Dokumenty rkp. sporu

Emil Smetánka
Boj o Rukopisy
1897

Nový kalendář učitelský 1897

Předmluva.

Přesvědčili jsme se, že velká většina učitelstva věří v pravost Rukopisu Kralovédvorského a chová naději, že po čase přece objeveny budou doklady, které vyvrátí nebo vysvětlí filologické námitky odpůrců pravosti RKého.

Proto také učitelstvo velmi rozechvěla zpráva některých časopisů, že dr. Flajšhans, nejlepší filolog na straně obhajců, vyvraceti bude protirukopisné důvody prof. Gebauera, svého učitele, že o vyvrácení svém dlouhá léta pracoval, a že prof. Gebauer několik obhajovacích důvodů jeho sám již uznal.

Článek dr. Flajšhanse i odpověd dr. Gebauera konečně vyšly.

Prof. Gebauer probral všecky obranné důvody Flajšhansovy a u každého po pevných svých vývodech opakuje skoro stereotypně na konci svých odstavců:

"Svědectví, plynoucí z této věci proti pravosti RKého, trvá tedy a platí v plné síle dále." - - -

My učitelé pozorovali jsme boj o rukopisy vůbec ze přílišné dálky a pro kouř a prach časopisecký tím méně sledovati jsme mohli posici obou válčících stran.

Věřili jsme tedy zprávám, jež trany uveřejňovaly v časopisech, zejména v listech denních. Poněvadž však časopisy, jež všobecně jsou učitelstvu přístupny, přinášely zprávy jednostranné, kusé, jest i úsudek učitelstva o boji Rém po většině také takový.

Letošní kalendář má tuto mezeru v našem rozhledu a vědění poněkud vyplniti. Za tím účelem požádali jsme fil. p. E. Smetánku, aby nás uvedl přímo na bojiště, ukázal nám stanoviště obou stran před bojem, v boji i po boji, vysvětlil jejich zbraně a celý válečný postup.

Doporučujeme proto článek jeho: "Boj o Rukopisy" k bedlivému studiu.

Strana 183 až 194:
Boj o Rukopisy.

Rukopisný spor, od nějakých pěti let utichlý, se před nedávnem obnovil. Spor ten je důležit, poněvadž v něm běží o správné pojetí vší staročeské kultury. Kdo má jen trochu theoretického smyslu historického, tomu nemůže být lhostejný. I nebude od místa ohlédnout se co nejstručněji po jeho dějinách a naznačiti jeho přítomný stav.

Jde o dva Rukopisy: Zelenohorský (RZý) a Královédvorský (RKý). RZý uznáván byl za padělek hned po svém objevení. Veliký patriarcha slovanské filologie Dobrovský už r. 1818 proti jeho pravosti se vyslovoval, 1824 pak veřejně jej nazval "unterschobenes Machwerk" a "Geschmiere". Vážností jeho byl RZý pohřben už na začátku, přesvědčena byla o jeho pravosti jen vlastenecká víra. R. 1829 vyslovil své pochybnosti Palacký, a pevné přesvědčení o padělanosti na jevo dal proslulý slavista Kopitar. Palacký časem (po r. 1834) změnil své mínění a 1840 prohlásil RZý rozhodně za pravý. Spor utichl, až 1858 znova byl zahájen Büdingrem, který RZý i Ký rozhodně zamítl, a autorem feuilletonistických článků v Kuhově Tagesbote aus Böhmen. Dvě poslední kritiky daly podnět k obranám M. Hattaly, Herm. Jirečka a Palackého. Znovu prohlásil RZKý za padělek r. 1878 A. V. Šembera, nejprve zmínkou ve svých Dějinách ř. a lit. č., pak, po odpovědech Brandlově a J. Jirečkově, zvláštním spisem. Spis tento vyvracel zase Brandl. Zatím vyslovili se o pravosti RZého nepříznivě i slavní palaeografové (znalci starého písma) Pertz (1847), Sickel (1885), Wattenbach (1863, 1871) a j., a prof. Jagič, největší slavista našich dnů, prohlásil, že konec konců nepůjde jen o RZý, nýbrž i o úzce příbuzný RKý. Doba této současné kritiky obou rkpů dostavila se r. 1886.

RKý byl šťastnější. První, kdo o jeho nepravosti byl přesvědčen, byl Kopitar, ale ten důvodů svých nikdy neudal. Po něm též Fejfalík, který r. 1857 prohlásil, že pravost RKého se teprve musí dokázat. Pak věc odpočívala, až r. 1858 se objevily v Tagesbote aus Böhmen zmíněné feuilletony zamítající RZý i Ký, a pak rozprava i knížka Büdingova, které vyvolaly odpovědi Palackého, Jirečkovu a Nebeského. Nová rozhodná kritika vyšla r. 1860 od Fejfalíka a dala podnět k známé obraně bratří Jirečkův Echtheit atd., jíž věc pokládána za uzavřenou. Nicméně r. 1879 objevila se důrazná kritika nová, prof. Vaška Filologický důkaz, že RKZý a Evangelium Svatojanské jsou podvržená díla Vácslava Hanky. O vyvrácení pokusil se Brandl. Ale již r. 1880 zase Šemberovým spiskem Kdo sepsal RKý roku 1817? věc ukázala se jako pořád sporná. Důkladné studium, vedoucí k rozhodnutí definitivnímu, zahájeno, zároveň s rozborem RZého, r. 1886.

Toho roku vydal prof. Gebauer v Athenaeu článek Potřeba dalších zkoušek RKZého. Ukázal v něm, že jazyk RKZého se velmi hojně odchyluje od jazyka jistě pravých památek staročeských (stč.), že odchylky ty se namnoze shodují s chybami v pracích Hankových z doby před objevením rkpův a zavdávají tak příčinu k pochybnostem, i žádal - ke konečnému rozhodnutí - za nové prozkoumání palaeografické a chemické. Článek ten vzbudil novou diskussi o obou rkpech, v níž všecky možné tehdy důvody pro a proti uváženy. Výsledek byl pro oba rkpy tento (podle summarního výkladu prof. Gebaura v Archivu für slav. Philologie X. a XI. a v Poučení):

1. Nálezcové obou rkpů jsou nehodnověrní. Hanka, nálezce RKého, byl notorický padělatel, z desatera musejních padělků většina obecně přičítá se jemu; Kovář, nálezce RZého, byl ve službě nesprávný, a není o jeho hodnověrnosti příznivého potvrzení.

2. Svědectví pro pravost obou rkpů jsou mylná. Tak svědectví zemřelých autorit (Jungmann, Šafařík, Palacký) - tytéž autority věřily i v pravost textů, jež jsou nyní obecně uznávány za padělky; mínění jejich, že to a ono padělatel nemohl znát, se na konkretních případech ukázalo omylem; a tytéž autority se v přesvědčení kolísaly, - tak důkazy obhájců - vyvráceny všeho všudy malé dvě námitky proti, ostatek uvozovaný ve prospěch rkpů byly dílem chyby plynoucí z nedostatečé znalosti jazyka stč. nebo z chybného čtení starých textů, dílem benevolentní výklady, které nevyvracejíce nutně mínění opačného, vzhledem k množství námítek jsou úplně bez moci - tak poukazování na to, jak učený by byl musil být padělatel - v obsahu RZKého není nic, co by autor kolem r. 1817 nebyl mohl znáti, - a tak i ukazování na krásu obou rkpů - v rkpech není vše tak krásné, jak se myslí; padělatel měl hezké vzory, ty k mnohým básním nalezeny; Hanka složil lecco pěkného, KKZý nemusil skládati on sám celý [1] - atd.

3. Je veliké množství svědectví nevyvrácených a nevyvratitelných, že oba texty jsou padělky. Svědectví ta shledávají se na všech stranách, s nichž rkp. nějaký může býti posuzován, a každá z těchto stran samojediná již stačila by k zamítnutí obou rkpů. Příklad: Text složený správnou staročeštinou, psaný správnými rysy starého písma, staročeským slohem, o předmětě u Staročecha možném a staročesky pojatém byl by psán na starém pergameně novým inkoustem, např. anilinovým, - je potřebí k uznání nového původu tohoto textu, aby i jazyk byl dokázán jako nestarý, aby i rysy písma byly dokázány jako moderní atd.? Ne, již jediné svědectví chemické stačí. U obou rukopisů našich však shledána takováto svědectví zničující na stranách všech.

Technologický rozbor ukázal, že v RKém jest jedna iniciálka provedena berlínskou modří, barvivem to vynalezeným teprve r. 1704. Je patrno, že rukopis souvisí nějak s dobou novou. "Snad Hanka vmaloval tu inicialku po nalezení do starého rukopisu," lze říci. Ale: RKý je podezřelý se všech stran, lze tedy tak benevolentní omluvu beze všeho přijmout? - Mimo to: List 1. a 2. RKého jsou proužky, jejichž větší část jest uříznuta. Pozorujeme-li řez, vidíme, že je proříznuto málo liter, na 2. str. např. jen 3, kdežto 30 jich je celých, na 4. straně 2 neb 3, kdežto zase 30 jich je nedotčeno; na str. 1., kde písař psal směrem k řezu, na 2 místech před řezem je příliš mnoho prázdného místa, tam by se byla - soudíc podle hustoty písma v rkpe jinde - vešla ještě litera, - jak to vyložiti? Čtenář nechť vezme si kus novin, nůžkami beze všech ohledů přestřihne a spočítá, kolik liter bude celých; tolik jako v RKém nikdy. Nemohl tedy text býti uříznut až po napsání, psáno bylo již na proužcích. Text však dělá dojem a chce jej dělati, jako by to, co v něm chybí, bylo na kusích odříznutých ztracených, t. j. staví se býti psán jinak, než skutečně byl psán. Psáno bylo tedy s úmyslem klamati, a ten úmysl v staré době by byl neměl smyslu: proužky hlásí se tím do nové doby nové, a s nimi - poněvadž se rázem svým s nimi úplně shoduje - celý RKý. - Jedno z kusých slov na proužcích jest linhem nebo liuhem, slovo v stč. nebývalé a nemožné.

Paleografický rozbor nalezl v RKZém také některé zvláštnosti svědčící pro jejich nepravost. Jest tu zkratka podtržené p, která znamenala ve středověku per, v RKZém znamená však pri, při, prě, přě, tedy něco jiného, než co znamenalo ve středověku. [2] - V RKém často -ého píše se =e(o), -ému -e(v); RKý, kdyby nebylo známek padělanosti, musil by býti z 1. polovice 14. stol., zkratky právě řečené však vyvinuly se až ve století 15. - V RKém je množství rasur a korrektur, které mění tvary mladší ve starší. V staré době korrigovalo se právě naopak: starší tvary se modernisovaly. - Atd.

Literární historie shledala, že obsah básní RKZého nehodí se do doby staré. Jsou jisté ideje, o nichž lidé středověcí nevěděli nebo o nichž neměli pojetí takového jako my, např. ideje vlastenectví, svobody, humanity. A ideje ty se přece ozývají v RKZém, a to způsobem docela moderním. - I dikce a líčení v obou rkpích nejsou středověké, nýbrž moderně romantické, takové, jak byly oblíbeny kolem r. 1817. - Ať někdo si přečte po verších j. "Praha mlčie v jutřniem spaní, Vltava sě kúřie v raniej pářě, za Prahú sě promodrujú vrši, za vrchy vzchod šedý projasňuje" (Oldřich v RKém, v. 30 násl.) kus z Alexandreidy např. nebo z jiné básně nepochybně staré. Uvidí, že je mezi způsobem dikce RZKého a ostatní stč. literatury propast nepřeklenutelná. RKý čte každý s takovým dojmem jako básně nové, na jiných stč. básních se zaráží. Obhájcové hledí propast tu zarovnat tím, že předpokládají zvláštní jakousi "národní" školu básnickou, jejímž plodem prý byly básně takové, jakých anthologii máme v RZKé,. Ale: Jak je možno, že se z básní, ze kterých ve 14. století bylo prý možno sestavit velikou anthologii (v RKém jsou totiž nadpisy kap. 26-28; 24 kapitol a kus 25é, pak od 28é kapitoly dále vše se ztratilo), nezachovalo nic než RKZý? A proč Kosmas a Dalimil, kteří pátrali ke svým kronikám po pramenech, tak důležitých pramenů, jako jsou v RKZém, neznali? Mohl by říci někdo, že básně RKého byly Kosmovi (+ 1125) a Dalimilovi (poč. 14. stol.) neznámy proto, že byly až ve 14. stol. složeny. Ale je si lze pomysliti, že by v době, kdy křesťanství pronikalo mork i krev, byl křesťanský básník si bral látku z doby pohanské, že by byl někdo skladbu jeho opisoval, a že by byl někdo básně s pohanskou látkou vůbec četl? - RZý a z části i RKý psán jest veršem 10slabičným, celkem trochejským. Verš takový v stč. literatuře je neznám, znám je však v písních srbských - zde se vyvinul z jiného metra staršího - a odtud i u Herdera. Jak se dostal do RZKého? Od Srbů v staré době přejat nebyl, poněvadž se u nich vyvinul až později. Je tedy jen dvojí možnost: RKZý mají verš náhodou shodný se srbským - ale myslit na náhodu při rukopise podezřelém se všech stran je nekritické - anebo verš RKZého jest přejat z písní srbských v době nové.

Také historie kulturní shledala v RKZém kameny úrazu. Poznala, že básník neznal realních poměrů staročeských. Tak v Ludiši (RKý) líčí se "Sědánie". Sědánie v stč. znamená opravdový souboj, v němž šlo o život, v naší básni jest to však hra pro cvik a kratochvíli, tedy to, co se po stčesku zvalo "klanie", a ještě k tomu hra vylíčena tak, jak se nikdy nekonávala (pro příklad: před klaním se přirozeně mnoho nejedlo a nepilo, v Ludiši se hlučně hoduje a pak s plnými břichy zápasí, atd.). V Čestmíru (RKý) dobývají hradu tak, jak ho nikdy dobýváno býti nemohlo (doznává Palacký). V RZém je plno odporů, např. každá rodina bydlí dle RZ celá pohromadě, ale bratří Chrudoš a Šťáhlav po smrti otcově, dřív ještě než se o dělení dohodnou, bydlí už každý na svém panství, jeden na Otavě, druhý na Radbuze, apod.; pak je tu udáváno jako zvyk německý, ci jím nebylo (prvorozenec dědicem hlavním) atd.

Historie pak, jak obyčejně jí rozumíme, shledává, že v histor. básních RKého jsou věci, které vymyšleny byly teprve mnohem později. Velmi dobře to lze sledovat na pověsti o Jaroslavu. Pvěst ta vzniká ve 14. stol., pomalu přirůstá, jeden kronikář přidává to, druhý ono, až konečně teprve v 18. stol. je celá, jak ji známe nyní. RKý stojí na počátku této rostoucí řady, měl by tedy míti podrobností nejméně. Zatím však v něm pověst obsažena jest ve vší plnosti. Protože si nedovedeme pomysliti, že by kronikáři, když by tu byla již hotová pověst, ji teprve poznenáhlu vytvářeli, je patrno, že vznikl až po stol. 18. - Jinak ukázala historie, že v RKém není z vypravovaných příběhů nic, co by byl falsator r. 1817 nemohl znáti.

Linguistika shledala, že jazyk RKZého je velmi chybný, tak chybný, že původce jaho nemohl býti Čech ze stol. 9.-14. Za to jsou tu "jazykové zvláštnosti, jež se vyvinuly teprve v době pozdější nebo nové, a jsou tam některé zvláštní myšlenky a výrazy, stejné nebo podobné jako v textech mladších než z 9.-14. stol. a známých před r. 1817. RKZý hlásí se tím do doby mladší než do stol. 9.-14. a zejména do doby nové před r. 1817. V RKZém jsou jazykové vhyby, shodné se staročeskými chybami, jichž dopustil se Hanka před objevením RKZého, a jsou tu též některé zvláštní myšlenky a výrazy, stejné nebo podobné jako v textech Hankovi známých a blízkých; podle toho podobá se, že Hanka při padělání RKZého byl účasten. V RKZém jsou však i chyby a zvláštnosti, kterých nelze vysvětliti jinak, než z účastenství Hankova při padělání týchže textův; Hanka byl tedy při padělání účasten zajisté." (Ath. VIII. str. 126). (O linguistice zevrubněji níže.)

To byl výsledek sporu v r. 1888. Od té doby přibyla proti RKZému nová důležitá svědectví. Shledáno bylo totiž v staročeských památkách pravých zvláštní pravidlo o pohyblivém e (den dne, švec ševce atd.), pravidlo, jež v celku je v jazyce zachováno dosud, ve staročeštině pak vládlo jazykem takřka bez výjimek. Proti pravidlu tomu v obou rkpech je tolik chyb a tak křiklavých, že původce jejich nemohl býti Staročech. - V RKém o Beneši Heřmanovu se vypravuje, že táhli Němci Sasíci od Zhořelských hor k Troskám a že u Hrubé Skály byli poraženi. Shledalo se, že jméno Hrubá Skála je dosvědčeno teprv od 18. stol. (před tím nazývána Hrubá Skála prostě Skála neb Skály, později jménem majetníkovým, pak názvem Velká Skála a konečně teprv Hrubá Skála), a že do 16. století ani nebylo možno (poněvadž panství maloskalského do 15. století nebylo, a název Hrubá stojí přece proti Malá), že tedy báseň znající jméno Hrubá Skála, vzniklé až v 18. stol., nemůže býti ze století 14. - Svědectví plynoucí ze slovesa zviesti níže.

Staly se i pokusy o obranu. Zejm. od Jos. Jirečka - bránil RKého jako prý staromoravského -, od prof. Tomka - hájil rkpů důvody již dříve vyvrácenými -, prof. Ign. Maška - hájil rkpů na základě tzv. Paměti přibyslavské, snažil se vyvrátiti důkaz z proužků, ze slova Čestmír a ze slovesa zaměšiti čerpaný -, O. Seykory, Fr. Zákrejse - liuhem vykládá se jako (tá)l juhem, l a í jsou však v rkpe na neštěstí tak těsně u sebe napsány, že ten výklad je nepodobný; jak Hrubá Skála prý se může vysvětliti, o tom níže, - a prof. Dr. V. Flajšhanse. Tento shrnul vše předchozí, co se mohlo zdáti cenným pro obranu RKého (RZý Dr. Fl. zavrhuje [3], v jedno spolu se svými myšlenkami, obmezuje se při tom jen na stanovisko filologické. Obrana tato jest ovšem nedostatečná. K uznání nějakého textu za padělek dostačí ukázati jeho novotu s kterékoliv jediné stránky, k dokázání však pravosti textu podezřelého potřebí jest očistiti jej po stránkách všech. A toho obrana Flajšhansova nečiní, nechce ani. Nicméně jest to nejlepší obrana filologická, a proto chceme probrati jejím postupem filologické námítky proti RKému. (Jazyk RZého podobá se tak na vlas jazyku RKého, že, co o tom, platí s malými výjimkami i o onom.)

Nejvážnějším kamenem úrazu obou rkpů jsou shody s nepravými míněními Hankovými o stč. jazyce, tzv. koincidence. Vypočteme je. 1: Stará čeština měla mimo jednotné a množné číslo i dvojné. Toto mělo v 3. osobě koncovku -ta pro všecky rody, později sporadicky také -te. Hanka však nesprávně se domníval, že pro rod mužský byla koncovka -ta, pro rod ženský a střední -tě, a dal toto mínění před objevením RKého také na jevo. - RKý se shoduje ve dvou případech s tímto mylným domněním a odchyluje se tak od památek stč. přesných, autor jeho patrně nepsal podle zvyku staročeského, nýbrž podle nesprávné grammatily Hankovy. Dr. Flajšhans čte toto -tě v RKém -te, ale je taková benevolence při podezřelém rkpe možna? 2. Hanka vydal jeden zlomek stčeské Alexandreidy a v něm nalezl slovo zamyefy. Četl je mylně zaměši (m. zamiesi) a přidělal k němu i zvláštní význam, zaškarediti. Tento mylný význam vyskýtá se třikrát i v RKém, patrně byl Hanka při padělání účasten. Obhájci, a s nimi i Dr. Flajšh., soudí, že zamiesiti respektive zaměšiti v RKém nemá význam zaškarediti, nýbrž zamíchati v přeneseném smyslu (zaměši sě chám jich krutým hněvem, vrah zaměši zraky), ale výklad ten je nepřípustný. 3. Odstoupiti od něčeho slulo v stč. otstúpiti čeho. Hanka myslil, že bylo v stč. otstúpiti se 4. pádem, a týž omyl, neomluvený dosud, vyskýtá se i v RKém. 4. V stč. býval také zvláštní tvar pro imperfektum. V RKém přichází též, bývá však tvořen mzlně, ale tak mylně, jak tomu učí bludná domnění Hankova. Je tu smáhše místo smáhnieše, vstáše m. vsatnieše, dáše m. dadieše atd. 5.-8. V stč. říkalo se božím znamením atd., Hanka se však mylně domníval, že se říkalo božiem znameniem atd., a táž chyba přichází i RKém. Tak ie místo í v RKém častěji. 9. V stč. se časovalo píti v přítomném čase piú, pieš, pie atd. piú. Hanka myslil, že piju. RKý se neshoduje s jazykem staročeským, nýbrž s touto mluvnicí Hankovou. 10. Staročeské zájmeno sen - tento mělo 2. pád seho, později sieho, 3. pád semu, později siemu atd. Hanka se domníval, že tvary s -ie- byly již dříve také v jazyce, a RKý se ku podivu shoduje s touto mluvnicí jeho a ne s obyčejem staročeským. Obhájci soudí, že tvary sie- se vyskýtaly snad již na počátku stol. 14., ale nemají na to důkazů, tvary tyto doloženy jsou až později. 11. Dle v stč. znamenalo za příčinou; význam podle jest až z našeho století, v RKém však dle znamená třikrát již totéž, co nám, a to v stč. nemá jedinkého dokladu. 12. V RKém čtou se tvary usvědla, usvědevši. První měl by znít usvadla, druhý usvědši. Usvědevši je tvar v stč. nemožný. Novočech, který neměl citu pro jazyk staročeský, mohl jej však utvořiti pod vlivem tvaru aoristového usvěde (tj. uvadl), tvaru, který mu mohl býti před r. 1817 znám. - 13. 2. os. jednotného čísla málem všech sloves zní ve všech slovanských jazycích kromě staré slovenštiny -š. V padělku jednom z doby před objevením RKého však čte se -ši, a potom dvakrát i v RKém. Jak to možné? - 14. Říkáme pilný žák, ale žák jest pilen, nemůžeme říci pilen žák. Podobně bylo i v stč. V RKém však čte se: ščít střiebrn, štít črn atd. tak, jak tomu jest i v jednom padělku, jejž Hanka měl u sebe před r. 1817. - 15. "Nelez vysoko", "vysoce si vážím", ale nelze říci "silno troubím", tj. máme určitá adverbia na -o, určitá na -ě. Stejně bylo málem i v stč. Padělek jeden však z doby před 1817 má odchylky od způsobu obyčejného, a stejně potom i RKý. - 16. Imperfektum staročeské mělo určitý význam, jehož Hanka neznal - dal to na jevo, - RKý také o něm neví. - 17. Máme pro-č, na-č, za-č, ne pro-če atd. Tak bylo i v stč., Hanka však mylně myslil, že bývalo v stč. i če, a s touto chybou se shoduje i RKý. - 18. Zájmeno veš = všechen mělo tvary všeho... Hanka mylně soudil, že vsěho. ... RKý se shoduje ne se stč., nýbrž s tímto omylem Hankovým. - K těmto koincidencím přibyla nová právě v posledním sporu. Bylo v stč. sloveso zvěděti, Hanka však myslil, že bylo možno též zviesti, což nebylo možno. RKý má toto chybné sloveso také. - Tyto koincidence RKý (a s ním i RZý) zničují úplně.

Jsou zde však ještě grammatické chyby jiné, a ty v světle koincidencí nabývají také veliké moci průkazné.

Uvedeme z nich některé. V stč. lišilo se duše a dušě atd. od sebe tak, jak lišíme dosud strome a stromě, po lišení takovém v RKém ani stopy. Máme slovo bed-livý a měli bychom míti i bed-rost, máme však bodrost, slovo přejaté z ruštiny v době nové; v RKém toto novověká bodrost přichází již také. Stejně z ruštiny nebo jihoslovanštiny máme v nové češtině slovo stenati, stenání místo starého stonati, stonánie, v RKém však přicházejí chybně tvary sten. Je v RKém slovo plzný, mylně utvořené podle ruštiny, česky by musilo zníti poležný. V stč. bylo jmě, jmieti, v RKém však čte se imě, iměti. Slovo vévoda staročesky znělo také vévoda, ale v RKém je vojevoda. Nom. plur. od vlk, Čech, muž zněl staročesky vlcie, Čechové, mužie, v RKém přicházejí tvary vlci, Češie, muži, tvary ze 14. stol. nedoložené. Kóň měl v instr. plur. koňmi, v RKém je tvar novočeský koni. Novočeský plural bratří jest vlastně singular kolektiva bratřie = bratrstvo; v RKém chybně přichází místo něho tvar bratř. V RKém jest chybný instrumental slovesy a chybný gen. dřěves, chybný gen. vsja = všeho, chybný lok. žensk. rodu vsickéj m. vší. Je tu novočeský russismus byvšie, jsou slovesa v stč. nebývalá: běhu, vytrže a leže (= lehl si) ve významu nebývalém "padl", jsou tu novočeské novotvary vzdujú, dajú, pleje místo stč. vzedmú, dadie a pleve, chtějú m. chtie, pohovte m. pohovějte, nesprávná participia srazúce, oklúčúce, nosúce m. sraziece atd., sloveso odoleti m. odolati, novotvary řvúce, m. řevúce, zve m. zove, mylné drúce m. derúce, jsou tu slovesa v češtině nebývalá sieti sě, plýti, novotvary by-si místo by, tvary jmen (Lumír, Kruvoj, Střebor, Zbyhoň) nesprávné, komparativy chybné (najplzněji místo najpoležnějše atd.), nečeské slovo nevzmožno, nestaročeská slova spásati, věza, nesprávné opětovací sloveso zbroceti m. zbrácěti (hoditi-házeti, brotiti-bráceti), ve stč. nebývalá slovesa iterativná chodívati, nosívati, nemožná slovesa nesložená (jelen piena hrdlo, Bolemíra zývá atd., to je jako kdyby někdo řekl: proč pak tiráte tu tabuli?), mylné tvary kdě, zdě, veždě, nestaročeská citoslovce hoj, ajta, podle polštiny v 19. stol. utvořené slovo skad, však místo všaký, chybné genitivy přisvojovací (řvaniem býka např. místo býčím, býkovým), zájmeno sen = tento ve významu "ten" (mezi sen a ten byl rozdíl, jaký máme dosud v příslovcích sem, tam; v RKém jest taková chyba, jako kdyby někdo nyní řekl "nechoď tam") jsou tu na pohled starožitné, ale do 14. stol. se nehodící akusativy Luděk, vrah atd. místo Luděka, vraha, nesprávné akusativy místo genitivů při slovesích složených s předložkou po-, při slovesích dodati, zkusiti, střieci, ždáti, ve frasi jmu sě činiti čeho, nesprávný akus. místo instrumentalu při slovese pohýbati, nestaročeská příslovce a předložky kol a kolkol, nesprávné střídání časů, nesprávné užívání supina, docela novočeské vazivo syntaktické (RKý může čísti bez obtíží každý Novočech, místo ie si řekne í atd., ať zkusí někdo třeba Alexandreidu a ať si rozbírá při tom věty!), kázati m. ukázati, postúpati ve významu "pokračovati", kdežto v stč. to znamenalo právě "couvati", druhdy (= někdy) v mylném významu "kdysi", je tu mnoho slov nedoložených v žádném pravém textě staročeském atd. atd., každé šesté slovo RKého obsahuje nějakou odchýlku od jazyka památek staročeských pravých, je chybné. Prof. Flajšhans, nejlepší z filologických obránců RKého, chyby tyto pro RKý příznivě vyložiti nedovedl; když ani on ne, je patrno, že po této stránce je RKý na vždy ztracen a tím ztracen vůbec.

Fr. Zákrejs pokusil se o výklad Hrubé Skály. Soudí tak: Dr. Pekař, který námitku ze jména Hrubá Skála přednesl, nemá dokladú do r. 1353, je tedy možná, že se Hrubá Skála tehdy přece zvala Hrubou, a teprve později jen Skalou nebo Skalami atd., až zase v 18. století starý název vyvřel znovu. Výklad nemožný, protože název Hrubá Skála do 18. století byl nemožný (viz výše). Zákrejs namítá, že nejde o panství, nýbrž o skálu. Ale: u Turnova je skal tolik, že na rozlišování dvou skal na vzdálenost půl druhé míle není možná pomýšleti. "Ostatně tedy," pokračuje Zákrejs, "lze čísti v RKém hrubá skála, bez smyslu topografického." Ale tu zas vadí to, že celá báseň je místopisně velmi přesně lokalisována, Sasíci táhnou "od Zhořelských dřevných hor" "dále k Troskám", a cestou jsou poraženi v lesě pod Hrubú Skalú. Básník by věděl, odkud táhli, kam táhli, kde však Čechové dobyli nad nimi slavného vítězství, vítězství, které on opěvuje, by neřekl?

Slíbeny jsou ještě jiné obrany. Prof. Hattala slibuje ji již asi 20 let, prof. Voborník hodlá hájiti RKZého se stanoviska literárně-historického. O obraně Hattalově prozatím nelze nic říci, protože nejspíš ani nevyjde, prof. Voborník pak rukopisů také nespasí. Obrana bude platna jen tehdy, prokáže-li se bezpečně neplatnost námítek se stránek všech, - o věcné stránce obrany Voborníkovy prozatím nemluvě, - a obrany takové nepodá nikdo nikdy.

Em. Smetánka.

Dodatek redakce: Prof. Masaryk před 10 lety objasňoval ve svém listě dosah toho, co pro nás padělky RKZ znamenají. Mezi jiným napsal:

"I pravím tedy, že nynější stav kontroverse nesrovnává se se ctí naší ani s pravdou, a že doma i v cizině velmi si škodíme. Doma slýcháme pochybnosti o pravosti našich starých památek a pochybnosti ty často pronášejí mužové, kteří by památky ty rádi, velmi rádi obhájili a zachránili. Mohu Vám jmenovati muže, o jejichž vlastenectví nemůže býti pochybnosti, kteří však RK buď zavrhují přímo, neb aspoň o pravosti jeho pochybují - a mužové ti, kteří mají oči k vidění a rozum k myšlení, jsou proto zrádci národa? Kde to žijeme, že lidé, kteří surovost a nevědomost svou skrývají za praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo především a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví? Mají snad literární "šmokové" rozhodovati o takových věcech národa? Nedivím se ovšem, že u nás tak se děje, protože ti, kdo povoláni jsou u věcech takových míti slovo, v žalostné netečnosti mlčívají - to nám právě škodí. Pochybnost a nejistota nedá se dle nynějšího stavu věci zaplašiti ani komandem ani kaceřováním a nejméně nadávkami! Prosím, představte si jen situaci naši: co např. má ve školách o sporu vykládati profesor literatury a co mají a mohou si žáci naši mysliti? Kdo může se těšiti z naší staré historie? Kdo z našeho umění vážícího motivy z těch památek?

Každý rozumný člověk želeti bude zklamání, které nás, tuším očekává: ale je v národě lidí dosti, kteří mají nervy pro zvěst neblahou. Že se nám v cizině vysmějí? Bohužel! Ale doufejme, že jen nerozumní, právě tak jako zase u nás jen nerozumní věc hájí bez náležité kritiky. Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že čest národa vyžaduje obhájení rukopisů! Čest národa vyžaduje obhájení resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnost a zmužilost uznávající omyl, nežli obhajování omylu, jejž třeba celý národ sdílí."

A prof. Gebauer vyznal:

"Rukopis K. i Z. pokládal jsem za staré a pravé. Pilně jsem prostudoval, co o nich kde bylo psáno, a pilně jsem se staral, abych k vysvětlení jejich přispíval; byla to povinnost, souvisící s mým úřadem. Nabyl jsem vysvětlení a výklady k věcem mnohým. Nejraději bych byl nabyl důkazy, že oba texty jsou úplně přesné; ale to se mi nedařilo, naopak odkrývaly se mi nové a nové známky, které budily pochybnosti. Nemohu vysloviti, jak mi nálezy tyto bývaly trapné a jaký mi způsobovaly zármutek. Bylyť úplně proti mému přání a nadání; bořily, co jsem potuď měl za pevné a co jsem se strojil upevniti ještě více; a přiváděly mi na mysl, že mi časem nastane povinnost, předložiti tyto věci ku povážení obecnému - povinnost zajisté vědecká, ale spolu těžká a traplivá, poněvadž zpráva nepříjemná nikdy se ráda neslyší."

Námitky dr. Flajšhanse a odpověď k nim dr. Gebauera velmi přehledně a populárně přináší Čas v čísle 28., 29. a 30. (Číslo po 12 kr. Adressa: Čas na Král. Vinohradech).

Poznámky:
[1] Obhájcové stále ukazují na to, že nevíme, kdo by byl kol r. 1817 RKZý dovedl složiti. To je ukazování zcela nesprávné. Jak z článku vysvitne, RKZý nemohou být z 9.-14. stol., nýbrž jen z 19. Poněvadž tu jsou díla, patrně tu byli skladatelé, ač jich jmenovati nemůžeme (krom Hanky). Příklad: Nejslavnější báseň středohornoněmecká Niebelungenlied pochází asi z 13. stol., docela jistě. Skladatel je neznám a víme, že ze známých střhněm básníků žádný by jí byl nedovedl složiti. Lze proto říci, že Niebelungenlied nemůže býti z 13. stol.? Ne. Proč? Poněvadž vší svou povahou do tohoto století ukazuje. A stejně je to s RKZým.

[2] V posledních dnech se dočítáme, že podtržené p je doloženo ve významu přě jednou v 15. stol. Námítka se tedy obměňuje tak: 1. Při psané podtrženým p není pořád doloženo; 2. doklad na p = přě z 15. stol. pro století 14. nestačí. Za sto let se mnoho změní!

[3] Je to stanovisko dosti divné. Podobajíť se RKý a RZý jako vejce vejci. Dr. Flajšhans myslí, že RZý nápodoben byl podle RKého. Ale na toto napodobení nebylo času. Tomek ukázal totiž, že RZý byl "nalezen" asi již v listopadu 1817. RKý byl "objeven" 16. září 1817. Za dva měsíce RZý nemohl býti udělán. Buď jsou oba pravé, neb oba falsa.

Nový kalendář učitelský na rok 1897.
Redaktor a vydavatel: Alois Holub, učitel. Ročník IX. Cena 85 kr. V Praze 1896. Tiskem Jos. R. Vilímka v Praze. Nákladem vydavatelovým. Formát 14,5 x 9 cm. Počet stran 231.

Knihovna České společnosti rukopisné - Perkova knihovna [sign. P-101]