Hlasatel:   I když moderní doba klade člověku stále nové a nové otázky, v povědomí společnosti se udržují, střídavě ustupují a obnovují i problémy časů dřívějších. Jednomu takovému je už stopadesát let. Desítky lidí mu věnovaly léta práce nebo i celé životy a přece se stále zdá, jako by nebyl dořešen. Poslechněte si teď, co říká naše dnešní věda o dlouholeté hádance, kterou známe pod jménem

Režie:   kratičký melodický předěl

Recitátor:

    1) V šírém poli dubec stojí - na dubci žežulice -
       zakukala, zaplakala, - že není vezdy jaro.
    2) Jak by zrálo žitko v poli - by vezdy jaro bylo?
       jak by zrálo jablko v sadě - by vezdy léto bylo?
    3) Jak by mrzly klasy v stogu - by vezdy jeseň byla?
       Jak by děvě těžko bylo, - by vezdy sama byla.

Režie:   malý předěl

Hlasatel:   V nakladatelství ACADEMIA vyšel sborník Národního muzea, který shrnuje současný stav poznání jednotlivých věd jak o Rukopisech samých, tak o dějinách bojů o ně. Taková práce je svrchovaně potřebná a proto záslužná - vždyť jen seznam literatury, která se problematikou zabývá, zaplňuje sám 80 stran textu. Projděte s námi pro informaci aspoň některé kapitoly Sborníku.
Úvodní kapitola pochopitelně podává přehled dějin sporů o Rukopisy v české společnosti. Tyto dějiny jsou v hlavních rysech všeobecně známé. Skutečná bitva začala v 80. letech minulého století a v podstatě rozhodla o nepravosti obou Rukopisů. Ve třicátých letech tohoto století hnutí na obranu Rukopisů opět sílí. Je spojeno s příchodem fašismu a založením organizace Vlajka. Tato fáze rukopisných sporů je méně známá. Pod hesly posílení národního uvědomění nabízeli obránci nepravých pokladů českých dějin spolupráci Němcům.
A jaká je situace dnes? O tom hovoří závěr úvodní kapitoly: "S likvidací kapitalismu v našich zemích ztratila otázka Rukopisů téměř svou ideologickou životnost. Neznamená to však, že by Rukopisy o všechny své věřící přívržence přišly. Dosavadní zkušenosti z dlouholetých bojů nás právem naplňují pochybností, že se tato víra dá léčit racionálními argumenty ... Snad teprve výsledky nových chemických zkoušek, budou-li srozumitelné a úderné, otřesou vírou i některých skalních obránců." (Jos. Kočí).

Režie:   předěl

Hlasatel:   Paleografie je věda o starých písmenech; zkoumá na čem, čím a jak je rukopis napsán. Je jistě zajímavé, že do rukopisných sporů vstupuje až v roce 1914, tedy skoro sto let po nálezu. Konstatuje, že pergamen Rukopisu zelenohorského byl původně součástí desek nějaké knihy, s níž byl sňat a teprve potom byl na něj napsán text. Je linkován a psán zelenou barvou, což je v 9. a 10. století naprosto nezvyklé. Písmo je zvláštní směsice písmen velkých a malých, která se úplně vymyká z celého jinak nám dobře známého vývoje písma latinského, naprosto se nehodíc do žádného období středního věku."
Pergamen Rukopisu královédvorského má příčné a svislé rýhy, takže byl zřejmě několikrát přeložen, než na něj začal písař psát. Že by napsal tak rozsáhlé a významné dílo na odpadový materiál? Rukopis obsahuje sedm iniciálek malovaném na zlatém podkladu různými barvami. V modré barvě byla zjištěna berlínská modř, která byla známa až od počátku 18. století. Další rozbor konstatoval podobnost chyb v obou Rukopisech s chybami v jiných nálezech, které byly hned po objevení odhaleny jako podvrhy. Jiný výzkum prokázal, že pisatel textů zřetelně napodoboval cizí rukopis. Proti tomu obhájci uváděli, že nalezené rukopisy možná originál, ale už opis původní práce. Takových opisů různých textů ovšem existuje velká řada. Avšak opisovač nikdy nenapodobuje původní písmo. Závěr kapitoly o paleografickém zkoumání Rukopisů uvádí čtyři definitivní výsledky, které tato věda přinesla a které nemůže změnit ani zkoumání Rukopisů jinými prostředky - například chemicky nebo mikrofotograficky. Jsou to tyto body:
Za prvé:  Rukopis královédvorský jest padělek, jehož písmo jen napodobuje písmo středověkých rukopisů, a to hlavně jazykově českých rukopisů doby předhusitské.
Za druhé:  Rukopis zelenohorský i královédvorský zcela bezpečně psal jeden písař.
Za třetí:  Oba rukopisy mohly být napsány až po provedení humanistické reformy latinského písma, když už středověké zkracovací systémy upadly v zapomenutí.
Za čtvrté:  Oba rukopisy mají -- takové chyby -- že mohly být napsány nejdříve kolem roku 1700. Přesnější údaj není možný proto, že jde o písmo umělé, napodobované. U normálního písma lze stanovit dobu napsání na plus-minus 30 let.
Další dva závěry nejsou tak definitivní a jsou spíše úkolem pro budoucnost: existují závažné důvody pro to, že oba Rukopisy psal stejný písař, který napsal i ostatní prokázané podvržené památky, nalezené v té době;
- existují i důvody k podezření, že písařem Rukopisů byl V. Hanka.

Režie:   výraznější předěl

Hlasatel:   Poznatky historie jsou pro zkoumání pravosti Rukopisů jistě velmi závažné. A protože jsou také mnohem více srozumitelné než třeba výsledky výzkumů jazykovědných nebo právních, věnujeme jim více pozornosti. Už v osmdesátých letech minulého století vyšly práce, které v podstatě přinesly všechny potřebné argumenty proti pravosti Rukopisů. Spor tím ovšem vyřešen nebyl. V zápalu boje snášely obě strany mnoho dalších argumentů, z nichž pak mnohé neobstály, ať už byly důkazem pro nebo proti. Příkladů na to je ostatně značné množství, a to nejen v kapitole věnované historii, ale v celé práci. Odpůrci pravosti Rukopisů samozřejmě pilně v textech vyhledávali anachronismy: to jsou totiž velmi srozumitelné a přesvědčivé důkazy o tom, že zkoumaný materiál nepatří do doby, k níž se hlásí. Avšak - citujeme - "vyhledávání anachronismů není nejvýznamnějším nástrojem historické kritiky sporných písemností." Historik se především ptá, jaká doba se odráží v díle, které zkoumá. "Kosmova kronika například může obsahovat nepravdivé údaje - ale pozorný čtenář v ní nalezne názory a ovzduší prostředí, v němž se Kosmas pohyboval, někdy pochopitelně i jeho vlastní názory. Při zkoumání Rukopisů se tedy musíme ptát, zda básně zachycují skutečně celkově dobu, do které se hlásí, nebo zda se v nich projevuje pozdější názor na naši národní minulost - a v tom případě jde pochopitelně o podvrh. Ale vlastní historická metoda postupuje ještě jiným způsobem. Zkoumáme-li líčení nějaké události v starých kronikách, zjistíme, že se popis událostí mění... Máme-li tedy určit dobu, kdy vznikla nějaká písemnost, u níž je doba vzniku nejistá, sestavíme si celkový přehled o tom, jak se postupně vyvíjel popis události, a na základě tohoto přehledu určíme, do jaké etapy tato písemnost náleží. Velmi často přitom nacházíme výrazné shody mezi zkoumaným pramenem a nějakým pramenem jiným. Musíme si pak položit otázku, který pramen byl předlohou pramene druhého. Úloha historikova je pak do jisté míry obdobná úloze učitele, který zjišťuje, který žák úlohu opsal."
Historik, používající těchto tří postupů, si potom nad Rukopisy klade otázku:
- Mohly vzniknout v době, do které se samy kladou?
- Jsou-li to padělky, z jakých pramenů čerpal autor básní v Rukopisech v době, kdy je psal, to je v tom případě na počátku 19. stol.?
Chceme-li spolu s autorem hledat odpověď na tyto otázky, musíme se teď zabývat už jednotlivými součástmi Rukopisů. Je to především Rukopis zelenohorský, který obsahuje báseň Libušin soud.

Recitátor:

    Aj, Vltavo, co že rmoutíš vodu, - co že rmoutíš vodu stříbropěnou -
    Zda tě litá rozvlnila bouře, sesypavši mraky šira nebe,
    oplakavši hlavy hor zelených, vyplakavši zlatopískou hlínu?
    Kterak bych já vody nermoutila - když se vadí oba rodní bratři,
    rodní bratři o dědiny otce. I vadí se kruto mezi sebou,
    litý Chrudoš na Otavě křivé - na Otavě křivé zlatonosné,
    Štáhlav chrabrý na Radbuze chladné, oba bratři, oba Klenovici,
    stara rodu Tetvy Popelovy, který přijde s pluky Čechovými,
    v tyto žírné vlasti přes tři řeky.

Hlasatel:   Pověst o sporu Chrudoše a Štáhlava známe od Kosmy i Dalimila. V básni Rukopisu zelenohorského však najdeme mnoho odlišností. Je v ní mnoho údajů. které jsou neslučitelné s pohanským obdobím u nás. Jmenujeme jen, že na soudu jsou přítomni vladykové z celých Čech, zatímco k sjednocení došlo až v 10. století. O rozsudku se hlasuje tak, že kmeti a lechové vkládají své hlasy do osudí, zatím co u nás v té době hlasovalo tak, že se účastníci rozestoupili na dvě strany. Chybně se také vysvětluje zásada prvorozenství při dědictví. Velký problém představují rovněž desky právodatné, které drží vedle Libuše jedna z jejích dívek. Pohanští Čechové nikdy neměli své písmo. Velmi důležité pro posouzení pravosti je skutečnost, že v básni nepostřehneme odstup, odpor nebo ironii k pohanské minulosti, což by se v básni vzniklé v křesťanském období muselo nutně projevit.
Celkový posudek Rukopisu zelenohorského vychází z pera dnešního historika takto: Dnes téměř překvapuje, že Rukopis mohl být tak dlouho úspěšně hájen. Je to padělek mnohem neobratnější než Rukopis královédvorský. Zvláště jeho písmo budilo od počátku podezření. Celá báseň je ohlasem romantického pohledu na starší slovanské dějiny.

Režie:   krátký předěl

Recitátor:

   Zazvučely hlasy rohů lesních - udeřily zvuky bubnů břeskných.
   Náhle srážely se strany obě - pozdvihá se mlhovina prachu -
   i je půtka krutá naposledy... Křesťané počali utíkati
   Tataré je litým davem hnáti. Aj, tu Jaroslav jak orel letí,
   tvrdou ocel na mohutných prsech - pod ocelí chrabrost, udatenství,
   pod přilbicí velebystrý vehlas, jarost ze žhavých mu zraků plála.
   Češi za ním jako krupobytí, vrazí krutě na Kublajevice,
   i je ovšem půtka velelitá. Srazili se oba oštěpoma,
   zlomili je obe s velkým praskem. Jaroslav s ořem krví všecek zbrocen
   mečem Kublajevice zachvátil, od ramene šourem kyčli protkl,
   takže spadl bezduch mezi mrchy; zarachotil nad ním toulec s lukem.
   Ulekl se všechen Tatar litý, odhazoval dřevce sáhodlouhá,
   upaloval, kdo utíkat mohl, tamo odkud slunce jasně vstává;
   i je prosta Haná Tatar vrahů.

Hlasatel:   Rukopis královédvorský se hlásí do 14. století: přesněji řečeno do let 1290 až 1310. Má to být pramen mladší než kronika Kosmova a snad i Dalimilova, ale starší než líčení Hájkovo a všech pozdějších četných kronikářů. Tady nastává historikovi právě ona obtížná práce porovnávat a prokazovat, který autor čerpal od druhého. A není snadné určit to vždy průkazně. V knize je tento postup proveden na básni Oldřich. Znamená to položit podobné pasáže obou rukopisů vedle sebe - a je až překvapivé, jak jsou podobné - a posuzovat detail po detailu, co je shodné, co je pojato jinak a co je kde navíc. Pak nastávají úvahy, zda by příslušný opisovatel měl důvod to či ono vynechat nebo přidat. Je to ovšem postup málo přesný a proto snadno napadnutelný. O takové pasáže v Rukopisech se mohly vést právě ony nekonečné, nikam nevedoucí spory. Teprve shrnutím výsledků všech zkoumání, jak historie, tak ostatních věd, se získá konečný obraz: převažují-li sporné nebo chybné údaje, může se vyslovit pochybnost o pravosti rukopisu. (U básně Beneš Hermanov byl úhelným kamenem zase problém, zda případný padělatel z počátku 19. století mohl znát děje, které jsou v básni uvedeny. Zase to znamená mravenčí práci, vyhledávání všech zmínek v nejrůznějších pramenech, které mohly být padělateli dostupné. Historikové v tomto případě prokázali, že všechny podklady pro příběh o porážce Němců českými vojáky pod Hrubou Skalou u Trosek padělatel mohl znát. To ovšem ještě není důkaz, že báseň je opravdu padělek. Rozhodující pro takový výrok je ovšem zjištění, že zmíněný hrad se vždy jmenoval jen Skály. Název Hrubá Skála se poprvé objevuje asi v 18. století, kdy po sloučení s panstvím Malá Skála bylo nutno oba objekty zřetelněji odlišit.)
Největší součástí Rukopisu královédvorského je báseň Jaroslav - O velikých bojích křesťan s Tatary. To je onen z Rukopisů právě známý příběh o tom, jak Jaroslav ze Šternberka zachránil křesťany obležené vojskem na vrchu Hostýně. Tehdy se také udál hostýnský zázrak, Panna Maria dala vytrysknout pramenu a blesky bila do tatarských stanů. Báseň obsahuje ještě vyprávění o dceři Kublaje chána,která si vyjela do Evropy, a o tažení Tatarů na Kyjev a do Polska. Je tu tedy pro studium dostatek materiálu. Nejtvrdším oříškem snad byla sama ona slavná bitva u Olomouce, o níž žádný jiný pramen nic neříká. A přece porážka Tatarů by museal být tehdy prvořadou událostí i pro okolní země. Další velký problém tvoří legenda o Hostýnu. Vznikla v 17. století. Ani představitelé církve, kteří v různých dobách popisovali zázračné prameny nebo vyprávěli o moravských madonách, nic takového před sedmnáctým stoletím neuvádějí.
Zasatvili jsme se podrobněji u některých básní Rukopisů, abychom si aspoň trochu přiblížili metody, jimiž jsou zkoumány. Ještě jen citát ze závěru historické kapitoly Sborníku:
Dnes pro nás znamená rukopisný boj vlastně více než samy Rukopisy. Naše národní uvědomění a naše národní hrdost Rukopisy už nepotřebuje. Avšak boj za vědeckou pravdu, i když tato pravda byla trpká a mnohým nepříjemná, patřá k tradicím v našem kulturním vývoji, které jsou stále živé.

Recitátor:

    Vstoupí kněžna v běloskvoucí říze - vstoupí na stůl otcův
    v slavném sněmě. Dvě věhlasné děvy u ní stojí, vyučené
    věštbám Vítězovým. U jedné jsou desky právodatné - 
    u druhé meč křivdy kárající, proti nim je plamen pravdozvěstný -
    a pod nimi svatisoudná voda. Počne kněžna s otců zlata stola - 
    Moji kmeté leši i vládyci, těmto bratrům rozhodněte právo, 
    kteřížto se vadí o dědiny, o dědiny otce mezi sebou... ... ...

Odhlášení - natočit!