Kostílková: Podle mého názoru opravdu vystoupil, jako muž zralý - bylo mu tehdy asi šedesát čtyři let, na triforium, kde tyto poznámky, které měl podle nápisů, tehdy ještě zřetelných i když špatně čitelných, opravoval. Opravoval, několikrát se k tomu vracel, jak ostatně svědčí tyto listy popsané vlastnoruně Dobrovským, které jsou uložené v Památníku národního písemnictví v Literárním archivu. Dochovaly se dodnes ty jeho poznámky. Kladla jsem si samozřejmě otázku, jak bylo možné, že to de Colonia nebo de Kolonia jak se domníval pan Boasere, najednou vypadá jako de Polonia. Nedokázala jsem si hned odpovědět, ale studiem literatury jsem zjistila, že v roce 1858 měl náš přední slavista Václav Hanka přednášku v Královské České společnosti nauk o nápisech nad bustami triforia. Samozřejmě, že jsem začala větřit, protože Hanka všem je nám známý jako geniální falzifikátor Rukopisů. A to falšování Rukopisů královédvorského a zelenohorského spadalo přesně do doby, kdy se pan Boasere zajímal o texty v triforiu. To znamená do toho roku taky 1817. Pravda je, že Václav Hanka nápisy, tak jak on je znal a jak se dočkaly i naší současnosti, publikoval. Jeho vztahy s vynikajícím restaurátorem Horčičkou jsou taky dobře známé. Horčička mu byl za svědka v kapli Svatováclavské. A je docela pravděpodobné, že i Josef Dobrovský, když se zajímal o nápisy, si Horčičku tam přímo pozval.
Moderátor: Originální Dobrovského texty, přepisy nápisů v triforiu jsou dnes pro nás záhadou. Jedno je jisté, nedůvěřivý a o všem pochybující vědec na ochoz vystoupil několikrát a různě svoje vlastní zápisy opravoval a přepisoval. Co ale také víme je, že postupně nemohl přijít Václavu Hankovi na jméno. Přitom on sám požádal Hanku po první návštěvě triforia o pomoc při čtení velmi špatně rozeznatelných nápisů. Snad začal tušit. Na počátku sedmdesátých let byli požádáni jedni z našich nejlepších restaurátorů manželé Bergrovi o průzkum, konzervaci a restaurování nápisů triforia chrámu svatého Víta. Ve stejné době doktorka Marie Kostílková prokázala, že s nápisy bylo pravděpodobně kdysi manipulováno. Úkol to byl mimořádně složitý, třeba už proto, že kdosi v polovině minulého století zatřel nápisy hustou černou barvou neznámého složení. Pokusy předchůdců ji odstranit zatím vždy skončily neúspěšně.
Berger: V sedmdesátém čtvrtém roce jsme ten všechen nátěr odstranili a dostali jsme se tedy na vrstvu, barevnou. Na žlutým podkladě nebo na okrovým podkladě jsou červený písma. Je to nádherně psaný, tedy koukáme-li na to jako z kaligrafického nebo z písmařského hlediska, nádhernou středověkou minuskulí gotickou.
Bergerová: Ovšem ty nápisy maj v sobě chyby, totiž ta sporná místa. Jsou tam sporná místa historicky. Historicky jaksi nejzávažnější tato záležitost je u Petra Parléře. Petr Parléř je tam vedený jako de Polonia, že je z Polska. On byl doloženě švábský architekt a stavitel. Sochař, že jo. Takže to de Polonia, to byl vlastně už od 19. století neustálý kamínek sporů, co je pravda, co není pravda. Šlo o to zjistit několik takových sporných míst, jestli náhodou v tom písmu, až to odkrejeme, nebylo manipulováno s tím textem, jestli tam třeba není něco vyškrábáno a dopsáno jinak a tak. Písmo je různě poškozené, různě zničené, ale jakékoliv přepisování nebo doplňování nikde není. Je to psáno jednou rukou.
Moderátor: Pro potřeby našeho natáčení Tomáš Berger opakuje průzkum svých rodičů, prováděný před více než dvaceti roky. Tentokrát má k dispozici jeden z nejkvalitnějších mikroskopů na světě, japonský Olympus, který mimo jiných předností, jaksi navíc, umožňuje zaznamenávat viděné. Prohlídka nových vzorků (podle změněných barev poznáte, zda byly snímány ve viditelném nebo ultrafialovém světle) znovu prokázala, že pod vrstvou barvy jsou nahodile, nelogicky, ve spodu rozptýleny zbytky zlata a stříbra. Navíc se nikde nepodařilo prokázat, že by nápisy byly seškrábány nebo jinak upravovány. Celé jsou napsány jednou rukou a stejnou barvou. Vidíte vzorky, řezy z několika nápisů. To černé nahoře je špína, pak červená barva písma, to žluté jsou šupinky zlata, někdy také stříbra a nakonec podklad.
Berger: Když jsme našima dostupnejma metodama přišli k tomu, že na nápisech nejsou žádný změny ani dodatečný doplňky nebo škrabání, no tak pochopitelně pojali jsme pochybnost, že tyto nápisy jsou tedy středověké.
Bergerová: Původní středověk.
Berger: Původní středověk. Čili, že to je vopravdu snad tedy napsáno někdy později. A z našeho hlediska to tak jako vypadá, protože když na tom není žádná jiná změna a jsou tam chyby, tedy závažný věcný chyby, pak to tedy musí bejt něco doplněný, pozměněný v pozdější době.
Bergerová: Vono hlavně ten důvod, že to stříbro a zlato, který by se dalo připustit, že by mohlo pocházet ze středověku, je vespod a je jenom v malých zbyteČkách, tak to vypadá, a jenom v prohlubeninách, tak to vypadá, že vlastně celý nápis původní byl zbroušen a napsán znova.
Moderátor: Jak že to říkala v úvodu našeho příběhu doktorka Kostílková?
Kostílková: Nedokázala jsem si hned odpovědět, ale studiem literatury jsem zjistila, že v roce 1858 měl náš přední slavista Václav Hanka přednášku v Královské České společnosti nauk o nápisech nad bustami triforia. Samozřejmě, že jsem začala větřit. To je všechno.
Moderátor: Václav Hanka. Filolog, knihovník Národního muzea, přední
osobnost národního obrození. Při hledání památek dokazujících kulturní
vyspělost českého národa v dávné minulosti se neštítil žádného podvodu.
Byl autorem jednoho z nejrozsáhlejších kulturních podvrhů evropské
historie - Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Vpisoval české glosy
do rukopisů, které měl hlídat v Národním muzeu, mimochodem takových
vpisků udělal kolem devíti set. Je téměř jisté, že svými rádoby starobylými
českými poznámkami poznamenal i několik rukopisů svatovítského chrámu. Šel
tak daleko, že do tohoto rukopisu Národního muzea spolu s malířem
Františkem Horčičkou vepsali i jméno neexistujícího středověkého českého
malíře. Doktorka Marie Kostílková se dokonce domnívá, že Hanka upravil i
tento gotický pamětní nápis umístěný na jižní stěně chrámu svatého Víta.
Nevadilo mu prý nic, ani tesat do kamene nepravdy, ani odlévat neexistující
starobylé mince.
I když popravdě bez malíře Františka Horčičky by sám nesvedl nic.
Geniální Horčička dokázal třeba namalovat italský gotický obraz tak
dokonale, že mu téměř sedli na lep i souČasní uměnovědci a restaurátoři.
Horčička byl mimo jiné správce Colloredo-Mansfeldské obrazárny na Opočně.
Postupně tady upravoval, bez vědomí majitelů, zámecké obrazy a vzápětí i
měnil jejich zařazení v katalogu. Tak se třeba z neznámého malíře
stal starý český mistr. Sbírku obohacoval i svými obrazy, které vydával za
kulturní poklady minulosti. Jindy zase druhořadá plátna přemalovával na
vrcholná díla. Ale všechna čest. Uměl. Jeho technologické znalosti byly
známé po celé Evropě. A co ho spojovalo s Hankou? Proč tolik
talentu a energie na tohle vyplýtvali? Máme jediné vysvětlení: chtěli národu
nabídnout doklady o jeho výjimečných kvalitách, bohužel ale za každou
cenu. Takový je tedy příběh falešných nápisů.I když na většinu podvodů
Hanky a Horčičky se přišlo poměrně brzy, ten na triforiu chrámu svatého Víta
byl odhalen až po více než stopadesáti letech. A teprve dnes
v našem pořadu poprvé publikován. Popravdě občas ty chyby vznikly jen
z neznalosti. Jinak tomu bylo u Petra Parléře, tam to de Polonia
dělá ze stavitele chrámu Slovana. Ale v textu je daleko víc otazníků.
Když už připustíme, řadou historiků zpochybňovaný Parléřův věk kdy přišel do
Prahy, těch slavných třiadvacet, rozhodně nesprávně je uvedeno datum
dokončení stavby chrámové lodi. Ani Parléřovo jméno není uváděno správně.
Parléř je v textu zásadně uváděn jako Arléř.
U ředitelů stavby chrámu Leonarda Buška a Mikuláše Holubce nesouhlasí data
jejich úmrtí. Co je ale zajímavější, že právě u těchto textů se
zachovalo v pískovci nejvíc stříbra z původních nápisů, až to
vypadá, že falzifikátoři spěchali, ostatně tyto busty jsou až na konci
řady.
A toto je bysta Anny Svídnické, třetí manželky Karla IV. Je zde uvedena
jako Anna de Bosna de regno Dalmaciae. Pravda je, že tu Dalmácii nebral
nikdo, mimo Václava Hanky, nikdy vážně. Ale jak se to slovo dostalo do
textu, když ve středověku žádné takové království neexistovalo?
Těch nesmyslů je v textech skutečně celá řada. Přesto náš příběh nemá závěr.
Nevíme proč si současní historici zjištění doktorky Marie Kostílkové a
manželů Bergerových dvacet let nevšímají. Možná to nevědí. A nebo se
bojíme pravdy o naší minulosti?
Přepis komentáře pořadu Příběh falešných nápisů z cyklu Lapidárium - přepsal Mgr. Karel Nesměrák.
Premiéra 26. září 1995 na programu Čt2, reprízy 28. září 1995 a 28. srpna 1996.
Scénář: Jan Broněk.
V pořadu vystoupili:
Dr. Marie Kostílková (Archiv Pražského hradu)
Vlastimil Berger a Alena Bergerová (restaurátoři)
Moderátor: Pavel Rimský
KOMENTÁŘ KARLA NESMĚRÁKA K TOMUTO POŘADU