Dokumenty rukopisného sporu

Sofie Podlipská
Myšlénky prostého čtenáře o rukopise Zelenohorském a Královédvorském.
1886

LUMÍR Časopis zábavný a poučný.
Číslo 8. (10. března 1886), strana 127 a 128:

Myšlénky prostého čtenáře o rukopise
Zelenohorském a Královédvorském.

Potvrdí-li poslední zkoušky palaeografické závažné důvody filologické o nepravosti těchto zbožňovaných památek českého starověku jinak docela zapadlého za dobu středověkou, tážu se, co si počne literarní historik s tímto erratickým balvanem vyčnívajícím s fysiognomií velkolepou nad zjevy básnickými současnými, jmenovitě volnou formou, bohatou invencí, epickou silou Homerovskou, šťavnatostí obrazů staroindických, pravými perlami starodávné moudrosti?

Bylať tehdáž ovšem doba již úrodnější na poli básnické literatury a Jan Kollár byl neméně zjevem fenomenálním v literatuře české až do té doby, smím-li tak říci, rázu Gottschedovského. Ale že by on byl mohl býti falsifikatorem starých rukopisů, nikdy nikomu nepřišlo na mysl. Ostatně jest možnost toho, byť nebylo jiných důvodů, úplně vyloučena charakterem prarozdílným jeho poesie blížící se vzorům staroitalským a latinským, kdežto domnělý falsifikator se držel nejstarších památek poesie slovanské.

Kdo byl tedy genialní neznámý ten podvodník? Palacký odmítá jedním z nejpádnějších důvodů pro pravost Rukopisu rozhodně domněnku, že by jím byl mohl byti Hanka.

Kdyby to bylo, stáli bychom před psychologickým divem. Hanka byl by býval dvojím člověkem a nejlepější nadání svoje byl by skrýval úzkostlivě před zraky všech, aby mohl býti podvodníkem. Jeť ovšem lidská povaha studnicí záhad, protiv a omylů, ale aby nebyl nikdo z jeho přátel v něm tušil takový fond nevšedního nadání, patří mezi nemožnosti.

On dovedl tedy dosti hezky napsati dvě lyrické básničky v duchu staré poesie ze třináctého věku, jimiž klamal nějaký čas českou literaturu a možná, že by byl mohl sám napsati ještě některou z lyrických. Ale postaviti do světa poesie Záboje a Slavoje, citovati přízrak pěvce Lumíra, líčení bojů v Čestmíru, vykouzliti syté co do barvitosti verše Jaroslava, vmysliti se v náladu básně Oldřich a Boleslav? Můj bože! Toť je přece práce, to není hříčka. Při takovém tvoření tají se pěvci dech, v něm sleduje hlas velkého nadání, při něm nemyslí na nic než na své myšlénky. To není děláno a ještě méně paděláno. To není odkoukáno odjinud a chytře neb důmyslně sestaveno. V tom je organismus velké tvorby. To vše vyrostlo, žije, má plastický, takořka makavý tvar. To bylo básněno velkým duchem, skrze jehožto vnitřní zření proudila velkost a krása.

Mámť za to, že Rukopis posud nenašel svého pravého kritika, jenžby se byl věnoval léta studiu jeho charakteru. Toho dovolává se nynější situace ještě více než zkoušek palaeografických a gnostických. Tyto mohou v nejhorším případě dokázati, že inkoust jest čerstvý a novodobý, pergamen nepravý, že byl tedy pergamen a inkoust podvržený a písmo také. Ale budou-li moci dokázati spolu také, že duch a krása tohoto díla jsou podvrženy, nevíme ještě.

Jdou nyní již sice hlasy o tom, že je duch poesie v Rukopisu naskrze moderní, to že jest podezřelé, tak že současně se nepsalo ani nebásnilo. O tom právě bylo by třeba bádati zároveň jako ve složeninách inkoustu a pergamenu.

Každý zná, že se vykazuje poesie staroindická (jmenuji pouze Nal a Damaianti) popisy, jež mají bratrskou příbuznost ku příkladu s Atalou Châteaubriandovou a dále jsou Homer, Aischyl, Sofokles našemu modernímu vkusu mnohem příbuznější nežli spisy Štítného, Jana Husi, Lutherovy, což také nikdo neupře.

Uznají-li se epické básně Rukopisu za nepopíratelně pravé, bude musit esthetik posuzovatel jejich vymazati ze své paměti filosofii středověku a dokonce učenost doby reformační. Ony písně, jsou-li staré, nejsou ještě tknuty pracnou reflexí dob sledujících. Jsou částí poetických výtvorů bohužel na věky ztracených a pravým erratickým balvanem nejen v naší literatuře, nýbrž i v dějezpytu. Byly tradicí zachovány až z šeré doby osmého a sledujících věků. A že byl hluboký pramen poetický, z něhož bylo lze čerpati národu českému v jeho povaze, o tom svědčí posud bohatství, pestrost a svěžest písní národních, které se tvořily v lidu pod vrstvami náboženského fanatického badáni ve formě samorostlé, netknuté pedanterií.

Jakožto část poetických výtvorů doby té staré mohou pak býti písně Rukopisu odleskem poesie slovanské ještě dávnější ztrácející se v mlhách onoho vzdělání slovanského, jmenovitě západních kmenů, o němž podal Vocel tak neocenitelné studie.

Zdá-li se nám tedy nyní duch poesie Rukopisu málo příbuznou s tím, co je známo v památkách XII. a XIII. věku, mohou vésti badatele k novým závěrkům o žití pradávném našich předků, o překvapujících schopnostech jejich, které v Husitství celý svět překvapily, a o tom, jakých obětí pohanské vzdělání u nás přineslo křesťanskému učení. Snad byly pohanské ty zpěvy již tehdy kaceřovány od křesťanských učenců. Vímeť, jak nemilosrdně Kosmas potlačoval všecky upomínky pohanské a, musil-li o nich zmínku činiti, jak je přizpůsobil mythologii římské, čímžto ztrácely po jeho snad náhledu barbarský ráz, který nenáviděl. Možná, že se na ně zapomínalo. Zajisté zapomnělo se pak toho ještě mnohem více. Nicméně udržely se v ústech nějakých snad pěvců, kteří neběželi s proudem vzdělanosti křesťanské a prostě zpívali, co od otců a dědů slyšeli.

Jeť známo, že zahájila dobu reformační četba antickýcb autorů, jejichžto spisy pozvolna se objevovaly v opisech pilných mnichů, a není ani pochyby, že byl duševní život v Čechách dosti čilý, aby se sdílel o všecky studie současné.

Tu našel se sběratel, který více nepohrdal pohanskými památkami a jehož se tkly až ve hlubinách srdce. Uznal za hodno napsati je a je-li tomu tak, jak legenda nám zachovává o nalezení Rukopisu, byly tu ještě velké poklady ve třech svazcích schráněné.

K oněm písním pohanským byly pak připojeny písně básníků pozdějších. Ti pěli ještě v tom duchu starém, který nám nyní připadá moderním, jelikož je nám bližší po návratu našich století ze šroubované scholastilty, ze suchoparu poesie, na němž byla vyhynula. Naše novověká poesie blíží se přírodě, vkusu přirozenému, prostotě slova a citu, naše názory kloní se k těm pojmům, z nichžto vyšly staré mythologie. Proto překvapuje nás, že je ledacos vysloveno, jak bychom nyní též na vlas to vyslovili.

Tak asi bude možno vysvětlovati naši věc, až jestliže bude úplně dokázána. Jsou to jen črty a možná, že někdy se vyplní ve provedení badatelském.

Nyní mysleme si další možný osud našeho Rukopisu. Byl přepsán ve více exemplářích, či byl pouze jediným? Jak mohl býti zachován přes ty věky? Byl někde úzkostlivě schováván s kacířskými spisy, vyšel na světlo s těmito po tolerančním patentu, při kteréžto příležitosti se dostal do rukou onomu starému knězi, kde ho viděl pozdější kostelník Královédvorský? Jaké je tu temno a jsou-li okolnosti při jeho objevení smyšlené, jaký tu byl román vymyšlen!

Věc tato je pádem těžkým před tribunalem národního svědomí. Ale kdo sleduje dějiny kriminalní praxe, zná zajisté mnohé ty případy, kde všecky nepříznivé okolnosti se shlukly, aby vydávaly svědectví proti obžalovanému, kde byl odsouzen a přec byl nevinen. Obyčejně provinila se táž oběť jakýmsi pokusem zločinu, jenž na ni byl uvalen, a pro ten pokus neb podobné lehčí provinění byl za vinna uznán hlavně pro tu pravděpodobnost, která nicméně pravdou nebyla.

V našem případě dlužno míti pozor na takový rozsudek.

Avšak vyjde-li beze vší pochybnosti na jevo, že byla naše památka v našem století nejen psána, nýbrž také básněna, nuže přeloží se do nové češtiny básníkem nové doby a přejde ve školách z rukou filologů do přednášek o literatuře. Pak bude třeba říci mládeži, že žil na začátku našeho století neznámý velký genius, jehož básnická činnost zůstane navždy nepochopitelná, a literatura přijme velké ty obrazy, výroky, popisy starých dob z úst muže naší doby.

Nemohu ku konci těchto slov jinak, než porovnávati tuto věc s velemoudrým soudem Šalamounským. Jen že si žádají žalobci sami jeho věhlasného rozsudku.

Nám zdá se, kdyby bylo možno citovati ducha onoho filosofického krále k soudu našemu, že by řekl: Nechte především to dítě žíti. Což nevidíte na jeho čele záři božského původu?
Sofie Podlipská.

Poznámka:
Dopisy a zprávy redakci zaslané.

Redakce přijímá do tohoto oddělení dopisy i zprávy týkající se českého veřejného života, zvláště pak literatury a umění.

Zodpovědnost za náhledy a mínění dopisovatelův redakce na se nebéře, přijímá však odpovědi na ně.

Dopisů a zpráv zaslaných anonymně přijímati nelze.

LUMÍR
Časopis zábavný a poučný. Redaktor a vydavatel: Jos. V. Sládek. V Praze 1886.