Převody Rukopisů

RUKOPIS KRALODVORSKÝ
Staročeské zpěvy hrdinské a milostné.

Ilustroval Josef Manes.
V Praze 1886.

Slavné paměti JOSEFA MANESA nesmrtelného tlumočníka zpěvů Rukopisu Kralodvorského.

Abychom i těm čtenářům, kteří nejsou zcela zběhlí v jazyce staročeském, poskytli příležitost k úplnějšímu požitku z krásných básní RKého, položíme je tuto v převodě novočeském, vzdělaném věrně dle originálu, při čem se, kde překládáme jinak, než velezasloužilí předchůdci naši, řídíme výklady, jež jsme r. 1886 podali v rozpravách svých o RKém v Osvětě neb v glosáři ke svému menšímu vydání RKého aneb v 1. sešitě Kroka I.

Zaboj a Slavoj.

Z černého lesa vystupuje skála,
na skálu vystoupil silný Záboj;
obzíral krajiny na vše strany,
zarmoutil se od krajin ode všech
i zastenal pláčem holubičím.
Sedí dlouho i dlouho se rmoutí;
i vzchopil se vzhůru, jako jelen
dolů lesem, lesem nesmírným
bystře spěchal od muže k muži,
od silného k silnému po vší vlasti.
Krátká slova ke všem skrytě řekl,
poklonil se bohům, odsud k jinému spěchal.

I minul den prvý, i minul den druhý:
a když po třetím luna v noci byla,
sebrali se muži sem v černý les.
K nim promluvil Zaboj, odvedl je v úval,
v ponížený úval hlubokého lesa.

Stoupil Zaboj nejníže dolů,
vzal varito zvučné:
"Muži bratrských srdcí i upřímných zrakův,
vám pěji nejníže z dola:
píseň jde ze srdce mého,
ze srdce nejníže pohrouženého v hoři.
Otec zašel k otcům,
ostavil v dědině dítky svoje i svoje milé ženy
i neřekl nikomu:
,Brachu, ty mluv k nim otcovskými slovy.'
I přišel cizinec násilně (drze) v dědinu,
i cizími slovy rozkazoval;
a jak se dálo v cizí vlasti
od jitra do večera,
tak bylo dělati dítkám i ženám,
i jedinou družku nám (bylo) míti
po pouti vší z Vesny po Moranu (z mládí do smrti).
I vyháněl z hájův vše krahujce,
i jací bozi v cizí vlasti,
takovým (bylo) se klaněti zde
a jim obětovati oběť.
I nesměli se bíti v čelo před bohy
ani v soumraky jim dávati jísti (tam),
kam otec dával krmě bohům,
kam k nim hlásat chodíval:
posekaliť vše stromy
i rozdrtili vše bohy."

"Aj ty Zaboji! ty pěješ ze srdce k srdci
písní ze středu hoře;
jako Lumír, který slovy i pěním
byl pohýbal (dojímal) Vyšehrad i vše vlasti,
tak ty mě i vše bratří.
Pěvce dobrého milují bozi:
pěj, toběť od nich dáno,
v srdce proti nepřátelům!"

Zřel Zaboj na Slavojovy zanícené zraky
a pěním dále srdce jímal:

"Dva synové,
jejichž hlasy přecházely v mužské,
vycházívali v les:
tam mečem i mlatem i oštěpem
učili paži;
tam se ukryli i vraceli směrem různým.
Když paže jejich byla dorostla
a jejich rozumy proti nepřátelům
i (když) dorůstali druzí bratříci:
ajta všichni vyrazili na nepřátely,
i byla krutost jich (jako) bouřící nebe,
a v dědiny vracela se býva]á blahost."

Aj skočili všichni v důl k Zaboji
i tiskli jej v přesilná paždí,
i s prsou na prsa všichni kladli ruce,
moudře dávali slova k slovům.
I přicházela noc před jitro:
aj vystoupili z úvalu
po různu všade (na vše strany),
ke všem stromům, ke všem stranám
brali se lesem.

I minul den, i minul den druhý,
i po třetím dni, když se zatemňovala noc,
bral se Zaboj v les,
lesem za Zabojem sbory,
i bral se Slavoj v les,
lesem za Slavojem sbory.
Každý měl důvěru k vévodovi (vůdci),
každý srdce zpurné (urputné) králi,
každý zbraň ostrou na krále.

"Aj Slavoji bratře,
tam k modrému vrchu!
vrch ten (prostírá se) po všech po krajinách,
tam zaměřme kroky;
od vrchu k ranému (rannímu, východnímu) slunci:
tam les temný,
tam si podáme ruce.
Nyní beř se liščími skoky,
i já tak půjdu tudy."

"Aj Zaboji bratře!
k čemu naše zbraň
má teprv od vrchu soptiti krutost?
odsud buřme
proti královým nepřátelům!"

"Slavoji bratře,
když hada potříti chceš,
na hlavu (šlapnouti) nejjistěji:
tam hlava jeho!"

Rozstoupilo se mužstvo lesem,
rozstoupilo se vpravo, vlevo:
tudy tahlo po Zabojovu slovu,
onam po slovu prudkého Slavoje
hlubinami lesův k modrému vrchu.
A když bylo pět sluncí (dní),
podali si přesilné ruce
i pohlédli liščími zraky
na královy voje.

"Sraziti nám musí Luděk voje,
voje své pod jednu ránu!" -

"Aj Luděku!
ty jsi otrok na otroky královy,
ty rci svému ukrutníku (pánu),
že dýmem jest nám velení (rozkaz) jeho!"

I rozlítil se Luděk,
rychlým hlasem svolal své voje.
Podnebesí bylo plno záře od slunce,
v záři plno blesku z králových vojův;
hotovi (jsou) všichni:
nohu v krok i ruku v zbraň
podle Luděkova slova.

"Aj Slavoji bratře!
tudy spěj liščími skoky,
já půjdu vstříc jim v čelo."

I vyrazil Zaboj vpřed jako krupobití,
i vyrazil Slavoj v bok jim jako krupobití.

"Aj bratří, tito nám drtili bohy,
tito nám káceli stromy
i plašili krahujce z lesův:
bozi nám vítězství dají!"

Aj prudkost vyrazila Luděkem
z četných nepřátel proti Zaboji;
i vyrazil Zaboj,
hořícíma očima v Luděka měřil:
dub proti dubu zříti ze všeho lesa.
Zaboj hnal proti Luděkovi nade vše voje;
Luděk udeřil silným mečem,
přeťal tři kůže v štítě;
i udeřil Zaboj mlatem,
odskočil hbitý Luděk,
ve strom vrazil mlat,
i skotil se strom na voj,
a třicet jich odešlo k otcům.

I zlítil se Luděk:
"Aj ty zhovadilý!
ty veliká potvoro hadí!
mečem se potýkej se mnou!"

I máchl Zaboj mečem,
kus štítu nepříteli odrazil;
i tasil Luděk:
meč se smekl po koženém štítě.
I rozpálili se oba k ranám,
ranami vše po sobě stesali (sesekali, posekali)
i všecko kolem zbrocovali krví,
i krví zbrocovali je muži
kolkolem nich všude v přelíté seči.

Slunce přešlo poledne
a od poledne už na půl k večeru,
i válčeno ještě,
ni sem ni tam neustoupeno:
i válčeno zde,
i válčeno tam od Slavoje.

"Aj ty nepříteli, Běs v tebe!
K čemu ty naši krev piješ?"

I chopil Zaboj svůj mlat,
i odskočil Luděk;
napřáhl mlat Zaboj výš vzhůru,
i vrhl po nepříteli:
letěl mlat, rozskočil se štít,
za štítem se rozskočila Luděkova prsa.
I ulekla se duše těžkého mlatu,
a mlat i duši vyrazil
a zanesl pět sáhův ve vojsko.
Strach nepřátelům vyrazil z hrdel skřeky,
radost vzezněla z úst vojínův Zabojových
i zajiskřila z radostných zrakův.

"Aj bratří!
bozi nás vítězstvím obdařili.
Rozstup se vás jeden hluk (zástup)
vpravo i vlevo,
ze všech údolí sem sveďte koně,
ať koni řehce veškeren ten les!"

"Zaboji bratře, ty udatný lve,
neupouštěj bouřiti v nepřátely!"

Ajta odvrhl Zaboj štít,
i v (jedné) ruce mlatem i v druhé mečem
tak (rovně) i na příč
prorážel dráhy v nepřátelích.
I bylo úpěti nepřátelům,
i bylo ustoupati nepřátelům:
Třas je hnal s bojiště,
Strach z hrdel jejich vyrážel skřeky.

Koni řehtal veškeren les.

"Vzhůru na koně!
s koni na nepřátely
přese vše vlasti!
rychlé koně neste
v patách za nimi
naši krutost!"

I vskočily hluky (tlupy) na rychlé koně
a skok na skok po nepřátelích se hnali,
ránu na ránu soptily krutou krutost.

I míjely roviny
i hory i lesy:
vpravo i vlevo
vše ubíhalo vzad.

Hučí divá řeka,
vlna za vlnou se valí:
hučely všechny voje,
skok na skok vše se hnalo
přes bouřící řeku.
Vody uchvátily množství cizincův
i přenesly své známé na druhý břeh.

I po krajinách všade v šíř i v šíř
lítý ostříž rozepjal svoje křídla,
svoje dlouhá,
bystře lítal za ptactvem.
Zabojovy voje rozehnaly se v šíř,
všade po vlastech hnaly lítě po nepřátelích,
všude sráželi je a stupávali koni.
Nocí pod lunou za nimi lítě,
dnem pod sluncem za nimi lítě,
a opět temnou nocí
a po noci šedým jitrem.

Hučí divá řeka,
vlna za vlnou se valí:
hučely všechny voje,
skok na skok všecko se hnalo
přes bouřící řeku.
Vody uchvátily množství cizincův
i přenesly své známé
na druhý břeh.

"Tam k šedým horám!
tam dobuř naše pomsta!"

"Aj Zaboji bratře!
už nám nedaleko hory,
a už (jen) hlouček nepřátel,
a ti (ještě) žalostivě prosí."

"Zpět krajinou:
tudy ty, já tudy
vyhubit vše královo!"

Vítr bouří přes vlasti,
vojska bouří přes vlasti:
vpravo i vlevo -
všude širou silou vojska
v radostném hluku.

"Aj bratře! aj šerý vrch:
bozi nás tam vítězstvím obdařili,
tam i mnoho duší těká
sem tam po stromech;
jich bojí se ptactvo i plachá zvěř,
jenom sovy nebojí se."

"Tam k vrchu pohřbít mrtvol
i dat pokrm bohům,
i tam bohům spásám (zachranitelům) dat množství obětí
a jim hlásat milých slov,
i jim (dat) zbraně pobitých nepřátel!"

Ctimír a Vlaslav.

Neklan káže vstáti k vojně,
káže knížecími slovy
proti Vlaslavu.
Vstaly voje, vstaly k vojně,
vstaly na knížecí slova
proti Vlaslavu.
Vychloubal se Vlaslav kníže
vítězstvím nad Neklanem,
nad slavným knížetem,
pouštěl meč i oheň
v krajiny Neklanovy i hlásal
nad loupeživými meči svých vojínův
pohanění Neklanu.
"V boj, Ctmíře, veď mé sbory!
Potupně nás vyzývá nadutý Vlaslav."

I vstal Ctmír a zaradoval se,
radostně sňal svůj štít černý o dvou zubech,
i sňal se štítem i mlat,
i nepronikavou přilbu.
Pode vše stromy vloží oběti bohům.

Bujně volal Ctmír na voje:
v brzce voje v řady šly.

I tahly před sluncem (východem slunce) záhy,
i tahly přes celý den
i po slunci (západu slunce) tam k pahrbku.
Ajta se valí dým po dědinách,
i po dědinách nářek žalostivých hlasův!
"Kdo sežehl dědiny?
i kdo rozplakal vaše hlasy?
kdo? Vlaslav?
Posledním buď (toto) jeho nepřátelství!
Pomstu i záhubu
voje moje naň nesou!"

Odvětili vojvodovi Ctmíru:
"Kruvoj, Kruvoj škaredý odháněl stáda
i působil hoře v dědinách ohněm i mečem;
všecko, co úrodno bylo,
potřela jeho zloba krutá,
i zajal vojevodu nám!"

I zazlil se Ctmír na Kruvoje,
z širokých prsou zlost se mu rozkypěla
po všech po údech.

"Vojíni!" vece, "zítra záhy
rozpálíme krutost všechnu;
pohovte zemdleným údům!"

Stojí hory vpravo,
stojí hory vlevo,
na jich vrchol i na vysoké
záři jasné slunečko.
Horami zde odsud,
horami tam odtud
tahnou voje,
bitvu v sobě nesou.

"Aj tam ke hradu,
hradu na skále,
tam, kde Kruvoj vězní Vojmíra
i jeho krásnou dceru,
jež zajal v hustém lese
tam pod šedou skalou,
i pohaněl Neklana knížete!
Kruvoj Neklanovi slíbil věrnost,
i podával věrnou (věrnost dotvrzující) ruku:
přece však hlasem tím i rukou tou
uváděl bídu na lid!
Aj vzhůru k vysokému hradu,
aj k hradu, voje, žeňte!"

I rozlítily se voje
i hrnuly se k hradu
po slovech udatného Ctmíra
jako ledovité mraky.
Pokryli se přední štít na štít (těsně je překládajíce),
zadní zapírali se o kopí,
i o kmeny v příč zasazené za stromy.
I výš nad vršinu lesa
drnkaly meče jich v hrad,
zuřily proti mečům
z hradu tesajícím.

Řval na hradě Kruvoj
řvaním býka,
řval chrabrost v svoje lidi,
a meč jeho padal v Pražany
jako strom se skály.
Ale po horách (jest) mnoho silných dubův:
tak ke hradu se shluklo
Neklanových vojínův.

Velel Ctmír ze zadu udeřiti na hrad,
velel z předu přeskočiti hradbu.
Ajta stromy vysokorostlé v hustotě (hustě) pod skalou
přiklonili k pevné hradbě,
po stromech aby se válely klády
nad hlavami vojům.
Aj pod nimi z předu
postavilo se silných (vojínův) muž k muži,
ti dotýkali druh druha širokýma plecema.
Břevna vložili na rámě,
v příč i v dél je spevnili houžvemi
a podstavili (na podporu zarazili) podle sebe dřevce.
I vskočili muži na ta břevna,
rozložili kopí po ramenou,
spjali houžvemi.
Vskočila řada třetích na druhé,
čtvrtých na třetí
a pátých až k vrchu hradnímu,
odkud planuly meče,
odkud svištěly střely,
odkud se řítily bouřící klády.

Aj proud Pražanův prudce přese zdi hnal,
zachvátil všechnu sílu v tvrdém (pevném) hradě.

"Vstup (ven), Vojmíře, vstup s milou svou dcerou,
pokroč z věže ven
na raní blaho
tam na skálu!
Na skále uzříš
krváceti Kruvoje
pod sekyrou msticí."
Vyšel Vojmír v blahodějné jitro,
vyšel se svou dcerou lepého vzrostu
a zřel krváceti nepřítele svého Kruvoje.

I poslal Ctmír kořist nazpět lidem,
i s kořistí vracela se lepá děva.

I chtěl Vojmír oběť vzdáti bohům
na témž místě, v témž kroku slunečním (v též době).

"Vzhůru, Vojmíře!" vece mu Ctimír,
"naše kroky chvátají
vítězit nad Vlaslavem.
Prodli (posečkej) službou bohům,
bozi chtějí stepati Vlaslava.
Když slunce dokročí poledne,
jest nám dokročiti na to místo,
kde vítězství hlas vojsk našich bude hlásati.
Tuť (tu máš) zbraně nepřítele tvého, pojď!"

Zaradoval se Vojmír převelice,
zvolal se skály hlasem v (po) lese hlučným,
z mocného hrdla volal k bohům takto,
až zatřásly se stromy širého lesa:
"Nerozhněvejte se, bozi, na svého sluhu,
že nepálí oběť v dnešním slunci (dnes)!"
"Povinna (jest) oběť bohům," odvece Čestmír,
ale nyní nám (jest) na nepřátely pospíšiti!
Nyní vsedni ty
na rychlé koně,
proletni lesy
jelením skokem -
tam v doubravu:
tam vedle (stranou od) cesty skála
bohům zmilená.
Na jejím vrchole
obětuj bohům,
bohům svým spásám (zachranitelům)
za vítězství vzadu (minulé),
za vítězství vpředu (příští).
Než se pozná,
že slunce pokročilo
na obloze nebeské,
stoupíš tam na místo;
a než slunce postoupí druhým krokem
i krokem třetím nad vršiny lesní,
dojdou i voje tam,
kde oběť tvoje pověje ve sloupech dýmu;
i pokoří se vše vojsko tudy jdoucí."

I vsedl Vojmír
na rychlé koně,
proletěl lesy
jelením skokem -
tam v doubravu
nad drahou k skále.
Na vrchole skály
zanítil oběť
bohům svým spásám
za vítězství vzadu,
za vítězství vpředu.
Jim obětoval kravičku bujnou,
srsť červená po ní se leskla;
jalůvku tu koupil od pastuchy
v úvale tam ve vysoké trávě,
dav za ni koně i s uzdou.

Plápolala oběť,
i blížil se voj k úvalu
a z úvalu vzhůru v doubravu.
Vojíni ozvučení hlukem
šli po jednom, zbraň nesouce.
Každý jda kolem oběti,
bohům slávu hlásal
a odcházeje, zapěti nemeškal (neopomíjel).
A když docházel posledek vojův,
vskočil Vojmír na svůj rychlý komoň,
tučné kýty i plece
naložil šesti jezdcům za voji.

I šlo vojsko všemi kroky slunce (dobami)
až pod polední slunce.
Tam na rovině
očekával je bojovný Vlaslav;
od lesa k lesu stála jeho síla,
síla stála pětkrát věcší nad Pražany.
Jako z mračen z ní vznikal jekot,
štěkot přemnohého množství psův.

"Těžko nám válčiti s těmi nepřátely,
kyj palici málokdy zadrží."
Tak pravil Vojmír, načež Ctmír vece:
"Moudro (jest) to v soukromí mluviti,
moudro se hotoviti na všechno.
K čemu čelem do skály vraziti?
Liška obloudí (oklame) tura jarohlavého (prudké mysli).
Zde jest nás s hory (na hoře) viděti Vlaslavu;
rychle dolů kolkolem vrchu toho,
aby vzadu byli, kdo vpředu byli:
opakuj kroky takto dolem (dole okolo) hory."

A to dělal Vojmír i dělal Ctmír:
i hrnulo se vojsko kolkolem hory,
i hrnulo se vojsko devětkrát.
Tak nepřátelům rozmnožili svůj počet,
tak nepřátelům rozmnožili strachy.
Rozstoupili se po nízkém křoví,
aby se lesknula zbraň jich v zraku nepřátelům:
i byla leskem naplňována hora.

V tom vyrazil Ctmír se zástupem,
zástup ten byl čtyř hlukův (oddílův) četný,
s ním ze stínův lesních vyrazil Třas;
Třas posedl četné voje nepřátelům -
v zad, v zad: Strach i jim byl ze všeho lesa.

Rozprchnou se řady sem tam.
Vojmír vnikl (vrazil) na ně chrabrou rukou
a zastoupil úval na východ, na půl
v bok se stavil proti Vlaslavu.
Aj řičel les řvaním z úvalu,
jako by hory s horami válčily
a všechny stromy v sebe rozlámaly.

I vyskočil Vlaslav proti Ctmírovi,
i vyrazil Ctmír proti Vlaslavovi [v lítou seč]:
ranou, opět ranou srazil Vlaslava [dolů].
Vlaslav strašně po zemi se zmítal
i v bok i vzad, vstáti nemohl:
Mořena jej dusila v noc černou.
Kypěla krev ze silného Vlaslava
po zelené trávě v syrou zemi [tekla]:
aj a vyšla duše ze řvoucí huby,
vyletěla na strom a po stromech
sem tam, dokud mrtvý nespálen.

Ulekli se, kteří u Vlaslava byli,
úpěli a vzhůru na stráň odsud
skrytě před Ctmírovým zrakem,
před Ctmírem, Vlaslavobojcem (jenž zabil Vlaslava).

Zavzní vítězství
k Neklanovu radostnému uchu,
i zračí (jeví) se kořist
Neklanovu radostnému oku.

Jaromír a Boleslav.

(Oldřich bral) se v černý les
tam, kam se vladykové shromáždili,
sedm těch vladyk s udatnými sbory.
Výhcň Dub tam s ním snažně chvátal
se vší chasou svojí temnem nočním.
Ta chasa mu byla na sto chlapův,
všech sto mělo v pochvách břitké meče,
k mečfim všech sto mělo mocná paždí,
k Výhoni v útrobách statnou důvěru.
Dostoupili mýtiny středem lesa,
podali si kolem pravé ruce,
tichými slovy hovořili.
Noc se převalovala přes půl noci,
pokročovala k jitru šedošerému.
Ajta vece Výhoň knížeti Oldrovi:
"Hoj, poslyš ty, veleslavný kníže!
Bůh ti bujarost dal ve vše údy,
Bůh ti dal moudrost (obezřelost) v bujnou hlavu:
ty nás veď proti zlým Polanům!
Po tvém slově půjdem vpravo vlevo,
buď vpřed buď vzad, ve vše půtky líté.
Vzhůru! Vzmužte chrabrost bujných srdcí!"
Ajta kníže vzal prápor v mocnou ruku:
"Za mnou, za mnou chrabře na Polany,
na Polany, nepřátely našich zemí!"

Hrnulo se za ním osm vladyk,
s vladykami půl čtvrta sta vojínův,
vojínův přeudatných tam, kde bylo
množství Polanův rozvaleno ve snu (spaní).

Na vrchu, kde stanuli na kraji lesa:
aj (hle!) vše Praha mlčí v jitřním spaní,
Vltava se kouři v ranní páře,
za Prahou se promodrávají vrchy,
za vrchy východ šedý se projasňuje.

"S hory dolů - ticho, přetichounko!"

V tiché Praze chytře (opatrně) se skryli,
zbraň všechnu krzny (vrchními oděvy) zahalili.

Šel pastucha po šerém jitře (za šerého jitra),
volal, aby bránu otevřeli vzhůru.
Slyšela stráž volání pastuchovo,
otevřela mu bránu (ve hrad tvrdý).
Vyšel pastýř na most, hlasitě troubil;
vskočil kníže na most, sedm vladyk za ním,
každý cválal se vším se svým lidem.
Udeřili rány bubnové hromné,
vyrazily zvuky trouby hlučné;
korouhve tu sborové na most vrazí,
všecek most otřásá se pod jich davem.

Strach udeřil ve vše v Polany:
aj Polané zbraň uchvacují,
aj vladykové sečné rány sekají.
Polané tu skáčí semo tam,
davem uhánějí ku bráně, příkopy,
dále, dále před udatnou sečí!

Aj vítězství jesti Bohem dáno!
Vstane jedno slunce po všem nebi,
vstane Jar(o)mír nad vší zemí opět.
Roznosila se radost po vší Praze,
roznosila se radost kolkolem Prahy,
rozlétla se radost po vší zemi,
po vší zemi od radostné Prahy.

Beneš Heřmanův.

Aj ty slunce, aj slunéčko,
ty-li jsi žalostivo?
k čemu ty svítíš na nás,
na bídné lidi?

Kde jest kníže? kde lid náš branný?
K Otovi daleko zajel!
Kdo nás nepřátelům vytrhne,
sirá vlastice?

Dlouhým tahem Němci tahnou,
a jsou (to) Němci Sasové,
od Zhořelských lesnatých hor
v naše krajiny.

Dejte, nebožátka, dejte
stříbro, zlato, zbožíčko (jměníčko),
pak vám vyžehají (vypálí)
dvory, chýžky.

A všecko nám vyžehali,
stříbro, zlato pobrali,
hovádka (dobytek) odehnali,
dále k Troskám šli.

Nebědujte, sedláci, nebědujte,
už vám travička vstává
tak dlouho potupávaná (pošlapávaná)
cizím kopytem!

Vijte věnce z polních květův
svému vyprostiteli!
Osení se zelená,
promění se vše!

Rychle se vše proměňovalo. -
Ajta Beneš Heřmanův
tajně lid v hromadu zve
proti Sasíkům.

Shlukli se sedlští lidé
v lese pod Hrubou Skalou;
každý za zbraň měl cep
proti nepřátelům.

Beneš, Beneš vpředu jel,
za ním všecken lid podrážděný.
"Pomstu! pomstu!" volal, "všem
Sasům plenícím!"

Ajta hněvy uchvátily
krutostí obě strany,
vzbouřily se v útrobách
rozezlených mužův,

rozohnily zraky jejich
proti sobě strašlivě:
povstaly kyje nad kyje,
kopí nad kopí.

Srazily se tu obě strany,
jako by les v les se valil;
jak blesk hromu po nebi,
tak bleskot mečův.

Zazvučel skřek hrůzonosný,
poplašil všechnu zvěř lesní,
všechny nebeské letouny
až po třetí vrch.

Rozléhal se po úvalech
od skalnatých hor
tu ráz kyjův, tu mečův,
jako kácení vetchých (starých) stromův.

Tak stály obě strany
proti sobě bez hnutí
na zasazených patách,
na pevných lýtkách.

Obrátil se Beneš vzhůru,
kynul mečem napravo,
tam se síla hrnula;
kynul nalevo,

i vlevo bouřila se síla;
odzadu na skalnatý lom,
a z lomu všecko kamení
na Němce vrhli.

Šla půtka s chlumu v rovinu:
i bylo Němcům úpěti,
i bylo Němcům prchnouti,
i pobití (bylo) jim.

Jaroslav.

Zvěstuji vám pověst veleslavnou
o velikých pótkách, lítých bojích.
Pozor dejte a veškeru svou mysl sbírejte,
pozor dejte, i podivno vám (bude) slyšeti!

Ve vlasti (kraji), kde Olomúc vévodí,
jesti tam hora nevysoká,
nevysoká, Hostajnov jí jmeno;
máti boží divy tam tvoří.

Dlouho vlasti (země) naše v míru byly,
dlouho hojnost (blahobyt) mezi lidem kvetla,
než od východu v zemích bouře povstávala,
povstávala kvůli dceři tatarského chána,
kterou křesťanští lidé pro (drahé) kamení,
pro perly i pro zlato zabili.

Krásná Kublajovna (dcera Kublajova) jako luna
uslyšela, že jsou vlasti na západě,
v těch že vlastech lidu mnoho žije:
vypravila se poznat mravův cizích.

Na nohy tu skočilo jinochův deset
i dvě děvy ku průvodu jejímu.
Nabrali, čeho třeba bylo,
i vsedali všichni na rychlé koně
a brali se, kam slunce spěje.

Jako zoře po jitru (za jitra) se stkvěje,
když nad temné lesy vzejde,
tak se dcera Kublaje chána
rozenou i strojnou krásou stkvěla.
Oblečena byla všecka v zlatohlavě,
hrdlo, ňadra rozhalena měla,
věnčena (ověšena) byla (drahým) kamením i perlami.

Divili se Němci kráse takové,
záviděli bohatství jí velmi,
střehli jí pouti její dráhu (směr),
vypadli na ni mezi stromy (v lese),
zabili ji a pobrali zboží (jmění).

Když to slyšel Kublaj, chán tatarský,
co se stalo s dcerou jeho drahou,
sebral voje ze všech zemí hojných,
tahl s vojskem, kam slunce spěje.

Slyšeli to králové na západě,
že chán spěje na lidnaté jich vlasti:
srazili se jeden ke druhému
i sebrali převeliké vojsko
a tahli polem (vojnou) proti němu.
Na rovině se rozsáhlé položili,
položili i chána tu čekali.

Kublaj kázal všem svým čarodějům,
hádačům, hvězdářům, kouzelníkům,
aby zvěstovali uhodnouce,
kteraký by konec boj měl vzíti.
Sebrali se honem čarodějové,
hádači, hvězdáři, kouzelníci,
na dvě strany kolo rozstoupili (v kolo se rozst.)
i na dél třtinu černou položili,
a ji na dvě půlky rozštěpili;
první půlce "Kublaj" jmeno dali,
druhé půlce "králové" jmeno dali,
slabými (málo hlasitými, nehrubě srozumitelnými) slovy nad tím zapěli.
Počaly třtiny spolu bojovati,
a třtina Kublajova vítězila.

Zaradovalo se množství všeho lidu,
každý uháněl rychle koněm svým (na koni svém),
a do řad se voje postavily.

Křesťané ani rady neměli (nebrali),
ale hnali bez rozmyslu v řady pohanův
s takou pýchou, jakou sílu měli.
Tu se prvý boj v hromadu srazil,
střely dštily (pršely) jako příval z mrakův,
oštěpův lomoz jako rachot hromu,
bleskot mečův jako oheň bouře.
Obě strany jarobujnou silou
jedna druhé postoupati bránila.
Pohany už množství křesťanův hnalo (by bylo zahnalo)
a už by jim byli odolali,
kdy by byli nepřišli čarodějové znova,
přinesše ty třtiny rozštěpené.

Tataři se velmi rozpálili,
na křesťany lítě vyrazili,
tak náramně je po sobě (zástup po zástupu) hnali,
že je jako zvěř plachou rozprášili:
tu štít ležel, tu přilbice drahá,
tu kůň vlekl ve střmenech vojevodu,
tu ten marně v Tatary se hnal
a onen za milosrdenství pro Bůh prosil.

Tak Tataři se rozpálili (rozhorčili),
na křesťany daň hojnou naložili,
dvě království sobě podmanili,
starý Kyjev a Novohrad prostranný.
V brzce roznosilo se hoře v zemích,
po všech vlastech lid sbírati se jmou.
Postavili čtyři valné voje,
obnovili nepřátelství s Tatary.

Tataři se hnuli v pravou stranu.
Jako mrak černý, když ledem hrozí
zasypati úrody tučných polí,
tak byl roj slyšán z daleka.
Honem Uhři v setniny se shlukli,
honem ozbrojení s nimi se setkají;
ale nadarmo byla mužnost, udatenství,
nadarmo všechno jejich smělé vzpírání.
Srazivše se Tataři (a vrazivše) středem v řady jejich,
rozprášili všechny jejich voje četné,
poplenili všecko, co v zemi bylo.

Opustila naděje všechny křesťany,
i bylo hoře všeho hoře věcší.
Vyslali modlitbu k Bohu žalostivě,
by je zachránil těch Tatarův zlých:
"Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svém,
sprosť nás nepřátel, sprosť nás stihajících;
utlačiti chtějí duši naši,
obklíčíce nás jako vlci ovce!
Prvý boj nám ztracen, ztracen druhý!"

Tataři se v Polsce rozložili,
blíž a blíž poplenili vše vlasti,
dodrali se lítě k Olomúci.
Bída povstane tužší po krajinách,
nic nebylo prosto (bezpečno) před pohany.

Válčeno den, válčeno den druhý:
vítězství se nikam neklonilo.
Ajta rozmnoží se Tatarův množství,
jako se množí večerní tma v jeseň (na podzim);
a v povodni těch Tatarův lítých
kolébal se voj křesťanův středem (jejich),
úsilně (namáhavě) se derouce k tomu chlumku,
na němž máti boží divy tvoří.
"Vzhůru, bratří, vzhůru!" volal Vněslav,
udeřil svým mečem na štít stříbrný
a korouhví výš nad hlavou točil.
Vše se zmužilo, vše v Tatary vniklo (vrazilo);
srazili se v jednu sílu silnou,
vyrazili jak oheň ze země
tam ke chlumku z přemnožství Tatarův.
Zpátečnými kroky chlumkem (po chlumku) vzhůru:
(a sice) na podchlumí (na patě chlumu) v šíř se rozstoupili,
k spodu zúžili se v ostrou hranu,
vpravo vlevo pokryli se štíty,
na ramena vložili ostrá kopí
druzí prvým a tak druhým třetí.
Mraky střel tu (dštily) s hory na Tatary.

Zatím temná noc zasypala (pokryla) všecku zemi,
rozvalila se k zemi i k oblakům,
i zavřela (zamkla) zraky zanícené
i křesťanův i Tatarův proti sobě.
V husté tmě křesťané náspy vrhli,
náspy zakopané kolkolem vrchu.

Když na východě jitro počínalo,
pozdvihl se veškeren tábor nepřátel.
Tábor ten byl strašný: kolkolem chlumu
až do nedozírné dálky
na rychlých tu koních jen jen se hemžili,
nosíce na kopích napíchané
hlavy křesťanův nahoru k chánovu stanu.

Shluklo se tu množství v jednu sílu,
zaměřili všichni v jednu stranu
i hnuli se prudce na chlumek vzhůru
a zaúpěli skřekem přestrašlivě,
že se hory doly rozléhaly.

Křesťané na náspech všudy stáli,
máti boží dodávala jim chrabrosti;
napínali rychle tuhé luky
a máchali silně ostrými meči:
i bylo Tatarům ustoupati.

I rozjítřil se národ Tatarův lítých,
rozlítil se chán jich krutým hněvem;
ve tři proudy se rozstoupil všecek tábor,
a hnali třemi proudy lítě na chlumek.

Křesťané skáceli stromů dvacet,
všech dvacet, co jich tam stálo,
přivalili klády na kraj náspův.

Užuž Tataři se v náspy hnali,
skřekem řvouce až do oblak strašně,
už se jali náspy rozkotávati.

I svalili s náspův klády mocné:
ty smačkaly Tatary jak červy,
sdrtily je ještě daleko na rovině.

I bylo bojováno dlouho krutě,
až noc temná konec bojům činila.

"Pro Bůh! aj nastojte (běda!), slavný Vněslav,
slavný Vněslav sražen s náspův šípem!"

Krutý žal tu teskné srdce rval,
trapná žízeň útrobu krutě smahla (pálila),
sprahlým hrdlem lízali rosnou trávu.

Večer tichý tu prošel na noc chladnou,
noc se proměňovala v jitro šeré,
a v táboře Tatarův klidno bylo.

Den se rozhoříval na poledne,
křesťané padali trapnou žízní,
vypražená ústa otvírali,
pěvše chraplavě k mateři boží,
k ní své umdlené zraky obraceli,
žalostivě rukama lomili,
od země do oblak teskně zřeli.

"Nemožno nám déle žízní vydržeti,
nemožno nám pro žízeň bojovati:
komu zdraví, komu živůtek drah,
tomu (jest) v Tatarech milosti čekati!"
Tak řekli jedni. Takto druzí:
"Trapněji (jest) zhynouti žízní nežli mečem!
v porobě nám bude vody dosti!"
"Za mnou, kdo tak smýšlí," vece Věstoň,
"za mnou, za mnou, koho vás žízeň trápí!"

Tu Vratislav jak tur jarý skočil,
Věstoně za silné paže chvátil (chopil),
dí: "Zrádce, skvrno křesťanův věčná!
v záhubu chceš vrhnouti dobré lidi?
Od Boha na milost čekati chvalitebno,
ne v porobě od sveřepých (divokých) Tatarův.
Nechtějte, bratří, spěchati v záhubu!
Přetrpěli jsme nejlítější vedro,
Bůh nás sílil v rozhořelé půldne,
Bůh nám sešle pomoc doufajícím.
Zastyďte se, muži, takých řečí,
ač-li se hrdinami zváti chcete!
Pohynem-li žízní na tom chlumku,
smrť ta bude Bohem zaměřena;
vzdáme-li se mečům našich nepřátel,
sami krevní pomstu nad sebou spácháme!
Mrzkostí jest poroba Hospodinu,
hřích v porobu samochtíc dáti šíji.
Za mnou pojďte, muži, kdo tak smýšlí,
za mnou před stolec mateře boží!"

Šlo za ním množství ke kapli svaté.
"Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svém
i povyš nás v krajinách nad nepřátely,
vyslyš hlasy k tobě volající!
Obklíčeni jsme lítými nepřátely;
vyprosť nás z osidel krutých Tatarův
i dej svlažení útrobám našim!
Chválonosnou oběť tobě vzdáme.
Potři v zemích našich nepřátely,
shlaď je u věk a na věky věkův!"

Aj hle, na rozníceném nebi mráček!
zaburácejí větry, zahučí hrom strašný,
chmúřil se mrak po všem nebi,
blesky ráz na ráz bijí v stany Tatarův:
hojný příval pramen chlumský obživil.

Minula bouře. Voje v řady se hrnou:
ze všech vlastí, ze všech krajin země
k Olomúci korouhve jich vějí;
těžké meče po bocích jim visí,
plné touly na plecech jim řehcí,
jasné přilby jim na bujných hlavách,
a pod nimi rychlé koně skáčí.

Zazvučely hlasy rohův lesních,
udeřily zvuky bubnův vřískavých.
Pojednou srážíme se strany obě;
pozdvihuje se mhla od prachu,
i byla půtka krutá, nejposlednější:
vzešel chřest i drnkot ostrých mečův,
vzešel sykot kalených střel strašný,
lomoz oštěpův, rachot kopí ostrých.
I bylo klání, i bylo porubání,
i bylo lkání, i bylo radování.
Krev se valí jak bystřiny dešťové,
mrtvol tu leželo jako v lese dříví:
tomu hlava na dvé rozštěpena,
tomu srubeny jsou ruce obě.
ten se kotí s koně před druhého,
a ten zuřivý své nepřátely mlátil
jako po skalách lítá bouře stromy,
tomu v srdce po jilec meč vtasil,
i tomu Tatar ucho střihl.

Uh, byl ryk, stenání žalostivé!
Křesťané počali utíkati,
Tataři je litým davem hnáti.

Ajta Jaroslav jak orel letěl,
tvrdou ocel na mohutných prsou,
pod ocelí chrabrost, udatenství,
pod přilbicí velebystrou moudrost,
prudkost mu ze žhavých zrakův plála.
Rozkacen hnal, jako lev podrážděný,
když mu teplou krev se udá zříti,
an postřelen za lovcem žene:
tak se rozlítí, v Tatary uhání,
Češi za ním jako krupobití.

Vrazil krutě na Kublajovice (Kublajova syna),
i byla půtka ovšem velelítá:
srazili se oba oštěpoma,
zlomili je oba s velikým praskotem;
Jaroslav, všecek v krvi s ořem zbrocen,
mečem Kublajovice zachvátil,
od ramene šourem kyčli (mu) protkl,
tak že spadl bezduchý mezi mrtvoly.

Zarachotil nad ním toulec s lukem.

Ulekl se veškeren lid Tatarův lítých,
odmetával dřevce sáhodlouhé,
upaloval tu, kdo utíkati mohl,
tam, odkad slunce jasně vstává.

I byla prosta Hana Tatarův nepřátel.

Ludiše a Lubor.

Znamenejte (pozorujte), staří, mladí,
o půtkách i o sedání.

Byl kdysi kníže Zálabský,
kníže slavný, bohatý, dobrý;
ten měl dceru jedinou
sobě i všem milou velmi.
Ta dcera ku podivu slična byla,
těla urostlého krásně,
líce měla bělounké,
na lících ruměnce kvetly;
oči jako nebe jasné,
a po její bílé šíji
vlasy zlatostkvoucí vějí (vlají)
ve prstencích zkadeřené.

Aj, časem (občas) kníže kázal poslu,
by se páni všichni sešli
na hrad na hody veliké.

A když byl den ustanovený,
sešli se sem všichni páni
z dalných zemí, z dalných vlastí
na hrad knížeti na ty hody.

Zavzní hlahol trub i kotlův.
Páni ku knížeti se hrnou;
poklonili se tu knížeti
i kněžně i krásné dceři.
Za předlouhé stoly sedli,
každý dle urození svého.
Nosili jídla divoká (zvěřinu)
a nosili nápoje medové:
i bylo hodování hlučné,
i bylo hodování slavné.
Rozstoupila se síla v údech,
rozstoupila se bedrost (čilost) v myslech.

V ty doby kníže vece pánům:
"Muži, nebuď vás tajno,
z jakých příčin jste se sešli.
Statní muži! já chci zvěděti,
jací z vás jsou mi nejprospěšnější.
V míru válku moudrému jest (moudrý má) čekati:
vždyckyť jsou nám sousedé Němci."
Dí kníže, přetrhlo se ticho.
Od stolův tu vstali páni,
poklonili se tu knížeti
i kněžně i krásné dceři.

Kotly, trouby slyšeti znova:
všecko se k sedání strojilo
tu před hradem na širé louce.
Ve výši na pavlači krásné
seděl kníže se starostami,
seděla kněžna s zemankami
a Ludiše s děvicemi.

I prohlašuje kníže zemanům svým.
"Kdo mají (jíti) první na sedání,
ty já kníže sám ustanovím."
I ukáže kníže na Střebora,
Střebor Ludislava vyzývá.
Vsedali oba na koně,
vzali dřevce o ostrých hrotech,
prudce proti sobě hnali,
dlouho spolu zápasili,
že dřevce oba zlámali;
i takto uondáni byli,
oba z dráhy vystoupili.

Zavzní hlahol trub i kotlův.
I prohlašuje kníže zemanům svým:
"Kdo mají druzí na sedání,
aby kněžna ustanovila."
Kněžna na Srpoše ukáže,
Srpoš Spytibora vyzývá.
Vsedali oba na koně,
vzali dřevce o ostrých hrotech,
i hnal Srpoš na Spytibora,
vysadil jej z tvrdého sedla,
sám se s koně rychle vrhl.
Oba dobyli tu mečův,
ráz po ráze v černé štíty,
jiskry vysršely z černých štítův.
Spytibor Srpoše sekl,
Srpoš v chladnou zemi padl;
i oba jsou unaveni,
oba z dráhy vystoupili.

Zavzní hlahol trub i kotlův.
I prohlašuje kníže zemanům svým:
"Kdo mají třetí na sedání,
by Ludiše ustanovila."
Dcera knížecí na Lubora ukázala.
Lubor Bolemíra vyzývá.
Vsedali oba na koně,
vzali dřevce o ostrých hrotech,
rychle v ohradu se hnali,
proti sobě zaměřili,
srazili se oštěpoma.
Bolemír se s koně skácel,
štít mu daleko zaletěl;
odnesli jej chlapi z dráhy.

Zavzní hlahol trub i kotlův.
Lubor Ruboše vyzývá.
Ruboš rychle na kůň vskočil,
prudce na Lubora hnal.
Lubor kopí mečem přeťal,
silně v přilbu mu vrazil ránu.
Ruboš vazem (po zpátku) s koně spadl;
odnesli jej chlapi z dráhy.

Zavzní hlahol trub i kotlův.
Lubor zemany vyzývá:
"Kdo se chtějí se mnou bíti,
těm (jest) v ohradu sem jeti."
I byl hovor mezi pány;
Lubor na ohradě čekal.
Vytrhl Zdeslav dlouhé dřevce,
a na dřevci tuří hlava;
vskočil na oř jarobujný,
pohrdlivými slovy pravil:
,Praděd (můj) zabil divého tura,
otec zahnal Němcův sbory:
zkus Lubor chrabrost moji!'
I tu proti sobě hnali,
hlavama v sebe vrazili,
aj oba s koní spadli.
Rychle zde meče dobyli,
pěšky zápasili,
silně meči máchali,
kolem se rozléhaly rázy.
Lubor se k němu přibočil,
mečem krutě v přilbu mu sekl,
přilba se rozskočila ve dva kusy;
mečem v meč udeřil ranou,
a meč vyletěl za ohradu.
Zdeslav se na zemi vrhl.

Zavzní hlahol trub i kotlův.
Obklíčilo Lubora panstvo
i vedlo jej před knížete,
před kněžnu i před Ludiši.
Ludiše mu věnec vstavila (na hlavu),
věnec z dubového listí.

Zavzní hlahol trub i kotlův.

Zbihoň.

Poletoval holub se stromu na strom,
žalostivě vrkal hoře všemu lesu:
"Aj ty lese šírý, v tobě já létával
s holubicí drahou, s milou, s přemiloučkou!
Ach, ale zlobný Zbihoň uchvátil holubici,
i odnesl v hrad, ach, ale v hrad tvrdý (pevný)."

Aj obcházel jinoch kolem tvrdého hradu,
žalostivě vzdychal po své drahé milé.
Od hradu na skálu; na skále si sedl,
žalostivě seděl, s němým lesem mlčel.

I přiletěl holub, žalostivě vrkal;
pozdvihl jinoch hlavu k němu, vece:
"Ty holoubku smutný, tobě smutno samotnému!
Tobě-li krahujec uchvátil tvou družku?
Ty Zbihoni tam na tom tvrdém hradě,
tys uchvátil moji drahou předrahoučkou
a odnesl jsi ji ach v hrad, v hrad ve tvrdý!
Holoubku, ty bys byl válčil s krahujcem,
kdy by tobě bylo srdéčko udatné;
ty bys byl vydral krahujci svou drahou,
kdy by ti byly dravé ostré drápy;
ty bys byl zabil krahujce zlobného,
kdy by ti byl tvrdý masožravý zobák!
Vzhůru, smutný jinochu, žeň na Zbihoně!
Tobě jest srdce přeudatné proti nepříteli,
tobě proti němu zbraň silná, ostrá,
tobě (jest) jemu do hlavy těžký železný mlat!"

Rychle jinoch dolů, v dole temným lesem;
i vzal na sebe svoji zbraň i na rámě mlat (svůj),
spěje lesem temným ku hradu ku tvrdému.
Byl u hradu tvrdého, v noci: všude temno.
Tloukl silnou pěstí: "Kdo to?" s hradu (se ozvou) slova.
"Já jsem, lovec bludný (bloudící)." - Otevrou se vrata.
Tlukot silnou pěstí. - Otevrou se druhé.
"Kde vladyka Zbihoň?" - "Za velikou síní."
Tam Zbihoň vilný, tam plakala děva.
"Aj otevři lovci!" - Neotevřel Zbihoň
I rozrazil mlatem dveře silný jinoch,
i rozrazil mlatem Zbihoňovi hlavu;
hradem všude běhal a všecko v hradě pobil,
u své krásné děvy do úsvitu ležel.

Přišlo rané slunce vrcholky stromův ku hradu,
přišla nová radost v jinochovo srdce,
že svou krásnou děvu choval v silných pažích.
"Čí ta holubice?" - "Zbihoň ji uchvátil;
jako mě zde vězně, tak ji v tvrdém hradě."
"V lesy s tvrdého hradu!"

I letěla v lesy,
i létala sem i létala tam
se stromu na strom se svým holoubkem;
s holoubkem spávala na jedné větvici.

Zradovala se děva se svým jinochem,
chodila sem tam, všade, kam se jí zachtělo:
s miláčkem spávala na jednom ložici.

Jelen.

Běhal jelen po horách,
po vlasti poskakoval,
po horách, po dolinách,
krásné parohy nosil;
krásnýma parohoma
hustý les prorážel,
po lese skákal,
hbitými nohami.

Ajta jinoch po horách chodíval,
dolinami chodíval v líté boje,
hrdou zbraň na sobě nosíval;
zbraní mocnou rozrážel nepřátel shluky.

Není už jinocha v horách!
Podskočil naň zde lstivě lítý vrah,
zachmúřil zraky zlobou rozpálené,
udeřil těžkým mlatem v prsa:
zavzněly smutně žalostné lesy.
Vyrazil z jinocha duši dušici;
ta vyletěla pěkným táhlým hrdlem,
z hrdla krásnýma rtoma.

Aj tu leží!
Teplá krev za dušicí teče za odlétlou,
syrá země vřelou krev pije:
i bylo v každé děvě po žalném srdečku!

Leží jinoch v chladné zemi,
na jinochu roste doubek dub,
rozkládá se v suky šíř a šíř.

Chodívá jelen s krásnýma rohoma,
skáče na nožkách rychlých,
vzhůru v listí vypíná táhlé hrdlo.

Sletují se tlupy bystrých krahujcův
ze všeho lesa sem na ten dub,
pokrakují na dubě všichni:
"Padl jinoch zlobou nepřítele."
Jinocha oplakávaly všechny děvy.

Kytice.

Věje větříček z knížecích lesóv,
běží milá ku potoku,
nabírá vody v okovaná vědra.

Po vodě k děvě kytice plyne,
kytice vonná z viol a růží.
I jala se děva kytici loviti:
spadla, ach spadla v chladnou vodičku!

"Kdybych věděla, kytice krásná,
kdo tebe v kyprou zemičku sázel,
tomu bych dala prstének zlatý.

Kdybych věděla, kytice krásná,
kdo tebe lýkem heboučkým svázal,
tomu bych dala jehlici z vlasův.

Kdybych věděla, kytice krásná,
kdo tě po chladné vodičce pustil,
tomu bych dala vínek svůj s hlavy."

Opuštěná.

Ach vy lesy, tmavé lesy,

lesy Miletínské!
k čemu vy se zelenáte

v zimě, letě rovně?

Ráda bych já neplakala,

nermoutila srdce:
ale řekněte, dobří lidé,

kdo by neplakal zde?

Kde můj otec, otec milý?

pohřben v rovečku!
Kde moje máti, dobrá máti?

travička na ní roste?

Není mi bratra, není mi sestry,

jinocha mi vzali.

Růže.

Ach ty růže, krásná růže,
čemu si mně rozkvetla,
rozkvétavši pomrzla,
pomrzávavši uvadla,
uvádavši opadla?

Večer jsem seděla, dlouho jsem seděla,
do kuropění jsem seděla,
ničeho jsem se dočkati nemohla,
všecky třísky, loučky jsem spálila.

Usnula jsem. Zdálo mi se ve snu (spaní),
jako by mně nebohé
na pravé ruce s prsta
svlekl se zlatý prstének,
smekl se drahý kamének.

Kamének jsem nenašla,
milence jsem se nedočkala.

Žezhulice.

V šírém poli doubek stojí,

na doubku žezhulice;
zakukávala, zaplakávala,

že není vždy jaro.

"Jak by zrálo žítko v poli,

kdy by vždy jaro bylo? Jak by zrálo jablko v sadě,

kdy by vždy leto bylo?

Jak by mrzly klasy v stohu,

kdy by vždy jeseň byla? Jak by děvě těžko bylo,

kdy by vždy sama byla?

Skřivánek.

Pleje děva konopí

u panského sadu,
ptá se jí skřivánek,

proč (jest) žalostiva?

"Jak bych se mohla radovati,

malinký skřivánku?
odvedli (mi) milence

v kamenný hrádek.

Kdybych pérko měla,

psala bych lístek,
ty malinký skřivánku,

ty bys s ním tam letěl.

Není (mi) pérka, není blánky,

bych psala lístek:
pozdravuj drahého pěním,

že zde hořem nyji (chřadnu)."

Jahody.

Šla má milá na jahody

na zelené borky,
zadírala si ostré trní

v běloučkou nožičku.
[Nemohla moje milenka

na nožku vstoupiti.]

"Ach ty trní, ostré trní,

k čemu jsi bolest udělalo?
Za to budeš, ostré trní,

z borků vymítěno!

Počkej, milá, v pochládečku

v zeleném horečku,
já doběhnu na palouček

pro koníčka bílého."

Koníček se na palouku

v husté trávě pase,
moje milá v pochládečku

na milého čeká.

Jala se milá žalovati (bědovati)

po tichounku v borku:
"Ach, co řekne moje máti?

já nešťastná dívka!

Vždycky mi říkala matka:

"Chraň se jinochův!"
K čemu se jinochův chrániti,

když jsou dobří lidé?"

I přijel jsem na koníčku

jako snížek bílém,
skočil jsem s koně, uvázal jej na suk (větev)

za stříbrnou uzdu.

Objal jsem děvče, přitiskl k srdci

a celoval ústa:
i zapomněla krásná děva

v nožce bolný trn.

Láskali jsme se, milovali,

slunce na západě!
"Pojeď, milý, rychle domů,

slunečko nám zajde!"

Vskočil jsem rychle na koníčka

jako snížek bílého
i vzal jsem milenku v náručí,

odjel jsem s ní domů.

Zlomek písně.

Zakrokocí (zakrakotají) v hradě vr(ány)...

RUKOPIS KRALODVORSKÝ Staročeské zpěvy hrdinské a milostné.
Ilustroval Josef Manes. Ilustrace slovem doprovází Renata Tyršová. Část kritickou a historickou napsal Prof. Frant. X. Prusík. V Praze 1886. Nakladatelstvo F. Šimáček knihtiskárna.