Převody Rukopisů

K R O K.
Djl prwnj.
W Praze 1823.

(Djl prwnj. Částka III.)
Strana 48 až 61: Saud Libušin. Obsah:

	Předmluva.
strana 50, 52, 54, 56:	Starý rukopis.
strana 51, 53, 55, 57:	Novočeský smysl.
strana 56 až 61:	Poznamenání.

Předmluva.

Brzy po založení českého Musaeum dodán byl jemu následující zlomek, ale, slyším, tak nechvalným způsobem, že kdo jej koli zaslal, toho pykati musí. A protož, kde zlomek ten odpočíval, komu náležel, a kterak nalezen byl, to všechno tajemstvím jest, a snad i kvapnou nálezce nepovážlivostí ve tmách pochováno zůstane.

Pan Antonín Puchmayer (+ 1820) známý a ctěný vůbec Čech zlomek dotčený na staré blance (pergamenu) barvou nazelenalou psaný dle možnosti sice omaloval, a však docela čísti nemoha, do Prahy odeslal. Bratr můj starší, Josef, a pan V. Hanka rukopis pracně přečtli, spořádali a opsali. Opis jsem i já sobě vzal věci přestaré a předrahé; neboť, odporuj kdo chce, nejstarší zlomek to jest nám známé české vzdělanosti. Obnáší pak rukopis dva zlomky, totiž konec jednoho a začátek druhého zpěvu národního; první, jak vidno, měl za předmět sněm, v němž ustanovena jest zpráva čelední, t. povinnosti mužův a žen, a volení vládyky po smrti otce čeledního. Druhý zlomek obsahuje známý soud Libušin, jehož následek dle letopisů bylo vyvolení Přemysla za kníže. Hájek ve své kronice klade svár mezi dvěma sousedy, Rohoněm, synem Kalovým, a Milovcem, synem Přeslavovým, ve vsi Chuchli o meze a o dědiny: básník náš dojista času bližší, jestli ne jednověký, jmenuje dva bratry Klenovice, Chrudoše a Stahlava, z jetvi Popelovy. Popisoval sněm Libušin a pan Herder, učený a na slovanský národ laskavý němec, jehož báseň pan Fr. J. Svoboda zčeštil (v. Slovesnost J. J. str. 65). Však jaký to rozdíl! Herder představuje sedlskou děvu neb pastýřku na zeleném luze: básník náš kněžnu v bělostvoucí říze na zlatém otcově stole (trůnu), v slavném sněmě kmetů lechů a vládyk na Vyšehradě; on vyjasňuje nám chod soudu, způsob sněmování a prohlášení nálezu neb věčiny lechem v národ. -

Právě v tom čase obdržel jsem darem z Polska od Walentina Skorochoda Majewského knihu: o Slawianach i ich pobratymcach, kteréž jsem se za peníze po kněhkupcích dopíditi nemohl. Na poděkování z té Polské vlídnosti odeslal jsem nazvanému Pánu maličkost mou o Koních, Rukopis Kralodvorský, a pak opis památný o soudu Libušině, s písemnou zběžnou žádostí v latině, abych i pokračování velmi učené jeho knihy obdržel. Však medle! jak překvapen byl jsem, čta i psaní své i opis tištěný v I. dílu Prawdy Ruské od Pana J. B. Rakowieckiego, a slyše o tisku našeho zlomku také v 10-tém svazku: Izvěstija Rossijskoi akademii, - kteří se staré památky vzácné tak uchopili, jakož v skutku zasluhuje. Poněvadž pak chybně, (nemohloť jinak býti), věc tak vážná tištěna jest, tedy umínil jsem opravenou ji zde vydati. Rukopisu starého jsem neviděl, a naději se, že jej slavné Musaeum omalovati jak jest, obšírně vysvětliti a skvostně vydati neopomine, kdež se ukáže, věrnýli čili chybný opis tuto ode mne se vydává. Ant. Jungmann.

         Novočeský smysl.

    Každý otec swé čeledi wéwodj,
    mužj oragj, ženy šaty strogj;
    i umřeli hlawa čeledina,
    děti wšecky tu zbožjm w gednowládnau,
    wládyku si z roda wyberauce,
    kterýž dle užitku w sněmy slawné chodj,
    chodj s kmetmi lechy a wládykami.
    Wstali kmeti leši i wládyky,
    pochwálili prawdu po zákonu.

    Ay wltawo, co rmautjš wodu
    Co rmautjš wodu střjbropěnau?
    Zda tě ljtá rozwlnila bauře,
    sesypawši oblak šjrého nebe,
    opláknuwši hlawy hor zelených,
    wypláknuwši zlatopjskau hljnu? -
    Gak bych gá wody nermautila,
    když se wadj wlastnj bratřj,
    wlastnj bratřj o dědiny otcowské;
    wadj se krutě mezi sebau
    ljtý Chrudoš na Otawě křiwé,
    Na Otawě křiwé zlatonosné;
    Stahlaw udatný na Radbuze chladné,
    oba bratřj, oba Klenowiči,
    wětwe starého rodu Popelowa,
    genžto přišel s pluky Čechowými
    w tyto aurodné wlasti přes tři řeky.
    Přiletěla družná wlaštowice,
    přiletěla od Otawy křiwé,
    sedla na okence rozložité
    w Libušině otcowském zlatém sjdle,
    sjdle otcowském, stkwělém Wyšehradě.
    běduge a nařjká smutně.
    Když to slyšela gegj wlasnj sestra,
    wlastnj sestra w Libušině dwoře,
    prosila kněžnu we Wyšehradě
    na popražj ustanowiti saud,
    a pohnati bratry gegj oba,
    a sauditi gim po zákonu.
    Kázala kněžna wyprawiti posly,
    po Swatoslawa od Libice bjlé,
    kdež gsau daubrawiny wýborné,
    po Litobora od Dobroslawského chlumce,
    kdež Orlici Labe pige,
    Po Ratibora od hor Krkonoských,
    kdež Trut pohubil saň ljtau,
    po Radowana od Kamenného Mosta,
    po Iarožira od wrchů w létě řjčných,
    po Střezibora od Sázawy ladné
    po Samoroda se Mže střjbronosné,
    po wšechny kmety lechy a wládyky,
    i po Chrudoše a po Stahlawa bratry
    rozwaděné o dědiny otcowské.
    Když se sňaly leši a wládyky
    we Wyšehradě . . . . . . .
    Každý staupil dle rozenj swého;
    staupila kněžna w bělostwaucj řjze,
    staupila na trůn otcowský w slawném sněmu.
    Dwě maudré děwy  . . . . . . .
    wyučené wěstbám (uměnj) swobodným.
    U gedné gsau desky prawodatné,
    u druhé meč křiwdy karagjcj;
    proti nima plamen prawozwěstný,
    a pod nima swatosaudná woda.
    Počala kněžna s otcowského zlatého trůnu:
    Mogi kmeti leši a wládyky!
    rozhodněte tuto bratrům práwo,
    kteřjž wadj se o dědiny,
    o dědiny otcowské mezi sebau.
    Po zákonu wěčně žiwých bohůw
    budau gimi oba w gedno wlásti,
    neb se rozdělj rownau měrau.
    Mogi kmeti leši a wládyky
    rozhodněte moge wýpowědi,
    budauli se wám zdáti rozumné;
    nebudauli se wám zdáti rozumné,
    ustanowte gim nowý nález,
    kterýby smjřil rozwaděné bratry. -
    Klaněli se leši a wládyky,
    a počali ticho howořiti,
    howořiti ticho mezi sebau,
    a chwáliti wýpowědi gegj.
    Wstal Litobor z Dobroslawského chlumce,
    gal se takowé slowo howořiti:
    Slawná kněžno s otcowského zlatého trůnu!
    Wýpowědi twoge rozmyslili gsme,
    sebeř hlasy po národu swém. -
    I sebraly hlasy děwy saudné,
    sbjraly ge w osudj swaté,
    a daly ge lechům prowolati.
    Wstal Radowan od Kamenného Mosta,
    gal se hlasy čjslem přehlédati,
    a rozsudek prowolati w národ,
    w národ k saudu na sněm shromážděný:
    Oba wlastnj bratřj Klenowiči,
    wětwe starého rodu Popelowa,
    kterýž přišel s pluky Čechowými
    w tyto aurodné wlasti přes tři řeky,
    smjřjte se takto o dědiny:
    Budete gimi oba w gedno wlásti.
    Wstanul Chrudoš od Otawy křiwé,
    žluč se gemu rozlila po wnitřnosti,
    třásli se ljtostj wšecky audy;
    máchnul rukau, zařwal gako tur garý:
    Hoře ptačatům, k nimž se zmige whnjzdj,
    hoře mužům, gimžto žena wládne!
    Mužowi wlásti mužům slušno;
    prworozenci dědinu dáti (gest) práwo. -
    Wstala Libuše s otcowského zlatého trůnu,
    wece: Kmetj lešj a wládyky!
    Slyšeli gste zde pohaněnj moge.
    Suďte sami po zákonu práwo;
    giž nebudu wám sauditi swády:
    wolte muže mezi sebau rowného,
    kterýžby wládl wám po železném . . . . .
    Děwčj ruka na wás k wládě slaba. -
    Wstal Ratibor od hor Krkonoských,
    gal se takowé slowo hovořiti:
    Nechwalno nám w němcjch hledati práwa,
    u nás práwo po zákoně swatém,
    kteréž přinesli otcowé naši
    w tyto . . . . . . . . . .

Starý rukopis. Novočeský smysl (podle čtení Antonína Jungmanna).
Poznamenání: celkem 40 vysvětlivek (podepsán J. J. = Josef Jungmann).

KROK. Weřegný spis wšenaučný pro wzdělance národu Česko-Slowanského.
Wydáwán přispjwánjm mnoha učených wlastenců od Jana Swatopluka Presla, Doktora w lékařstwj, c. k. weřegného professora přjrodopisu a ředitele c. k. přjrodowny na wysokých školách pražských. Djl prwnj. W Praze 1823. K dostánj u Krause knihkupce, a u Josefy owdowělé Fetterlowé z Wildenbrunu, arcibiskupské knihtiskařky w Seminarium Nře 190.

Národní knihovna ČR [sign. 60 D 60, díl 1.]