RKZ-L (27. srpna 1999)

Dobrý den.

Zítra uplyne 250 let od narození

německého básníka, spisovatele a vědce. Goethe se stal vůdčí osobností německé klasiky. Obsáhl všechny literární žánry, malířství, teorii umění a mnoho oblastí přírodních věd. O svém narození napsal v knize Z mého života - Báseň i pravda:

"Přišel jsem na svět ve Frankfurtu nad Mohanem úderem poledne dne 28. srpna 1749. Postavení hvězd bylo šťastné: Slunce stálo ve znamení Panny a v ten den kulminovalo; Jupiter i Venuše na ně shlížely přívětivě, Merkur neodporoval, Saturn a Mars se chovaly lhostejně ..."

Česko-německý spisovatel Johannes Urzidil v knize Goethe in Böhmen (1932) spočítal, že Goethe v Čechách strávil jako lázeňský host 1114 dnů, tj. více než tři roky. Během sedmnácti pobytů se setkal s mnoha našimi vědci, s Kašparem Šternberkem, Dobrovským, Purkyněm, básníkem Kollárem, skladatelem Tomáškem ad.

Hrabě Kašpar Šternberg věnoval Goethovi Královédvorský rukopis r. 1822, když byl v Mariánských Lázních. Goetha v RK zaujaly více písně lyrické než epické. Dodnes se mylně uvádí, že Goethe přeložil Kytici z RK. Goethe neznal český jazyk, použil překlad Svobodův a přestavěl verše. Přidal pět vlastních veršů a pád dívky do vody přemístil na konec. Zde jsou pro porovnání obě verze (přeložila Dana Mentzlová):

     A. V. SVOBODA                  J. W. GOETHE


     Věje větříček                Věje větříček
     Z knížecích lesů,              Z knížecích lesů;
     Běží dívka,                    Běží dívka,
     Běží k potoku;                 Běží k potoku,
     Nabírá v kovaná                Nabírá v kovaná
     Vědra vodu.                    Vědra vodu.
                                  Pozorně, pečlivě
                                    Dovede čerpat.
     Po řece k dívce                Po řece k dívce
     Pluje kytice,                  Pluje kytice,
     Vonná kytice                   Vonná kytice
     Z viol a růží.                 Z viol a růží.
     Dívka se pokouší
     Kytici chytit.
     Tu spadne, ach spadne
     Do chladné vody.
     Kdybych, ty krásná           Kdybych, ty krásná
     Kytičko, věděla,               Kytičko, věděla,
     Kdo tě zasadil                 Kdo tě zasadil
     Do kypré země,                 Do kypré země;
     Opravdu, tomu bych dala        Opravdu! tomu bych dala
     Zlatý prstýnek.                Zlatý prstýnek.
     Kdybych, ty krásná           Kdybych, ty krásná
     Kytičko, věděla,               Kytičko, věděla,
     Kdo tě jemným                  Kdo tě jemným
     Lýkem svázal,                  Lýkem svázal;
     Opravdu, tomu bych dala        Opravdu! tomu bych dala
     Jehlici z vlasů.               Jehlici z vlasů.
     Kdybych, ty krásná           Kdybych, ty krásná
     Kytičko, věděla,               Kytičko, věděla,
     Kdo do chladného               Kdo do chladného
     Potoka tě hodil,               Potoka tě hodil;
     Opravdu, tomu bych dala        Opravdu! tomu bych dala
     Svůj vínek z hlavy.            Svůj vínek z hlavy.
                                  A tak pronásleduje
                                    Spěchající kytičku,
                                    Spěchá za ní,
                                    Pokouší se ji chytit.
                                    Tu spadne, ach! spadne
                                    Do chladné vody.

Arnošt Kraus v knize Goethe a Čechy (1896) napsal:
"... tímto málem stal se Goethe druhým tvůrcem básně, navrátil jí strofičnost, navrátil jí tragičnost ... Skrovnost změn jest spíše zásluhou, jest to značkou genia, že nevynaloží více práce na žádnou věc, než ji právě vyžaduje"

Na přepracování Kytice reagoval A. V. Svoboda ve druhém vydání RK (1829):
"nestor německých básníků, Minister von Goethe, s maličkým přesazením spojiv prvních šest řádek v sloku bodro-erotický tón původní v elegický proměnil. Pozoruhodno jest, že se na pokažení souditi nedá."

Goethe o RK napsal:

"Objevení RK, který nás seznámil s neocenitelnými zbytky nejstarší doby, naplňuje nás nadějí, že se podobných památek najde více, o jichž sdělení tím usilovněji žádáme, čím méně se zachovalo v národní písni podobných předkřesťanských, aneb z doby prvního křesťanství pocházejících projevů, tenkráte ještě polonevzdělaného, však přesto nejjemnějším citům přístupného národa."

"Obě větve básnictví, česká i německá, pravý základ a poklad svůj vždy přece jen hledati musí ve staročeském (životě a literatuře), kde život, řeč i poesie národní mají dosud nejvíce samostatný a vlastní ráz. Čechy jsou bohaty na památky této doby rozkvětu. Nejstarší zbytky staré jich literatury, kteréž nikdy zapomenuty nebyly, rozmnoženy byly neočekávaně v naší době nálezy nejbohatšími."

V roce 1829, kdy už nemohl cestovat, napsal Goethe příteli hraběti Šternberkovi:
"Jak silně se mi stýská po každoročních návštěvách Čech, to se neodvažuji ani vyslovit."

Den před propuknutím nemoci 15. března 1832 napsal hr. Šternberkovi:
"Nové sešity českého časopisu [Musejníka] vzbudily ve mně opět přání navštíviti milou říši, kde jsem nalezl po tolik let požitek a poučení, a měl bych též příčinu, blížiti se oněm krajinám přátelsky na mne hledícím." Dne 22. března 1832 J. W. v. Goethe zemřel.