Dokumenty rkp. sporu

Karel Krejčí
Některé nedořešené otázky kolem RKZ
1974

SLAVIA časopis pro slovanskou filolgii
Ročník 42, 1974, číslo 4; strana 378 až 396:

Některé nedořešené otázky kolem RKZ.

Jestliže znovu přistupuji k otázce RKZ (neříkám: vracím se, protože bádání o památce, která sehrála tak důležitou úlohu v české kultuře 19. a ještě i 20. století, nemůže být uzavřeno, jako není uzavřeno bádání o českém obrození, díle Jungmannově, Čelakovského, Kollárově, a vůbec o všech otázkách, které ať již v takovém či jiném smyslu tvoří součást kulturního dědictví), činím tak jednak proto, že nedávná chemická bádání obou rukopisů vyžadují, aby k nim bylo zaujato stanovisko, jednak proto, že chci upozornit na některé zajímavé a ještě nedořešené problémy, které s touto otázkou souvisejí; v neposlední řadě činím to také proto, abych přispěl k pročištění atmosféry, která se dnes již stoletými boji - nepočítáme-li předhistorii - kolem této otázky vytvořila a nebyla dodnes odstraněna.

Nemusím dokládat, že diskuse, nebo spíše bojovné polemiky o této otázce byly stále silně ovlivnovány činiteli mimovědeckými, které do nich vnášely vášně sporu dvou politických táborů a otvíraly cestu i laikům, kteří nedostatek odborných znalostí nahrazovali demagogií; podotýkám, že v určitém diferencovaném stupni bylo tomu tak u obou táborů. Za těchto okolností se zhusta stávalo, že i pracovníci, kterým nebylo lze upřít odbornou kompetenci, ztráceli občas klid a rozvahu a dávali se svést k ukvapeným, slabě doloženým soudům, jichž druhá strana pak hojně využívala. Tak se vršily vedle sebe úsudky pravdivé i primitivní hypotézy, až se z celého sporu stala džungle, nezasvěcenému čtenáři, který se nespokojil s vírou v některou, sobě vyhovující autoritu, naprosto nepřehledná. Teprve publikace jubilejního roku, jež postupně vycházely v posledních letech, vnesly do celé věci určitý systém a pořádek, který usnadňuje orientaci v celém vývoji otázky a zachovávají také náležitý klid a odstup od věci. [1]

Pokud jde o otázku autenticity, dospěla převážná většina vědců již dříve k názoru, že jde o památky, pocházející z jiné doby, než do které se RKZ jazykem i formou zpracování hlásí, což bylo potvrzeno nedávným bádáním chemickým, které v památkách zjistilo palimpsesty; písmo nemůže tedy být starší než text, který je pod ním. Protože však RKZ se snaží vzbudit dojem původu dávnějšího, je tím zároveň doloženo, že jde o, řekněme, mystifikaci, což však není totožné s falzem nebo dokonce s podvodem.

Jestliže však tato otázka aspoň s vysokou pravděpodobností byla vyřešena, nelze to říci i o všech otázkách dalších, které odpůrci pravosti v rámci celého boje přáli si mít vyřešeny stejně jednoznačně. Tu třeba stále připomínat, že v literární vědě, stejně jako v historii narážíme na problémy, které jednoznačně vyřešeny vůbec ani být nemohou, pakli k tomu nepřispěje šťastná náhoda, a musí zůstat stále otevřeny. Pěkně to vyjádřil Joseph Bédier, žák a následovatel Gastona Parise, vlastního iniciátora celého boje o bohatou sérii romantických mystifikací, které tvoří důležitou složku kulturní atmosféry první poloviny 19. století. Ve své velké práci o francouzských epických pověstech, když píše o tom, jak jeho učitel obtížně hledal pravdu a měnil své stanovisko, konstatuje:

"Rien ne montre mieux ... de quels efforts, de quels renoncements et de quels renouvellements est fait la vie d'un grand découvreur de faits et d'idées, et de combien de lentes approximations se compose cette chose toujours provisoire que nous appelons la vérité historique". [2]

Toto "věčné provizorium" nelze bez dostatečného opodstatnění zaměňovat za uměle vykonstruovanou jistotu. Jistě je možno, dokonce nutno operovat výsledky pravděpodobnými, ale přitom stále nechat otevřen prostor pro řešení jiná, a to v takovém rozsahu, jaký odpovídá stupni pravděpodobnosti řešení přijatého. Pravděpodobnost nelze zaměňovat za zjištěnou pravdu, indicie za důkazy. Jsou otázky, které ani vyřešeny být nemohou, protože nedospěly takového stupně realizace, za jakého by se jasně vyhranily, např. problém domnělé či skutečné zrady Albrechta z Valdštejna; podobně se stále bude diskutovat o době vzniku nejstarších nedatovaných památek, o autoru kroniky Dalimilovy apod.

I když pokládáme otázku pravosti v podstatě za rozřešenou, zbývá tu ještě řada problémů velmi nejasných, přes něž není možno se přenést. Především je to otázka autora básní. Již tradičně bývá hledán ve skupině lidí, kteří byli nějak ve spojení s nálezem. Nejčastěji je ukazováno na Václava Hanku, pak na Josefa Lindu a jiné. Nebyly však vzaty v úvahu některé okolnosti, ne zcela bezvýznamné.

Za prvé: jestliže se již pokládá mystifikace v tomto případě za prokázanou, což po odkrytí palimpsestů se těžko dá vyvrátit, je tak jisto, že RKZ, a to jako mystifikace, nemohly vzniknout v jiné době, než právě kolem r. 1817, kdy byly nalezeny?

Mezi jejich domnělým vznikem a dobou, kdy se objevily, jsou přece celá staletí, a v nich údobí, která si v mystifikacích libovala neméně než ranná romantika, zvláště doba baroka. Barokní věda a pseudověda s rozbujelou obrazností vytvářela hypotézy o historii, zvláště o dávnověku. Jako vznikaly hypotézy o nejstarších dějinách národů, mohly vzniknout i texty, které z těchto hypotéz vycházely, zvláště když vztah k umělecké práci byl tehdy poněkud jiný, než ve zmaterializované době pozdější. Básnické tvoření tehdy nepřinášelo vždy materiální zisk a snadno se mohlo stát samoúčelnou hrou, koníčkem, který někdo pěstoval pro sebe, bez ohledu na nějaký praktický účel, ať již materiální nebo ideální. Takový Chatterton, který se prostě vžíval do duševního světa středověkého mnicha, jehož obraz si sám vytvořil, jistě nebyl zjevem prvním a ojedinělým.

Mluvíme-li již o baroku, není snad nevhodno, věnovat trochu pozornosti některým novějším teoriím vědeckým, i když jejich význam pro otázku RKZ nechceme přeceňovat. Jak již bylo připomenuto, práce prvních odpůrců RKZ vyšla z proudu evropské vědy, zahájeného francouzským badatelem Gastonem Parisem, který dokázal podvrženost nejen domnělé písně baskické o srážce v průsmyku ronsevalském, jež udánlivě měla být starší než Píseň o Rolandovi, ale podnítil tím revizi stanoviska k celé sérii skladeb podobných (u nás se ví jedině o Ossianovi, případně o Chattertonovi), do jichž okruhu patří RKZ.

Nebyla však již věnována pozornost překvapivým výsledkům bádání Parisova pokračovatele, zmíněného již Josepha Bédiera; ten v rozsáhlém, čtyřsvazkovém díle o hrdinské epice francouzské dospěl k přesvědčivému a bohatě doloženému důkazu, že tzv. chansons de geste žily a rozvíjely se při velkých trasách k poutnickým místům, které z Francie vedly jednak do Říma, jednak do španělské Compostelly, chlubící se hrobem sv. Jakuba. K tradičním místům odpočinku na těchto poutích, jimiž byly obvykle kláštery, přicházeli žongléři se svým repertoárem epických písní, který tu byl prokládán místními legendami, týkajícími se předmětů kultu, zejména hrobů světců a blahoslavených, u nichž se poutníci zastavovali.

Epickému cyklu připoutáním k delší zeměpisné trase byla tak dodána větší soudržnost a koncentrovanost, byť se na první pohled rozbíhala do krajin vzájemně značně odlehlých, a zároveň se vytvářela bizarní symbióza látek a motivů heroických s hagiografickými. Zejména legendy o sv. Jakubu bohatě prostoupily cyklus rolandovský - všechny francouzské cesty do Compostelly vedly přes průsmyk roncevalský, místo poslední bitvy a smrti palatinů Karla Velikého, jejichž domnělé hroby byly v blízkosti umístěny. Sám Karel Veliký se někdy z bojovníka se Saracény měnil v poutníka do Compostelly.

Pro RKZ plyne z toho tolik, že je tím vyvrácena občas uváděná vážná námitka, že není možno, aby v jednom sborníku byly shromážděny básně z několika století a hlásící se svým původem k různým, dosti odlehlým krajinným tradicím. Konečně se tu dá konstatovat i spojitost s poutními místy; u RZ je to samo naleziště, Zelená Hora nad Nepomukem, rodiště barokního světce sv. Jana Nepomuckého, v RK legenda o mariánském zázraku na Hostýně, který je tu jaksi kontaminován s olomouckým Svatým Kopečkem.

Jestliže jde o poutní místa výslovně barokní, je třeba dodat, že poutní místa a kláštery po cestě byly i dále středisky svého druhu literatury, kombinující látky světské s kultovními, až po novodobou úpadkovou literaturu kramářskou.

Je také zajímavé, že v našem případě nejde o poutní místa nahodilá, nýbrž taková, která náboženský kult spojovala s nějakou vzpomínkou patriotickou. Patriotický charakter měl v době barokní kult svatojanský, tím více místo, spojené s tradicí slavného vítězství nad Tatary.

Naskytá se tak otázka, zda v počátcích řady tvůrců RKZ nemohl být nějaký Bohuslav Balbín nebo Pešina z Čechorodu, který se podobal Hankovi znalostí staročeštiny, četbou Hájkovy kroniky, vlasteneckou exaltovaností i sklonem k heroizaci dávné české minulosti, ale převyšující jej talentem básnickým?

Mezi lidmi tohoto typu bylo by zcela pochopitelné, že by autor vřelého českého cítění, který byl zvyklý psát latinsky, snáze se básnicky vyjadřoval umělým jazykem staročeským, než jazykem své doby a prostředí. Velmi by také bylo pochopitelno, že psal anonymně a nepokoušel se ani své verše zveřejňovat, zvláště byla-li jeho autorská ctižádost dokonaleji saturována vážnou, a v dobovém chápání daleko významnější tvorbou latinskou. Pochopili bychom také, proč se kryl staročeskou maskou, pokud bychom ovšem stejným právem toto jeho maskování nevykládali samoúčelnou hrou; chattertonovská mystifikace i automystifikace naprosto nebyla cizí lidem baroka.

Jistě je možno namítnout: a co reminiscence preromantické, tak zjevné v některých složkách básní? Především mnoho z toho, co se nám jeví jako preromantické, existovalo již v baroku, a pak naprosto není absurdní myšlenka, ne snad že básně vznikly jako slepenec tvorby několika spolupracujících autorů, ale že prošly několikerou redakcí, než jim dal definitivní podobu ten, kdo je napsal na pergamenový palimpsest a mohl do nich vnést prvky doby nejmladší.

Zdá se tomu nasvědčovat text některých básní, podrobíme-li jej pozornému rozboru. Tak např. závěrečný odstavec Jaroslava, který i formálně budí dojem, že byl k básni neorganicky přilepen. Nadto pak setkáváme se tu s celou drúzou motivů, ukazujících k době obrozenské. Nebylo by zvlášť rozhodující, že ve scéně souboje Jaroslava s Kublajevicem byla shledána celá řada paralel z různých autorů starší i novější literatury, z Miltona, Torquata Tassa, Chateaubrianda; [3] to by svědčilo jen o tom, že v bojových scénách se vyskytovaly loci communes, které se opakovaly u různých autorů různých dob, jako se asi vždy znovu vyskytovaly v životní realitě válečnických pokolení. Nebylo tu naprosto nutno, aby jeden autor opisoval od druhého.

Vážnější je citoslovce "ajta", které není doloženo ve staročeštině, ale dosti hojně se vyskytuje v jazyce doby obrozenské, zejména u V. A. Svobody Navarovského, jednoho z předpokládaných účastníků rukopisné mystifikace.

Nejvážnější je ovšem uvedení do děje samého Jaroslava, legendárního vítěze nad Tatary, kterého však neznají staré kroniky, a tradice o jeho rozhodující účasti v tomto boji je data značně pozdního.

Kdo trochu zná obrozenskou literaturu, ví, jak často se tam objevuje postava tohoto historicky velmi slabě doloženého hrdiny se zřejmým účelem, polichotit mocnému aristokratickému rodu, jehož někteří členové projevovali činný zájem o české obrozenské hnutí, což mezi vysokou šlechtou bylo výjimkou. Objevení této postavy v rozporu s historickými prameny v domnělém rukopise ze 13. stol. vzbudilo samozřejmě zamyšlení a stalo se také hlavním pilířem historického důkazu o nepravosti RKZ od Jaroslava Golla.

Avšak je třeba si všimnout i vnitřních rozporů, které závěr s Jaroslavem v popředí vnáší do textu básně. Báseň vypravuje o obraně obleženého města - není zcela jasno, zda je to Hostýn či Olomouc - které zároveň začne trpět nedostatkem vody. Někteří už chtějí se vzdát, tu však vystoupí odhodlaný muž, který podobně jako v jiné básni RK Záboj, plamennou řečí překoná defétismus, obležení se posílí modlitbou k Bohu, načež přijde déšť, nasytí horský pramen a osvěžení křesťané se vzchopí k vítěznému boji.

Z logiky básně by vyplývalo, že je povede právě ten, který je povzbuzoval ve chvíli slabosti, tak, jako Záboj. Avšak tento muž je tu výslovně pojmenován "Vratislav". Místo něho se objeví jako deus ex machina Jaroslav, který ani není v obležené pevnosti, musí být přiveden zvenčí, což je uvedeno a jaksi zdůvodněno verši, které vnášejí do básně další nelogičnosti: Minu búřa. Voje v řady hrnú: ze všech vlastí, ze všech krajin země. Jestliže je zcela přirozené, že vyprahlí obránci, když získají úlevu deštěm, který je dokonce chápán jako božský nebo mariánský zázrak, se vzchopí k vítěznému boji, je méně logické, že pomocné sbory "ze všech vlastí, ze všech krajin země" v čele s Jaroslavem se přihrnou k Olomouci zrovna když tam začalo pršet. Celá tato pasáž budí dojem interpolace.

Zjištění palimpsestů dokázalo, že aspoň pokud jde o písmo, jedná se zřejmě o mystifikaci a usnadnilo také pátrání po pisateli, značně snazší, než hledání autora. Tímto písařem nejpravděpodobněji je František Horčička, malíř, grafik a "ultračech", který dovedl vyrábět inkousty; byl zetěm Fr. M. Pelcla, přítelem Ign. Cornovy, jehož portrét maloval, a také ovšem o patnáct let mladšího Václava Hanky. Naprosto však neprojevoval sklon k tvoření literárnímu, takže jako autor básní vůbec nepřichází v úvahu. Jestliže však můžeme oddělit písaře od autora, pak vstupuje do sféry pozornosti možnost interpolací, pokud pod tento pojem můžeme zahrnout kombinování různých předloh v přepise. U RKZ bylo to o to snazší, že taková interpolace mohla být provedena v předlohách, čímž byly zamazány stopy po ní v definitivním rukopise. Šlo by tedy zpětně o otázku několikeré redakce.

Otázku interpolace, kromě zjištěných jednotlivých razur, si dosud nikdo nepoložil. Obránci tuto možnost připustit nemohli, protože tím by eo ipso přiznali nepůvodnost písma, čímž by se zřítila celá obrana. Odpůrci pak si tím nezatěžovali práci a spokojili se tím, že všechno svedli na Hanku.

Jestliže osoba pravděpodobného pisatele Rukopisů poskytuje určité vodítko a opěrný bod, je třeba se znovu pozastavit v této souvislosti nad otázkou autorskou. Dosavadní bádání, pokud předpokládalo novodobý původ památek, okruh zkoumání si příliš zužovalo, přičemž se, podle mého názoru, dopouštělo dvou zásadních omylů.

Především se soudilo, že autora RKZ je nutno najít mezi těmi několika osobami, které v době nálezu u nás psaly a publikovaly verše. Nezdálo se možné, že by autorem mohl být někdo, kdo jinak zůstal neznám. Neoprávněnost tohoto předpokladu je možno ukázat na příkladu K. H. Máchy. Mohlo se docela dobře stát, že autor básně, tak zásadně se lišící od všeho, co česká literatura tehdy měla, byl by zemřel dříve, než se mu podařilo cokoliv ze své tvorby uvést na veřejnost; mnoho k tomu nescházelo. Po nějakých stu letech by se náhodou našel rukopis Máje a hledalo by se, kdo to mohl napsat; pravděpodobně by se došlo k závěru, že to byl Karel Sabina. Není třeba dokládat, jak daleko bylo by to od pravdy. Taková možnost tedy existovala, i kdybychom autora RKZ hledali o několik let do minulosti, kdy publikační možnosti u nás se ještě ani nerozvinuly, byla by situace ještě složitější.

Druhou otázkou je čas, který je možno předpokládat pro uskutečnění celé akce a věk předpokládaných původců. Hankovi (nar. 1791), ani Lindovi (nar. 1789) v roku nálezu nechybělo mnoho do třicítky, ale uvážíme-li, že k provedení tak rafinovaného a dobře připraveného plánu je třeba času, dospěli bychom k názoru, že dílo, které po dvě století zaměstnávalo ty nejlepší mozky našeho národa, bylo připraveno dvěma chlapci. Vynikající básník - jímž ani Hanka, ani Linda nebyli - může sice geniální dílo přiměřeného rozsahu napsat třeba přes noc, ale ne už promyslet všechny podrobnosti tak dokonale připravené mystifikace. Už to je absurdní, že by dvacetiletý mladík mohl přečíst a vyexcerpovat všechno to, z čeho podle tvrzení vlivologů autor RKZ zkompiloval své básně. Vyšší věk Horčičkův tu nerozhoduje, protože nebylo možno začít s psaním textů dřív, než byly složeny.

Je proto třeba, poohlédnout se trochu mezi generací starší. Pochopitelně nejprve se vnucuje pozornosti Josef Jungmann. S tvrzením o Jungmannově účasti na rukopisných falzech vystoupil první podrážděně Josef Dobrovský, během pozdějších rukopisných bojů oživil, ovšem bez hrotu proti Jungmannovi, tuto hypotézu Ferdinand Strejček, opíraje se přitom o autoritu předního realistického učence, klasického filologa Josefa Krále, který ovšem potvrdil své podezření Strejčkovi jen ústně, protože si nebyl věcí dostatečně jist.

Avšak fakta, svědčící ve prospěch či neprospěch (podle toho, jak účast na mystifikaci kvantifikujeme) Jungmannův jsou stejně jen indiciemi, jako fakta, ukazující k osobám jiným. Jungmann jistě byl básníkem, vynikajícím nad soudobý průměr tvorbou vlastní, zejména pak svými překlady, ale ne natolik, jako z obrozenské hladiny vyčnívají Rukopisy. V duchu RKZ napsal a r. 1821 publikoval báseň Krok, která má vyjadřovat program stejnojmenného vědeckého časopisu Jungmannovy družiny, jehož text uvádí vlastní Jungmannovo pojednání o prozódii a metrice indické, takže příklon k RKZ ve vstupní, programové básni časopisu naznačuje, že autor hledal v čerstvě nalezené památce oporu pro svou propagaci časomíry.

Jestliže Jungmann po objevení RKZ přestal sám básnicky tvořit, důvod nemusí být v tom, jak soudí Strejček, že nechtěl dát podnět, aby srovnáváním se odhalilo jeho spoluautorství, nýbrž v tom, že se mu nedařilo uplatnit své teorie v praxi.

Tedy, jak již bylo řečeno, Jungmannova vlastní nepříliš rozsáhlá činnost básnická i s jeho předpoklady, i kdybychom je sebevýše cenili, neposkytuje dostatečný podklad k tomu, abychom mu připsali autorství RKZ. Avšak je možno položit otázku také jinak. Neprojevil se Jungmannův talent básnický jinde a jinak než bezprostředně v dílech básnických?

Nové bádání jungmannovské, které vyvolal loňský rok jeho jubilea, vrhlo na tuto otázku nové světlo. Jde totiž o estetickou kvalitu Jungmannova slovníku a jeho přínos na poli básnického jazyka.

Nikdo nikdy nepochyboval o velkých Jungmannových zásluhách pro stabilizování a obohacení české mluvy spisovné; po této stránce se oceňoval jak jeho slovník, tak zvláště i jeho překlady. Obvykle se přitom citovalo několik slov, v dnešní češtině běžných, která Jungmann buď přímo vytvořil nebo adaptoval z jiných jazyků příbuzných. To vše ovšem mělo charakter spíše historický, sotva kdo v novější době vnímal esteticky překlad Ztraceného ráje, tím méně se hledaly estetické hodnoty v tlustých svazcích slovníku. Estetické kvality byly tam zasuty kontextem jiného charakteru, jednak bohatou slovní zásobou anglického originálu, jejíž převod do tehdejší češtiny nebylo snadno esteticky sjednotit, ve slovníku pak celým slovníkářským materiálem, organizovaným jinak, než k působení estetickému.

Teprve když Jungmannovy neologismy byly izolovány a aspoň přibližně odhadnuty číselně, objevil se Jungmann v novém světle, dříve spíše tušeném, dnes dokumentovaném, a sice jako velmi jemně cítící básník. Jeho jazykové novotvary vynikají nejen případností, jež jim zaručila trvalé zakořenění v živém českém jazyku, ale zvláště jemným vkusem a vpravdě básnickým cítěním, s jakým byly tvořeny. [4]

Tu pak vybízí k zamyšlení jeden starý soud o Jungmannovi, který mohl být náhodným paradoxem, jak autorovi bezděčně vplynul do péra jako ohlas obecného názoru, mohl však mít i význam hlubší.

R. 1845 přijel do Prahy polský literát, Edmund Chojecki, ctitel Adama Mickiewicze, poněkud později jeho osobní přítel a spolupracovník v pařížské Tribune des peuples, který ještě později vystupoval jako naturalizovaný Francouz ve francouzské publicistice i literatuře pod přijatým jménem Charles Edmond; byl to člověk širokého rozhledu světového, rozhodně širšího než většina tehdejších literátů českých, a bystrého, byť časem nevyrovnaného a ukvapeného úsudku. Výsledkem jeho pražského pobytu byla velká, dvousvazková monografie, která vyšla r. 1847 v Lipsku pod titulem Czechja i Czechowie przy koncu pierwszej polowy XIXgo stulecia. V řadě kapitol pojednává tu autor o různých odvětvích českého života, počínaje historií a velmi podrobnou kapitolu věnuje i české literatuře, v níž největší pozornost obrací k písemnictví současnému.

Jeho úsudek o obrozující se české literatuře - jako jednoho z prvních cizinců po přednáškách Mickiewiczových na pařížském College de France - je již sám o sobě zajímavý; ještě větší zajímavosti však nabývá, uvědomíme-li si, kdo Chojeckého uváděl do českého jazyka a literatury a velmi pravděpodobně více či méně ovlivnil soudy Polákovy. Byl to mladý, ještě nevykvašený, ale již vyzrálý Karel Havlíček, který tehdy měl již za sebou několik významných kriticko-polemických kampaní, zejména kritiku Tylova Posledního Čecha. V jeho vývoji slovník Jungmannův hrál velmi významnou úlohu, sám se přiznává, jak horlivě jej pročítal a touto četbou se připravoval na povolání českého spisovatele. Je snadno pochopitelné, že při této výuce češtiny docházelo k vzájemnému ovlivňování učitele a žáka a při čtení knihy váháme, komu z obou máme přiznat prvenství v jednotlivých, často značně překvapivých úsudcích.

Ale tolik je jisto, že se tu světově orientovaný, nezaujatý pohled cizincův spojoval s tehdy nejbystřejším kritickým duchem českým. Tuto symbiózu autora s inspirátorem možno na nejednom místě sledovat přesněji, ale o tom pojednáme jindy. Zde nám jde o Jungmanna.

Chojecki sleduje tu tentýž cíl, jako současně Havlíček, aby vytvořením otevřené, nebojácné kritiky pomáhal české literatuře dosahovat vyšší úrovně. Činí to taktně a objektivně, bez snižování a podceňování, ale snaží se revidovat a uvádět na pravou míru hyperbolické soudy, jimiž se vládcové českého Parnasu tehdy častovali. Mnohý z těchto soudů překvapuje svou bystrostí, v některých se jeví nedostatek schopnosti proniknout k vlastnímu jádru věci.

Tak je tomu zvláště při charakteristice K. H. Máchy, z něhož Chojecki vyčetl jen slibný počátek, který však ještě nedospěl ke skutečnému básnickému činu. Je to snadno vysvětlitelné. Chojecki měří Máchu Mickiewiczem, který má tehdy už za sebou celou svou zralou tvorbu. Jaký byl Havlíčkův vztah k pěvci Máje, přesně nevíme, ale směr jeho poezie sotva mu byl tak blízký jako mladým romantikům. Souvisí to ostatně s celkovým zaměřením polských romantiků ze školy Mickiewiczovy, ale o tom jindy.

Překvapuje však jeden nezvyklý soud, který se táhne celým obrazem obrozenské literatury, k němuž se Chojecki stále vrací a vždy v nových variacích jej opakuje. Ad. Mickiewicz ve svých přednáškách velebil český národ jako národ filologů. Rovněž Chojecki po zásluze plně oceňuje práci českých filologů a historiků, v čele s Jos. Dobrovským, zároveň však stále opakuje soud, že česká literatura stále ještě nedorostla toho, aby vydala skutečně velkého básníka. Viní z toho jednak jezuity, což může být vliv Havlíčkův, vedle toho však stále vyzdvihuje zálibu ve filologii a starožitnictví, která dříve nebo později pohlcuje každý rozvíjející se básnický talent. Doklady pro to snadno nalézá nejen v Palackém a Šafaříkovi, pro které básnické prvotiny byly jen odrazovým můstkem pro činnost vědeckou, ale zvláště v Kollárovi, pak i v Čelakovském, Vinařickém, Nebeském i jiných; nelze popřít, že tato symbióza poezie s ambicemi vědeckými je skutečně charakteristickým rysem českého kulturního života první poloviny 19. stol. Tu pak vysoce pochvalná charakteristika Josefa Jungmanna je vyhrocena překvapivou pointou:

"V jiné zemi byl by se Jungmann stal znamenitým (znakomitym) básníkem; jestliže tohoto stanoviska nedosáhl, je toho vinna Čechie, která měla sotva dosti síly, aby zplodila filologa. V této oblasti vědy získal Jungmann mezi všemi badateli slovanskými místo nejvyšší." (Czechja i Czechowie, I, 156).

Nechci z tohoto výroku vyvozovat nic víc, než co je v něm skutečně obsaženo. Je možno, že jde jen o náhodný, nezávazný obrat, kterým Chojecki doplňuje své soudy o negativním působení filologie na rozvoj básnických talentů v Čechách. Možná však, že se tu projevuje skutečně hlubší pochopení Jungmanna právě tak, jak se nám při osvěžení jeho památky po stu letech jeví dnes.

Takový soud sotva mohl vyjít od Poláka, který za svého nedlouhého pobytu v Čechách nemohl češtinu opanovat více než povrchně, sotva pak mohl dospět až k jejímu vnímání estetickému. Mohl však to být soud Havlíčkův, který Jungmanna pozorně četl, a četl jej jako nastávající básník a spisovatel. Ostatně soud Chojeckého i v jiných detailech připomíná soud Havlíčkův, jak jej vyjádřil současně v Jungmannově nekrologu.

Svědčilo by to o tom, že již tehdy se našel v Čechách člověk - a tím mohl být právě Havlíček - který dovedl přečíst Jungmanna tak, aby v něm nalezl nejen pilného badatele, obětavého buditele, "patriarchu" národního hnutí, "tichého génia", ale materiál na "znamenitého" básníka, převyšujícího všechny ostatní, na něž Chojecki tak nemilosrdně přikládal světové měřítko.

Tu ovšem třeba si všimnout, že my v tomto období vývoje české poezie (před Máchou) o existenci takového básníka víme, ale už sto let jej hledáme a nemůžeme najít. Je to autor RKZ.

Znovu zdůrazňuji, že jsem dalek toho, abych s tvrdošíjností, která právě v této oblasti se u nás už stala národním zvykem, chtěl zastávat tezi o Jungmannově autorství proslulých básní, která v nejlepším případě nemůže být víc, než další nedoložená a nedoložitelná hypotéza. Bádání o RKZ je už dost zamořeno komplexem hankovským, než aby bylo radno přidávat k němu ještě komplex jungmannovský.

Ale pohovořit si o věci je možné. Především třeba si položit otázku, zda Havlíček a Chojecki nevěděli, nebo netušili něco konkrétního, o čem se v tehdejší Praze šeptalo. Bylo-li tomu tak, pak nutno říci, že i při absolutní jistotě, která se nedá předpokládat, Havlíček by se sotva byl odhodlal, aby věc zveřejnil, protože si byl dobře vědom, že takové podezření, vržené současně na RKZ a na Jungmanna mohlo být smrtelnou ranou pro slibně se rozvíjející české hnutí. Tehdy byla situace zcela jiná, než o čtvrtstoletí později. Sotva by se k tomu byl odhodlal i Chojecki, už proto, aby nedezavuoval svého mistra, Mickiewicze, který před několika léty o RKZ nadšeně vykládal v Paříži.

Nežli však přistoupíme k podrobnějšímu rozboru faktorů, které by mohly mluvit pro autorskou účast Jungmannovu na přípravě RKZ, nelze pominout mlčením ještě jednu velmi důležitou okolnost.

Dosud se mluvilo víc než dostatečně o motivech, které do rukopisů vplynuly ze současného hnutí preromantického, což odpovídá smýšlení a cítění jak Jungmannovu, tak i Hankovu i všech ostatních předpokládaných účastníků rukopisného komplotu. Nemluvilo se však o tom, které velmi pregnantní znaky preromantismu, jak se jevil kolem r. 1817 v RKZ zásadně chybí.

Bylo již řečeno, že nejeden zdánlivě preromantický rys v RKZ je možno vyložit jako reziduum baroka. Po přechodném vítězství klasicismu, které skoro nikde nebylo tak úplné, jako ve Francii, počíná se hlásit k slovu směr nový, který později byl nazván preromantismem nebo sentimentalismem. Nový směr postupně narůstal a probíhal v několika více či méně samostatných vlnách. Zpočátku se rozvíjely paralelně, kombinovaly se, pak se prolínaly, až se spojily v jednotný proud, kterým byl zralý romantismus. Tyto vlny postupně byly vyvolávány světovým ohlasem některých autorů nebo jejich děl, které jsou podle nich označovány jako rousseauism, ossianism, herderism, gessnerism, wertherism a jiné. Tento specifický vývoj preromantického hnutí dovoluje, abychom si celý směr časově rozčlenili.

Ve chvíli objevení RKZ preromantismus již přerůstá ve vrcholný romantismus byronský, avšak stále v něm koexistují různé vrstvy postupně se vytvářejícího nánosu. Tu pak shledáváme se tu s některými znaky, které oba texty posunují o řadu let, ne-li desítiletí dále do minulosti.

Především je to sám vliv písní Ossianových, o kterém se stále mluví, protože souvislost je tu dána již samým faktem mystifikace a pak četnými, ať již skutečnými, nebo předpokládanými výpůjčkami, které se v RKZ shledávaly z různých překladů falza Macphersonova. Vedle podobností jsou tu však nápadné rozdíly, které zjištěné souvislosti sice nijak nevyvracejí, ani neoslabují, ale stavějí otázku do jiného světla.

Především proti objektivitě homérské vystupuje tu silná subjektivizace líčených dějů, která je dána tím, že do písní Ossianových je vestylizován obraz samotného pěvce s jeho osudy a ryze individuálními vztahy. Domnělý Ossian, v němž preromantický čtenář nalezl realizaci své představy barda, lidového pěvce evropské dávnověkosti, je představen jako někdejší bojovník a hrdina, který ztratil zrak a nyní se jako slepec účastní válečných výprav a ve chvílích odpočinku zpívá svým krajanům o bojích a hrdinských činech nedávné minulosti. Opěvuje hlavně svého otce Fingala a svého syna Oskara, který padl v boji. Oskarova vdova, Malvína, provází svého tchána a jí jsou přímo adresovány některé písně, což ještě umocňuje jejich subjektivní ráz.

Ve zpěvech homérských naproti tomu autor nikde nevkročuje sám do děje, pozdější legendu o "slepém" Homérovi naprosto nelze vyčíst z jeho básní. V RKZ je sice uplatněna postava barda ve stručné zmínce o Lumírovi, který ovšem se tu spíše jeví jako básník dvorský (hýbal Vyšehradem) a v postavě Zábojově, ačkoli jeho zpěv nemá vzpomínkový charakter na slavné činy minulé, nýbrž je spíše plamennou promluvou, povzbuzující k boji. Subjektivní rys ossianovský tu úplně chybí, projevuje se však v osobně angažovaném citu vlasteneckém a demokratickém. O tom později.

Pro písně Ossianovy jsou dále typické nejen bojové scény a iluze dávnověkosti, ale především scenérie a nálada, jíž jsou básně obestřeny; bez toho ossianismus není ossianismem. Tuto, možno říci, sugesci, tvoří měsíční noc, mlhy, vystupující z jezer, duchové padlých hrdinů, stále obletující živé bojovníky. To je vlastní jádro ossianismu, jak se jeví u Macphersona a jeho přečetných následovníků.

Tohle všechno však v RKZ není. Bohatýrské děje se odehrávají většinou ve dne, jen někdy, např. v Zábojovi zápas přeruší noc, které je využito k válečným operacím, nejpůsobivější scény přírodní jsou zasazeny do atmosféry časného jitra, štafáž duchů se tu nevyskytuje vůbec, sentiment je až na nejnižší míru ztlumen; bojové scény mají spíše charakter homérský, či posthomérský než ossianovský. To vše svědčí o tom, že autor sice mohl Ossiana znát, ale vlastním ossianismem dotčen nebyl.

Jiným rysem, charakteristickým pro preromantismus, je sentimentální erotika. Ta v něm dominuje od Richardsona a abbé Prévosta, přes Novou Heloisu až po Werthera. Je jí prosyceno i falzum Macphersonovo. V RK se ozývá jen ve Zbyhoňovi a v "ženských" písních lyrických. Dokonce tu skoro vůbec chybí žena. RKZ jsou ve svých základních složkách poezií typicky mužskou. Libuše v RZ hraje tu vlastně mužskou vladařskou roli, Ludiše stojí jen v čele dekorativního komparsu. Charakteristická v tomto ohledu je Píseň pod Vyšehradem, kde dvojí složka, heroická a naivně erotická je naprosto neorganicky kontaminována. Ostatek nevypadá na to, že by to skládal sentimentální mládenec, který si čte a excerpuje tehdy módní literaturu.

Pro prostředí české je pak charakteristické ještě jedno, čeho si, kupodivu, nikdo dosud nevšiml. Vůbec se tu neprojevuje romantické slavjanofilství, které již od konce 18. stol. se stávalo přímo vedoucím motivem obrozenské literatury. Svědčí to proti autorství Jungmannovu, ale v míře daleko větší i proti Hankovi a celým dvěma generacím Jungmannových žáků.

Naproti tomu vystupuje tu dosti zřetelně základní myšlenka rousseauovské republiky, kterou preromantismus přetvářel v myšlenku státu v duchu osvícenského klasicismu, jež směřovala k osvícené monarchii. Antická res publica - obec, svobodně sjednocená organizace příslušníků národa, je základem rousseauovsky pojímané vlasti - patriae. V RKZ všude bojuje lid, se svými zvolenými vojevůdci, jeho odpůrcem je "král", což je vyhroceno zvláště v Zábojovi. "Král" byl tu vykládán sice osobně jako "Karel" (Veliký), nicméně v textu, jak jej četl čtenář 18. století, všude stojí "král", "vyhubit vše králevo", "srdce úporno králu" apod. Monumentálním obrazem republikánského zařízení je v základní myšlence i podrobnostech Libušin soud. V domněle starobylých památkách promítá se tak myšlenkový svět pozdně osvícenské a ranně romantické Evropy, jak se nejsilněji projevoval v době mezi Rousseauovou Smlouvou společenskou a Velkou francouzskou revolucí. [5]

Celkem se nám tedy RKZ jeví jako plod doby, kdy pokročilé osvícenství bylo již silně prostoupeno prvky ranného romantismu, z nichž nejsilnější byly historismus, kult dávnověkosti a republikánský patriotismus, které však tu ještě nenabývaly převahy, jako tomu bylo v generaci Hankově a Lindově. Tento převrat se vlastně dokonal vlivem Rukopisů.

Vedlo by to k tomu, abychom vznik rukopisné akce posunuli aspoň o deset let do minulosti, kdy nám v jejich okruhu zůstává Jungmann, mladí Hanka a Linda se dostávají na samý okraj, zato však se dostáváme do skupiny mužů, kteří až dosud nebyli v této souvislosti jmenováni, ač jejich mentalita rukopisné mystifikaci nebyla tak příliš vzdálená.

Jestliže připustíme možnost, že podnětem tu byl skutečný nález nějaké starší předlohy nebo celého základního textu, ne sice z 12. nebo 13. století, ale z doby bližší, nejspíše, jak již bylo řečeno, z baroka, klade se nám nově i otázka nálezce. Tím, kdo měl nejvíce možností vyhrabat někde starý rukopis, více než Jungmann i Hanka, byl muž, který ve spojení s RKZ vůbec nebyl jmenován, protože zemřel 10 let před nálezem a nedal se proto skombinovat s Václavem Hankou.

Byl to Karel Rafael Ungar, osvícenský patriot, nepříliš nakloněný Dobrovskému. Jeho rukama procházely skoro všechny rukopisy nejen z jezuitského Klementina, ale i ze všech zrušených klášterů na venkově. S ním se dostáváme do okruhu Královské České Společnosti Nauk, k němuž patřil i malíř František Hořčička, na něhož nové bádání upozornilo jako na nejpravděpodobnějšího písaře RKZ, ne ovšem jako na autora, a s ním jeho tchán Fr. M. Pelcl, i přítel Ign. Cornova. Všichni tito lidé plně odpovídají kontextu preromantismu v onom stadiu, jak bylo naznačeno; kromě toho prošli ovzduším zednářských loží, kde maskování, zachovávání přísného tajemství a plné odosobnění patřilo k životnímu stylu a také tzv. pia fraus nejevila se tak odiózní, jako pozitivistických "fanatikům pravdy" ve druhé polovině 19. stol. Všichni byli vědecky činní, zanícení pro historii a starožitnosti, individuální činnost básnická, pokud ji pěstovali, nebyla centrem jejich ctižádosti. Mezi nimi se také mohl najít básník, ať již jména známého či neznámého, jehož talent nenašel, a snad ani nehledal příležitost, aby se uplatnil veřejně. V tomto prostředí mohl být plán připraven a v podstatě i dokonán, a teprve v poslední fázi přibráni dorostlí mezitím mladíčkové, Hanka a Linda.

Další rozvádění otázky možného autorství RKZ by tedy celkem nemělo smyslu, čímž ovšem není řečeno, že by nebylo možno příležitostně se k němu vrátit, kdyby se k tomu naskytly vážné důvody.

Je však možno, a dokonce nutno postavit si a pečlivě prozkoumat některé otázky, které je lze řešit i bez ohledu na autorství.

Především jde o přesnější objektivní ocenění hodnoty RKZ a jejich přesné zařazení do českého a evropského kontextu, čemuž stále bránila neurčitost v jejich dataci a odtud vyplývající zaujatost v některých otázkách dalších.

Úsudky o hodnotě básní RKZ byly často diametrálně rozdílné. Nejprve byly Rukopisy neúměrně přeceňovány v rámci jejich kultu jako starobylých památek, pak zase byly často podceňovány, jednak v oprávněné snaze starší hyperbolizaci překonat, pak však i proto, aby se jevilo pravděpodobnější autorství Hankovo. Dnešní bádání dospělo k názoru střízlivě umírněnému, který se distancuje od obojí krajnosti a v podstatě je možno přijmout jej za základ.

Je však třeba ještě jasně postavit otázku, jaká je hodnota těchto děl bez ohledu na iluzi jejich starobylosti, a je-li jejich autor tím "znamenitým" básníkem v měřítku světovém, jakého Chojecki viděl v Jungmannovi.

Objektivní soud o hodnotě určitého uměleckého díla, který by měl platnost trvalou a všeobecnou, je velmi těžký, ne-li přímo nemožný. Vždyť v evropských literaturách snad není díla, které by v různých dobách a od různých kritiků nebylo posuzováno naprosto odlišně, a to často od takových posuzovatelů, kterým rozhodně nelze upřít kompetenci. Zdání, že o některém díle se ustálil soud jednoznačný, vyplývá často odtud, že nikdo nepocítil potřebu takový soud revidovat, jako je tomu u některých autorů řeckých a římských (ne u všech, názory na Vergilia a Cicerona se např. velmi měnily), nebo naopak, nezachce-li se někomu rehabilitovat dílo nebo autora, obecně uznaného za špatného; i takových příkladů je dost.

Avšak na půdě daleko bezpečnější se pohybujeme, zasadíme-li si dílo do rámce vkusu jeho doby a srovnáme je s tím, co tehdy se oceňovalo. Výsledky jsou sice opět jen relativní, protože hodnoty jedné doby mohou být odmítnuty dobou jinou, ale tak je tomu vždy a naprosto nemáme práva pokládat vkus doby dnešní za jedině platný.

Je tedy třeba položit si otázku, zda autor RKZ by byl aspoň ve své době uznán za "znamenitého" básníka v měřítku světovém ve smyslu Chojeckého. De facto se tak stalo. Rukopisy byly překládány do nejrůznějších jazyků, mezi překladateli byli autoři často vynikající nad průměr, sám J. W. Goethe jim poskytl čest, že překladem Kytice je uvedl do své "světové literatury" (Weltliteratur).

Byly však české básně tak ceněny skutečně jako básně, nebo jako starožitnické kuriozum? Tu je třeba trochu blíže si všimnout hlavních rysů dobového vkusu. Především představa starožitnosti (Altertumswert) nebyla jen hodnotou poznávací, ale také, a to velmi výrazně byla vnímána esteticky. Pro Dobrovského a lidi jeho generace takový aorist byl cenný jako doklad jazykového vývoje (je znám jeho výrok o jihoslovanských písních), romantiky naopak vzrušoval tím, že v nich evokoval celý komplex dávného života se všemi těmi přednostmi, které mu přisuzovali. RKZ tedy již svým domnělým stářím působily esteticky.

Skutečně starý původ textů tuto estetickou působivost sice podněcoval, ale nebyl její bezpodmínečnou podmínkou. O tom, že doba raného romantismu, tím spíše ovšem období romantismu vrcholného, nevážila estetickou hodnotu stářím památek, svědčí nejlépe Goethův Werther, který nejprve je nadšen Homérem, když však pozná Ossiana, klade písně skotského barda vysoko nad pěvce řeckého; i když Werther mohl být přesvědčen o Ossianově autenticitě, i pro něho Homér musil být básníkem ještě starobylejším; romantiky jeho poezii byla přisuzována také lidovost, druhý argument, který tehdy nejvíce platil. Hlavní tedy nebyla sama starobylost, nýbrž starobylost, jakou si romantismus vykombinoval.

Takovou iluzi starobylosti se všemi jejími komponenty bylo však možno vyvolat uměle, i šlo-li o památku novou, ve starém duchu tvořenou. Tak např. J. G. Herder neváhal do své sbírky autentických písní národních zařadit vedle Eddy a Nibelungů i básně vlastní, skládané na podkladě kronik, a jsou to právě básně s látkami z dávnověkosti české. V literatuře románové se pak stalo přímo konvencí líčení, jak pisatel kdesi ve staré věži našel rukopis, který pak reprodukuje.

Iluze byla pochopitelně stupňována tam, kde se autorovi podařilo přesvědčit čtenáře o autentičnosti domněle starého textu. Někdy se s tím spojoval vyšší cíl posílit národ jako u RKZ, které mají řadu analogií v obrozenských hnutích evropských národů, jindy byla to prostě hra se čtoucím publikem, jako u Prospera Merimée, konečně autor mohl se tak vžít do úlohy jím evokované postavy pěvce jiných dob, že se těžko odhodlával sejmout masku, jako v případě Chattertonově. Během doby bývala obvykle fikce odhalena, dílo pozbylo nádechu senzačnosti, ale v literatuře zůstávalo dále. Zůstal v literatuře Macpherson, Chatterton i Merimée a nikdo jim nenadává.

Exaltovaný romantismus chtěl věřit ve svou pravdu a z této jeho touhy vyplývala móda literárních mystifikací. Realistická druhá polovina století toto maskování odvrhla, ale literární žánr sám ovšem bez mystifikačního zaměření zůstal a velmi bohatě se rozvíjel. Je početně zastoupen i v literatuře české, ale nemáme pro něj pojmenování, snad tu vadila vášnivost rukopisného boje. Ve francouzštině se tu používá termínu pastýš (pastiche), což nelze dobře vyjádřit slovy ohlas nebo napodobenina, tím méně výrazy jako podvod, falzum, ale ani mystifikace. Jde o skladbu, jejíž autor se snaží s maximem sugestivnosti se přiblížit formálně poezii jiné doby nebo jiného básníka a touto formou vyjádřit city a myšlenky vlastní. Přesvědčivost tohoto přiblížení je pak důležitým nositelem estetické hodnoty díla. Z naší literatury můžeme připomenout taková díla, jako ohlasy Čelakovského, obnovené obrazy Zeyerovy, Nezvalova Roberta Davida a Manon Lescaut.

Přitom co největší věrojatnost přijaté masky je tu rozhodně kladným činitelem při estetickém hodnocení díla; dosáhne-li autor toho, že čtenář mu uvěří, je to svědectvím, že v tomto žánru dosáhl nejvyššího stupně mistrovství. Fakt eventuální mystifikace, ať již záměrné, nebo nezamýšlené, je jevem průvodním, který je třeba studovat zvlášť v rámci literární sociologie.

Pro estetické hodnocení děl tohoto druhu, jako jsou RKZ, je tedy rozhodující estetika pastýše jako literárního žánru. Tu však je třeba zdůraznit, že básně RKZ nemají přímé předlohy, snaží se napodobit poezii, jejíž příklady autoři před sebou neměli, tedy i vymyšlení této předlohy je jejich duševním vlastnictvím.

RKZ nejsou tedy pouhou reprodukcí, jakou pastýše obvykle bývají. Především nejsou reprodukcí písní Ossianových. I při všech možných vlivech a výpůjčkách, jaké již byly zjištěny, a které dnes pečlivě doplňuje a obohacuje J. Dolanský, musíme říci, jak již na to zde bylo poukázáno, že jde v samém vyznění o díla odlišná a básně české si přitom zachovávají vysoký stupeň samostatnosti. Naprosto není na místě takovouto více méně hotovou předlohu zaměňovat s porůznu se vyskytujícími obraty, obrazy a jinými motivy. RKZ nejsou slepencem.

Tu je třeba ještě aspoň stručně se zmínit o jednom z postupů, který bývá aplikován při hodnocení RKZ. Jsou to vlivy a reminiscence z jiných autorů, jejichž zjišťováním se literatura o Rukopisech přímo hemžila. Samo zjišťování těchto analogií může být prací plodnou a užitečnou, a prospělo právě při zjišťování možného stáří rukopisných textů. Avšak jednostranné vyvozování z výskytu těchto reminiscencí soudů estetických - i když ponecháme stranou skutečnost, že mnohé z těchto vlivů byly neprůkazné a násilně vykonstruované - může jen zavádět a ztěžovat pochopení díla. Kdybychom opravdu chtěli žádat od autora, jak to činil kdysi Jakub Arbes, aby si všechno od a do zet sám vymyslel, pak bychom museli uznat Shakespeara za největšího plagiátora, znehodnotili bychom poetické dílo Máchovo i Erbenovo, Julia Slowackého a mnoho by nám toho nezůstalo ani ze zjevu tak svérázného, jakým byl Petr Bezruč.

Z této perspektivy je třeba dívat se na RKZ jednak pokud jde o jejich místo v literatuře světové a zvláště české. Nebudeme básně Rukopisů srovnávat zrovna se Shakespearem nebo Goethem, jednak proto, že takovéto vrcholy jsou vůbec nesouměřitelné, jednak že jde o díla příliš odlišná. Ale můžeme srovnávat s Ossianem a s celým proudem literatury ossianovské, která pro tento úsek evropského tvoření má význam klíčový.

Tu pak třeba říci, že v této soutěži RKZ plně obstojí, že se dokonce zařazují mezi nejlepší produkty svého druhu. Nebereme-li pak v úvahu stáří, tu RKZ zcela dobře zapadají i do rámce výtvorů skutečně starých tak, jak je pojímali romantikové. Český básník tak plně dosahuje úrovně soudobé evropské poezie.

Pokud jde o literaturu českou, tu je třeba jasně říci, že od počátků obrození RKZ jsou prvním dílem, nepostrádajícím básnického posvěcení a které snese světové měřítko. Velmi zásadní je pak otázka, které nové bádání se též nemůže vyhýbat, totiž jak rozhodujícím způsobem Rukopisy ovlivnily českou poezii, počínaje K. H. Máchou, jeho prostřednictvím pak jeho následovníky. Tento soud by zůstal v platnosti, i kdyby Rukopisy povstaly dříve, protože teprve jejich domnělým nálezem vstoupily do českého povědomí a mohly ovlivnit literaturu; dříve nemáme po jejich působení ani stopy.

Jestliže po této stránce značná část práce byla již vykonána a jedná se jen o její zpřesnění a důsledné aplikování, zbývá ještě jiná práce, neméně důležitá, vyplývající z nového přístupu k látce. Jedná se především o bádání jazyka.

Dosavadní bádání bylo orientováno převážně filologicky, stavělo se otázku, zda jazyk RKZ odpovídá jazyku staletí, do kterých byl kladen, případně projevují-li se v něm prvky, které jej z tohoto kontextu vylučují. Jazyk RKZ neodpovídal jazyku století desátého, dvanáctého ani třináctého, ale neodpovídal ani jazyku žádného století jiného.

Odtud plyne, že jde o jazyk zvláštní, který má svou vlastní zákonitost, směřující k určitému cíli. Dále jazyk je to především, který dává textům vysokou sugestivnost a umocňuje jejich působení estetické.

Můžeme si to snadno ověřit: Vezměme si např. krátkou báseň Opuštěná a nahraďme všechny formy archaické výrazy novodobými, což lze snadno udělat, aniž se přitom naruší jejich obsah nebo rytmus básně: lesi miletinští (lesy miletínské) - čemu (pročpak) - rovno (stejně) - nemútila (nermoutila) - ludie (lidé) - otčík (otec); konečně závěrečná koncovka: ni mi bratra, ni mi sestry, junošu mi vzechu. Převedením do novočeštiny ztrácí se nejen patina starobylosti, ale i poetické ozvláštnění, báseň zevšední.

Z tohoto srovnání vyplývá, že staročeské tvary v textu RKZ plní zároveň dvojí funkci: archaizující a poetizující. K tomuto dvojímu zřeteli směřuje celá jazyková struktura básní, na jedné straně eliminující všechny elementy esteticky rušivé, na druhé straně zvýrazňující elementy esteticky působivé.

Pokud jde o první postup, je třeba si všimnout, že RKZ se přímo vyhýbají slovům absolutně nesrozumitelným, která znesnadňují přístup čtenáře k textu. Snad v každém textu, českém i jiném, pocházejícím ze staletí tak dávných, do jakých kladeny RKZ, narážíme na jednotlivá slova i celé jejich skupiny, kterým rozumí jen školený filolog, a to ještě po důkladném rozboru, což vede k zcela jinému vnímání básně, než je estetické. V RKZ se s takovými výrazy skoro nesetkáváme, vyskytne-li se tam nějaké slovo při prvním čtení nezvyklé, čtenář z kontextu bez obtíží uhádne jeho význam.

Dále RKZ se vyhýbají slovům, která dnešnímu uchu znějí nelibozvučně, což v textu, určeném čtenářům jiné doby, nemusilo působit, protože jazykové cítění se mění. Takováto nepatrná změna v jazykovém cítění se v RKZ někdy projevuje, např. ve známé invokaci Písně pod Vyšehradem: Vyšehrade tvrd. Jde tu o jiné cítění shluku souhlásek uprostřed se slabikotvorným "r"; v tomto případě chtěl básník patrně využít jazykové paralely: hrad - tvrd. Podobně je lze vysvětlit sporadické použití výrazů, které dnes vyvolávají nežádoucí, esteticky rušivé asociace. Avšak takovýchto slov používá doba Jungmannova i sám Jungmann běžně, což svědčí o tom, že v těchto zvucích nebylo cítěno to, co vadí dnes nám.

Hlavní ovšem je, jak archaismy tu umocňují estetickou působivost textu. Je možno dosti snadno zjistit, jakými principy se autor ať již záměrně, nebo veden uměleckým instinktem řídil. Jedním z takových prostředků archaizování a zároveň poetizování jazyka je např. restituce staročeského dlouhého ú tam, kde se tato samohláska v dnešním jazyku vyvinula v ou nebo í. Jednotlivé verše a jejich skupiny získaly tak zvukovou dominantu, bylo dosaženo výrazného ozvláštnění a zdůrazněna zvláště kvantita, což je důležito ve srovnání s K. H. Máchou. Básník používá tohoto prostředku právě v partiích, umělecky nejpropracovanějších. Např.

  Aj, Vletavo, če mutiši vodu,               Dlúhým tahem Němci tahú
  če mutiši vodu strebropěnu?                a sú Němci Sasíci ...
  za tě lutá rozvlajáše búra...       (RZ)                          (Beneš Hermanov)
  ...aj, všá Praha mlčie v jutřniem spaní,   ...na skálu vystúpi silný Záboj (...)
  Vltava sě kúřie v raniej páře,             zamúti sě ot krajin ote všech,
  za Prahú sě promodrujú vrši.               i zasténa pláčem holubiným.
                      (Oldřich a Boleslav)   Sedě dlúho i dlúho sě mútě ...

Avšak kromě těchto u, nabývajících své expresívnosti částečně díky archaizaci, je v textu ještě dosti u nearchaizovaných, která však zvyšují zvukovou jednolitost veršů.

Např. ránu na ránu soptichu krutú krutost nebo Nocú pod lunú za nimi luto,/ dnem pod sluncem za nimi luto, / i opěty temnú nocú / i po noci šedým jutrem. (Záboj).

Jiným způsobem archaizace jazyka podbarvuje jiný tvůrčí princip autora RKZ, který ovšem ve svém celku hranice jazyka překračuje. Charakteristickým rysem básní Rukopisů je výrazná závěrečná koncovka, která vyhrocuje základní myšlenku básně nebo ji prostě uzavírá působivým akordem. Tato koncovka je tvořena obvykle jedním nebo dvěma trochejskými verši. Např.

  rozletnu sě radost po všiej zemi,       Junoše plakachu všě děvy    (Jelen)
  po všiej zemi ot radostnej Prahy.       Kamének nenadjidech,
                 (Oldřich a Boleslav)     zmilitka sě nedoždech        (Růže)
  Zevzně hlahol trub i kotlóv             Kakby děvě těžko bylo,
                     (Ludiše a Lubor)     by vezdy sama byla.     (Žežulička)

Je zajímavé, že takováto koncovka je i v zdánlivě nedokončené básni RZ: Nechvalno nám v Němciech iskati pravdu; / u nás pravda po zákonu svatu.

Tím báseň logicky končí, zde je vysloveno to, co má ilustrovat celý příběh o Libušině soudu; několik přidaných slov, naznačujících, že báseň má ještě pokračovat, jsou jen bezvýznamným přílepkem.

Tuto koncovku pak autor RK s oblibou tvoří tak, že závěrečný stručný trochejský verš nebo dvojverší má v první stopě dvě jednoslabičná slova, z nichž jedno je archaizovaným tvarem slovesným, druhé nějakou částicí původu adverbiálního nebo pronominálního.

i by Němcem upěti, - i by Němcem prnúti - i pobitie jim! (Beneš Hermanóv); i by prosta Haná Tatar vrahóv. (Jaroslav); ni mi bratra, ni mi sestry, / junošu mi vzechu. (Opuštěná)

Není nevhodno všimnout si i ozdobných epitet ve formě složeného adjektiva. Kdybychom básně RKZ chtěli klást do doby staré, bylo by třeba zamyslet se nad jejich výskytem v době, kdy u nás nebyla v módě, a snad nebyla ani známa poezie homérská, v níž takové tvary jsou běžné a patří dokonce k jejím nejcharakterističtějším rysům. Flajšhans také většinu složených epitet v RKZ označuje jako nedoložené ve staročeštině.

Od počátku obrození snaží se tvořit takové složeniny kdekdo, jednak při překladech Homéra, jednak při napodobeninách jeho slohu, což je ještě podporováno obdobným tvořením slov i v nové němčině. Občas vyskytne se tu nějaký novotvar zdařilejší, většinou však působí tato slova krajně negativně (jasnobodý, krásnohubá, bleskoškorněnec, jiskrosršný, mrakověnec, hustostrmý, smutnoherský (tragicus), zdoromyslný, větroplynný aj.). Vyvrcholuje pak toto tvoření v Milotovi Zdiradovi Polákovi (srdceblažný, vráskočelý, hojnoplodnost, tlukostroj, tvrdojádrý, pevnohřbetná, hadokřivý, tučnotrávný aj.). Josef Linda se těmto tvarům spíše vyhýbá, kde však k nim sahá, celkem neodbočuje od průměru tohoto tvoření (temnohučný, věčněmocný, dalekomocný aj.).

Autor RKZ užívá těchto tvarů střídmě, ale se vzácným vkusem a vhodně je včleňuje do kontextu, ať již je vnímán staročesky nebo novočesky: lesem dlúhopustým, skřek hrózonosný, pověst veleslavnú, jarobujnú silú, hlasonosnú oběť, pótka velelútá, dřevce sáhodlúhé, vlasi zlatostvúci, vodu strěbropěnu, zlatopieskú glínu.

Důležitým archaizujícím prvkem jsou pochopitelně vlastní jména, osobní i geografická. Již Em. Chalupný upozornil na to, s jak estetickým zaměřením zdají se být volena i sama jména domnělých nalezišť. Oč poetičtěji zní označení Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, než kdyby staré památky byly nalezeny "ve Slaném, Přelouči nebo Unhošti". [6]

Jména geografická, označující určité skutečné objekty, města, hrady, řeky i dnes existující, spokojují se většinou převedením dnešního tvaru do staročeštiny. Jejich výskyt je ostatně určován jiným zřetelem, totiž snahou, uvést území Čech a Moravy do básně v jeho celistvosti.

Nejsilněji se však vkus a originální tvořivost autora RKZ projevuje ve jménech osobních. Obrozenská literatura se přímo hemží pokusy o vytváření českoslovanských vlastních jmen pro označení antických bohů, pastýřů v idylách, konečně hrdinů českého dávnověku v pseudohistorických románech. Konečně pak přechází se i do praxe ve slovanských jménech, která buditelé připojují k svému jménu křestnímu, aby tak manifestovali své češství.

Tak vznikají jména jako Želoň (Merkur), Cházon (Apollo), Vidloň (Neptun), Žižlila (Venus), Trubiroh (Triton), Mařena (Diana); v idylách rozmlouvají pastýři a pastýřky Bárta, Vavroň, Korduba, Jaron, Hlasislav, Kraslav, Hájislav, Líběj, Krasobyla; potýkají se tu staročeští rytíři Libomír, Krustoslav, Budimil, Slavikvas, Sůdiboj a celý tým amazonek Šeb. Hněvkovského, Nubka, Ryňka, Radka, Vratka, Mladka, Vadka, Hodka, ... a další.

Srovnejme s tím osobní jména, jež uvádějí RKZ vedle několika jmen historických, jako např. Záboj, Slavoj, Ludiše, Lubor, Výhoň Dub.

Největší mistrovství je však dosaženo v kombinaci jména osobního s přívlastkem geografickým, označujícím hrdinovo sídlo. Je to nejšíře rozvedeno v RZ ve výčtu vladyků, kteří ze svých krajů přicházejí k soudu Libušinu: Zutoslav od Lubice bielé, Lutobor z Dobroslavska chlemca, iděže Orlicu Labe pije, Ratibor od gor krekonoší, iděže Trut pogubi saň lutu a dále, s příslušnými přívlastky Strezibor, Samorod, Jarožir. U hlavního mluvčího autor označení kraje doplnil ještě přívlastkem Radovan od Kamena Mosta; vytvořila se tak působivá kombinace samohlásek: aoa - o - aea - oa.

Nejsložitější je však označení hlavních hrdinů, vadících se bratří. Již záměna Hájkova Rohoně a Milovce Chrudošem a Šťáhlavem dodává jménům expresívnosti, která je pak ještě stupňována přívlastky na Otavě krivě a na Radbuze chladně, [7] nahrazujícími ves kteráž slove Chuchel ve vyprávění kronikářově; vrcholu je pak dosaženo rozvitým přívlastkem, označujícím rodový původ: Oba rodna bratry Klenovica, / roda stara Tetvy Popelova, / jenže pride s pleky s Čechovými / v sěže žirne vlasti pres tri reky.

Vzniká tak rozvitý, obrazově i zvukově výrazně podbarvený text, který se pak stává vždy znovu se vracejícím leitmotivem básně.

Z této organizace jazykového materiálu, jejíž základní znaky se vyskytují skoro ve všech básních, zdá se vyplývat, že všechny básně obou Rukopisů, epika i lyrika, mají autora jednoho, což ovšem nevylučuje určité přídavky a korektury, pocházející od osob jiných. Dále odtud, že staročeské tvary tvoří neoddělitelnou složku estetického objektu, plyne, že básně nebyly překládány z novočeštiny do staročeštiny, nýbrž byly přímo psány jazykem, který si autor pro svůj účel tvořil; v detailech ovšem jazyková forma mohla být upravována, aby se zvýšila pravděpodobnost starobylého původu.

Staročeština RKZ jeví se tak jako jazyk básnický, úmyslně či neúmyslně zaměřený k působení estetickému. Je dostatečně známo, že základním rysem jazyka básnického na rozdíl od ostatních jazykových variant, u nichž převládá funkce jiná, je ozvláštnění, které ovšem ostatním složkám, pokud tu spolupůsobí, jako sdělení, zaměření k určité ideji, oslava, povznesení mysli k Bohu - dodává expresívnosti, působící esteticky.

Takového ozvláštnění je možno vhodnou organizací jazykového materiálu dosáhnout i tehdy, když básník záměrně se příliš neodchyluje od běžného jazyka hovorového (J. Neruda). Většinou však básnický jazyk znamená určitou deformaci, pošinutí, jehož stupeň od dob romantismu až k dnešní avantgardě stále stoupá. Čím jiným, než takovým pošinutím je esteticky působící staročeština RKZ, i když je tu sledován zároveň ještě účel jiný? To, že autor, nebo autoři znali starou češtinu a snažili se svému dílu vtisknout ráz co nejvěrojatnější starobylosti, na věci nic nemění.

A tak význam RKZ pod tímto zorným úhlem se přesouvá jinam. Výsledkem důmyslné akce se nestalo časové přesunutí české slovesné kultury o několik staletí do minulosti, nýbrž vytvoření základů pro moderní český jazyk básnický, který do té doby neexistoval. Zní to jako paradox, ale bližší pohled na literaturu českého obrození to potvrzuje.

Až do objevení RKZ v novočeské literatuře o dílech, psaných jazykem opravdu básnickým, nemůže být řeči. Jazyk prvních obrozenských básníků nepřekračuje meze lépe či hůře ovládaného jazyka hovorového, násilně vtěsnaného do metrických schemat antických a propleteného pokusy o tzv. tropy a figury, jak tomu učila tehdejší škola na základě poetiky humanistického klasicismu. Jediným pokusem o vytvoření jazyka skutečně básnického je tvorba Miloty Zdirada Poláka, ale tento pokus přes pomoc Jungmannovu se nezdařil.

Teprve jazyk RKZ má všechny rysy skutečného, cílevědomě a se zdarem tvořeného jazyka básnického; chronologické posunutí do minulosti není tomu na překážku, spíše bylo tu podmínkou zdaru, protože básníka uvolňovalo od dobového usu, který byl ještě na nízkém stupni vývoje, otvíralo širší pole jeho tvořivosti a poskytovalo mu možnost bohatšího výběru lexikálního materiálu nejen v jazyce starém, ale i v příbuzných jazycích slovanských. Na podobných zásadách založil svou kodifikaci moderního jazyka spisovného i Jungmann ve svém slovníku.

Několik let po RKZ přichází Kollár. Jeho jazyk má sílu a údernost, ale jen v předzpěvu k Slávy dceři, kde na klasicistní základ je naroubována "bardská" poezie raného romantismu, a v několika zdařilých znělkách. Kolem toho je však nakupeno tolik jazykových násilností a neorganického, esteticky spíše negativně působícího jazykového materiálu, že celek básně se stává pro dnešního čtenáře nečitelný.

V RKZ se s takovými kazy neshledáváme, buď proto, že v nich skutečně nejsou, nebo že je v rekonstruované staročeštině necítíme.

Teprve celé desítiletí po Rukopisech přichází Čelakovský, který postupuje metodou podobnou, jenom že místo staročeštiny vychází z živého jazyka českého folklóru, který obohacuje obraty ruskými. Jeho jazyk je již úplně čistý a esteticky vyrovnaný. Je ovšem příznačné, že dřív byl napsán Ohlas písní ruských a teprve dlouho po něm Ohlas písní českých.

Teprve potom přichází skutečný velký čin, který se stává pak základem celé české vyzrálé poezie; je to Máj K. H. Máchy. Avšak Mácha zcela zřetelně vychází z RKZ, což je možno doložit jak jeho osobními výroky, tak i rozborem jeho veršů. [8]

Tak bylo by lze pokračovat. Vrátíme-li se nyní k Jungmannovi a pozměníme poněkud obvykle kladenou otázku: kdo z českých autorů, starších nebo mladších byl s to, napsat básně RKZ?, a zeptáme-li se, kdo mohl pro RKZ vytvořit jazyk tak působivý svou věrojatností a zároveň básnickým uspořádáním zvukového materiálu, nevyjde nám některý byť sebelepší žák Dobrovského, jehož cítění vzhledem k jazykovým památkám bylo zcela odlišné, ale zcela logicky nám vytane na mysli někdo podobný Josefu Jungmannovi.

Neříkám přímo Jungmann, protože nechci zakládat nový nedoložený a nedoložitelný mýtus. Úhrnem však soudím: už skoro sto let trvající pátrání po autoru RKZ připomíná poněkud detektivní novelu. Je znám čin, hledá se pachatel. Přitom po zvážení všech průvodních okolností a při nedostatku jiných usvědčujících důkazů, obrací se zřetel na osoby, o nichž z těch či jiných důvodů je možno soudit, že by toho byly schopny. Vyjde-li se ovšem z nesprávné premisy, dojde se k matoucím výsledkům.

RKZ byly přitom převážně kvalifikovány jako a) podvod, b) kompilace. Hledal se tedy podvodník a kompilátor, čemuž při vhodné stylizaci nejlépe odpovídal Václav Hanka. Určité vakuum, které tu zůstávalo, bylo ne zcela přesvědčivě ucpáno Josefem Lindou.

Avšak RKZ jsou především básní. Je třeba hledat básníka, a toho dosud nemáme; podvodník a kompilátor na to nestačí.
Karel Krejčí

P o z n á m k y:

[1] Mám na mysli zejména dokumentární edici Rukopis královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. Red. M. Otruba, Praha 1969. Dále esejistickou reportáž Miroslava Ivanova, Tajemství RKZ, Praha 1969, pak dílčí studie Julia Dolanského aj.

[2] Joseph Bédier, Les Légendes épiques. Recherches sur la Formation des Chansons de Geste. Deuxième édition, revue et corrigée, I-IV. Paris 1914-1921, T, III, P. 70.

[3] Srov. poznámky V. Flajšhanse k dokumntární fotografické edici V. Vojtěcha z r. 1930, 23.

[4] Srov. Jiří Taufer, Chvála Jungmanna, Památník národního písemnictví, Praha 1974, 31 s.

[5] O tom blíže: K. Krejčí, Klasicistické tendence v literatuře českého obrození, Slavia 27 (1958).

[6] Em. Chalupný, Havlíček, Praha 1908, 188.

[7] J. Dolanský celkem přesvědčivě dovodil, že epiteton Otavy křivé a podobně dále Sázavy ladné vzniklo vlivem jihoslovanských písní, jimž, možná autor RZ špatně rozuměl. Mohl je najít jednak ve sbírce Vukově, jednak ve starší sbírce A. Kačice Miošice (druhé, rozmnožené vydání jeho sbírky, které se vyskytuje v pražských knihovnách, vyšlo r. 1759). V jedné písni se praví "nije tebi Sava kriva", což ovšem znamená: není před tebou Sava vinna. Podobně v jiných jihoslovanských písních se vyskytuje "voda ladna", což je však totéž, co "voda hladna", tj. chladná. Je jistě možné, že autor RZ jihoslovanským slovům dobře neporozuměl - ač zvláště v případu prvním nedorozumění není příliš pravděpodobné, protože by dávalo nesmysl - , ale je také možné, že tu "omyl" byl úmyslný. Buď jak buď, básník tím získal dvě velmi působivá, výrazná epiteta, přičemž druhé mu přispělo i k tomu, že mohl "Sázavu ladnou" odlišit od "Radbuzy chladné". - Viz J. Dolanský, Neznámý jihoslovanský pramen Rukopisů královédvorského a zelenohorského, Praha 1968, 55-57.

[8] Srov. Oldřich Králík, K. H. Mácha a Rukopisy. In: Realita slova Máchova. Sborník statí, Praha 1967, 11-56. - Karel Krejčí, Praha legend a skutečností. Praha 1967, 42-53.