Oldřich V. Seykora
Kytice v Rukopise Královédvorském.
1895
Strana 238 až 254:
Kytice v Rukopise Královédvorském.
Napsal Oldřich V. Seykora.

Poslední spiknutí proti RK, nechať jeho důvodem bylo cokoliv, mělo mimo neblahodárné účinky pro spiklence také ten pro RK blahodárný účinek, že studiu RK právě se strany obráncův stále jest věnována zvláštní pozornosť a s takovým úspěchem, jako dosud nikdy. Nejasných, sporných a nerozluštěných míst jest ovšem i po staročeských textech sice přes míru, ale to všecko jest jen věcí vědy; při RK však nejde pouze o vědu, než i o nejdrahocennější literární skvost a kulturní památku českou takovou, která má svůj vynikající a neobyčejný význam a důležitosť netoliko pro nás Čechy a Slovany, ale pro vzdělanosť vůbec. Kulturní zločin, jehož se na RK byli dopustili útočníci poslední, jistě poslední, jest a zůstane velikou skvrnou v kulturních dějinách vůbec a jména "učencův" i neučencův těch budou v historii RK stále a trvale vryta jako jména nejčernější. To nebyla volnosť vědeckého bádání, to byla věru umluvená revoluce nejhrubšího cynismu proti tomu, co českému národu právem bylo a jest a vždy i dále bude posvátno, to byla revoluce "realismu", toho pseudorealismu, s nímž byl do Čech nevím odkud spadl prof. dr. Tomáš G. Masaryk. Ale to vím (a vím to právě i já, jenž jsem byl nejhlubším studiem RK objevil věci, o nichž dosud nikdo neměl vůbec ani potuchy), že i jediné písmě RK více platí a více úcty všeho českého národa zasluhuje, nežli všecka tuctová učenosť všech odpůrcův RK vespolek.
Účelem pak článku tohoto prostě jest, abych promluvil o té básni RK, která jest obyčejně nazývána:  Kytice.
Báseň ta jest pravidelně z originálu RK (list 11a, ř. 10-21) přepisována tak: 

             K y t i c e
 
         Věje větřieček z kniežeckých lesóv,
         běže zmilitka ku potoku,
         nabiera vody v kovaná vědra.
         
         Po vodě k děvě kytice plyje,
         kytice vonná z viol a róží.
         
         I je sě děva  kyticu loviť,
         spade, ach! spade v chladnú vodicu.
         
         "Kdabych věděla, kytice krásná,
         kto tebe v kyprú zemicu sáze,
         tomu bych dala prstének zlatý.
         
         Kdabych věděla, kytice krásná,
         kto tebe lýkem hebúčkým sváza,
         tomu bych dala jehlicu z vlasóv.
         
         Kdabych věděla, kytice krásná,
         kto tě po chladnej vodici pusti,
         tomu bych dala vienek svoj s hlavy."
Pozoruhodno jest především, co všecko proti této básni mluví a píše mistr české filosofie a aesthetiky (odpůrcové RK se uctívají titulem mistři) prof. dr. Tomáš G. Masaryk. Mluví a píše např.: "prostá národní píseň sotva by měla kytici z viol a růží, ale rozmarinku" (Athenaeum, 1886, 203-4); "vidíme v lyrických básních RK nejen umělé, ale nepěkné věci takové, jakých by se lidový básník, dokonce básník středověký nedopustil" (sic!)(Ath.1886.204); "není možno, aby děva ke kytici tak mluvila, jak v básni mluví, spadnuvši do vody a proto buď ležíc ve chladné vodě nebo vylézající resp. vylezši z ní." Proto verše: "I jě sě děva kyticu lovit, spade, ach! spade v chladnú vodicu" mají býti na konci (Ath.1886.278, stylisace!); "Pochybuji, že by prostá dívka z lidu tolik dávala za to, kdyby věděla, kdo kytici svázal a po vodě poslal, - to zdá se mi býti na dívku z lidu poněkud sentimentálním. Slova: "vodice", "zemice" nejsou tak pěkná jako "voda", "země"; dobrý básník střehl by se takových slov, mluvě tak často o kytici a jednou o jehlici" (tamtéž). "V Kytici, řekli jsme, básně nálada je elegická a náladě té neodpovídá, že dívka hned s počátku padá do vody a potom ke kytici mluví; také samo sebou, nehledíc k elegické náladě, hovor dívky je nemístný. Dále v téže kytici smíme pochybovati, je-li kytice z viol a růží možnou přirozenou kyticí: fialky dávno již nekvetou, když kvetou růže - alespoň v našich končinách - a proto bezpečně smíme tvrditi, že kytice taková zavání spíše skleníkem nežli přírodou; dojista, jak jsem už řekl, kytice z "viol" a růží není možná v písni národní" (Ath.1886.289-90) atd. Tyto a takové výtky a tolik výtek pan Masaryk tedy činí Kytici, ale tutéž Kytici jindy zase nazývá básní "nejkrásnější v celé sbírce RKého", jako činí např. v Ath.1886.277; co se tedy jindy panu Masaryku na té básni tolik líbí, zůstává ovšem záhadou. [1]
O básni této, o Kytici praví dále mistr jazyka českého pan Gebauer (v Poučení, 70) a pan Masaryk (v Ath.1886.204), že prý jest obsahem padělána po české písni "Když jsem šel skrze [2] dubový les" a formou po srbské písni "Sedí dívka na vysoko". Píseň srbská, jež prý falsatoru Kytice dala formu, tato jest: 
   
         Sedí dívka na vysoko,
         na vysoko na široko,
         svilu přede, svilu plete
         a s tkanicí si hovoří:
         
         Kdybych znala, má tkanice!
         že tě mladík bude nosit;
         svilou bych tě oplétala,
         zlatem bych tě uvíjela,
         i perlami ozdobila.
         
         Kdybych znala, má tkanice,
         že tě starý bude nosit,
         lýkem bych tě oplétala
         a rohožem proplétala,
         kopřivami ozdobila.
Čtenář sám pozoruj Kytici a srbskou píseň a posuď sám; já výslovně jen ukazuji na shodu, že srbská skutečně má dvakráte "kdybych" a místo viol a róží že má, jako naschvál, rohož a kopřivy. [3] Vyvraceti však fixní ideu, že srbská dala Kytici formu, nemůže býti mým úkolem a věří-li pánové opravdu, že srbská dala Kytici formu, budiž jim přán i tento sladký jejich povětrný mlýn. Já věc tuto uvedl jen pro úplnosť a více nic; jeť mi hlavní věcí obsah Kytice.
Pánové Masaryk a Gebauer praví, že Kytice svým obsahem jest padělána po české písni "Když jsem šel skrz dubový les" t.j. že česká píseň dala Kytici myšlénku. Píseň ta (Čelakovský, Slov. nár. písně, 1822, l. 12), která Kytici prý dala myšlénku, tato jest: 

         Když jsem šel skrz dubový les
           přepadla mne dřímota:
         a za hlavou mně do rána
           rozmarina vykvetla.
         
         Pořezal jsem všecky pruty
           dohromady spletené;
         ty jsem pustil po vodičce
           po vodičce studené.
         
         Ta, která ji lovit bude,
           rozmarínu zelenou,
         jistě ta má milá bude
           za vodičkou studenou.
         
         Šly ráno k řece panenky,
           do věder nabíraly
         a pruty k nim z rozmaríny
           k samej lávce plynuly.
         
         Tu mlynářovic Liduška
           po nich se nahýbala,
         a nešťastná holubinka
           do vodičky upadla. [4]

         Zvoní, zvoní trojí hrany,
           co to asi znamená?
         povězte, milí ptáčkové,
           snad to není má milá?
         
         "Tvou milou, tvý potěšení,
           do rakve ti skládají,
         čtyři muži v černém rouše
           do hrobu pokládají."
         
         Ach, můj Bože znejmilejší!
           tys mi vzal mou nevěstu! -
         povězte, milí ptáčkové,
           k jejímu hrobu cestu.
         
         "Za vrchem tam v kostelíčku
           zpívají v kůru kněží;
         pět kroků za kostelíčkem
           v hrobě tvá milá leží."
         
         Budu plakat a se soužit,
           na ten tmavý hrob sednu,
         a pro tebe, má panenko,
           těžké hoře ponesu.
         
         Těžké já ponesu hoře,
           až mne smrť vysvobodí,
         a z rozmaríny věneček
           na můj příkrov položí.
Píseň tuto pánové Masaryk a Gebauer uvádějí tedy proti RK ze sbírky Čelakovského z r. 1822 a při tom praví, docela najisto praví, že prý Hankovi dala ke Kytici myšlénku. RK byl objeven r. 1817, sbírka Čelakovského tiskem vyšla r. 1822; tuto velice důležitou diferenci rokův pan Gebauer ve svém Poučení 70 sice zamlčuje, ale snad proto ji zamlčuje v Poučení svém, protože nás v Ath.1886.204 byl poučil zase mistr české filosofie a velmistr aesthetiky pan Masaryk, že prý Hanka onu píseň, otištěnou r. 1822, před r. 1817 znáti mohl. [5] Zároveň dodáno buď, že tatáž píseň, jako u Čelakovského, jest i ve sbírce Erbenově z r. 1843.II.67, kdež pouze v jednotlivých slovech jest pozměna či v postupu slov, a místo Lidušky jest Anička. Tedy píseň česká dala Kytici myšlénku. Proč? Jen proto, že v obou písních jsou shody? Zajisté nikoliv, nýbrž dojista i proto, že píseň českou byl prý (jak si totiž pánové myslí) Hanka poznal dříve, nežli byl objevil RK. Shody, a veliké i druhdy podivuhodné shody písní vůbec a jmenovitě různých písní u různých národův slovanských jsou sice známy (cf.i Štúr, O nár. písních slov., 1853), a také jsou o tom psána různá učená i neučená pojednání. ...
Co se vůbec v Kytici stalo s děvou, když byla spadla do potoka?
Dříve však, nežli tuto veledůležitou otázku zodpovím, uvádím na všeobecnou poučenou:
Staročeské texty nebyly psány jako texty naše. Pravopis byl primitivný, druhdy víc anebo méně barbarský, punktace vět nijaká, slova jedním dechem psávána v hromadu. ...
Nejen však
"Před zástupem právě v čele | táhnúc vóz osmi koni | | |"
Slovo swaczynye totiž dle vlastního pravopisu Alex. Vít. můžeme čísti nejen svacině t.j. svatině t.j. svatyně, nýbrž i svačině t.j. svačina; gedyesye ...
Jasno tedy, že i při Kytici jde a jíti musí nejen o správnou transkripci, než i o správnou interpunkci, ...
Pozorujme. V originále RK totiž
Jestliže pak báseň
Dosud bylo jediným a všeobecným
Přemýšlejme: básník praví, že děva spadla do chladné vodice, a více nic. Z toho jasně, určitě a neomylně následuje, že děva buď utonula, nebo neutonula. Že někteří vykladatelé skutečně myslí, že děva utonula, toť už i z toho přece patrno, že místo Kytice říkají té básni "Utonulá". Jest však pravděpodobno, že básník skutečně chtěl naznačiti, že dívka utonula skutečně?
Když tedy dívka, do potoka padši, neutonula, z toho zase jasně, určitě a neomylně následuje, že zůstala na živu.
Byl-li potok tolik hluboký a takový, že se děva v něm utopiti mohla, tuť nikdo rozumný nepochopí, proč by básník byl dal dívce do potoka spadnouti, když ji nemínil nechati utonout. (konec)
Výkladem tímto padá obvyklý výklad dosavádní. Výkladem mým Kytice nabývá zcela nové tvářnosti, ale výkladem mým zároveň i odpadá všecka záhada "děvina pádu do vody", odpadá všecko ničím neodůvodněné přesmykování a přehazování veršův, a padají i všecky námitky odpůrcův. Výkladem mým Kytice nabývá úplně přirozeného a prostého a nehledaného tvaru, všecko se děje normálně, přirozeně, postupně, pravidelně a prostě: děva jde pro vodu k potoku, zří, že po vodě sem krásná kytice pluje, děva kytici polituje, protože byla chudinka kytice krásná spadla do chladné vody a kytice do potoka nepatří, vytáhne kytici, pak se kyticí obírá a mluví: Kdybych věděla, kytice krásná...
Slovem: nikoliv o děvě, nýbrž o kytici básník RK praví, že spadla do vody.

 [1] Poznámky:

[1]  Roku 1878-9 jakožto žák VIII. gymn. třídy napsal jsem žertovný "rozbor" RK; byl to paskvil na tehdejší odpůrce RK a rukopis tohoto paskvilu měl tenkráte v ruce i můj tehdejší gymn. učitel češtiny; začátek je otištěn v Šotku (27. dubna 1881), celek pak ve Stud. listech r. 1882. A podivno, nejen myšlénku, že "fialky a růže nekvetou zároveň", než i myšlénku, že děva v Kytici po svém pádě do vody nemohla mluviti tak, jako v RK mluvila, ano i celou řadu jiných myšlének o RK (sem tam i tatáž slova) byl pak do svého žertovného "aesthetického" rozboru RK r. 1886 ve vědeckém Athenaeu přijal i sám prof. dr. Tomáš G. Masaryk, jenž svůj "rozbor" byl přece psal jakožto universitní profesor a mistr české filosofie i velmistr aesthetiky, kdežto já jej byl psal jakožto gymn. žák, a tak velice se shodujeme! Podivno! Podivuhodné tyto shody uvedl jsem již ve svém spisku Ad RK 1886, str. 43-46, ve své pak Obraně RK 1892-3. 289 zase jsem uvedl, že v Kytici není řeč o fialkách jarních, nýbrž o fialách letních (proto také jest v RK "Kytice z viol a róží" a nikoliv z violek), kteréžto fialy, podivno! nejen s růžemi kvetou zároveň, než i jsou velmi vonny, právě jako v RK, jsou i naprosto rozdílny od fialek, jsou u lidu zvlášť oblíbeny, a lze jich spoustu v létě vídati, ba i v samé Praze, ne sice ve sklenících, ale v zahradách a na trzích, kdež v červnu a v červenci bývají i plné koše a plné opálky těchto fial zároveň s růžemi. Podivno!

[2]  Originál má: skrz.

[3]  ve svém ironickém "rozboru" RK z r. 1882 uvedl jsem l.c. 198 veršům z Kytice (slova, rhytmus, metrum) 


         Kdabych věděla kytice krásná,
         kdo tebe v kyprú zemicu sáze,
         tomu bych dala prstének zlatý
známý český popěvek: 

         Kdybych věděla, co dělá Matěj,
         poslala bych mu na pivo zlatej
a totéž r. 1886 byly učinily též Národní Listy.

[4]  Až sem cituje Ath.1886.204; já cituji píseň všecku.

[5]  Odpůrcové RK takovéto ad hoc složené theorie obráncům RK naprosto nedovolují, žádajíce, aby odpůrcové to, co tvrdí, také dokázali; viz např. Ath.1886.192,235; Poučení 59.

[6]  Cf. rakouský Staatsgrundgesetz vom 21. December 1867 art.XVII: Die Wissenschaft und ihre Lehre ist frei. Cf. též Plenarbeschlüsse und Entdings ist die Wissenschaft und ihre Lehre nach dem Staatsgrundgesetze frei. Für den forschenden und erkennenden Geist gibt es nach demselben keine durch das Strafgesetz gehüteten dogmatischen Schranken. Mit den Sätzen, welche der Forscher als Resultat seines Denkens ausspricht, hat die Strafjustiz... nichts zu thun, a to také jest veliké štěstí odpůrcův RK.

[7]  1214-1240, ed. Hattala-Patera; vynechávám zde všecek zbytečný balast textu, jenž ve věci, o kterou tu jde, jest zde úplně zbytečný.

[8]  Souhlasím s drem A. Krausem (Goethe a Čechy, 1893), že Goethe nepřeložil Kytici z češtiny, nýbrž zpracoval ji z němčiny, z překladu. To z knihy páně Krausovy zaznamenal i dr. J. Karásek v Öster. Literaturblatt II.620, mluvě tam o páně Krausově knize. Taktéž italský překlad Kytice (Polyglotta RK, str. 541) má dívčin pád až na konci básně.

[9]  O věci této v podstatě zmínil jsem se taktéž již r. 1882 ve Stud. listech II.198.

[10]  Ve sporu o RK pan Gebauer (např. v Ath.1886.256,384, též v berlínském Archivu für slav. Philolog.X.517) poznati chtěv, jak v RK jest čísti wsíe wsíeho wsích atd., spočítal v RK výslovnosť slabik síe, se atd., většina rozhoduje i u pana Gebauera, četl tedy v RK: vsě vsěho vsěch atd., ergo: falsum. Dle toho ...

[11]  Orig. má: moloda (mladá).

Vlasť - časopis pro poučení a zábavu.
Redaktor Tomáš Škrdle. Nákladem družstva Vlasť. Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba. Ročník XI. (číslo 3., prosinec 1895).
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná