Dokumenty rkp. sporu

Jan Peisker
Kdo byli naši předkové,
a co jsme po nich v sobě zdědili.
1921

Strana 20:

Studium katastrálních map a příslušných knih pozemkových zasáhlo i do boje rukopisného a věcně rozhodlo záhadu, dle kterého že vzoru sbásnil falsátor Libušin súd. Předlohu objevil jsem v Urbariu vesnice Holkovic, poddané k oltáři sv. Mikuláše v nepomuckém chrámě. Tam stojí akta sporu dvou bratří Janečkův o chalupu oteckou z r. 1777. Kolátor přiřkl ji staršímu, mladší se však odvolal, ježto "dle nařízení chalupa ta na nejmladšího dědičně připadla". Královský úřad písecký rozhodl, že starší bratr zůstane hospodářem, ale mladšímu příbytek povoliti a užitku polního polovic popustiti má. Leč v roce 1787 vydán císařský patent, jímž se dosavadní obyčej minorátu ruší a nařizyuje, když by otec jinak neurčil neb zemřel bez závěti, aby usedlost vždycky nejstaršímu synu dědičně připadla. Požadoval tudíž jeden z obou bratří chalupu dle dříve platného práva, protože byl mladší, ale přiřknuta dle nového práva druhému, protože byl starší. K tomu všemu nacházíme v témže Urbariu zápis z r. 1460, a mezi svědky čteme Zdeňka Šťáhlavec ze Šťáhlav. Mají tudíž i Urbarium i Rukopis Zelenohorský nejen týž spor o dědiny otné se stejnou osnovou, nýbrž mají společně i toho - Šťáhlava. O tom pojednal jsem v Masarykově Athenaeu, ročník pátý, 1888.

Strana 24:

Do druhé svěrací kazajky sešněroval historika právní filosof v obou svojích odnožích. Jeden učí, že stát povstal ze smlouvy, contrat social, kdežto druhý káže věřiti, že vznikl z patriarchalismu: původně prý lidstvo žilo v pokrevních zádruhách, nedílně, v čele majíc starešinu, otce, děda, strýce, jenž hospodářství řídil. Časem potáhl k sobě starešina celé vlastnictví rodu a stal se pak jeho pánem. Dle této představy sfalšován Zelenohorský náš Rukopis. *)

*) O původu zádruhy viz Peisker, Slovo o zádruze, 1899 (poopr. otisk z Národopisného Sborníku Českoslovanského sv. IV. a V.) a téhož Forschungen zur Sozial- u. Wirtschaftsgeschichte der Slaven III. Die serbische Zadruga. Graz 1900 (otisk z Zeitschrift für Sozial- u. Wirtschaftgeschichte VII.).

Strana 48:

Srovnáme-li dnešní úroveň vědy naší historické s úrovní před prudkým bojem rukopisným, seznáme, že jsme nepokročili ani o píď, padlyť Rukopisy pouze formálně, leč obsah jejich straší dosud v srdcích našich, a zápas o něj bude ještě mnohem úpornější, ježto půjde do živého. Boj rukopisný rozpoltil naši společnost ve dva tábory, vědoucí a věřící. Vědoucí se ihned rozpoltili: Jedni hlásali, že musí se to říci, druzí, že se to říci nesmí ježto by to popíralo slavnou naši minulost a podlomilo národní náš odpor; dlužno tudíž pravdu tuto potírati všemi prostředky. Ovšem to byla ještě třetí odrůda, bojící se o svou kůži při vzpomínce na Šemberu a Vaška - hrdiny.Tyto tři směry obranné dostaví se s jistotou i v novém boji, proti duchu Rukopisů, leč pravda zvítězí neomylně, a přikryje bodré obrance shovívavou útrpností.

Johann Peisker (25.5.1851 - 29.5.1933)
historik, etnograf, ředitel universitní knihovny; přítel TGM ("věrný Piskoř").

Kdo byli naši předkové, a co jsme po nich v sobě zdědili.
Přednesl v Státovědecké společnosti v Praze 4. dne měsíce června 1920 Dr. Jan Peisker, univ. profesor. S doklady a mapou. 1921. Nákladem vlastním. - Tiskem Politiky v Praze. Formát 18,5 x 13,5 cm. Celkem 62 stran + mapa: Východní Evropa kolem r. 850 po Kr.

Knihovna Akademie věd ČR [sign. G 14430]
Národní knihovna v Praze [sign. 54 J 5183]