Jiří Plášil
Profesor chemie Antonín Bělohoubek
1995
Časopis Českých Lékárníků
Ročník 67, číslo 9, 1995, strana 32-33:

Profesor chemie Antonín Bělohoubek (1845 - 1910)

Časopis českých lékárníků přinesl v červencovém čísle článek Břetislava Barašíka "Chemie není outsider ani v literárním sporu" se zmínkou o profesorovi chemie na české technice Antonínu Bělohoubkovi, který v roce 1887 založil Farmaceutickou společnost, jejíž periodikum Časopis českého lékárnictva umožňovalo rozvíjet pokrok ve zdravotnictví a bylo oceňováno širokou veřejností.
Prof. Bělohoubek byl rovněž spoluredaktorem Chemických listů a Archivu zemědělského. Méně je známo, že byl předním odborníkem v oboru rodící se chemické mikroanalýzy. Své schopnosti názorně prokázal při zjišlění stop novodobé berlínské modři v iniciále N Rukopisu královédvorského, o čemž je zmínka v Barašíkově článku.
Tenlo případ podrobně popsal chemik Národního muzea Dr. Karel Komárek, který jako dosud jediný chemik zpracoval přehlednou Historii chemického výzkumu RKZ. Komárek zdůraznil mimořádné mikroanalylické zkušenosti Bělohoubka, který předvedl a přesvědčivě obhájil svou metodiku za přítomnosti chemiků, kteří pochybovali o reálnosti stanovení tak malých stop berlínské modři, navíc za přítomnosti dalších barev.
Komárek současně poukázal na zbytečnost opětovného ověřování důkazů berlínské modři v iniciále "N" v laboratořích Kriminalistického ústavu VB za využití laseru při nových zkouškách Rukopisů, které prostřednictvím vlivného politika Josefa Smrkovského prosadil spisovatel Miroslav Ivanov. Účelem nových zkoušek bylo objasnění příčin zásadního a dlouholetého rozporu mezi závěry humanitních a přírodních věd o původu (pravosti) RKZ.
Důkaz novodobé berlínské modři v iniciále Rukopisu královédvorského (RK) byl pro jazykovědce Jana Gebauera a celý tábor odpůrců pravosti Rukopisů vítaným a potřebným argumentem. Odlišný názor na Bělohoubkův objev měli chemici. Předním z nich, který se navíc chemickou problematikou písma RKZ intenzivně zabýval, byl Julius Stoklasa (později se stal profesorem Vysokého učení technického a ředitelem státních výzkumných ústavů v Praze). Své pochybnosti Stoklasa zveřejnil v Národních listech v lednu 1888. Po marných šesti pokusech ověřit Bělohoubkův postup se obrátil na odborníky barvířství. "...Jeden hlas zněl: to je illuse!"
Stoklasa pokračuje: Tak soudí i všichni chemičtí rádcové profesora Gebauera, tedy i pan prof. Gebauer sám a přece, aby tím spíše byla klamána naše veřejnost, nedoznává cestou přímou omylu pana Bělohoubka, naopak on jej akceptoval ze všech výzkumů RK za jedině správný, aby jen nynější zkouška chemická (pozn.: důkaz novodobé berlínské modři) rozmnožila svědectví proti pravosti RK. Když podle Gebauera veškeré dedukce Bělohoubkovy jsou nesprávné (pozn.: že chování písma RK odpovídá starobylým rukopisům), proč jest objevení modři berlínské věrohodným? Nález berlínské modři p. Gebaurerovi velice imponoval, on vyvozoval z moderního toho barviva dalekosáhlé a odvážné resumé - že jest RK falsum - ač přesvědčen jako celá řada chemiků, že p. Bělohoubek modř berlínskou dokázati nemohl.
Bělohoubek reagoval na vznesené pochybnosti tím, že Stoklasovi a několika dalším předním chemikům (např. V. Šafaříkovi a Štolbovi) úspěšně předvedl svůj postup stanovení stop berlínské modři. Stoklasa se mu omluvil za nedůvěru zveřejněnou v Národních listech a podle Komárka se pak stali dobrými přáteli.
Jazykovědec Jan Gebauer rozpoutal spor o pravost Rukopisů článkem požadujícím paleografické a chemické zkoušky RKZ uveřejněným v Masarykem redigovaném Athenaeu v únoru 1886. "Budou-li tyto zkoušky s to, aby bezpečně prokázaly starobylost RKZ, podřídí se tomu pochybnosti filologické a pro odchylky zejména jazykové bude nám očekávati a hledati pravděpodobných výkladů jiných."
Na rozdíl od ostatních vůdčích osobností tábora odpůrců pravosti si byl Gebauer vědom, že staročeský jazyk není znám a ani nemůže být poznán ve své úplnosti. Z nehotovosti vědní základny pak vyplývaly dílčí omyly jakykové kritiky RKZ. Gebauer se proto zaměřil na tzv. koincidence, tj. shody jazyka RKZ s názory Hanky na starou češtinu. V roce 1969 byla uveřejněna "Jazykovědná problematika RKZ", kterou zpracoval jazykovčdec Miroslav Komárek. Podle něho byly zranitelnou stránkou Gebauerovy kritiky některé koincidence s Hankou, značná část námitek hláskoslovných, neúplnost informací o dialektech a i o té češtině, na jejíž popis se Gebauer soustředil. Nejslabším článkem jeho důkazu pak byla tzv. nedoložená slova v RKZ, která však byla později obránci nalezena a doložena z různých nepochybně pravých literárních staročeských památek, kde unikla pozornosti Gebauera a jeho žáků.
Vynořuje se otázka: "Bylo tedy za těchto okolností vhodné vystupovat s kritikou RKZ a vyslovovat soudy ve věci tak složité?"
Tuto otázku by si měli připomenout mnozí současní autoři některých TV pořadů (např. Lapidárium - Příběh Rukopisů) a novinových článků ohánějících se údajnou morálkou a vědeckou pravdou proti zbožné lži (pia fraus), z čehož měla podvodně vycházet naše národní minulost apod. Zacházejí tím do osočování předních osobností našeho národního obrození počínaje Jungmannem, Šafaříkem, Palackým, a jak je méně známo, i J. E. Purkyněm. Tyto muže nevedly podvodné záměry, ale na základě tehdy dostupných poznatků byli pevně přesvědčeni o pravosti Rukopisů.
Autoři zmíněných invektiv nejsou patrně obeznámeni se skutečností, že v r. 1969 byl vydán Sborník Národního muzea: RKZ - Dnešní stav poznání. Je v něm zpracována rekapitulace a revize poznatků celého dosavadního bádání o RKZ na úseku humanitních věd.
Významným rozdílem proti dřívějšímu přesvědčení, že autorem RKZ byl Hanka za případné součinnosti Lindy, je zpochybnění otázky autorství. Údajně Hankovo autorství umožňovalo klást původ RKZ těsně před jejich nález v r. 1817. Jeho zpochybněním je nezbytně i zpochybněna doba vzniku RKZ.
V závěru kapitoly AUTOR (v literárněvědné stati Sbomíku NM) se konstatuje: "Z hlediska sporu o pravost je neuzavřená záležilost autorství problémem podstatným..."
Rovněž jazykovědná stať ponechává otázku autorství RKZ otevřenou pro další zkoumání.
Původ RKZ v 19. století neprokázala vedle chemie ani paleografie, která připouští možnost vzniku Rukopisů někdy kolem roku 1700.
Je třeba připomenout, že chemik Bělohoubek porovnával písmo RK nejen s chováním písma starobylých rukopisů, ale i s písmem rukopisů ze začátku 19. a konce 18. století. Na základě těchto zkoušek došel k závěru, že Rukopis královédvorský nebyl napsán v 19. století, a tedy jeho autorem nemohl být Václav Hanka a jeho vrstevníci.
Takovýto závěr byl pro Gcbaucra a tábor odpůrců pravosti nejen nečekaný, ale i nepřijatelný. Proto jej odmítali uznat a akceptovali pouze důkaz berlínské modři, jak kritizoval Stoklasa.
Jako spíše smutnou než komickou ukázku dnešní neinformovanosti lze připomenout článek "Od Dobrovského k Jungmannovi" ze seriálu Toulky českou minulostí 154 z r. 1994: "...Podstatné je, že zatímco prakticky všichni tehdejší buditelé, až po ty nejvzdělanější Rukopisy přivítali jako dávno vysněný klenot a bránu do nové, mnohem hrdinnější a slavnější, české minulosti, vzdělaný Dobrovský, všechny převyšující o hlavu, jako první a jediný nabyl přesvědčení, že jde o padělek. Právě tak důležité je, že tento statečný "šílenec" (pozn.: narážka na občasnou jeho duševní poruchu) nalezl odvahu svůj názor, bez ohledu na zlostné odsuzující štěkání všech intelektuálů až po velkého Jungmanna, naplno a jasně zveřejnit. Vysloužil si nenávist a posměch náležící bláznům. Šafařík, Palacký a ostatní rozhodující autority po dlouhá desetiletí věřili, zatímco umírající Dobrovský věděl. Teprve Masaryk a Gebauer uprostřed rozhořčených sporů o RKZ prokázali, že Rukopisy jsou falzifikáty. Stopy berlínské modři v inkoustu se staly korunním důkazem: v době, kdy měly nejcennější staročeské památky vzniknout, o berlínské modři nikdo nic nevěděl. Geniální "blázen" Dobrovský však nepotřeboval žádný chemický rozbor inkoustu, aby slavné podvrhy odhalil a označil."
Autorovi ušlo, že berlínská modř nebyla zjištěna v inkoustu RK, ale pouze v dodatečně přemalované iniciále "N". Běžně pak současným autorům uniká skutečnost, že Dobrovský považoval za podvrh pouze Libušin soud (po zjištění místa nálezu později označený jako Rukopis zelenohorský), jehož text nedokázal Dobrovský vyluštit. Podařilo se to Jungmannovi s Hankou. Dobrovský je označil za autory podvrhu zhotoveného podle vzoru Rukopisu královédvorského, v jehož pravost až do své smrti věřil.
Posmrtnou rehabilitací Bělohoubkových výsledků zpochybňovaných Gebauerem byly rovněž práce univ. prof. Viktorina Vojtěcha, odborníka pro vědeckou fotografii. Po dlouhá léta se zabýval jak zkoumáním Rukopisů, tak problematikou jejich písma a pravděpodobně použitého inkoustu. Ve svých závěrech uvádí, že byla potvrzena neobyčejná spolehlivost dřívějších zkoumání RKZ, která provedli Corda, Bělohoubek, V. Šafařík (syn P. J. Šafaříka), Stoklasa a Schneider.
V prosinci 1940 pak napsal: "...Aplikuji-li výsledky svých pokusů na písmo RKZ, mohu prohlásit, že RKZ nemohly být vyrobeny v době nové, tedy že to nejsou novodobé padělky... Nedlouho po smrti slavného francouzského chemika Lavoisiera (+ 1794), který dal chemii základy a odstranil z ní alchymistické fantazie, nebyl v Čechách nikdo, kdo by zvládl problémy spojené s výrobou RKZ... Ani skuteční chemikové v roce 1886 nedovedli zhotovit staré písmo, třebaže věděli předem, jakým (Bělohoubkovým) zkouškám budou jejich imitace podrobeny. I dnešní moderní chemik uveden by byl do rozpaků, kdyby byl před takový problém postaven... Vyrobiti RKZ v letech 1817 bylo by tedy chemickým zázrakcm - a v ty věda nevěří."
Na závěr lze připomenout, že od r. 1934 byla připravována propagační akce proti pravosti Rukopisů. Měla ji provést skupina vysokoškolských profesorů pod předsednictvím historika univ. prof. J. V. Šimáka. Ten požádal v dubnu 1935 profesory chemiky z přírodovědecké fakulty UK, aby se vyjádřili k závěru Bělohoubkovy zprávy z r. 1887, že RK se chová jako nepochybně starobylé rukopisy z doby, do které se klade.
V odpovědi chemiků se mimo jiné konstatovalo, že z chemického vyšetření lze i v dnešní době učiniti pouze závěr o pravděpodobnosti pravosti, či o pravděpodobném podvržení. Tento pravděpodobnostní závěr správně učinil prof. Antonín Bělohoubek ve své zprávě o chemickém zkoumání Rukopisu královédvorského, které vykonal v letech 1886 a 1887.
V Praze dne 27. dubna 1935.
  prof. dr. O. Tomíček
  prof. dr. J. H. Křepelka
  prof. dr. Vikt. Vojtěch
  prof. dr. F. Plzák
  prof. dr. J. Štěrba-Böhm
Některá z těchto jmen jsou starší generaci lékárníků známa z dob jejich studií na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Je třeba dodat, že plánovaná propagační akce proti pravosti Rukopisů se neuskutečnila.
RNDr. Jiří Plášil
Časopis Českých Lékárníků
Měsíčník stavovské lékárnické komory. Ročník 67. 1995.

Národní knihovna v Praze  [sign. Nc 1785]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná