší budoucnosti. Militantním obráncům Rukopisů, převážně příslušníkům a představitelům starších generací, se nepodařilo zlomit, ba ani oslabit vliv nastupující vědecké a žurnalistické generace mladé. Studentstvo za Národnírni listy nešlo, z hlediska kritiků Rukopisů se chovalo "dosti dobře". Na filozofické fakultě měla strana mladých po boji již převahu. (Z jejích profesorů byl zvolen již na školní rok 1890-1891 děkan fakulty. Stal se jím - Jan Gebauer.)
Strana starších byla v rozkladu. Vážně utrpěla dříve značná autorita Kvíčalova. Tomek, který Kvíčalu vydatně podporoval, odešel na odpočinek, čímž se kruh starších, jehož byl hlavní oporou, rozpadl. Na fakultě právnické a lékařské existovaly "značné minority" realisticky orientované. Mimo univerzitu viděl Masaryk pozice realistů mezi inteligencí velmi optimisticky. "I na středních školách a vůbec v inteligenci máme přívržence z nejlepší sorty i není pochyby, že po letech náš směr a vliv bude rozhodující."
Pro budoucnost pomýšlel Masaryk na smír realistů s jejich včerejšími kritiky a nepřáteli. Nad zlobu a nenávist, již vůči sobě z jejich strany tak vrchovatě pocítil, se dokázal povznést. Vůle pracovat k nápravě a k povznesení poměrů byla u něho silnější než pocit křivdy. Rezignovaně ustoupit stranou nechtěl. Takovým myšlenkám se bránil. "Prosím Pána Boha, bych běhy našich poměrů nedospěl k otázce pilátovské," končil například jeden z dopisů Albertovi (z 28.11.1888). A profesoru Grabowskému psal do Varšavy již 25. března téhož roku: "Odpouštím svým protivníkům úplně. Je mi jich upřímně líto; a oni, nemýlím-li se, již poznávají, co se stalo. Pochopuji dobře, že mým snahám neporozuměli: málo lidí pochopuje, že můžeme milovati národ, i když jeho slabosti a špatnosti známe a zatracujeme. Většina lidí to, co miluje, zároveň i nekriticky zbožňuje. A myslím, že kdo vší silou svou postaví se proti proudu obecnému, nečiní tak z nelásky: co by mu bylo do toho, čeho nemiluje? Právě to bolí, co milujeme, ale co poznáváme býti nesprávným: co nemilujeme, je nám lhostejno."
V obou dopisech, Albertovi i Grabowskému, vyjadřoval Masaryk velmi zřetelně a myslím přesvědčivě svůj lidský a zároveň filozofický postoj k podstatě minulých sporů. A právě z tohoto postoje pramenila i jeho připravenost ke smíru. Neměl to být ovšem ani tehdy smír za každou cenu. Jak si jej představoval, psal Albertovi v již citovaném dopise z 22. září: "Smíření s námi není tak nesnadné. Předně a hlavně musí se ovšem poznati, co chceme, že nechceme nic vlastizrádného, musejí se zrušiti ty čínské zdi, které špatní lidé mezi nás postavili" A dále: "Jsem přesvědčen, že strana, která nám dá možnost ku práci, opanuje situaci a že sobě samé prospěje." A účel smíru? Zpozitivnění a zefektivnění české politiky. Spolu s reformou tisku obou politických stran, o níž již dříve usiloval, mělo být z řad realistů vybráno několik znalců a posílena jimi česká delegace ve vídeňském parlamentu. "Nepotřebujeme ve Vídni orátorův, ale dělníků, aby koukali ministrům do karet. Ministři musejí cítiti, že poslanci je kontrolují, a v té nadvládě duševní musíme hledati hlavní činnost politickou... dnes politika není revolucí, ale prací. To u nás nevědí a v tom všechna je bída."
Od zkvalitnění parlamentní práce ve Vídni očekával Masaryk mnoho. Nemenší důraz kladl však i na "vnitřní práci". Rozuměl jí všechno to, oč již po léta usiloval na univerzitě, v Athenaeu a celou svojí mimouniverzitní činností v domácím českém prostředí. Alberta v této souvislosti odkazoval na svůj článek Jak zvelebovati naši literaturu naukovou. - Osobní politické aspirace přitom neměl. O tom psal Albertovi: "Dovolte, abych Vám jen krátce pověděl, že nemám a neměl jsem pražádných aspirací politických, že neprahnu po nijakém vůdcovství, jak mně vytýkali veřejně; chci ovšem mnohem víc, - jestliže Jste si všiml mé knihy (měl zřejmě na mysli německý překlad své Konkrétní logiky), kterou jsem Vám poslal, tam je implicite řečeno, co bych si přál pro náš národ." (podtrženo J.O.)
Pravda, kterou měl Masaryk se svými přáteli v otázce rukopisné neznamenala, že vše v jeho boji za ni bylo bez stínů. Jakkoli se nikdy neuchýlil k vulgaritám a nízkostem po vzoru Národních listů, vracel přece jen v některých případech rány s tvrdostí a drsností, která i zbytečně zraňovala. Přiznal to již tehdy i veřejně. 16. března 1889 v Čase napsal, že v žáru boje "tu i tam" pero trochu víc přitlačil. Projevil dokonce ochotu se svým odpůrcům za jistých podmínek omluvit. I později, vzpomínaje bojů osmdesátých let, přiznal, že dělal "mnohé chyby", že lidi odpuzoval. [94] (Odůvodněným se jeví v těchto souvislostech soud Denisův: "Masaryk a jeho přátelé nepřinesli snad do svého sporu potřebnou opatrnost a zdrženlivost; bylo by si přát, aby šetrněji byli dbali smutku, který působili; když se rozbíjí bůh, byť to byla modla, třeba chápat a sdílet hrůzu věřících. Operace byla by vyžadovala ruky lehčí, a rádi bychom viděli vítěze slavit méně hlučné vítězství nad bludem otcův." [95]
Při zvažování těchto a podobných soudů nutno vzít ovšem v úvahu - vedle brutality některých odpůrců - i celkovou atmosféru, v níž boj začal a probíhal. A ta byla vytvářena mnoha činiteli. Co z nich nelze rozhodně pominout, jsou oni Denisovi "unavení muži, navyklí tlumit svůj hlas", "profesoři-řečníci při zavřených dveřích"; nelze pominout ani ono Masarykovo "české pološero" z jeho dopisu Gebauerovi. Kolik uznávaných představitelů vědy nevěřilo, podobně jako Kvíčala, v pravost Rukopisů, nebo o ní alespoň pochybovalo! A ač povoláni jednat, promluvit - mlčeli. Masaryk nebyl z jejich rodu! Proto je pochopitelné, že ho museli pobuřovat "hrdinové" za zavřenými dveřmi a že city, jež v něm zmíněná atmosféra evokovala, vedly někdy i jeho pero - když se již dal do boje strhnout.

P O Z N Á M K Y:

[1]  Získat základní přehledný obraz o celé problematice Rukopisů, včetně historie bojů o ně, umožní zájemci dvousvazkový sborník Národního muzea v Praze Rukopisy královédvorský a zelenohorský, Praha 1969. Kromě úvodu a rejstříku osobních jmen obsahuje studie: Josef Kočí, Spory o Rukopisy v české společnosti; Zdeněk Fiala, O Rukopisech po stránce paleografické; Mojmír Otruba + Marie Řepková, Literárně-vědná kritika RKZ; Jaroslav Mezník, Rukopisy z hlediska historie; Vladimír Procházka, Rukopisy a právní historie; Miroslav Komárek, Jazykovědná problematika RKZ; Jaroslav Kašpar, RKZ - paleografický přepis. II. svazek sborníku obsahuje i výběrovou bibliografii o RKZ. Sestavil ji Miroslav Laiske a má 1078 titulů. - Stručnější informace o rukopisných bojích obsahují každé syntetičtější dějiny české literatury.

[1a]  Ruská i sovětská literární věda a historiografie považují - kromě několika jednotlivců - Slovo o pluku Igorově za dílo původní. V západní slavistice se názory různí, tak například francouzští slavisté kladou vznik "Slova" do osmnáctého století.

[2]  Marc Bloch Obrana historie aneb historik a jeho řemeslo, Praha 1967, str. 85.

[3]  Josef Hanuš, in: Literatura česká devatenáctého století, díl první, Praha 1902, str. 874.

[4]  Ibid., str. 876.

[5]  Ibid., str. 876-877. Podobně smýšlel Dobrovský i o Evangeliu sv. Jana, ibid., str. 884-887.

[6]  Josef Hanuš, Listy filologické, 1906, str. 115.

[7]  Antonín Vašek, Filologický důkaz, že Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský, též zlomek evangelia sv. Jana - jsou podvržená díla V. Hanky, Brno 1879. Alois Šembera, Libušin soud, domnělá nejstarší památka řeči české jest podvržen. Též Evangelium sv. Jana, Světozor 1878. Týž autor vydal v roce 1880: Kdo sepsal rukopis královédvorský roku 1817? Přehledný výklad sporů o Rukopisy od Dobrovského až po Vaška a Šemberu viz u Z. Nejedlého, T. G. Masaryk II., str. 190-245.

[8]  Marie Gebauerová, Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera (dále jen Rodinné vzpomínky), Kladno 1926, str. 207-209.

[9]  Theodor Syllaba, Jan Gebauer (dále jen Gebauer), Praha 1986, str. 69.

[10]  Allgemeine Encyklopedie der Wissenschaft und Künste. Herausgegeben von J. S. Ersch und J. G. Gruber, 2. Section H-N, hg. von A. Leskien, Leipzig 1885, str. 231-235.

[11]  Svůj výpad proti Gebauerovi vysvětloval Hattala v poznámce pod čarou: O Silvestru se dověděl o Gebauerově příspěvku v Ersch-Gruberově encyklopedii!

[12]  Athenaeum, III., str. 160-161, podtrženo v Athenaeu.

[13]  Ibid., str. 168. Podtrhl J. O.

[14]  J. Doležal, Masarykova cesta.

[15]  AUK, fond T. G. Masaryk, protokol výpovědi prof. Rezka před komisí Akademického senátu univerzity dne 12. března 1890. Podrobněji viz též T. Syllaba, Jan Gebauer, str. 71.

[16]  Tamtéž, Masarykovo podání Akademickému senátu ze dne 19. února 1890.

[17]  Text letáku viz M. Gebauerová, Rodinné vzpomínky, str. 229; o Kalouskově účasti na akci s letákem tamtéž, str. 259-260. Leták otisklo i březnové Athenaeum.

[18]  Osvěta, 1886/3, str. 286-288. Herben v: Kniha vzpomínek, str. 233, nesprávně uvádí, že zmíněné číslo Osvěty vyšlo již 20. února 1886. Kalousek otiskoval v Osvětě i později řadu příspěvků na obranu Rukopisů s názvy: O potřebě dalších zkoušek rukopisů Zelenohorského a Královédvorského a Ve sporu o Rukopisy. Podrobněji o Kalouskově vztahu k Rukopisům a jeho účasti ve sporu o ně viz bibliografii: O. Josek, Život a dílo Josefa Kalouska, Praha 1922, kap. VII., str. 215-236.

[19]  Julius Grégr, Na obranu Rukopisů královédvorského a zelenohorského, druhé vydání, Praha 1886, str. 3.

[20]  A. Bráf v Pamětech uvádí, že v "diletantském" díle obrany pomáhal Grégrovi i prof. Čelakovský (Jaromír), Život a dílo, Praha 1922, str. 18.

[21]  Athenaeum, III., str. 163.

[22]  J. Grégr, Na obranu, str. 7.

[23]  Podrobněji o Hattalovi viz Z. Nejedlý, c.d., III., str. 66-72; J. Herben, Kniha vzpomínek, str. 237-242.

[24]  J. Grégr, Na obranu, str. 33 a 35.

[25]  Ibid., str. 141. - Obviňování skromného Gebauera z osobní nevraživosti vůči Hattalovi bylo nízkou pomluvou. Pravda byla, že Hattala viděl v mladém, talentovaném a pracovitém Gebauerovi od roku 1873, kdy ten přišel na univerzitu, nebezpečného soka. Odborně a pracovně právem. Pozdější Gebauerův kritický přístup k Rukopisům dal této staré Hattalově nepřízni jen příležitost, aby se mohla nově a už zcela vyhraněně projevit. Proto byl Gebauer pro Hattalu "šmok" a "pes" dříve, než si mohl jeho článek v Athenaeu přečíst. O vyhraněně osobních motivech Hattalova chování v rukopisném sporu byl přesvědčen i J. Kalousek. Když byla v červenci 1886 prokázána chemickými zkouškami podvrženost evangelia sv. Jana, jednoho ze sporných rukopisů, napsal v dopise M. Červinkové: "Hattala má z toho nesmírnou radost..., jdeť Hattalovi především o zničení Gebauera, na staré literatuře mu záleží méně." O. Josek, Život a dílo Josefa Kalouska, str. 224.

[26]  J. Grégr, Na obranu, str. 58 a 59.

[27]  Ibid., str. 74.

[28]  Ibid., str. 142.

[29]  V roce 1879 se Tomek v dopise Jirečkovi zasazoval o to, aby byl Gebauer "konečně definitivně a výhradně" jmenován univerzitním profesorem jazyka a literatury české; In: M. Gebauerová, Rodinné vzpomínky, str. 273-274.

[30]  Příčin rozdílného psaní NL a tisku staročeského o rukopisném sporu bylo víc. Jednou z nich byl jistě rozdílný vztah J. Grégra a F. L. Riegra k listům každé z obou stran. J. Grégr byl osobně majitelem a vydavatelem NL. Jako takový byl eminentně zainteresován na počtu jejich odběratelů. Rieger žádný ze staročeských listů sám nevlastnil, ani přímo neřídil. Redaktoři staročeského tisku se tudíž mohli projevit ve své práci samostatněji než jejich kolegové v NL. Hlavní rozdíl byl však v charakteru obou politiků. Pod Grégrovým vedením nebylo uchylování se NL k hrubostem ničím příliš cizím. Rieger byl jiný, ženeróznější. Z Heidlerova Listáře se dozvídáme, že na počátku sporu sice zasáhl, když byla Gebauerova a Masarykova iniciativa v Pokroku podpořena (str. 319), ale starosti mu dělalo i přehánění opačné. V souvislosti se způsoby psaní tisku referovala M. Červinková v září 1887 Kalouskovi o rozhovoru otce s Bráfem. V něm "tatínek mluvil tůze dlouho o tom, že je potřeba býti nestranným a spravedlivým..." (str. 334).

[31]  Jan Gebauer, Poučení o padělaných rukopisech Královédvorském a Zelenohorském. Pro širší kruhy inteligence české (dále jen Poučení). Praha 1888, str. 20.

[32]  K tomu, aby otázku kritiky Rukopisů metodicky zásadně nastolil, byl Masaryk dobře připraven již z Vídně. Na univerzitě poslouchal přednášky odborníků, jakými byli M. Büdinger a F. Miklošič. Měl možnost sledovat zblízka boj vedený A. Vaškem a zejména A. V. Šemberou. Pro vedení boje byl proto vyzbrojen jak důkladnou znalostí sporné věci, tak zkušenostmi z bojů minulých.

[33]  Již v roce 1848 bylo odmítnuto jako falzum Libušino proroctví, jež předložil Hanka veřejnosti rok předtím. V roce 1857 uznala komise Českého muzea jako falza Píseň vyšehradskou z roku 1816 a Milostnou píseň krále Václava z roku 1819. V roce 1877 pak byla uznána za falza většina glos v Mater Verborum.

[34]  Theodor Syllaba, Gebauer, str. 25. Viz též M. Gebauerová, Rodinné vzpomínky, str. 269.

[35]  Oznámení o tom viz Athenaeum, III., č. VIII-IX na titulní straně a na straně 378 v tiráži.

[36]  Jaroslav Goll, Historický rozbor básní rukopisu Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava, Praha 1886, nákladem vlastním, str. 2.

[37]  Athenaeum, III., str. 165.

[38]  O prožívání přerodu své původní víry v poznání pravdy Goll v Athenaeu napsal: "Touto prací a tímto poznáním přemohl jsem pocit bolestný a trapný, který ani mně cizím nebyl, a žádná sentimentálnost mne již nemohla zdržeti, abych vydáním svého spisu nevykonal, co jsem za svou povinnost pokládal, tj. přispěti k rozřešení a ukončení sporu. Porozuměl jsem tomu, co mínil Schopenhauer, řka: Ist die Warheit ein Scandal, nun so geschehe der Scandal, und die Warheit werde gesagt!" (str. 40).

[39]  Ibid., str. 438. Podtrhl J. O.

[40]  Viz např. Hattalovu přednášku v Měšťanské besedě a referát o ní v Národních listech dne 9. dubna 1886.

[41]  Athenaeum, III., str. 441. V druhém čísle Revue critique, roč. 1887, byla otištěna zpráva J. Jokla o nových důkazech nepravosti RKZ. G. Paris ji uvedl titulkem: Un dernier mot sur les faux poemes tcheques. V krátkém úvodu ke zprávě napsal: "Není tu již otázky pro všecky ty, kteří nejsou zaslepeni vlastenectvím špatně pojatým". Cit. podle Athenaea, IV., str. 170.

[42]  O tom Hostinský v Athenaeu: "Jakmile však nesnášenlivost konfiskovala volnost slova a terorismem svým u veřejnosti zabezpečila monopol hlasům ve prospěch Rukopisů, jakmile zlomyslnost chopila se zbraně nejlacinější a právě proto bohužel nejraději užívané, zbraně to, kterou zraněni u nás jsou již téměř všichni, kdož vůbec odvážili se do života veřejného, namnoze i mužové naši nejlepší: bezdůvodného totiž podezřívání z nevlastenectví, nemohl jsem již býti na váhách. Zde sluší přiznati barvu bez obalu a veřejně, neboť běží o čest naši. Nesmí se říci, že české kruhy vědecké dají se zastrašiti a k mlčení odsouditi žurnalistickým veto, a že zejména učitelé na vysokých školách českých klidně pohlížejí na omezování oné svobody bádání a učení, bez níž univerzita přestává býti univerzitou, věda vědou. Kdo věří v pravost Rukopisů, hlásej si ji bez překážky, ale nežádej na tom, kdo pochybuje, aby mlčel" (str. 441, červenec 1886; podtrženo Hostinským).

[43]  M. Gebauerová líčí návštěvu manželů Kvíčalových u Gebauerovů před velikonocemi 1886. Kvíčala, jsa s Gebauerem chvíli v pokoji sám, mluvil "o všem možném", jen o výhradách, jež krátce poté otiskl Hlas národa, ne! C.d., str. 244.

[44]  Odpověď vydal Kvíčala kromě toho vlastním nákladem i jako brožuru pod názvem: Obrana proti otevřenému listu pana prof. Masaryka proti Zaslánu pana prof. Gebauera.

[45]  J. Heidler, Listář, II., str. 284.

[46]  Ibid., str. 318.

[47]  Jan Havránek, Otakar Hostinský ve sboru České filozofické fakulty, in: Pocta Otakaru Hostinskému, Brno 1982, str. 67.

[48]  Podání ministra Gautsche císaři v této věci a příslušný jmenovací dekret viz v Msb II., str. 353-360.

[49]  M. Gebauerová, Rodinné vzpomínky, str. 295. Podtrhl Gebauer.

[50]  Ibid., str. 296.

[51]  Podle kopií Masarykových dopisů Gebauerovi, jež mi byly laskavě zapůjčeny držitelem. - Kvíčala se dostal v důsledku vlastního obojetného postoje, který ve sporu zaujal, do psychicky zlé, nezáviděníhodné situace. Když Masaryk a Gebauer v červenci na jeho skutečnou roli v Athenaeu a v denním tisku poukázali, začal hledat morální oporu - mezi obránci Rukopisů. V dopise V. V. Tomkovi z 25. července 1886 prosil: "Potřebuji v tomto boji, který se proti mně s neslýchanou perfidností vede (!), útěchy, abych na mysli neklesl a aby zdraví mé nebylo zničeno... Kdyby mně Vaše magnificence ráčila zejtra po obdržení tohoto listu několik laskavých slov zaslati, velmi bych byl z toho potěšen a posilněn." LAPNP, pozůstalost V. V. Tomka.

[52]  Vylíčení okolností i průběhu schůzky viz: M. Gebauerová, Rodinné vzpomínky, str. 296-298; též Čas, 5.10.1887, v pojednání: Z mravní patologie společnosti české. Ošklivý případ, str. 307-315.

[53]  Athenaeum, IV., str. 47.

[54]  Naše hlasy, Časopis věnovaný zájmům českého lidu. Herbenův příspěvek byl v listě publikován ve dnech 20.3., 28.3. a 3.4.1886 pod šifrou Prof. T.

[55]  Údaje obsahují dvě Herbenovy publikace. První: Deset let proti proudu (1886-1896). Vzpomínky a zkušenosti českého novináře, Praha 1898. Druhou je Kniha vzpomínek. V ní Herben verzi vzpomínek z roku 1898 přetiskuje jen s nepodstatnými úpravami, eventuálně doplňky, jako druhou ze tří kapitol knihy. Odvolávám se zde na Knihu vzpomínek. - Údaje o schůzkách s kolegy viz str. 269.

[56]  J. Herben, Kniha vzpomínek, str. 271.

[57]  Historii článku ve vztahu k Masarykovi, zpracovanou v širším pojetí, jsem vydal pro přátele jako strojopis na podzim 1983. Poté byla zařazena do samizdatového sborníku studií: České a světové dějiny, Praha, leden 1984.

[58]  Hovory, str. 98; J. Herben, Kniha vzpomínek, str. 274-275.

[59]  V novinářských kruzích bylo známo, komu šifra patří. Tak například v lednovém Athenaeu (1886) byl podpis: H. G. Schauer pod referátem o knize E. Monteguta, v únoru v témže časopise deníku Pokrok byl 14. února 1886 otištěn obsáhlý referát o Masarykově knize Základové konkrétné logiky, s podpisem H. G. Schauer. Měl tedy pisatel článku v Národních listech víc než dost možností vědět, komu šifra H. G. patří.

[60]  F. Schulze jako autora uvedeného anonymního článku v Národních listech uvádí nejen Masaryk (Hovory, str. 98) a J. Herben (v biografii T. G. Masaryk, str. 32 i v Knize vzpomínek, str. 285), ale i Josef Holeček (Tragedie Julia Grégra, Praha 1918, str. 335). Holeček byl v kritické době členem redakce Národních listů. Lze proto důvodně předpokládat, že měl informace přímo od pramene.

[61]  Podle Herbena napsal Heyduk báseň poté, co za ním přijeli F. Schulz a V. Vlček a "informace" o údajných nepřátelích národa do něho "nahučeli". - Kniha vzpomínek, str. 309.

[62]  Zlatá Praha, 10. a 27. prosince 1886 a 14. ledna 1887.

[63]  Hubert Gordon Schauer, Spisy, Praha 1917, str. 583-584.

[64]  J. Herben, Kniha vzpomínek, str. 284.

[65]  Ibid., str. 280 a 293.

[66]  Ibid., str. 279.

[67]  Ibid., str. 285. Schauerova studie O povaze myšlenkové krize naší doby byla sama sobě pandánem k jeho Našim dvěma otázkám. Dokládala pozitivní podstatu skepse, jež ho k napsání článku vedla a jíž byl prostoupen. V závěru článku se vyslovoval pro energickou přestavbu existující společenské struktury na principech křesťanských, aby se tak vyhovělo přání lidu a požadavkům spravedlnosti. "Je u nás zapotřebí reformy, ohromné reformy... jinak se sesuje naskrz prohnilá střecha budovy národní" psal v dopise příteli, v našem textu již citovaném. A maje na mysli speciálně českou společnost, napsal ve vzpomínaném článku: "Aby však každý pravdy došel, musí znáti všecky možné názory a cesty, aby mohl ve své době a na ni zdárně působiti, musí znáti všecky mnohotvárné její úkazy i společného jich ducha, z něhož vycházejí. V tomto smyslu pozornost českého čtenářstva povzbuditi bylo mi vodítkem při těchto úvahách; mámť pevné přesvědčení, a trvám na něm nezvratně, že je prvou povinností českého spisovatele, aby svému národu podával pokud možno nejširší a nejpovznesenější světový a myšlenkový rozhled, neboť se můžeme udržeti jen tenkráte, budeme-li ve svém uvědomění i jednání na niveau své doby." Spisy, str. 38-39.

[67a]  LAPNP, pozůstalost J. Herbena, složka: J. S. Machar.

[68]  LAPNP, pozůstalost E. Alberta.

[69]  Národní listy referovaly o průběhu líčení před okresním soudem 17. a 18. března 1887, Čas 20. března a 5. dubna t.r.

[70]  A. Bráf, Paměti, str. 20.

[71]  Záznamy B. Gebauera mi ve fotokopii laskavě zapůjčil prof. Th. Syllaba, který je již předtím použil v knize Jan Gebauer na pražské univerzitě, Praha UK, 1983.

[72]  Text článku byl přetištěn jako příloha v červencovém čísle Athenaea 1886 (str. 449-453). Hattala s Jagičem polemizoval v seriálu otiskovaném v Politik v srpnu 1886. Příznačné pro jeho metodologické myšlení bylo, že zásadně odmítl, on, filolog, přiznat ve sporu prioritu důkazům jazykovým, lingvistickým. Nad ně stavěl důkazy paleografické. 22. srpna v Politik deklaroval: "Wir werden dem paläografischen Momente unter den entscheidenden Kriterien in dieser Streitfrage die erste, dem philologischen im weiteren Sinne... die zweite und dem linguistischen die dritte Stell einräumen..."

[73]  Jinými slovy, zásadně však zcela shodně s Masarykem, objasňuje Grégrův vstup do rukopisného boje Josef Holeček v knize Tragédie Julia Grégra. Podle Holečka Grégr stavěl výš novináře než odborníka. Novináře považoval za vševěda a všeuměla, "vysoko vyvýšeného nade všechny odborníky a odborníčky". Podle Grégra byl novinář schopen ze svého povýšeného hlediska všechno obhlédnout, o všem něco vědět, každou odbornost si mohl snadno osvojit. Novináři stačí, aby sestoupil ze svého piedestalu trochu níž, chopil se věcí a pak již je schopen je silou svého umu úspěšně řešit; k hanbě zoufalých, šedivějících odborníků. Jediným odborníkem, kterého Grégr podle Holečka uznával, byl doktor práv. Když se stane doktor práv novinářem, vznikne tím intelektuální síla schopná rozřešit všechno, do čeho se vloží. Za ztělesnění takové síly považoval Grégr sám sebe (str. 328-329).

[74]  Archiv Sveučilišne biblioteke, Zagreb, korespondence Vatroslava Jagiče. J. Holeček se v knize věnované J. Grégrovi očividně mýlí, když se domnívá, že Masaryk "snad" choval vůči J. Grégrovi nepřízeň a nenávist (c.d., str. 349). Masaryk sám se zabýval retrospektivně svým vztahem k J. Grégrovi v Čase 16. prosince 1911. Viz též u J. Doležala, Masarykova cesta II., str. 26-35.

[74a]  Po vydání knihy v roce 1987 jsem našel v Archívu Národního muzea v Praze, v pozůstalosti J. Grégra, dva Jagičovy dopisy Grégrovi; z 6. a 19. listopadu 1886. V prvním z nich Jagič lituje, že přenesením odborného vědeckého sporu na stránky denního tisku byl mezi vynikajícími muži české vědy a veřejného života vyvolán rozkol, vytvořily se dva nepřátelské tábory. Jagič z toho obviňoval M. Hattalu, Grégra jako politika a žurnalistu téměř omlouval. Motivy, které ho k obraně falz vedly, byly eticky jiného řádu, než motivy Hattalovy. Jagič byl přesvědčen, že Hattala sám v pravost Rukopisu královédvorského nevěřil a že vystupoval na jeho obranu z pohnutek jiných než vědeckých. Považoval Hattalu za natolik dobrého filologa, že musel vědět, že jazyk Rukopisu před vážnou odbornou kritikou neobstojí. Neschopnost přiznat si omyl vedla Hattalu k tomu, že se uchyloval při obraně falz k okrajové, neprůkazné argumentaci paleografické - a k hrubým nadávkám. Dávno slibovanou vědeckou obranu Rukopisů nezveřejňoval. Jako vynikající znalec starých českých písemných památek Jagič Grégrovi působivými argumenty domlouval, aby v obraně falz inspirované Hattalou v Národních listech nepokračoval. "Nevíra v Rukopis královédvorský není přece vlastizrada," a vzpomenuv Masaryka a Gebauera v závěru prvního dopisu volal: "Šetřte, proboha, své krajany!"; v druhém pak upozorňoval: přání obránců Gebauera pensionovat a Masaryka z univerzity propustit ve Vídni rádi vyhoví.

[75]  Je možné, že jsem měl k dispozici jiné vydání listu, než jaké měly ve své poznámce na mysli Národní listy? Hledal jsem i v Národní politice a v německy vydávané Politik, všude bez výsledku. Zmínka o uvedeném Zaslánu není ani v Athenaeu ani v Čase. Prosím čtenáře o prominutí, že nechávám tuto otázku otevřenou.

[76]  J. Holeček, Tragedie Julia Grégra, str. 332-334.

[77]  Vzpomeňme například jen, jak Anýž jako zodpovědný redaktor Národních listů na Masaryka hrubě útočil před soudem! Na druhé straně J. Herben jako vydavatel a redaktor Času útočil na J. Grégra rovněž krajně nevybíravě. V čísle z 5. března 1887 ho nazval dokonce "starým oslem" jen za to, že se o něm Grégr předtÍm zmínil jako o nezkušeném mladíčkovi.

[78]  Časopis českého musea, 1887, str. 297-445.

[79]  Podrobněji o tom viz Theodor Syllaba, Dopisy lipských profesorů Leskiena a Wislicena ke sporu o pravost rukopisu Královédvorského, in: Historia Universitatis Carolinae Pragensis, 1984, Tomus XXIV.

[80]  Poslední mikroskopické a chemické zkoušky Rukopisu královédvorského prováděl tým znalců koncem šedesátých let, 150 let po jeho objevení. Složitým zkoumáním bylo i touto cestou prokázáno, že RK je falzum. Popis zkoumání podává M. Ivanov v práci Záhada Rukopisu královédvorského, Praha 1970.

[81]  Athenaeum, IV., str. 232.

[82]  Viz např. Národní listy, Příloha, rubrika Denní zprávy.

[83]  AUK, fond Masaryk.

[84]  J. Heidler, Listář, II., str. 318-319.

[85]  AUK, fond Masaryk.

[86]  Text dopisu otisklo 1. května 1936 České slovo.

[87]  V podstatě ke stejným závěrům dospěl již před léty Jiří Brabec ve své knize Poezie na předělu doby, Praha 1964, když v poznámce na str. 87 napsal: "Vědecký spor o pravost Rukopisů se ihned stává sporem politickým, protože obě dvě svářející se strany jej uvítaly jako důvod k ventilování řady rozporů a k přehodnocení mnoha tradic, umožňujících či ztěžujících rozvoj národní společnosti."

[88]  Citováno podle zapůjčené fotokopie dopisu.

[89]  K vydání brožury nabádal Gebauera Masaryk. Již 6. září 1887 mu z prázdnin psal: "Populární výklad vydáme, nikoli v Athenaeu - tam toho bylo dosti - ale o sobě a rozhodíme to v několika tisících. O náklad se postarám. Možno-li, dejte se do toho brzy." Citováno podle zapůjčené fotokopie.

[90]  Jan Gebauer, Poučení, str. 75-76.

[91]  V díle Čechy po Bílé hoře, vydání Praha 1911, Denis píše: "Amputace byla nevyhnutelná. Ohled nelze srovnat s historií, učenec má jednu povinnost: bádat po pravdě, a myslí-li, že ji odkryl, povědět ji a nic nezamlčet. Pravými dědici Palackého nebyli ti, kteří hleděli přeměnit jeho dílo v nedotknutelnou bibli, ale ti, kteří užili zásad svobodného zkoumání při jeho závěrech a kteří si zjednali zásluhu svými spisy. Masaryk v té chvíli, kdy v Athenaeu postavil vědu proti tradici a pravdu proti zbloudilému vlastenectví, byl pravým synem národa; obrátil život veřejný na novou dráhu, povstav proti ortodoxii, která se měnila v posvátné dogma; vrátil zase Čechům to, co bylo jejich slávou v minulosti a co je zárukou jejich budoucnosti, úctu k svědomí" (str. 75-76).

[92]  Th. Syllaba, Dopisy lipských profesorů.

[93]  Václav Vondrák, Docent Masaryk a naše první česká universita, in: Malm, str. 42.

[94]  A. Bráf, Paměti, Masarykův dopis v Gruberově předmluvě.

[95]  E. Denis, Čechy po Bílé hoře, str. 769.

V knize Jaroslava Opata: Filozof a politik T. G. Masaryk je kromě kapitoly V boji o Rukopisy mnoho míst, kde jsou zmíněny Rukopisy. Vybral jsem ještě tyto další ukázky:

str. 16:

Jedním z důležitých memoárových pramenů k osvětlení historie rukopisných bojů a Masarykovy role v nich jsou Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera (Kladno 1926), sepsané s využitím rodinných písemností a vlastních vzpomínek Gebauerovou dcerou Marií.

str. 40 a 41:

Do posledních Masarykových vídeňských let spadají ještě další dvě důležité události. První byla nová fáze boje o Rukopisy. Jejich hlavními kritiky byli tentokrát Ant. Vašek a Al. Vojtěch Šembera. S profesorem a jeho rodinou se Masaryk již několik let osobně dobře znal. Průběh bojů sledoval proto zvlášť pozorně. 19. srpna 1879 psal z Klobouk, kde byl na prázdninách, Šemberovi do Vídně mj.: "Je mi milým důkazem, že se o tak důležité pro nás Čechy věci málo po málu pravý úsudek utvrdí a že snad konečně i u nás pravdě, a jen pravdě, počest vzdávati se bude." K označení Rukopisů použil výraz "padělanina". [1] - Živý zájem o průběh boje a blízký osobní vztah k Šemberovi Masarykovi nepochybně umožnily, aby o celé věci přemýšlel nejen akademicky, z hlediska pravosti či nepravosti sporných památek, ale i o chování lidí ve sporu, o hodnotě používaných argumentů, o metodách vedení boje vůbec. Na hloubku jeho prožitků měla nepochybně vliv i skutečnost, že A. Vašek zemřel uprostřed hrubých útoků a štvanic proti sobě (13. prosince 1880) a A. V. Šembera nedlouho po jejich odznění (1881).

[1] Zdeněk Nejedlý, T. G. Masaryk II., str. 238.

str. 196 a 197:

Z dopisů jde především o dva zaslané Gebauerovi z Petrohradu. První, bez data, podle obsahu pravděpodobně z počátku dubna 1887; duhý datován 23.4.1887. Obsah obou svědčí o tom, že jednou z otázek, o nichž Masaryk v Petrohradě s různými znalci mluvil, byly Rukopisy a probíhající boj o ně. V prvním dopise Gebauerovi sděluje, že z lidí, s nimiž do té doby mluvil, v pravost Rukopisů již nikdo nevěří, "ač tu a tam znamenám jakousi nelibost a rozhořčenost, že sami dříve na to nepřišli". Přitom Kunig Masarykovi řekl, že když poprvé viděl Vrťátkovo fotografické vydání Rukopisů, vykřikl mimoděk: To psal Hanka! Znal prý Hankův rukopis dobře. - Dále Masaryk: "O poměrech našich dosti dobře jsou zpraveni. Všem hnusí se prázdnota např. Národních listů... Mnozí tu jednoznačně z prostých nájezdů N. listů poznali, že neběží o Rkpy, ale o více. Vcelku ovšem zdá se jim věc býti směšná: nejeden mně řekl, jak je možno, aby žurnalista neodborník směl mluviti ve vědě a proč naši kolegové, byť věřili - toho dopouštějí?" (Pro podobné diskuse měl Masaryk v Rusku vhodné partnery. I Rusové měli podobný problém s jejich rukopisy: diskusi o pravosti či podvrženosti Slova o pluku Igorově. Masaryk byl o ní informován ještě před odjezdem do Ruska. Dokládá to jeho glosa v Athenaeu z března 1886, v níž vyslovil přání, aby Češi projevili ve vlastní diskusi tolik klidu a chladné rozvahy jako Rusové v jejich diskusi o pravosti Igora.
Druhý dopis, z 23. dubna, rovněž převážně "rukopisný", byl již odpovědí na dopis Gebauerův, který mezitím obdržel. Masaryk v něm informoval Gebauera hlavně o svém rozhovoru s Pypinem. Zjišťoval, že Pypin i jiní Rusové jsou o problematice Rukopisů informováni jednostranně, převážně obránci. Zařídil jim proto doručování Času a Athenaea, aby tak mohli poznat argumenty i druhé strany. K tomu dodával: "Sám mnoho nemluvím, ať se poučí sami..., nepřímo... dosáhneme více, doufám, než přímým poučováním."

str. 242:
Ve věci tiskoviny Passio Sancti Mutani Masaryk uváděl, že o její existenci věděl. Byla tištěna v Hustopeči, v tiskárně jeho bratra, odkud dostával vše, co se tam tisklo. (Titulní list tiskoviny uváděl, že byla vydána v Chicagu.) Jejím autorem však nebyl a nebyl ani zodpovědný za její vytištění. [1] Komisi ovšem sdělil, že když dostal korekturu Passio, zjistil, že již na titulním listě byl perziflován Julius Grégr jako "Jaroslav Gröger". Bratrovi proto napsal, aby protigrégrovský tón tiskoviny byl potlačen nebo alespoň zmírněn a navrhl škrty nebo zmírnění i jiných osobních útoků. Změny, jež byly poté provedeny jemu neznámými pány a byly namířeny proti prof. Kvíčalovi, považoval za nepodařené.

[1] Gebauerův syn Bohuslav si k otázce autorství Passia poznamenal 20. června 1887 ve svém deníku: "Bylo, a snad jest, všeobecné mínění, že autor jest neznám. Jednou, po delší době po vyjití, mluvili jsme o tom, a když někdo projevil, že autor jest neznámý, řekla maminka: Vy nevíte, kdo to psal? Přeci Král!" (univ. prof. Josef Král).

str. 245 a 246:

O výsledcích celého řízení rozhodoval akademický senát v sezení 18. července 1890.
Uznala, že Masaryk porušil povinnosti akademického učitele tím, že nepodnikl nic, aby zabránil vydání Passio Sancti Mutani a tím, že 25. února 1886 poslal Hattalovi hrubý dopis. V obou případech přiznala menšina (profesoři Ott, Pražák, Stupecký a rektor Talíř) Masarykovu jednání polehčující okolnosti. V případě tiskopisu Passio omluvila jeho jednání "rozčilením mysli", způsobeném hrubými útoky, jimž byl v době rukopisné kampaně vystaven. Ve věci dopisu Hattalovi pak uznala, že byl napsán v době, na niž se vztahoval trest vynesený k Masarykově tíži v roce 1888. Trestat za něj znovu by se proto příčilo přirozenému právnímu cítění. - Kompromisy mezi většinou a menšinou senátu našly poté výraz i v konečném verdiktu. Senát se jednohlasně usnesl udělit Masarykovi důtku za opominutí povinnosti. Dopustil se ho tím, usoudil senát, že se nepostavil proti vydání tiskoviny Passio Sancti Mutani. (Předtím zamítla většina návrh profesora Pražáka přeřadit Masaryka na jinou univerzitu - ve stejné hodnosti a se stejným platem.) Kompromisní charakter výsledku disciplinárního řízení neuspokojil plně ani jednu ze žalujících stran.
Jaroslav Opat: Filozof a politik T. G. Masaryk 1882-1893
(Příspěvek k životopisu). Mimo edice vydalo nakladatelství Melantrich, Praha 1990. Vydání první. Náklad 50000 výtisků. Formát 20,5 x 14 cm. Počet stran 472+21 příloh.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná