U mohyly otců
(Scéna. Provedena v Měšťanské besedě pražské dne 31. prosince 1886.)
Osoby:
hrdinové Rukopisu Kralodvorského:
Záboj, Slavoj, Beneš Hermanov, Jaroslav, Vratislav, Čestmír, Oldřich, Lubor.
Básník a Genius.
Mohyla.
Kolem ní leží Záboj se Slavojem, Beneš Hermanov, Jaroslav s Vratislavem, Čestmír, Oldřich, Lubor.
Přichází básník v průvodu genia.
Genius. (Z podálí zpěv.)
Den nové doby svitá aj,
vzduch červánků je pln,
vstříc září mu již celý kraj
i mutné oko vln,
i mutné oko Vltaviných vln.
Vy mrtví spáči z dávných dob
dnes také z lůžka ven!
Jak my zdravíme ten váš hrob,
Vy zdravte zas náš den,
náš nový, krásně usmívavý den!
Záboj (probouzí se.)
Co ruší sen náš, bratře Slavoji?
Slavoj (probouzí se.)
Záboj.
Či znovu máme vstáti ku boji? (Vstane.)
Hoj Hermanove, Ctmíre, Jaroslave -
hoj Vratislave, Oldro, Lubore!
(Všichni vstanou.)
Cos slyšel jsem jak lkání usedavé -
snad vlast je v bědě ... Rychle na oře!
(Vyjdou v před. Básník se k nim blíží.)
Kdo to, jenž sem až, k mrtvým zavítá?
Básník.
Nehodný dědic tvého varyta,
Záboji otče, pěvče hrdinný:
poeta nové doby. Génij vlasti,
jenž hravě věků nad propastí
a prohlédá i v hrobu tajiny,
zaveď mě v tiché tyto končiny.
Jsem znaven, syt, jsem churav naším žitím -
co pravím: žitím! Je to plíseň hrobů,
co vdechujeme svoji ve útrobu
a vydechujem zas ... Chci okřát kvítím,
sluneční září, blesky proudných vod
a proto k vám svůj naměřil jsem chod,
k vám, reci dávní, strážci české cti
a dobrodinci našich měst i vsí! -
Aj, cítím již, jak živěji mi bije
mdlé srdce v prsou, jak se chvěje skráň
a chvějí svaly, rozehřívá dlaň,
když v oči vaše zřim, jež vždycky zmije
od krotkých slepýšů hned poznaly
a svatým hněvem marně neplály.
Ach každá rána, hana otčiny
jak bolela vás vždy! Oj nesměl cizí
przniti dlouho vaše dědiny
a dotýkat se životní jich mízy
ničením toho, co jim svato bylo,
by místa dost měl svojí ku peleši -
hned do duše mu hromem hlaholilo:
Aj vraže, čemu našu krev piješi!
Oj cránili jste svaté české háje
a bránili jste svaté ptactvo jeho
a na oltářích domácího kraje
jste nestrpěli leč jen božstva svého!
Plamenná srdce vašim podobná
nerodí doba naše chudobná!
Či můžete snad oživnouti zas,
neb duše svoje probuditi v nás?
ach vlasti - vlasti má!
Hrdinové čeští.
Jest čas? jest čas?
Básník.
Duch velký nikdy v nevčas nepřichází!
A v zemi, která slabounkou jen hrází
vzdorovat může moři cizoty,
vždy třeba jesti těch, kdo za svobodu
nasadí rádi svoje životy,
vždy třeba jesti Zábojova rodu.
Hermanov.
Což žije ještě plémě Sasíků?
Slavoj.
A Franků také?
Jaroslav.
Tatarové diví
dost nemají hlav našich otčíků,
jež nabodali sobě na píku
a do dnes vzlet svůj lidskou krví živí?
Čestmír.
Zlá Vlaslavova pýcha stále bují?
Básník.
Zlo horší každého, jež tušíte,
podrývá hradby naše věčité.
Jsme samy svými nepřátely, vrahy.
Dusíme všechny vzletnější své snahy
úzkostí, strachem, hejnem ohledů,
že tisící již neví k posledu,
co chcem, co můžem, co nám právem patří.
Zač bojovali mrtví naši bratří,
co bylo korunou jich krásných dum,
my odhazujem jako planý rum,
jenž loďku naši marně stěžuje.
My nevěříme v sebe! Loďkou naší
náhodná vlna sama vesluje.
Ba nevěříme ani v sílu vaši
a vynášíme hrdě do světa,
že všechno to, co jím se rozlétá
o kráse, jížto nitro vaše plálo,
jest planá, prázdná jenom kleveta -
že se to kémus básníkovi zdálo! -
Leč pryč ze srdce tyto obžaloby!
To nebyl národ, co se zemí chtěl
srovnati vaše vyvýšené hroby
a strhnout vavřín s velkých vašich čel,
to nebyl národ, co si z písní tvých,
Záboji otče, pustý tropil smích,
z těch písní, které´s padlým do poroby
ze středa hoře nejhlubšího pěl;
to nebyl národ, co vás - ptactvo svaté -
z hájů a lesů českých plašil v dál
a českých prahor na oltáře zlaté
cizinským bohům vonnou oběť vzňal!
Tak celý národ pýchou nezešílí:
to synové jen byli pobloudilí.
Vratislav.
Jsou Vestoňové také mezi vámi
a moudrostí svou dobré lidi mámí!
Za vody doušek z tatarského džbánu
jsme měli v jarmo uklonit se chánu,
vzdát vše ... Prorado, skvrno křesťan věčná!
Slavoj.
Taková chasa jest aj nebezpečná!
Toť Luděkové v Čechy přestrojení!
A ve vás krve ani kapky není?
Proč trpíte je v čele svojich pluků?
Básník.
My musíme!
Záboj.
Ha, národ musí! musí!!
Básník.
Již pravil jsem, že prsa vašich vnuků
hrobová plíseň na všech stranách dusí.
My jen se hýbeme, my nežijeme.
Jsme pokolení vaše - hluchoněmé ...
Záboj.
Snad naší vinou?
Básník.
Promiň, nevyčítám!
Záboj.
Žel, žel, že dnové života jsou ti tam -
oj, což bych varyto své zase vzal
a zaveda vás v lůno oněch skal,
kde na Franka jsme kryli přípravy,
tam roztříštil je - vaše o hlavy ...
Básník.
Ach, otče - otče - budiž laskavý!
Slavoj.
Proč tedy všechny proudy krve naší,
když hniloba vám nad život je dražší?
Jaroslav.
Proč rozorala každou těla píď
nám jizva hluboká? - o styď se, styď!
Oldřich.
Já Výhoňovu hlavu za vás dal!
Hermanov.
Po Čechách každý vršek, každý val
znak lásky k vám aj nosí krvavý!
Básník.
Ach, otcové - ach buďtež laskaví!
Záboj.
Vy nejste vnuky českých Slovanů.
Básník.
Dřív vyslyš mě, než vyřkneš pohanu!
I já se svatým rozhorlením chvěji,
když pomním, kterak trudně, bez nadšení,
tož bez blahého srdce vytržení,
dny žití našeho v před k smrti spějí.
To nejkrasší, co lidským nitrem vlá
a po čem Bůh se v lidech poznává,
my umrtvujem v samém zárodu
a přece chceme krásy úrodu.
Jen břemenem, jen těžkým úkolem
nám život je - vždyť Bůh v něm, duše schází!
Však přece - kletby děsným hlaholem
nemohou rty mé zaznít. Soucit zmrazí
jej ihned. Věztež: trpěli jsme mnoho
a dlouho, co jste semo odešli ...
Ach žalno pomnít na věk předešlý!
V mučírně lidstva není stroje toho,
jenž nebyl by se jednou dotknul nás.
A proč? Že rádcem, vůdcem žití svého
jsme chtěli mít jen srdce svého hlas
a mimo něj jsme v světě na nikoho
nemohli věřit. Svět ten ztrestal nás.
Nejprvé Hus a pak byl národ pálen.
Za pravdu boží, jež je v srdci psána,
jsme dali vše, i bohatství svých - halen,
až octli jsme se za jednoho rána
vyštváni z domu svého od katana
ve středu světa tančícího - nazí ...
Od prahu k prahu chodil národ náš
za skyvou chleba! - - Mrazí, viďte, mrazí
ta povídka! ... Kdo lidské srdce máš,
jak mohl bys ten národ nemilovat,
i když snad bloudí, když je k smrti mdlý,
když nevěří, že přijde osud zlý
a že se může ještě zaradovat,
když pochybuje vinou těžkých chvil,
že také jednou šťastným - svojím byl!
Záboj.
Jsi mojím synem - poznávám tě již
po holubiném pláči. Pojď jen blíž!
Slavoj.
Však prsa - prsa noste přece výš!
Vratislav.
Strpěli jste nejlitější vedro,
Bůh vás sílil v rozháralé půldne,
Bůh vám pomoc sešle doufajícím.
Mrzkost jest poroba Hospodinu,
hřích v porobu samochtíc dát šíji!
Básník (kleče).
Ach bděte, bděte stále, dnem i nocí
nad námi, velcí, chrabří naši otci,
a rozněcujte ony city v nás,
jež povznesly vás v nesmrtnosti jas,
tož lásku k svobodě a ku právu
a ctižádost pro vlasti oslavu,
pak sílu k nutnosti té: trpět za ně,
a nad Čechy se jistě rozklene
obloukem krásným vidmo vznešené:
radostná, sedmibarvá duha Páně!
Hrdinové podávají básníkovi ruce.
Genius.
Den nové doby svitá aj,
vzduch červánků je pln,
vstříc září mu již celý kraj,
i mutné oko vln,
i mutné oko Vltaviných vln ...
(Opona padá!)
Šnajdauf Antonín (1860 - 1951)
PhDr. pedagog, básník, překladatel, umělecký kritik.