Vojtěch Šafařík
Zpráva o chemickém a mikroskopickém
zkoumání rukopisu Kralodvorského
1887
Zpráva o chemickém a mikroskopickém
zkoumání rukopisu Kralodvorského
od professora Vojtěcha Šafaříka

Shrnuji zde v jedno výsledky nabyté zkoumáním předchozím, za přítomnosti pouze p. bibliothekáře Vrťátka, v několika posezeních vícehodinných, a výsledky pozdější, nabyté ve schůzích kommisse in pleno dne 6. a 13. července t. r. Pro lepší přehled podám dříve výsledky všeobecné, s doložením ovšem pokusův, na kterých spočívají; po těch pak vyčtu jednotlivá místa zkoušená k žádosti pánův filologův před kommissí a výsledek zkoušky. Zachoval jsem dle možnosti původní znění zápisek svých, na místě učiněných.

P e r g a m e n.
Pergamen RKského jest pouhému oku velice jemný, tenký a jednostejný; pod mikroskopem okazuje vlákno velice drobné a jednostejné, na místech pak lépe zachovaných překvapující čistotu a běliznu; nejvíce se v té věci podobá krásnému latinskému zlomku musejnímu ze XIV. stol.: Oratur antequam psalterium incipiatur.

P í s m o   a   i n k o u s t.
Písmo je čisté, určité a ostré, jako rydlem tažené, od začátku do konce jeden ductus, smělý a výrazný. Tato ostrost nejeví se na prvý pohled; povrchnému pozorovateli spíše kontury budou se zdáti neurčité, poněkud rozlité, to však jenom následkem vyblednutí inkoustu; jakmile tento reagenciemi zčerná, jeví se ihned zmíněná ostrost kontur, jmenovitě v tenších částech liter, čárkách nad í a vodorovných čarách meziřádkových.
Barva písma jest pěkně světle žlutohnědá; pod mikroskopem je vrstva hmoty inkoustové nad míru tenka i jednostejna, bez nejmenší příměsi nebo skvrny, a textura (vlákno) pergamenu všude skrz ni prosvítá. Při zkoumání rasur v r. 1880 zdálo se mi, že substance inkoustu ležící na povrchu blány docela zmizela, i zbylo z ní toliko to, co do pergamenu vniklo. Tenkráte jsem mněl, že snad rukopis původně velmi zaprášený, snad i plesnivý, od nálezce byl umyt a tudíž inkoustu zbaven. Letos však bedlivějším zpytováním nabyl jsem přesvědčení opačného, že totiž rukopis myt nebyl, a že všude, kde ruk. není příliš otřen, ještě větší část původní hmoty inkoustové na bláně leží, toliko ve vrstvě neobyčejně průhledné a tenké, nejspíše následkem inkoustu velmi řídkého a péra velmi končitého, což obé bylo nutným na čisté psaní písma tak drobného a těsného. Nynější náhled svůj zakládám na těchto důvodech:
1. Textura pergamenu na místech méně zašpiněných pod mikroskopem nejeví sledův mytí, a je velmi čista i bělostna, jako v nejpěknějších zlomcích Českého Musea.
2. Blána mezi řádkami a písmenami neprozrazuje reagenciemi ni sledu součástí inkoustových, jakž by činiti musila, kdyby inkoust smytím po celé bláně byl se rozšířil.
3. Na některých písmenech už ozbrojenému oku, na všech po účinku reagencií vystupuje patrně substance inkoustu, mající měřitelnou tloušťku.
4. Písmo zajisté nebylo by se smylo jednostejně, okazovalo by strakatinu, a jemné barevné inicialky byly by mytím úplně se rozmazaly.
Inkoust, kterým RK. psán, jest obyčejný železitý, jakž dokázáno zmodráním různých míst ferrokyanovodíkem (fe fie 2, 33; fm [ekl] 28, 9 na konci). Zvláštní rezavá barva písma, které jen málo podobných známe, pochází snad odtud, že užito ku přípravě inkoustu zelené skalice poněkud bohatší na volnou kyselinu sírovou, jaká někdy se nachází a pak též na papíře dává písmo, po některé době samovolně rezovatějící.
Písmo RK. je se blanou velmi pevně spojeno a nesmývá se nic ani pouhou vodou, ani reagenciemi.
Při zkoumání rasur r. 1880 slova nejapnou novou rukou a novým inkoustem občerstvená resp. změněná (blesk 7. G, blesk 7. 7, první a ve slově rozharale 12. 12, cors 26. 32) pouhou vodou úplné sešla, a reagenciemi vystouplo pod nimi skryté písmo původní, s ostatkem Ruk. docela souhlasné.
Ve 4 schůzi letošní kommisse dne 6. července bylo k žádosti p. prof. Hattaly zkoumáno sporné slovo bodrost (RK. 18. 26). Byvši dříve vodou třeno, pak navlhčeno sirníkem ammonatým, celé zčernalo a ostře jak vyryté vystouplo: pod mikroskopem pak jevilo ještě sem tam hnědá místa, a sice vidno, že vespod hnědá hmota, na vrchu černá, jako dvě vrstvy, což opět svědčí pro můj náhled, že substantia atramenti posud nezmizela, než dosud na bláně svrchu leží, toliko ve vrstvě nad míru tenké. Zároveň tímtéž způsobem zkoušena imitace RKského v poslední době pořízená i prof. Gebauerem předložená, dosti zdařilá, proužek podobný zbytkům prvých 2 listův RKského. Písmo imitace vodě poněkud vzdorovalo, ale sirníkem ammonatým hned celé se rozmazalo, povstala veliká černá skvrna, v nížto mikroskop objevil záplavu černých partikul sirníka železnatého a v ní posud bledé hnědé kontury písma, tu část, na kterou sirník ammonatý neměl kdy účinkovati. Naproti tomu bodrost v RK. pod účinkem vody a sirníku ammonatého na bláně jako přikována, ani stopa sirníka železnatého nerozšířila se vůkol po bláně; podobně na jiných místech pod účinkem ferrokyanovodíka (viz nahoře), a při zkoumání rasur v r. 1880. Písmo v Liber B. Ambrosii (sec. XIV) potřené ferrokyanovodíkem zmodralo a na přiloženém pijavém papíře velmi silně se otisklo; písmo Kral. Ruk. toutéž procedurou otisklo se toliko nepatrně. Pokus vykonán 1886 dne 8. června u přítomnosti bibliothekáře Vrťátka, i mám oba otisky uschovány. Tuto pevnou adhaesi písma ku bláně nemůže způsobiti žádný falsarius, a toliko staletý věk.
Zkoušel jsem značný počet rukopisův musejních na smýváni písma vodou a kladu zde výčet jich.

P í s m o   v o d o u   p r a n i c   s e   n e s m ý v á: 
   *   Evangelium sv. Jana - text latinský.
   *   Kralodvorský Rukopis.
   *   Budějovická Alexandreis.
   *   Mastičkář.
   *   Rukopis Hradecký.
   *   Cursus B. Virginis Mariae.
P í s m o   v o d o u   s e   s m ý v á: 
   *   Mater Verborum - text latinský    \
   *   Glossovaný žaltář                 | málo neb ne
   *   Liber Beati Ambrosii (písmo ne-   | patrně
       obyčejně zelenavé)                |
       Fragmentum monasterii S. Thomae   /

       Oratur antequam psalterium        \ velmi značně
   x   Píseň krále Václava               /

   x   Píseň na Vyšehrad                 \
   x   Libušino proroctví                / bezmála docela.
V rukopisech označených hvězdičkou konstatována železitá povaha inkoustu (ferrokyanovodíkem); křížkem označené jsou psány barvou; inkoust ostatních nezkoumán.
Kdyby písmo RKského vodou a reagenciemi značně bledlo, nebylo by to důkazem podvrženosti, jakž vidno z hořejšího výčtu; že však jim tak velice vzdoruje, jest mi mocným důkazem hlubokého stáří jeho.

R u b r i k a c e.

K této sloužila od nepaměti dvě různá barviva: rumělka (cinnabaris) a minium, která chemicky snadno se rozeznávají, ano prvé sirníkem ammonatým se nemění, druhé černá. Rumělka bývá temněji ruda, minium světlejší, což však není pravidlem bez výminky, poněvadž odstín závisí od stupně jemnosti, do kterého barvivo rozetřeno. Rumělka ve středověku rozetírána s bílkem, někdy s malou přísadou žloutku; vysycháním tvoří se pak lesklá rohovitě tvrdá vrstva albuminu, jenž rumělku na bláně drží a vodou jen velmi nesnadno se rozmáčí. V naší době rozdělávání psací rumělky bílkem úplně z užívání a vědomosti vyšlo; užívá se už dávno výhradně klovatiny č. gummy, ve vodě snadněji rozpustné.
V RKském jsou (kromě velkých inicialek, o kterých později) psány písmem červeným nadpisy kapitol, četné začátečné litery vět a v několika řádkách arabesky sloužící ku vyplnění prázdného místa. Hanuš pokládal arabesky v řádkách aspoň z části za nemotorný novověký přídavek, avšak mikroskop a chemická zkouška toho nepotvrzuje, aspoň ne rozhodně. Barva je v jedněch místech bledší a řidší, v jiných neobyčejně syta i živa u př. 24: 32-33: Počíná se kapitule osmmezcietma etc. (místo nynějším pochybovačům obzvláště podezřelé); ale pod mikroskopem je barvivo, textura jeho hmoty a povrchu atd. jako v jiných bledších nadpisech; rozdíl pochází snad od nového péra, nově natřené rumělky atd. Páni filologové přesvědčili se ve schůzi 6. července sami, že U boi (14. 11) a osmmezcietma (24. 32) pod mikroskopem jsou povahy stejné. Toliko při hadovité arabesce 20. 14, ze dvou čar složené, přiznávám, že spodní čára je lesklejší a temnější nežli svrchná, jakoby spodek byl rumělka, svršek minium, a jeden z obou později přidělán, ale jistoty není; též jest to tuším okolnost bez veliké váhy pro přítomný spor.
Rubrikace RKského vodou se nesmývá ani dost málo, (24. 33) sirníkem ammonatým nečerná, ale silně pouští, poněvadž sirník silně alkalicky účinkuje a zatvrdlý bílek rozpouští. Jest teda červeň RKského rumělka. Avšak i kdyby rubrikace RKského vodou pouštěla, nemělo by to pro pravost nebo nepravost žádné váhy, poněvadž jsem našel v Museu četné rukopisy, ve kterých rubrikace vodou se nesmývá, jiné, ve kterých se smývá, a což jmenovitě podivno, několik takých, že tu se smývá, tam nesmývá, někdy na jedné a tétéž stránce.

R u b r i k a c e   v o d o u   p r a n i c   s e   n e s m ý v á:

Kralodvorský rukopis.
Budějovická Alexandreis.
Mastičkář.
O pouštění krve, fragm. latin.
Fragmentum monasterii S. Thomae.
Sacro fonte, fragm. lat.
Horae B. Virg. Mariae.

R u b r i k a c e   v o d o u   s e   s m ý v á:

Mater verborum (značně).
Bible Jaroměřská.
Modlitby, čtení a pašije, fragm. bohem.
Oratur antequam psalterium, fragm. lat. (na 2 místech, snadně).
Fragm. latin. theologiae moralis.

R u b r i k a c e   m í s t y   d r ž í,   m í s t y   s e   s m ý v á:

Cursus B. Virg. Mariae (2 místa snadno pustila, 3 držela pevně).
f. 38 v. Barborze - ani se nehnulo,
f. 55 v. (in fine) etc. rychle bezmála úplně, sešlo.
Liber B. Ambrosii
p. 131 col. 1 in fine C hned se smylo, snadněji nežli které jiné.
ibid. col. 2 in medio de vodou ani se nehnulo.
Zrcadlo lidského spasení sec. XIV (3 rubra vodou se nehýbaji, 2 jí se smývají).
p. 87 col. 2 in fine swemu ani se nehnulo,
p. 11. col. 2 in margine medio o zlatém stolu silně se smylo.

Jest sice možno vysvětliti si rozdílné chování rubrikace k vodě tím způsobem, že v jednom případě rumělka rozdělána bílkem, ve druhém klovatinou; je však nesnadno uhodnouti, proč by byli staří psali promiscue obojím, někdy na tétéž stránce. Jest ovšem ještě jiná okolnost, která snad vysvětluje rozdílné chováni rubrikac na jedné a tétéž stránce. Čerstvý bílek ve vejci skládá se z čáati husté, rosolovité, v jemných mázdrách uzavřené, a z části vodnaté, mnohem řidší a tekutější. Když rumělka s bílkem nebyla dosti dlouho a pečlivě třena, tu obě zmíněné části dokonale se nesmíchaly, a byla vždycky možnost, že písař tu do hustší tu do řidší části namáčel, a písmena ve případě prvém vzdorují vodě více, ve drubém méně. Jelikož se nezdálo, že by tato otázka pro přítomný spor měla váhy, nevyšetřoval jsem ji dále.

I n i c i a l k y.

Jest jich v celém rukopise sedm, ze kterých jsem zkoumal toliko čtyři. Jsou vesměs malé a málo ozdobné; Hanuš, tuším, první vyslovil obvinění, že Hanka arabesky k nim přidal, čerstvým pozlátkem je ozdobil atd.
A v Aj 6, 16. Zde už pouhým okem, patrněji mikroskopem zřejmo, že barva byla pozdější hrubou rukou občerstvena. Lupou vidno, že rumělka velmi temně červená leží toliko na vrchu, a že původní barva byla violorůžová, velmi jemná. Obnovení jm. patrno v tom, že rumělka jde místy přes zlatou půdu, na které vyniká A.
Z ve Zuiestuiu 7. 21 má barvitost modrou a zelenou, a zlato bylo zde patrně po malbě na bílkový grunt položeno, poněvadž barva nikdež přes zlato nesahá. Zlato pokládám za staré, původní.
N v Neklan 14. 4. Modré N na zlaté půdě s arabeskami zelenými. Modř pod mikroskopem nečista, hroudovita, málo leskla; zeleň čista, rysův ostrých, jednostejna a leskla, jako zeleným lakem a pérem psána. Po porovnání s inicialami jiných rukopisův, jm. s pěknou v Oratur anteguam psalterium, kde mnoho modři a zeleni, jeví se zelené arabesky v Neklan mnohem lesklejšími, na klih bohatšími, pročež možno, že zde modř stará původní, zeleň novějši. Modř pokládám za starou, poněvadž nikdež nesahá přes zlato, zlato pak pokládám za staré, poněvadž 1) je mnohem silnější a tlustší nežli zlaté lupeny novověké, 2) má onen zvláštní temný lesk jejž toliko stáří na zlatě způsobuje.
Z ve Znamenajte (18. 10). Srovnáním inicialky s červeným ohlavením Počíná se o slavném sedání (18. 9) vidno hned, že v Počíná barva jiná, světlejší a tekutější, hladká; v Z a v jeho arabesce temně rumělková, do kermesinové se táhnoucí, hustá neprůsvitná, pod mikroskopem v nesouvislých skvrnách i hroudách. Pod rumělkou vynikají sledy staršího ductu šedopurpurového. Rozředěný ammoniak smývá rumělku; vespod ležící špinavě růžový kontur ani nezbledl ani nezfialovatěl; nebyl to teda karmin, snad cafra (kobaltové barvivo) nebo mleté purpurové lastury, jakých dle Dumas užito na freskách v Pařížské Sainte Chapelle.
Na téže stránce ve slově kniezu (18. 21) na k malá kaňka rumělková; barva její ve shodě s arabeskou, nikoli s ohlavením. Obé teda, arabeska i kaňka, produkt novějšího nemotorného restauratora.

Z k o u m á n í   p o d r o b n é.

Ve schůzích kommisse musejní dne 6. a 13. července vyšetřovány k žádosti prof. Hattaly mikrografy v začátečných literách a inicialkách, pak slovo bodrost; k žádosti prof. Gebauera řada jednotlivých určitých míst.
Mikrografů v RKském dříve malý toliko počet byl znám, i vznikla domněnka, že jich není, a čerpán z toho důvod proti Rukopisu.
Prof. Bělohoubek bedlivým pátránim našel jich více, neobyčejně drobných, po několika na jedné stránce. U př. na str. 5 jsou 4 větší červené písmeny: 3 z nich mají mikrografy Noc - Aita - Nawrsie, 4tá Ide nemá. Zkoumáno Aita (5. 17); po levé straně červeného A stojí droboučké hnědé, i pod mikroskopem nepatrné a; toto sirníkem ammonatým zčernalo a krásně ostře vystoupilo na jevo; pravá nožička jeho zabíhá pod rumělku velkého A, i temně jí prosvítá. Jest teda psáno inkoustem dříve než A, a toto později psáno přes ně.
7. 27 Dluho; prof. Hattala poukázal na mikrograf uprostřed D. Pod lupou zdál se mi sledem malého d, jehož očko zalito a vrchní sloupek zakryt dvěma příčnýma čarama v D; avšak prof. Bělohoubek shledává, že to pouhá žlutá skvrnka, jakými též jinde prý inicialky vyznačeny, u př. 7. 1 Aita, snad prý gummigutta. Srovnány obě žluté tečky, pak ona v D vodou omyta zbledla, pak sirníkem ammonatým nezčernala, nýbrž okolní rumělka se smývala (jako též jinde za mých předchozích zkoušek např. 24, 33): alkalický sirník ammonatý rozpouští zatvrdlý bílek, jímžto rumělka byla rozdělána.
Dodávám, že jsem už r. 1880 zkoumaje rasury v RKském našel mikrograf na str. 24. 4 (Záboj). Dle původního zápisu mého "pod červeným H v Hucie sledy hnědé menší litery, lupou velmi patrné, jež mohou bez násilí spojeny býti v malé h" (k tomu výkres).
Ostatně nedostatek mikrografův není žádné rozhodné kriterium; ze dvou musejních rukopisův Jac. a Voragine III. pars sermonum de Sanctis (Sec. XIV) má drobné literky vedle modrých inicialek; Opera S. Hieronymi s. XII nemá žádných vedle nebo pod svými červenými inicialkami.
Sporné slovo bedrost (18. 26) pod mikroskopem (zvětšení 47) non liquet, ale více podobnosti s o nežli s e. Prof. Bělohoubek uznává za rasuru, mně věc ne tak zjevna: uprostřed o sice vlákna pergamenu koncentricky rozčechrána, také proti světlu blána v tom místě průsvitnější, avšak podobná průsvitnost i na několika jiných blízkých literách: mohl by to býti toliko kaz v pergamenu. Teť opatrně umyto vodou a navlhčeno sirníkem ammonatým. Zčernalo celé slovo. Pod mikroskopem ještě sem a tam hnědá místa, a sice vidno, že vespod hnědá hmota, na vrchu černá, jako dvě vrstvy, což opět svědčí pro můj náhled, že substantia atramenti nezmizela, než posud na bláně svrchu leží, toliko ve vrstvě nad míru tenké.
(Pro ušetření rukopisu dáno zkoumadlům vždy toliko krátkou chvíli účinkovati, pročež účinek zůstal na povrchu, nešel do hloubky: delším působením sirníku byla by hmota inkoustová zčernala na veskrze.) Teď je podobnost s o větší nežli dříve. Udělal jsem na rychlo věrnou skizzu pod lupou (zvětšením 6) a pod mikroskopem (zvětšením 47).
Po těchto pokusech jest mi pravděpodobno, že zde psáno původně bodrost, a že nebylo ničeho škrábáno nebo měněno, toliko péro pro nějakou drobnou nerovnost pergamenu přeskočilo a nevyplnilo celý ductus.
K žádosti prof. Gebauera zkoušena místa následující:
1. 2 otstu po u na ostrém okraji proužku temná skvrna. Pod mikroskopem toliko špína, vodou sešla, po sirníku ammonatém nic nevystoupilo.
1. 17 hl po 1 něco temného, pouhá špína, vodou a sirníkem sešla.
4. 25 olane - před o nejspíše též toliko špína, po smytí nic určitého.
6. 15 fafikow (červené písmo) - dle prof. Gebauera psáno původně e a přes ně f. Místo bedlivě prohlíženo mikroskopem ve dvou schůzích; první f je přepsáno z jiné litery, podobno dosti, že z e, ale hned na místě od prvotního písaře; neboť povaha i hmota červeni úplně shodna s vedlejšími literami.
6. 17 swíetíš - nad druhým s prý jakási čárka. Po sirníku ammonatém vyšly dvě parallelní čárky nad i a nad s.
27. 17 rozraze - nad z a e stopy domnělého háčku, jež prý prozrazují, že e předěláno z í. Avšak podobné sledy jsou též nad roz a nad předcházejícím mocnu; patrně zde proráží písmo stránky 28. jak už prof. Hattala vytknul, opíraje se o výsledek zkoušek v kommissi rasurové r. 1880. Jest tento list nejtenčí celého RK. a řádky str. 28 padají na prázdná spatia str. 27. Takž i nad braniu mocnu proráží celé protější písmo zřetelně. Podezřelé místo umyto vodou; domnělé sledy jsou slabší než dříve; nyní sirník - žádný háček se neobjevil, jenom sledy písma ze str. 28 prosvítají zřetelněji než před tím.
6. 22 stříebro - Dle prof. G. t prý předěláno z jiné litery, snad z r. t je silnější než jiná t, ale že předěláno z jiné litery, nelze dokázati, pod mikroskopem nezdá se.
7. 30 Křestienští lude - zde prý původně něco jiného, později předěláno v l. Po ohledání slabým a silným zvětšením nepochybuji, že písař chtěl psáti bude (nepochybně psal ze předlohy ležící před ním) a hned na místě opravil. Že by tam bylo stálo e, nepodobá se, poněvadž není viděti ani stopy daleko vybíhajícího ouška při e v RK. obvyklého.
18. 10 Znamenajte - zde prý po Z zvláštní ve]iké n, psané prý jiným inkoustem než ostatní písmo. Skutečně v těle této litery je vrstva inkoustu mnohem hrubší a temnější; avšak spodní kroucený chvost její, kde vrstva inkoustu tenčí, pod mikroskopem naprosto se shoduje s ostatním písmem. Inkoust je týž co kolem, toliko silnější vrstvou; snad chtěl písař z paměti psáti Zuiestuiu a pak zpamatovav se hned přepravil, čemuž by svědčila čárka ' vedle n; tím také vysvětleno, proč silnější vrstva inkoustu na bláně. Dvě inicialky po sobě též jinde.
18. 9 siedání - hned za slovem červená arabeska, která prý maskuje chybu; první klička arabesky předělána prý z e. Mikroskop a celý ductus nenasvědčují tomu rozhodně; jmenovitě e má v RK. všudež jinou formu a polohu než ona klička, rozhodný růžek čili ouško na pravo a stonek bezmála přímý, kolmý, kdežto ve skutečnosti klička čistě zakružena, a diameter prvního kroužku přiliš malý na e. Také povaha barviva pod mikroskopem jednostejna v celé řádce, slovech i arabesce.
24. 29 neboia fie - a prý předěláno z u. Vskutku a místo obvyklého a je nahoře pootevřeno a snad přepraveno z u; písmo však je právě zde neobyčejně ostré, čisté, tmavé, rasury pod mikroskopem ani stopa; oprava musila se státi pásařem hned na místě.

Pro lepší porozumění významu chemických zkoušek budiž dovoleno přidati krátký o nich výklad.
Náš černý inkoust, nyní už asi od 5. století bezmála výhradně užívaný, je směs odvaru duběnkového s nějakou rozpustnou solí železa, obyčejně skalicí zelenou (Vitriolum Martis) č. síranem železnatým. Tu železo skalice se tříslovinou č. tanninem (Gerbstoff) duběnek slučuje se na černý tříslan železitý, jenž přídavkem klovatiny v tekutině v suspensi se udržuje. Staletým tlením (jmenovitě ve vlhku) ztravuje se nejdříve klí, potom tříslovina, i zbývá na konec toliko žlutohnědý kysličník železitý. Tento sirníkem ammonatým (tekutinou žlutavou, odporně čpavou, velmi žíravou) mění se v sirník železnatý, barvy nad míru intensivné, zelenavě černé, pročež jím i sledy inkoustu bezmála neviditelné temně a zřetelně vystupují.
Jelikož však sirnikem ammonatým i jiné kovy černají (měď, olovo, stříbro), není tímto zkoumadlem (reagens) železitost inkoustu dokázána. K tomu slouží vodný roztok ferrokyanovodíka, hmoty bílé, krystallické, ve vodě rozpustné, jež s kysličníkem železitým ihned tvoří temně modrý, nad míru intensivně barvící ferrokyanid železa č. berlínskou modř. Tak zvaná tinktura Giobertova je nečistý ferrokyanovodík. Toto velmi citlivé (t. j. nepatrné sledy železa prozrazující) zkoumadlo stáním za málo dní se rozkládá, i samovolně v berlínskou modř se mění; proto rukopisy jím zkoušené ihned vodou smýti a pečlivě osušiti nutno, any by sic jinak celé zmodraly. Toto pravidlo platí též o jiných zkoumadlech.
Vůbec chemických zkoumadel sluší užívati toliko zkušenému znalci, ana jsou látky ostré, a neumělým jich užíváním už nejedny drahocenné rukopisy navždy pokaženy byly.
Koncentrace mých zkoumadel obnášela od 1/5 do 1/10; applikace děla se tím způsobem, že litera neb slovo pomocí malé štětičky (vláskové nebo štětinové) dříve navlhčeny destillovanou vodou, pak osušeny (švédským) pijavým papírem, potom (též pomocí štětičky) natřeny zkoumadlem. Jakmile účinek nastal, osušeno pijavým papírem, omyto vodou a znovu osušeno. Otisk liter na pijavém papíře dovoluje hmotu písma dále zkoumati.

Obrázky: (7. 27) (24. 4) (18. 16)

Ku prohlížení písma uprostřed větších listů mikroskopem, což obyčejným mikroskopem nemožno, konstruoval jsem zvláštní stojan, i v jiných případech užitečný. Skládá se z ploského elliptického prstence kovového, asi 7x10 cm., jenž na obou koncích delší osy nese dvě kolmá ramena, která drží souvací rouru mikroskopu. Stojan staví se na rukopis vodorovně rozložený; výška jeho taká, že možno přivésti objektiv mikroskopu od doteku do vzdálenosti 20 mm. od blány. Pergameny velmi zborcené radno pokryti deskou zrcadelného skla, i mikroskop stavěti na tuto. Silnějšího osvětlení nabývámo osvětlovací čočkou nebo přímým světlem slunečným. Linearné zvětšení 50 stačilo ke všem mým pokusům. *)

*) P. S. Výkresy na konci mé zprávy položené nebyly původně určeny pro veřejnost; jelikož pak se uveřejňují, dotýkám, že jsou to výkresy nakvap během zasedání kommisse sňaté, a nepraetendují přísnou věrnost ve proporcech a ve všaké i nejmenší čárce; troufám však, že ve všech podstatných věcech nejsou nezdařeny.

Časopis Musea království Českého
Zpráva o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních. Ročník 61. 1887. Strana 297 až 435. Též zvláštní otisk. Praha 1887. 139 stran.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná